58 Co 218/2022- 606

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o náhradu škody a nemajetkové újmy k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 C 114/2019-569 takto:

Výrok

Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) mění tak, že se žaloba o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z této částky od [datum] do zaplacení zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje; v zamítavém výroku o věci samé (II.) se ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % p. a. za dobu od [datum] do zaplacení, ohledně úroku z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky [částka] za den [datum] potvrzuje, ohledně úroku z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky [částka] za den [datum] se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje, ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z této částky od [datum] do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení (III.) se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z této částky od [datum] do zaplacení a z částky [částka] za den [datum] (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání. Žalobce byl stíhán pro skutek spočívající v tom, že jako člen představenstva společnosti [právnická osoba] (dále jen„ ČEB“) společně s ostatními členy představenstva úmyslně způsobil škodu ve výši [částka], tedy [částka] tím, že členové představenstva projednali a schválili žádost o poskytnutí úvěru společnosti [právnická osoba], čímž měli porušit svou povinnost výkonu volené funkce s péčí řádného hospodáře, tedy se měl dopustit trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1 a 2 trestního zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku dle § 127 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 Trestní stíhání probíhalo od [datum] do [datum], kdy bylo zastaveno. Žalobce byl v době zahájení trestního stíhání zkušeným bankovním manažerem v nejproduktivnějším věku 53 let, trestní stíhání pro něj znamenalo doživotní diskvalifikaci z daného profesního života. Žalobce požadoval ušlý zisk ve výši [částka], který mu ušel za dobu 4 let z důvodu vyřazení z výběrových řízení, náhradu nemajetkové újmy z důvodu nezákonného trestního stíhání ve výši [částka] a náhradu nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřeně dlouhého řízení ve výši [částka].

3. Žalovaná učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce nárok předběžně uplatnil a že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 OdpŠk, požadované plnění však žalobci neposkytla, namítala, že ušlý zisk byl v žalobě koncipován jinak, než v předběžném uplatnění nároku. Dále namítala, že žalobce byl v době zahájení trestního stíhání nezaměstnaný, v ČEB byl zaměstnán do roku 2011, nemohl mu tedy ujít tvrzený příjem. Vzhledem k okolnostem případu považovala konstatování porušení práva a vyslovení omluvy za dostatečné zadostiučinění.

4. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 C 144/2019-489, jímž přiznal žalobci odškodnění za nezákonné trestní stíhání ve výši [částka], zamítl žalobu ohledně požadavku na náhradu ušlého zisku a zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. K odvolání účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 58 Co 318/2021-557, rozsudek soudu I. stupně potvrdil v zamítavém výroku co do částky [částka] s příslušenstvím představující odškodnění za nepřiměřenou délku řízení a ve zbývající části rozsudek soudu I. stupně zrušil. Vytkl soudu I. stupně, že učinil závěr, že žalobce se nemohl kvůli trestnímu stíhání uplatnit v bankovním sektoru, aniž by uvedl, ze kterých důkazů tento závěr učinil a vypořádal se se zjištěními, která rovněž učinil a která s tímto závěrem nekorespondovaly. Jeho závěr tak považoval za nepřezkoumatelný. Za situace, kdy nebylo možno mít za vyjasněné dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, nebylo možno posoudit formu a výši přiměřeného zadostiučinění. Uložil soudu I. stupně, aby se jednotlivými důkazy k těmto otázkám opětovně zabýval, znovu je zhodnotil a svůj závěr o tom, zda trestní stíhání žalobce bylo či nebylo příčinou toho, proč žalobci ušel výdělek v [právnická osoba], řádně zdůvodnil.

5. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že bylo prokázáno svědeckými výpověďmi, že žalobce byl v roce [rok] vybrán jako jediný kandidát na pozici ředitele Workoutu, před žalobcem bylo poslední kolo výběrového řízení, jeho potvrzení ve [obec]. Toto potvrzení bylo přitom vnímáno spíše jako formální, jak bylo potvrzeno výpovědí Ing. Ježka a Ing. [příjmení], který se zabývá výběrovými řízeními do top managementu firem již 20 let. Soud I. stupně tak nepřihlédl k e-mailu [jméno] [příjmení], dle něhož nemělo být závěrečné kolo ve [obec] automatické. Přiklonil se zejména k výpovědi Ing. Ježka, který měl na starosti dané výběrové řízení, podporované výpovědí Ing. [příjmení] a pana [příjmení], který věděl o tom, že žalobce byl doporučen do [obec] jako jediný kandidát. Rovněž měl soud I. stupně za prokázané, že žalobce nebyl nakonec doporučen s ohledem na informaci od něj, že je proti němu vedeno trestní stíhání. Vedení trestního stíhání žalobci znemožňovalo dosáhnout pracovního uplatnění v bankovním sektoru na odpovídající pozici v top managementu, jak potvrdili slyšení svědci, a to i přesto, že oficiální pravidla hovoří pouze o tom, že by neměl být kandidát pravomocně odsouzen. Soud I. stupně tak uzavřel, že bylo prokázáno, že žalobce nebyl přijat na pozici ředitele Workoutu v [právnická osoba] jen s ohledem na to, že bylo proti němu vedeno trestní stíhání. Nárok žalobce na náhradu ušlého zisku však neshledal opodstatněným s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěr, že nelze dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly, či vědět měly dle zásady presumpce neviny, že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu, či jiného právně, či morálně závadného jednání, ale přesto se řídily předsudkem, jež hovoří protichůdně. Opačný přístup by takové jednání motivované předsudkem legitimizoval. Soud I. stupně se tak zabýval otázkou, zda zahájení trestního stíhání mohlo být samo příčinou pro vyřazení žalobce z předmětného výběrového řízení a dalších vývěrových řízení do top managementu bank. Poukázal na to, že vyřazení bylo závislé na vůli toho, kdo jej vybíral, který byl v zásadě neomezen ve svém rozhodování, a nebyl ani povinen důvody sdělovat. Samotné zahájení trestního stíhání žalobce bylo přitom z hlediska práva skutečností nerozhodnou pro výběrové řízení, jak měl soud I. stupně za prokázané dle pokynů v bankovním sektoru viz bod 15. a 16. Poukázal přitom na to, že nelze popřít, že zahájení a vedení trestního stíhání vrhá na obviněného negativní světlo, poškozuje jeho pověst (mnohdy na významně dlouhou dobu) a zasahuje do jeho osobního a profesního života, za uvedené důsledky stát odpovídá však pouze jakožto za nemajetkovou újmu. Nelze však dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly či vědět měly, že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu či jiného právně či morálně závadného jednání, ale přesto se řídily předsudkem, nerespektovaly zásadu presumpce neviny. Požadavek na náhradu škody v podobě ušlého zisku tedy zamítl s tím, že za uvedené důsledky stát odpovídá pouze jakožto za nemajetkovou újmu.

6. Při určení výše odškodnění za tuto nemajetkovou újmu soud I. stupně vycházel z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a dopadů do osobnostní sféry žalobce, v daném případě trvalo trestní stíhání cca 3 roky a 9 měsíců, žalobce tak byl vystaven negativním následkům trestního stíhání po dobu nikoliv zjevně nepřiměřenou, žalobce byl obviněn z trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku, trestná činnost žalobce měla spočívat zjednodušeně řečeno v tom, že jako člen představenstva ČEB odsouhlasil poskytnutí úvěru, který nesplňoval předepsané podmínky, čímž měla vzniknout škoda [částka] mil. USD. Soud I. stupně vycházel z toho, že majetková trestná činnost není veřejností vnímána zvlášť zavrženíhodně jako např. násilná trestná činnost apod., žalobci hrozil trest odnětí svobody až 8 let nebo propadnutí majetku, žalobce nebyl stíhán vazebně, věc nebyla projednávána před soudem, což objektivně snižovalo nemajetkovou újmu žalobce, na druhé straně její intenzitu zvyšovalo to, že trestní stíhání se týkalo jeho profesní sféry. Ohledně medializace případu poukázal na konstantní judikaturu, dle níž je medializace prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení, státu nelze vytýkat, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, pokud nedošlo u orgánů činných v trestním řízení k vybočení z mezí povinnosti informovat.

