61 Co 133/2022

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň Mgr. Jiřiny Hronkové a JUDr. Vladimíry Ladmanové ve věci žalobce: ; [titul] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] proti; žalovanému: ; Česká republika - [státní instituce] [] [] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 5. 2022, č. j. 14 C 250/2021-65, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 5. 2022, č. j. 14 C 250/2021-69 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 2 037 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem ve spojení s opravným usnesením soud prvního stupně žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku [parcelní číslo] v [název katastrálního území], zapsaném na [list vlastnictví] u [označení katastrálního úřadu], [název katastrálního pracoviště], zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 2 897,61 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Rozhodnutí zdůvodnil tím, že současným vlastníkem sporného pozemku je [země], neboť původní vlastníci manželé [příjmení] dne [datum] vysídlili do [země] a na základě smlouvy o postoupení pohledávek pro případ vystěhování uzavřené dne [datum] a následně na základě hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku uzavřené dne [datum] mezi Okresním národním výborem [obec] jako předávajícím a Místním národním výborem [obec] byla správa nemovitostí v k. ú. [obec], mimo jiné sporného pozemku, převedena ke dni [datum] bezúplatně na Místní národní výbor [obec] s tím, že československý stát – FO ONV v [obec] tyto nemovitosti nabyl jako věci opuštěné na základě shora citované smlouvy o postoupení pohledávek pro případ vystěhování. Ztotožnil se s žalobcem, že předmětný pozemek nepřešel do vlastnictví [územní celek] dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku [země] do vlastnictví obcí, takže v současné době je vlastníkem sporného pozemku stát, ač dle výpisu z katastru nemovitostí je vlastnické právo zapsáno pro [jméno] [příjmení], narozeného [datum], a [jméno] [příjmení], narozenou [datum]. Dále dospěl k závěru, že žalobce nemohl sporný pozemek [parcelní číslo] vydržet, neboť je vlastníkem pozemku st. [parcelní číslo] o výměře 132 m2, jehož součástí je stavba – rodinný dům [adresa], a pozemku [parcelní číslo] o výměře 521 m2, zapsaných v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce] u [obec], část [územní celek], [územní celek], avšak sporný pozemek je o výměře 2968 m2. Pozemky žalobce nabyl kupní smlouvou ze dne [datum] uzavřenou s [jméno] [příjmení], ten je nabyl na základě usnesení [název soudu], sp. zn. [spisová značka], v rámci dědického řízení po [jméno] [příjmení], narozeném [datum] a zemřelém [datum]. Ten se svou manželkou [jméno] [příjmení] nabyl předmětné nemovitosti (později převedené na žalobce) kupní smlouvou o rodinném domku a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne [datum]. Předmětem těchto smluv i dědického řízení však byly pouze pozemky p. [číslo] st. p. [číslo] sporný pozemek nebyl tímto způsobem nikdy převáděn. Dovodil, že pokud předmětný pozemek nikdy nebyl předmětem koupě a pokud byl užíván právními předchůdci žalobce s koupenými nemovitostmi, tito museli vědět, že jej neužívají na základě řádného titulu. Žalobce a jeho předchůdci nemohli být v dobré víře, že jim předmětný pozemek náleží na základě uzavřených kupních smluv, kde jsou uvedeny i výměry převáděných pozemků, kdy výměra předmětného pozemku je asi pětinásobně větší než výměra pozemků dle kupních smluv. Již samotný značný rozdíl výměr přesahující 2400 m2 zcela vylučuje možnost jejich omylu. Krom toho pouhým nahlédnutím do katastrální mapy je zřejmé, že dům [adresa] se nachází na pozemku st. p. [číslo] pozemek [parcelní číslo] je při levé straně domu, zatímco předmětný pozemek je při pravé straně domu při pohledu od příjezdové cesty. Předmětný pozemek tak nemohl být zaměnitelný s jiným pozemkem. U žalobce a jeho právních předchůdců nemohlo dojít ani k mimořádnému vydržení pozemku podle ust. § 1095 občanského zákoníku, neboť mimořádné vydržení se sice nemusí opírat o řádnou a pravou držbu, tedy držitel nemusí prokázat právní titul, na kterém se držba zakládá (smlouvou), nicméně musí se jednat o držbu poctivou, která u žalobce a jeho právních předchůdců nebyla prokázána.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání a namítá, že soud se soustředil na technické aspekty posouzení dobré víry, jako je výměra pozemku, parcelní čísla uvedená v kupní smlouvě a poctivost držby k předmětnému pozemku v podstatě spojil s okamžikem zápisu kupní smlouvy do katastrálního operátu, ve které ale předmětný pozemek není vypsán a tím zavrhl možnost uplatnit institut mimořádného vydržení. V celém řízení soud pojal jako zásadní povinnost žalobce poctivost dokázat. Nezabýval se ani v nejmenším úkony státu a jeho chybami v celém období od roku [rok] do současné doby. Domnívá se, že právě tyto kroky místního národního výboru a následně státu způsobily vydržení parcely. Místní národní výbor a stát se v celém období od roku [rok] až do současné doby nechovaly jako vlastník a jejich jednání se jeví jako úmyslné. V roce [rok] podepisují manželé [příjmení] prohlášení o postoupení pohledávek pro případ vystěhování, v roce [rok] opustí [anonymizováno] a jejich pozemky přecházejí do péče místního národního výboru a v roce [rok] manželé [příjmení] kupují pozemky st. p. [číslo] a p. [parcelní číslo]. Soud posuzuje tuto koupi podle současných podmínek a nepřipouští ani možnost omylu v kupní smlouvě. Místní národní výbor [obec] převádí majetek, který v dřívější evidenci nemovitostí nevlastnil, ke kupní smlouvě nepředložil ani postupní a hospodářskou smlouvu jako přílohu, pouze na ni odkazuje. Jako důkaz nepoctivosti manželů [příjmení] uvádí soud neexistenci parcelního čísla v kupní smlouvě a velikosti pozemku, ale nezaráží ho, že při samotné koupi pozemků st. p. [číslo] p. [parcelní číslo] tehdy nebyl v evidenci nemovitostí zapsán vlastníkem Místní národní výbor [obec] a kupní smlouva neobsahuje žádný nabývací titul na stát. Majetek manželů [příjmení] se převedl podle hospodářské smlouvy na místní národní výbor k [datum] a kupní smlouva manželů [příjmení] byla zapsána zřejmě ke dni [datum], tedy skoro 3 roky poté. Tím, že Místní národní výbor [obec] nezapsal předmětné nemovitosti po manželech [příjmení] na sebe, ale převáděl je rovnou na další vlastníky, dal zřetelně najevo, že pozemky sám využívat nehodlá. Nejedná se tedy o nějaký formální nedostatek, ale o zřejmý úmysl místního národního výboru nabytý majetek převést na další vlastníky. Manželé [příjmení] v obci [obec] již před koupí nemovitostí žili a věděli, že parcela [parcelní číslo] patřila k držbě manželů [příjmení], mohli tedy nabýt dojmu, že tato parcela k jejich nově nabytému domu patří. Žalobce tím poukazuje na faktickou nemožnost chybnou evidenci předmětných pozemků dát od roku [rok] až do dnešní doby do pořádku. Chybně evidované vlastnictví totiž prakticky znemožnilo celou situaci manželům [příjmení] právně řešit. V katastru byli vedeni jako vlastníci manželé [příjmení] a místní národní výbor potřeboval k zapsání předmětných parcel nabývací titul. Nemožnost řešení je zřejmá i v současné chvíli. Do této doby se žádný z možných dotčených subjektů nepokusil o zapsání [parcelní číslo] na sebe. Samotný katastrální úřad si není jistý, jakému subjektu nabývací titul v katastru náleží. Hospodářská smlouva je historickým dokumentem z roku [rok], předmětná parcela je zapsána ve prospěch Místního národního výboru [obec] a tento subjekt již neexistuje. Logickým nástupcem je [územní celek]. Pouze z § 8 zákona č. 172/1991 Sb., jenž byl navíc dodatkem zákona, zřejmě plyne, že [územní celek] již ztratila právo hospodaření s předmětným pozemkem a ten přešel k [datum] na stát. Právo pozemkového úřadu hospodařit s předmětnou parcelou určil až krajský soud po odvolání žalobce. Dojde k situaci, která není spravedlivá, vlastníkem se stane stát, který předmětný pozemek nikdy fakticky nepřevzal, který parcelu nekoupil, ale získal na podkladě nabývacího titulu, který není výsledkem svobodné vůle. Žalobce má za to, že povinnost dokázat nepoctivou držbu podle § 994 o. z. je povinností žalovaného, a pokud se neprokáže opak, mělo by se na držbu nahlížet jako na držbu poctivou. Navíc je v § 1095 uvedeno, že mimořádné vydržení neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl, nikoliv nepoctivá držba. Přitom za předpokladu, že žalobce a jeho předchůdci drželi předmětný pozemek bez nepoctivého úmyslu nepřetržitě po dobu alespoň 20 let v souladu s ust. § 1095 a § 3066 o. z., je možné při splnění všech zákonných podmínek využít institut mimořádného vydržení a podle Komentáře občanského zákoníku autorů Petrov J., Výtisk M., Beran V. a kol., 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2017, k ust. § 1095„ patrně postačí držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“. Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího (§ 4 a 5) dospěla k závěru, že způsobuje bezpráví. V důsledku nesprávného posouzení možnosti mimořádného vydržení se už soud dále nezabýval samotnou držbou, její délkou, skutečností, že v katastru byl evidován chybný vlastník, nemožností chybný stav v katastru napravit odlišnými technickými možnostmi oproti dnešní době atd. Má za to, že posouzení poctivosti držby se nemělo vztahovat pouze na dochované listiny při koupi pozemků, ale také na podmínky a skutečnosti, které při samotné držbě předmětného pozemku panovaly. Pozemky opustili manželé [příjmení] a manželé [příjmení] se mohli oprávněně domnívat, že se jedná o opuštěné pozemky patřící k části držby, kterou koupili, neboť dříve již v obci žili a věděli, že manželé [příjmení] se vystěhovali do [stát] a předmětné pozemky patřily k domu [adresa]. Posouzení institutu mimořádného vydržení je značně komplikované a subjektivní, když v současné době zřejmě neexistuje ani judikatura vyšších soudů. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a ve věci rozhodl sám tak, že žalobě vyhoví.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

