č. j. 51 A 23/2020 - 31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem v právní věci žalobce: Š.Š. bytem X zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem, se sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8, proti žalovanému: Městský úřad Humpolec se sídlem Horní náměstí 300, Humpolec o žalobě proti trvajícímu nezákonnému zásahu žalovaného spočívajícího v nevrácení uhrazené částky 1 000 Kč, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalobou, doručenou krajskému soudu dne 27. 3. 2020, se žalobce domáhá vyslovení příkazu vůči žalovanému, aby žalobci vrátil opožděně uhrazenou částku ve výši 1 000 Kč, která byla uhrazena na účet žalovaného pod variabilním symbolem X, na základě § 125h zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“).

2. Žalobci byla žalovaným doručena dne 13. 11. 2018 výzva k úhradě částky ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. X, kterou byl podle § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích vyzván k úhradě finanční částky 1 000 Kč na účet žalovaného, a to do 15 dnů od jejího doručení (na základě § 125h odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích). Žalobce tuto finanční částku uhradil prostřednictvím spolku Ochrana řidičů, o. s., na účet žalovaného dne 1. 12. 2018, bez ohledu na den připsání částky na účet žalovaného se jednalo o pozdní úhradu, když poslední den lhůty určené žalovaným byl 28. 11. 2018. Na základě § 125h odst. 7 zákona o provozu na pozemních komunikacích pak měl žalovaný zaplacenou částku vrátit bezodkladně, což neučinil. Do dnešního dne nebyla finanční částka žalobci vrácena, jedná se tak o trvající zásah, žaloba je tímto včasná.

3. Žalobce při koncepci žaloby vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS, vymezujícího podmínky, které musí být splněny pro přiznání ochrany proti nezákonnému zásahu dle § 82 a násl. s. ř. s. Jelikož platbu určené částky je nutné považovat za platbu žalobce, mohl být jejím bezodkladným nevrácením zkrácen právě a jedině žalobce osobně, nikoli její plátce. Není přitom rozhodné, kdo určenou částku zaplatil (spolek Ochrana řidičů, o. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 10 As 291/2019 – 31); § 165 odst. 1 daňového řádu se neaplikuje. Z uvedených důvodů došlo ke zkrácení žalobcova ústavního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zadržování částky je tak zjevně nezákonné, když finanční částka byla uhrazena opožděně. Žalovaný nenavrátil částku provozovateli vozidla v souladu s § 125h odst. 7 zákona o provozu na pozemních komunikacích, a to po dobu více jak 15 měsíců. Žalobce dále vyjádřil svůj nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu obsahující jeho osobní údaje, popř. údaje jeho zástupce.

4. Žalobce na základě výše uvedeného navrhl, aby krajský soud vyslovil, že se přikazuje žalovanému, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vrátil žalobci opožděně uhrazenou částku ve výši 1 000 Kč, která byla uhrazena na účet žalovaného pod variabilním symbolem X, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

5. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že nesouhlasí s tím, že by z jeho strany došlo vůči žalobci k nezákonnému zásahu správního orgánu ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. a z jeho vyjádření plyne, že jednání žalobce považuje za zneužití práva (srov rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2018, čj. 6 As 125/2018-32) k čemuž uvádí, že dle jeho názoru žalobci nesvědčí aktivní procesní legitimace k podání žaloby. V daném případě byla v souladu s judikaturou částka uhrazena nikoli provozovatelem vozidla, ale právnickou osobou Ochrana řidičů, o. s., což je spolek, který pravidelně hradí určenou částku až po stanovené lhůtě, jedná se o standardní postup spolku, který se zabývá tzv. pojištěním proti pokutám, které však ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2018, č. j. 6 As 125/2018-32, nepožívá právní ochrany, ale naopak má být takové jednání posuzováno jako přitěžující okolnost. Žalovaný v této souvislosti poukazuje na to, že stejný modus operandi vůči žalovanému byl použit i u dalších provozovatelů vozidel, kteří se u zdejšího soudu domáhají, nebo domáhali, prostřednictvím správní žaloby vydání rozsudku, kterým by byl deklarován nezákonný zásah (sp. zn. 50 A 7/2019, 59 A 1/2019, 59 A 11/2019, 51 A 15/2019, 50 A 35/2019 či prozatím probíhající řízení 51 A 26/2020). Vzhledem k tomu, že platba určené částky byla ve všech výše uvedených řízeních uhrazena nikoli provozovatelem vozidla, ale spolkem Ochrana řidičů, o. s., a to vždy až po uplynutí stanovené 15denní lhůty a všechny provozovatelé jsou zastupování Mgr. Václavem Voříškem, lze mít za prokázané, že i v tomto případě se jedná o tzv. profesionální zástupce, nabízející „pojištění proti dopravním pokutám“. V případě vyhovění žalobě pak žalovaný navrhuje (a svůj návrh i odůvodňuje), aby žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ve smyslu § 60 odst. 7 s. ř. s.

III. Průběh jednání

6. Dne 17. 6. 2020 proběhlo ve věci ústní jednání. Zástupce žalobce se sdělením z téhož dne z jednání omluvil, žalovaný se z jednání omluvil sdělením ze dne 10. 6. 2020. Oba účastníci souhlasili v těchto sděleních s projednáním věci bez nařízeného jednání. Jelikož ústního jednání se zástupce žalobce a ani sám žalobce nezúčastnili, nemohl krajský soud postupem dle § 49 odst. 4 s. ř. s. zjistit stanovisko žalobce k níže uvedeným právním a skutkovým otázkám, které byly dle soudu pro rozhodnutí soudu určující.

7. Z listin založených ve správním spise, kterými bylo v rámci jednání provedeno dokazování, vyplynuly následující skutečnosti:

8. Dne 30. 10. 2018 vydal žalovaný výzvu, č. j. X, sp. zn. X, k zaplacení určené částky dle ustanovení § 125h odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. V této výzvě byl žalobce vyzván k úhradě částky ve výši 1 000 Kč, ve lhůtě 15 dní od doručení této výzvy. Zároveň byl žalobce poučen, že bude-li částka uhrazena po dni splatnosti, obecní úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla. Tato výzva byla žalobci v souladu s pravidly pro počítání času dle § 64 s. ř. s. a § 49 odst. 4 o. s. ř. doručena žalobci dne 12. 11. 2018, případné vhození zásilky do schránky nemá vliv na datum doručení.

9. Dne 18. 1. 2019 vydal žalovaný výzvu k podání vysvětlení, č. j. X, sp. zn. X, ve kterém žalobci sdělil, že jím uhrazená částka byla připsána na účet žalovaného dne 3. 12. 2018 (žalobce dle výpisu z účtu, který přiložil ke správní žalobě, podal příkaz k bankovní úhradě této částky dne 1. 12. 2018). Tato částka přitom měla být dle žalovaného připsána nejpozději do dne 28. 11. 2018. V této výzvě byl žalobce poučen, že platba bude vrácena na číslo účtu, ze kterého byla odeslána.

10. Výzvou k podání vysvětlení ze dne 4. 2. 2019 byl žalobce informován o tom, že uhrazená částka 1 000 Kč bude vrácena na účet, ze kterého byla odeslána, k čemuž je dále bez dalšího uvedeno, aby žalobce (provozovatel vozidla) sdělil údaje pro vrácení uhrazené částky.

11. Z dalšího podkladu od žalovaného vyplynulo, že dne 26. 2. 2019 zaslal žalovaný opožděně uhrazenou částku ve výši 1 000 Kč, pod variabilním symbolem X na účet, ze kterého byla platba uhrazena, tj. účet patřící spolku Ochrana řidičů o. s.