7. Po posouzení všech těchto kritérií dospěl soud I. stupně k závěru, že byla prokázána nemajetková újma obvyklá pro všechny poprvé trestně stíhané osoby a že došlo k zásahu do profesního života žalobce, jako odpovídající formu odškodnění tak shledal finanční plnění. Při určení jeho výše vycházel z toho, že další dva spoluobžalovaní byli odškodněni částkou [částka], žádné závažné profesní důsledky trestního stíháni však v jejich případě nebyly prokázány. Daný případ tak považoval za významně odlišný právě z důvodu poškození pověsti žalobce v profesní oblasti. Provedl porovnání ještě s jinými dvěma obdobnými případy a za přiměřené odškodnění shledal částku [částka]. V této části tedy žalobě vyhověl včetně úroku z prodlení a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen,,o. s. ř.“, soud I. stupně vycházel z toho, že žalovaná byla neúspěšná pouze v nepatrné části ohledně nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, ohledně ostatních nároků byla úspěšná, byla jí tedy přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši, a to paušální náhrada hotových výdajů v souvislosti s 19 úkony po [částka] dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

9. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání oba účastníci. Žalobce brojil proti zamítavému výroku a souvisejícímu výroku o nákladech řízení. Uplatnil odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně ohledně nedůvodnosti nároku na ušlý zisk s tím, že nelze dovozovat odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které žalobce vyřadily z výběrového řízení. Namítal, že se ucházel o vedoucí funkci v bance, bankovní instituce přitom podléhají zvláštní regulaci, v níž má zcela zásadní význam dobrá pověst, důvěryhodnost osob podílejících se na její činnosti. Poukázal přitom na Obecné pokyny k posuzování vhodnosti členů řídícího orgánu a osob v klíčových funkcích EBA/GL/2012 ze dne [datum rozhodnutí] vydané Evropským orgánem dohledu, dle nichž v přijímacím řízení musí být zohledněno nejen odsouzení, ale i trestní stíhání za trestný čin. V návaznosti na to pak ČNB definovala podmínky pro posouzení důvěryhodnosti osob činných u poskytovatelů finančních služeb tak, že závažné pochybnosti o důvěryhodnosti shledává zejména u osoby, u které bylo zahájeno trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost a toto stíhání stále trvá. V případě výběrových řízení bank tak zakládá nedůvěryhodnost již zahájení trestního stíhání a banky jsou povinny takové uchazeče z výběrového řízení vyřadit. Soud I. stupně se těmito pokyny zabýval, skutková zjištění z nich učinil, avšak při právním posouzení je dostatečně nezohlednil. V daném případě byl žalobce trestně stíhán pro trestné činy, jichž se měl dopustit jako člen představenstva ČEB a jimiž měl způsobit ČEB škodu [částka] mil. USD. Je tak zjevné, že musel být z výběrového řízení vyřazen v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž nemusí jít o příčinu jedinou, musí se však jednat o příčinu podstatnou. Nesouhlasil ani s aplikací rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4879/2015 na daný případ, s tím, že se jednalo o odlišné skutkové okolnosti, kdy byl z důvodu probíhajícího trestního stíhání valnou hromadou odvolán z funkce člen představenstva společnosti. Nejvyšší soud přitom vycházel z toho, že rozhodnutí o odvolání člena představenstva je závislé na vůli valné hromady, která není ve svém rozhodování v zásadě nijak omezena, jak bude reagovat na zahájení trestního stíhání vůči členovi představenstva. V daném případě se však jednalo o jinou situaci, obsazování funkcí v bance podléhá přísným kritériím, trestní stíhání uchazeče vylučuje z účasti ve výběrovém řízení. Žalobce nesouhlasil ani s výší zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přiznanou částku považoval za nedostatečnou. Poukázal na to, že trestní stíhání vůči němu bylo zahájeno zcela bezdůvodně a trvalo téměř 4 roky, jednalo se tak o zásah velmi zásadní, žalobce byl obviněn, že způsobil škodu na státním majetku [částka] mil. USD, přičemž takové jednání je veřejností vnímáno velmi negativně, poukázal přitom na článek„ Tiscali – Pět lidí okradlo stát úvěrem na obchodní projekt v Číně o [částka] [anonymizována dvě slova]“. Namítal, že orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání, aniž by byly naplněny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, přestože dosud nebylo vypořádáno pojištění a veškeré zajištění úvěru, ignorovaly, že ČEB ještě před zahájením trestního stíhání obdržela na úhradu úvěru přes [částka] [anonymizována dvě slova] O účelovosti vedení trestního stíhání vypovídá i to, že nebylo zahájeno trestní stíhání proti osobám, které schválily poskytnutí pojištění za [právnická osoba], která poskytla pojištění úvěru. Žalobce byl stíhán pro hospodářskou kriminalitu, přitom mu byly zcela bezdůvodně odebrány otisky prstů a vzorky DNA, byly zjišťovány jeho tělesné znaky, provedeno měření těla a pořízeny obrazové a zvukové záznamy, čímž bylo významně zasaženo do jeho osobní sféry. Poukázal dále na to, že poté, co byl vydán rozhodčí nález, jímž byla formálně potvrzena platnost sjednaného úvěru, trvalo rok a půl, než bylo trestní stíhání zastaveno. Nesouhlasil ani se srovnáním s jinými případy, které bylo soudem I. stupně provedeno, svůj případ považoval za zcela specifický, vyžadující vyšší odškodnění, než jaké představuje přiznaná částka. Žádal, aby odvolací soud rozsudek v zamítavém výroku změnil tak, že žalobě v této části vyhoví a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná podala včasné blanketové odvolání, které následně doplnila. Uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., její odvolání směřovalo proti vyhovujícímu výroku I. Vytýkala soudu I. stupně závěr, že se žalobce v důsledku trestního stíhání nemohl uplatnit v bankovním sektoru, byť k zásahu do profesní sféry žalobce došlo, výše uvedený závěr nebyl na místě. Namítala, že z výpovědí svědků takový jednoznačný závěr vyvodit nelze, vytýkala soudu I. stupně, že se nezabýval při hodnocení svědeckých výpovědí vazbami těchto svědků k žalobci. Namítala, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je třeba zohlednit listiny obsažené v trestním spise, z nichž vyplývá, že nebyly splněny podmínky pro poskytnutí daného úvěru [právnická osoba] [příjmení] [jméno] (odborné vyjádření ČNB, protokol NKÚ o provedené kontrole a navazující dokumenty), schválením úvěru žalobce a další členové představenstva porušili několik právních norem a závazků vyplývajících z obchodního zákoníku, stanov ČEB, zákona o bankách, na závěrech o porušení těchto norem setrvalo i Vrchní státní zastupitelství v Praze při vydání usnesení o zastavení trestního stíhání. Určujícím pro zastavení trestního stíhání bylo to, že se podařilo vyjasnit, že pojištění předmětného úvěru u EGAP bylo sjednáno platně. S ohledem na tyto okolnosti považovala žalovaná za dostatečné odškodnění konstatování porušení práva. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, dle něhož skutečnost, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl stíhán, je významná pro stanovení formy a případně výše odškodnění. Tyto okolnosti soud I. stupně vůbec nezohlednil. Rozsudek považovala rovněž za nepřezkoumatelný, pokud se soud I. stupně s těmito důkazy (odborným vyjádřením ČNB, protokolem NKÚ o kontrole) vůbec nezabýval, jedná se tak o tzv. opomenuté důkazy. Pokud tyto dokumenty považoval za nadbytečné, měl to v odůvodnění rozsudku náležitě vysvětlit. Nesouhlasila ani s tím, jakým způsobem provedl soud I. stupně porovnání s jinými obdobnými případy, v rozporu se závěry odvolacího soudu upřednostnil srovnání s jinými případy, než s případy spoluobžalovaných žalobce, přestože tyto případy vykazují podstatnou shodu. Žádala, aby odvolací soud rozsudek ve vyhovujícím výroku změnil a žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.

11. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

12. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, v souladu s § 213 o. s. ř. pouze dílčím způsobem upřesnil skutková zjištění obsahem usnesení Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Tímto usnesením bylo zastaveno trestní stíhání žalobce s tím, že daný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Z obsahu odůvodnění vyplývá, že již v roce [rok] byly ze strany ČNB zjištěny nedostatky v činnosti ČEB, ČEB určila jako osoby odpovědné za tyto nedostatky mj. žalobce, závažné nedostatky byly zjištěny při kontrole ČNB ve dnech [datum] – [datum]. Kontrolu v ČEB provedl i NKÚ v době od [datum] do [datum] a konstatoval, že poskytnutí úvěru společnosti [právnická osoba] nemělo být schváleno, smlouva o úvěru neměla být uzavřena a čerpání úvěru [částka] mil. USD nemělo být umožněno, ČEB při výkonu své činnosti nepostupovala obezřetně. Obžaloba vycházela z toho, že EGAP odmítla vyplatit pojistné plnění v souvislosti s tímto úvěrem s tím, že došlo k porušení pojistné smlouvy spočívající v porušení řádné péče a základních principů obezřetnosti při sjednávání dané úvěrové smlouvy. Následně Rozhodčí soud při [příjmení] komoře ČR a Agrární komoře ČR vydal rozhodčí nález Rsp10/16, jímž rozhodl, že EGAP je povinna zaplatit [právnická osoba] z titulu uzavřených pojistných smluv částku [částka]. Pojistná ochrana úvěru tak byla ze strany ČEB sjednána platně, pokrývala 99 % poskytnutého úvěru, obvinění tak svým jednáním fakticky nezpůsobili svému zaměstnavateli škodu.

13. Odvolací soud poté shledal odvolání obou účastníků zčásti důvodným a zčásti nedůvodným.

14. Soud I. stupně postupoval v souladu s pokyny odvolacího soudu, opětovně zhodnotil všechny provedené důkazy ve vzájemné souvislosti a správně se zabýval jednotlivými kritérii rozhodnými pro posouzení nároků žalobce. Mezi účastníky bylo nesporné, že v daném případě byl naplněn první předpoklad odpovědnosti státu – nezákonné trestní stíhání, tedy nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), sporným zůstalo, zda a v jaké výši vznikla žalobci v příčinné souvislosti s tím škoda, resp. nemajetková újma.

15. K nemajetkové újmě z důvodu nezákonného trestního stíhání: Soud I. stupně správně posoudil jednotlivá kritéria pro určení formy, případně výše odškodnění – tj. povahu trestní věci, délku trestního řízení, dopady do osobnostní sféry žalobce. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil s jeho závěry, které v souvislosti s tím učinil. Správně byla zohledněna délka řízení cca 3 roky a 9 měsíců, kterou však s ohledem na složitost daného případu nebylo možno považovat za nepřiměřenou, nicméně po celou tuto dobu byl žalobce vystaven negativním následkům trestního stíhání. Soud I. stupně rovněž správně vycházel z toho, že žalobce byl stíhán pro majetkovou trestnou činnost, s níž je obecně spojováno nižší společenské odsouzení než například s trestnou činností proti životu a zdraví, v daném případě však bylo třeba uvážit i to, že trestná činnost byla spojována s pochybením v profesní oblasti a měla mít za následek vznik značné škody. Intenzitu újmy pak nepochybně zvyšovalo ohrožení vyšším trestem odnětí svobody (až na 8 let), jakož i to, že trestní stíhání bylo zastaveno z„ druhého nejpříznivějšího“ důvodu, tedy protože skutek, z něhož byl žalobce obviněn, nebyl trestným činem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Intenzitu újmy naopak snižovalo, že žalobce nebyl vůbec postaven před soud, a jeho věc tak nebyla veřejně projednávána, nebyl omezen na svobodě. Co se týče okolností, za nichž k nemajetkové újmě došlo (§ 31a odst. 2 OdpŠk), odvolací soud neshledal takové, k nimž by bylo třeba ať již na straně poškozeného žalobce, či orgánů činných v trestním řízení zvláště přihlédnout. Těmi by dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4280/2011) mohly být zejména okolnosti provázející zahájení a zvláště pokračování trestního stíhání, mezi něž lze řadit chování poškozeného, jímž ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu (např. náhle či postupně měněné výpovědi či výpovědi, které si zjevně protiřečí, uvádění nepravdivých údajů apod.), nebo naopak excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení (jako jsou nevybíravé či urážlivé chování ve vztahu k obviněné osobě či nevhodná mediální vystoupení vedoucí k porušení presumpce neviny apod.). Žádné takové okolnosti v posuzovaném případě zjištěny nebyly.

16. Pokud žalovaná poukazovala na to, že postup žalobce spolu s dalšími obviněnými při schválení daného úvěru společnosti [právnická osoba] byl předmětem šetření příslušných kontrolních orgánů a byl vyhodnocen jako odporující zákonu a stanovám, jak vyplývá z výše uvedeného odůvodnění usnesení Vrchního státního zastupitelství v [obec], nelze pouze z toho dovozovat, že by si žalobce trestní stíhání způsobil, resp. že by se svým chováním na jeho zahájení či pokračování podílel. Stejně tak ovšem nelze dovozovat, že by trestní stíhání bylo vůči němu zahájeno či v něm pokračováno zcela neopodstatněně či že by byl dokonce záměrně kriminalizován. Již od počátku trestního stíhání sice bylo zřejmé, že bylo sjednáno pojištění daného úvěru, nicméně teprve v jeho průběhu bylo zjištěno, že pojistná smlouva byla uzavřena platně, a pojišťovna, která původně plnit odmítala, k tomu byla zavázána rozhodčím nálezem z roku 2016, přičemž poskytla pojistné plnění ve výši převyšující škodu zjištěnou postupem dle trestního zákoníku. A až v důsledku toho došlo k zastavení trestního stíhání.

17. Pokud žalobce poukazoval na to, že mu byly odebrány otisky prstů, vzorky DNA, zjišťovány jeho tělesné znaky, provedeno měření těla a pořízeny obrazové a zvukové záznamy, je pochopitelné, že to žalobce jako dosud bezúhonná osoba pociťoval úkorně, nicméně se jedná o běžné úkony související s trestním stíháním, žalobce přitom netvrdil, že by orgány činné v trestním řízení v souvislosti s tím jednaly excesivně.

18. Co se pak týče medializace případu, lze soudu I. stupně přisvědčit v jeho závěru, že tu nelze než hodnotit jako prostý důsledek zásady veřejnosti trestního řízení, a nelze ji přičítat k tíži státu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1141/2018).

19. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu I. stupně, že trestní stíhání mělo dopad do osobnostní sféry žalobce, a to obvyklý jako v případech jiných dosud bezúhonných osob, žádný zásah do rodinného života nebyl prokázán, nicméně byl zjištěn podstatný zásah do profesní sféry žalobce, kdy se nemohl uplatnit na manažerské pozici v Raiffeisenbank, přičemž z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že trestní stíhání bylo tou jedinou příčinou, která toto jeho angažmá znemožnila.

