68 Co 159/2022- 129

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Kateřiny Sedlákové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], LL. M. sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 40 C 6/2021 - 60 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s požadavkem na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] s tím, že účastníci uzavřeli dne [datum] pojistnou smlouvu o investičním životním pojištění PROFI Invest [číslo] (dále jen„ pojistná smlouva“), jež byla k žádosti žalobce ukončena ke dni [datum]. Žalovaná v souvislosti s ukončením pojistného vztahu vyplatila žalobci odkupné ve výši [částka]. Žalobce tvrdil, že výše odkupného byla žalovanou stanovena nesprávně, neboť vzhledem k tomu, že ujednání pojistné smlouvy o počátečních a správních nákladech a rizikovém pojistném byla neurčitá, žalovaná nemohla kapitálovou hodnotu snižovat o žádnou položku, a odkupné se tak musí rovnat veškerému zaplacenému pojistnému ve výši [částka], od něhož je možno odečíst toliko vyplacené plnění, tj. částku [částka]. Na základě poučení soudu I. stupně ve smyslu § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.“), kterého se žalobci dostalo při jednání dne [datum] (při němž soud I. stupně předestřel účastníkům svůj názor stran neplatnosti pojistné smlouvy), žalobce pozměnil svá tvrzení v tom směru, že se (stále ve stejné výši) domáhá vydání pojistného, které na základě neplatné pojistné smlouvy žalované zaplatil, poníženého o částku [částka], kterou mu žalovaná dne [datum] již vrátila.

3. Žalovaná se bránila tím, že pojistná smlouva byla sjednána platně a že výši odkupného, které žalobci vyplatila, stanovila v souladu se smluvními ujednáními. Pokud se žalobce domáhá vrácení zaplaceného pojistného (z titulu bezdůvodného obohacení), vznáší proti tomuto nároku námitku promlčení. K tomu žalobce uvedl, že této námitce by neměly být přiznány účinky, neboť je v rozporu s dobrými mravy.

4. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, která učinil z listinných důkazů předložených účastníky a která podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku (viz zejména odst. 6 až 21), na něž odvolací soud pro stručnost poukazuje. V krátkosti lze shrnout, že účastníci uzavřeli dne [datum] pojistnou smlouvu s počátkem pojištění od [datum] a pojistnou dobou 20 let, a to na případ smrti nebo dožití, s běžným pojistným ve výši [částka] ([částka] minus [částka], které představuje pojistné na úrazové pojištění) a sjednanou garantovanou částkou pro případ smrti ve výši [částka]. Součástí pojistné smlouvy byly i Všeobecné pojistné podmínky životního pojištění a Doplňkové podmínky životního pojištění. Žalobce se dne [datum] obrátil na finančního arbitra a v řízení před ním se domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy a současně i vrácení zaplaceného pojistného (které mu žalovaná zadržuje coby bezdůvodné obohacení) ve výši [částka]. Finanční arbitr jeho návrhu dne [datum] částečně vyhověl, když určil, že pojistná smlouva je neplatná, a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím, ve zbytku byl žalobcův návrh z důvodu promlčení zamítnut. Toto rozhodnutí však nedošlo do právní moci, neboť žalobce vzal svůj návrh zpět a řízení před finančním arbitrem bylo z tohoto důvodu zastaveno. Žalovaná následně, na základě žalobcovy žádosti, ukončila pojistnou smlouvu ke dni [datum] a vyplatila mu odkupné ve výši [částka] Poslední pojistné žalobce zaplatil dne [datum].

