6 C 314/2019 - 552

Rubrum

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobce: [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o zaplacení 47 799 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 46 024 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14 273 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 31 751 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, ve které se žalobce po žalované domáhá zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 31 751 Kč od [datum] do [datum], se žaloba zamítá.

III. Co do částky 1 775 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 775 Kč od [datum] do zaplacení se řízení zastavuje.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 63 008 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

Stručná rekapitulace dosavadního průběhu řízení 1. V souzené věci vydal Okresní soud v Domažlicích (dále též jen „zdejší soud“, „podepsaný soud“ nebo „okresní soud“) rozsudek ze dne [datum] č. j. 6 C 314/2019-193, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl, daný rozsudek však byl k odvolání žalované usnesením Krajského soudu v Plzni (dále též jen „krajský soud“) ze dne [datum] č. j. [spisová značka] (v plném rozsahu) zrušen a věc byla vrácena zdejšímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podepsaný soud poté rozsudkem ze dne [datum] žalobě v převážné míře (s výjimkou částky 150 Kč) vyhověl, krajský soud ovšem i druhý rozsudek k odvolání žalované v plném rozsahu usnesením ze dne [datum] č. j. [spisová značka]-388 zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení.

2. Předmětem řízení byl požadavek žalobce, aby mu žalovaná zaplatila částku 47 799 Kč, přičemž žalobce původně žádal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 47 799 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených záloh na služby spojené s užíváním bytu č. [hodnota] v domě č. p. [číslo] v Domažlicích. Žalovanou částku žalobce vyčíslil jako pohledávku za platby za období od ledna do října roku 2017 v celkové výši 39 600 Kč, a dále za měsíce listopad a prosinec (spolu s upomínkou) v celkové výši 8 040 Kč; posléze žalobce žalobu doplnil s tím, že z rozúčtování služeb ze dne [datum] již vyplývá celkový nedoplatek žalované ve výši 47 799 Kč, který je tvořen nedoplatky za celý rok 2017 včetně dvou upomínek ve výši 150 Kč, které byly žalované uloženy k zaplacení.

3. Okresní soud v prvém rozsudku dospěl k závěru, že žalované byly řádně vyúčtovány náklady na jednotlivé položky v rozúčtování ze dne [datum] (dále též „původní vyúčtování“) a že žalovaná v zákonné lhůtě nepodala námitky, respektive že námitky, které podala, byly zcela nekonkrétní a netýkaly se jednotlivých položek vyúčtování. Současně soud konstatoval, že opakované poukazování žalované na to, že jí žalobce neosadil byt indikátory tepla, pokládá za zneužití práva ze strany žalované.

4. K samotnému původnímu vyúčtování (na č. l. 40 verte) soud ve svém prvním rozsudku uvedl, že při jeho vyhotovení bylo postupováno podle zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, přičemž zdůraznil, že předmětem rozúčtování byly jednotlivé v něm uvedené položky s tím, že podrobný postup rozdělení nákladů pro byt žalované vyplývá z podkladů obsažených v přílohové obálce na č. l.

