59 A 11/2019 - 25

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Věry Balejové a JUDr. Michala Hájka, Ph. D. ve věci žalobce: MOTIONS.CZ s. r. o., IČO 289 51 212 sídlem Chopinova 1533, Praha 2 zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 – Dolní Chabry proti žalovanému: Městský úřad Humpolec sídlem Horní náměstí 300, Humpolec v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto:

Výrok

I. Určuje se, že zásah žalovaného, spočívající v tom, že žalobci bezodkladně nevrátil určenou částku ve výši 1 000 Kč uhrazenou opožděně dne 29. 10. 2018 pod VS9112021068, ale vrátil ji až dne 5. 3. 2019, byl nezákonný.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 800 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Voříška.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 24. 4. 2019 se žalobce ve smyslu § 82 věty poslední zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá deklaratorního určení nezákonnosti zásahu spočívajícího v tom, že mu žalovaný bezodkladně nevrátil určenou částku ve výši 1 000 Kč uhrazenou žalobcem opožděně dne 29. 10. 2018 pod VS9112021068, ale vrátil ji až dne 5. 3. 2019.

2. Ke genezi věci žalobce uvedl, že dne 11. 10. 2018 mu byla doručena výzva podle § 125h odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), kterou byl žalobce mj. vyzván k úhradě předmětné finanční částky ve výši 1 000 Kč, a to do 15 dnů ode dne obdržení této výzvy (§ 125h odst. 3 téhož zákona). Žalobce tuto částku žalovanému zaslal dne 29. 10. 2018, tj. 18. den po doručení výzvy k úhradě částky, 3 dny po splatnosti, tedy opožděně. Podle § 125h odst. 7 téhož zákona platí, že uhrazenou částku po dni splatnosti obecní úřad (žalovaný) bezodkladně vrátí provozovateli vozidla. Tato částka byla však žalobci vrácena až dne 5. 3. 2019, tj. tedy po více jak 5 měsících, a proto dle hodnocení žalobce v rozporu s uvedeným ustanovením zákona.

3. Žalovaný uvedeným postupem v rozporu s § 125h odst. 7 zákona o pozemních komunikacích dle názoru žalobce nezákonně zasáhl do jeho práva, když k vrácení částky nepřistoupil bezodkladně, čímž mu bylo nezákonně zasaženo do vlastnického práva k těmto finančním prostředkům. Nejedná se přitom o částku zanedbatelnou, pro kterou by bylo možné odepřít žalobci soudní ochranu. Žalobce po dobu více jak 5 měsíců měl legitimně za to, že věc je již vyřízena, avšak žalovaný po uplynutí uvedené doby částku žalobci vrátil a současně jej vyzval k podání vysvětlení. K tomuto zásahu jako takovému žalobce analogicky odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2018, č. j. 4 Afs 190/2018, ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 Afs 28/2014 – 51, rozsudek ze dne 16. 12. 2015, č. j. 6 Afs 85/2015 – 39 a ze dne 15. 5. 2014, č. j. 9 As 37/2014 – 43.

4. Závěrem žaloby vyjádřil žalobce a jeho právní zástupce požadavek na naprostou anonymizaci rozhodnutí zdejšího soudu při jeho publikování, a to včetně osobních údajů právního zástupce (advokáta), včetně apelu směřujícímu k Nejvyššímu správnímu soudu, aby tyto údaje nebyly veřejně publikovány.

5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Namítá zneužití práva ze strany žalobce, které dle jeho názoru plyne ze skutečnosti, že v dané věci došlo k úhradě částky určené správním orgánem za spáchání dopravního přestupku nikoliv žalobcem, coby provozovatelem vozidla, nýbrž právnickou osobou – Ochrana řidičů o. s. K úhradě této částky uvedenou právnickou osobou došlo stejně tak jako v jiných případech po uplynutí správním orgánem stanovené patnáctidenní lhůty. Vzhledem k tomu, že popsaný postup je ze strany spolku Ochrana řidičů o. s. standardním způsobem v rámci tzv. pojištění proti pokutám, lze ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2018, č. j. 6 As 125/2018 – 32 konstatovat, že se jedná o zneužití práva, které nepožívá ochrany. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu pak žalovaný navrhuje, aby v případě, kdy soud uzná žalobu důvodnou, nebyla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. I v tomto případě je žalovaným dovozováno zneužití procesního práva spočívající v účelovosti postupu žalobce, který správní žalobu podává toliko za účelem dosažení zisku prostřednictvím náhrady nákladů řízení spojených se zastoupení advokátem.

6. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 21. 7. 2018 bylo automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy zjištěno, že vozidlo, jehož provozovatelem je žalobce, překročilo při provozu na pozemních komunikacích nejvyšší povolenou rychlost, načež byl žalobce výzvou ze dne 11. 10. 2018 vyzván k uhrazení částky 1 000 Kč do 15 dnů. Z výzvy k podání vysvětlení ze dne 4. 2. 2019 vyplývá, že žalobce uhradil stanovenou částku 1 000 Kč dne 30. 10. 2018, kdy byla tato částka připsána na účet žalovaného, tedy opožděně, a proto žalovaný konstatoval svoji povinnost k bezodkladnému vrácení této částky žalobci. Ve správním spisu je rovněž založen výpis z účtu žalovaného zpracovaný ke dni 14. 5. 2019, v němž jsou evidováni jednotliví poplatníci včetně výše a data úhrady správním orgánem požadované částky a dále zůstatky na jejich daňovém účtu u žalovaného.

7. Krajský soud se zabýval žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. a hodnotil, zda se v dané věci jednalo o shora vymezený nezákonný zásah žalovaného. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

8. Žaloba je důvodná.

9. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu vymezuje § 82 s. ř. s., z něhož vyplývá, že ten, „kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen ‚zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ 10. Při posuzování důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu lze vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS, který deklaruje, že ochrana „podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li – a to kumulativně, tedy zároveň – splněny podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (‚zásahem‘ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka)… Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“ 11. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, vyplývá, že „zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy směřujícím proti jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými procesními úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. Nemusí jít nutně o akty neformální povahy či jen o faktické úkony, nýbrž i o jakékoli jiné konání či opomenutí konat, nelze-li je podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.“. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 Afs 28/2014-52, je zásahem ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. samotné zadržování finančních prostředků po nepřípustně dlouhou dobu. Krajský soud proto považuje 1., 4. a 5. podmínku za splněné. Zbývá tedy posoudit, zda žalobce byl zkrácen na svých právech nezákonným zásahem.

12. Z § 125h odst. 3 zákona o silničním provozu vyplývá povinnost žalobce zaplatit správním orgánem určenou částku, a to do 15 dnů od doručení výzvy. V případě hrazení poplatku převodem z účtu musí být příslušná částka nejpozději patnáctým dnem po doručení výzvy připsána na účet správního orgánu.

13. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že stanovená částka byla na účet žalovaného připsána v úterý dne 30. 10. 2018, přičemž žalobce byl k úhradě povinen nejpozději v pátek dne 26. 10. 2018. K úhradě dotčené částky tudíž došlo po její splatnosti. V takovém případě platí dle § 125h odst. 7 zákona o silničním provozu, že „[j]e-li určená částka uhrazena po dni splatnosti, obecní úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla.“ 14. Neurčitý právní pojem „bezodkladně“ není v právním řádu vymezen, jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. K obsahu tohoto pojmu je možné poukázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), který se zabýval pojmem obdobným („bez zbytečného odkladu“), a v němž Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru: „Z časového určení ‚bez zbytečného odkladu‘ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. Takové posouzení lhůty ‚bez zbytečného odkladu‘ zcela koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení konkrétních případů (srov. například rozsudky ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, dále též usnesení ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012, jež jsou veřejnosti dostupné in www.nsoud.cz). Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že ‚vágní‘ pojem ‚bez zbytečného odkladu‘ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Rovněž tak podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. například jeho rozsudky ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. srpna 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. srpna 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010, jež jsou veřejnosti dostupné in www.nssoud.cz) jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy ‚ad hoc‘) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.“ 15. Krajský soud neshledal, že by úmyslem zákonodárce ve vztahu k § 125h odst. 7 zákona o silničním provozu bylo cokoli jiného než navrácení opožděně zaplacené částky, která v daném okamžiku představuje bezdůvodné obohacení na straně obce, jejíž obecní úřad provozovatele vozidla k uhrazení určené částky vyzval (srov. Bušta, P. a Kněžínek, J. Zákon o silničním provozu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016 [ASPI]). Lze proto dovodit, že k navrácení částky musí obecní úřad přistoupit ve lhůtě nepřekračující čas běžně potřebný k administraci takovéhoto úkonu (zpravidla tedy v řádu dnů).

16. Z tvrzení žalobce se podává, že tato částka byla žalovaným vrácena na jeho účet dne 5. 3. 2019, přičemž žalovaný uváděné datum vrácení určené částky nijak nesporoval. Krajský soud dospěl k závěru, že vrácení finanční částky žalobci až dne 5. 3. 2019, tj. po více než 4 měsících ode dne její opožděné úhrady, k čemuž žalobce předložil jako důkaz výpis z bankovního účtu, zcela zjevně bezodkladným vrácením nebylo. Rozhodný je přitom den, kdy bylo žalobci opětovně umožněno s touto částkou nakládat, tedy den, kdy mu byla tato částka připsána na bankovní účet.

17. V dané věci je zcela nesporné, že výběrem finanční částky dochází k zásahu do právní sféry jednotlivce – konkrétně k zásahu do jeho vlastnických práv, neboť minimálně po určitou dobu pozbývá právo nakládat se svým majetkem (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2014, čj. 9 As 37/2014-43, č. 3074/2014 Sb. NSS). Taktéž podmínky 2. a 3. proto krajský soud považuje za naplněné.

