53 Co 427/2021- 82

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Lady Záviškové a JUDr. Renáty Zimové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 91/2021-56 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] 2018. Žalovaná odmítla žalobní požadavek s tím, že konstatování porušení práva žalovanou a omluva jsou dostačující a délka řízení se jeví přiměřenou.

3. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů, zejména obsahem spisu finančního arbitra a nesporných tvrzení účastníků, dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v bodu 5. až 10. odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud pouze stručně shrnuje stěžejní skutková zjištění.

4. Řízení bylo k návrhu žalobce zahájeno dne [datum], přičemž žalobce se ve správním řízení domáhal proti instituci ([právnická osoba]) uložení povinnosti zaplatit žalobci částku [částka]. Žalobce byl v návaznosti na vady návrhu vyzván k odstranění nedostatků návrhu dne [datum], přičemž vytýkané vady žalobce odstranil dne [datum]. Finanční arbitr nerozhodl nálezem ve lhůtě 90 dnů ode dne, kdy vyzval účastníky správního řízení k seznámení s podklady pro vydání nálezu ani nevyrozuměl účastníky správního řízení o prodloužení lhůty pro vydání nálezu. Žalobce se podáním ze dne [datum] podrobně vyjádřil k nashromážděným podkladům, upozornil na skutečnost, že nadále platí pojistné a požaduje proto, aby finanční arbitr uložil instituci povinnost zaplatit žalobci„ veškeré zaplacené pojistné po odečtení mimořádného výběru“, přičemž podrobněji nerozvedl ani nedoložil, kolik na pojistném v mezidobí zaplatil. Finanční arbitr v návaznosti na sdělení žalobce přistoupil dne [datum] k prověřování výše zaplaceného pojistného, a to dotazem na instituci. Finanční arbitr nashromáždil vyjádření a podklady od účastníků nejpozději dne [datum], do [datum] nezpravil účastníky o postupu v řízení, aktualizovaná vyjádření a podklady od účastníků správního řízení nashromáždil nejpozději dne [datum]. Dne [datum] vydal a vypravil nález, který byl doručen žalobci i instituci dne [datum]. Dne [datum] došly finančnímu arbitrovi námitky instituce. Žalobce se k námitkám instituce nevyjádřil ve lhůtě k tomu poskytnuté (do [datum]), vyjádřil se až [datum]. Žalobce podal námitky proti nálezu dne [datum], tedy poslední den lhůty k podání námitek. V průběhu správního řízení, v době mezi vydáním nálezu a rozhodnutím o námitkách proti nálezu, došlo k zániku pojistného vztahu (ukončení pojistné smlouvy výpovědí žalobce), o čemž byl finanční arbitr zpraven institucí dne [datum]. Nejpozději ke dni [datum] měl finanční arbitr nashromážděné podklady pro vydání rozhodnutí o námitkách. Dne [datum] vyzval žalobce finančního arbitra k odstranění nečinnosti. Dne [datum] finanční arbitr vydal a vypravil rozhodnutí o námitkách. Instituce vyplatila žalobci, na základě žádosti žalobce ze dne [datum], odkupné ve výši [částka]. Žalobce výzvou ze dne [datum] uplatnil u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem finančního arbitra v částce [částka]. Žalovaná dopisem ze dne [datum] konstatovala porušení práva žalobce a vyslovila omluvu za nesprávný úřední postup finančního arbitra.

5. Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), zejména podle § 1, § 13 odst. 1, 2 a § 31a odst. 1, 2, 3 OdpŠk, podle čl. 6 odst. věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen„ Úmluva“) a zákona č. 229/2002 Sb., zejména § 1 odst. 1 písm. e), § 8 odst. 1, 2, § 12 odst. 1, 3, § 15 odst. 1 a § 16 odst. 1 tohoto zákona (dále jen „zákon [číslo]“).

