59 Co 218/2025 - 127

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] 6 o určení vlastnického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 6. 2025, č. j. 16 C 107/2024-104 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje ve správném znění, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem části pozemku p. č. [číslo] v k. ú. [adresa] o velikosti 2,2 x 5,85 m vyznačeného na investičním záměru [orgán veřejné moci] [adresa] zpracovaného v [datum] [jméno FO], jehož součástí je budova bez č. e./ č. p. dosud nezapsaná v katastru nemovitostí o velikosti 2,2 m x 5,85 m v dřívějších plánech označovaná jako vodárna, prádelna, která bude v průběhu řízení vytyčena geometrickým plánem, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 071 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud I. stupně“) shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „vestavek“ místnosti o velikosti 2,2 m x 5,85 m vyznačené na investičním záměru [orgán veřejné moci] [adresa] zpracovaného v [datum] [jméno FO], označována v dřívějších plánech jako vodárna či prádelna, je součástí společných částí domu [č. p.], který je součástí parcely p. č. [číslo], vše zapsáno na LV č. [číslo] a [číslo] v obci a k. ú. [adresa] v Katastru nemovitostí u [právnická osoba] Katastrální pracoviště [adresa] (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že část pozemku p. č. [číslo] o velikosti 2,2 m x 5,85 m zapsaného na LV č. [číslo] v katastru nemovitostí u [právnická osoba] Katastrální pracoviště [adresa], na němž je umístěna místnost o velikosti 2,2 m x 5,85 m vyznačené na investičním záměru [orgán veřejné moci] [adresa] zpracovaného v [datum] [jméno FO], označována v dřívějších plánech jako vodárna či prádelna, je součástí společných částí pozemku, který bude v průběhu řízení vytyčen geometrickým plánem, náležejícího k budově [č. p.] a pozemku [číslo], vše v obci a k. ú. [adresa] (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému na náhradě nákladů 18 940 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného (výrok III).

2. Podle podstatné části odůvodnění „se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva, jak je uvedeno ve výroku“. Tvrdila, že je vlastníkem dvou bytových jednotek ze tří vymezených v budově [č. p.] na pozemku p. č. [číslo] v obci a k. ú. [adresa] (dále jen „bytový dům“). Žalovaný je vlastníkem sousedního pozemku p. č. [číslo], jehož součástí je budova [č. p.] (dále jen „mlýn“), ve které se nachází „v katastru nezapsaná stavba“ (dále jen „vodárna“). Vodárna je funkčně spjata s bytovým domem, vstupuje se do ní ze společných prostor domu a nachází se v ní studna, která slouží uživatelům bytového domu. Podle názoru žalobkyně je proto vodárna součástí společných prostor bytového domu. Žalobkyně má za to, že vlastníci jednotek vydrželi vlastnické právo k vodárně a pozemku pod ní cestou mimořádného vydržení dnem [datum]. Soud I. stupně shledal na požadovaném určení naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. jednak proto, že rozsudek má být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, jednak proto, že není-li jasné, komu vodárna patří, nemůže pokračovat výše uvedené stavební řízení a i v budoucnu může docházet ke sporům ohledně nákladů na opravy a údržbu vodárny, hrazení nákladů s jejím provozem apod. Aktivní legitimace vyplývá z toho, že žalobkyně je správcem bytového domu (jako většinový spoluvlastník), a proto je aktivně legitimována domáhat se za spoluvlastníky ochrany vlastnického práva ke společným částem domu a pozemku v soudním řízení. Dále soud I. stupně dospěl k závěru, že vodárna je místnost uvnitř mlýna ohraničená ze dvou stran obvodovými zdmi mlýna a ze dvou stran interiérovými příčkami. S mlýnem tedy sdílí základy, obvodové zdi a střechu. Od stavby mlýna ji nelze nijak oddělit. Nejde o jednotku ve smyslu § 1158 o. z. Vodárna je tedy jen částí mlýna, který je součástí pozemku, na kterém stojí. Části a součásti věci nemohou být předmětem věcných práv. Vodárnu proto nelze držet, vydržet ani vlastnit. Vodárna nemůže být ani příslušenstvím bytového domu, respektive pozemku, na kterém bytový dům stojí, neboť příslušenstvím může být pouze samostatná věc v právním smyslu; prostá část ani součást věci příslušenstvím být nemůže. Žaloba na určení vlastnického práva k vodárně tedy nemohla být důvodná, a proto ji soud zamítl. Žaloba na určení vlastnického práva k části pozemku, na kterém se vodárna nachází, nemohla být důvodná ze stejných důvodů uvedených výše, neboť žalobkyně se spolu s určením vlastnického práva k pozemku domáhá i určení vlastnického práva k vodárně. Obecně platí, že lze určit vlastnické právo i k části pozemku, která není samostatně evidována v katastru nemovitostí. Nelze však držet ani nabýt vlastnické právo k části pozemku, na kterém se nachází část stavby (v tomto případě jihovýchodní roh mlýna), neboť v souladu se zásadou superficies solo cedit nemůže dojít k rozdělení vlastnického režimu pozemku a stavby. K mimořádnému vydržení mohlo dojít nejdříve k [datum]. Nejpozději od [datum] se stavba mlýna stala součástí pozemku žalovaného podle § 3054 a § 506 o. z. a zákon nepřipouští opětovné rozdělení vlastnického režimu stavby a pozemku. Výjimka uvedená v § 3060 o. z. se v tomto případě neuplatní. Žalobkyně sice tvrdila, že uvedenou část pozemku vlastníci jednotek užívali již před [datum] tak, že z vodárny brali vodu a hradili náklady na energie. Na druhou stranu není pochyb, že mlýn i pozemek, na kterém stojí, držel žalovaný jako vlastník, neboť je užíval a připravoval stavební záměr. Je z povahy vyloučeno, že by žalovaný držel stavbu mlýna nikoli jako celek, ale s výjimkou části obvodových nosných stěn apod. Žalovaný toliko strpěl odběr vody vlastníky jednotek bytového domu. Vlastníci jednotek mohli nanejvýš držet právo na vodu, nikoliv vlastnické právo k pozemku. Soud proto žalobu i v této části zamítl.

3. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolání, v němž namítala vady dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Žalobkyně uvedla, že stavba vodárny byla postavena na vlastním pozemku, který původně nebyl rozdělen na jednotlivé části, k čemuž došlo v následném období. Budova mlýna byla postavena jako první a po přístavbě bytového domu, kdy bylo třeba řešit jeho zásobování pitnou vodou, byl proveden vestavek, či přestavek – vodárna, která měla sloužit pouze pro obyvatele bytového domu. Žalobkyně tvrdila, že vlastníci jednotek vydrželi vlastnické právo k vodárně a pozemku pod ní cestou mimořádného vydržení ke dni [datum]. Žalobkyně osvědčila, že žalovaný má v úmyslu zazdít vchod do vodárny z bytového domu a vybudovat vchod ze mlýna, a to v rámci zbourání vestavku a jeho přestavby na vchod se zádveřím a schodištěm. Jiný způsob než domáhat se určení vlastnictví k předmětné vodárně a pozemku pod ní pak žalobkyně neměla k dispozici, když byla stavebním úřadem [právnická osoba] [adresa] s občanskoprávní námitkou odkázána na příslušný soud. Soud I. stupně zamítl návrhy žalobkyně na provedení dokazování. Žalobkyně namítá vady rozsudku, neboť se soud I. stupně nevypořádal s námitkou, že probíhající stavební řízení zahájené v [rok] bylo přerušeno s ohledem na vlastnický spor mezi žalobkyní a žalovaným ohledně vestavku vodárny do budovy bývalého mlýna. Nepochybné určení vlastnictví k tomuto vestavku je proto klíčové pro práva a povinnosti stran ve správním řízení. Soud I. stupně neprovedl žalobkyní navržené důkazy, a proto nemohl učinit bezpečné skutkové zjištění ohledně technického a konstrukčního režimu vodárny, tedy zda jde o samostatnou vestavbu vybavenou vlastní střešní konstrukcí, jež je na mlýně závislá jen částečně, ohledně skutečného užívání vodárny a kompletní stavební historie bytového domu i vodárny. Žalobkyně má za to, že výslech navrženého svědka [jméno FO] je zcela klíčový, neboť ten jako právní předchůdce současných vlastníků může osvědčit původní stav a režim vodárny, z níž byl zásobován výlučně bytový dům [č. p.]. Nadto soud I. stupně zcela pominul projekt [tituly před jménem] [jméno FO], z něhož vyplývá, že vodárna byla vybudována pro bytové jednotky na p. č. [číslo], nikoli pro mlýn. Soud I. stupně v rozporu s tímto důkazem uzavřel, že vodárna je nedílnou součástí mlýna, když ve skutečnost jde o vestavbu určenou výlučně pro provoz bytového domu a funkčně neslouží mlýnu. Pokud by soud I. stupně provedl všechny navržené důkazy, pak by se mohl předmětem sporu zabývat i z hlediska ustanovení § 1087 o. z., když nelze s právním názorem soudu I. stupně bezvýhradně souhlasit stran posouzení vestavku vodárny z hlediska samostatné věci v právním slova smyslu či příslušenství k obytnému domu [č. p.]. Pokud by se totiž jednalo o příslušenství k domu [č. p.], případně jeho součást, pak by se nepochybně jednalo o režim přestavku dle § 1087 o. z. Ze skutkových zjištění vyplývá, že místnost vodárny má svůj vlastní účel, a to zajištění vody bytového domu, je stavebně oddělená příčkami a vstupuje se do ní výhradně z domu [č. p.]. Judikatura pak připouští, že takové provozně technické zařízení může být samostatnou věcí (příslušenství) cizí stavby. Z hlediska procesního je třeba zdůraznit, že soud I. stupně nesplnil svoji poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř., kdy pokud zastával právní názor, že místnost vodárny a pozemku pod ní musí splňovat kritéria pro samostatnou věc v právním slova smyslu, měl v tomto směru poučit žalobkyni o povinnosti tvrzení a předložení důkazů, což neučinil. Pokud si soud vůči žalobkyni nesplnil svou poučovací povinnost, pak jde o vadu řízení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému řízení.

4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

5. Krajský soud v Brně - pobočka ve [adresa], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.), kdy jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), a odvolání obsahuje způsobilý odvolací důvod, přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se nejprve domáhala určení, že vlastník bytu č. [číslo] (tedy žalobkyně) nacházejícího se v budově [č. p.], která je součástí pozemku p. č. [číslo], je vlastníkem části pozemku p. č. [číslo] o velikosti 2,2 m x 5,85 m, jehož součástí je budova bez č. e./č. p. dosud nezapsaná v katastru nemovitostí o velikosti 2,2 m x 5,85 m (v dřívějších plánech označovaná jako vodárna, prádelna), která bude v průběhu řízení vytyčena geometrickým plánem. Žalobkyně tvrdila, že je většinovým spoluvlastníkem pozemku p. č. [číslo], jehož součástí je budova [č. p.] v obci a k. ú. [adresa]. V tomto domě vlastní dvě bytové jednotky, a to [číslo] a [číslo]. Žalovaný je vlastníkem sousedního pozemku p. č. [číslo], jehož součástí je budova [č. p.], průmyslový objekt, v obci a k. ú. [adresa] (dále jen „budova mlýna“). V budově mlýna se nachází místnost o rozměru 2,2 m x 5,85 m nazývaná prádelna či vodárna, neboť se v ní nachází zásobárna vody (dále jen „vodárna“), která je funkčně spojená s jejím bytem č. [číslo]. Z chodby bytu č. [číslo] vedou dveře do vodárny. Vodárna nacházející se na pozemku p. č. [číslo], který je ve vlastnictví žalovaného, je funkčně spojena s její bytovou jednotkou č. [číslo] od roku [rok]. Vzhledem k tomu, že dlouhodobě užívá předmětnou místnost – vodárnu – k odběru vody, má za to, že došlo k mimořádnému vydržení oné místnosti, jakož i pozemku pod ní se nacházejícího, a proto se domáhala shora popsaného určení vlastnického práva. Žalovaný ve vyjádření k žalobě tvrdil, že předmětná místnost – vodárna – není samostatnou věcí v právním slova smyslu, jedná se o pouhou vestavbu realizovanou v budově mlýna, navíc je vyloučeno jakékoli funkční spojení s bytovou jednotkou č. [číslo], neboť bytová jednotka se nachází ve II. nadzemním podlaží a místnost vodárny v I. nadzemním podlaží, z povahy věci je tak vyloučeno jakékoli funkční spojení. Podstatné je i to, že v místnosti vodárny je umístěna příslušná technologie, která po celá desetiletí až dosud rozvádí vodu jak do všech tří bytů v bytovém domě (tedy nejen do bytu č. [číslo]), tak i do budovy mlýna. Mimořádné vydržení vlastnického práva je z těchto důvodů vyloučeno. V reakci na vyjádření žalovaného žalobkyně podáním ze dne [datum] upřesnila, že je pravdou, že nejprve byl postaven průmyslový objekt na pozemku p. č. [číslo], následně byl postaven bytový dům č. [číslo] na pozemku p. č. [číslo] a bylo třeba řešit zásobování pitnou vodou pro obyvatele předmětného domu, proto byl proveden vestavek či přestavek nyní na pozemku p. č. [číslo], a to místnosti nazvané jako vodárna. Předmětná místnost tedy dle žalobkyně „není samostatnou věcí, ale je součástí společných prostor obytného domu [č. p.]