4. Odvolací soud se v zásadě ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a v podstatě lze na odůvodnění napadeného rozdsudku odkázat.

5. Namítá-li žalobce, že jeho právní předchůdci (manželé [příjmení]) mohli nabýt dojmu, že sporná parcela [parcelní číslo] patřila k držbě manželů [příjmení] a patří k jejich nově nabytému domu, jelikož manželé [příjmení] nemovitosti přiléhající k předmětné parcele nabyli (získali do osobního užívání) v roce [rok], otázku jejich dobré víry a vydržení by bylo nutno posuzovat dle ustanovení § 134 tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb, účinného do 31. 12. 2013. K vydržení vlastnického práva by byla zapotřebí dobrá víra v to, že předmětný pozemek předchůdcům žalobce skutečně patří, avšak jejich dobrá víra byla zcela jistě vyloučena jak údaji uvedenými v nabývacím titulu (v dohodě o zřízení práva osobního užívání pozemků uzavřené dne [datum]), v němž sporný pozemek není uveden, tak především i několikanásobnou výměrou sporného pozemku oproti pozemkům, které manželé [příjmení] v roce [rok] získali nikoliv do vlastnictví, ale do osobního užívání (toto právo bylo transformováno na vlastnické právo od 1. 1. 1992 nabytím účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým byl změněn, doplněn a upraven občanský zákoník č. 40/1964 Sb.). Právo osobního užívání bylo samostatně smluvně nepřevoditelné, převádět jej bylo možné pouze tehdy, byla-li na pozemku stavba, navíc právní úprava platná v době uzavření smlouvy mezi státem (zastoupeným místním národním výborem) a právními předchůdci žalobce umožňovala převést fyzickým osobám do osobního užívání pozemky jen v omezené výměře, a to v případě, že na pozemku byl umístěn rodinný dům, k pozemku v maximální výměře 800 m2, v případě, že se jednalo o rekreační objekt, v maximální výměře 400 m2. Právní předchůdci žalobce s ohledem na tyto skutečnosti rozhodně nemohli být v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří. Nelze ani souhlasit s názorem žalobce, že se ze strany státu (Místního národního výboru [obec]) jednalo o pochybení či omyl při převodu pozemku, neboť právní úprava jednak neumožňovala převést pozemek státu do vlastnictví fyzické osoby, ale nebylo možno ani uzavřít dohodu o osobním užívání pozemku o výměře 2496 m2, kterou má právě předmětný pozemek. Z uzavřených smluv bylo jednoznačně zřejmé, co manželé [příjmení] nabyli do vlastnictví, popřípadě ke kterým pozemkům a o jaké rozloze byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku a pro založení dobré víry manželů [příjmení] není rozhodné, zda jim bylo či nebylo zřejmé, kdo je skutečným vlastníkem předmětného pozemku, ani to, že pozemek následně fakticky užívali, neboť skutečnost, že vlastník o pozemek nejevil zájem, nemohla založit jejich dobrou víru, že jim pozemek patří.