6. Na základě zjištěného skutkového stavu, citovaných zákonných ustanovení a stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud prvního stupně uzavřel, že řízení před finančním arbitrem spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když vyšel z toho, že předmětem řízení před finančním arbitrem bylo určení neplatnosti smlouvy o životním pojištění a vypořádání bezdůvodného obohacení žalobce a instituce. Jednalo se o spor o právo, který byl opravdový a vážný, rozhodnutí ve sporu mělo přímý vliv na existenci, rozsah a způsob výkonu daného práva. Toto právo má svůj základ ve vnitrostátním právu, a to v zákoně o finančním arbitrovi. Právo má přitom civilní povahu, řízení před finančním arbitrem je plnohodnotnou alternativou k soudnímu řízení, jeho zavedení bylo prosazeno s poukazem na nahrazení soudního řízení. Správní řízení podmínky aplikace čl. 6 Úmluvy splňuje, jedná se tak o nárok podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk na odškodnění nesprávného úředního postupu, tj. nepřiměřenou délku řízení.

7. Přistoupil proto k posouzení, zda v průběhu správního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu záležejícího v nepřiměřené délce celého řízení, tedy zda bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené době. Vyšel z délky posuzovaného správního řízení, která převýšila 18 měsíců (od zahájení řízení návrhem žalobce ze dne [datum] do vydání konečného rozhodnutí, tj. rozhodnutí o námitkách, proběhlo 553 dnů). Takovou délku řízení, vzhledem k předmětu řízení, a od toho odvislé složitosti věci i z hlediska shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí, pak hodnotil jako přiměřenou. K tomuto závěru přistoupil v souladu s § 13 o. z., s ohledem na závěry rozhodovací praxe odvolacího Městského soudu v Praze (sp. zn. 13 Co 140/2021 či sp. zn. 62 Co 213/2020), když odvolací soud dovodil, že ani délka řízení 24 měsíců není nepřiměřená.

8. Prvostupňový soud zdůraznil, že délka řízení před finančním arbitrem byla zcela zřejmě a zásadně ovlivněna hmotněprávní složitostí případu. Rozcházející se názory a představy žalobce a instituce, oba podrobně argumentující ve vlastní prospěch (ať už ve prospěch závěru o (ne) platnosti smlouvy o životním pojištění, či ve prospěch„ správného“ postupu při vypořádání bezdůvodného obohacení), za situace, kdy řízení před finančním arbitrem je, oproti civilnímu řízení spornému, ovládáno zásadou vyšetřovací (nikoliv projednací), bez možnosti řízení zkoncentrovat, to vše z povahy věci musí mít dopad na celkovou délku řízení. V řízení opakovaně nastávaly situace, které objektivně bránily finančnímu arbitrovi v dalším postupu, nicméně příčiny lze v mnoha případech shledat na straně žalobce (nikoliv na straně instituce). Žalobce podal vadný návrh na zahájení řízení, z vůle žalobce bylo v průběhu řízení nakládáno se smlouvou o životním pojištění způsobem, který si následně vyžádal nutnost aktualizovat přehled vzájemného plnění, které si účastníci správního řízení poskytli, což v posuzované věci vedlo k tomu, že v období od [datum] do [datum] nemohl finanční arbitr ve věci rozhodnout. Žalobce rovněž plně využil délky lhůty pro podání námitek proti nálezu (podal námitky až poslední den lhůty). To bylo samozřejmě právem žalobce a vzhledem k tomu, že proti nálezu už před tím podala námitky instituce, to ani samo o sobě nezpůsobilo prodloužení řízení, ale nelze od této skutečnosti zcela odhlédnout, ať už žalobce takový postup zvolil z jakéhokoliv důvodu. Lhůta k podání námitek by žalobci samozřejmě byla k dispozici, i pokud by nakonec nevyužil svého práva proti nálezu brojit námitkami, nicméně prvostupňový soud na uvedené poukázal i v tom kontextu, že finanční arbitr činil úkony ve věci i v mezidobí (vyzval žalobce k vyjádření k námitkám instituce). Lze přisvědčit žalobci, že to, že se žalobce nevyjádřil k námitkám instituce ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, je nutné vnímat v kontextu toho, že se jedná o právo, nikoliv povinnost žalobce. Žalobce však evidentně hodlal podat vyjádření k námitkám instituce, když tak později učinil (až po uplynutí poskytnuté lhůty). Ať již žalobce i tento postup zvolil z jakéhokoliv důvodu, takové chování žalobce nepřispívá tomu, aby prvostupňový soud uzavřel, že žalobce v průběhu správního řízení dostupnými prostředky přispíval k plynulému postupu v řízení či že by žalobce negativně zasahovalo, že v řízení není postupováno rychleji. I nakládání se smlouvou o životním pojištění bylo samozřejmě nezpochybnitelným právem žalobce, ale i to je okolnost, která se zcela zjevně negativně podepsala na plynulosti správního řízení.

