63 C 176/2021

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro: náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 545,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 35 457 Kč od 11. 3. 2021 do 14. 3. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 545,10 Kč od 15. 3. 2021 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 911,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 911,90 Kč od 15. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 22 071,19 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 35 457 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně jakožto fyzická osoba, spotřebitel, zahájila dne 4. 5. 2016 řízení před finančním arbitrem, vedené pod sp. zn. [spisová značka] [číslo]. Řízení bylo vedeno proti společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], („ Instituce“) ve věci vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy investičního životního pojištění.

2. Prvoinstanční řízení před finančním arbitrem bylo ukončeno nálezem finančního arbitra ze dne 23. 11. 2018, č.j. [spisová značka] [číslo] („ Nález“). V něm finanční arbitr určil, že pojistná smlouva [číslo] ze dne 30. 9. 2011 je od počátku neplatná, uložil Instituci, aby žalobkyni uhradila částku 41 153 Kč s příslušenstvím a ve zbytku návrh žalobkyně zamítl. Žalobkyně podala proti Nálezu námitky, o nichž finanční arbitr rozhodl dne 15. 4. 2020 tak, že částečně Nález změnil. Rozhodnutí o námitkách bylo žalobkyni doručeno dne 16. 4. 2020. Řízení bylo rozhodnutím o námitkách pravomocně skončeno. Žalobkyně s rozhodnutím finančního arbitra nesouhlasila a napadla je žalobu dle § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, v platném znění („o. s. ř.“). Řízení před finančním arbitrem trvalo od 4. 5. 2016 do 16. 4. 2020, tedy 47 měsíců a 12 dnů.

3. Finanční arbitr je vysoce specializovaný orgán, jehož účelem je poskytnout spotřebitelům rychlé a efektivní řešení soukromoprávních sporů mimosoudní cestou, jak mimo jiné vyžaduje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů).

4. Žalobkyně očekávala, že spor bude rozhodnut bez zbytečného odkladu, nejpozději v zákonných lhůtách, případně ve lhůtě prodloužené v souladu se zákonem. Finanční arbitr však v řízení sp. zn. [spisová značka] [číslo] nedodržel zákonné lhůty dané § 15 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, v platném znění, („ z. f. a.“) a § 16 téhož předpisu. V zákonné lhůtě nerozhodl a lhůty k rozhodnutí neprodloužil, ačkoliv mu to zákon umožňoval. Nález tak byl vydán až dne 23. 11. 2018, tedy po uplynutí více jak 2 roků a 6 měsíců, a ve lhůtě nebylo vydáno ani rozhodnutí o námitkách. Řízení tak finanční arbitr zatížil nesprávným úředním postupem.

5. Z průběhu řízení před finančním arbitrem je zřejmé, že tento si byl vědom průtahů v řízení. Dva měsíce po podání návrhu zaslal žalobkyni výzvu k odstranění jeho vad, v níž však požadoval věcně irelevantní informace (zda za dlouhou dobu nečinnosti finanční arbitra od podání návrhu nedošlo ke změně, tedy zda smlouva stále trvá a kolik na ní bylo nově zaplaceno). Na to žalobkyně obratem finančnímu arbitrovi odpověděla a vyzvala jej k rozhodnutí ve věci. Finanční arbitr reagoval výzvou k vyjádření k právním závěrům finančního arbitra, které ve věci činil, a ke zvážení zpětvzetí návrhu. To žalobkyně neučinila a opět finančního arbitra vyzvala k vydání rozhodnutí ve věci a upozornil jej na jeho nečinnost. Finanční arbitr následně po více než roce ve věci rozhodl Nálezem, proti němuž žalobkyně podala námitky. Rozhodnutí o nich finanční arbitr poté oddaloval zcela irelevantními výzvami k doložení dalších plateb na pojistnou smlouvu a dotazy ohledně trvání smlouvy místo toho, aby rozhodl v zákonných lhůtách.

6. Tím udržoval žalobkyni po extrémně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku sporu a způsobil jí nemajetkovou újmu ve smyslu § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, („ z. o. š.“). Řízení, které žalobkyně před finančním arbitrem zahájila, se týkalo smlouvy investičního životního pojištění, kterou žalobkyně uzavřela s Institucí s cílem vytvořit si finanční rezervu do budoucna. Žalobkyně se na finančního arbitra obrátila v obtížné životní situaci, kdy měla důvodné podezření o neplatnosti této pojistné smlouvy a obávala se, že by o investované peníze (63 438 Kč) mohla přijít. Po celou dobu řízení tak byla žalobkyně i v existenční nejistotě, neboť spor se týkal pro žalobkyně významné výše finančních prostředků.

