12 C 280/2022-96

Rubrum

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Špeldovou v právní věci žalobkyně: ; [celé jméno žalobkyně], narozena [datum] sídlem [adresa žalobkyně] ; zastoupené advokátem: Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] žalobce: ; [celé jméno žalobce], [datum narození] sídlem [adresa žalobce] ; zastoupeného advokátem: Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova], [IČO] bytem [adresa státního zastupitelství] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí, a to pozemků parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc [číslo] orná půda, vše v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaných na listu vlastnictví [číslo], vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], s tím, že každému ze žalobců svědčí spoluvlastnický podíl o velikosti id. .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 40 807 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Žalobci se proti žalovanému domáhají určení vlastnického práva. Žalobci se domáhají určení vlastnického práva k nemovitým věcem, a to k pozemkům parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc [číslo] orná půda, vše v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaných na [list vlastnictví], vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ nemovitosti“), neboť pouze určovací žalobou lze odstranit duplicitně zapsaného vlastnického práva v katastru nemovitostí, jež je v katastru zapsáno jednak ve prospěch žalobců, jednak ve prospěch žalovaného. Vlastníkem nemovitostí byl původně pan [jméno] [příjmení], [adresa], [datum narození] (dále jen„ strýc“), jenž dne [datum] zemřel. Dědici, na které přešlo v důsledku smrti zůstavitele (strýce) vlastnické právo k nemovitostem, se stali [jméno] [příjmení], [datum narození], [rodné číslo], t.č. bytem [adresa]); a [celé jméno žalobce], [datum narození], [rodné číslo], t.č. bytem tamtéž (dále jen„ otec“, spolu s matkou též jako„ rodiče“), kterým bylo nabytí dědictví potvrzeno rozhodnutím Státního notářství v [obec] ze dne 31.5.1979 č.j. D 182/79-28 a kteří byli jako vlastníci rovněž zapsáni do katastru nemovitostí. Přípisem ze dne [datum] Katastrální úřad v [obec] vyrozuměl rodiče, že v rámci digitalizace katastrálního operátu zjistil, že k nemovitostem existují dle dostupných listin dva různí vlastníci, a současně je vyrozuměl, že provedl zápis vlastnického práva tak, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci nově zapsáni duplicitně jak rodiče, tak Okresní úřad [obec], tedy stát. Důvodem zápisu duplicitního vlastnického práva ve prospěch státu se patrně stala skutečnost, že na podkladě nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu [číslo jednací] [číslo] [rok], kterým strýc převedl nemovitosti ve prospěch státu, opomněl katastrální úřad dříve vklad vlastnického práva k nemovitostem provést. To, že k zápisu vlastnického práva ve prospěch státu, došlo až v roce 1996, ostatně vyplývá i z části E listu vlastnictví, ve kterém je č. j. řízení, v rámci kterého došlo k zápisu vlastnického práva, označeno jako [číslo] [bankovní účet] [číslo], jedná se tedy o řízení provedené v roce 1996. Dne 22. 11. 2010 otec zemřel, dne 20. 3. 2018 následně zemřela i matka. Na základě usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 1. 2011, č.j. 24 D 1309/2010-24, nejprve nemovitosti zdědila výlučně matka, po její smrti na základě usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2018, č.j. 24 D 410/2018-50, přešlo vlastnické právo na žalobce, kdy se stali podílovými spoluvlastníky se stejnými podíly o velikosti id. 1/2. Rodiče v průběhu života v dobré víře nakládali s nemovitostmi jako s vlastními, tyto byly pronajaty Zemědělskému družstvu [obec], přičemž nájemné bylo placeno rodičům. Po jejich smrti žalobci nakládají s nemovitostmi stejným způsobem. Žalobci vyzvali žalovanou k učinění souhlasného prohlášení k odstranění duplicity vlastnického práva, avšak žalovaná spoluvlastnická práva odmítla s tím, že nelze obcházet restituční zákony podáním určovací žaloby. K žalobní legitimaci žalobci tvrdí, že jim je známa judikatura, že podáním určovací žaloby nelze obcházet restituční zákony, nicméně dle žalobců Ústavní soud ČR již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 987/18 uvedl, že tato zásada není absolutní a je třeba vždy posuzovat veškeré okolnosti případu. Restituční nárok mohli žalobci, resp. jejich právní předchůdci, uplatnit dle § 13 zákona č. 229/1991 Sb. pouze do roku 1993, avšak v daném případě právní předchůdci žalobců žili v domnění, že jsou nepochybnými vlastníky nemovitých věcí, opírajíc se o zapsaný stav katastru nemovitostí. Duplicitní vlastnické právo státu bylo do katastru nemovitostí zapsáno až v roce 1996. Právní předchůdci žalobců tedy nemohli uplatnit včas restituční nárok, neboť jednak o něm neměli povědomost, jednak by tento nemohl být důvodný, když právní předchůdci žalobců byli dle katastru nemovitostí vlastníky nemovitostí. Po zapsání duplicitního vlastnického práva by bylo uplatnění restitučního nároku opožděné. Tímto svévolným postupem tedy stát v zásadě znemožnil právním předchůdcům žalobců domáhat se restitučního nároku, proto je v tomto případě nutno umožnit domáhat se svého nároku podáním určovací žaloby. Ke stejnému závěru pak dospěl Ústavní soud ve shora zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 987/18, kdy byl posuzován skutkově obdobný případ. Striktní aplikace judikatury týkající se nemožnosti obcházet restituční předpisy pomocí předpisů obecných by byla v daném případě formalistická, a proto rozporná s čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod o právu na spravedlivý proces. Postup státu, kdy svým postupem odňal možnost žalobcům, či jejím právním předchůdcům, domáhat se vydání nemovitých věcí prostřednictvím restitučních zákonů tak žalobci považují za zcela rozporné s dobrými mravy, dosahující až intenzity svévole, proto by takový postup státu již bez dalšího neměl dle názoru žalobců požívat právní ochrany, a jen proto by mělo být této určovací žalobě vyhověno. V případě, že by se soud se shora uvedeným právním názorem neztotožnil, žalobci dále namítají neplatnost převodu nemovitostí ze strýce na stát, nicméně případnou tíseň při uzavření smlouvy již s ohledem na plynutí času nejsou žalobci schopni prokázat. Žalobci tedy namítají, že se stali vlastníkem předmětných nemovitostí rodiče nejpozději dne 1. 1. 1992, a to z titulu vydržení. Jak shora uvedeno, ode dne 31. 5. 1979 (kdy bylo vydáno usnesení, kterým bylo v řízení o dědictví po strýcovi potvrzeno dědictví rodičům), byli rodiče oprávněným držitelem nemovitostí, neboť vykonávali právní panství nad věcí s vůlí nakládat s nimi jako s věcmi vlastními, přičemž byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobé víře, že jim nemovitosti patří, neboť disponovali rozhodnutím orgánu veřejné moci – tedy usnesením Státního notářství v [obec] ze dne 31. 5. 