9. Soud prvního stupně dále zkoumal, zda se postup některého z účastníků negativně nepromítal do možností postupu finančního arbitra, přičemž se zaměřil i na to, zda postup finančního arbitra nevykazoval znaky nečinnosti. Ač finanční arbitr nashromáždil vyjádření a podklady od účastníků správního řízení nejpozději dne [datum], do 90 dnů (tj. do [datum]) nevydal a nevypravil nález, účastníky řízení o postupu v řízení neinformoval a úkon učinil až dne [datum]. K další činnosti byl finanční arbitr aktivizován žalobcem (podání ze dne [datum]), který však následně dne [datum] sděluje skutečnosti mající zásadní vliv na rozhodnutí finančního arbitra. Je zřejmé, že od původního nashromáždění podkladů do vydání a vypravení nálezu uplynula doba delší než 180 dnů a účastníci správního řízení nebyli informováni o prodloužení lhůty k rozhodnutí ve věci samé. V tomto časovém úseku, tj. do [datum], však finanční arbitr nebyl nečinný (byť jeho postup v dubnu 2019 aktivizoval žalobce). V řízení nebyl vykazován postup finančního arbitra v období od [datum] do [datum] (tj. 132 dnů) a lze přisvědčit žalobci, že tato okolnost se mohla negativně podepsat na celkové délce řízení a na překročení lhůty k vydání nálezu. Obdobně nelze odhlédnout ani od toho, že finanční arbitr nerozhodl o námitkách ve lhůtě 30 dnů od jejich doručení, ani ve lhůtě 60 dnů od jejich doručení. Do této lhůty se v posuzovaném případě vklínila období, po která finanční arbitr vyčkával na případná vyjádření účastníků k námitkám druhého účastníka správního řízení, neboť účastníkům poskytl nad rámec pravidel vymezených v zákoně [číslo] prostor pro vyjádření. V tomto zákoně však není upravena maximální lhůta k rozhodnutí o námitkách, když případné prodloužení lhůty není limitováno. O prodloužení lhůty není finančnímu arbitrovi ani uloženo účastníky informovat. I v souvislosti s rozhodnutím o námitkách byl finanční arbitr aktivizován k postupu žalobcem. Tato zjištění však nepostačí pro závěr o tom, že by celková délka řízení 553 dnů byla délkou nepřiměřenou. Zjištěné výkyvy v plynulosti postupu finančního arbitra, mající původ přímo u finančního arbitra, nepřevyšují svým významem dopad okolností, které jsou přičitatelné žalobci.

10. Nelze-li délku řízení před finančním arbitrem vyhodnotit jako nepřiměřenou, není tím splněna podmínka existence nesprávného úředního postupu, což vylučuje vznik odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou újmu. Pochybení finančního arbitra spočívající v tom, že neinformoval účastníky o prodloužení lhůty k vydání nálezu, a dílčí průtahy v řízení (nevydání nálezu a rozhodnutí o námitkách v příslušných lhůtách), byla žalovanou uznána (žalovaná konstatovala porušení práva žalobce) a žalovaná se za tento nesprávný úřední postup žalobci omluvila.

11. Nad rámec právě uvedeného prvostupňový soud poukázal rovněž na skutečnost, že obě verze vyčíslení nemajetkové újmy, jejíhož odškodnění se žalobce ve sporu domáhal, nerespektovalo pravidla, která se podávají ze Stanoviska. Žalobce jako„ zákonem předjímanou délku řízení“ vnímá prvních 5 měsíců řízení před finančním arbitrem. Pokud soud sečte jednotlivé lhůty vyplývající ze zákona [číslo], pak by i při„ ideálním“ průběhu řízení (z hlediska bezvadnosti podání účastníků a jejich včasného reagování na výzvy finančního arbitra a maximálního šetření délky lhůty k podání námitek) řízení před finančním arbitrem trvající více než 8 měsíců a méně než 9 měsíců, nemohlo být, v zásadě a zobecněně, vnímáno jako průtahové, tj. vykazující znaky dílčích průtahů (prvostupňový soud sečetl lhůtu 15 dnů k vyjádření k návrhu na zahájení řízení, lhůtu 180 dnů pro vydání nálezu a lhůtu 60 dnů pro rozhodnutí o námitkách, tj. celkem 255 dnů). Délka řízení 5 měsíců by mohla nastat snad jen v situaci, v níž by žalobce podal bezvadný návrh, finanční arbitr by, lhostejno na jeho vytíženost jinými řízeními, obratem poslal návrh k vyjádření instituci, která by ve lhůtě 15 dnů uspokojivě zareagovala, finanční arbitr by pak rozhodl v základní lhůtě 90 dnů, námitky by byly podány první den lhůty k jejich podání a o námitkách by bylo rozhodnuto do 30 dnů od jejich doručení. Taková představa průběhu řízení před finančním arbitrem se zdá soudu prvního stupně býti nerealistickou, a to už jen s ohledem na to, že by i žalobce musel být ve správním řízení nad očekávání disciplinovaný. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

12. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítal překvapivost napadeného rozhodnutí, když poukazuje na obdobné případy již rozhodované Městským soudem v Praze (např. sp. zn. 29 Co 417/2020, sp. zn. 72 Co 148/2021 či sp. zn. 29 Co 316/2021), v nichž tento soud opakovaně uzavřel, že délka řízení před finančním arbitrem činící 19 či 14 měsíců je nepřiměřená. Uvedený rozpor v posouzení délky řízení není v napadeném rozsudku nijak vysvětlen a činí jej tak nepřezkoumatelným. Žalobce má za to, že obsah spisu finančního arbitra neposkytl žádný konkrétní důvod k odchýlení se od výše uvedených rozhodnutí. Řízení bylo zahájeno dne [datum], v době, kdy měl finanční arbitr již utvořen právní názor na smlouvy životního pojištění uzavírané institucí, neboť první pravomocný nález v této věci byl vydán již dne [datum]. Tento závěr pak finanční arbitr nezměnil do dnešního dne. V době, kdy tak bylo řízení zahájeno, finanční arbitr věděl, jakým způsobem ke smlouvám životního pojištění přistupovat i jaké podklady jsou pro jeho rozhodování relevantní. Shromažďování podkladů proto bylo v polovině roku [rok] již rutinní záležitostí. Soud prvního stupně v rozsudku nevysvětlil, v čem konkrétně spočívala složitost věci z hlediska shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí, když ani sám finanční arbitr na žádné komplikace nepoukázal. Žalobce rovněž nesouhlasí se závěrem o hmotněprávní složitosti případu. Předmětné řízení se nevymykalo běžné agendě finančního arbitra jako specializovaného orgánu pro řešení právě sporů ze smlouvy o životním pojištění. Soud prvního stupně naopak nijak nehodnotil zjevné prodlení finančního arbitra, který nedodržoval ani lhůty, které si sám stanovil. Tyto prodlevy přitom zapříčinily citelné prodloužení doby řízení. Žalobce dále podrobně rozebral, že se soud prvního stupně nevypořádal s námitkami žalobce ohledně judikatury Městského soudu v Praze a porušil právo žalobce na spravedlivý proces. Zdůraznil zejména závěry Městského soudu v Praze uvedené v rozhodnutí sp. zn. 29 Co 417/2020, které se přiléhavě vypořádávají s posouzením ve věci sp. zn. 62 Co 213/2020, na niž poukazuje žalovaná. Soud prvního stupně nezohlednil skutečnost, že finanční arbitr vydal nález až 9 měsíců od shromáždění podkladů, ačkoliv měl rozhodnout do 90 dnů od jejich shromáždění, tj. od [datum]. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rovněž přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

13. Žalovaná ve vyjádření k odvolání podrobně argumentovala proti posouzení napadeného rozhodnutí jako rozhodnutí překvapivého za situace, kdy žalobce sám uváděl, že si je vědom nejednotnosti rozhodovací praxe odvolacího soudu. Podrobně rozebírá rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (sp. zn. 30 C 105/2021 či sp. zn. 24 C 112/2021) a dále poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze (např. sp. zn. 14 Co 121/2021, sp. zn. 20 Co 154/2021, sp. zn. 16 Co 402/2020, sp. zn. 14 Co 185/2020, sp. zn. 30 Co 242/2020 a sp. zn. 13 Co 140/2021), v nichž byla dovozena složitost řízení před finančním arbiterem. Poukazem na Stanovisko pak zdůrazňuje, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá a dobu dvou let řízení je ještě možno brát jako dobu přiměřenou s tím, že tento závěr je třeba aplikovat i na řízení před finančním arbitrem. Trvalo-li posuzované řízení pouze 18 měsíců, je namístě uzavřít, že jeho délka nebyla nepřiměřená.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

15. Odvolací soud předně nepřisvědčil jeho námitce, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím překvapivým. Překvapivým je totiž pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, přičemž přijetím takových rozhodnutí je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5609/2016, či rozsudek ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016). To zjevně není případ žalobce, který, jak se podává i z jeho vyjádření, si je vědom nejednotnosti rozhodování odvolacího soudu v obdobných věcech. Hodnocení délky řízení před finančním arbitrem vzhledem ke konkrétním skutkových okolnostem jako přiměřené tak nemohlo být na základě zjištěného skutkového stavu věci a tvrzení účastníků nijak překvapivé, neboť jej mohl jako jedno z možných hodnocení předvídat.

16. Pro samotné posouzení věci vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a nesporných tvrzení účastníků o průběhu řízení před finančním arbitrem. Mírně odlišně vyhodnotil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně ve vztahu k okamžiku shromáždění podkladů pro rozhodnutí finančního arbitra, jak bude podrobněji rozebráno níže. Zejména se však zabýval samotným právním posouzením věci. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že na řízení před finančním arbitrem se vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když lze kladně zodpovědět otázky, jež jsou pro posouzení aplikovatelnosti tohoto článku dány (srov. např. rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 519/2015). Odvolací soud pro stručnost odkazuje na závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožňuje (shodně tuto otázku posoudily i další senáty zdejšího soudu, např. v rozhodnutí sp. zn. 62 Co 213/2020, sp. zn. 68 Co 98/2020, sp. zn. 16 Co 402/2020 nebo sp. zn. 13 Co 140/2021).

17. Předně je nutné si uvědomit, že skutečnost, že se na řízení před finančním arbitrem vztahu je čl. 6 Úmluvy, znamená, že se při posuzování odpovědnosti žalované za škodu vychází z § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. To znamená, že se neposuzuje, zda každý jednotlivý úkon byl učiněn v konkrétně stanovené době, ale pouze to, zda celková doba řízení byla či nebyla přiměřená při zohlednění složitosti věci, postupu orgánů i samotných poškozených a významu věci pro poškozeného (§ 31a odst. 3 OdpŠk). Proto závěr učiněný v jiném řízení, na něž žalobce poukazuje s ohledem na § 13 o. z., že řízení trvající 14 měsíců je nepřiměřené již proto, že finanční arbitr nerozhodl ve lhůtě 90 dnů k tomu určené, nepovažuje odvolací soud za přiléhavý. Jak plyne ze Stanoviska, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Není namístě řešit, jaká by byla ideální délka řízení, a že této ideální doby nebylo dosaženo, ale pouze to, zda celková doba řízení je nepřijatelná/nepřiměřená (srov. např. rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).

18. Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně hodnotí délku posuzovaného řízení jako nikoli nepřiměřenou kritériím vyplývajícím z § 31a odst. 3 OdpŠk. Složitost případu (řízení) je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení. Odvolací soud přisvědčuje hodnocení složitosti posuzovaného řízení včetně účasti samotného poškozeného na průběhu řízení, jak jej učinil prvostupňový soud. Odvolací soud již opakovaně nepřisvědčil námitce žalobce (odvolatele), že posuzované řízení je jednoduché, a úkony finančního arbitra je tak třeba považovat za rutinní (srov. např. rozsudek sp. zn. 14 Co 121/2021 či sp. zn. 13 Co 140/2021). Odvolací soud má naopak za to, že právě hmotněprávní složitost daného případu zásadně ovlivnila délku řízení před finančním arbitrem, když se do ní citelně promítla i obrana instituce z hlediska posuzování platnosti smlouvy investičního životního pojištění, od jejíž neplatnosti žalobce odvíjel nárok na vydání bezdůvodného obohacení, včetně námitky promlčení. Nelze přehlédnout, že řízení u finančního arbitra podléhá zásadě vyšetřovací, finanční arbitr poté, co navrhovatel odstraní nedostatky návrhu, které brání projednání sporu, vyzve instituci, proti které návrh směřuje, aby se k návrhu vyjádřila a předložila podklady, které finanční arbitr po posouzení návrhu považuje za relevantní pro posouzení a rozhodnutí sporu mezi navrhovatelem a institucí. Není vyloučeno, aby finanční arbitr v řízení vyzýval navrhovatele i instituci opakovaně k doplnění předložených vyjádření nebo podkladů, což se s ohledem na danou problematiku stalo i v posuzovaném řízení. Zákon o finančním arbitrovi finančnímu arbitrovi přitom ukládá, aby stranám sporu poskytoval k vyjádření nebo předkládání podkladů vždy 15 denní lhůty a současně stanoví právo strany sporu opakovaně požádat o prodloužení této lhůty. Finanční arbitr pak rovněž účastníkům nastínil svůj předběžný právní názor a usiloval v souladu se zákonem o smírné řešení sporu. Následně, a to i v námitkovém řízení, se účastníci opakovaně vyjadřovali k předloženým podkladům a rovněž předkládali podklady nové, neboť v průběhu řízení se musela opětovně řešit otázka aktuální výše zaplaceného pojistného.

19. Odvolací soud se tak od posouzení věci prvostupňovým soudem odklání pouze při určení počátku 90 denní lhůty pro vydání rozhodnutí finančním arbitrem a vlivu této skutečnosti na hodnocení postupu finančního arbitra v řízení. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 9 As 36/2018) plyne, že finanční arbitr je povinen vydat nález ve lhůtě 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí. K tomu však nedošlo ke dni [datum] (z čehož vycházel soud prvního stupně), když nové podklady pro rozhodnutí byly předkládány žalobcem v reakci na vyjádření instituce ještě dne [datum], a finanční arbitr měl aktualizované a hlavně relevantní podklady nutné pro rozhodnutí ve věci až ke dni [datum], kdy obdržel podklady od instituce právě jako reakci na podání žalobce ze dne [datum]. Vydal-li finanční arbitr nález dne [datum], učinil tak v zákonné 90 denní lhůtě. I tak však byly na straně finančního arbitra shledány prodlevy v období od [datum] do [datum], stejně jako v námitkovém řízení. Při hodnocení významu řízení pro poškozeného jako standardního (majetkový nárok) přesto dospívá odvolací soud k závěru, že i přes výkyvy v plynulosti postupu finančního arbitra, nelze považovat dobu 18 měsíců za dobu neodpovídající projednávané věci, zejména s ohledem na složitost projednávané materie. Obdobně jako ve věci zdejšího soudu sp. zn. 13 Co 140/2021 i v této věci lze přitom poukázat na skutečnosti známé soudu z úřední činnosti. V rámci řízení před soudem, a to i přes možnost koncentrace řízení, která u finančního arbitra možná není, soudní řízení v obdobných věcech přesahují délku 24 měsíců (bez případného odvolacího řízení). Nelze rovněž přehlédnout, že žalobci se již před zahájením řízení dostalo od žalované zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy.

20. Z právě uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně včetně výroku o nákladech řízení jako věcně správný.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalované vznikly náklady odvolacího řízení spočívající ve 3 paušálních náhradách hotových výdajů á [částka] (vyjádření k odvolání, příprava a účast u jednání odvolacího soudu) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v celkové výši [částka].

Poučení