6. Pokud žalobce namítá, že Místní národní výbor [obec] nezapsal předmětné nemovitosti po manželech [příjmení] v evidenci nemovitostí na sebe, ale sám je rovnou převáděl na další vlastníky, a tím dal zřetelně najevo, že tyto pozemky sám využívat nehodlá, k tomu je nutné uvést, že Místní národní výbor [obec] nemohl dle tehdy platných právních předpisů pozemky vlastnit, vlastníkem pozemků mohl být pouze stát, místní národní výbor vykonával pouze správu státního majetku a stát (jednající Místním národním výborem [obec]) kupní smlouvou a dohodou o osobním užívání pozemků uzavřenou s manželi [příjmení] dal jasně najevo, které pozemky převádí a které nikoliv. Nelze z toho tudíž dovozovat úmysl státu (respektive za něj jednajícího místního národního výboru) předmětný pozemek nevlastnit nebo dokonce z toho dovozovat úmysl státu pozemek převést na další osoby (předchůdce žalobce).

7. Stejné závěry ve vztahu k dobré víře, jaké byly uvedeny u manželů [příjmení], lze učinit i vůči jejich synovi [jméno] [příjmení], ml., který nemovitosti, jež jsou dnes ve vlastnictví žalobce, nabyl v rámci dědického řízení po svém otci [jméno] [příjmení], st., zemřelém [datum], když v tomto řízení byla schválena dohoda, z níž jednoznačně vyplývá, co bylo předmětem dědického řízení a jaké nemovitosti tvořily pozůstalost po jeho otci.

8. K námitce žalobce, že do této doby se žádný z možných dotčených subjektů nepokusil o zapsání parcely [číslo] na sebe, je s ohledem na výše uvedené pro posouzení otázky vydržení či mimořádného vydržení zcela irelevantní a odvolací soud zcela souhlasí se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který vlastnictví předmětného pozemku řešil jako otázku předběžnou a dospěl k závěru, že současným vlastníkem předmětného pozemku je stát. Na tom nemění nic ani skutečnost, že v současné době jsou jako vlastníci v katastru nemovitostí stále zapsáni manželé [příjmení], přičemž odvolací soud dodává, že ani rozsudek vydaný v této věci nebude podkladem pro zápis vlastnictví do katastru nemovitostí. Tuto záležitost si musí skutečný vlastník (stát) vyřešit jiným způsobem. Ani žalobcem namítaná skutečnost, že vlastníkem se stane stát, který předmětný pozemek nikdy fakticky nepřevzal, parcelu nekoupil, ale získal na podkladě nabývacího titulu, který není výsledkem svobodné vůle, nemůže založit dobrou víru jeho právních předchůdců (manželů [příjmení] či jejich syna), ani dobrou víru žalobce. Důvody, pro které se stát stal vlastníkem předmětného pozemku, popsal soud prvního stupně v napadeném rozsudku a odvolací soud se s těmito závěry ztotožňuje. Skutečnost, že stát získal předmětný pozemek na podkladě nabývacího titulu, který není výsledkem„ svobodné vůle“ (žalobce tím má zřejmě na mysli smlouvu o postoupení pohledávek pro případ vystěhování uzavřenou dne [datum] s manželi [příjmení], kteří dne [datum] vysídlili do [stát]), by mohla být podstatná jen v případě restitučního řízení vedeného mezi těmito osobami (případně jejich právními nástupci) a státem, pokud by takové řízení bylo vedeno, ale takováto situace v minulosti nenastala.

9. Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně i ohledně závěru, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky ani pro mimořádné vydržení sporného pozemku dle právní úpravy nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“).

10. Podle § 991 o. z. držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem.

11. Podle § 992 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží (odst. 1). Nepoctivost zástupce při nabytí držby nebo při jejím výkonu zástupcem činí držbu nepoctivou. To neplatí, pokud zastoupený zvláštním příkazem daným se zřetelem k této držbě zástupci nařídil, aby se držby ujal nebo aby ji vykonával (odst. 2).

12. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

13. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

14. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba tak neskončí dříve, než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona jde-li o věc movitou a pěti let jde-li o věc nemovitou.

15. Podle § 1096 odst. 1 o. z. nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce. Dle odst. 2 téhož ustanovení při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.