7. Žalobkyně vyčísluje svůj nárok na kompenzaci nemajetkové újmy následovně: Kompenzace za rok, resp. měsíc trvání řízení 15 000 Kč, resp. 1 250 Kč Celková doba řízení 47 měsíců a 12 dnů První dva roky řízení (kompenzace snížená o 50 %) 24 měsíců Kompenzace za první dva roky 24 x 625 Kč 15 000 Kč Kompenzace za dalších 23 měsíců a 12 dnů – tj. 713 dnů (15 [číslo] x 713 dnů) 29 301 Kč Kompenzace celkem 44 301 Kč V souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 68 Co 98/2020-67, je namístě základní výši kompenzace navýšit o 20 % z důvodu nevydání Nálezu ani rozhodnutí o námitkách v zákonných lhůtách a nevydání rozhodnutí o prodloužení lhůty a dále z důvodu, že se žalobkyně aktivně bránila proti nečinnosti finančního arbitra správní žalobou: Celkem kompenzace po navýšení 53 161 Kč 8. Žalobkyně vyzvala žalovanou dne 11. 9. 2020 ke kompenzaci nemajetkové újmy. Žalovaná na výzvu reagovala dopisem dne 11. 3. 2021, v němž konstatovala, že v řízení„ došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věty třetí zákona o náhradě škody tím, že namítanou celkovou délku řízení lze považovat za nepřiměřenou“. Za toto žalobkyni vyplatila kompenzaci ve výši 17 704 Kč. Při stanovování její výše žalovaná uvedla, že,,pro stanovení výše zadostiučinění je s ohledem na postup a průběh řízení, jeho složitost a význam řízení pro žadatele na místě přiznat odškodnění v dolní hranici ve výši 15.000 - Kč za jeden rok řízení (resp. 7.500 - Kč za rok řízení v prvních dvou letech řízení)“. S prakticky totožnou argumentací pak žalovaná vyčíslené odškodnění ještě snížila o 60 %.

9. Žalobkyně v tomto řízení požaduje rozdíl 35 457 Kč mezi částkou 53 161 Kč, která představuje nárok žalobkyně, a částkou 17 704 Kč, která jí byla skutečně vyplacena.

10. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě nejprve shrnula průběh řízení před finančním arbitrem sp. zn. [spisová značka] [číslo]. Žalobkyně se v něm domáhala určení neplatnosti pojistné smlouvy [číslo] kterou uzavřela s Institucí dne 30. 09. 2011, a zaplacení částky 63 438 Kč s příslušenstvím.

11. Řízení bylo zahájeno doručením návrhu žalobkyně dne 4. 5. 2016. Jelikož návrh vykazoval nedostatky, vyzval finanční arbitr žalobkyni dne 7. 7. 2016 k jejich odstranění, tj. aby doložila návrh na uzavření pojistné smlouvy v čitelné podobě, pojistku, písemné potvrzení o uzavření pojistné smlouvy, výpis o aktuálním stavu pojištění, informací pro zájemce o pojištění osob, pojistné podmínky, přehled poplatků, aby doložila důkazy k prokázání skutečnosti, že Instituci uhradila peněžní prostředky ve výši 63 050 Kč, a aby se vyjádřila k návrhu Instituce na smírné řešení sporu ze dne 28. 12. 2015. Žalobkyně požádala dne 22. 7. 2016 o prodloužení lhůty k odstranění nedostatků. Finanční arbitr žádosti vyhověl. Dne 8. 8. 2016 žalobkyně předložila část požadovaných podkladů. Zaplacené pojistné však doložila až ke dni 15. 9. 2015.

12. Dne 20. 9. 2016 oznámil finanční arbitr zahájení řízení Instituci. Instituce požádala finančního arbitra dne 6. 10. 2016 o prodloužení lhůty k vyjádření. Finanční arbitr žádosti vyhověl. Dne 18. 10. 2016 Instituce požádala finančního arbitra opakovaně o prodloužení lhůty k poskytnutí vysvětlení. Finanční arbitr žádosti vyhověl. Dne 8. 11. 2016 Instituce předložila vyjádření a podklady.