“. Na základě tohoto skutkového tvrzení žalobkyně změnila žalobní návrh tak, že se určuje, že vestavek místnosti o velikosti 2,2 m x 5,85 m (vodárna) je součástí společných částí domu [č. p.], který je součástí pozemku p. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a že se určuje, že část pozemku p. č. [číslo] o velikosti 2,2 m x 5,85 m, na němž je umístěna vodárna, je součástí společných částí pozemku, který bude v průběhu řízení vytyčen geometrickým plánem, náležejícího k budově [č. p.] a pozemku [číslo] v k. ú. [adresa]. Dále žalobkyně uvedla, že má naléhavý právní zájem na podání této žaloby, neboť jedině tímto typem žaloby lze dosáhnout vlastnických vztahů k předmětné místnosti a vlastnických vztahů k pozemku nacházejícímu se pod touto místností, a zajistit tak nerušený výkon vlastnického práva k vytyčeným bytovým jednotkám. Soud I. stupně shora popsanou změnu žaloby připustil. U jednání dne [datum] pak žalobkyně doplnila, že žalovaný v rámci plánované rekonstrukce budovy mlýna chce v předmětné místnosti zvané vodárna vybudovat schodiště do 1. patra a zazdít vchod z obytného domu a znemožnit tak přístup k zařízení na rozvod vody. Vzhledem ke vztahu účastníků je zde naléhavý právní zájem v tom, že se žalobkyně a ostatní vlastníci bytových jednotek jinak nedostanou ke zdroji vody.

7. Z obsahu spisu (konkrétně z usnesení [orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [číslo]) dále vyplývá, že od [datum] probíhá na žádost žalovaného řízení o vydání dodatečného povolení stavby na stavbu „rekonstrukce objektu [č. p.] – vestavba bytu do stávajícího nebytového objektu – změny stavby před dokončením na pozemku p. č. [číslo] v k. ú. [adresa]“. Při ústním jednání dne [datum] [Jméno žalobkyně] jako účastník řízení uvedla, že dne [datum] podala u Okresního soudu v [adresa] pod [č. j.] žalobu na určení vlastnictví k části pozemku p. č. [číslo] v k. ú. [adresa]. Správní orgán řízení (o dodatečném povolení stavby) přerušil, protože zjistil, že probíhá řízení o předběžné otázce (o určení vlastnického práva).

8. Podle § 80 o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

9. V rozsudku ze dne 29. 1 2008, sp. zn. 22 Cdo 828/2006, uveřejněném pod č. C 5765 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C. H. Beck (dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud uvedl, že dovolává-li se žalobce v důvodech žaloby určení naléhavého právního zájmu na uplatněné žalobě a přitom žaluje na určení právní skutečnosti, aniž by to zákon v daném případě připouštěl, je soud povinen za použití § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobce upozornit na tento rozpor a vést ho k odstranění uvedeného nedostatku žaloby.

10. Obdobně dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, publikovaném v Soudních rozhledech, 2009, č. 3, soud žalobě na určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby, která s ohledem na stupeň rozestavěnosti není samostatnou věcí, nevyhoví. Správným petitem je určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti určitého pozemku. Dojde-li k uvedené nesprávnosti, je soud povinen žalobce podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k jejímu odstranění.

11. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2826/2019 vyplývá, že „samotná skutečnost, že stavební úřad přeruší řízení s tím, že je třeba vyčkat rozhodnutí soudu o žalobě na určení vlastnického práva, které je významné pro stavební řízení, z této žaloby ještě nečiní žalobu zvláštní, neuvedenou v § 80 o. s. ř , jestliže řízení u soudu nebylo zahájeno na základě výzvy stavebního úřadu; žalobce tedy musí prokázat na podání určovací žaloby naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva je dán i tím, že stavební úřad považuje v konkrétní věci rozhodnutí soudu za významné pro rozhodnutí o stavebním povolení. Vlastnické právo k nesamostatné součásti věci nelze v zásadě určit; pokud se však taková potřeba v praxi objeví, je třeba žalobní návrh formulovat tak, že žalobce je vlastníkem určitého objektu jako součásti věci hlavní, uvedené v žalobním návrhu“.

12. V posuzované věci rozhodl soud I. stupně o žalobě (změněné se souhlasem soudu), kterou se žalobkyně domáhala určení, že vestavek místnosti (vodárna) dále blíže specifikovaný je součástí společných částí domu [č. p.] na pozemku p. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a že část pozemku p. č. [číslo] pod vodárnou je součástí pozemku p. č. [číslo] v k. ú. [adresa]. Takto formulovaný žalobní návrh však pouze deklaruje určení existence právní skutečnosti (nadto u nároku týkajícího se části pozemku p. č. [číslo] má odvolací soud pochybnosti o jeho určitosti). Určení existence právní skutečnosti (nikoli právního vztahu či práva) rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. V takovém případě však nejde o určovací žalobu, odpovídající ustanovení 80 o. s. ř., ale o žalobu jinou v § 80 o. s. ř. nevypočtenou. Ten, kdo má naléhavý zájem na určení právní skutečnosti, může žalovat na určení (ne)existence práva, povinnosti nebo právního vztahu, přičemž posouzení právní skutečnosti vymezí v žalobě jako předběžnou otázku pro požadované určení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 8/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1727/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010, oba publikované – stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz a celá řada dalších rozhodnutí). Požadavek žalobkyně, aby soud určil, že vodárna je součástí společných prostor domu [č. p.] a že pozemek pod vodárnou je součástí pozemku p. č. [číslo] tedy předpoklady žaloby na určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nesplňuje, neboť se netýká existence práva nebo právního vztahu. Soud I. stupně však o takové žalobě rozhodl, aniž by se zabýval otázkou, zda zákon určení takové právní skutečnosti vůbec připouští, navíc shledal na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. a svůj rozsudek odůvodnil tak, jako by se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva (srov. bod 1 a 34 odůvodnění).

13. Vzhledem k tomu, že je zde rozpor mezi skutkovými tvrzeními (žalobkyně nazývá svou žalobu žalobou na určení vlastnického práva, dovolává se mimořádného vydržení vlastnického práva a dovozuje naléhavý právní zájem na žalobě z toho, že jedině tímto typem žaloby lze dosáhnout vlastnických vztahů k předmětné místnosti a k pozemku pod touto místností) a žalobním návrhem, poučil o tom odvolací soud žalobkyni u jednání odvolacího soudu a vyzval ji k upřesnění, čeho konkrétně se domáhá. Žalobkyně následně upřesnila, že se domáhá určení, že je vlastníkem blíže specifikované části pozemku p. č. [číslo] včetně stavby nad tímto pozemkem (vodárny). Žalobkyně tímto odstranila vadu žaloby (spočívající v rozporu mezi skutkovými tvrzeními a žalobním petitem), nejedná se tedy o změnu žaloby.

14. Poté, co žalobkyně žalobní petit upravila, lze ve shodě se soudem I. stupně konstatovat, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a to už i z toho důvodu, že stavební úřad přerušil řízení o dodatečném povolení stavby do vyřešení předběžné otázky o určení vlastnictví k části pozemku p. č. [číslo], na němž se nachází vodárna. Je tedy možné žalobu posoudit věcně. Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že pokud by žalobkyně setrvala na žalobě ve znění citovaném ve výrocích II a III rozsudku soudu I. stupně, byl by to důvod pro zamítnutí žaloby bez dalšího, neboť určení právní skutečnosti, kterého se žalobkyně změněnou žalobou domáhala, právní řád nepřipouští.