5. Na zjištěný skutkový stav věci soud I. stupně aplikoval zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě) a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření pojistné smlouvy (dále jen„ obč. zák.“), a dospěl k závěru, že pojistná smlouva ze dne [datum] je absolutně neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., neboť neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného, kterou nelze zjistit ani z doplňkových pojistných podmínek či jiných smluvních dokumentů, a neplatná jsou (pro svou neurčitost) i ujednání o některých dílčích poplatcích. Jelikož neurčité ujednání o výši rizikového pojistného nelze od ostatního obsahu pojistné smlouvy oddělit, neboť není zjistitelné, jaká část běžného pojistného po odečtení rizikového pojistného má být investována do nákupu podílových jednotek (a není-li sjednáno konkrétní rizikové pojistné, nejde vůbec o pojištění, neboť celé běžné pojistné by v takovém případě mělo být investováno), způsobuje to neplatnost pojistné smlouvy jako celku. Jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, aniž by ji účastníci museli namítat. Byla-li pojistná smlouva uzavřena neplatně, pak je žalovaná povinna v souladu s § 451 odst. 2 obč. zák. vydat žalobci jednotlivé platby pojistného. Tyto platby se každá zvlášť promlčují v subjektivní dvouleté a objektivní tříleté promlčecí době (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.), přičemž počátek subjektivní promlčecí doby je třeba vázat k okamžiku zaplacení té které platby, neboť již ke dni podpisu pojistné smlouvy žalobce znal její obsah, a tedy znal rozhodné skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit neplatnost pojistné smlouvy. Vzhledem k tomu, že poslední platba se uskutečnila dne [datum] a žaloba byla podána až dne [datum], je žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení v celém rozsahu promlčen.

6. Soud I. stupně se dále zabýval otázkou případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a tento neshledal. Připomněl, že dle ustálené judikatury (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 či sp. zn. 23 Cdo 1254/2020) se uplatnění námitky promlčení příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat pouze z okolností, za kterých byla tato námitka uplatněna, a nikoliv z okolností, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Argumentoval-li žalobce odlišným právním posouzením ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 23 Co 375/2020, soud I. stupně zdůraznil, že v odkazované věci byla řešena skutkově odlišná situace, neboť pojistná smlouva neposkytovala (byť sebemenší) pojistnou ochranu, což bylo i důvodem toho, že odvolací soud námitku promlčení neakceptoval.

7. Z důvodu, že uplatněný nárok je promlčen, přičemž námitku promlčení nelze mít za nemravnou, soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl a procesně úspěšné žalované přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení (jednalo se o náklady jejího právního zastoupení, jejichž výše byla určena dle vyhl. č. 177/1996 Sb.).

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Nezpochybňoval samotný závěr, že pojistná smlouva je neplatná, právě naopak. Rovněž žalobce je názoru, že neurčitá ujednání týkající se rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů způsobují neplatnost pojistné smlouvy jako celku, tuto neplatnost však dovozuje z toho, že se jedná o zneužívající ujednání ve smyslu čl. 3 směrnice Rady 93/13 EHS (dále jen„ Směrnice“), a vytýká soudu I. stupně, že (účelově) ignoroval právě unijní aspekt celé věci a nevypořádal se s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ SDEU“), zejména s rozsudkem č. C [číslo]. Soud I. stupně zkonstatoval (viz odst. 47 napadeného rozsudku), že neplatnost pojistné smlouvy shledává dle obecných ustanovení obč. zák., a nikoliv dle speciální úpravy týkající se ochrany spotřebitele, a proto závěry shora uvedeného rozsudku SDEU, dopadající na případy neplatnosti spotřebitelských smluv z důvodu zneužívajících klauzulí, ani nelze na daný případ vztáhnout. S tím žalobce nesouhlasí a namítá, že soud I. stupně se záměrně vyhnul kvalifikaci neurčitých smluvních ujednání ve smlouvě jako zneužívajících, aby nemusel (na úkor žalobce) aplikovat judikaturu SDEU, v souladu s níž jsou členské státy povinny zajistit takovou kvalitu ochrany, která zajistí unijnímu nároku adekvátní a smysluplné prosazení v řízení před vnitrostátními soudy. Žalobce dále namítal, že jeho nárok nelze mít za promlčený také z toho důvodu, že námitka promlčení, kterou žalovaná vznesla, je v rozporu s dobrými mravy (a poukazoval na to, že k tomuto svému tvrzení nabídl řadu důkazů, soud I. stupně se ale jeho argumentací řádně nezabýval). Nesouhlasí ani s tím, že by počátek subjektivní promlčecí doby měl být vázán již ke dni podpisu pojistné smlouvy, resp. každé následující platbě jednotlivého pojistného, neboť k tomuto okamžiku si žalobce mohl uvědomit leda to, že nezná výši srážek prováděných pojišťovnou na základě smluvních ujednání v pojistné smlouvě, nemohl však - jako právní laik - dovodit, že v důsledku takovéhoto zjištění je pojistná smlouva neplatná. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že jeho žalobě plně vyhoví a přizná mu i náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Své odvolání žalobce doplnil ještě podáním ze dne [datum], v němž poukázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k posuzování počátku subjektivní promlčecí doby (viz např. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 766/2002, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, sp. zn. 28 Cdo 1862/2020, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007 či nález sp. zn. II. ÚS 2460/17), z níž i citoval, jakož i na to, že judikatura zdejšího odvolacího soudu není v názoru na nemravnost námitky promlčení zcela jednotná (odlišně rozhodl zdejší soud ve věci sp. zn. 23 Co 375/2020). Pokud žalovaná tvrdila, že pojistná smlouva byla zcela transparentní a že žalobci byly předloženy všechny související dokumenty, žalobce toto popírá, neboť žalovaná ho s žádnými matematicko-pojistnými metodami, z nichž by bylo zřejmé rizikové pojistné či počáteční a správní náklady, o něž bude hrazené pojistné ponižováno, neseznámila (a takovéto tvrzení v řízení ani neprokázala). V dalším podání ze dne [datum] žalobce upozornil na aktuální judikaturu, konkrétně nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, v němž se Ústavní soud vyjádřil k problematice běhu subjektivní promlčecí doby v obdobném případě jako je tento a jako vadný shledal závěr obecných soudů, že by skutkovými okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby mohly být již uzavření pojistné smlouvy a následné platby pojistného. Konečně v podání ze dne [datum] žalobce shrnul svou dosavadní argumentaci ve věci a podpořil ji i odkazem na usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 7 Cdo 268/2021, které připojil.