13. Dne 8. 3. 2017 finanční arbitr sdělil žalobkyni informace o bezplatnosti řízení před finančním arbitrem. Dne 5. 10. 2017 vyzval finanční arbitr žalobkyni k vyjádření k předběžnému právnímu posouzení. Dne 20. 10. 2017 žalobkyně požádala o prodloužení lhůty. Finanční arbitr žádosti vyhověl. Dne 9. 11. 2017 žalobkyně předložila své vyjádření, když předběžné právní posouzení odmítla, ale nedoložila žádné další podklady k prokázání svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dne 24. 11. 2017 vyzval finanční arbitr žalobkyni k předložení vysvětlení a podkladů, zejména aby finančnímu arbitrovi sdělila, zda pojištění trvá a aby doložila, kolik zaplatila na pojistném na životní pojištění po 15. 9. 2016. Dne 13. 12. 2017 žalobkyně předložila podklady. Dne 1. 2. 2018 vyzval finanční arbitr žalobkyni a Instituci, aby se dne 19. 2. 2018 seznámili s dosud shromážděnými podklady.

14. Dne 14. 2. 2018 žalobkyně požádala finančního arbitra o zaslání podkladů. Dne 16. 2. 2018 Instituce požádala finančního arbitra o zaslání podkladů. Dne 21. 3. 2018 se žalobkyně vyjádřila k obsahu spisu a upravila svůj nárok v řízení před finančním arbitrem tak, že požaduje určení neplatnosti ujednání o správních a počátečních nákladech nebo, pokud finanční arbitr dovodí absolutní neplatnost pojistné smlouvy, aby žalobkyni přiznala plnění ve výši 50 938 Kč spolu s úrokem z prodlení. Dne 1. 10. 2018 Finanční arbitr vyzval Instituci a žalobkyni k předložení podkladů. Dne 29. 10. 2018 žalobkyně předložila podklady. Dne 30. 10. 2018 Instituce předložila podklady.

15. Dne 23. 11. 2018 finanční arbitr vydal Nález, ve kterém v části řízení zastavil, vyslovil neplatnost pojistné smlouvy a žalobkyni přiznal plnění ve výši 41 153 Kč, úroky z prodlení žalobkyni nepřiznal.

16. Dne 5. 12. 2018 žalobkyně proti Nálezu podala námitky. Dne 10. 12. 2018 Instituce podala proti Nálezu námitky. Dne 19. 12. 2018 finanční arbitr vyzval Instituci i žalobkyni k vyjádření se k námitkám protistrany. Dne 15. 1. 2019 se Instituce vyjádřila a finančnímu arbitrovi sdělila, že na běžném pojistném žalobkyně zaplatila 77 050 Kč a na mimořádném pojistném 5 000 Kč. Dne 22. 7. 2019 finanční arbitr vyzval Instituci k předložení podkladů, opakovaně pak vyzval Instituci k předložení podkladů dne 13. 8. 2019. Dne 15. 8. 2019 Instituce podklady předložila, dne 19. 8. 2019 finanční arbitr oznámil žalobkyni nově shromážděné podklady. Dne 3. 10. 2019 vyzval finanční arbitr obě strany sporu k předložení podkladů a oznámil prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách. Dne 17. 10. 2019 Instituce předložila podklady. Dne 2. 4. 2020 finanční arbitr žalobkyni vyzval k vyjádření a vysvětlení. Žalobkyně se k výzvě finančního arbitra nevyjádřila. Dne 15. 4. 2020 finanční arbitr vydal rozhodnutí o námitkách, protože finanční arbitr zjistil v řízení další uhrazené platby pojistného, rozhodl o změně výše přiznaného plnění na částku 45 290 Kč, ve zbývajícím rozsahu finanční arbitr návrh zamítl, a to včetně návrhu na zaplacení úroku z prodlení.

17. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č.j. 9 As 36/2018– 37, je rozhodné datum, ke kterému se váže počátek běhu lhůt, den, kdy finanční arbitr shromáždil veškeré podklady rozhodné pro vydání Nálezu, tedy den skutečného obdržení posledního relevantního podkladu. Od zahájení řízení dne 4. 5. 2016 do kompletního shromáždění podkladů rozhodných pro vydání Nálezu dne 23. 11. 2018 (předložení posledního dokladu dne 30. 10. 2018, žalobkyně měnila svůj nárok a požadovanou částku), tedy uběhly 2 roky a 5 měsíců.