52. Zvláštní pozornost přitom okresní soud věnoval klíčové položce „teplo“. Celkový náklad za teplo pro zúčtovací jednotku [adresa] ve výši 440 495,37 Kč byl rozdělen v poměru 40:60 (40 % činí základní složka, která se rozdělí podle m2 upravené podlahové plochy a zbývajících 60 % spotřební složka, která se rozdělí podle jednotek naměřených na měřičích tepla), přičemž soud rovněž poukázal na konkrétní výpočet, na jehož základě byla stanovena částka 107,80 Kč na m2, kterou potom bylo v každém jednotlivém případě nutno vynásobit výměrou podlahové plochy konkrétní zúčtovací jednotky. Spotřební složka (po zohlednění koeficientu 0,6) následně byla rozdělena poměrem naměřených jednotek na poměrových indikátorech tepla. V případě výpočtu nákladů na teplo za byt žalované činila základní složka částku 107,8 Kč/m2, která se násobila výměrou bytu (v daném případě 56,54 m2), čímž se dospělo k částce 6 095,65 Kč. Jde-li o spotřební složku, pak z důvodu neměřeného odběru, kdy bytová jednotka není osazena poměrovými indikátory, se náklad vypočítává podle ustanovení § 3 dost. 2 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům, a proto spotřební složka nákladů činí trojnásobek průměrné hodnoty spotřební složky nákladů připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy zúčtovací jednotky. V daném případě tak je třeba částku 264 297 Kč vynásobit třemi a poté číslem 56,54 (výměra bytu v m2), a současně výslednou hodnotu podělit plochou domu, přičemž výsledná hodnota činí částku 27 430,41 Kč (tedy částku, ke které je namístě dospět při použití příslušného metodického pokynu Ministerstva pro místní rozvoj – viz níže). Okresní soudu proto ve svém prvním rozsudku dospěl k závěru, že náklady na teplo za byt žalované je součtem základní a spotřební složky (6 095,65 Kč + 27 430,41 Kč), tudíž výsledná hodnota představuje částku 33 526,06 Kč; současně nalézací soud odůvodnil i správnost ostatních v rozúčtování uvedených položky (za teplou i studenou vodu, sdružené služby dodávek elektřiny i teplo společných prostor a pojištění domu).

5. Jelikož krajský soud v 8. bodě odůvodnění usnesení ze dne [datum] rozvedl důvody, pro které výše uvedený výpočet nemůže obstát (a současně nevyloučil – subsidiární – možnost posouzení nároku žalobce prizmatem bezdůvodného obohacení žalované), podepsaný soud v posléze zrušeném rozsudku ze dne [datum] (po předchozím poučení stran) posoudil nárok žalobce z titulu práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení žalované, přičemž mj. vyšel ze závěrů žalobcem odkazovaného a obdobnými skutkovými okolnostmi determinovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cmo 65/2021. Podepsaný soud přitom vyšel z následující úvahy: Pakliže platí, že žalovaná za určité penzum služeb, které jakožto vlastnice dané bytové jednotky de iure v roce 2017 čerpala, ničeho nezaplatila (přičemž tvrzení, že určité – nespecifikované – částky uhradila formou zápočtu, žalovaná v poskytnuté lhůtě ani později nedoložila), je namístě úsudek, že se žalovaná na úkor žalobce jakožto – de iure – poskytovatele těchto služeb bezdůvodně obohatila. V této souvislosti navíc podepsaný soud zdůraznil, že žalobce jakožto společenství vlastníků bytových jednotek nepředstavuje nějaký podnikatelský subjekt, u kterého by důsledky – formálně – nesprávného vyhotovení rozúčtování bylo možno označit za imanentní součást podnikatelského rizika. Společenství vlastníků bytových jednotek je naopak třeba vnímat jako zákonem předvídané společenství osob nepodnikatelského typu (srov. ustanovení § 420 a 421 občanského zákoníku), u kterého případné důsledky nesprávného fungování – v daném případě důsledky formálně nesprávného rozúčtování – v konečném důsledku nesou jednotliví členové společenství, tedy jednotliví vlastníci bytových jednotek. V případě, že jeden z členů společenství vlastníků – lhostejno z jakého důvodu – dlouhodobě neplní své peněžité povinnosti (jakožto protiplnění za společenstvím poskytované služby), nesou konečné pekuniární důsledky takové skutečnosti zbývající členové, kteří si své povinnosti řádně plní. Pakliže by se tedy měl uplatnit výklad, jenž by konsekventně legitimizoval (a legalizoval) stav, kdy žalovaná setrvale a dlouhodobě neposkytuje žalobci žádná protiplnění za jím dodávané služby, šlo by v posledku o výklad zjevně rozporný s pokynem obsaženým v ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého žádný výklad soukromoprávního předpisu [tím méně podzákonného právního předpisu, jehož zněním není striktně vzato soud vázán – srov. ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] nesmí vést k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

6. Krajský soud však v druhém kasačním usnesení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2890/2021 (správně patrně sp. zn. 26 Cdo 3431/2022) jasně zdůraznil, že úvahy o aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení nejsou namístě, a proto se jimi soud prvního stupně již nebude zabývat.