10. Žalovaná v odvolacím řízení setrvala na své obraně, kterou uplatnila již před soudem I. stupně. Dovolává-li se žalobce účinků Směrnice, není zřejmé (neboť žalobce to neuváděl a v odvolacím řízení tak již činit ani nemůže), v čem konkrétně má nerovnováha v právech a povinnostech účastníků v tomto konkrétním případě spočívat. Dle žalované ujednání v pojistné smlouvě, resp. doplňkových pojistných podmínkách, pro které byla pojistná smlouva shledána neplatnou, tímto způsobem vnímat nelze, a kromě toho jakákoliv směrnice není přímo aplikovatelná, nýbrž je nutné, aby ji členský stát implementoval do svého právního řádu (to bylo v případě České republiky provedeno v § 55 a násl. obč. zák., avšak ust. § 107 obč. zák. týkající se běhu promlčecí doby tím nijak dotčeno nebylo). Žalovaná zastává názor, že pojistná smlouva byla zcela transparentní a že žalobci musela být zřejmá přesná částka rizikového pojistného či počátečních a správních nákladů. Pokud jde o počátek subjektivní promlčecí doby, žalobce si musel být existence bezdůvodného obohacení vědom nejpozději dne [datum], kdy z informace k pojistné smlouvě seznal aktuální stav pojistné smlouvy, a následně sepsal výzvu k vydání bezdůvodného obohacení adresovanou žalované a zahájil řízení před finančním arbitrem. Co se týče závěrů rozsudku SDEU č. C [číslo], ty dopadají na odlišnou situaci týkající se spotřebitelského úvěru a kromě toho řeší otázku běhu objektivní, a nikoliv subjektivní promlčecí lhůty. Nelze souhlasit ani s tím, že by námitka promlčení měla být posouzena jako nemravná. V této souvislosti žalovaná vyzdvihla, že ona sama se ke smluvnímu vztahu vždy stavěla jako k platnému, žalobci po celou dobu poskytovala pojistné krytí a i jinak postupovala v souladu s tím, co mezi nimi bylo ujednáno. Ostatně názor, že pojistná smlouva je platná a účastníky zavazuje, žalovaná znovu, spolu s podrobnou argumentací, vyjádřila i v závěru svého podání ze dne [datum]. Navrhla, aby napadený rozsudek soudu I. stupně byl jako věcně správný potvrzen a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

