68 Co 240/2022- 66

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23 C 96/2021 - 49, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad I) mění tak, že se žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně [částka] a na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok II) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci (na náhradě nákladů řízení – poznámka odvolacího soudu) částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. V rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že žalobce se původně po žalované domáhal poskytnutí částky [částka] s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZPO [číslo] (dále i jen„ posuzované řízení“), jež trvalo od [datum] do [datum], tedy 14 měsíců, a jehož předmětem bylo posouzení (ne) platnosti smlouvy o životním pojištění, respektive vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] s příslušenstvím, v řízení došlo k průtahům, když finanční arbitr nedodržel lhůtu pro vydání nálezu ani lhůtu pro vydání rozhodnutí o námitkách, přičemž podklady pro vydání nálezu měl již dne [datum], devadesátidenní lhůta pro vydání nálezu tak uplynula dne [datum], nález však byl vydán až dne [datum]. Důvody pro navýšení peněžitého zadostiučinění v základní částce [částka] celkově o 30 % pak žalobce spatřoval v tom, že finanční arbitr nevyužil možnost prodloužení lhůty pro vydání nálezu (10 %) ani pro vydání rozhodnutí o námitkách (10 %) a že řízení bylo zatíženo nedůvodnými průtahy (10 %).

3. Soud I. stupně uvedl, že žalobce vzal žalobu zpět co do částky [částka] s příslušenstvím, pročež soud I. stupně řízení co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení zastavil, kdy se tak žalobce nadále domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (po následné dispozici žalobce s předmětem řízení učiněné při jednání soudu I. stupně konaném dne [datum], o níž soud I. rozhodl při tomtéž jednání, se žalobce nadále domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení – poznámka odvolacího soudu).

4. Žalovaná se k žalobě vyjádřila s tím, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť délku posuzovaného řízení lze hodnotit jako přiměřenou, nadto zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva žalovanou a ve formě omluvy jsou dostačující. Za den shromáždění relevantních podkladů pro vydání nálezu finančním arbitrem nelze považovat [datum], tj. den následující po doručení návrhu na zahájení řízení, nýbrž den [datum], kdy finanční arbitr vyzval žalobce, respektive den [datum], kdy finanční arbitr vyzval instituci (jakožto druhou stranu sporu v posuzovaném řízení – poznámka odvolacího soudu) k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí.

5. Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalované, že lhůta pro vydání nálezu započala až dne [datum], a dále uvedl, že jeho výzva ze dne [datum], kterou vyzval žalobce k odstranění nedostatků návrhu na zahájení řízení, byla formulářová, nadto k ní mohly být připojeny i výzvy následné. Za nejzazší datum pro počátek běhu lhůty pro vydání nálezu je nutno považovat datum [datum], nejzazším dnem, kdy měl finanční arbitr ve věci rozhodnout nálezem, je den [datum]. Finanční arbitr však vydal nález až dne [datum], tedy více jak o 4 měsíce později. Žalobce vyslovil přesvědčení, že délka řízení, která činila téměř 14 měsíců, je nepřiměřená, došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu finančního arbitra spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, přičemž vznik nemajetkové újmy je v daném případě presumován.

6. Na základě provedeného dokazování s citací ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), upravujícího odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a důrazu na lhůty pro vydání nálezu dle ust. § 15 odst. 1 a pro vydání rozhodnutí o námitkách dle ust. § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), soud I. stupně dospěl k závěru, že celková délka řízení byla nepřiměřená.

7. Soud I. stupně se nejdříve zabýval tím, zda na posuzované správní řízení před finančním arbitrem je aplikovatelný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne [datum], přičemž dospěl k pozitivnímu závěru.

8. Soud I. stupně dále uvedl, že řízení bylo zahájeno návrhem žalobce podaným dne [datum] a pravomocně skončilo dne [datum], trvalo tak 14 měsíců. Tuto dobu soud I. stupně zhodnotil jako nepřiměřeně dlouhou, když neodpovídá době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat. Stran nemajetkové újmy soud I. stupně uvedl, že nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného finančním arbitrem se presumuje, není třeba ji tak prokazovat, přičemž dosáhla takové intenzity, kdy se její nahrazení jiným způsobem (zjevně než penězi – poznámka odvolacího soudu) jeví jako zcela nedostačující.

9. Soud I. stupně dále uvedl, že při stanovení výše finanční kompenzace přihlédl ke konkrétním okolnostem případu dle kritérií stanovených v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru o přiměřeném zadostiučinění v částce [částka], když při výpočtu této částky vycházel ze základní částky výše zadostiučinění, která činí [částka] za každý rok řízení, respektive [částka] za každý měsíc řízení, u prvního roku řízení však vycházel z částky poloviční (kdy soud I. stupně sice uvedl, že za první dva roky řízení vyšel z částky poloviční, neboť jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, tuto úvahu však ve skutečnosti promítl jen stran prvního roku vedení řízení – poznámka odvolacího řízení), pro další dobu trvání řízení v délce 2 měsíců vycházel z roční částky [částka]. Základní částku [částka], k níž došel součtem částky [částka] za první rok řízení a částky [částka] za další dva měsíce řízení, zvýšil o 20 % odpovídajícím [částka], neboť finanční arbitr neprodloužil zákonné lhůty k vydání nálezu a rozhodnutí o námitkách.

10. Soud I. stupně konečně uvedl, že žalobci přiznal i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, a to ode dne následujícího po dni, kdy uplynula 6 měsíční lhůta pro pojednání nároku u žalované, za dobu předcházející požadavek na jeho úhradu neshledal důvodným.

11. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení.

12. O lhůtě k plnění soud I. stupně zjevně rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

13. Proti tomuto rozsudku (vyhovujícímu výroku I o věci samé a akcesorickému výroku III o náhradě nákladů řízení) podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, v němž nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že doba posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Žalovaná namítla, že rozhodnutí soudu I. stupně je pro svou obecnost nepřezkoumatelné, soud I. stupně nepřihlédl k argumentům žalované, úvaha soudu I. stupně o existenci nesprávného úředního postupu (jakkoliv si žalovaná uvědomuje, že v řízení došlo k průtahu trvajícímu 35 dnů při rozhodování o námitkách danému tím, že finanční arbitr si administrativním pochybením lhůtu pro rozhodnutí neprodloužil; i dle stanoviska Nejvyššího soudu odkazovaného soudem I. stupně však platí, že i když v řízení došlo k průtahům, nemusí se jednat o nepřiměřenou délku řízení) je v odůvodnění rozhodnutí soustředěna jen do dvou vět, přičemž z jakých důvodů k uvedenému závěru soud I. stupně dospěl, není zřejmé. Žalovaná rovněž zásadně nesouhlasila s navýšením základní částky o 20 % z důvodu neprodloužení lhůty k vydání nálezu a k vydání rozhodnutí o námitkách, když tyto okolnosti se projevily při posouzení délky řízení soudem I. stupně jako nepřiměřené. Žalovaná opětovně odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 62 Co 213/2020 (ze dne [datum rozhodnutí] – poznámka odvolacího soudu), kterým byla žaloba v obdobném sporu zamítnuta s tím, že jako přiměřená doba řízení před finančním arbitrem ve dvou stupních řízení byla shledána doba 24 měsíců, přičemž vyslovila přesvědčení o tom, že v uvedeném rozhodnutí byla daná problematika pečlivě posouzena oproti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 417/2020 (ze dne [datum rozhodnutí] – poznámka odvolacího soudu) namítanému žalobcem. Žalovaná rovněž poukázala na nová rozhodnutí odvolacího soudu, kdy v řízení vedených Městským soudem v Praze pod sp. zn. 91 Co 403/2021 a pod sp. zn. 53 Co 427/2021 byla zhodnocena délka řízení v trávní 18 a 20 měsíců vedeného finančním arbitrem jako přiměřená. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že bude žaloba zamítnuta.

14. Žalobce se k odvolání žalované nevyjádřil.

15. Odvolací soud po nařízeném jednání (ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), k němuž se žalobce nedostavil, a bylo tak odvolacím soudem jednáno v jeho nepřítomnosti (ust. § 211 o. s. ř. ve spojení s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 o. s. ř. a ust. § 212a o. s. ř.), a shledal odvolání důvodným.

16. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž byly činěny úkony v přiměřených lhůtách, postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou.

18. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Vždy je ale třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

19. Odvolací soud vycházeje ze soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu, kdy na věc aplikoval přiléhavá ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravující nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, se neshodl na jeho závěru, že doba posuzovaného řízení byla nepřiměřená, kdy k nesouhlasu odvolací soud vedlo hodnocení jakkoliv demonstrativně vypočtených kritérií v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

20. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních, kdy první fáze řízení vedla k vydání nálezu a druhá k rozhodnutí o námitkách, v řízení bylo provedeno standardní množství úkonů, z hlediska procesního se tak jednalo o řízení standardně složité. Ani zvýšená skutková složitost projednávané věci nebyla dána, když došlo ke standardnímu dokazování. Hmotně právně věc nebyla výrazně složitá, nicméně nelze dospět k závěru, že by byla jednoduchá, a to již dle svého předmětu, kdy se jednalo o posouzení smlouvy o investičním životním pojištění a s tím související posouzení důvodnosti nároku žalobce. V souhrnu tak odvolací soud hodnotí složitost řízení jako standardní.

21. Odvolací soud shledal v první fázi posuzovaného řízení jediné období nečinnosti v trvání cca 3 měsíce, a to v období od vyjádření instituce k žalobnímu návrhu a předložení dokladů k výzvě finančního arbitra ([datum]) do jeho výzvy k vyjádření se k vznesené námitce promlčení adresované žalobci ([datum]). [příjmení] nález pak byl vydán v zákonné 90 denní lhůtě (ust. § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb.), když tuto odvolací soud počítá od výzvy finančního arbitra instituci k seznámení se s nově shromážděními podklady pro vydání rozhodnutí ([datum]), kdy tak finanční arbitr měl potřebné podklady k dispozici (následně účastníci již žádné podklady nezasílali, instituce se již ani nevyjádřila), přičemž nález byl vydán dne [datum].

22. Odvolací soud shledal i v druhé fázi posuzovaného řízení jediné drobné období nečinnosti, a to v období od vyjádření se žalobce k opětovné výzvě finančního arbitra (učiněné poté, kdy finanční arbitr k žádosti žalobce mu prodloužil lhůtu k vyjádření, kdy ani v ní se žalobce nevyjádřil), kdy ve vyjádření žalobce oznámil změnu svého právního zastoupení a sdělil, že na svém nově uplatněném nároku, kdy vedle nároku na vydání bezdůvodného obohacení nově požadoval i určení neplatnosti smlouvy, nadále netrvá ([datum]), do vydání rozhodnutí o námitkách ([datum]), kdy tak byla porušena zákonná 30 denní lhůta (ust. § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb.), ale jen o 5 dnů. Odvolací soud nedospěl k závěru, že by šlo o zvlášť složitý případ umožňující 60 denní lhůtu k rozhodnutí, zároveň finanční arbitr ani nepřistoupil k prodloužení lhůty z důvodu, že by nebylo lze vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v 60 denní lhůtě. I v této fázi řízení tak došlo k průtahu, avšak jen v trvání 5 dnů, když zákonná 30 denní lhůta byla překročena právě jen o 5 dnů. Odvolací soud vzhledem k průběhu řízení o námitkách, kdy jeho výrazná doba (řízení o námitkách zahájeno podáním námitek dne [datum], již dne [datum] se k námitkám vyjádřila instituce k výzvě finančního arbitra ze dne [datum] a již dne [datum] finanční arbitr vyzval žalobce k vysvětlení rozporu mezi požadovaným nárokem v první fázi řízení a ve druhé fázi řízení, přičemž až dne [datum] žalobce sdělil, že na svém nově uplatněném nároku, kdy vedle nároku na vydání bezdůvodného obohacení nově požadoval i určení neplatnosti smlouvy, nadále netrvá) připadla na odstraňovaný rozpor mezi žalobním žádáním, nepřistoupil k formálnímu výkladu ust. § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., kdy by dle jeho znění finanční arbitr měl rozhodnout ve lhůtě počítané ode dne doručení námitek jeho osobě, ale tuto lhůtu (ve smyslu průtahu v řízení) počítal právě ode dne, kdy již jeho rozhodnutí nic nebránilo.

23. Jinak byly úkony finančního arbitra činěny v přiměřených lhůtách, procesní postup byl plynulý.

24. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně dále uvádí, že obě strany sporu se na délce řízení ve smyslu obstrukcí nepodílely, ke zdržení obou fází řízení však přispěl žalobce, když v první fázi řízení byl opakovaně vyzýván k odstranění vad návrhu (nijak formálně či nekoncentrovaně, když žalobce vady návrhu odstraňoval postupně) a v druhé fázi sporu byl opakovaně (když byl i nečinný) vyzýván k odstranění rozporu žalobního žádání.

25. Co se týká významu řízení pro žalobce vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu (zaplacení částky [částka] s příslušenstvím), odvolací soud jej hodnotí jako zcela standardní, nejednalo se o předmět řízení, s nímž by měl být dle judikatury ESLP spojen požadavek na zvláštní péči o rychlé vyřízení věci. Žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze usoudit na vyšší individuální význam řízení pro žalobce, nebyly tvrzeny. Ani z procesního chování žalobce v posuzovaném řízení nelze dovodit zvýšený individuální význam, když o urychlení řízení se nesnažil/ odvolací soud si uvědomuje, že nevyužití dostupných prostředků způsobilých alespoň do jisté míry řízení urychlit, nelze klást stěžovateli k tíži, neboť není jeho povinností proti průtahu (pokud je samozřejmě existentní) v řízení brojit; jejich využití však svědčí o zájmu stěžovatele o průběh řízení a naopak/.

26. Vzhledem k celkové době řízení (rozhodného období pro žalobce, který podal návrh na zahájení řízení) v trvání cca 14 měsíců, odvolací soud dospěl k závěru, že doba řízení včetně jediného zaznamenaného, nijak dramatického období nečinnosti v řízení o vydání nálezu, a jediného zaznamenaného velmi drobného období nečinnosti v řízení o vydání rozhodnutí o námitkách, je dobou přiměřenou, přičemž nelze opomenout zejména to, že věc byla projednávána na dvou stupních. Odvolací soud připomíná, že existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. V tomto duchu i odvolací soud jak jediné zaznamenané období nečinnosti v řízení o vydání nálezu, tak jediné skutečně velmi drobné zaznamenané období nečinnosti v řízení o vydání rozhodnutí o námitkách vyhodnotil jako tolerovatelná období nečinnosti, a to s přihlédnutím k tomu, že jinak řízení proběhlo zcela plynule.

27. Odvolací soud má tedy za to, že v dané věci nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka posuzovaného řízení byla vzhledem k okolnostem případu tak, jak byly popsány shora, přiměřená, tudíž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a nemajetková újma žalobci tak nemohla vzniknout (za takové situace úvaha nad ní by byla zcela zbytečná, jakkoliv je obecně důvodným závěr soudu I. stupně stran presumpce vzniku nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení). Ze stejného důvodu (absence odpovědnostního titulu) odvolací soud neshledal důvod se vyjadřovat k úvaze (jakkoliv soudem I. stupně blíže nerozvedené) nad adekvátní formou zadostiučinění.

28. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení, po zhodnocení důkazů provedených soudem I. stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích není důvodný a není na místě ani samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (žalovanou namítanou případnou formu zadostiučinění ve formě omluvy by nebylo lze přiznat ani z důvodu, že ji žalobce nepožadoval).

29. K oběma účastníky v řízení před soudem I. stupně (a žalovanou zároveň v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně) nastíněné nutnosti porovnání s jinými případy, odvolací soud uvádí, že porovnání s jinými případy je nepoužitelné s ohledem na odlišnosti toho kterého namítaného řízení, individuální specifika a hmotněprávní i procesně právní markanty každého řízení. V této souvislosti odvolací soud uzavírá, že je vždy třeba při posouzení existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, ale i při stanovení jak formy, tak případné výše zadostiučinění v penězích, přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu, přičemž specifika toho kterého řízení nelze převádět na řízení jiná a vycházet jen z objektivních délek řízení (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 68 Co 77/2022 (týkající se požadavku na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného před finančním arbitrem), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 68 Co 259/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 2863/2020 - 143, ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 2863/2020 - 153).

30. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl.

31. Zamítavý výrok II o věci samé nebyl napaden odvoláním a nabyl tak samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2 o. s. ř.).

32. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně odvolací soud rozhodl ve výroku II podle ust. §§ 224 odst. 2 o. s. ř., 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. V řízení před soudem I. stupně byla zcela úspěšná žalovaná a přísluší jí tak na nákladech řízení částka [částka] představující čtyři režijní paušály dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b) c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (vyjádření k žalobě, příprava účasti na jednání, účast na jednání před soudem I. stupně dne [datum] a dne [datum]) ve výši [částka] za úkon dle ust. § 2 odst. 3 cit. vyhlášky.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl ve výroku II podle ust. §§ 224 odst. 1, 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. V řízení před odvolacím soudem byla zcela úspěšná žalovaná, a přísluší jí tak na nákladech řízení částka [částka] představující dva režijní paušály dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum]) ve výši [částka] za úkon dle ust. § 2 odst. 3 cit. vyhlášky.

34. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně a odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 211 o. s. ř. a ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.

Poučení