7. Veden tímto závazným právním názorem krajského soudu podepsaný soud na následných dvou jednáních prezentoval předběžný právní názor, podle kterého – prizmatem dostupných judikátů vrcholných soudů – je podstatou dané věci ve svém důsledku v prvé řadě pouze spor o otázku splatnosti vyúčtování, neboť nárok žalobce – v obecné rovině – vyplývá přímo ze zákona. V reakci na to žalobce předložil při jednání dne [datum] Vyúčtování služeb za jednotku (za období [datum] – [datum]) ze dne [datum] (dále též jen „nové vyúčtování“), které bylo žalované doručeno ve smyslu ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. dne [datum]. Jelikož soud toto nové vyúčtování shledal z dále rozvedených důvodů souladným s příslušnou právní úpravou, žalobě – po částečném zpětvzetí žaloby – v převážné míře tímto rozsudkem vyhověl. Dokazování, skutková zjištění a právní hodnocení věci 8. V důsledku skutečností zaznamenaných v předchozím odstavci soud v posledku rozhodl o nároku žalobce toliko na základě dvou listinných důkazů, tedy na základě „původního“ a „nového“ vyúčtování, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž rovněž podle dispozice ustanovení § 132 o. s. ř. přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo.

9. Nalézací soud akceptoval právní závěr, vycházející z předešlých kasačních rozhodnutí odvolacího soud, a v mezidobí dále petrifikovaný v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne [datum] č. j. [spisová značka], vydaném v obdobné věci týchž účastníků, tedy že původní vyúčtování ze dne [datum] nemůže být vyúčtováním řádným mj. proto, že v něm uvedená výsledná částka byla vypočítána na základě Metodického pokynu Ministerstva pro místní rozvoj (v přílohové obálce na č. l. 280), ovšem použitý vzorec výpočtu nebyl součástí předmětného vyúčtování, a toto vyúčtování ani neobsahovalo řádný odkaz na tento metodický pokyn. Ve smyslu rigorózních závěrů, vztahujících se na obsahové náležitosti rozúčtování služeb spojených s užíváním bytu, přijatých např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022 sp. zn. 26 Cdo 2890/2021, je proto zřejmé, že původní vyúčtování nemohlo být vyúčtováním řádným (přičemž jeho vady nemohly být „zhojeny“ ani předložením doplňujících či vysvětlujících listinných důkazů v průběhu řízení), pročež soud prvního stupně v konečném důsledku nedoplňoval dokazování způsobem naznačeným v 11. bodě odůvodnění druhého kasačního usnesení krajského soudu.

10. Současně soud první instance vyšel ze závěru, že v posuzovaném typu právních vztahů účastníků řízení, respektive v daném typu řízení, ve kterém se společenství vlastníků jednotek po jednom ze svých členů domáhá finančního plnění, představujícího cenu služeb spojených s užíváním bytové jednotky, je z podstaty věci vyloučeno bezdůvodné obohacení vlastníka bytové jednotky, a to právě proto, že zde existuje nárok společenství vlastníků jednotek na zaplacení nedoplatků z vyúčtování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. 26 Cdo 3431/2022). V této souvislosti reflektoval podepsaný soud taktéž závěr přijatý v usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3010/20, ve kterém Ústavní soud s poudkazem na příslušnou judikaturu dovolacího soudu, podle které může splatnost nedoplatku založit nové úplné vyúčtování znějící na částku ve správné výši, konstatoval, že „v základu je tak nedostatek náležitostí vyúčtování spojen s tím, zda a kdy se stane nedoplatek splatný, přičemž odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu (rozsudcích ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 803/2002 a ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 26 Cdo 2471/2007) nevylučuje, aby i následně byl nedostatek náležitostí odstraněn doručením nového bezvadného vyúčtování, jímž by byla nově založena splatnost nedoplatku“ (obdobný závěr ostatně nepřímo vyplývá i z bodu 9. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 858/23, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce, vycházející ze skutkově srovnatelné věci účastníků řízení).