12. V souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud zopakoval dokazování některými listinami, a sice nálezem finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí], č. j. FA/SR/ZP [číslo] 2017 - 28, jímž bylo určeno, že pojistná smlouva ze dne [datum] je neplatná a že instituce (žalovaná) je povinna zaplatit navrhovateli (žalobci) částku [částka] spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu (viz str. 13) finanční arbitr se k námitce instituce zabýval rovněž otázkou běhu promlčecích lhůt a uvedl, že„ nezjistil dřívější vědomost navrhovatele o vzniku bezdůvodného obohacení než ke dni [datum], ke kterému potvrdil vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení sám navrhovatel“, nicméně jelikož objektivní promlčecí doba běžela od faktického zaplacení každého pojistného, jsou všechny platby, které byly uskutečněny před datem [datum], tedy tři roky před podáním návrhu, promlčené. Z usnesení finančního arbitra ze dne 17. 4. 2019, č. j. FA/SR/ZP [číslo] 2017, odvolací soud zjistil, že jím byl zrušen výše uvedený nález ze dne [datum] a řízení bylo zastaveno z důvodu, že navrhovatel vzal svůj návrh dne [datum] zpět. Postupem dle § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud dokazování doplnil listinou, navrženou k důkazu žalovanou ve vyjádření k žalobě ze dne [datum], a to dopisem žalobce, adresovaným žalované dne [datum], označeným jako„ Výzva k vydání bezdůvodného obohacení z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, či její části“, v němž žalobce, zastoupen advokátem (plná moc je přiložena), poukazuje na neurčitost konkrétních smluvních ujednání, která dle jeho názoru zakládají neplatnost pojistné smlouvy a žádá vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka].

13. Po takto zopakovaném (a doplněném) dokazování se odvolací soud ztotožňuje nejen se závěrem soudu I. stupně stran absolutní neplatnosti pojistné smlouvy, ale sdílí, třebaže z jiných důvodů, i jeho závěr, že právo žalobce na vydání (byť i jen části) zaplaceného pojistného je promlčeno.

14. Co se týče posouzení toho, zda pojistná smlouva ze dne [datum] byla či nebyla platně sjednána, soud I. stupně vycházel ze správných a úplných skutkových zjištění a správně tuto otázku řešil (s ohledem na datum uzavření pojistné smlouvy) dle zákona o pojistné smlouvě a obč. zák., ve znění účinném ke dni [datum] (§ 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. z.“). S jeho závěrem stran neurčitosti smluvních ujednání o rizikovém pojistném, které (pro svou neoddělitelnost od ostatního obsahu smlouvy) způsobují její neplatnost jako celku z důvodu dle § 37 odst. 1 obč. zák., se odvolací soud ztotožňuje a v tomto směru na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně zcela odkazuje (ostatně k témuž závěru v případech obdobné pojistné smlouvy dospěl zdejší soud např. i ve věci sp. zn.. 29 Co 420/2019). K námitce žalované, že soud ignoroval unijní aspekt, když dotčená smluvní jednání kvůli jejich neurčitosti neposoudil jako zneužívající ve smyslu Směrnice, lze uvést, že ani ze Směrnice, ani z úpravy spotřebitelských smluv v obč. zák., která je transpozicí Směrnice, neplyne, že by právní úkon nemohl být poměřován požadavkem srozumitelnosti a určitosti, který vyplývá právě z obecného ustanovení § 37 obč. zák. Nadto důsledky neplatnosti smlouvy, ať již byla shledána z jakéhokoliv důvodu, jsou stejné a (jak uvedeno níže) spočívají v povinnosti vydat neoprávněně nabytý majetkový prospěch.

15. Závěr o neplatnosti pojistné smlouvy tedy vede k tomu, že každá ze stran je povinna vrátit druhé vše, co podle ní dostala, neboli vzniká právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 457 a násl. obč. zák. Jelikož žalovaná vznesla námitku promlčení, bylo třeba se touto námitkou zabývat (§ 101 odst. 1 obč. zák.) a posoudit, zda žalobci lze uplatněné právo přiznat či nikoliv. Promlčecí dobu a její běh je třeba, vzhledem k datu uzavření pojistné smlouvy ([datum]), posuzovat dle § 107 obč. zák. (viz § 3036 o. z.), dle něhož se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčovalo ve dvouleté subjektivní a tříleté (a v případě úmyslného bezdůvodného obohacení v desetileté) objektivní promlčecí době, přičemž promlčení nastalo již uplynutím jedné z těchto lhůt. Soud I. stupně vázal počátek subjektivní promlčecí doby již ke dni uzavření pojistné smlouvy, resp. ke dni každé následné platby pojistného, a tento závěr se - ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 - nejeví jako správný. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že nedává rozumný smysl, aby okamžik vědomosti účastníka (neplatné pojistné smlouvy) o bezdůvodném obohacení byl shodný s okamžikem poskytnutí plateb pojistného. V tomto okamžiku účastník musel vědět, že se pojišťovna obohacuje, z ničeho ale neplyne, že by měl nebo musel vědět, že se obohacuje bezdůvodně. Rozpoznat kritérium bezdůvodnosti nutně vyžaduje i úvahu, kterou je možno z určitého pohledu hodnotit jako právní. Nejde přímo o to, že by účastník měl znát právní kvalifikaci platnosti smlouvy v odborném slova smyslu, ale o to, aby vůbec věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor pojišťovna obohacuje bezdůvodně, tedy aby přinejmenším tušil, že se smlouvou je něco v nepořádku. To je však běžná skutková okolnost, podléhající dokazování, o jejímž časovém určení nevypovídají ani uzavření smlouvy, ani platby pojistného.