1979 č. j. D 182/79-28, a současně byli v dobré víře ve stav zapsaný v katastru nemovitostí, a to v souladu se zásadou materiální publicity katastru nemovitostí. Oprávněnou držbu vykonávali rodiče nepřerušeně, k okamžiku zápisu duplicitního vlastnického práva do katastru nemovitostí celkem 17 let, přičemž, nejen po celou tuto dobu, ale ani k dnešnímu dni, se nechopila držby shora uvedených nemovitých věcí žádná třetí osoba, včetně státu. Je sice pravdou, že dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 1991 neumožňoval vydržet vlastnické právo k pozemkům, uvedené omezení však s účinností od 1. 1. 1992 odpadlo, a to v důsledku nabytí účinnosti novely obč. zák. provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Podle úpravy účinné od 1. 1. 1992 oprávněný držitel nabyde vlastnické právo vydržením po uplynutí desetileté vydržecí doby. Jelikož institut oprávněné držby znala i právní úprava účinná do 31. 12. 1991, je třeba do desetileté vydržecí doby zahrnout i dobu, po kterou trvala držba, která plynula před 31. 12. 1991. K tomuto právnímu názoru se ostatně přihlásil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaném pod č. R 50/2000, ve kterém výslovně uzavřel, že„ do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví.“. Jelikož ke dni 1. 1. 1992 byli rodiče oprávněnými držitelem po dobu téměř 13 let, a tedy oprávněná držba přesáhla vydržecí desetiletou dobu, nabyli nejpozději ke dni 1. 1. 1992 k nemovitostem vlastnické právo vydržením dle § 134 obč. zák. Ke dni podání žaloby již spolu s rodiči žalobci drží nemovitosti 43 let, pokud by ke dni 1. 1. 1992 nebyly splněny podmínky pro řádné vydržení, stali by se žalobci vlastníky z titulu mimořádného vydržení dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“). S ohledem na shora uvedené žalobci navrhují, aby soud rozsudkem určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí, a to pozemků parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc [číslo] orná půda, vše v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaných na listu vlastnictví 186 vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, [stát. instituce], s tím, že každému ze žalobců svědčí spoluvlastnický podíl o velikosti id. , a současně přiznal žalobcům právo na náhradu nákladů řízení. Dne 13. 1. 2023 doplnili žalobci, že žalobci ani jejich právní předchůdci o bezplatné nabídce pozemků státu nevěděli až do provedení duplicitního zápisu do katastru nemovitých věcí v roce 1996. Do té doby se žalobci a jejich právní předchůdci opírali o víru správnosti zápisu v katastru nemovitostí. Skutečnost, že v evidenci nemovitých věcí je uvedeno omezení spočívající v užívání socialistickou zemědělskou organizací, na výše uvedeném nemůže ničeho změnit. Žalobkyně sama v žalobě uvádí, že žalobou dotčené nemovité věci byly užívány socialistickou organizací na základě dohody uzavřené v roce 1979. Již z uzavřené dohody o užívání lze tedy usuzovat na pokračování držby nemovitých věcí tehdejšími vlastníky, neboť držbu lze vykonávat i prostřednictvím třetí osoby, detentora, kdy detentor neužívá věc jako vlastní, ale naopak s vědomím, že mu ji vlastník (držitel) k užívání pouze svěřil. Jinými slovy, ačkoli nad věcí vykonává detentor faktickou moc, odvozuje faktický výkon moci nad věcí právě od držitele. Zápis o užívání věci tedy nikterak neprokazuje ztrátu držby, ale naopak výkon držby potvrzuje, a to prostřednictvím třetí osoby – uživatele. (V opačném případě by domnělý vlastník, který je současně pronajímatelem, byl z institutu vydržení vyloučen). Byla tak splněna podmínka faktického ovládání věci pro vydržení vlastnického práva, o které žalovaná hovoří ve vyjádření k žalobě, proto právní předchůdci žalobců mohli vydržet dotčené nemovité věci již po změně právní úpravy dne 1. 1. 1992, jak podrobně žalobci vylíčili již v žalobě. Nadto žalobci opětovně poukazují na skutečnost, že i kdyby snad i přes shora uvedené žalobci nevydrželi dotčené nemovité věci řádně, jsou splněny podmínky pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z. Žalobci prokazují dlouhodobou držbu, kdy v držbě i nadále pokračují, když z vůle jejich právních předchůdců a nyní z jejich vůle užívá nemovité věci pachtýř (to již přinejmenším od roku 1993), tedy prostřednictvím tohoto detentora vykonávají právní panství nad věcí, a tedy fakticky vykonávají držbu již po dobu více než 20 let. Žalobci jsou přesvědčeni, že jim nelze prokázat nepoctivý úmysl, neboť celou dobu se opírají o zapsaný stav v katastru nemovitostí, kde jsou stále zapsáni jako vlastníci. Na tomto místě žalobci upozorňují na skutečnost, že nepoctivý úmysl dle § 1095 o. z. neznamená nepoctivou držbu dle § 992 o. z., jak nesprávně uvádí žalovaná ve svém vyjádření, když jí uvedená rozhodovací praxe soudů nižších stupňů je překonána judikaturou Nejvyššího soudu, který ve svém rozsudku ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 dovodil, že absence nepoctivého úmyslu neznamená poctivost držby, která se pro mimořádné vydržení nevyžaduje (tedy se ani nevyžaduje dobrá víra), stejně jako se nevyžaduje držba řádná, když pro mimořádné vydržení je třeba pouze uplynutí mimořádné vydržecí doby a absence nepoctivého úmyslu. Absenci nepoctivého úmyslu pak žalobci dovozují nejen ze zapsaného stavu, ale i ze skutečnosti, žalovaná se nikdy (či přinejmenším po dobu posledních dvaceti let) ani nepokusila vykonávat faktickou držbu a ani se nepokusila přerušit faktickou držbu žalobců či se domáhat určení vlastnického práva. Žalobci tak byli přinejmenším po dobu 20 let přesvědčeni, že žalovaná se za vlastníka nemovitých věcí nepovažuje, když se vlastnické právo nepokoušela vykonávat. Pokud dle Nejvyššího soudu nezpůsobuje absence zápisu v katastru nemovitostí automaticky nepoctivý úmysl, tím spíše nemůže nepoctivost úmyslu vzbudit důvěra v zapsaný stav. Žalobci jsou tedy přesvědčení, že nepoctivý úmysl jim nelze prokázat, nadto dle uvedeného je to žalovaná, kterou v tomto směru dle citovaného judikátu tíží břemeno tvrzení a důkazní. Ve světle shora uvedeného tak nemůže v žádném případě obstát argumentace žalované uvedená v jejím vyjádření ze dne 24. 11. 2022, podle které je potřeba pod pojem nepoctivý úmysl podřadit rovněž„ situace, kdy držitel ví, že vykonává právo, které mu nenáleží, a tudíž záměrně nedbá práv vlastníka, aniž pro to má ospravedlnitelný důvod.