12. Dne 4. 3. 2019 zaslal žalobce e-mailem bez elektronického podpisu příslušné kvality podání vysvětlení k č. j. X, patřící pod sp. zn. X, ve kterém sdělil číslo účtu, na nějž chce opožděně uhrazenou částku vrátit. Toto číslo účtu bylo rozdílné od čísla účtu, ze kterého byla platba přijata a na který žalovaný dne 26. 2. 2019 vrátil opožděně přijatou finanční částku. Též v rámci tohoto podání sdělil, že auto neřídil on, nýbrž jeho soused.

13. Dne 7. 3. 2019 obdržel žalovaný nepodepsané listinné podání žalobce zaslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, ve kterém žalobce odkazuje ke své spisové značce Xa žádá, aby byla opožděně vrácená částka vrácena na účet, ze kterého byla uhrazena. Dále žalobce sdělil, že dne 16. 7. 2018, vozidlo příslušné registrační značky řídil on sám.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

14. Krajský soud se zabýval žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

15. Podle § 125h zákona o provozu na pozemních komunikacích platí: (1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku c) porušení je možné projednat uložením pokuty příkazem na místě. (…) (3) Určená částka je splatná do 15 dnů ode dne doručení výzvy podle odstavce 1. (…) (5) Je-li určená částka uhrazena nejpozději v den splatnosti, obecní úřad obce s rozšířenou působností věc odloží. V opačném případě obecní úřad s rozšířenou působností pokračuje v šetření přestupku. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1. (...) (7) Je-li určená částka uhrazena po dni splatnosti, obecní úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla. (8) Určená částka je příjmem obce, jejíž obecní úřad vyzval provozovatele vozidla k uhrazení určené částky 16. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu vymezuje § 82 s. ř. s., z něhož vyplývá, že ten, „kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen ‚zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ 17. Při posuzování důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu lze vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS, které deklaruje, že ochrana „podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li - a to kumulativně, tedy zároveň – splněny podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (‚zásahem‘ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž ‚zásah‘ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování ‚zásahu‘ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“ S účinností novely soudního řádu správního č. 303/2011 Sb. a zavedením možnosti správních soudů rozhodovat také o již skončeném zásahu tzv. akademickým výrokem se 6. podmínka stala obsoletní ve vztahu k žalobě na deklaraci nezákonného zásahu; ve vztahu k žalobám na zásahy trvající je tato podmínka z povahy věci stále platná.

18. Smyslem žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu je, aby zásahy skutečně zasahující do jednotlivých veřejných subjektivních práv žalobce byly podrobeny soudní ochraně. Za nezákonný zásah však nelze považovat jakýkoli nezákonný postup správního orgánu, ale pouze ten, který dosahuje určité intenzity. „Ochrana ve smyslu § 82 s. ř. s. je totiž nutné poskytnout jen proti nezákonným postupům, které představují reálný (nikoliv jen imaginární či mizivý) dopad do práv žalobce. Judikatura správních soudů požadavek určité minimální intenzity nezákonného postupu zpravidla akceptuje v hodnocení okolností konkrétní věci.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2020, č. j. 10 As 389/2019-40). Jedná se o uplatnění zásady de minimis non curat praetor, ke které se Nejvyšší správní soud přihlásil v rozsudku sp. zn. 9 As 138/2019. Konstatoval tak, že stejně jako drobné pochybení ve správním řízení není důvodem pro rušení výsledného rozhodnutí, tak ani drobné pochybení, které nemohlo skutečně zasáhnout veřejná subjektivní práva jednotlivce, nemá být v souladu s rozebíranou zásadou označeno za nezákonný zásah.