18. Lhůta pro vydání nálezu dle § 15 odst. 1 z. f. a. tedy nebyla překročena. Rozhodné skutečnosti finanční arbitr sbíral až do vydání Nálezu.

19. Rozhodnutí o námitkách finanční arbitr vydal po uplynutí zákonem předpokládané lhůty. Celkově doba řízení o námitkách zahrnuje od zahájení do vydání rozhodnutí 497 dní. Překročení lhůty bylo způsobeno zásadní pasivitou na straně žalobkyně. Ta byla opětovně k výzvám arbitra nečinná, zamlčovala rozhodné skutečnosti, které sdělila až Instituce, přesto, že musely být známy i žalobkyni. Finanční arbitr lhůtu pro vydání rozhodnutí neprodloužil, resp. prodloužení neoznámil účastníkům řízení.

20. Došlo k nesprávnému úřednímu postupu v rámci shromažďování podkladů v souvislosti s porušením povinnosti učinit úkon v přiměřené lhůtě. Shromažďování podkladů o celkové délce skoro 2 roky a 5 měsíců se může jevit jako průtahové. Došlo též k nesprávnému úřednímu postupu jak v řízení pro vydání Nálezu, tak v řízení o námitkách. Výše uvedené lze však přičítat z části také samotné žalobkyni, která neposkytovala finančnímu arbitrovi dostatečnou součinnost a rozšířila předmět řízení z původního vydání bezdůvodného obohacení na určení neplatnosti pojistné smlouvy.

21. Za přiměřenou dobu je v souladu s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č.j. 63 Co 213/2020-96, možné požadovat dobu 24 měsíců. Tato byla překročena o více než 23 měsíců.

22. Žalovaná proto konstatovala porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení a za toto se jí omluvila. Navíc bylo žalobkyni poskytnuto finanční plnění založené na roční částce dle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, („ Stanovisko“) v dolní hranici 15 000 Kč za jeden rok a první dva roky ve výši 7 500 Kč. Tuto částku je namístě výrazně redukovat s ohledem na nižší význam řízení pro žalobkyni pro jeho paralelu s adhezním řízením, vyšetřovací zásadu zatěžující finančního arbitra a také mimořádnou věcnou i právní složitost, a to o 50 %.

23. Žalobkyně navíc sama přispěla k celkové délce řízení. Nelze také opominout, že finanční arbitr žalobkyni na základě dokladů od Instituce upozornil, že ji Instituce již v přípise ze dne 28. 12. 2015 tedy před zahájením řízení u finančního arbitra nabídla smírné řešení sporu v celkové výši (včetně náhrady nákladů právního zastoupení) 26 073 Kč a že v rámci vyjádření k návrhu na zahájení řízení Instituce sdělila, že je stále ochotna přistoupit k dohodě o narovnání. Žalobkyně tak nemohla být v nejistotě o výsledku řízení, stejně tak bylo evidentní, že předmětné plnění mohla mít k dispozici již v roce 2015 bez jakéhokoliv řízení. Z uvedeného důvodu je namístě za jednání žalobkyně snížení náhrady o dalších 10 %.

24. Již poskytnuté finanční plnění ve výši 17 704 Kč je s ohledem na výše uvedené třeba považovat za dostačující.

25. Z provedených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Účastníci učinili na jednání dne 23. 6. 2022 nespornými svá vzájemná tvrzení týkající se průběhu řízení před finančním arbitrem. Soud proto tímto odkazuje na shrnutí skutkových tvrzení žalobkyně v bodech 1 a 2 odůvodnění tohoto rozsudku a na shrnutí skutkových tvrzení žalované v bodech 10 a 16 odůvodnění tohoto rozsudku. Takto zjištěný skutkový stav ostatně rovněž vyplývá ze spisového materiálu poskytnutého finančním arbitrem v předmětné věci.