“ Neobstojí rovněž konstrukce žalované, podle které tvrzené narušení dobré víry žalobců v roce 1996 znemožňuje možnost mimořádného vydržení vlastnického práva. Žalobci jsou naopak přesvědčeni, že veškeré předpoklady pro mimořádné vydržení vlastnického práva jsou v posuzovaném případě naplněny. Pokud žalovaná uvádí, že pro společenské poměry nebylo možné za minulého režimu vlastnit téměř 20 000 m2 zemědělské půdy, je třeba jít dle názorů žalobců v této argumentaci ještě dále. Pokud žalobci přijmou tuto premisu žalované, pro avizovanou nemožnost vlastnictví lze vyloučit svobodnou vůli [jméno] [příjmení] k převodu dotčených nemovitých věcí na stát, a tudíž je třeba nabídku nemovitých věcí považovat za neplatnou. Ostatně již jen nekonzistentní tvrzení žalované, kdy žalovaná nejprve tvrdí, že na vlastnické právo [jméno] [příjmení] přešlo do socialistického vlastnictví, následně, že věci užívala socialistická organizace jen na základě dohody o užívání, vznáší další pochybnosti o platnosti předložené nabídky, zejména s ohledem na její akceptaci. Jelikož je to žalovaná, která z předložené nabídky do socialistického vlastnictví pro sebe vyvozuje příznivé následky, měla by žalovaná prokázat pravost předložené listiny. Žalobci jsou toho názoru, že by žalovaná měla prokázat oprávnění podepisující osoby za okresní národní výbor jednat v tomto majetkovém vztahu za okresní národní výbor, neboť k akceptaci nabídky není přiloženo žádné pověření podepisující osoby, ani vnitřní předpis prokazující oprávnění jednat za [zkratka]. Pokud uvedenou skutečnost žalovaná neprokáže, nelze na nabídku pohlížet jako na akceptovanou, a tedy jako na platné právní jednání způsobilé vyvolat jakékoliv právně relevantní následky. V závěru ještě žalobci považují za nezbytné uvést, že pokud žalovaná argumentuje společenskými poměry za minulého režimu, aby obhájila svůj majetkový nárok, jistě jí musí být i známo, že součástí těchto„ společenských poměrů“ byl i nátlak státu na drobné vlastníky zemědělské půdy na převod takových pozemků. Je s podivem, že ještě více než 30 let po sametové revoluci stát argumentuje společenskými poměry za minulého režimu, aby v zásadě za použití technicistních norem dovršil„ socialistickou loupež“ započatou minulým režimem. Žalobci tak opětovně musí poukázat na skutečnost, že výkon práv státu je zcela v rozporu s dobrými mravy, kdy si stát nejprve nechal při absenci svobodné vůle převodce převést bezplatně dotčené nemovité věci, kdy následně stát zabránil domáhat se restitučním nárokem na vrácení těchto pozemků tím, že až do roku 1996 dle katastru nemovitostí považoval za vlastníky právní předchůdce žalobců, přičemž nyní argumentuje společenskými poměry za minulého režimu, které ale zcela popíraly nejen základní právo občanů na vlastnictví, ale i jiná základní práva a svobody, což ostatně stát sám dříve deklaroval v zákonu č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. S ohledem na výše uvedené žalobci setrvávají na svém žalobním návrhu. Žalobci doplnili dne 20. 1. 2023, že jsou přesvědčeni, že jimi uplatněný nárok byl v řízení zcela prokázán. Žalobci mají za to, že jejich žalobě lze vyhovět hned ze čtyř důvodů, kdy každý jeden z důvodů by byl způsobilý přivodit pro žalobce příznivé rozhodnutí i bez ohledu na zbylé důvody. Ode dne 31. 5. 1979 (kdy bylo vydáno usnesení, kterým bylo v řízení o dědictví po strýcovi potvrzeno dědictví rodičům), byli rodiče oprávněným držitelem nemovitostí, neboť vykonávali právní panství nad věcí s vůlí nakládat s nimi jako s věcmi vlastními, přičemž byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobé víře, že jim nemovitosti patří, neboť disponovali rozhodnutím orgánu veřejné moci – tedy usnesením Státního notářství v [obec] ze dne 31. 5. 1979 č.j. D 182/79-28, a současně byli v dobré víře ve stav zapsaný v katastru nemovitostí, a to v souladu se zásadou materiální publicity katastru nemovitostí. Oprávněnou držbu vykonávali rodiče nepřerušeně, k okamžiku zápisu duplicitního vlastnického práva do katastru nemovitostí celkem 17 let. Na uvedeném nemůže nic změnit ani okolnost, že na předmětných pozemcích hospodařila minimálně od roku 1979 socialistická organizace, neboť z výpisu z evidence nemovitostí z roku 1991 jednoznačně vyplývá, že odvozovala své užívací právo od vlastnického práva rodičů (konkrétně z usnesení Státního notářství v [obec] ze dne 31. 5. 1979 č.j. D 182/79-28). Jelikož ke dni 1. 1. 1992 byli rodiče oprávněnými držiteli po dobu téměř 13 let, a tedy oprávněná držba přesáhla vydržecí desetiletou dobu, nabyli nejpozději ke dni 1. 1. 1992 k nemovitostem vlastnické právo vydržením dle ust. § 134 obč. zák. Ke dni podání žaloby již spolu s rodiči žalobci drží nemovitosti 43 let, pokud by tedy ke dni 1. 1. 1992 nebyly splněny podmínky pro řádné vydržení, stali by se žalobci vlastníky z titulu mimořádného vydržení dle § 1095 o. z. Žalované se nepodařilo prokázat žalobcům (nebo jejich právním předchůdcům) nepoctivý úmysl ve smyslu citovaného ustanovení. S přihlédnutím k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 lze v posuzované věci konstatovat, že byly splněny veškeré právními normami vyžadované podmínky pro mimořádné vydržení předmětných pozemků žalobci (či jejich právními předchůdci). Právní titul, od kterého žalovaná odvozuje své domnělé vlastnické právo - nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu [číslo jednací] [číslo] [rok] – nebyl řádně akceptován. Žalovaná neprokázala oprávnění podepisující osoby za okresní národní výbor jednat v tomto majetkovém vztahu za okresní národní výbor, neboť k akceptaci nabídky není přiloženo žádné pověření podepisující osoby, ani vnitřní předpis prokazující oprávnění jednat za [zkratka]. Nadto lze mít důvodně za to, že učinění nabídky bylo na právním předchůdci žalobců (strýci) vynuceno. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že se tak stalo v době nesvobody, kdy se jeví nanejvýš nedůvěryhodnou konstrukce, že by strýc bez dalšího a zcela bezplatně převedl na stát pozemky, které byly po generace rodinným majetkem. Lze tedy uzavřít, že nabídka bezplatného odevzdání majetku není platným právním jednáním způsobilým vyvolat jakékoliv právně relevantní následky. Duplicitní vlastnické právo žalované bylo do katastru nemovitostí zapsáno až v roce 1996. Právní předchůdci žalobců tedy nemohli uplatnit včas restituční nárok, neboť jednak o něm neměli povědomost, jednak by tento nemohl být důvodný, když právní předchůdci žalobců byli dle katastru nemovitostí vlastníky nemovitostí. Po zapsání duplicitního vlastnického práva by bylo uplatnění restitučního nároku opožděné. Tímto svévolným postupem tedy stát v zásadě znemožnil právním předchůdcům žalobců domáhat se restitučního nároku. Žalobci tak opětovně musí poukázat na skutečnost, že výkon práv státu je zcela v rozporu s dobrými mravy, dosahující až intenzity svévole, kdy si stát nejprve nechal při absenci svobodné vůle převodce převést bezplatně dotčené nemovité věci, kdy následně stát zabránil domáhat se restitučním nárokem na vrácení těchto pozemků tím, že až do roku 1996 dle katastru nemovitostí považoval za vlastníky právní předchůdce žalobců. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že žalovaná své vlastnické právo odvozuje od událostí majících svůj původ v době nesvobody, kdy bylo zcela popřeno nejen základní právo občanů na vlastnictví, ale i jiná základní práva a svobody, což ostatně stát sám dříve deklaroval v zákonu č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Závěrem lze uzavřít, že s ohledem na výše uvedené jsou jedinými právoplatnými vlastníky předmětných nemovitých věcí žalobci, a naopak vlastnické právo žalované k předmětným pozemkům není dáno, kdy buď zde nebylo od počátku, případně zaniklo v důsledku vydržení žalobci (či jejich právními předchůdci). Žalobci proto trvají na žalobě.