15. Poté, co odvolací soud shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, dospěl ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Již ze samotných skutkových tvrzení žalobkyně zcela jednoznačně vyplývá, že vodárna je pouhou místností vybudovanou právními předchůdci účastníků v budově mlýna. I z provedených listinných důkazů nepochybně vyplývá, že vodárna je součástí budovy mlýna a není ani nebytovou jednotkou (viz např. projekt na [č. l.] spisu). Místnost vodárny nikdy nebyla součástí budovy [č. p.], jak vyplývá z prohlášení vlastníka ze dne [datum], kterým byly vymezeny bytové jednotky a společné prostory v domě [č. p.]. Na skutková zjištění soudu I. stupně obsažená v bodech 6 až 10 rozsudku lze v celém rozsahu odkázat. Lze tak souhlasit i s právním závěrem soudu I. stupně, že vodárna není samostatnou věcí (stavbou), jak se snaží tvrdit žalobkyně, ale pouze součástí věci, a to budovy, v níž se nachází (srov. § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z., popř. § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Až do účinnosti o. z. byla samostatnou věcí stavba mlýna, v níž byla po zhotovení stavby bytového domu dostavěna místnost vodárny (zbudováním příček a vybouráním otvoru v nosné obvodové zdi), a to za účelem umístění technologií sloužících k zásobování bytů v domě [č. p.] vodou. Vodárna tak byla součástí stavby mlýna dle § 120 odst. 1 obč. zák. Účinností o. z. (tedy dnem [datum]) se stavba mlýna stala součástí pozemku p. č. [číslo] dle ustanovení § 3054 o. z. Jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, výlučným vlastníkem pozemku p. č. [číslo] v k. ú. [adresa], jehož součástí je budova [č. p.] (budova mlýna), je žalovaný, který předmětný pozemek i s budovou nabyl na základě darovací smlouvy ze dne [datum] (viz [č. l.] spisu).

16. Sama žalobkyně tvrdí, že vodárna je „vestavbou“ v budově mlýna. I kdyby byla vodárna určená výlučně pro provoz bytového domu, nestává se tím součástí společných prostor domu [č. p.].

17. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně se nikdy nestala vlastníkem ani místnosti zvané vodárna, ani části pozemku pod touto místností, neboť, jak bylo uvedeno shora, vodárna nikdy nebyla součástí společných částí domu [č. p.]. Právní předchůdce žalobkyně vybudoval vodárnu jako „vestavbu“ v jihovýchodním rohu mlýna a následně byla budova mlýna jako celek včetně pozemku pod ní převedena na žalovaného darovací smlouvou.

18. Žalobkyně nemohla nabýt vodárnu ani na základě vydržení, ať už řádného či mimořádného, neboť jak správně uzavřel soud I. stupně, součást věci (budovy) nemůže být předmětem vydržení vlastnického práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5175/2007). Předmětem vydržení by mohla být pouze část pozemku, nikoliv však v případě, že je celý takový pozemek zastavěn stavbou. Ostatně žalobkyně netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo dovodit, že právě ona držela onu část pozemku pod vodárnou (či místnost vodárny). Jak vyplývá z ustanovení § 989 o. z., vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník. Držbou je faktické ovládání věci hmotné (s úmyslem mít věc pro sebe). Z obsahu spisu je zcela nepochybné, že vlastníkem, tudíž i držitelem celého pozemku p. č. [číslo] včetně části pozemku pod místností zvanou vodárna, je žalovaný, nikoliv žalobkyně (ani obecně žádný z vlastníků bytových jednotek v domě [č. p.]). Za držbu vlastnického práva k části pozemku pod vodárnou pak nelze považovat to, že vlastníci bytových jednotek v domě [č. p.] odebírali vodu prostřednictvím technologie umístěné v místnosti zvané vodárna. Nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně v odvolání, že by „konzumace vody a hrazení nákladů“ bylo aktivním výkonem vlastnického práva ve vztahu k místnosti zvané vodárna, natož pozemku pod ní (mohlo by se jednat maximálně o výkon práva odběru vody).

