62 Co 58/2025 - 125

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Tvrdkové a soudců JUDr. Tomáše Holčapka, Ph.D., a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 66 072 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 11. 2024, č. j. 25 C 103/2024-94 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám právní zástupkyně žalované [Jméno advokátky], advokátky, náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 460 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 66 072 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 492,50 Kč za dobu od 21. 2. 2024[Anonymizováno]do zaplacení a z částky 43 579,50 Kč za dobu od 21. 3. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12 240 Kč k rukám právní zástupkyně žalované (výrok II.).

2. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě, kterou žalobce požadoval zaplatit částku 66 072 Kč s úrokem z prodlení coby tvrzené peněžité vyrovnání za plnění konkurenční doložky. Žalobce tvrdil, že byl zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 1. 2023 na pozici „[funkce]“, pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou od 16. 1. 2023 do 15. 1. 2024, dále prodloužen nebyl. V článku 9 pracovní smlouvy byla sjednána konkurenční doložka, kterou se žalobce zavázal po dobu 12 měsíců po skončení pracovního poměru zdržet se výkonu výdělečné činnosti konkurenční povahy na území České republiky a Slovenské republiky a žalovaná se zavázala vyplácet mu peněžité vyrovnání ve výši 50 % průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc, se splatností vždy k 20. dni následujícího měsíce. Před skončením pracovního poměru žalovaná od konkurenční doložky odstoupila. Listinu o odstoupení odmítl žalobce dne 1. 11. 2023 převzít; následně mu došla poštou. Žalobce odstoupení považoval za účelové jednání, dle jeho názoru bylo neplatné. Žalovaná krátce po odstoupení žalobci oznámila překážky v práci na její straně a žalobci již práci nepřidělovala. Žalobce svou povinnost nekonkurovat dle pracovní smlouvy splnil. Jeho průměrný měsíční výdělek činil 87 159 Kč, polovina z toho činí 43 579,50 Kč. Peněžité vyrovnání za období od 16. 1. 2024 do 31. 1. 2024 činilo částku 22 492,50 Kč splatnou dne 20. 2. 2024, za období od 1. 2. 2024 do 29. 2. 2024 částku 43 579,50 Kč splatnou dne 20. 3. 2024; za žalované období od 16. 1. 2024 do 29. 2. 2024 tedy celkem 66 072 Kč. Dále žalobce uvedl, že na předmětném pracovišti žalované měli konkurenční doložku v pracovní smlouvě všichni zaměstnanci, kterých bylo 18, přičemž žalobce dle pokynu žalované dohodou tyto konkurenční doložky s těmito zaměstnanci zrušil; s ním samotným o tom nikdo nejednal. Možnost odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky sice byla v pracovní smlouvě žalobce zakotvena, nicméně pouze pro žalovanou jako zaměstnavatele, nikoli pro žalobce jako zaměstnance, což pokládal za svévolné jednání žalované a zneužití práva.