26. Předmětem řízení před finančním arbitrem byla pojistná smlouva [číslo] uzavřená žalobkyní s Institucí dne 30. 09. 2011 a označená jako„ Životní pojištění [anonymizována dvě slova]“, s počátkem pojištění dne 1. 12. 2011 a pojistnou dobou 35 let, s pojištěním pro případ smrti nebo dožití, s pojistnou částkou pro případ smrti ve výši 10 000 Kč a s měsíčním pojistným ve výši 1 800 Kč. Jí založené pojištění v době vydání Nálezu (23. 11. 2018) trvalo. (viz kopie Nálezu)

27. Žalobkyně uplatnila nárok, jenž je předmětem tohoto řízení, u žalované podáním ze dne 14. 9. 2020. Žalovaná na základě toho konstatovala nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé z. o. š. spočívající v tom, že namítanou celkovou délku řízení lze považovat za nepřiměřenou. Za konstatovaný nesprávný úřední postup žalovaná žalobkyni přiznala finanční zadostiučinění ve výši 17 704 Kč (viz kopie přípisu žalobkyně„ Projednání žádosti“ ze dne 11. 3. 2021, [číslo jednací])

28. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud nic rozhodného pro posouzení skutkového stavu. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

29. Podle § 5 z. o. š. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

30. Dle § 13 z. o. š. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

31. Dle § 31a z. o. š. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

32. Dle § 15 z. o. š. přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

33. Dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. („ Úmluva“), má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

34. Dle § 1 odst. písm. e) z. f. a. k rozhodování sporu spadajícího jinak do pravomoci českých soudů je příslušný též finanční arbitr, jedná-li se o spor mezi spotřebitelem a pojistitelem nebo pojišťovacím zprostředkovatelem při distribuci životního pojištění nebo při výkonu práv a plnění povinností ze životního pojištění.

35. Dle § 8 z. f. a. řízení se zahajuje na návrh navrhovatele. Podání návrhu má na promlčení a prekluzi tytéž právní účinky, jako kdyby byla v téže věci podána žaloba u soudu.

36. Dle § 12 odst. 1 z. f. a. je finanční arbitr povinen rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nestranně, spravedlivě a bez průtahů a pouze na základě skutečností zjištěných v souladu s tímto zákonem a zvláštními právními předpisy.

37. Dle § 15 odst. 1 z. f. a. arbitr rozhoduje ve věci samé bez zbytečného odkladu nálezem, nejdéle však do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí; nelze-li ve zvlášť složitých případech, vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, lhůta se přiměřeně prodlouží, nejvýše o dalších 90 dnů. Arbitr účastníky řízení bezodkladně vyrozumí o prodloužení lhůty a její délce.

38. Dle § 16 odst. 2 z. f. a. arbitr rozhodnutím o námitkách nález potvrdí nebo změní, nebo usnesení potvrdí, změní nebo zruší. Arbitr rozhodne o námitkách do 30 dnů ode dne jejich doručení arbitrovi; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji arbitr přiměřeně prodloužit.

39. Dle § 24 z. f. a. se v řízení podle tohoto zákona postupuje podle správního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak.

40. Dle § 6 zákona č. 500/2004 Sb., Správní řád, v tehdy platném znění („s. ř.“), správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80).

41. Dle § 36 odst. 3 s. ř., nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. V případě, že podkladem rozhodnutí jsou písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis, může se účastník, o jehož právním nároku se v řízení rozhoduje, s těmito podklady seznámit pouze v podobě, která nezmaří účel jejich utajení; není-li to možné, sdělí se takovému účastníkovi alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z těchto podkladů vyplývají. Správní orgán si předtím, než účastníkovi umožní seznámit se s podklady podle předchozí věty, vyžádá vyjádření orgánu, který tyto podklady poskytl. Nerozhoduje-li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis.

42. Soud byl při svém rozhodování veden následujícími úvahami: V prvé řadě bylo třeba se vypořádat s otázkou, zda na předmětné řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. jím zakotvené právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014,„ (z) judikatury ESLP dovodila právní doktrína následující otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho civilní části (srov. Kmec a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv. C.H. Beck, Praha, 2012, s. 585.): 1) Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku? 2) Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu? 3) Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (t j. soukromoprávní) povahy?“.

43. Předmětem posuzovaného řízení před finančním arbitrem bylo určení neplatnosti smlouvy o životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení. Soud nemá důvod pochybovat, že práva a povinnosti vyplývající z pojistné smlouvy, resp. z její případné neplatnosti, jsou opravdová a vážná. V průběhu řízení nevyšla najevo žádná skutečnost, která by odůvodňovala závěr opačný. Smlouva přitom byla uzavírána za účelem (ekonomická kauza) hmotného zabezpečení žalobkyně (a jejích osob blízkých) ve vyšším věku, resp. pro případ smrti.

44. Finanční arbitr je orgán, který byl zřízen za účelem mimosoudního řešení spotřebitelských sporů na finančním trhu. Jako takový svou činností ve stanoveném rozsahu nahrazuje rozhodovací činnost civilních soudů. Tyto mohou jeho rozhodnutí přezkoumávat pouze na základě žaloby dle části páté o. s. ř. Rozhodnutí finančního arbitra jsou způsobilá být exekučním titulem. Bezpochyby tak mají přímý vliv na způsob výkonu práv, jichž se týkají.

45. Konečně není důvod pochybovat ani o soukromoprávní povaze předmětného sporu. Tento se týká jednak institutu pojistné smlouvy a dále též institutu bezdůvodného obohacení. Oba jsou explicitně upraveny zákonem č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, v platném znění, tj. základním kodexem českého soukromého práva. Jejich soukromoprávní povaha je tedy bez dalšího zřejmá.

46. Lze shrnout, že se na předmětné řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy vztahuje. Uplatní se tudíž i § 13 odst. 1 věty třetí z. o. š., a projednávanou věc je proto třeba posuzovat v intencích Stanoviska. Stejně tak se uplatní i vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy. Lze v tomto též odkázat na bod 25 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č.j. 62 Co 213/2020-96:„ Řízení před finančním arbitrem tak výše uvedená (judikaturou dovozená) kritéria aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy zcela nepochybně splňuje. Dle odvolacího soudu je pak splněna i žalovanou namítaná podmínka na správní řízení navazujícího soudního přezkumu – z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 19. 4. 2007, č. j. 2 Afs 176/2006 - 96) se podává, že rozhodovací pravomoc arbitra vyplývající z § 1 odst. 1 ZFA je pravomocí správního orgánu rozhodovat v individuálních případech o subjektivních soukromých právech účastníků řízení, finanční arbitr je tedy správním orgánem, který rozhoduje o soukromých subjektivních právech, soudní kontrola rozhodovací činnosti arbitra ve věcech spadajících do jeho působnosti vymezené § 1 odst. 1 ZFA proto spadá do režimu části páté občanského soudního řádu (srov. např. též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 36/2018-37). Je-li soudní přezkum možný, účastníci správního řízení na něj„ mají právo“ (viz úvod článku 6 Úmluvy), je namístě na tyto spory Úmluvu aplikovat.“.

47. S ohledem na výše uvedené se soud dále zabýval otázkou, nakolik byla celková délka řízení před finančním arbitrem přiměřená. Jak vyplývá ze Stanoviska, při řešení této otázky není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Výše uvedený časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) z. o. š., které jsou pak obdobným způsobem hodnoceny i při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.

48. Návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem byl žalobkyní podán dne 4. 5. 2016. Řízení skončilo právní mocí rozhodnutí o námitkách dne 16. 4. 2020 a žalobkyně požaduje kompenzaci nemajetkové újmy do tohoto data. Celkem se tedy jedná o období dlouhé 3 roky, 11 měsíců a 12 dnů.

49. Materiální složitost řízení byla dána zejména tím, že bylo zapotřebí komplexně posoudit rozsáhlou smluvní dokumentaci. Ta navíc byly uzavřeny ještě před rekodifikací soukromého práva (dne 30. 09. 2011) a byla plněn v relativně dlouhém časovém období (viz bod 26 odůvodnění tohoto rozsudku). Během nějž se relevantní právní úprava zásadním způsobem proměnila. Bylo tedy třeba vypořádat se nejenom se složitostí právní úpravy pojistné smlouvy jako takové, ale i s jejími podstatnými změnami v čase. Finanční arbitr tak musel aplikovat příslušná zákonná intertemporální ustanovení. Z hlediska formální složitosti řízení je namístě zohlednit jeho dvojinstančnost, jakož i specifika oproti řízením dle o. s. ř. Řízení před finančním arbitrem podléhá zásadě vyšetřovací, a klade tak zvýšené nároky na jeho postup, zatímco stranám sporu je umožněno opakovaně žádat o prodloužení stanovených lhůt, aniž by jejich argumentace a předkládané podklady byly k určitému okamžiku koncentrovány. Soud tak má za to, že zvýšená složitost řízení byla v projednávané věci dána. Je si přitom vědom, že finanční arbitr je specializovaným orgánem zaměřeným právě na řešení sporů tohoto druhu a že daná věc bezpochyby nebyla typově první, kterou by se takto musel zabývat. I přesto je však třeba mít na paměti, že každý jednotlivý případ má svá neopakovatelná specifika, se kterými je zapotřebí se vypořádat a v rámci rozhodování je náležitě zohlednit.

50. Pokud se jedná o kritérium jednání žalobkyně, lze souhlasit s žalovanou, že žalobkyně podala vadný návrh a bylo nutno ji vyzývat k nápravě (bod 11 odůvodnění tohoto rozsudku). To však řízení nijak významně neprodloužilo, neboť žalobkyně na výzvy finančního arbitra reagovala v relativně krátkých lhůtách (v řádu dnů, maximálně týdnů). Jinak soud neshledal, že by žalobkyně svým jednáním zapříčinila prodloužení předmětného řízení.

51. Oproti tomu postup finančního arbitra nebyl zcela plynulý a prostý průtahů. Naopak v něm docházelo k několikaměsíčním prodlevám a ze spisu ve věci nevyplývá, že by tyto byly důvodné (viz zejména období od 8. 11. 2016 do 5. 10. 2017, kdy v mezičase dne 8. 3. 2017 finanční arbitr pouze poskytl obecné poučení o povaze řízení před ním, od 15. 1. 2019 do 22. 7. 2019 a od 17. 10. 2019 do 2. 4. 2020). To se ostatně promítlo i do doby, která byla potřeba ke shromáždění všech podkladů potřebných pro rozhodnutí ve věci samé. Rovněž je třeba přihlédnout k tomu, že v řízení o námitkách došlo k porušení lhůty dle § 16 odst. 2 z. f. a. Tato část řízení trvala 497 dnů, což je ve zjevném nepoměru ke lhůtám předpokládaným posledně uvedeným ustanovením. Nesprávný úřední postup v tomto ohledu ostatně připouští i sama žalovaná (viz bod 19 odůvodnění tohoto rozsudku). Takovýto postup finančního arbitra nebyl v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, jak je zakotvena v § 6 s. ř. a v § 12 z. f. a., a vedl k průtahům v řízení.

52. Pokud se jedná o význam předmětu řízení před finančním arbitrem pro žalobkyni, nemá soud s ohledem na ekonomickou kauzu předmětného právního vztahu důvod o něm pochybovat. [příjmení], jež byla předmětem řízení před finančním arbitrem (63 438 Kč s příslušenstvím), jistě nebyla bagatelní. Na druhou stranu takto vymezený předmět řízení typově nevykazuje znaky, z nichž je dovozován zvýšený význam pro poškozeného (viz Stanovisko, část IV, ad d) a contrario). Zvýšený význam řízení proto nelze presumovat a ani žalobkyně se v tomto ohledu nedovolává žádných zvláštních okolností nad rámec těch daných povahou věci a vyplývajících přímo ze spisu finančního arbitra. Je tak třeba mít za to, že význam předmětu řízení před finančním arbitrem pro žalobkyni je standardní.

53. S ohledem na výše uvedené, zejména pak s ohledem na celkovou délku řízení před finančním arbitrem (3 roky, 11 měsíců a 12 dnů) a postup posledně uvedeného (viz body 51 odůvodnění tohoto rozsudku) hodnotil soud řízení jako nepřiměřeně dlouhé. Vycházel tak ze závěrů Městského soudu v Praze jakožto soudu odvolacího ve skutkově a právně obdobných věcech (sp. zn. 29 Co 316/2021, 29 Co 417/2020, 72 Co 148/2021, 68 Co 98/2020, 15 Co 59/2022, 62 Co 213/2020, 13 Co 140/2021, 53 Co 427/2021, 28 Co 473/2021).

54. Při určení vhodné formy satisfakce dle § 31a odst. 2 z. o. š. je třeba zohlednit konkrétní skutkové okolnosti daného případu a mít na zřeteli, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud by samo o sobě nepředstavovalo postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je namístě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Nepřiznat zadostiučinění v penězích lze v zásadě jen ve zcela výjimečných případech, kdy například délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, či pokud význam předmětu řízení pro poškozeného byl pouze nepatrný (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011).

55. V projednávané věci nelze dovodit, že by újma způsobená žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení před finančním arbitrem byla zcela minimální či zanedbatelná. Takový závěr nelze učinit ani s ohledem na význam řízení (viz bod 52 odůvodnění tohoto rozsudku) ani s ohledem na chování žalobkyně jakožto jeho účastníka (viz bod 50 odůvodnění tohoto rozsudku). Za této situace se jako jediná přiměřená forma kompenzace jeví poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Jeho základní částka byla v souladu se Stanoviskem s ohledem na kritérium celkové délky řízení stanovena, pokud jde o první dva roky řízení, ve výši 7 500 Kč za rok řízení, za další období ve výši 15 000 Kč. To odpovídá částce 1 250 Kč za jeden měsíc a 42 Kč za jeden den. Za dobu 3 let, 11 měsíců a 12 dnů se tak jedná o částku 44 254 Kč.

56. Tuto základní částku je třeba dále modifikovat zohledněním faktorů dle § 31a odst. 3 písm. b) až e) z. o. š. a případných dalších relevantních faktorů, které toto ustanovení výslovně nezmiňuje (vyjma celkové délky řízení, která již byla zohledněna při stanovování základní částky). Pokud jde o složitost řízení, vzhledem k již zmíněnému vyššímu stupni obtížnosti, je namístě základní částku odškodnění snížit o 15 % (tj. - 6 638,10 Kč). Není naopak namístě zvýšení základní částky odškodnění pro postup finančního arbitra. Jeho postup byl totiž příčinnou posouzení celkové délky předmětného řízení jako nepřiměřené. S ohledem na výše uvedené není zapotřebí základní částku modifikovat ani pro chování žalobkyně jakožto poškozeného (viz bod 50 odůvodnění tohoto rozsudku) ani vzhledem k významu předmětu řízení pro poškozeného (viz bod 52 odůvodnění tohoto rozsudku).

57. Po takto provedené modifikaci základní částky činí výsledné zadostiučinění 37 615,90 Kč. Tuto výši peněžitého plnění lze mít za plně způsobilou naplnit kompenzační funkci ve vztahu k nemajetkové újmě, kterou žalobkyně v řízení před finančním arbitrem utrpěla. Žalobkyni již bylo na uvedené kompenzaci v rámci předběžného projednání nároku žalovanou vyplaceno 17 704 Kč (viz bod 27 odůvodnění tohoto rozsudku). Zbývá tak doplatit 19 911,90 Kč Vedle posledně uvedené částky žalobkyni náleží i zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců (§ 15 odst. 1 z. o. š.) poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnila postupem dle § 14 z. o. š. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010). Za den uplatnění nároku u žalované je třeba považovat den 14. 9. 2020 (viz bod 27 odůvodnění tohoto rozsudku). Posledním dnem lhůty dle § 15 odst. 1 z. o. š. tak byl den 14. 3. 2021.

58. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl, jak je uvedeno ve výrocích I a II tohoto rozsudku.

59. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 22 071,19 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, („a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 8. 4. 2021, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 16. 6. 2022 a z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 25. 7. 2022 včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 2 987,76 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 16. 6. 2022 náhrada 1 991,84 Kč za 190 ujetých km v částce 1 391,84 Kč (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 116/2022 Sb. při průměrné spotřebě 5,9 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 116/2022 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 25. 7. 2022 náhrada 995,92 Kč za 95 ujetých km v částce 695,92 Kč (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 116/2022 Sb. při průměrné spotřebě 5,9 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 116/2022 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 3 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 16 587,76 Kč ve výši 3 483,43 Kč. Pokud se jedná o cestu právního zástupce žalobkyně na jednání soudu dne 25. 7. 2022, soud ji promítl do nákladů řízení jen, pokud jde o cestu zpět z jednání. Z úřední činnosti je totiž soudu známo, že právní zástupce necestoval na jednání soudu, neboť se již nacházel na místě v souvislosti s bezprostředně předcházejícím jednání ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 63 C 175/2021. Pro úplnost soud uvádí, že náhradu za předběžné uplatnění nároku u žalované nebylo možné přiznat s ohledem na § 31 odst. 4 z. o. š.

Poučení