16. Problematika mimořádného vydržení není dosud řešena konstantní judikaturou a v odborné literatuře se na ni objevují různé názory. Nepochybné je, že účelem mimořádného vydržení je povolit vydržení v případech, v nichž je vyloučeno řádné vydržení, kdy titul držby (právní důvod, na němž se držba zakládá) nelze dohledat, přičemž dle názoru odvolacího soudu se může jednat i o případy, kdy nelze dohledat ani původního vlastníka věci. Zákonodárce tímto institutem sleduje ochranu právní jistoty třetích osob při nakládání s majetkem, ale tato ochrana není bezbřehá. Na rozdíl od řádného vydržení (§ 1089 odst. 1 o. z.) zákon sice v případě mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) nestanoví výslovně, že předpokladem nabytí vlastnictví je poctivost držby, přesto ale v určitém, byť mírnějším rozsahu požadavek na dobrou víru držitele stanoví, když mimořádné vydržení vylučuje v případech, kdy se držiteli prokáže nepoctivý úmysl.

17. Odvolací soud proto nesdílí názor soudu prvního stupně, že předpokladem nabytí vlastnictví při mimořádném vydržení je poctivost držby, neboť u poctivé držby musí být držitel z přesvědčivého důvodu v dobré víře, že mu právo, které vykonává, skutečně náleží. Dle názoru odvolacího soudu v případě mimořádného vydržení postačí dobrá víra držitele, že mu vykonávané právo pravděpodobně náleží, což právě souvisí s dalším zákonným předpokladem mimořádného vydržení, tj. že není znám právní titul držby (právní důvod, na němž se držba zakládá).

18. Podle názoru odvolacího soudu úmyslem zákonodárce rozhodně ale nebylo, aby prostřednictvím institutu mimořádného vydržení pouhým faktickým užíváním věci po zákonem stanovenou dobu nabyly vlastnictví osoby, jimž muselo být zřejmé, že vlastnické právo k věci jim nesvědčí, proto pod pojem nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 o. z. je třeba podřadit nejen situace, kdy se držitel zmocní držby práva např. krádeží, podvodem, nebo jiným zjevně zištným nebo nepoctivým způsobem, ale i situace, kdy držitel ví, že vykonává právo, které mu nenáleží, a tudíž záměrně nedbá práv vlastníka, aniž pro to má ospravedlnitelný důvod. Právě o takový případ se jedná v projednávané věci, kdy s ohledem na výše uvedené všem předchůdcům žalobce muselo být zřejmé, že nejsou vlastníky sporného pozemku, byť využili situace, že vlastník (stát) o faktické užívání pozemku nejevil žádný zájem, takže jej od počátku užívali spolu s pozemky, které od státu řádně nabyli nejprve do osobního užívání a posléze do vlastnictví. Pro úplnost je třeba uvést, že zákonnou podmínkou mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. je absence nepoctivého úmyslu držitele nejen při nabytí držby věci, ale také po celou zákonem stanovenou vydržecí dobu.

19. Přes rozdílný názor o poctivosti držby jako předpokladu mimořádného vydržení je tak odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně, že sporný pozemek předchůdci žalobce nemohli vydržet.

20. Jelikož se žalobce v řízení dovolává vlastnického práva ke spornému pozemku s tvrzením o mimořádném vydržení a s argumentací o započtení držby svých předchůdců ([jméno] [příjmení], st. a jeho manželky a [jméno] [příjmení], ml.), je zde navíc i další důvod, pro který žaloba nemůže být důvodná.

21. K otázce započtení předchůdcovy držby je totiž nutno uvést, že ten, kdo uplatňuje svoje vydržení, si nemůže započíst držbu svého (ať už všeobecného nebo singulárního) právního předchůdce, pokud se vydržecí doba dovršila již u tohoto předchůdce. V takovém případě musí ten, kdo uplatňuje vydržení, prokázat, že sám drží právo po celou vydržecí dobu, nebo že právo od svého právního předchůdce platně a účinně nabyl (např. děděním nebo platnou a účinnou převodní smlouvou) (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009, sp. zn. 22 Cdo 1484/2011, sp. zn. 22 Cdo 1066/2015, sp. zn. 22 Cdo 248/2018).

22. Tudíž i pokud by bez ohledu na výše uvedené byly naplněny předpoklady pro mimořádné vydržení sporného pozemku z důvodu jeho užívání předchůdci žalobce, doba potřebná pro mimořádné vydržení sporného pozemku by dle § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z. uplynula dnem [datum], vlastníkem pozemku by se tak stal předchůdce žalobce [jméno] [příjmení], ml., ten ale kupní smlouvou ze dne [datum] na žalobce vlastnické právo sporného pozemku nepřevedl, čehož si je žalobce vědom, proto také zahájil řízení o určení vlastnictví.

23. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému byla přiznána i plná náhrada nákladů řízení, které spočívají ve dvou částkách po 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. b), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2000 Sb. a v cestovném na trase [obec] [obec] a zpět ve výši 1 437 Kč, celkem tak náklady činí 2 037 Kč.

Poučení