20. Soud I. stupně rovněž správně provedl porovnání s jinými obdobnými případy, nicméně dle názoru odvolacího soudu nedostatečně zohlednil případy spoluobžalovaných žalobce, které se v podstatných rysech zcela shodují, a naopak upřednostnil srovnání s jinými odlišnými případy, přestože u nich byly známy pouze základní údaje a porovnání s nimi je možné pouze v obecném měřítku.

21. Odvolací soud tak považoval za zásadní právě porovnání s případy spoluobžalovaných žalobce, které se lišily od jeho případu pouze tím, že nebyl tvrzen, resp. prokázán zásah do profesní oblasti těchto osob. Vzhledem k tomu, že v případě žalobce naopak k významnému zásahu do této sféry došlo, shledal odvolací soud za přiměřené zadostiučinění částku odpovídající dvojnásobku částky přiznané těmto osobám, tj. [částka] (věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Co 7/2021 a věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 121/2019).

22. Žalobce požadoval jako odškodnění nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání [částka], soudem I. stupně mu bylo vyhovujícím výrokem přiznána částka [částka], ohledně částky [částka] s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.) Odvolací soud tedy jako věcně správný potvrdil rozsudek v napadeném vyhovujícím výroku I. dle § 219 o. s. ř. ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení, ohledně částky [částka] s příslušenstvím jej změnil dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Jako věcně správný pak potvrdil i zamítavý výrok II. ohledně zbývajícího požadavku na odškodnění nemajetkové újmy v rozsahu částky [částka] s příslušenstvím.

23. K ušlému zisku: Odvolací soud shledal správným závěr soudu I. stupně, že žalobce byl vybrán jako jediný kandidát na pozici ředitele Workoutu v Raiffeisenbank, čekalo jej pouze formální představení ve [obec] a že tuto pozici nezískal jen s ohledem na to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání. Tento závěr odpovídal provedeným důkazům, výpovědím svědků i listinným důkazům (Obecné pokyny k posuzování vhodnosti členů řídícího orgánu a osob v klíčových funkcích, sdělení ČNB k výkladu pojmu důvěryhodnosti). Soud I. stupně nepochybil, pokud upřednostnil výpověď svědka [příjmení] [příjmení] před e-mailovým sdělením [jméno] [příjmení], dle něhož závěrečné kolo ve [obec] neznamenalo automaticky úspěch ve výběrovém řízení, když to byl právě Ing. [příjmení], kdo výběr kandidáta prováděl a na jehož rozhodnutí tak úspěch kandidáta záležel. Pokud žalovaná namítala vztah svědků k žalobci, nelze přehlédnout, že se tyto osoby s ohledem na působení ve vrcholném managementu bank navzájem znají, nicméně z této okolnosti nelze bez dalšího dovodit nedostatek věrohodnosti jejich výpovědi, když ani žádný bližší vztah k žalobci nebyl zjištěn a dané výpovědi korespondovaly i s ostatními provedenými (listinnými) důkazy. Byly tak splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu (ušlý zisk) způsobenou nezákonným rozhodnutím včetně toho, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot (které by získal, kdyby pracoval na dané pozici v Raiffeisenbank), ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím (nezákonným stíháním) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 4563/2009.

24. Odvolací soud však neshledal na místě aplikaci závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, z nichž vycházel soud I. stupně. Skutkové okolnosti případu, jímž se tehdy zabýval Nejvyšší soud, považoval odvolací soud za příliš odlišné, resp. nynější případ za natolik specifický, že závěry Nejvyššího soudu považoval v dané věci za nepoužitelné. Odvolací soud přitom vycházel ze zcela specifického postavení vedoucích pracovníků bank, jemuž odpovídá zvýšený požadavek na jejich bezúhonnost a důvěryhodnost tak, jak vyplýval z interních předpisů banky i unijního práva, z nichž soud I. stupně učinil skutková zjištění, důsledně z nich však nevycházel, jak oprávněně žalobce namítal. Těžko si lze představit, že by mohl uspět ve výběrovém řízení na vedoucí pozici v bance člověk, proti němuž je aktuálně vedeno trestní stíhání pro činnost související s jeho dřívějším působením v jiné bance. Ostatně všichni slyšení svědci takový postup vyloučili. Tento případ není srovnatelný s případem řešeným Nejvyšším soudem, kdy došlo k odvolání člena představenstva valnou hromadou, a to nikoliv v souvislosti se zahájením trestního stíhání, ale s jeho trváním s odstupem několika let, během nichž nastaly další okolnosti, které bylo třeba zohlednit při posouzení adekvátní příčinné souvislosti. Závěry, které tehdy Nejvyšší soud učinil, tedy že nelze dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob (členů valné hromady), které věděly či vědět měly dle zásady presumpce neviny, že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu či jiného právně či morálně závadného jednání, ale přesto se řídily předsudkem, jež hovoří protichůdně, na daný případ kvůli odlišným skutkovým okolnostem nedopadají.

25. Odvolací soud naopak zastává názor, že dané situaci spíše odpovídají závěry Ústavního soudu, které přijal v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 4293/18, v němž neshledal přijatelným závěr o přetržení příčinné souvislosti v situaci, kdy starosta obce rezignoval na výkon této funkce z důvodu trestního stíhání, které se ukázalo být nezákonným, a následně požadoval ušlý zisk z titulu ušlé odměny za výkon této funkce po dobu trestního stíhání. Odvolací soud přitom vycházel z toho, že na osoby v určitém specifickém postavení jsou kladeny přísnější požadavky z hlediska jejich bezúhonnosti, než na běžného občana. Za takovou osobu je třeba považovat i osobu ucházející se o vysokou manažerskou funkci v bance jako tomu bylo v daném případě, kdy i zahájení trestního stíhání je třeba považovat za skutečnost vylučující účast ve výběrovém řízení na takovou pozici.

26. Odvolací soud tak shledal nárok žalobce na náhradu ušlého zisku opodstatněným. S ohledem na to, že se však soud I. stupně s ohledem na jiný právní názor nezabýval skutečnostmi rozhodnými pro určení jeho výše, je rozsudek v této části nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Odvolací soud tedy v části zamítavého výroku II., týkající se požadavku na náhradu ušlého zisku, tj. částky [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení III. napadený rozsudek zrušil dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení dle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pokud však žalobce požadoval úrok z prodlení z částky [částka] již od [datum], je ohledně tohoto dne ([datum]) jeho požadavek nedůvodným, neboť jak správně uvedl soud I. stupně, žalovaná se mohla dostat do prodlení až uplynutím šestiměsíční lhůty po uplatnění nároku poškozeným, k čemuž došlo [datum]. Žalovaná tak může být v prodlení až od [datum] Odvolací soud proto ohledně úroku z prodlení z této částky za tento den zamítavý výrok jako věcně správný potvrdil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

27. Soud I. stupně dále rozhodl o úroku z prodlení z částky [částka] za den [datum], v této části však již bylo o požadavku žalobce pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 C 114/2019-489, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 58 Co 318/2021-557. V této části tedy odvolací soud pro nedostatek podmínek řízení zamítavý výrok napadeného rozsudku zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil dle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

28. Na soudu I. stupně nyní bude, aby posoudil, zda dosud provedené důkazy postačují k rozhodnutí o výši nároku žalobce z titulu ušlého zisku, případně provedl důkazy žalobcem navržené a dosud neprovedené a pokud by dospěl k závěru, že ani tyto nepostačují, poučí a vyzve žalobce postupem dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů k prokázání výše nároku a poté o tomto nároku žalobce znovu rozhodne. V konečném rozhodnutí neopomene rozhodnout o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem, včetně nákladů vynaložených v odvolacím řízení.

Poučení