2. Žalovaný se vyjádřil dne 14. 11. 2022 a 24. 11. 2022 tak, že dne 10. 11. 2022 byla žalované doručena žaloba na určení vlastnického práva k pozemkům p. [číslo] orná půda, [parcelní číslo], orná půda, p. [číslo] orná půda, p. [číslo] trvalý travní porost, p. [číslo] trvalý travní porost, p. [číslo] orná půda, vše v k. ú. [obec], [územní celek] zapsané na [list vlastnictví] vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, [stát. instituce]. Žalovaná činí nesporným tvrzení, že v katastru nemovitostí je na uvedených pozemcích veden duplicitní zápis vlastnictví jednak ve prospěch žalobců, každému k podílu o velikosti id. , a jednak ve prospěch žalované k celým výše uvedeným pozemkům. V katastru nemovitostí v části E je jako nabývací titul ve prospěch státu zapsáno„ rozhodnutí 2510/1968 nabídka daru Čsl. státu [číslo jednací] [číslo] [rok]“ a dále je zde rovněž uveden dokument„ ohlášení příslušnosti hospodařit s majetkem státu (§ 4 zák. č. 503/2012 Sb.) Státní [anonymizována tři slova] [číslo] ze dne 2. 1. 2013. Dle srovnávacího sestavení parcel ze dne 18. 7. 2011 a sdělení Ministerstva zemědělství, [pozemkový úřad], č. j. 218593/2011-MZE-130718 ze dne 20. 12. 2011 odpovídá parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK p. [číslo] parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK [parcelní číslo], parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK [parcelní číslo], parcela KN [parcelní číslo] zbývající části pozemku PK [parcelní číslo], parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK p. [číslo] parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK [parcelní číslo]. Pozemek PK [parcelní číslo] byl veden v rámci pozemkové knihy v knihovní vložce [číslo] zbylé dotčené pozemky byly vedeny dle evidence PK v knihovní vložce [číslo]. Jak stát, tak duplicitní vlastníci odvozují své vlastnické právo od právního předchůdce pana [jméno] [příjmení]. Ten dne 22. 10. 1968 učinil vůči státu písemnou nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu, konkrétně nemovitého majetku zapsaného ve složce [číslo] pozemkové knihy pro [katastrální uzemí], o jejímž přijetí rozhodl Finanční odbor Okresního národního výboru v [obec] dne 25.10.1968 pod [číslo jednací] [číslo] [rok]. Stát se tak stal řádným vlastníkem předmětných pozemků. Žalobcům jako duplicitním vlastníkům je v katastru nemovitostí evidován nabývací titul„ usnesení soudu o dědictví Okresní soud v Táboře 24D-410/2018-50 ze dne 06.06.2018“. Tímto rozhodnutím příslušného soudu bylo schváleno uzavření dohody mezi duplicitními vlastníky o rozdělení pozůstalosti po paní [jméno] [příjmení]. [příjmení] [jméno] [příjmení] nabyla touto žalobou dotčené pozemky po své manželovi, panu [jméno] [příjmení] na základě usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 24D 1309/2010-24 ze dne 12.1.2011. Manželé [příjmení] domněle zdědili dotčené nemovitosti v k. ú. [obec] na základě rozhodnutí Státního notářství v [obec] č. j. D 182/79-28 ze dne 31.5.1979 po zůstaviteli [jméno] [příjmení]. [příjmení] [jméno] [příjmení] v roce 1968 učinil nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu, nebyl již v době svého úmrtí vlastníkem dotčených pozemků a tyto tedy nemohly být předmětem dědického řízení. Z uvedeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že pozemky byly v užívání socialistické zemědělské organizace. Tato skutečnost rovněž vyplývá z výpisu z evidence nemovitostí ze dne 17.10.1991. Lze se důvodně domnívat, že se jednalo o dohodu uzavřenou mezi státem a socialistickou organizací v roce 1979, neboť ve výše uvedeném výpisu z evidence nemovitostí je označen dokument [číslo]. Pozemky, které jsou předmětem této žaloby jsou na výpisu z evidence nemovitostí výslovně uvedeny. Žalovaná na základě výše uvedeného dochází k závěru, že jí svědčí řádný nabývací titul, a sice nabídka bezplatného odevzdání do vlastnictví státu. U žalobců je však situace odlišná. Předmětné pozemky byly do dědického řízení po panu [jméno] [příjmení] zařazeny neprávem, stejně jako do dědického řízení po [jméno] a [jméno] [příjmení]. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR se shoduje na tom, že občanský zákoník neposkytuje ochranu osobě, která nabyla vlastnické právo k věcem nepatřícím zůstaviteli, které ale přesto byly projednány v rámci dědického řízení. Například v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2264/2009 Nejvyšší soud uzavírá, že ochrana § 486 obč. zák. poskytuje ochranu pouze osobě, která nabyla věc od nepravého dědice. Nepravým dědicem je pak osoba, která podle rozhodnutí soudu o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoliv jej neměla nabýt buď vůbec, nebo ne v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla. Musí se tedy jednat o věci, které zůstavitel ke dni smrti vlastnil, v opačném případě by se jednalo o věci vlastněné třetí osobou a takovou ochranu obč. zák. neposkytuje. V případě žalobců se jedná právě o uvedenou situaci, kdy zůstavitel nebyl vlastníkem dotčených nemovitostí, a tedy je nemohli jeho právní nástupci v rámci dědických řízení platně nabýt. K otázce vydržení vlastnického práva právními předchůdci žalobců žalovaná uvádí, že s takovým závěrem nemůže souhlasit. Institut vydržení byl v zákoně č. 40/1964 Sb. poprvé upraven zákonem č. 131/1982 Sb., který nabyl účinnosti dne od 1. 4. 1983. Dle § 132a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 4. 1983) kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. Dle § 135a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 4. 1983) vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2). Dle § 135a odst. 2 věty prvé cit zák. jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200. Dle § 135a odst. 3 cit. zák. takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Dle § 135a odst. 4 cit. zák. do doby podle odstavců 1 a 2 si občan může započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu. Dle § 507a obč. zák. (ve znění účinném od 1. 4. 1983) se do doby uvedené v ustanovení § 135a započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě (§ 135a odst. 1 nebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu (§ 135a odst. 2 před 1. dubnem 1983; tato doba však neskoční dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Ustanovení občanského zákoníku o vydržení byla následně novelizována zákonem č. 509/1991 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1992. Dle § 134 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992) oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Dle § 134 odst. 2 cit. zák. takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Dle § 134 odst. 3 cit. zák. do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Dle § 872 odst. 6 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992) jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona. Podmínkami vydržení pozemku se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000. Žalovaná se domnívá, že u právních předchůdců žalobců, tady u [jméno] a [jméno] [příjmení] nejsou tyto dvě složky pro vznik držby dány. Ve shora zmíněném dědickém usnesení bylo uvedeno, že pozemky jsou v užívání socialistické organizace, a je tedy zřejmé, že právní předchůdci žalobců minimálně do roku 1993 (žalobci označený důkaz nájemní smlouvou ze dne 2. 11. 1993) a ani pan [jméno] [příjmení] ke dni svého úmrtí na uvedených pozemcích nehospodařili. Nadto v době, kdy právní předchůdci žalobců, manželé [příjmení], domněle zdědili dotčené nemovitosti, bylo obecné povědomí o tom, že zemědělská půda je ve vlastnictví státu a hospodaří na ní socialistická organizace. Těžko si tak lze představit, že by nabyli přesvědčení o tom, že se stávají vlastníky téměř 20 000 m2 zemědělské půdy. Manželům [celé jméno žalobce] chyběla jednak vůle nakládat s věcí, jako s věcí vlastní, neboť to nebylo pro společenské poměry možné a jednak nebyla naplněna ani podmínka faktického ovládání věci, neboť na uvedených pozemcích sami nehospodařili. Dle názoru žalované tak držba u manželů [příjmení] vznikla až v době, kdy ze zákona zanikla užívací práva k užívání půdy za účelem zajištění výroby, a to ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, tedy 24.6.1991. Teprve tehdy manželé [příjmení] mohli potencionálně získat jak animus possidendi, tak corpus possesiones. Jejich dobrá víra však byla následně narušena v roce 1996, kdy byla do katastru nemovitostí zapsána poznámka o duplicitním zápisu vlastnictví. Nesplnili tak podmínku vydržení danou zákonem, a sice dobrověrnou držbu po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. K otázce případného mimořádného vydržení vlastnického práva žalovaná rovněž uvádí, že se závěry žalobců nesouhlasí. Problematika mimořádného vydržení není dosud řešena konstantní judikaturou a v odborné literatuře se na ni objevují různé názory. Na rozdíl od řádného vydržení dle § 1089 o. z. zákon sice nestanoví v případě mimořádného vydržení výslovně, že předpokladem nabytí vlastnictví je poctivost držby, přesto ale v určité, byť mírnějším rozsahu požadavek na dobrou víru držitele stanoví, když vydržení vylučuje v případech, kdy se držiteli prokáže nepoctivý úmysl. Pod pojem nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 o. z. je třeba podřadit nejen situace, kdy se držitel zmocní držby práva např. krádeží, podvodem, nebo jiným zjevně zištným nebo nepoctivým způsobem, ale i situace, kdy držitel ví, že vykonává právo, které mu nenáleží, a tudíž záměrně nedbá práv vlastníka, aniž pro to má ospravedlnitelný důvod. Zákonnou podmínkou mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. je absence nepoctivého úmyslu držitele nejen při nabytí držby věci, ale také po celou zákonem stanovenou vydržecí dobu. K takovému závěru opakovaně dospěly soudy nižších stupňů, kdy příkladem může být Městský soud v Brně, č. j. 108 C 172/2020-79, Okresní soud v Bruntále č. j. 18 C 190/2019- 131, Okresní soud v Semilech sp. zn. 6 C 90/2021, Okresní soud v Klatovech sp. zn. 5 C 181/2021 a rovněž například Krajský soud v Plzni pod č. j. 61 Co 133/2022-91. Jak bylo již shora uvedeno, dobrá víra žalobců byla narušena v roce 1996 zápisem duplicitního vlastnického práva pro [název] [anonymizováno], což znemožnilo možnost mimořádného vydržení vlastnického práva. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhuje, aby soud rozsudkem zamítl žalobu a zároveň určil, že vlastníkem pozemků p. [číslo] orná půda, [parcelní číslo], orná půda, p. [číslo] orná půda, p. [číslo] trvalý travní porost, p. [číslo] trvalý travní porost, p. [číslo] orná půda, vše v k. ú. [obec], [územní celek] zapsané na [list vlastnictví] vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, [stát. instituce] je [název] [anonymizována tři slova] [anonymizováno], jíž se přiznává náhrada nákladů řízení, kterou jsou žalobci povinni zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný dne 23. 1. 2023 doplnil, že žalobci ve své replice uvádějí, že držba jejich právních předchůdců k předmětným pozemkům byla zachována i v době, kdy na nich hospodařila socialistická organizace, tedy že jim zůstalo holé vlastnictví. Žalovaná s tímto závěrem nesouhlasí. Aby tomu mohlo být tak, jak uvádějí žalobci, museli by prokázat, že pozemky do užívání socialistické organizace, tedy například místního [zkratka], vložili přímo jejich právní předchůdci, tedy že s pozemky nakládali jako vlastníci a z jejich vůle byly pozemky dány do socialistického užívání, neboť jen v tomto případě mohlo vzniknout jejich holé vlastnictví. Z listiny předložené [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], která je nazvána„ nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu“ však plyne, že pozemky byly dány státu, a to nikoliv do užívání, nýbrž do vlastnictví. Měl-li tedy někdo předmětné pozemky v holém vlastnictví, byl to právě stát prostřednictvím okresního národního výboru, neboť právě ten byl jejich právoplatným vlastníkem od 25. 10. 1968. Protože právní předchůdci žalobců nebyli vlastníky předmětných nemovitostí a ani je nikterak až do roku 1993 neužívali (viz žalobci předložená smlouva o pronájmu), nemohli je ani k 1. 1. 1992 vydržet, neboť pozemky nikdy nedrželi. K tomu si dovoluje žalovaná odkázat na podrobné vyjádření ze dne 24.11.2022. Dále si žalovaná dovoluje poukázat na žalobci citovaný nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 987/18 ze dne

2. července 2019, kde se soud mimo jiné vyslovil k povaze rozhodnutí učiněných v rámci dědického řízení, a sice tak, že„ (…) rozhodnutí v řízeních o dědictví mají toliko deklaratorní povahu, a tedy z nich vlastnické právo dovozeno být nemůže.“ Na základě dědických usnesení se tedy právní předchůdci vlastníky rovněž stát nemohli. Ústavní soud dále uvádí,„ že samotný zápis vlastnického práva do příslušné pozemkové evidence či katastru nemovitostí jako důvod pro připuštění určovací žaloby namísto uplatnění restitučního nároku nestačí, jestliže fakticky stát či jeho organizace (a jejich právní nástupci) vykonávali držbu daných nemovitostí, již naopak domnělí vlastníci zcela pozbyli a byli si vědomi toho, že se stát, jeho organizace či právní nástupci k daným nemovitostem chovají jako vlastníci.“ Užíval-li stát pozemky prostřednictvím socialistické organizace, choval se k nim jako vlastník a právní předchůdci žalobců si toho byli a měli být vědomi. Dle názoru žalované Ústavní soud ČR dovodil, že formální (v tomto případě chybné) vlastnictví zapsané v katastru nemovitostí nevylučuje, že žalobci byli oprávněnými osobami. Bez ohledu na jejich vůli stát s pozemky nakládal, a proto mohli a měli vědět, že na jejich situaci dopadá některý z restitučních důvodů. Stejně jako v případě posuzovaném shora citovaným nálezem Ústavního soudu, ani v tomto případě žalobci neprokázali, že by stát s nimi jednal jako s vlastníky. Předmětný pozemek nedrželi a ani s ním jinak vlastnicky nenakládali, na rozdíl od státu a jeho organizací. Rozporují-li žalobci náležitosti listiny bezplatného odevzdání majetku, uvádí žalovaná následující: Shora uvedené právní jednání, nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu, bylo upraveno vyhláškou ministerstva financí č. 104/1966 Sb. Tato vyhláška upravovala bezplatné převody v § 31 a § 32. Vyžadovalo se, aby nabídka i její přijetí bylo učiněno v písemné formě a příslušný k jejímu přijetí byl okresní národní výbor. Nebylo nutné v nabídce určit k jakému dni dochází k přechodu vlastnictví, neboť i toto bylo upraveno zmíněnou vyhláškou –„ Přijetím nabídky přechází věc do státního socialistického vlastnictví a do prozatímní správy tohoto okresního národního výboru“. Jednalo se o právní akt sui generis, který byl dovršen přijetím nabídky ze strany ONV. Prozatímní správa ONV byla zpravidla následně převáděna na místní socialistickou organizaci, což odpovídá i zmínce v dědickém usnesení D 182/79-28, podle něhož jsou pozemky v užívání socialistické organizace. Dále je nutné uvést, že podpis právního předchůdce žalobců, pana [jméno] [příjmení], je ověřen a na důkaz toho je připojeno razítko Místního národního výboru. Protože k listině bylo dále připojeno přijetí nabídky bezplatného převodu majetku do vlastnictví československého státu Okresním národním výborem v [obec], je zřejmé, že toto právní jednání bylo dovršeno a naplnilo všechny podmínky shora uvedené vyhlášky. Obdobnou námitku, kterou uplatnili žalobci, tedy zda vedoucí finančního odboru ONV mohl přijmout nabídku bezplatného odevzdání majetku, již Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích posuzoval a neshledal tento postup problematickým. (viz např. 28 Cdo 1926/2005 ze dne 22. února 2006) Žalovaná si dále dovoluje vyjádřit se k žalobci odkazovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 týkajícímu se otázky mimořádného vydržení. Předně je nutno uvést, že toto rozhodnutí (ani jiné doposud vydané Nejvyšším soudem) nereflektuje specifickou situaci duplicitního zápisu vlastnictví, kdy existují dva na sobě nezávislí vlastníci, kdy každému z těchto vlastníků svědčí jiný nabývací titul. Všechny v uvedeném rozsudku příkladmo uváděné situace musí vést domnělého vlastníka k přesvědčení, že svou držbou nikomu nepůsobí újmu. Toto přesvědčení je pak esenciálním předpokladem pro absenci nedostatku nepoctivého úmyslu držitele. V případě žalobců však nelze tvrdit, že byli po celou dobu držby přesvědčeni, že nikomu nepůsobí újmu. Jak sami v žalobě uvedli, od roku 1993 pronajímali/ propachtovávali předmětné nemovitosti hospodařícímu subjektu a účtovali si nájemné/ pachtovné. V roce 1996 byli ze strany katastrálního úřadu obeznámeni se skutečností, že tytéž pozemky jsou rovněž ve vlastnictví České republiky, a aniž by dbali stejně silných vlastnických práv duplicitně zapsaného vlastníka, brali užitky z předmětných pozemků i nadále a působili tak újmu na jeho vlastnických právech. Naopak žalované brání vnitřní předpisy, aby mohla s pozemky, které má v duplicitním vlastnictví, jakkoliv nakládat. Žalovaná takové pozemky nemůže například ani propachtovávat, neboť než je rozhodnuto o vlastnictví takového pozemku, dbá práv druhého vlastníka. Je-li zapsáno duplicitní vlastnictví, nelze ani po jednom z duplicitně zapsaných vlastníků požadovat, aby vykonávali vlastnické právo, neboť by tím v důsledku vyloučili z výkonu vlastnického práva druhého zapsaného. Z tohoto důvodu se žalovaná domnívá, že až do rozhodnutí soudu o tom, kdo je výlučným vlastníkem duplicitně zapsaného pozemku, by s ním žádná ze stran bez domluvy s druhou neměla nakládat a toto„ nenakládání“ by jí nemělo jít k tíži. Z výše uvedených důvodů se žalovaná domnívá, že mimořádné ani řádné vydržení vlastnického práva v tomto případě nepřichází v úvahu. Co se týče tvrzeného rozporu výkonu vlastnických práv státu s dobrými mravy uvádí žalovaná, že se jedná o notorietu, se kterou se soudy opakovaně vypořádaly. K žalobě na určení vlastnictví z hlediska výkonu práva v rozporu s dobrými mravy Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, a to tak že„ uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 ObčZ“. Nejvyšší soud dále uvádí v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1211/2015 toto:„ Po zániku totalitního režimu byla dána fyzickým osobám možnost, aby v rámci zákonných limitů daných restitučními předpisy dosáhly obnovení svých vlastnických oprávnění včetně fyzického ovládání věci, eventuálně aby jim byla vyplacena peněžitá náhrada při objektivní nemožnosti tato oprávnění realizovat. Jestliže fyzická osoba jako oprávněná v restituci nevyužila možnosti dané restitučním předpisem a neuplatnila svůj nárok na vydání nemovitosti, nemůže se nyní - v období již časově vzdáleném - oprávněně domáhat rozhodnutí o existenci svého vlastnictví k věci žalobou o určení vlastnictví a ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem nemůže být úspěšná.“ Ve zbytku odkazuje žalovaná na vyjádření k žalobě ze dne 24. 11. 2022.

3. Z Výpisu z evidence nemovitostí z roku 1991 (18. 10. 1991) je patrné, že pozemky parc. [číslo] v k. ú. [obec] jsou ve společném jmění manželů [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], a [jméno] [příjmení], [datum narození]. Dále je zřejmé, že pozemky jsou v užívání socialistické organizace a je u vedeno i číslo„ D 182/79“.

4. Z Rozhodnutí Státního notářství v [obec] ze dne 31. 5. 1979 č. j. D 182/79-28 soud zjistil, že předmětem dědictví po [jméno] [příjmení], [datum narození], zemř. 4. 2. 1979, byly pozemky parc. [číslo] v k. ú. [obec], a jejich vlastníky se stali rovným dílem [jméno] [příjmení], [datum narození], a [celé jméno žalobce], [datum narození].

5. Z Přípisu Katastrálního úřadu v [obec] ze dne 11. 4. 1996 adresovaného [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalobce], je zřejmé, že v při digitalizaci operátu katastru nemovitostí je evidováno duplicitní vlastnictví nemovitostí zapsaných na [list vlastnictví] v k. ú. [obec], a to jednak žalobci na základě usnesení č. j. D 182/79-28 ohledně dědictví po [jméno] [příjmení] a jednak žalovaným na základě nabídky [jméno] [příjmení] pozemků PK parc. [číslo] v k. ú. [obec] státu dle nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu [číslo jednací] [číslo] [rok] zapsané do EN pol [číslo] výkazu změn.

6. Z Výpisu z katastru nemovitostí ke dni 13. 5. 1996 bylo zjištěno, že pozemky parc. [číslo] v k. ú. [obec] jsou ve společném jmění manželů [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], a [jméno] [příjmení], [datum narození], a současně ČR – Okresního úřadu v [obec], [IČO].

7. Z Usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 1. 2011 (PM 12. 1. 2011) č. j. 24 D 1309/2010-24 je patrné, že [jméno] [příjmení], [datum narození], se v dědické, řízení po [jméno] [příjmení], [datum narození], zemř. [datum], stala výlučnou vlastnicí pozemků parc. [číslo] v k. ú. [obec].

8. Z Usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 6. 2018 (PM 6. 6. 2018) pod č. j. 24 D 410/2018-50 je zřejmé, že žalobci se stali v dědickém řízení po [jméno] [příjmení], [datum narození], zemř. [datum], rovnodílnými spoluvlastníky pozemků parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc [číslo] orná půda, vše v [katastrální uzemí].

9. Z Nájemní smlouvy ze dne 2. 11. 1993 bylo zjištěno, že [celé jméno žalobce], [datum narození], a [jméno] [příjmení], [datum narození], pronajali pozemky o výměře 34 758 m2, specifikované v příloze Zemědělskému družstvu [obec].

10. Z Předžalobní výzva (včetně dodejky datové zprávy) je patrné, že žalobci vyzvala žalovaného k odstranění duplicity vlastnictví k pozemkům parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc [číslo] orná půda, vše v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaným na [list vlastnictví] vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, [stát. instituce].

11. Z Odpovědi žalované je zřejmé, že stanoviskem právního předchůdce žalovaného, tj. Krajského pozemkového úřadu v [obec], ze dne 29. 9. 2022 bylo, že v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, [stát. instituce] jsou na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] evidovány pozemky KN parc. [číslo]. Duplicitní zápis vlastnictví státu se týká celých pozemků. Prvním z duplicitně zapsaných vlastníků k celku je v daném případě [název] (s příslušností hospodařit pro [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]), druhým z duplicitně zapsaných vlastníků k podílu ve výši id. 1/2 je paní [celé jméno žalobkyně] a třetím z duplicitně zapsaných vlastníků k podílu ve výši id. 1/2 je pan [celé jméno žalobce]. V katastru nemovitostí jsou v části E s názvem nabývací tituly a jiné podklady k zápisu ve prospěch státu zapsány„ rozhodnutí 2510/1968 nabídka daru Čsl. státu [číslo jednací] [číslo] [rok]“ a„ ohlášení příslušnosti hospodařit s majet. státu (§ 4 zák. č. 503/2012 Sb.) [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [číslo] [číslo] ze dne 02.01.2013“. Dle srovnávacího sestavení parcel ze dne 18.7.2011 a sdělení Ministerstva zemědělství, [pozemkový úřad] [číslo jednací] ze dne 20.12.2011 odpovídá parcela KN [číslo] pozemku PK parc. [číslo] parcela KN [číslo] pozemku PK parc. [číslo] parcela KN [číslo] části pozemku PK parc. [číslo] parcela KN [číslo] zbývající části pozemku PK parc. [číslo] parcela KN [číslo] pozemku PK parc. [číslo] parcela KN [číslo] pozemku PK parc. [číslo]. Pozemek PK parc. [číslo] byl veden v rámci pozemkové knihy v knihovní vložce [číslo] zbývající dotčené nemovitosti dle evidence PK v knihovní vložce [číslo]. Jak stát, tak duplicitní vlastníci odvozují své vlastnické právo od právního předchůdce pana [jméno] [příjmení]. Ten dne [datum] učinil vůči státu písemnou nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu, konkrétně nemovitého majetku zapsaného ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro [katastrální uzemí], o jejíž přijetí rozhodl Finanční odbor Okresního národního výboru v [obec] dne 25. 10. 1968 pod [číslo jednací] [číslo] [rok]. Stát se tak stal řádným právním nástupcem po [jméno] [příjmení], a tedy vlastníkem pozemků parc. [číslo]. Paní [celé jméno žalobkyně] a panu [celé jméno žalobce] jako duplicitním vlastníkům je v katastru nemovitostí evidován nabývací titul„ usnesení soudu o dědictví Okresní soud v Táboře 24 D- [číslo] -50 ze dne [datum]“. Tímto rozhodnutím příslušného soudu bylo schváleno uzavření dohody mezi duplicitními vlastníky o rozdělení pozůstalosti po [jméno] [příjmení], mj. dotčených pozemků, jenž nebyly z důvodu existence duplicitního zápisu vlastnictví oceněny. [příjmení] [jméno] [příjmení] nabyla do výlučného vlastnictví pozemek parc. [číslo] pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr v k. ú. [obec] parc. [číslo] po svém manželovi [jméno] [příjmení] na základě usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 24D 1309/2010-24 ze dne 12.1.2011. Manželé [jméno] [jméno] [příjmení] zdědili nemovitosti v k.ú. [obec] rozhodnutím Státního notářství v [obec] č. j. D 182/79-28 ze dne 31. 5. 1979 po zůstaviteli [jméno] [příjmení] pouze domněle, protože se jednalo o tu samou osobu, jež nabídla státu již v roce 1968 vlastnické právo k projednávaným nemovitostem. Ze znění dotčeného rozhodnutí se také čte, že pozemky byly užívány socialistickou zemědělskou organizací. V této souvislosti SPU poukazuje na skutečnost, že dle předložených výpisů z evidence nemovitostí ze dne 28.3.1991 a ze dne 17. 10. 1991 užívala pozemky socialistická organizace na základě listiny označené [číslo] písmenem D. Lze se tak odůvodněně domnívat, že se jednalo o dohodu uzavřenou v roce 1979 mezi státem a socialistickou organizací s předmětem smlouvy spočívající v užívání pozemků parc. [číslo] jenž jsou na zmíněných výpisech z evidence nemovitostí výslovně uvedeny. Z výše provedeného přezkumu nabývacích titulů a dalších listin má [zkratka] za to, že vlastnické právo k posuzovaným pozemkům svědčí státu. Česká republika prokazuje nabytí vlastnického práva k těmto nemovitostem řádným nabývacím titulem. Situace u duplicitních vlastníků je však odlišná. Pozemky byly zahrnuty omylem již do pozůstalosti po zůstaviteli [jméno] [příjmení], a následně po panu [jméno] a [jméno] [příjmení], a neměly tak být předmětem dědických řízení. V této souvislosti SPU dovozuje, že všechna rozhodnutí vydána v rámci výše uvedených dědických řízení byla nesprávná, když zůstavitelé dotčené pozemky ke dni svého úmrtí vůbec nevlastnili. SPU si dále dovoluje uvést, že ze sdělení Ministerstva zemědělství, [název] [číslo jednací] ze dne 20. 12. 2011 plyne skutečnost, že na dotčené pozemky nebyl uplatněn restituční nárok ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu však stanovuje, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Právní předchůdci duplicitních vlastníků se měli obrátit na příslušné orgány státu se žádosti dle zákona č. 229/1991 Sb. o vydání dotčených pozemků. Jak již bylo uvedeno výše, socialistická organizace pozemky užívala a byl to stát, který s nimi nakládal, nikoliv právní předchůdci duplicitních vlastníků, a proto nelze přisvědčit tvrzení duplicitních vlastníků, že vlastnické právo k dotčeným nemovitým věcem vydrželi jejich právní předchůdci. (Viz kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo] ze dne nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1211/2015 a sp. zn. 28 Cdo 2150/2016). [název] [anonymizována dvě slova] byl zřízen jako organizační složka státu a účetní jednotka podřízená Ministerstvu zemědělství zákonem č. 503/2012 Sb. Žádný právní předpis nedává [název] [anonymizováno] úřadu kompetenci rozhodovat o duplicitním zápisu vlastnického práva druhých osob, rovněž tak mu nebylo svěřeno oprávnění vlastními úkony zmenšovat rozsah majetku státu jinak než způsoby v zákoně vyjmenovanými (kupř. převody pozemků do vlastnictví oprávněných osob). Závěr: [zkratka] tak nesouhlasí s návrhem duplicitních vlastníků. Doporučuje uzavřít souhlasné prohlášení o uznání vlastnického práva ve prospěch státu ve smyslu ustanovení § 66 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí, kterou se provádí zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.

12. Z výpisu z katastru nemovitostí [list vlastnictví], k. ú. [obec] je mj. patrné, že nabývacím titulem státu je„ rozhodnutí 2510/1968 nabídka daru Čsl. státu [číslo jednací] [číslo] [rok]“ a dokument„ ohlášení příslušnosti hospodařit s majetkem státu (§ 4 zák. č. 503/2012 Sb.) [název] [anonymizována dvě slova] [zkratka] [číslo] ze dne [datum]“.

13. Ze srovnávacího sestavení parcel ze dne [datum] vyplývá, že odpovídá parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK p. [číslo] parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK [parcelní číslo], parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK [parcelní číslo], parcela KN [parcelní číslo] zbývající části pozemku PK [parcelní číslo], parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK p. [číslo] parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK [parcelní číslo]. Pozemek PK [parcelní číslo] byl veden v rámci pozemkové knihy v knihovní vložce [číslo] zbylé dotčené pozemky byly vedeny dle evidence PK v knihovní vložce [číslo].

14. Ze sdělení Ministerstva zemědělství, [název], č. j. 218593/2011-MZE-130718 ze dne 20. 12. 2011 je zřejmé, že odpovídá parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK p. [číslo] parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK [parcelní číslo], parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK [parcelní číslo], parcela KN [parcelní číslo] zbývající části pozemku PK [parcelní číslo], parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK p. [číslo] parcela KN [parcelní číslo] pozemku PK [parcelní číslo]. Pozemek PK [parcelní číslo] byl veden v rámci pozemkové knihy v knihovní vložce [číslo] zbylé dotčené pozemky byly vedeny dle evidence PK v knihovní vložce [číslo].

15. Z písemné nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu, je patrné, že jak stát, tak duplicitní vlastníci odvozují své vlastnické právo od právního předchůdce [jméno] [příjmení], který dne 22. 10. 1968 učinil vůči státu písemnou nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu, konkrétně nemovitého majetku zapsaného ve složce [číslo] pozemkové knihy pro [katastrální uzemí], o jejímž přijetí rozhodl Finanční odbor Okresního národního výboru v [obec] dne 25. 10. 1968 pod [číslo jednací] [číslo] [rok] bez určení data a bez vyznačení právní moci. Vlastníci souhlasí s tím, aby po přijetí jejich nabídky byl na nemovitosti proveden zápis vlastnického práva pro československý stát.

16. Soud měl k dispozici rozsudky Městského soudu v Brně, č. j. 108 C 172/2020-79, Okresního soudu v Bruntále č. j. 18 C 190/2019-131, Okresního soudu v Semilech sp. zn. 6 C 90/2021, Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 5 C 181/2021 a Krajského soudu v Plzni pod č. j. 61 Co 133/2022-91. Z těchto rozhodnutí lze dovodit mj., že zákonnou podmínkou mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. je absence nepoctivého úmyslu držitele nejen při nabytí držby věci, ale také po celou zákonem stanovenou vydržecí dobu.

17. Z výpisu z katastru nemovitostí [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] ke dni 24. 11. 2022 je zřejmé, že ohledně pozemků parc. [číslo] je evidováno duplicitní vlastnictví Česká republika a žalobci, každý o velikosti podílu.

18. Soud na základě provedeného dokazování dovodil následující skutkový stav. Předmětem řízení jsou pozemky, a to parc. [číslo] (dříve [číslo] a [číslo], [číslo] (dříve [číslo]) a [číslo], vše v k. ú. [obec] (odst. č. 13 odůvodnění shora), ohledně nichž jako nemovitého majetku zapsaného ve složce [číslo] pozemkové knihy pro [katastrální uzemí] (odst. [číslo] odůvodnění shora) je evidováno duplicitní vlastnictví žalobců (každý ) a žalovaného (odst. [číslo] odůvodnění shora), a ohledně kterých došlo dne [datum] k realizaci písemné nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu [jméno] [příjmení], který učinil vůči státu, o jejímž přijetí rozhodl Finanční odbor Okresního národního výboru v [obec] dne 25. 10. 1968 pod [číslo jednací] [číslo] [rok] (odst. č. 15 odůvodnění shora). Do katastru nemovitostí byl zapsán tento nabývací titul až v roce 1996, jak je zřejmé z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 13. 5. 1996 a z dalšího výpisu z katastru nemovitostí [list vlastnictví] (odst. č. 6, 12. odůvodnění shora), čímž byl jako vlastník pozemků zapsán žalovaný i žalobci, což katastrální úřad sdělil žalobcům přípisem ze dne 11. 4. 1996 (odst. č. 5 odůvodnění shora). Dle výpisu z katastru nemovitostí ke dni 18. 10. 1991 bylo evidováno jako nabývací titul rozhodnutí Státního notářství v [obec] ze dne 31. 5. 1979 č. j. D 182/79-28 ve věci dědictví po [jméno] [příjmení], [datum narození], zemř. [datum], když vlastníky pozemků se stali rovným dílem [jméno] [příjmení], [datum narození], a [celé jméno žalobce], [datum narození]. Dalšími vlastníky pozemků se stali dle usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 1. 2011 č. j. 24 D 1309/2010-24 v dědickém řízení po [jméno] [příjmení], [datum narození], [jméno] [příjmení], [datum narození], jako výlučná vlastnice, a následně dle usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 6. 2018 pod č. j. 24 D 410/2018-50 v dědickém řízení po [jméno] [příjmení], [datum narození], žalobci jako rovnodílní spoluvlastníci pozemků parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc [číslo] orná půda, vše v [katastrální uzemí] (odst. č. 4, 7., 8. odůvodnění shora). Soud měl k dispozici nájemní smlouvu ze dne 2. 1. 1993, podle níž byly pozemky pronajaty [jméno] a [celé jméno žalobce] Zemědělskému družstvu [obec] (odst. č. 9 odůvodnění shora). Z evidence nemovitostí z roku 1991 vyplynulo, že pozemky měly být v užívání socialistické organizace na základě titulu označeného jako„ D 182/79“ (odst. č. 3 odůvodnění shora). Žalobci se domáhali po žalovaném odstranění duplicity zápisů (odst. [číslo] odůvodnění shora), na kterou odmítavě reagoval žalovaný dne 29. 9. 2022 (odst. č. 11 odůvodnění shora).