18. Za zcela zásadní považoval krajský soud fakt, že žalovaný ve svém vyjádření opožděnost vrácení určené částky nijak nesporoval, konstatoval pouze, že žaloba důvodná není, a to nikoliv z důvodu, který by svědčil o včasnosti vrácení určené částky, nýbrž s ohledem na subjekt, kterým byla určená částka opožděně za provozovatele vozidla uhrazena. Tyto důvody, dle nichž by žaloba měla být soudem zamítnuta, však nelze akceptovat, neboť skutečnost, že k úhradě správním orgánem určené částky za spáchaný dopravní přestupek došlo nikoliv provozovatelem vozidla, nýbrž spolkem Ochrana řidičů o. s., není pro danou věc relevantní. Zákon s osobou, jež požadovanou částku uhradila, nespojuje žádné následky; neuvádí, že je to pouze provozovatel vozidla, kdo jako jediný je oprávněn určenou částku uhradit. Proto tedy pokud dojde k úhradě požadované částky osobou odlišnou od pokutovaného provozovatele, nelze dovozovat jakékoliv pochybení na straně provozovatele vozidla a toto mu klást k tíži. Obdobné závěry pak lze učinit i ve vztahu ke spolku Ochrana řidičů o. s., pouhá skutečnost, že uvedený spolek ve čtyřech dalších případech vedených u zdejšího soudu uhradil správním orgánem určenou částku za spáchání přestupku, nemůže automaticky implikovat zneužití práva žalobcem. Uvedený institut je třeba aplikovat ve výjimečných případech, nikoliv na základě spekulací žalovaného o účelovosti jednání žalobce.

19. Lze uzavřít, že pozdním vrácením předmětné částky bylo žalobci zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na majetek, neboť mu bylo po dobu cca čtyř měsíců znemožněno s předmětnou finanční částkou nakládat. Tento zásah měl zcela zjevně původ v jednání žalovaného, resp. jeho nezákonné nečinnosti při vracení uhrazené částky.

20. Na závěr krajský soud k námitce/sdělení žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci sděluje, že jím uváděné skutečnosti nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k nim vyjadřoval. Je možno připomenout závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29 (jakkoliv se rozsudek týkal poskytování informací, argumenty v něm vyslovené lze přiměřeně použít také v této věci): „Jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupné seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce anebo Mgr. Václava Voříška. Pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být „sekundárně viktimizován“, je-li Nao 119/2017 spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení.“ Ostatně odkázat lze i na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, č. j. 31 A 68/2018 – 177, který mj. řešil zákonnost zveřejnění rozsudku zdejšího soudu na webových stránkách Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že publikace rozsudků správních soudů v současné podobě je v souladu se zákonem. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2019, č.j. 7 As 524/2018 – 42, odmítnuta.

21. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná. Proto rozhodl na základě § 87 odst. 2 s. ř. s., že provedený zásah byl nezákonný.

22. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl skutečnosti, ze kterých dovozuje naplnění předpokladů pro postup dle § 60 odst. 7 s. ř. s., dle něhož může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům zcela nebo zčásti nepřiznává. Tyto důvody shledal žalovaný v tom, že účelem podané žaloby je pouze přiznání náhrady nákladů řízení a jedná se tak o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. S touto argumentací se však nelze ztotožnit, neboť žalobci nelze klást k tíži uplatnění jeho ústavně garantovaného práva na přístup k soudu, v tomto případě práva domáhat se deklaratorním výrokem vyslovení toho, že postup žalovaného byl nezákonným zásahem. Ani skutečnost, že žalovaný již danou částku vrátil, nic nezmění na tom, že jeho postupem bylo do práv žalobce zasaženo. Úvahy žalovaného o účelovosti podané žaloby akceptovat nelze, neboť v přednesené podobě se jedná o pouhé domněnky a spekulace; opačný závěr by vedl ke zcela absurdní situaci, za které by nebylo možné náhradu nákladů u deklaratorních žalob na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu nikdy přiznat. Žaloba dle § 82 věty poslední s. ř. s. je přitom plnohodnotným dílčím institutem v rámci systému záruk zákonnosti veřejné správy (kontroly veřejné správy) a právě svojí „deklaratorní povahou“ přispívá ve svém důsledku k dodržování zásady zákonnosti orgány veřejné správy.

23. Nad rámec nutného k tomu krajský soud dodává, že k naplnění podmínek pro postup dle § 60 odst. 7 s. ř. s. by mohlo dojít například tehdy, pokud by z postupu spolku Ochrana řidičů či jiného obdobného subjektu bylo patrno, že již samo opožděné zaplacení částky ve smyslu § 125h zákona o silničním provozu je cílenou součástí jeho širší strategie, jejímž smyslem je vyvolání následného soudního řízení a snaha domoci se přiznání náhrady jeho nákladů. Jakkoli za současné situace krajský soud k takovémuto závěru jednoznačně dospět nemohl, do budoucna tento postup vyloučit nelze.

24. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

25. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

26. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč, tj. 6 800 Kč. Celkem se tak jedná o částku 8 800 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.