19. Nad rámec shora uvedeného lze pouze doplnit, že žalobkyně ani neuvedla, proč by právě ona měla být výlučným vlastníkem příslušné části pozemku a místnosti nad ní. Nelze souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že by žalobkyně jako vlastník dvou ze tří bytů v bytovém domě (tedy jako většinový vlastník) byla oprávněna domáhat se určení svého vlastnického práva, neboť se nejedná o správu domu, ani ochranu vlastnického práva ke společným částem domu a pozemku. I to by byl důvod k zamítnutí žaloby.

20. Vzhledem k tomu, že již ze samotných skutkových tvrzení vyplývá, že žaloba nemůže být úspěšná, a vzhledem k tomu, že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, neshledal odvolací soud důvodnými námitky žalobkyně, že měly být provedeny další jí označené důkazy. Takové dokazování by bylo zcela jistě nadbytečným. Ze stejného důvodu pak nebylo nutné ani poučovat žalobkyni ve smyslu § 118a o. s. ř., ostatně žalobkyně ani neuvádí, jaká konkrétní tvrzení by na základě takového poučení doplnila či změnila. Povinnost poskytovat poučení o hmotném právu pak z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá.

21. Pokud se žalobkyně dovolává aplikace ustanovení § 1087 o. z., podle kterého zasahuje-li trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku jen malou částí na malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného přestavkem vlastnictvím zřizovatele stavby; to neplatí nestavěl-li zřizovatel stavby v dobré víře, pak odvolacímu soudu není vůbec zřejmé, jak by se mohlo citované ustanovení na danou věc aplikovat. Místnost vodárny je vestavbou ve stávající budově mlýna realizovaná tehdejším vlastníkem pozemku i mlýna. Jak tvrdí sama žalovaná, historicky se jednalo o původní parcelu č. [číslo] jednoho vlastníka. Stavba mlýna (zahrnující i dodatečně vestavěnou místnost vodárny) tak nikdy nepřesahovala na cizí pozemek, ani stavba bytového domu nijak nepřesahovala na sousední pozemek. Ustanovení § 1087 je proto nepoužitelné.

22. Další námitky žalobkyně jsou vnitřně rozporné, když na jednu stranu tvrdí, že místnost vodárny má svůj vlastní účel (zajištění vody bytového domu), je stavebně oddělena příčkami a vstupuje se do ní výhradně z domu [č. p.], může být tudíž samostatnou věcí či příslušenstvím (viz odvolání), na druhou stranu tvrdí, že vodárna je součástí společných prostor bytového domu [č. p.] (viz změna žaloby). Nadto žalobkyně odkazuje na judikaturu neexistující či nedohledatelnou (R 71/1981), popř. na tuto věc se vůbec nevztahující (R 3/2024). Jak bylo zdůrazněno shora, vodárna jako vestavba v budově mlýna je pouhou součástí budovy mlýna, a to bez ohledu na to, pro jaký účel byla tato vestavba původním vlastníkem zhotovena.

23. Rozsudek soudu I. stupně je věcně správný, a proto jej odvolací soud ve správném znění (po odstranění vad žaloby žalobkyní v průběhu odvolacího řízení) potvrdil dle § 219 o. s. ř., včetně výroku o nákladech řízení, proti jehož správnosti žádný z účastníků ničeho nenamítal, a proto lze na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (konkrétně na bod 45 odůvodnění) odkázat.

24. O nákladech řízení odvolacího bylo rozhodnuto dle §142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že úspěšnému žalovanému bylo přiznáno právo na náhradu vyúčtovaných nákladů spočívajících v odměně za právní zastoupení za 1 úkon právní služby ve výši 5 620 Kč (za účast u jednání odvolacího soudu) dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, v náhradě hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, v náhradě za ztrátu času stráveného cestou z [adresa] a zpět v rozsahu 4 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, přičemž tyto náklady byly navýšeny o 21 % DPH ve výši 1 401 Kč. Jiné náklady odvolacího řízení právní zástupce žalovaného nepožadoval.

25. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.

Poučení