19. Podle § 133 obč. zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 3. 1983 osobního vlastnictví k věci lze nabýt koupí, darem nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 3. 1983 převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Podle § 134 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 3. 1983 ke smlouvě o převodu nemovitosti je třeba její registrace státním notářstvím. Vlastnictví přechází registrací smlouvy. Podle § 135 o. z. jde-li o nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se vlastnictví dnem v něm určeným a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí. Podle § 135a obč. zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném ke dni 30. 6. 1988 vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2). Podle odst. 2 jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200. Je-li výměra pozemku větší než nejvyšší přípustná výměra podle § 200 a lze-li podle územního plánu nebo územního rozhodnutí přenechat k osobnímu užívání více částí tohoto pozemku má občan právo vybrat si jen jednu z těchto částí, k níž se pak jako k samostatnému pozemku dohodou zřídí právo osobního užívání. Dle odst. 3 takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.) Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Dle odst. 4 do doby podle odstavců 1 a 2 může si občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu. Dle odst. 5 na běh dob podle odstavců 1 a 2 použije se přiměřeně ustanovení o promlčení. Podle § 507a odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném ke dni 30. 6. 1988 pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé v době od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983. Podle odst. 2 na právní vztahy z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zaniklého v době od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983, užije se ustanovení § 149 odst. 4, pokud k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nedošlo dohodou uzavřenou do tří let od 1. dubna 1983, nebo rozhodnutím soudu na návrh podaný do tří let od 1. dubna 1983. Podle odst. 3 do doby uvedené v ustanovení § 135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě (§ 135a odst. 1) nebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu (§ 135a odst. 2) před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Podle odst. 4 jde-li o právo dovolat se neplatnosti právního úkonu z důvodu uvedeného v ustanovení § 40a, k němuž došlo před 1. dubnem 1983, neskončí se promlčecí doba dříve, než uplynutím tří let od tohoto dne. Podle odst. 5 jde-li o právo na náhradu škody nebo o právo na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu, platí dvouletá promlčecí doba počítaná ode dne, kdy počala běžet lhůta původní; tohoto ustanovení nelze použít, jde-li o právo, k němuž promlčecí doba uplynula podle dosavadních předpisů. Podle odst. 6 na práva a povinnosti z věcných břemen vzniklých před 1. dubnem 1964 vztahují se obdobně ustanovení § 135b a § 135c odst. 3 až 7. Podle § 872 odst. 6 obč. zák. jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. v platném znění, účinném ke dni 31. 12. 1992 stejně jako ke dni 30. 6. 1996, oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle odst. 2 takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Podle odst. 3 do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle odst. 4 pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

20. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Podle § 1089 odst. 2 o. z. nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby. Podle § 1090 odst. 2 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Podle § 1090 odst. 2 o. z. nabyl-li zůstavitel nepravou držbu, nemůže vlastnické právo vydržet ani jeho dědic, i kdyby držel poctivě. To platí obdobně i pro všeobecného právního nástupce právnické osoby. Podle § 1091 odst. 1 o. z. k vydržení vlastnického práva k movité věci je potřebná nepřerušená držba trvající tři roky. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle § 1092 do vydržecí doby se ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce.

21. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 1096 odst. 1 o. z. nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce. Podle § 1096 odst. 2 o. z. při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.

22. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

23. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

24. Soud dovodil naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnictví k nemovitostem dle § 80 o. s. ř., neboť v katastru nemovitostí je evidováno duplicitní vlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem a odstranění tohoto stavu je možné pouze na základě rozhodnutí soudu o žalobě na určení vlastnictví. Pokud jde o zhodnocení skutkového stavu popsaného podrobně shora v odst. č. 18 odůvodnění shora, soud má za to, že lze přisvědčit argumentaci žalobců, že s ohledem na to, že po úmrtí [jméno] [příjmení] dne [datum] se vlastníkem předmětných nemovitostí stali rodiče žalobců (D 182/79), po smrti otce dne 22. 11. 2010 (24 D 410/2018) pozůstalá manželka a následně se po její smrti dne [datum] stali spoluvlastníky těchto nemovitostí její děti, tj. žalobci (24 D 1309/2010), byli rodiče oprávněným držitelem nemovitostí, neboť vykonávali právní panství nad věcí s vůlí nakládat s nimi jako s věcmi vlastními, přičemž byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobé víře, že jim nemovitosti patří, neboť disponovali rozhodnutím orgánu veřejné moci – tedy usnesením Státního notářství v [obec] ze dne 31. 5. 1979 č. j. D 182/79-28, a současně byli v dobré víře ve stav zapsaný v katastru nemovitostí, a to v souladu se zásadou materiální publicity katastru nemovitostí. Oprávněnou držbu vykonávali rodiče nepřerušeně, k okamžiku zápisu duplicitního vlastnického práva do katastru nemovitostí celkem 17 let. Na uvedeném nemůže nic změnit ani okolnost, že na předmětných pozemcích hospodařila minimálně od roku 1979 socialistická organizace, neboť z výpisu z evidence nemovitostí z roku 1991 jednoznačně vyplývá, že odvozovala své užívací právo od vlastnického práva rodičů (konkrétně z usnesení Státního notářství v [obec] ze dne 31. 5. 1979 č.j. D 182/79-28), když titul, na základě kterého nemovitosti užívala socialistická organizace je označen„ D 182/79“, což odpovídá sp. zn. dědického řízení„ D 182/79“. Uvedený závěr je v souladu i s tím, že nemovitosti byly právními předchůdci žalobců pronajímány na základě nájemní smlouvy z roku 1993. Jelikož ke dni 1. 1. 1992 byli rodiče oprávněnými držiteli po dobu téměř 13 let, a tedy oprávněná držba přesáhla vydržecí desetiletou dobu, nabyli nejpozději ke dni 1. 1. 1992 k nemovitostem vlastnické právo vydržením dle § 134 obč. zák. Soud má tedy za to, že vzhledem k tomu, že do 31. 3. 1983 nebylo vydržení upraveno, bylo však možné vydržet vlastnické právo se započtením doby před 31. 3. 1983 (judikát NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2273/98:„ Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1.1.1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví.“), když tato doba neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne tj. 1. 4. 1984, a že po dobu 13 let, tj. od roku 1979 do roku 1992, kdy bylo zrušeno omezení vydržení pozemků, resp. až do roku 1996, kdy skončila dobrá víra žalobců kvůli evidování duplicity vlastnictví v katastru nemovitostí, o níž byli tito informováni, tak lze dovodit řádnou držbu předmětných nemovitostí rodiči žalobců po celou vydržecí dobu ve smyslu § 134 o. z. S ohledem na shora uvedené tak bylo i nadbytečně zabývat se případným prokazováním pravosti listiny označené jako nabídka z 22. 10. 1968 s převedením nemovitostí, tj. předmětných pozemků na československý stát, když Okresní národní výbor rozhodl o jejím přijetí dne 25. 10. 1968 ve smyslu § 133 až § 135 obč. zák č. 40/1964 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 3. 1983, protože ke vkladu tohoto rozhodnutí do katastru nemovitostí došlo až v roce 1996, tedy až poté, co uplynula vydržecí doba žalobců, popsaná podrobně shora.

25. Pokud jde o argumentaci mimořádným vydržením, pak by bylo možné dovodit vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalobců i ve smyslu § 1095 o. z., neboť nepoctivý úmysl je definován odlišně než nepoctivá držba, a dobu od roku 1979 do roku 1999 lze považovat za dobu, kdy by nebylo možné dovodit rodičům žalobců nepoctivý úmysl, který je definován pro případy„ jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti při nabývání majetku“. Absence nepoctivého úmyslu u rodičů žalobců ve smyslu judikátu NS ČR sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 lze dovodit po celou vydržecí dobu, jak stanoví závěry v odůvodněních rozhodnutí popsaných v odst. č. 16 odůvodnění shora. Tato úvaha o mimořádném vydržení nemovitostí žalobci je však s ohledem na závěry popsané v odst. č. 24 shora nadbytečnou.

26. Soud žalobě žalobců vyhověl dle § 80 o. s. ř. a § 1089 a násl. o. z. při zohlednění vydržecí doby dle § 3066 o. z. a § 134 obč. zák. a určil spoluvlastnické právo žalobců k nemovitostem, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku shora.

27. O nákladech řízení rozhodl soud dle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení v celkové výši 40 807 Kč, spočívající v odměně za zastupování advokátem dle § 9 odst. 4, písm. b) a odst. 3, písm. a) ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby při zastupování dvou účastníků dle § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, a to za 6 úkonů právní služby za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, sepis a podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, sepis repliky a závěrečného návrhu dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, a účast na jednání soudu dne 19. 1. 2023 podle dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, a dále v cestovném ve výši 1 747 Kč za cestu z [obec] do [obec] a zpět k jednání soudu dne 19. 1. 2023, když celkem bylo ujeto 242 km osobním vozidlem tovární značky Volkswagen Golf, [registrační značka], při průměrné spotřebě 4,9l benzínu [číslo] km a její ceně dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve výši 41,20 Kč/litr a při paušální náhradě dle uvedené vyhlášky ve výši 5,20 Kč km, celkem podle § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (§ 137 odst. 1 o.s.ř.) a § 157 odst. 4 písm. b) zák. práce v platném znění, v náhradě za promeškaný čas za 7 půlhodin po 100 Kč podle § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a ve 6 režijních paušálech po 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění spolu s 21% DPH podle § 14a vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a zaplaceném soudním poplatku ve výši 5 000 Kč podle položky 4, odst. 1., písm. a) Sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb. v platném znění. (výrok II. rozsudku shora)

Poučení