19. Žalobce se podanou žalobou domáhá vyslovení trvajícího zásahu, resp. vyslovení příkazu k navrácení zadržované finanční částky, když tato finanční částka nebyla vrácena provozovateli vozidla, přičemž žalobce upozornil, že nelze vrátit platbu tomu, kdo ji za daňový subjekt uhradil. Krajský soud respektuje dikci zákona i judikaturu předkládanou žalobcem ohledně vrácení platby tomu, kdo ji za daňový subjekt uhradil, nicméně je v tomto případě nutno přihlédnout ke skutečnostem zjištěným ze správního spisu. Jako první lze poukázat na skutečnost, že žalovaný správní orgán nejprve ve výzvě k zaplacení určené částky dle § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích poučil žalobce o tom, že bude-li určená částka uhrazena po dni splatnosti, obecní úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla. Následně v rámci výzvy k podání vysvětlení žalovaný konstatoval, že vznikla zákonná povinnost tuto částku bezodkladně vrátit provozovateli vozidla a zároveň uvedl, že opožděná platba bude vrácena na účet, ze kterého byla odeslána, k čemuž je bez dalšího uvedeno, aby žalobce (provozovatel vozidla) sdělil údaje pro vrácení platby. V obecné rovině lze takový postup s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení akceptovat, neboť je zde vycházeno konstrukce § 125h odst. 7 zákona o provozu na pozemních komunikacích a předpokladu, že je to právě sám provozovatel vozidla, které mu je povinnost ukládána, a který je i osobou plátce. Nelze po správním orgánu spravedlivě požadovat, aby se další týdny či měsíce domáhal zjištění čísla účtu, kam si platbu přeje žalobce vrátit. Za podstatnější však krajský soud pak považuje rozhodné skutečnosti následně uvedené.

20. Nejprve krajský soud upozorňuje, že to byl sám žalobce, kdo vyvolal tuto situaci, když opožděně zaplatil částku, k jejíž úhradě byl správním orgánem vyzván. Skutkové okolnosti případu jsou pak prakticky totožné s případy již řešenými Nejvyšším správním soudem, proto krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2020, č. j. 10 As 389/2019-40, v němž též byla za jiného žalobce opožděně uhrazena finanční částka spolkem Ochrana řidičů, o. s., a tomuto spolku byla částka následně správním orgánem vrácena. „NSS přitom přisvědčuje stěžovateli, že částka, která byla opožděně zaplacena, nemusela být nutně zaplacena stěžovatelem, ale i třetí osobou-spolkem Ochrana řidičů, o. s. (srov. již citovaný rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2019, čj. 6 As 167/2019-36). To ostatně nezpochybnil ani krajský soud, který však výstižně uvedl, že předmětná částka byla spolkem nejen (opožděně) uhrazena žalovanému, ale také tomuto spolku vrácena. Stěžovatel pak v řízení před krajským soudem nevysvětlil, jak konkrétně se mohlo dotknout jeho práv vrácení dané částky na účet spolku. Lze tedy s krajským soudem souhlasit, že se mohlo jednat pouze o určitou procesní taktiku.“ K totožnému závěru dochází krajský soud i v nyní projednávané věci. Žalobce obecně odkazuje na zákonnou úpravu (popřípadě judikaturu ve vztahu k daňovému řádu a problematice soudních poplatků), sám však kromě vágní formulace zásahu do práva na vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod neuvádí žádné skutečnosti, prokazující skutečný zásah do jeho veřejných subjektivních práv, došlo-li k vrácení finanční částky na účet, ze kterého byla odeslána. Jestliže vznikl mezi žalobcem a spolkem Ochrana řidičů o. s. „komunikační šum“ o navrácení této částky, musí se žalobce případného vyrovnání domáhat cestou civilního práva.

21. Dále soud uvádí, že žalobce dne 4. 3. 2019, tedy po měsíci a půl od poučení o vrácení platby na účet, ze kterého byla odeslána (které se datuje ke dni 18. 1. 2019), a zároveň již po vrácení platby žalovaným, zaslal žalovanému sdělení prostřednictvím e-mailové schránky s uvedením čísla účtu, na který požaduje předmětnou platbu vrátit. Následně o další tři dny později, tj. 7. 3. 2019 bylo správnímu orgánu doručeno listinné podání žalobce o vrácení finanční částky na účet, ze kterého byla částka odeslána. Krajský soud upozorňuje v této souvislosti na několik skutečností. Jednak se ani u jednoho podání nedá hovořit o podání perfektním, e-mailové podání neobsahovalo uznávaný elektronický podpis zákonem požadované kvality, listinné podání pak neobsahovalo vlastnoruční podpis žalobce. Krajský soud však vzhledem k obsahu těchto podání, ve kterých se žalobce vyjadřuje k projednávanému přestupku s uvedením přesného dne jeho spáchání či uvádí příslušné spisové značky a čísla jednací, nemá pochybnosti o osobě, která podání učinila, neboť pouze žalobce, se kterým žalovaný komunikoval, mohl být s věcí takto podrobně seznámen. Tato podání pak mohou sloužit k vytvoření uceleného náhledu na nastalou situaci. Je vhodné poukázat na zjevný obsahový rozpor obou podání, kde v prvním podání žalobce uvádí, že vozidlo, se kterým došlo ke spáchání přestupku, neřídil (půjčoval ho sousedovi) a požaduje platbu vrátit na sdělovaný účet, v druhém podání se žalobce k řízení vozidla přiznává a požaduje platbu vrátit na účet, ze kterého byla odeslána. Krajskému soudu nepřísluší tento rozpor hodnotit, neboť není pro toto řízení podstatný, má však za to, že v kontextu toho, co žalovaný uvedl ve svém vyjádření k žalobě, by bylo možné na postup žalobce nahlížet jako na nikoli standardní. Krajský soud má za to, že jestliže žalobce ve svém posledním podání doručeném žalovanému dne 7. 3. 2019, zaslaném ke spisové značce X, výslovně sdělil: „…k výše uvedené spisové značce jsem obdržel výzvu k podání vysvětlení. Než se Vám k tomuto vyjádřím, chtěl bych Vás požádat, aby byla uhrazená částka vrácena zpět na účet, ze kterého byla uhrazena.“, lze mít ve smyslu shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 389/2019-40 za to, že ač žalovaný v rozporu se zákonem nevrátil platbu provozovateli vozidla, ale subjektu, který ji za provozovatele vozidla realizoval, jedná se o skutečnost, která nasvědčuje tomu, že postup žalovaného se nemohl práv žalobce dotknout. Jak již krajský soud uvedl výše, žalobce ostatně konkrétní dotčení svých práv ve smyslu uvedeného rozsudku ani neuvádí.

22. Z uvedeného zároveň plyne, že žalovaný nezadržuje finanční prostředky, jejichž navrácení se nyní žalobce domáhá, neboť tyto finanční prostředky byly žalovaným vráceny tak, jak je uvedeno shora, již dne 26. 2. 2020. S ohledem na učiněné závěry se proto žalobce nemůže účinně domáhat ochrany vůči trvajícímu zásahu žalovaného v podobě nevrácení opožděné uhrazené finanční částky.

23. Krajský soud vážil, jaký dopad mají jím zjištěné skutečnosti do práva žalobce na přístup k soudu v kontextu volby správného žalobního subtypu (žaloba proti trvajícímu nezákonnému zásahu vs. deklaratorní zásahová žaloba) a dospěl k závěru, že ve vztahu k efektivní ochraně práv žalobce zjištěné skutečnosti žádný vliv nemají, neboť i kdyby žalobce měl požadovat „pouhou“ deklaraci nezákonnosti jednání žalovaného, nebyla by jeho žaloba důvodná. Jak soud výše vysvětlil, případné pochybení správního orgánu v podobě vrácení opožděně uhrazené finanční částky na účet, ze kterého byla částka odeslána, sám žalobce konvalidoval svým následným podáním. Pokud by se pak krajský soud zabýval včasností vrácení finanční částky žalovaným, došel by v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu k následujícímu závěru. Jak Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 7. 4. 2020, č. j. 10 As 389/2019-40, princip de minimis non curat praetor lze použít i v případě, kdy došlo ze strany správního orgánu k dočasnému „zadržení“ částky 1 000 Kč po několik málo měsíců (v rámci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se jednalo o cca tři měsíce, tedy situace totožná jako zde, kdy byla finanční částka zadržovaná od 3. 12. 2018 do 26. 2. 2019), namísto jejího bezodkladného vrácení. Částku 1 000 Kč sice nelze považovat za zcela zanedbatelnou, avšak argumentace žalobce spočívající pouze v jejím opožděném vrácení (nikoli trvalém odnětí) má pak významný vliv na posouzení intenzity zásahu do jeho práv, neboť „hodnota újmy“ odpovídá pouze hodnotě nemožnosti disponovat s touto částkou po relativně krátké období. V rámci takového posouzení je vždy nutné zkoumat i konkrétní okolnosti věci, v podané žalobě žalobce uvádí pouze obecné omezení na svém vlastnickém právu, žádnou konkrétní újmu žalobce nezmiňuje. Není tak sporu o tom, že se žalovaný zpozdil s vrácením opožděně uhrazené finanční částky, tento zásah však nedosáhl takové intenzity, aby se dal považovat za zásah nezákonný. „Nepatrné dotčení právní sféry jednotlivce, o něž se nyní jedná, nelze označit za „zásah“ do veřejných subjektivních práv jednotlivce, který by si zasluhoval ochranu žalobou podle § 82 s. ř. s.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2020, č. j. 10 As 389/2019-40).

24. Závěrem krajský soud poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně, ze dne 30. 10. 2019, č. j. 30 A 61/2019-34, který ve skutkově obdobné věci dospěl ke stejnému závěru jako nyní zdejší krajský soud a uvedl, že „zcela jiná by byla situace, kdyby šlo o úplné zbavení takové částky, jako tomu bylo v rozsudku NSS ze dne 30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016 - 30, kde soud připomněl, že sama nízká výše částky, o niž má být jednotlivec formou pokuty zcela připraven, nezakládá „bagatelnost“ sporu. Tvrzení NSS, že uložení pokuty ve výši 2 000 Kč není bagatelní záležitostí, tedy není v rozporu s nynějším závěrem, že zadržování 1 000 Kč po dobu tří měsíců takovou povahu mít může. (…) Další významnou okolností je rovněž skutečnost, že částka byla uhrazena na účet žalovaného z účtu vedeného na majitele Ochrana řidičů o. s. Žalobce v průběhu řízení o žalobě nijak nevysvětlil, jak konkrétně se jeho práv dotýká opožděné vrácení částky na účet předmětného spolku, přestože to byl právě on, kdo měl u soudu tvrdit a doložit zásah do svých práv. Účel spolku, z jehož bankovního účtu byla částka uhrazena, jímž je mj. „vzdělávat nevzdělané správní úředníky“ či „poskytovat pomoc a ochranu řidičům, kteří jsou neoprávněně šikanováni“ (viz výpis ze spolkového rejstříku provedený při ústním jednání), spíše nasvědčuje tomu, že smyslem úhrady nebyla vážně míněná včasná úhrada určené částky, ale spíše určitá procesní taktika žalobce, resp. jeho zástupce, která měla vytvořit základ pro podání nynější správní žaloby. Všechny uvedené faktory tedy podle soudu jasně ukazují, že i pokud by došlo k dotčení žalobcovy právní sféry, mělo takové dotčení zcela nepatrnou intenzitu. Nešlo tedy o zásah, kterým by žalobce mohl být zkrácen na svých veřejných subjektivních právech. Sice tvrdí, že šlo o zásah do práva na vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k tomu je však třeba připomenout, že nikoli vše, co se nějak dotýká majetku jednotlivce, lze označit za zásah do ústavně zaručeného práva na vlastnictví. Existují ostatně i zásahy, které nepřekročí hranici de minimis, a není proto ani potřeba je kompenzovat (viz bod 50 usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, č. 1910/2009 Sb. NSS). I Ústavní soud setrvale judikuje, že některé částky jsou natolik nízké, že ani rozhodnutí o jejich odejmutí (tím spíše pak pouze dočasné zadržování) „již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2549/18). Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13). O takový výjimečný případ však v projednávané věci nejde. Nepatrné dotčení právní sféry žalobce, o něž nyní šlo, tedy nelze označit za „zásah“ do veřejných subjektivních práv jednotlivce, jenž by si zasluhoval ochranu žalobou podle § 82 s. ř. s. Žalovaný se sice zpozdil s vrácením zadržované částky, ale tento „zásah“ nedosáhl intenzity, která by umožňovala označit jej za „nezákonný zásah“ ve smyslu § 82 s. ř. s. Pokud žalobce takovou žalobu přesto podal, nelze v tom spatřovat snahu o skutečnou ochranu veřejných subjektivních práv, neboť ta vskutku dotčena nebyla, ale spíše snahu žalobce či jeho zástupce o souzení bez skutečné příčiny. Takovou snahu však soud podporovat nehodlá. Sám stěžovatel ostatně již v žalobě uváděl, že zásahovou žalobu podával proto, aby získal podklad pro uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce tedy zásahovou žalobu nepodával primárně proto, aby se ex post bránil proti zásahu, který by vůči sobě pociťoval jako úkorný, ale podával ji jako prostředek, jímž by se mohl domoci náhrady škody. V tomto ohledu však lze žalobce upozornit, že úspěch v řízení o zásahové žalobě není nutnou podmínkou pro úspěšný postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). To ukazuje samotná důvodová zpráva k zákonu č. 303/2011 Sb., kterým byla do § 82 s. ř. s. zakotvena možnost domáhat se deklarování nezákonnosti již skončeného zásahu, nebo judikatura Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/2017-42, č. 3686/2018 Sb. NSS, body 31 a 32). “ Pro úplnost krajský soud poznamenává, že kasační stížnost proti uvedenému rozsudku byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2020, č. j. 3 As 4103/2019-41, zamítnuta.

25. Soud nad rámec hodnocení věci podotýká, že se žalobce i žalovaný dopustili v rámci řízení nesprávného počítání lhůt při doručování; pokud se jedná o výzvu k zaplacení částky 1 000 Kč adresovanou žalobci, z doručenky připojené ve správním spise vyplývá, že zásilka byla připravena k vyzvednutí dne 2. 11. 2018, tato výzva tak byla žalobci v souladu s pravidly pro počítání času dle § 40 správního řádu doručena dne 12. 11. 2018, případné vhození zásilky do schránky nemá na datum doručení vliv. Datum doručení výzvy pak má vliv i na samotný běh lhůty pro zaplacení předmětné částky, dle pravidel pro počítání času měla být částka 1 000 Kč připsána na účet žalovaného dne 27. 11. 2018 (nikoli 28. 11. 2018, jak se domnívají účastníci), to však nemá vliv na to, že částka byla žalobcem uhrazena opožděně.

26. Krajský soud shrnuje, že v daném řízení došlo ze strany žalovaného správního orgánu k jistým pochybením, žádné z těchto pochybení však nebylo takového charakteru, aby svojí intenzitou naplnilo hranici předpokládanou § 82 s. ř. s.

27. Pokud jde o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu s uvedením jména, příjmení a bydliště žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály, pak krajský soud pouze poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů na svých webových stránkách zveřejňuje. Blíže viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 429/2018 – 35, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, č. j. 31 A 68/2018 – 177, která se požadavkem žalobce, resp. jeho právního zástupce podrobně zabývala.

VI. Závěr a náklady řízení

28. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.