11. Poté, co žalobce předložil při jednání dne [datum] nové vyúčtování ze dne [datum], se nalézací soud omezil již pouze na zkoumání náležitostí tohoto vyúčtování, tedy na řešení otázky, zda toto vyúčtování plně dostojí přísným kritériím definovaným konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

12. Vyúčtování služeb za jednotku (za období [datum] – [datum]) ze dne [datum] (na č. l. 440-446) zní na částku 45 874 Kč, přičemž první strana tohoto vyúčtování obsahuje přehlednou tabulku, ze které je zjevná konkrétní částka za tu kterou službu (pojištění, studená voda, teplo, teplo společných prostor a ostatní náklady, teplá voda, studená voda a elektřina ve společných prostorách), přičemž z této tabulky rovněž jasně vyplývá, že nedoplatek činí právě částku 45 875 Kč, protože žalovaná na zálohách ke dni vyúčtování ničeho nezaplatila.

13. Podle názoru podepsaného soudu je toto nové vyúčtování dostatečně srozumitelné, obsahuje veškeré právním řádem České republiky požadované náležitosti a rovněž obsahuje jasné a současně kontrolovatelné (verifikovatelné) rozúčtování ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.; nadto toto nové vyúčtování obsahuje taktéž veškeré (a kontrolovatelné) údaje za klíčovou položku „teplo“, tak jak je požaduje ustanovení § 6 vyhlášky č. 269/2015 Sb., ve znění platném a účinném od [datum] do [datum]. Současně toto nové vyúčtování obsahuje rovněž matematický vzorec, vyplývající přímo z Přílohy č. 2 vyhlášky č. 269/2015 Sb., podle kterého byla vyúčtována částka za teplo (viz str. 1 Přílohy k novému vyúčtování na č. l. 443). Pro úplnost je nicméně nutno zaznamenat, že v této části obsahuje vyúčtování zjevnou písařskou chybu, kdy je zde – zjevně nesprávný – údaj o částce 111,1329 Kč/m, představující alikvotní cenu základní složky tepla připadající na 1 m podlahové plochy zúčtovací jednotky; jelikož korektní údaj ve výši 107,81 Kč/ m je uveden na stejné stránce výše, jde podle mínění podepsaného soudu o zjevnou písařskou chybu, která nemůže mít vliv na řádnost daného vyúčtování (současně je vhodné na tomto místě připomenout, že tento korektní údaj ve výši 107,81 Kč/m obsahuje již původní vyúčtování ze dne ze dne [datum]).

14. Jelikož s výjimkou problematického matematického vzorce, na jehož základě byly vypočteny náklady na teplo, obsahovalo veškeré podstatné položky (jež byly v posledku taktéž – jakkoli poněkud složitěji – kontrolovatelné), nalézací soud na tomto místě pro stručnost plně odkazuje na skutečnosti rekapitulované shora v bodu 4. odůvodnění, respektive odkazuje na příslušné pasáže rozsudku okresního soudu ze dne [datum]. Pro úplnost je možno připomenout, že absenci některé podstatné náležitosti vyúčtování ostatně nenamítá ani žalovaná ve svém závěrečném návrhu (srov. č. l. 542-545).

15. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud v souladu se stanoviskem zaznamenaným v bodu 25. posléze zrušeného rozsudku ze dne [datum] má stále za to, že původní vyúčtování bylo přinejmenším z hlediska v něm obsažených matematických údajů – a optikou v posledku neaplikovatelného metodického pokynu – vyúčtováním korektním, neboť je vhodné připomenout, že byt žalované představuje jediný tzv. neměřený byt, jehož podlahová plocha nepřesahuje 5 % celkové plochy. Jakkoli tedy platí, že nelze poskytnout právní ochranu postupu žalobce, jenž v původním vyúčtování řádně nespecifikoval výpočet založený na příslušném metodickém pokynu, nelze současně ztrácet ze zřetele, že žalobce již v původním vyúčtování předložil vyúčtování, které nelze bez dalšího označit za věcně (matematicky) nesprávné. Námitky žalované a důvod neprovedení žalovanou navrhovaných důkazů 16. Žalovaná při jednání dne [datum] namítla, že ve vztahu k původnímu i novému vyúčtování platí, že není zřejmé, kdy a kým bylo rozhodnuto o rozdělení základní a spotřební složky (srov. č. l. 527-528, 542 verte a 543), přičemž v reakci na žalobcem předloženou kopii Zápisu ze shromáždění vlastníků ze dne [datum], na kterém podle žalobce mělo být o tomto rozdělení rozhodnuto, žalovaná namítla, že sporuje případnou pravost originálu takového zápisu, a to včetně přiložené prezenční listiny (č. l. 522). Současně žalovaná při tomto jednání (opětovně) namítla, že zpochybňuje důvodnost použití koeficientu trojnásobku průměrné hodnoty spotřební složky, když zdůraznila, že její byt není osazen měřidly tepla toliko ze zdravotních důvodů. Žalovaná nadto namítla promlčení práva žalobce vystavit ve věci nové vyúčtování. V závěrečném návrhu pak žalovaná vyjádřila přesvědčení, že ani případná splatnost nedoplatku způsobená předložením nového vyúčtování nemůže nic změnit na tom, že v předmětném řízení musí být žaloba zamítnuta.

17. Jde-li o námitku žalované, že z dosavadního dokazování (resp. žalobních tvrzení) vůbec není zřejmé, kdy a kým bylo rozhodnuto o rozdělení základní a spotřební složky, soud vyhodnotil tuto námitku jako opožděnou, neboť ji žalovaná předložila až poté, co jí marně uplynula lhůta, kterou soud žalované poskytl poté, co ji při jednání dne [datum] poučil (ve smyslu závěrů v té době zcela recentního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. 26 Cdo 731/2023) tak, že – má-li být ve věci úspěšná, musí uvést, které konkrétní nedostatky (nad rámec „zákonných náležitostí“) má nové vyúčtování mít (viz č. l. 447 verte). Na skutečnosti, že žalované poskytnutá lhůta marně uplynula, přitom nic nemění to, že až po uplynutí této lhůty přikročila žalovaná ke změně právního zastoupení, respektive k vystavení plné moci právní zástupkyni, jež tuto námitku zformulovala.

18. Pouze na okraj pak podepsaný soud uvádí, že ani v případě její včasnosti by – bez ohledu na výsledek příslušného dokazování – nebyl prostor pro shledání této námitky za důvodnou, poněvadž je zjevné, že rozdělení základní a spotřební složky v poměru 40:60 nevybočuje ze zákonného, resp. podzákonného rámce, neboť ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 269/2015 Sb. umožňuje, aby se základní složka pohybovala v rozmezí od 30 % do 50 %.

19. V případě námitky (a s ní spojenými důkazními návrhy), že žalovaná nemá byt osazen měřidly tepla jen a pouze ze zdravotních důvodů, a proto v jejím případě nelze aplikovat koeficient trojnásobku průměrné hodnoty spotřební složky, soud vyšel ze skutečnosti, že s těmito (či obdobnými) námitkami se okresní soud dostatečně vypořádal nejen v prvním rozsudku ze dne [datum] (viz shora bod 3.), ale taktéž v jiných řízeních týchž účastníků.

20. V řízení, vedeném zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka], iniciovaného žalobou manžela žalované, se žalující straně nepodařilo prokázat tvrzení o zdravotní škodlivosti měřiče tepla [název zboží]., přičemž okresní soud v zamítavém rozsudku (jenž byl posléze pro zpětvzetí žaloby zrušen) konstatoval, že prizmatem vyjádření znaleckého ústavu nebude pro nadbytečnost provádět dalších důkazy, zejména lékařskými zprávami, neboť je zjevné, že uvedená látka (methylbenzoát) zdravotní potíže tvrzené tehdejším žalobcem způsobit nemůže.

21. Pravomocným rozsudkem ze dne sp. zn. [spisová značka] pak zdejší soud zamítl žalobu žalované, jíž se domáhala toho, aby žalobci byla uložena povinnost vybavit její byt měřidly tepla, vyhovujícími zákonu č. 318/2012 Sb., tedy zákonu, kterým se mění zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů, a to primárně proto, že jednání žalované (v tamním procesním postavení žalobkyně) vyhodnotil jako zjevné zneužití práva. V tomto rozsudku přitom okresní soud mj. uvedl, že ze znaleckého posudku, prohlášení o shodě a sdělení Státního zdravotního ústavu vyplývá, že měřidla jsou zdravotně nezávadná.

22. Za této procesní situace soud považoval důkazní návrhy žalované, specifikované na č. l. 527 verte (a předmětné listiny založené v přílohové obálce na č. l. 520), za nadbytečné (doplnit dokazování o obdobné důkazy ostatně odmítl zdejší soud i v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] - viz bod 33. odůvodnění citovaného rozsudku), a proto důkazní návrhy žalované zamítl.

23. Soud tudíž neshledal důvodnou námitku, že žalovaná nemá byt osazen měřidly tepla toliko ze zdravotních důvodů, a proto se na ni nemůže vztahovat koeficient trojnásobku průměrné hodnoty spotřební složky; pro stručnost v této souvislosti postačí připomenout, že aplikace žalovanou rozporovaného koeficientu představuje inherentní – a rovněž Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2890/2021 aprobovaný – důsledek toho, že v rozhodné době neměla byt osazen měřiči tepla.

24. Důvodnou pak soud neshledal ani žalovanou vznesenou námitku promlčení. Při posouzení této námitky vychází soud z premisy, že předmětem daného řízení je právo (nárok) žalobce požadovat po žalované nedoplatek na službách a povinných platbách spojených s užíváním bytu. Je přitom zjevné, že žalobce tento nárok uplatnil u soudu v rámci tříleté lhůty, pročež je promlčení pojmově vyloučeno, a to bez ohledu na výše naznačenou otázku splatnosti takové pohledávky. Jinak řečeno, i kdyby byl namístě závěr, že splatnost celého nedoplatku nastává až v souvislosti s předložením nového (formálně bezvadného) vyúčtování, nic to nemění na skutečnosti, že žalobce předložil původní vyúčtování včas a že poté, co žalovaná (jež vůči původnímu vyúčtování před podáním žaloby nevznesla žádnou konkrétní námitku) na základě původního vyúčtování neplnila, podal žalobce včasnou žalobu.

25. Pouze nad rozhodný rámec věci podepsaný soud dodává, že pakliže by se i uplatnil opačný názor, vedoucí k závěru, že žalobce požaduje zaplacení nedoplatku na základě promlčeného práva, bylo by nutno námitku promlčení označit za rozpornou s dobrými mravy. Nelze totiž přehlížet, že žalovaná v řízení ve svém důsledku nezpochybnila, že setrvale neplatí jednotlivé vyměřené zálohy, tedy že si řádně neplní svoji základní s vlastnictvím bytové jednotky nedílně spjatou povinnost vyplývající přímo z ustanovení § 1181 odst. 1 občanského zákoníku (viz též ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jinými slovy, že se žalovaná v daném soudním řízení v posledku nebrání podle jejího názoru nesprávně vyúčtovanému nedoplatku (tedy částce nedůvodně převyšující jí zaplacené zálohy), ale že ve své podstatě odmítá hradit jakoukoliv částku za žalobcem poskytnuté služby. S přihlédnutím k posledně zaznamenaným skutečnostem by tak i důvodně vznesenou námitku promlčení podepsaný soud označil za zcela nemravnou.

26. V této souvislosti soud považuje za vhodné žalované opětovně připomenout, že povinnost vlastníka jednotky platit příspěvky na správu domu a pozemku a platit zálohy na služby představuje jednu ze základních povinností každého vlastníka jednotky, přičemž podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024 sp. zn. 26 Cdo 3535/2022 po poskytovateli těchto služeb (tedy po žalobci) nelze spravedlivě požadovat, aby žalované za dané hmotněprávní situace (tedy za situace, kdy žalovaná neplatí vůbec nic) tyto služby poskytoval. Současně z posledně odkazovaného rozhodnutí dovolacího soudu jasně vyplývá, že nezaplacením záloh se vlastník jednotky dostane do prodlení s plněním této povinnosti a vznikne mu podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení.

27. Pro úplnost soud na tomto místě ještě uvádí, že v daném procesním kontextu nepovažuje za případnou námitku žalované, obsaženou v závěrečném návrhu, podle které by – obdobně jako v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] – měla být žaloba v úplnosti zamítnuta; postačí totiž připomenout, že na rozdíl od posuzované věci v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] žalobce v řízení nepředložil žádné nové (formálně bezvadné) vyúčtování. Stručné shrnutí důvodů rozhodnutí 28. Ze shora rekapitulovaných důvodů soud dospěl k závěru, že nové vyúčtování ze dne [datum] obsahuje veškeré příslušným zákonným i podzákonným právním předpisem požadované náležitosti a plně tak obstojí vskutku rigorózním požadavkům ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jež je možno shrnout do závěru, že z tohoto nového vyúčtování žalovaná již může jasně a přezkoumatelně „vědět, kolik a proč je dlužna“, a proto je namístě v rozsahu nově vyúčtované částky – tedy v rozsahu částky 45 874 Kč, zvýšené o částku 150 Kč za upomínání žalované – žalobě vyhovět.

29. Zvláštní pozornost ovšem musel soud věnovat otázce zákonného úroku z prodlení, na kterou má žalobce podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku právo. Je nesporné, že žalobce má toto právo nejpozději od [datum], tedy ode dne, který následuje po dni, který je uveden v novém vyúčtování jako den nové splatnosti, respektive od [datum], jak požaduje žalobce v závěrečném návrhu, tedy po uplynutí v ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 67/2013 předvídané čtyřměsíční lhůty, jež započala běžet dne [datum], kdy žalobce při jednání předložil nové vyúčtování.

30. Podepsaný soud nicméně dospěl k závěru, že v rozsahu částky 14 273 Kč, tedy v tom rozsahu, ve kterém se jednotlivé dílčí položky původního a nového vyúčtování shodují (překrývají), má žalobce právo na zákonný úrok z prodlení již od termínu pojícího se s předložením původního vyúčtování. Soud přitom nepřehlédl, že konstantní judikatura Nejvyššího soudu (např. ve shora uvedených rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 803/2002 a 26 Cdo 2471/2007) stojí na stanovisku, že splatnost celého nedoplatku nastává až v souvislosti s předložením bezvadného vyúčtování. Podle mínění podepsaného soudu však žádný z odkazovaných judikátů nevychází ze srovnatelných skutkových okolností jako posuzovaná věc v tom smyslu, že v nich dovolací soud neřešil situaci, kdy by žalovaná strana dlouhodobě a záměrně neplatila žádné zálohy.

31. Právě v tomto rozsudku hojně akcentovaná skutečnost, že žalovaná setrvale neplatí žádné zálohy (a povinné platby) by proto podle názoru podepsaného soudu měla vést k jednoznačnému závěru (založenému na pomyslné „teleologické redukci“ odkazovaných judikatorních závěrů), že s ohledem na jednání žalované je v rozsahu v celém řízení zcela nesporných položek vyúčtování namístě přiznat žalobci právo na zákonný úrok z prodlení již od [datum] (srov. mutatis mutandis bod 25. odůvodnění výše odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3535/2022).

32. Pouze nad rozhodný rámec soud poznamenává, že považuje pro danou právní věc, respektive pro její vnímání ze strany žalované, za příznačnou její námitku v odstavci III. závěrečného návrhu, ve kterém mj. zdůrazňuje, že „nic nemůže zhojit to, že metodický pokyn nebyl uveden ve vyúčtování za rok 2017 a nebyl k němu přiložen“. Z celkové dikce III. odstavce závěrečného návrhu totiž jasně vyplývá, že skutečným motivem žalované není zaplatit žalobci (pouze) spravedlivou, tedy řádně vypočítanou částku za služby spojené s užíváním bytu, ale – pokud možno – v důsledku nějaké formální chyby vyúčtování nezaplatit za tyto služby, spotřebované během roku 2017, vůbec ničeho.

33. Výklad práva, na jehož základě by poskytovatel služeb toliko v důsledku formální chyby vyúčtování, která má konsekventně vliv na méně než 4 % žalované jistiny, neměl mít právo na zaplacení posléze řádně vyúčtovaného nedoplatku (notabene za situace, kdy tento nedoplatek vzniká v kontextu zcela neuhrazených záloh), by podepsaný soud považoval za zcela rozporný se shora zaznamenaným pokynem obsaženým v ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

34. Pro úplnost je i přes úvahy uvedené v předchozím odstavci vhodné uvést, že částka, k jejímuž zaplacení soud žalovanou tímto rozsudkem zavázal, je částka, kterou žalovaná nemusí mít objektivně během zákonem předvídané třídenní lhůty k dispozici, a proto ji soud prodloužil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. na lhůtu patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

35. V rozsahu zpětvzetí, ke kterému žalobce přikročil v návaznosti na obsah nového vyúčtování, čímž reflektoval rozdíl mezi původním a novým vyúčtováním, pak soud třetím výrokem tohoto rozsudku řízení zastavil. Náklady řízení 36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci nárok na náhradu 93 % účelně vynaložených nákladů řízení. Jde-li o část řízení, ohraničenou druhým rozsudkem zdejšího soudu, soud plně odkazuje na body 29. a 30. odůvodnění posléze zrušeného rozsudku ze dne [datum], ve kterém s odkazem na příslušnou judikaturu vysvětlil, proč žalobci nemůže být přiznána náhrada nákladů vynaložených v části řízení, ve které striktně vzato úspěšný nebyl (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 33 Cdo 4193/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2648/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5239/2017). Z důvodů podrobně zaznamenaných v odkazovaných bodech odůvodnění proto podepsaný soud považuje za účelně vynaložené náklady žalobce do vyhlášení rozsudku ze dne [datum] částku 42 899 Kč.

37. Tyto náklady je nutno navýšit o náklady, které žalobce vynaložil poté, co byl rozsudek zdejšího soudu ze dne [datum] zrušen usnesením krajského soudu ze dne [datum]. Účelně vynaložené náklady žalobce od vyhlášení rozsudku okresního soudu ze dne [datum] představuje odměna advokáta ve výši 3 020 Kč za každý z pěti úkonů právní služby (účast na třech jednáních a dvě podání ve věci samé), pět paušálních náhrad v celkové výši 1 500 Kč, náhrada prokázaných cestovních nákladů za tři cesty [adresa] a zpět (v podrobnostech viz č. l. 535) v celkové výši 6 816 Kč a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 23 416 Kč ve výši 4 418 Kč.

38. Od takto vypočítaných nákladů žalobce (ve výši 27 834 Kč) je nicméně nutno odečíst náklady, které vynaložila žalovaná v rámci odvolacího řízení, jež vyústilo v kasační usnesení krajského soudu ze dne [datum]. Mezi tyto účelně vynaložené náklady žalované patří soudní poplatek za odvolání ve výši 2 382 Kč a náhrada ve výši 600 Kč (za dva úkony právní služby), tedy částka korespondující s výší paušální náhrady podle ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to proto, že v rozhodném období byla žalovaná zastoupena obecným zmocněncem; celkové náklady, které žalovaná od vydání rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum] vynaložily, a o kterou je tedy nutno výše uvedené náklady žalobce snížit, dosahují částky 2 982 Kč.

39. Podepsaný soud tak považuje za celkem účelně vynaložené náklady žalobce, ze kterých je třeba tzv. přísudek vypočítat, částku 67 751 Kč, pročež soudu žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 63 008 Kč, kterou je žalovaná povinna uhradit žalobci k rukám [tituly před jménem] [jméno FO]. Obdobně jako v případě prvního výroku soud prodloužil lhůtu k plnění na lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku, jelikož i v tomto případě jde o poměrně vysokou – a v posledku samotný předmět řízení výrazně přesahující – částku, kterou objektivně nemusí mít žalovaná k dispozici ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení