50 A 35/2019 - 22

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Balejové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a JUDr. Terezy Kučerové ve věci, žalobce: P. R., zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Městský úřad Humpolec, se sídlem Horní náměstí 300, Humpolec, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto:

Výrok

I. Určuje se, že zásah žalovaného, spočívající v tom, že žalobci bezodkladně nevrátil částku ve výši 1 000 Kč uhrazenou opožděně dne 16. 7. 2018 pod VS X, ale vrátil ji až dne 5. 3. 2019, byl nezákonný.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalobou, doručenou krajskému soudu dne 24. 4. 2019, se žalobce domáhá deklarace nezákonnosti zásahu žalovaného, spočívajícího v nikoli bezodkladném navrácení opožděně (po splatnosti) uhrazené částky podle § 125h zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“).

2. Žalobci byla žalovaným doručena dne 28. 6. 2018 výzva k úhradě částky ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. ODSH/3442/2018/, čj. MUHU/19249/2018/Bt, kterou byl podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu vyzván k úhradě finanční částky 1 000 Kč na účet žalovaného, a to do 15 dnů od jejího doručení (na základě § 125h odst. 3 zákona o silničním provozu). Žalobce tuto finanční částku uhradil na účet žalovaného dne 16. 7. 2018, připsána na účet žalovaného dne 17. 7. 2018, tedy 19. den po doručení výzvy k úhradě částky, tj. 3 dny po splatnosti. Na základě § 125h odst. 7 zákona o silničním provozu pak měl žalovaný zaplacenou částku vrátit bezodkladně, což neučinil, a vrátil zaplacenou částku až dne 5. 3. 2019, tedy skoro po 8 měsících. K tomu žalobce dodává výpis z účtu s potvrzením o zaplacení částky, a o dni vrácení částky zpět na účet žalobce. Byť zákon nevymezuje, co se rozumí pojmem „bezodkladně“ je podle žalobce zřejmé, že bezodkladné navrácení finančního prostředku nemůže trvat déle jak 30 dní, jelikož 30 dní je podle správního řádu obecná lhůta k vydání rozhodnutí, což je nepochybně podstatně náročnější úkon, než vrácení finančního prostředku.

3. Žalobce při koncepci žaloby vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS, vymezujícího podmínky, které musí být splněny pro přiznání ochrany proti nezákonnému zásahu dle § 82 a násl. s. ř. s. Žalobce musí být přímo (první podmínka) zkrácen na svých právech (druhá podmínka), což žalobce nepochybně byl tím, že nemohl s danou finanční částkou po dobu více jak tří měsíců disponovat, čímže došlo k zásahu do jeho vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Třetí podmínku, nezákonnost zásahu pak žalobce dovozuje zejména z dikce zákona o silničním provozu, konkrétně § 125h a také z analogické situace řešené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 5. 10. 2018, čj. 4 Afs 190/2018-26. Povaha zásahu jako čtvrtá podmínka byla též naplněna, a to především s ohledem na stávající judikaturu správních soudu, zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, čj. 10 Afs 28/2014-51 (zadržování finančních prostředků po nepřípustně dlouhou dobu), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, čj. 6 Afs 85/2015-39, či rozsudek Nejvyššího správného soudu ze dne 15. 5. 2014, čj. 9 As 37/2014-43, č. 3074/2014 Sb. NSS, (výběr a zadržování kauce). Pátá podmínka v podobě zaměření nebo zasažení zásahu je dle žalobce též splněna, jelikož zadržování směřovalo přímo vůči žalobci, šestá podmínka v podobě trvání zásahu nebo hrozby jeho opakování již byla ze soudního řádu správního odstraněna novelizací, a tak lze žádat i o deklarativní výrok o nezákonnosti zásahu. Lhůta pro podání žaloby byla dodržena, v podrobnostech se žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/18. Žalobce dále vyjádřil svůj nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu obsahující jeho osobní údaje, popř. údaje jeho zástupce.

4. Žalobce na základě výše uvedeného navrhl, aby krajský soud vyslovil, že tento zásah, spočívající v opožděném navrácení finanční částky, byl nezákonný a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

5. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že nesouhlasí s tím, že by z jeho strany došlo vůči žalobci k nezákonnému zásahu správního orgánu ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. Žalobce svoji žalobu opírá o ustanovení § 125h silničního zákona, dle kterého žalovaný při splnění podmínek uvedených v odstavci 1 citovaného ustanovení zasílá provozovateli vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, výzvu k uhrazení určené částky s tím, že částka je splatná do 15 dnů ode dne doručení výzvy provozovateli. Povinnost uhradit určenou částku je však dána provozovateli, nikomu jinému. V daném případě však částka byla uhrazena nikoli provozovatelem vozidla, ale právnickou osobou Ochrana řidičů, o. s., což je spolek, který pravidelně hradí určenou částku až po stanovené lhůtě, jedná se o standardní postup spolku, který se zabývá tzv. pojištěním proti pokutám, které však ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2018, čj. 6 As 125/2018-32, nepožívá právní ochrany, ale naopak má být takové jednání posuzováno jako přitěžující okolnost. Žalovaný v této souvislosti poukazuje na to, že stejný modus operandi vůči žalovanému byl použit i u dalších provozovatelů vozidel, kteří se u zdejšího soudu domáhají, nebo domáhali, prostřednictvím správní žaloby vydání rozsudku, kterým by byl deklarován nezákonný zásah (sp. zn. 50 A 7/2019, 59 A 1/2019, 59 A 11/2019, 51 A 15/2019).

6. Žalovaný zároveň v souvislosti s institutem zneužití práva poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2018, čj. 6 As 125/2018-32, a dodává, že tento institut není ze strany Nejvyššího správního soudu aplikován jen k hmotnému právu, ale též k právu procesnímu. Vzhledem k tomu, že platba určené částky byla ve všech výše uvedených řízeních uhrazena nikoli provozovatelem vozidla, ale spolkem Ochrana řidičů, o. s., a to vždy až po uplynutí stanovené 15 denní lhůty a všechny provozovatelé jsou zastupování Mgr. Václavem Voříškem, lze mít za prokázané, že i v tomto případě se jedná o tzv. profesionální zástupce, nabízející „pojištění proti dopravním pokutám“.

7. V případě, že bude žalobce úspěšný ve věci, navrhuje žalovaný s ohledem na výše uvedené nepřiznání náhrady nákladů řízení dle § 60 odst. 7 s. ř. s. V této souvislosti odkazuje žalovaný na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 988/12, a ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3698/10 a v neposlední řadě na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2013, čj. 22 A 66/2013-24, č. 2995/2014 Sb. NSS. Žalovaný má za to, že z totožného znění typizovaných žalob na ochranu před nezákonným zásahem, kde všichni žalobci jsou zastupování Mgr. Václavem Voříškem, je zřejmé, že soudní řízení nesleduje cíl, k němuž je určeno (tj. vydání požadovaného rozhodnutí), ale pouze generuje náklady soudního řízení.

8. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby, neboť žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby. V případě vyhovění žalobě pak žalovaný navrhuje, aby žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ve smyslu § 60 odst. 7 s. ř. s.

III. Právní hodnocení krajského soudu

9. Krajský soud se dále zabýval žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

10. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu vymezuje § 82 s. ř. s., z něhož vyplývá, že ten, „kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen ‚zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ 11. Při posuzování důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu lze vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS, které deklaruje, že ochrana „podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li - a to kumulativně, tedy zároveň – splněny podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (‚zásahem‘ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž ‚zásah‘ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování ‚zásahu‘ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“ S účinností novely soudního řádu správního č. 303/2011 Sb. a zavedením možnosti správních soudů rozhodovat také o již skončeném zásahu tzv. akademickým výrokem se 6. podmínka stala obsoletní.

12. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS vyplývá, že „zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy směřujícím proti jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými procesními úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. Nemusí jít nutně o akty neformální povahy či jen o faktické úkony, nýbrž i o jakékoli jiné konání či opomenutí konat, nelze-li je podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.“. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, čj. 10 Afs 28/2014-52 je zásahem ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. samotné zadržování finančních prostředků po nepřípustně dlouhou dobu. Krajský soud proto považuje 1., 4. a 5. podmínku za splněné. Zbývá tedy posoudit, zda žalobce byl zkrácen na svých právech nezákonným zásahem.

13. Z § 125h odst. 3 zákona o silničním provozu vyplývá povinnost žalobce zaplatit správním orgánem určenou částku, a to do 15 dnů od doručení výzvy. V případě hrazení poplatku převodem z účtu musí být příslušná částka nejpozději patnáctým dnem po doručení výzvy připsána na účet správního orgánu. Jestliže byla tato výzva doručena žalobci dne 28. 6. 2018, je uhrazení této částky na účet žalovaného dne 17. 7. 2018 zjevně opožděné. V takovém případě platí dle § 125h odst. 7 zákona o silničním provozu, že „[j]e-li určená částka uhrazena po dni splatnosti, obecní úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla.“ 14. Význam slova „bezodkladně“ není v právním řádu vymezen, lze však v dané věci poukázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, který se zabýval pojmem obdobným („bez zbytečného odkladu“), a v němž Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru: „Z časového určení ‚bez zbytečného odkladu‘ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. Takové posouzení lhůty ‚bez zbytečného odkladu‘ zcela koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení konkrétních případů (srov. například rozsudky ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, dále též usnesení ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012, jež jsou veřejnosti dostupné in www.nsoud.cz). Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že ‚vágní‘ pojem ‚bez zbytečného odkladu‘ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Rovněž tak podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. například jeho rozsudky ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. srpna 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. srpna 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010, jež jsou veřejnosti dostupné in www.nssoud.cz) jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy ‚ad hoc‘) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.“ 15. Krajský soud neshledal, že by úmyslem zákonodárce ve vztahu k § 125h odst. 7 zákona o silničním provozu bylo cokoli jiného než navrácení opožděně zaplacené částky, která v daném okamžiku představuje bezdůvodné obohacení na straně obce, jejíž obecní úřad provozovatele vozidla k uhrazení určené částky vyzval (srov. Bušta, P. a Kněžínek, J. Zákon o silničním provozu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016 [ASPI]). Lze proto dovodit, že k navrácení částky musí obecní úřad přistoupit ve lhůtě nepřekračující čas běžně potřebný k administraci takovéhoto úkonu (zpravidla tedy v řádu dnů). Krajský soud proto dospěl k závěru, že vrácení finanční částky žalobci až dne 5. 3. 2019 (tj. 231 dnů po zaplacení částky na účet žalovaného) zcela zjevně bezodkladné nebylo.

16. V dané věci je přitom zcela nesporné, že výběrem finanční částky dochází k zásahu do právní sféry jednotlivce – konkrétně k zásahu do jeho vlastnických práv, neboť minimálně po určitou dobu pozbývá právo nakládat se svým majetkem (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2014, čj. 9 As 37/2014-43, č. 3074/2014 Sb. NSS). Taktéž podmínky 2. a 3. proto krajský soud považuje za naplněné.

17. Jako nedůvodnou posoudil krajský soud námitku žalovaného, dle níž určená částka byla zaplacena třetí osobou – spolkem Ochrana řidičů, nikoli provozovatelem vozidla. Výzva na zaplacení určené částky je dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu adresována provozovateli vozidla. Z pohledu citovaného ustanovení a jeho účinků však není relevantní, kdo je vlastníkem účtu, z nějž je následně daná částka zaplacena. V případě opožděného zaplacení tudíž obecní úřad obce s rozšířenou působností musí postupovat dle § 125h odst. 7 citovaného zákona.

18. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl skutečnosti, ze kterých dovozuje naplnění předpokladů pro postup dle § 60 odst. 7 s. ř. s., dle něhož může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům zcela nebo zčásti nepřiznává. Tyto důvody shledal žalovaný v tom, že předmětnou částku žalobci vrátil a účelem podané žaloby je tak pouze přiznání náhrady nákladů řízení a jedná se tak o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. S touto argumentací se však nelze ztotožnit, neboť žalobci nelze klást k tíži uplatnění jeho ústavně garantovaného práva na přístup k soudu, v tomto případě práva domáhat se deklaratorním výrokem vyslovení toho, že postup žalovaného byl nezákonným zásahem.

19. To, že žalovaný již danou částku vrátil, nic nezmění na tom, že jeho postupem bylo do práv žalobce zasaženo. Úvahy žalovaného o účelovosti podané žaloby nelze rovněž akceptovat, opačný závěr by jinak vedl ke zcela absurdní situaci, za které by nebylo možné náhradu nákladů u deklaratorních žalob na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu nikdy přiznat. Žaloba dle § 82 věty poslední s. ř. s. je přitom plnohodnotným dílčím institutem v rámci systému záruk zákonnosti veřejné správy (kontroly veřejné správy) a právě svojí „deklaratorní povahou“ přispívá ve svém důsledku k dodržování zásady zákonnosti orgány veřejné správy.

20. Nad rámec nutného k tomu krajský soud dodává, že k naplnění podmínek pro postup dle § 60 odst. 7 s. ř. s. by mohlo dojít například tehdy, pokud by z postupu spolku Ochrana řidičů či jiného obdobného subjektu bylo patrno, že již samo opožděné zaplacení částky ve smyslu § 125h zákona o silničním provozu je cílenou součástí jeho širší strategie, jejímž smyslem je vyvolání následného soudního řízení a snaha domoci se přiznání náhrady jeho nákladů. Jakkoli za současné situace krajský soud k takovémuto závěru jednoznačně dospět nemohl, do budoucna tento postup vyloučit nelze.

21. Pokud jde o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu s uvedením jména, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály, pak krajský soud pouze poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů na svých webových stránkách zveřejňuje.

IV. Závěr a náklady řízení

22. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná. Proto rozhodl na základě § 87 odst. 2 s. ř. s., že provedený zásah byl nezákonný.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

24. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč, tj. 6 800 Kč. Celkem se tak jedná o částku 8 800 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.