3. Žalovaná se žalobou uplatněným nárokem nesouhlasila. Nezpochybňovala skutková tvrzení žalobce, pokud jde o sjednaný pracovní poměr a ujednání o konkurenční doložce. Uvedla však, že od konkurenční doložky odstoupila v souladu s článkem 9.5 pracovní smlouvy proto, že dospěla k závěru, že s ohledem na své obchodní zájmy, pracovní zkušenosti žalobce a informace, poznatky, znalosti pracovních a technologických postupů, které žalobce získal za trvání pracovního poměru, nemá již nadále na dodržení sjednané konkurenční doložky zájem. Současně žalobce informovala, že v důsledku toho již není nijak omezen při výběru dalšího zaměstnání. K doručení odstoupení došlo osobně dne 1. 11. 2023 na pracovišti, žalobce odmítl převzetí potvrdit. Proto mu žalovaná odstoupení zaslala též doporučeným dopisem odeslaným dne 7. 11. 2023 a doručeným dne 27. 11. 2023. Pokud šlo o konkurenční doložky v pracovních smlouvách, na ústředí žalované pracovalo 18 zaměstnanců, konkurenční doložku ve smlouvě mělo 15 z nich včetně žalobce. Pracovali vesměs na pozicích, kde se zaměstnanci obvykle nesetkávají se zásadními informacemi, které by zaměstnavatel potřeboval chránit. Po převzetí žalované jinou společností dospěla žalovaná k závěru, že konkurenční doložka je zcela neúčelná, proto pověřila žalobce, aby s dotčenými zaměstnanci uzavřel dohodu o změně pracovní smlouvy s vypuštěním konkurenční doložky. To proběhlo v polovině října 2023 a všichni zaměstnanci s výjimkou žalobce s tím souhlasili. Žalovaná se s výzvou k uzavření dodatku obrátila i na žalobce, ten to však odmítl. Proto vůči němu přistoupila k odstoupení od doložky. Žalobce jako personalista nedisponuje žádnými zvláštními informacemi či vědomostmi, pro které by mu žalovaná chtěla jakkoli bránit v dalším pracovním uplatnění. Po doručení odstoupení žalobci mu žalovaná nepřidělovala práci, takže pobíral náhradu mzdy v plné výši, neboť byla nespokojena s jeho pracovními výsledky a výkony.

4. Soud I. stupně po skutkové stránce zjistil, že žalobce jako zaměstnanec a žalovaná jako zaměstnavatel uzavřeli dne 16. 1. 2023 pracovní smlouvu na dobu určitou od 16. 1. 2023 do 15. 1. 2024, podle níž žalobce nastoupil jako „[funkce]“. Podle článku 9 bodu 9.1 pracovní smlouvy se zaměstnanec zavazoval, že se po dobu 12 měsíců ode dne skončení pracovního poměru zdrží výkonu výdělečné činnosti na území České republiky a Slovenské republiky, která je předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která má vůči zaměstnavateli soutěžní povahu. Podle bodu 9.3 téhož článku se zaměstnavatel zavázal, že zaměstnanci poskytne peněžité vyrovnání ve výši 50 % průměrného měsíčního výdělku zaměstnance za každý měsíc plnění závazku zaměstnance, splatné v pravidelném výplatním termínu zaměstnavatele následující kalendářní měsíc. Podle bodu 9.4 téhož článku, jestliže zaměstnanec poruší uvedenou povinnost, bude povinen zaplatit zaměstnavateli smluvní pokutu ve výši dvojnásobku základní mzdy za každé porušení, resp. za každý i započatý měsíc trvání porušení. Podle bodu 9.5 téhož článku je zaměstnavatel oprávněn po dobu trvání pracovního poměru odstoupit od konkurenční doložky, pokud dojde k závěru, že s ohledem na své obchodní zájmy, pracovní zkušenosti zaměstnance a informace, poznatky, znalosti pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec získal za trvání pracovního poměru, nemá zájem na dodržení této konkurenční doložky. V případě odstoupení zaměstnavatele nebude zaměstnanec vázán konkurenční doložkou a zaměstnavatel nebude povinen vyplatit zaměstnanci peněžní vyrovnání. Dále soud I. stupně zjistil, že žalovaná oznámením doručeným žalobci dne 1. 11. 2023 od konkurenční doložky odstoupila s odůvodněním, že dospěla k závěru, že s ohledem na své obchodní zájmy, pracovní zkušenosti a informace žalobce, poznatky, znalosti pracovních a technologických postupů, které žalobce získal za trvání pracovního poměru, nemá zájem na dodržení sjednané konkurenční doložky. Žalobci byly ze strany žalované oznámeny překážky v práci na straně žalované a poté mu až do dne skončení pracovního poměru nebyla přidělována práce a nedocházel na pracoviště. Pracovní poměr žalobce skončil ke dni 15. 1. 2024 uplynutím sjednané doby. Žalobce vyzval žalovanou dopisem ze dne 17. 4. 2024 k zaplacení žalované částky, žalovaná ji žalobci neuhradila.

5. Soud I. stupně v napadeném rozsudku dále uvedl, proč neprovedl další navrhované důkazy, zejména účastnickým výslechem žalobce, výslechem jednatele žalované, výslechem svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] a e-mailovou korespondencí.

6. Soud I. stupně po právní stránce věc posuzoval podle § 2401 o. z. a podle § 4 a § 310 zákoníku práce. Neshledal důvodu, pro který by bylo odstoupení od konkurenční doložky ze strany žalované neplatné. Konkurenční doložka je institutem, jehož smyslem je chránit zájmy zaměstnavatele u zaměstnanců disponujících mimořádnými informacemi, poznatky, znalostmi pracovních a technologických postupů zaměstnavatele, jejichž využití by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost a znevýhodnit ho v konkurenčním boji, pokud by dotyčný zaměstnanec přešel ke konkurenci zaměstnavatele. Je zcela na úvaze zaměstnavatele, zda se rozhodne konkurenční doložku do pracovní smlouvy začlenit (resp. navrhnout), nebo již sjednanou konkurenční doložku v době trvání pracovního poměru zrušit odstoupením. Možnost odstoupení byla v tomto případě výslovně sjednána dohodou v pracovní smlouvě. Nebylo nic nezákonného na tom, že jí žalovaná využila, když zjevně vyhodnotila, že žalobce jako personalista nedisponuje znalostmi, které by mohly ohrozit její zájmy, pokud by přešel ke konkurenci. Ostatně ke stejným závěrům došla i u ostatních zaměstnanců a přistoupila ke zrušení konkurenčních doložek ve všech případech, nejen v případě žalobce, rozhodně tak nešlo o diskriminační jednání. Zda došlo ke zrušení doložky dohodou, nebo jednostranným odstoupením, pak není podstatné.

7. Dále soud I. stupně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19, podle něhož je třeba vycházet z toho, že konkurenční doložka slouží primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele, v zájmu zaměstnance zásadně je, aby konkurenční doložkou vázán nebyl, neboť jej omezuje v dalším pracovním uplatnění a vystavuje nebezpečí povinnosti zaplatit smluvní pokutu za její porušení. V rámci pracovního poměru mohou nastat situaci, kdy další vázanost stran se stane nepřiměřenou, zbytečnou, nežádoucí či jinak neudržitelnou, přičemž stranám je v mezích § 310 odst. 4 zákoníku práce ponecháno upravit si možnost vyvolat zánik závazků z konkurenční doložky jinak než jejich splněním. Dále soud I. stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2955/2023, podle něhož lze sjednat, že zaměstnavatel je oprávněn od konkurenční doložky odstoupit bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, čemuž odpovídá i ujednání, že tak může učinit, pokud zaměstnavatel dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by nebylo přiměřené anebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání. Je v souladu s účelem konkurenční doložky, může-li si zaměstnavatel posoudit, zda zaměstnanec získal poznatky způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu. Správnost této volné úvahy zaměstnavatele není významná.

8. Soud I. stupně konečně konstatoval, že žalovaná od konkurenční doložky odstoupila dva a půl měsíce před jeho skončením, žalobce tedy nebyl nijak poškozen a omezen při hledání nového zaměstnán. Žalobu proto jako zcela nedůvodnou zamítl včetně požadovaného příslušenství (úroku z prodlení). O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji plně úspěšné žalované.

9. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Rozsah odvolání vymezil tak, že je podává proti všem výrokům napadeného rozsudku.

10. Pokud jde o odvolací důvody, žalobce konkrétně uvedl, že soud I. stupně pochybil tím, že neprovedl žalobcem navržené důkazy účastnickým výslechem žalobce, výslechem jednatele žalované, výslechem svědka [jméno FO] a emailovou komunikaci, takže žalobce nemohl prokázat svá tvrzení. Navržený důkaz nelze opomenout. Navíc měl soud I. stupně o neprovedení důkazů rozhodnout usnesením s odůvodněním a poučením o opravném prostředku, což se nestalo a představuje procesní chybu mající za následek nesprávnost rozhodnutí. Dále žalobce uvedl, že posouzení věci soudem I. stupně je nesprávné, neboť odstoupení bylo účelové, žalobce nic neporušil, žalovaná odstoupila těsně před oznámením překážek pracovního poměru, žalovaná se všemi ostatními zaměstnanci uzavřela dohodu o zrušení konkurenční doložky, avšak vůči žalobci od ní odstoupila, jediným důvodem byla snaha ušetřit a nevyplácet dohodnutou rentu (což mělo být prokázáno neprovedeným výslechem jednatele žalované), možnost odstoupení byla umožněna pouze zaměstnavateli, nikoli zaměstnanci, žalovaná tedy postupovala svévolně a diskriminačně, žalobce splnil, k čemu se zavázal, neboť si své další pracovní zařazení vyhledal s ohledem na existenci konkurenční doložky. Jednání žalované bylo svévolné a zneužilo smluvně zakotvenou možnost odstoupení od doložky. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby jej změnil tak, že žalobě vyhoví.

11. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že napadený rozsudek je správný. Podle ní soud I. stupně správně posoudil odstoupení od konkurenční doložky jako platné. Pokud šlo o dobu odstoupení, poukázala na to, že pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou jednoho roku, přičemž k odstoupení došlo dva a půl měsíce před jeho skončením. Dobu odstoupení je zapotřebí posuzovat ve smyslu judikatury ve vztahu k okamžiku skončení pracovního poměru v souvislosti s dopady na výběr budoucího zaměstnání zaměstnancem, nikoli ve vztahu k oznámení překážek na straně zaměstnavatele. Žalobci bylo dostatečně brzy známo, že žalovaná s jeho dalším působením u ní nepočítá a že není nijak omezen v rámci hledání dalšího zaměstnání. Pokud si žalobce zvolil zaměstnání, jako by konkurenční doložka trvala, šlo o jeho vlastní rozhodnutí, které nelze klást k tíži žalované. Pokud pak šlo o to, že na rozdíl od ostatních zaměstnanců, s nimiž byla uzavřena dohoda o zrušení konkurenční doložky, vůči žalobci od ní odstoupila, bylo to proto, že žalobce nebyl ochoten dohodu uzavřít, jinak by tomu i žalovaná dala přednost. Účelovost jednání lze tedy spatřovat na straně žalobce. Rovné zacházení nemůže spočívat v tom, že by zaměstnanec měl mít stejnou možnost jednostranně ukončit konkurenční doložku jako zaměstnavatel, neboť to by bylo zcela proti principu tohoto institutu. Co se týče neprovedení některých navržených důkazů, soud I. stupně je správně vyhodnotil jako nadbytečné, zejména když všechny rozhodné skutkové okolnosti byly nesporné a meritum záviselo na právním posouzení. Další zkoumání důvodů pro odstoupení od konkurenční doložky by bylo zcela zbytečné. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud odvolání zamítl, což odvolací soud interpretoval jako návrh, aby rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

12. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo.

13. Odvolání žalobce není důvodné.

14. Soud I. stupně správně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném k rozhodnutí o věci a zjištění skutkový stav rovněž správně právně posoudil. Odvolací soud se závěry soudu I. stupně zcela souhlasí a odkazuje na ně.

15. Pokud jde o odvolací argumentaci žalobce týkající se důkazů neprovedených podle jeho návrhu, odvolací soud připomíná, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník navrhl, pouze má o vznesených návrzích včetně návrhů důkazních rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit ve svém rozhodnutí, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Opomenutými důkazy jsou ty, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02). V projednávané věci lze konstatovat, že důkazní návrhy, kterým soud I. stupně nevyhověl, jím nebyly opomenuty. Soud I. stupně je vzal v úvahu, nicméně při jednání vyhlásil usnesení, že dokazování se končí a další důkazy prováděny nebudou, a v napadeném rozsudku vyložil, proč byly nadbytečné. S jeho závěry v tomto směru odvolací soud souhlasí, neboť skutečná podstata sporu tkví v právním posouzení věci (k tomu níže). V každém případě ovšem platí, že se soud I. stupně s návrhy vypořádal. Podle obsahu protokolu soud I. stupně účastníky nepoučil, že odvolání proti zmíněnému usnesení není přípustné, a nijak usnesení nezdůvodňoval. To však nelze pokládat za vadu, která by mohla mít jakýkoli vliv na správnost napadeného rozsudku. Vzhledem k nepřípustnosti odvolání proti takovému usnesení, kterým se upravuje vedení řízení [§ 202 odst. 1 písm. a) o s. ř.] a kterým soud ostatně není vázán (§ 170 odst. 2 o. s. ř.), tím nemohla být žalobci způsobena v uplatňování jeho práv žádná újma. Odůvodnění, proč soud důkazy neprovedl, až v rámci odůvodnění rozsudku je podle ustálené judikatury zcela postačující (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005).

16. Podle § 310 odst. 1 zákoníku práce, byla-li sjednána konkurenční doložka, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany nedohodly na jiné době splatnosti. Podle odst. 2 téhož ustanovení, konkurenční doložku může zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jestliže to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost. Podle odst. 4 téhož ustanovení zaměstnavatel může od konkurenční doložky odstoupit pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance. Podle odst. 5 téhož ustanovení zaměstnanec může konkurenční doložku vypovědět, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil peněžité vyrovnání nebo jeho část do 15 dnů po jeho splatnosti; konkurenční doložka zaniká prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi. Podle odst. 6 téhož ustanovení konkurenční doložka musí být uzavřena písemně; to platí obdobně pro odstoupení od konkurenční doložky a pro její výpověď.

17. Pokud jde o argumentaci žalobce k (ne)platnosti odstoupení žalované od konkurenční doložky, soud I. správně vyšel z toho, že ustanovení § 310 odst. 4 ve spojení s ustanovením § 2001 o. z. vytváří určitý prostor pro úpravu podmínek možnosti zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky, včetně možnosti ujednat, že zaměstnavatel je oprávněn v době trvání pracovního poměru od ní odstoupit i bez důvodu (či z důvodu, jehož naplnění posuzuje vlastní úvahou bez možnosti jejího přezkoumávání soudem). Takové ujednání strany skutečně učinily, neboť v pracovní smlouvě si možnost odstoupení výslovně sjednaly v článku 9 odst. 9.5 pracovní smlouvy. Z obsahu tohoto ujednání, jak ho soud I. stupně v napadeném rozsudku zjistil, plyne, že je na zaměstnavateli, aby uvážil, zda s ohledem na své obchodní zájmy, pracovní zkušenosti zaměstnance a informace získané zaměstnancem má zájem na dodržení této doložky. Ochrana zaměstnance nespočívá v tom, že by soud tuto úvahu sám přehodnocoval, nýbrž pouze ve zkoumání, zda výkon takto sjednaného práva představuje svévoli či jeho zneužití.

18. Svévoli či zneužití sjednaného práva zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky ovšem nelze předpokládat, nýbrž musí být zjištěna na základě konkrétních skutkových okolností případu. Při posuzování této otázky je třeba brát v úvahu, kupříkladu, dobu, kdy k odstoupení došlo; v případě odstoupení těsně před skončením pracovního poměru, proč tak nemohl učinit dříve; proč zaměstnavatel pokládal další vázanost doložkou za nežádoucí; zda si zaměstnanec další uplatnění vybral s ohledem na vázanost konkurenční doložkou; zda se chtěl zaměstnavatel zprostit povinnost poskytovat peněžité vyrovnání v době, kdy věděl či měl vědět, že si zaměstnanec uplatnění vybral s ohledem na vázanost konkurenční doložkou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2955/2023; v obdobném duchu byť nikoli v rámci pracovněprávních vztahů pak též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024).

19. Soud I. stupně vzal tyto okolnosti v úvahu a zcela správně uzavřel, že k žádnému svévolnému či právo zneužívajícímu počínání žalované nedošlo. Žalovaná odstoupila od konkurenční doložky dva a půl měsíce před skončením pracovního poměru, který byl uzavřen na dobu určitou jednoho roku. To rozhodně nelze označit za jednání učiněné těsně před koncem jeho trvání. Žalobce měl následně celou uvedenou dobu dvou a půl měsíce na to, aby si mohl hledat další uplatnění bez jakéhokoli omezení. Žalobce argumentuje tím, že bezprostředně po odstoupení mu žalovaná přestala přidělovat práci, z čehož plyne, že pobíral náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele. To ovšem jeho nároku nijak neprospívá. Důvod, pro který má význam, kdy zaměstnavatel odstoupení učinil, tkví v tom, že při odstoupení těsně před koncem pracovního poměru je pravděpodobnější, že zaměstnanec si mezitím vyhledal zaměstnání vycházeje z předpokladu, že bude vázán (a tedy omezen) konkurenční doložkou. Přidělování či nepřidělování práce s tím nemá nic společného. Dokonce by bylo možno říci, že nepřidělování práce v době mezi odstoupením od konkurenční doložky a koncem pracovního poměru může být pro zaměstnance spíše výhodou, neboť reálně znamená, že může hledání nové práce – bez limitace konkurenční doložkou – věnovat i čas, který by jinak strávil prací pro zaměstnavatele.

20. Pokud jde o motiv zaměstnavatele ke zrušení pracovní doložky, z povahy věci vždy zahrnuje, že se tím zprostí povinnosti platit peněžité vyrovnání. Na tom samotném není nic závadného. Zaměstnavatel zvažuje, co pro něj představuje větší újmu – zda riziko, že zaměstnanec po skončení pracovněprávního vztahu mu začne konkurovat (třeba i tak, že se nechá zaměstnat u konkurenta), nebo placení peněžitého vyrovnání. Pokud dospěje k závěru, že mu uvedená konkurence nevadí, např. proto, že zaměstnanec nedisponuje tak citlivými informacemi, aby měly v konkurenčním boji reálný význam, je zpravidla zcela legitimní, že konkurenční doložku zruší odstoupením, čímž si ušetří náklad na vyplácení peněžitého vyrovnání. V případě žalobce zaměstnaného na pozici „[funkce]“, tedy v podstatě personalisty, se úvaha žalované, že jí jeho případné „konkurování“ nezpůsobí žádnou újmu, soudu nejeví jako něco, co by vzbuzovalo podezření na zneužití práva žalovanou.

21. Zmíněné peněžité vyrovnání nepředstavuje žádnou součást odměňování zaměstnance, jakýsi dodatečný bonus či něco podobného. Žalobce je ve svém odvolání příznačně (z hlediska jeho argumentace), avšak nepřiléhavě označuje za „rentu“. Funkcí peněžitého vyrovnání není zaměstnance za něco odměnit. Jeho účelem, zcela zřejmým již z textu § 310 zákoníku práce, je kompenzovat omezení zaměstnance konkurenční doložkou, které může vést k tomu, že se pracovně uplatní za (zejména ekonomicky) horších podmínek, než kdyby jí omezen nebyl. Tudíž je zcela logické, že odpadne-li omezení, odpadá i potřeba jakéhokoli vyrovnání.

22. Zbývající ze shora uvedených, demonstrativně vypočtených, aspektů, k nimž lze při hodnocení odstoupení od konkurenční doložky přihlížet, se týkají toho, zda si zaměstnanec další uplatnění (rozumí se již v době odstoupení) vybral s ohledem na vázanost konkurenční doložkou a zda zaměstnavatel v době odstoupení od doložky věděl či měl vědět, že si zaměstnanec uplatnění vybral s ohledem na vázanost konkurenční doložkou. Nic takového ovšem nebylo v projednávané věci žalobcem ani tvrzeno. Žalobce sice tvrdil, že si své další uplatnění (práci, kterou začal vykonávat až 29. 4. 2024) zvolil tak, aby konkurenční doložku neporušil, nicméně netvrdil a ani jinak nevyšlo najevo, že by takové uplatnění měl sjednáno již v době odstoupení žalované od konkurenční doložky (1. 11. 2023). Právě naopak, při jednání soudu I. stupně tvrdil, že (minimálně ještě) v době odstoupení žalované od konkurenční doložky předpokládal, že dojde k prodloužení pracovního poměru se žalovanou. Bylo by v logickém rozporu s tímto tvrzením, aby měl již v té době vyhledáno jiné pracovní uplatnění. Ani z pohledu naposledy zmiňovaných aspektů tedy není žalované co vytýkat.

23. Žalobce dále argumentoval tím, že s ostatními zaměstnanci žalovaná uzavřela dohodu o zrušení konkurenční doložky, avšak vůči žalobci od ní odstoupila. K tomu odvolací soud podotýká, že není zřejmé, jakou újmu v tomto postupu žalobce spatřuje. Ať už byl důvod jakýkoli (např. to, že žalobce jako jediný odmítl takovou dohodu se žalovanou uzavřít, jak tvrdila žalovaná, k čemuž ovšem soud I. stupně žádné konkrétní skutkové zjištění nečinil a bylo by zcela zbytečné to zkoumat), výsledek je stále týž. Žalovaná přistoupila, ať dohodou či jednostranně, ke zrušení konkurenční doložky vůči poměrně početné skupině zaměstnanců, s nimiž ji měla sjednanou. Tato skutečnost, která mezi stranami ani nebyla sporná, vcelku jasně ukazuje, že motivem žalované nebylo selektivně zhoršit postavení právě žalobce, nýbrž šlo o obecný postup týkající se větší skupiny zaměstnanců se sjednanou konkurenční doložkou. Ani tento aspekt tedy nepodporuje žalobcovu tezi o svévoli či zneužití práva žalovanou vůči němu, nýbrž právě naopak.

24. Odvolací soud se neztotožnil ani s argumentem, že by mělo mít význam, že odstoupení bylo sjednáno pouze ve prospěch zaměstnavatele, nikoli též zaměstnance. Opět je třeba hledět na již výše vysvětlený smysl a účel konkurenční doložky. Pokud by se mělo vyžadovat ve jménu rovnosti, aby obě strany mohly od doložky odstoupit, popřelo by to do značné míry její smysl, neboť by se tím otvírala cesta k tomu, aby zaměstnanec po načerpání informací citlivých z hlediska možného konkurenčního boje od doložky odstoupil, pracovněprávní vztah následně ukončil (kdy přitom – na rozdíl od zaměstnavatele – není v případě pracovního poměru omezen výpovědními důvody) a začal svému dosavadnímu zaměstnavateli díky získaným informacím konkurovat.

25. Za zcela nevýznamné pokládá odvolací soud, zda žalobce skutečně ve svém dalším pracovním uplatnění po skončení předmětného pracovního poměru jednal v souladu s obsahem konkurenční doložky sjednané předtím mezi stranami, nebo ne. Jelikož žalovaná od ní platně odstoupila, nebyl jí žalobce nijak vázán, a tudíž jeho tvrzené podřízení se (již neexistujícímu) omezení nemá žádný právní důsledek.

26. Lze proto uzavřít, že i právní posouzení věci soudem I. stupně bylo správné. Nebyl naplněn žádný z odvolacích důvodů uvedených žalobcem, které je možno podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. c), d) a g) o. s. ř. Odvolací soud neshledal, ani že by byl naplněn nějaký další odvolací důvod, žalobcem neuvedený.

27. Nákladový výrok napadeného rozsudku shledal odvolací soud rovněž správným, přičemž ve vztahu k výši náhrady nákladů řízení odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jde o platební místo a lhůtu k plnění, soud I. stupně o nich rozhodl věcně v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř.

28. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Její výše činí celkem 8 460 Kč a sestává z odměny za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), po 3 780 Kč podle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 a. t. za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 9. 4. 2025) a paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. za uvedené 2 úkony.

30. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 211 o. s. ř. ve spojení s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř.

Poučení