16. V posuzovaném případě, jak odvolací soud zjistil (viz odst. 12) žalobce nejpozději v první polovině roku 2017 (ať již v březnu tohoto roku, jak sám tvrdil v řízení před finančním arbitrem, či v dubnu, kdy adresoval výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalované) věděl o neplatnosti pojistné smlouvy, přičemž skutkový a právní rozbor dané problematiky, obsažený v dopise ze dne [datum], nemůže nechat nikoho na pochybách, že se nejednalo o žádné„ přinejmenším tušení“, ale o značně kvalifikovanou vědomost, v níž byl v následně vyvolaném řízení před finančním arbitrem (byť toliko nepravomocným rozhodnutím) utvrzen. Jak už bylo zmíněno, dne [datum] žalobce zahájil řízení před finančním arbitrem, v němž se (mimo jiné) domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající veškerému dosud zaplacenému pojistnému, které má na promlčení tytéž právní účinky, jako by byla podána žaloba u soudu (§ 8 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi). To znamená, že dochází ke stavení promlčecí doby dle § 112 obč. zák., ovšem pouze za předpokladu, že v řízení je řádně pokračováno. Tímto řádným pokračováním se rozumí to, že účastník svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení a jeho meritornímu ukončení. Řádně proto nepokračuje ten účastník, který vezme svůj návrh zpět, v důsledku čehož je řízení zastaveno (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008 či sp. zn. 30 Cdo 2309/2018). Vzhledem k tomu, že žalobce vzal svůj návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem dne [datum] zpět, v důsledku čehož došlo ke zrušení (nepravomocného) nálezu ze dne [datum] a k zastavení řízení, má to z pohledu promlčecí doby stejný účinek, jako kdyby k zahájení řízení vůbec nedošlo, neboli promlčecí doba se (po dobu vedení řízení před finančním arbitrem) nestavěla.

17. Lze uzavřít, že odvolací soud - na rozdíl od soudu I. stupně - váže počátek vědomosti žalobce o neplatnosti pojistné smlouvy a o tom, že žalovaná se (přijetím plateb pojistného) na jeho úkor bezdůvodně obohacuje, nejpozději k datu [datum]. Ohledně všech plnění (plateb pojistného), která byla učiněna do tohoto data, tak dvouletá subjektivní promlčecí doba skončila ke dni [datum], a pokud jde o pozdější platby, poskytnuté žalované navzdory vědomosti o neplatnosti pojistné smlouvy, subjektivní promlčecí doba běžela od každé z nich, přičemž k poslední z těchto plateb (jak bylo zjištěno již soudem I. stupně) došlo dne [datum], ohledně níž promlčecí doba uplynula dne [datum]. Byla-li žaloba podána až dne [datum], je jasné, že se tak stalo až po marném uplynutí subjektivní promlčecí doby a že celý žalobou uplatněný nárok je promlčen. Dovolával-li se žalobce rozsudku SDEU sp. zn. C [číslo], který se dotýká problematiky zneužívajících ujednání ve smlouvě o spotřebitelském úvěru (v jejichž důsledku dlužníku nebyla reálně vyplacena dohodnutá částku, nýbrž zůstatková částka snížená o náklady související s úvěrem) a v němž se SDEU vyjadřoval k otázce běhu objektivní promlčecí doby, jež měla dle vnitrostátní úpravy uběhnout, aniž spotřebitel vůbec věděl o porušení svých práv (zatímco subjektivní promlčecí doba zřejmě byla zachována, neboť spotřebitel se o bezdůvodném obohacení dozvěděl v únoru 2017 a již v květnu 2017 podal k soudu žalobu), odvolací soud nemá za to, že by řešení těchto otázek mohlo závěr vyslovený v nyní souzené věci ovlivnit. V posuzovaném případě - bez ohledu na to, kdy začala běžet a kdy uplynula objektivní promlčecí doba – jednoznačně došlo k promlčení nároku uplynutím subjektivní promlčecí doby (neboli i kdyby počátek běhu objektivní promlčecí doby měl být ve světle citovaného rozsudku SDEU jakkoliv„ posunut“, na závěru o tom, že nárok se promlčel proto, že žalobce, ač již věděl o všech okolnostech, které byly relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, žalobu včas nepodal, by to nic nezměnilo).

18. Konečně co se týče toho, že námitka promlčení je nemravná, odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že tomu tak není, a to i s odkazem na judikaturu, z níž soud I. stupně vycházel (viz odst. 41 a 43 napadeného rozsudku). Soud I. stupně přiléhavě zdůraznil především to, že závěr o rozporu námitky promlčení by bylo možno přijmout pouze na základě skutečností, které měly za následek promlčení nároku žalobce, a nikoliv jej dovozovat z okolností, které měly svědčit pro samotnou neplatnost pojistné smlouvy či údajnou vědomost žalované o této skutečnosti (soud I. stupně proto správně vyhodnotil jako nadbytečné důkazy, jimiž mělo být prokazováno, že žalovaná se dostatečně neřídila pokyny dohledového orgánu či že inkasovala pojistné, byť musela mít pochybnosti o platném sjednání pojistného vztahu mezi účastníky; viz odst. 22 napadeného rozsudku). Vznesená námitka promlčení by tak mohla být v rozporu s dobrými mravy například za situace, kdy byla uplatněna opožděně nikoliv z důvodu vlastní liknavosti či nedbalosti, ale pro zdrženlivost vůči druhé straně, od níž bylo důvodně očekáváno smírné řešení věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3594/2018). V nyní posuzovaném případě žalovaná existenci pojistného vztahu nikdy nezpochybňovala (naopak vždy deklarovala, že považuje smlouvu za platnou a cítí se jí být vázána, což projevila i tím, že žalobci pravidelně zasílala výroční dopisy a vyplatila mu„ odbytné“), a nikdy neutvrzovala žalobce v jeho přesvědčení, že by mu mělo být vráceno veškeré zaplacené pojistné, ani mu jakkoliv nebránila v uplatnění jeho práva u příslušného orgánu. Promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se dovolala až v rámci obranné reakce proti žalobcovu návrhu, jímž se (nejprve v řízení před finančním arbitrem a později u soudu) domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení. Nelze přehlédnout, že k uplynutí subjektivní promlčecí doby došlo zejména proto, že žalobce v řízení před finančním arbitrem řádně nepokračoval, v mezidobí se dokonce choval, jako by i on měl pojistnou smlouvu za platnou (a požádal žalovanou o její předčasné ukončení), a pokud své právo uplatnil u soudu až s odstupem více než čtyř let od okamžiku, kdy se o něm prokazatelně dozvěděl, lze to přičítat jedině jeho liknavosti. Závěrem lze zmínit i to, že otázky případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, která byla obecnými soudy v obdobném případě vypořádána v podstatě stejným způsobem, se okrajově dotkl i Ústavní soud v již zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21, a žádné pochybení v ústavněprávní rovině neshledal.

19. Je možno shrnout, že byť pojistná smlouva ze dne [datum] je neplatná, nelze žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení přiznat, neboť toto právo se ve dvouleté subjektivní době, jež marně uplynula před podáním žaloby, zcela promlčelo a žalovaná se tohoto promlčení dovolala, přičemž uplatnění této námitky z její strany nelze mít za odporující dobrým mravům. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně (rovněž správného) akcesorického výroku o nákladech řízení.

20. V souladu s § 142 odst. 1 a o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. byla procesně úspěšné žalované přiznána náhrada nákladů, které účelně vynaložila na svou obranu v odvolacím řízení. Mezi tyto náklady je třeba řadit odměnu jejího advokáta za dva úkony právní služby (odvolání a účast u jednání odvolacího soudu; § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) po [částka] (§ 7, § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.), dva režijní paušály po [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši [částka]. V celkovém součtu se jedná o částku [částka] Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení