68 Co 321/2022- 338

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Kateřiny Sedlákové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 141/2020 - 305, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II mění tak, že žalovná je povinna zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od [datum] do zaplacení; ve zbývajícím rozsahu výroku II a ve výroku III se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky [částka], úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky [částka] za den [datum] a úroků z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok II). Rovněž zamítl požadavek na písemnou omluvu ve znění:„ Vážený pane inženýre, přijměte prosím hlubokou omluvu za veškeré negativní důsledky, které Vám byly způsobeny nezákonným tretsním stíháním zahájeným na základě usnesení o zahájení trestního stíhání vydaným PČR KŘP Libereckého kraje, SKPV, Odborem hospodářské kriminality pod [číslo jednací]“ (výrok III), a rozhodl, že žádný z účatsníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok [příjmení]).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady majetkové i nemajetkové újmy (v celkové výši [částka]), jež mu měla vzniknout v souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Po částečných zpětvzetích žaloby, o nichž bylo rozhodnuto usneseními soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 141/2020 - 174, a ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 141/2020 - 269, a po změně žaloby, která byla připuštěna usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 141/2020 - 269, zůstal předmětem řízení nárok na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu žalobce v trestním řízení v celkové výši [částka] (spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od [datum] do zaplacení), nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši [částka] (spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od [datum] do zaplacení), nárok na poskytnutí zadostiučinění za újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení ve výši [částka] (spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od [datum] do zaplacení) a konečně i požadavek na písemnou omluvu za nezákonné trestní stíhání.

3. Při posuzování uplatněných nároků vyšel soud I. stupně ze skutkových zjištění, podrobně popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku (viz odst. 11 až 31), na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. V krátkosti lze shrnout, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením PČR KŘP Libereckého kraje, SKPV, Odborem hospodářské kriminality, ze dne 24. 6. 2011, [číslo jednací], které bylo žalobci doručeno dne [datum]. Žalobce byl obviněn z přečinu útisku podle § 23 a § 177 odst. 1, 3 písm. a), b) trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství způsobem pokračování v trestném činu třemi dílčími útoky dle § 116 trestního zákoníku, který byl dne [datum] překvalifikován na zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku Trestní stíhání bylo zastaveno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], vydaným v neveřejném zasedání, jež bylo žalobcovu obhájci doručeno dne [datum]. K zastavení trestního stíhání došlo z důvodu dle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy z důvodu, že skutek, jenž byl žalobci kladen za vinu, není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Žalobce byl v trestním řízení zastoupen obhájcem, advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], s nímž se dohodl na smluvní odměně ve výši [částka] za hodinu. Trestní stíhání zasáhlo do osobnostní sféry žalobce, konkrétně do jeho cti, dobré pověsti a soukromého (rodinného) života. Žalobce své nároky z titulu nezákonného trestního stíhání uplatnil u žalované dne [datum]. Ta však jeho požadavkům nevyhověla a v řízení před soudem se následně bránila námitkou promlčení ve vztahu k nárokům na náhradu nemajetkové újmy, a co se týče nákladů obhajoby, zpochybňovala jejich účelnost a výši.

4. Na zjištěný skutkový stav soud I. stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákonů [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“), a jednotlivé nároky posoudil takto:

5. Požadoval-li žalobce zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou trestního řízení, soud I. stupně jeho žalobě nevyhověl s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení. Trestní řízení, zahájené dne [datum], bylo ukončeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], které bylo žalobci, resp. jeho obhájci doručeno dne [datum]. Žalobce uplatnil předběžně nárok u žalované dne [datum] a po dobu předběžného projednání nároku se promlčecí doba stavěla (§ 35 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu), což v daném případě trvalo až do [datum]. Tohoto dne podal žalobce žalobu u soudu. Ze žalobních tvrzení však zcela jasně nevyplývalo, z jakého důvodu se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy v celkové výši [částka]. K výzvě soudu, vtělené do usnesení ze dne [datum], žalobce v podání ze dne [datum] výslovně uvedl, že žalobou neuplatňuje náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, a to ani ve vztahu k délce trestního řízení. Tuto náhradu poprvé požadoval až při jednání dne [datum], kde vzal žalobu ohledně náhrady nemajetkové újmy co do částky [částka] zpět s tím, že nadále si nárokuje jen [částka], z toho [částka] za nezákonné trestní stíhání a [částka] za nepřiměřenou délku řízení. Za tohoto stavu dospěl soud I. stupně k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení, jenž byl u soudu uplatněn až dne [datum], se ve smyslu § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu promlčel, a jelikož žalovaná se promlčení dovolala, nebylo možné jej žalobci přiznat.

6. Pokud jde o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, vzal soud I. stupně v úvahu, že toto trestní stíhání trvalo 8 let a 2 měsíce, žalobce byl obviněn z trestného činu útisku, následně překvalifikovaného na vydírání a byl ohrožen trestem odnětí svobody nejprve v rozpětí jednoho až pěti let a následně v rozpětí pěti až dvanácti let. Trestní stíhání zasáhlo do cti, dobré pověsti a rovněž rodinného života, neboť se od něj odvrátili jeho nejbližší rodinní příslušníci, především děti, jejichž důvěru si žalobce musel postupně získávat až po skončení trestního řízení. Soud I. stupně provedl porovnání žalobcova případu s jinými dvěma případy, v nichž byli poškození nezákonně trestně stíháni pro trestný čin vydírání (a které byly projednány u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 239/2016 a sp. zn. 14 C 259/2018; viz odst. 54 a 55 napadeného rozsudku), a na základě toho pak dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním v žalobcově případě je peněžité plnění ve výši [částka]. Ve zbytku uplatněného nároku, tj. ohledně [částka], byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

7. Dalším z nároků byla náhrada škody spočívající v tzv. obhajném V tomto ohledu soud I. stupně vyšel především ze zjištění, která učinil z obsahu trestního spisu (spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 10/2016) a zabýval se účelností jednotlivých úkonů právní služby, za něž žalobce požadoval náhradu. Při určení její výše vycházel z vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), s tím, že za úkony učiněné do [datum] (do doby překvalifikace trestné činnosti, pro niž byl žalobce stíhán) činila mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby [částka] (§ 7, § 10 odst. 3 písm. b/ advokátního tarifu), po tomto datu pak [částka] (§7, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu). Na odměně advokáta a režijních pasušálech (§ 13 advokátního tarifu), včetně daně z přidané hodnoty, přiznal žalobci částku [částka], a na cestovních náhradách částku [částka] (v podrobnostech viz odst. 59 až 71 napadeného rozsudku).

8. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a jelikož procesní úspěch obou účastníků byl srovnatelný (neboť žalobce uspěl co do nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, zatímco žalovaná měla úspěch ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, a oba účatsníci pak zaznamenali částečný úspěch co do uplatněné náhrady škody -obhajného), nebyla žádnému z nich náhrada nákladů řízení přisouzena.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, jímž napadl oba zamítavé výroky o věci samé (ad II a III) a rovněž tak i závislý výrok o nákladech řízení (ad [příjmení]). Namítal, že soud I. stupně mu nepřiznal omluvu za nezákonné trestní stíhání, aniž by toto své rozhodnutí jakýmkoliv způsobem zdůvodnil; v této části je proto jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Dále namítal, že soud I. stupně učinil nesprávný závěr ohledně promlčení nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, uplatněného ve výši [částka], neboť žalobce již od samého počátku řízení tvrdil, že„ uplatňuje po státu odškodnění za více než 8 let trvající nezákonné trestní stíhání“, a tedy tento nárok řádně a včas u soudu uplatnil. Pokud jde o přiznané peněžité zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, nelze mít částku [částka] za přiměřenou ve vztahu k újmě, kterou žalobce utrpěl. Soud I. stupně bagatelizoval charakter trestné činnosti, z níž byl žalobce obviněn, a nedostatečně zohlednil, že žalobce byl trestně stíhán v souvislosti se svou pracovní činností v odvětví automotive, což výrazně narušilo jeho důvěryhodnost a možnost se v tomto odvětví i nadále uplatnit (pracovní pozice, které později zastával, již nebyly v oblasti automotive). Žalobce je přesvědčen, že mu měla být přisouzena celá požadovaná částka, tj. [částka], která zohledňuje zákonná kritéria, jimiž jsou délka trestního stíhání, povaha trestní věci i dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného. Žalobce konečně nesouhlasil ani s výší náhrady týkající se obhajného. Poukazoval na to, že mu nebyly přiznány odměny za porady s klientem ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], což soud I. stupně odůvodnil tím, že tyto úkony nepřesáhly 1 hodinu. S tím ale žalobce nesouhlasí a vytýká soudu I. stupně, že nesprávně vyšel z údajů pro fakturaci odměny, a nikoliv z čestného prohlášení žalobce, dle něhož tyto porady ve skutečnosti trvaly déle (a přesáhly jednu hodinu). Dále mu měla být v rámci účelně vynaložených nákladů obhajoby přiznána odměna za účast u výslechu svědkyně [příjmení], za prostudování spisu dne [datum], které trvalo 3 hodiny (odměna přitom byla přiznána jen jednou), za prostudování spisu dne [datum] (kde mu byla odměna odepřena, údajně z toho důvodu, že žalobcův obhájce se na předchozí studium spisu dostavil se zpožděním), za nahlížení do spisu [datum] (kde byl nesprávně přiznán jen„ půlúkon“ namísto plné odměny), za podání ze dne [datum] (vyjádření k usnesení o zahájení trestního stíhání, které soud I. stupně nepovažoval za úkon právní služby, a jímž byly vysvětleny zvyklosti v oblasti automotive) a za připojení se k návrhu na delegaci vhodnou ze dne [datum] (které soud I. stupně nesprávně posoudil jako neúčelné). Žalobci byla přiznána nesprávná odměna (jen v poloviční výši) rovněž za návrhy na předběžné projednání obžaloby ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum] a za stížnost ze dne [datum] proti rozhodnutí o předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích tak, že žalované uloží povinnost zaslat žalobci omluvu požadovaného znění a vyhoví mu i ohledně zbývající části uplatněných peněžitých nároků.

10. Žalovaná se s rozsudkem soudu I. stupně plně ztotožnila a navrhla, aby byl v napadeném rozsahu jako věcně správný potvrzen a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu I. stupně v rozsahu, v němž byl napaden, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce, pokud se týkalo jeho požadavků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a na náhradu škody (obhajného), je důvodné, resp. zčásti důvodné, ve zbývajicím rozsahu již nikoliv. Soud I. stupně na danou věc správně aplikoval zákon o odpovědnosti za škodu a ve shodě s ním lze jednoznačně konstatovat (a nebylo to ostatně mezi účastníky ani sporné), že usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne [datum] je odpovědnostním titulem ve smyslu nezákonného rozhodnutí dle § 7 zákona o odpovědnosti za škodu a že žalovaná odpovídá za újmu (ať již majetkovou či nemajetkovou), která v důsledku toho žalobci vznikla. Bylo pak na žalobci, aby spolu s tímto odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval skutečnosti, které by bylo lze kvalifikovat jako porušení jeho konkrétních práv a vznik újmy vzniklé v příčinné souvislosti s nimi.

12. Odvolací soud postupem dle 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval k důkazu některé z listinných důkazů, provedených již soudem I. stupně (viz níže), v ostatním vyšel z jeho úplných a správných skutkových zjištění, která si soud I. stupně procesně správným způsobem opatřil. Z čestného prohlášení žalobce ze dne [datum] (č. l. 258 spisu) se sice podává, že porady s jeho obhájcem konané ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] měly přesáhnout jednu hodinu, což ale nekoresponduje se zjištěními, která byla učiněna z jiného důkazu navrženého a předloženého žalobcem, a sice z faktur, jimiž žalobci cenu právní služby vyúčtoval sám jeho obhájce a dle nichž žádná z výše uvedených porad dobu jedné hodiny nepřekročila (viz. odst. 16 až 18 napadeného rozsudku). Ze skutkových závěrů soudu I. supně vyplývá, že tento vycházel právě z fakturace advokáta coby spolehlivějšího (a věrohodnějšího) listinného důkazu, ve srovnání s nímž se prohlášení, vystavené samotným žalobcem (zainteresovaným na výsledku řízení), jeví nesporně jako„ slabší“ důkaz, a k tomuto závěru se přiklání rovněž odvolací soud. Dále byl v odvolacím řízení proveden důkaz částí spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka] (svazek 28), z něhož bylo zjištěno, že poté, co byla (již opakovaně) podána obžaloba dne [datum] ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze dne [datum] rozhodnuto o tom, že trestní věc bude přikázána k projednání v prvním stupni Městskému soudu v Praze. Ten v neveřejném zasedání dne [datum] rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, proti čemuž podalo Městské státní zastupitelství v [obec] dne [datum] stížnost, a věc byla proto dne [datum] předložena Vrchnímu soudu v Praze. Zde pak dne [datum] do spisu nahlížela advokátní koncipientka Mgr. [jméno] [příjmení], v substituci žalobcova obhájce JUDr. [jméno] [příjmení], a to v čase od 9:09 do 9:26 hodin. Vrchní soud v Praze pak v neveřejném zasedání konaném dne [datum] rozhodl o zastavení trestního stíhání žalobce, přičemž písemné vyhotovení tohoto usnesení bylo žalobci, resp. jeho obhájci doručeno dne [datum].

13. Ohledně důvodnosti žalobcova odvolání ve vztahu k jednotlivým uplatněným nárokům dospěl odvolací soud k níže uvedeným závěrům.

14. Předně lze přisvědčit soudu I. stupně v tom, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení ([částka]) je promlčený.

15. Podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

16. Spojoval-li žalobce vznik nemajetkové újmy s nejistotou, v níž byl po dobu trestního řízení udržován, pak z hlediska přiměřenosti délky tohoto řízení pro něj bylo podstatné to, kdy se dozvěděl o jeho skončení. Vzhledem k tomu, že o zastavení řízení bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, žalobce se o této skutečnosti dozvěděl až dnem, kdy mu bylo písemné vyhotovení tohoto usnesení doručeno. Stalo se tak dne [datum]. Tento okamžik je určující i pro běh subjektivní promlčecí doby dle § 32 odst. 3 věty první zákona o odpovědnosti za škodu. Jelikož žalobce uplatnil nárok u žalované dne [datum], promlčecí doba se stavěla, a to v tomto konkrétním případě po dobu šesti měsíců (§ 35 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu), tedy až do [datum]. V tento den byla podána žaloba u soudu I. stupně a s ním je třeba souhlasit, že ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy bylo třeba hodnotit ji jako vadnou (neurčitou). Žalobce tvrdil, že nezákonným trestním stíháním mu byla způsobena nemajetková újma, neboť trestní stíhání mělo negativní dopad na jeho psychiku, odrazilo se v jeho osobním i pracovním životě a bylo nepřiměřeně dlouhé (během více než 8 let v něm nebylo meritorně rozhodnuto). Za takto vymezenou nemajetkovou újmu požadoval náhradu ve výši [částka]. Soud I. stupně postupoval správně, pokud žalobce usnesením ze dne 17. 5. 2021, č. j. 46 C 141/2020 - 73, vyzval mimo jiné i k tomu, aby sdělil, zda náhradu za nemajetkovou újmu uplatňuje z důvodu nezákonného rozhodnutí (nezákonného trestního stíhání, kde se k délce řízení přihlíží jako k jednomu z hledisek určujících pro stanovení formy a výše zadostiučinění), anebo z důvodu nepřiměřené délky řízení, případně z obou těchto důvodů, a v takovém případě aby uvedl, v jaké výši ji ohledně každého z těchto (samostatných) nároků požaduje. Žalobce na výzvu soudu reagoval podáním ze dne [datum], v němž výslovně uvedl, že„ žalobou podanou zdejšímu soudu nenárokoval přiznání náhrady z titulu nesprávného úředního postupu, a to ani ve vztahu k délce trestního stíhání“. Toto žalobcovo vyjádření nemůže nechat nikoho na pochybách, že žalobou ze dne [datum] nebyl nárok z titulu nepřiměřené délky trestního řízení uplatněn. Za této situace promlčecí doba ohledně tohoto nároku marně uplynula nejpozději dnem [datum] (tj. za rok ode dne, kdy započal její běh). Naposledy v tento den mohl žalobce svůj nárok u soudu uplatnit, chtěl-li zabránit jeho promlčení. Pokud tak ale učinil až při jednání dne [datum], stalo se tak po uplynutí promlčecí doby, a jelikož žalovaná promlčení namítla, nelze jí povinnost k plnění uložit rozhodnutím soudu (§ 609, § 610 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. z.“).

17. Uváděl-li žalobce (v odvolacím řízení), že vznesení námitky promlčení je s ohledem na okolnosti daného případu v rozporu s dobrými mravy, nelze s ním souhlasit. Nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na dobré mravy, resp. zjevné zneužití práva, jež nemá požívat právní ochrany (§ 8 o. z.), připadá - vzhledem k požadavku právní jistoty - do úvahy jen zcela výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivého případu, a to těch, za nichž byla tato námitka uplatněna; nelze je však spatřovat ve skutečnostech rozhodných pro vznik uplatněného nároku (zde délce či„ nezákonnosti“ řízení; srov. i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 či sp. zn. 30 Cdo 2996/2014). Žalobce se již dnem [datum] dozvěděl o nemajetkové újmě (a to i té, kterou lze spojovat s nejistotou ohledně výsledku nepřiměřeně dlouhého řízení) a mohl svůj nárok zákonem předvídaným způsobem uplatnit, podobně jako to udělal v případě ostatních žalobou uplatněných nároků.

18. Pokud jde o náhradu nemateriální újmy, jež měla být žalobci způsobena nezákonným trestním stíháním, i zde se odvolací soud se soudem I. stupně ztotožňuje, pokud dospěl k závěru, že tento nárok byl (naopak) uplatněn včas. Poškozenému, který byl nezákonně trestně stíhán, vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu trestní stíhání vedeno, nicméně počátek běhu promlčecí doby může být vázán až k okamžiku, kdy poškozený mohl nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy uplatnit u příslušného orgánu. V posuzovaném případě je tímto okamžikem den, kdy bylo žalobci oznámeno (doručeno) usnesení o zastavení trestního stíhání, vydané (v jeho nepřítomnosti) v neveřejném zasedání. Šestiměsíční promlčecí doba tak započala bežět dnem [datum] a skončila by dne [datum], nicméně po dobu uplatnění předběžného nároku (od [datum] do [datum]) se stavěla, a tudíž ke dni podání žaloby ([datum]) ještě nemohla uplynout. Soud I. stupně správě vycházel z toho, že vznik újmy (ač každé trestní stíhání, zvláště osoby dosud bezúhonné, se nepochybně negativně promítá do jejího života) se nepresumuje a poškozený je povinen tvrdit a prokazovat, že byla porušena jeho konkrétní osobnostní práva. Dle judikatury Nejvyššího soudu se při stanovení formy a výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a jeho dopadů do osobnostní sféry poškozené osoby, přičemž forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. pak musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

19. V posuzovaném případě soud I. stupně z provedených důkazů správně dovodil, že trestní stíhání zasáhlo do žalobcovy cti a projevilo se i v jeho soukromém, zejména rodinném životě. Naproti tomu trestní stíhání nikterak nevyloučilo žalobce z vysokých pracovních pozic, v nichž v průběhu i po skončení trestního stíhání i nadále působil, a pokud jde o tvrzené narušení jeho důvěryhodnosti, jež ho mělo diskvalifikovat z další možnosti uplatnit se v oblasti automotive, soud I. stupně správně uzavřel, že příčinou„ pošramocení“ žalobcovy pověsti nebylo trestní stíhání, nýbrž to, jakým způsobem byl svými obchodními partnery či konkurenty (nezávisle na trestním stíhání) vnímán a jaké informace o něm byly z jejich strany rozšiřovány. Soud I. stupně správně porovnával žalobcův případ s jinými trestními kauzami, v nichž byli poškození nezákonně trestně stíháni pro obdobnou trestnou činnost, nicméně s jeho závěrem stran přiměřeného zadostiučinění se odvolací soud zcela neztotožňuje. Oba srovnávané případy vykazují shodné znaky s nyní souzenou věcí v tom, že poškození byli stíhani pro trestný čin vydírání, liší se naopak zejména co do délky trestního stíhání (která v žalobcově případě několikanásobně přesahovala délku v porovnávaných kauzách), a taktéž co do intenzity následků v osobnostní sféře (která naopak v případě poškozeného ve věci sp. zn. 14 C 259/2018 převyšovala míru zjištěnou v žalobcově případě). Dle názoru odvolacího soudu nelze ve vztahu k projednávané věci přehlédnout především to, že žalobce byl oproti srovnávaným případům vystaven negativním účinkům trestního stíhání výrazně déle (více než 8 let), a třebaže lze obecně souhlasit s tím, že s trestnou činností, z níž byl žalobce obviněn (vydírání), není spojováno až tak vysoké společenské odsouzení jako např. s trestnou činností proti životu a zdraví, nelze ani tyto dopady zcela pominout, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobci hrozil poměrně vysoký trest odnětí svobody (pět až dvanáct let). Po uvážení všech těchto skutečností má odvolací soud za to, že požadoval-li žalobce zadostiučinění ve výši [částka] (tedy zhruba ve střední úrovni rozhraní daného částkami přisouzenými ve srovnávaných případech, kde se poškozenému, jen byl stíhán po dobu necelých dvou let a ohrožen mírnějším trestem dostalo částky [částka] a poškozenému, jenž byl stíhán po dobu necelých tří let, avšak s intenzívnějšími dopady do osobnostní sféry, částky [částka]), jedná se o adekvátní satisfakci způsobilou naplnit svou kompenzační funkci ve smyslu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu, neboli že žalobci náleží i částka [částka], ohledně níž soud I. stupně žalobu zamítl.

20. Dalším z dílčích nároků, dotčených odvoláním, byl požadavek na písemnou omluvu. Byť to z odůvodnění napadeného rozsudku přímo nevyplývá, je zřejmé, že soud I. stupně nepovažoval uplatnění tohoto dalšího satisfakčního prostředku za důvodné.

21. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 či sp. zn. 30 Cdo 3850/2014), omluva je uznávaným satisfakčním prostředkem ke zmírnění následků dotčení osobnostních práv fyzické osoby a její přiznání záleží vždy na posouzení obsahu i formy příslušné omluvy (z jejíhož textu by mělo porušení konkrétního práva poškozeného přímo vyplývat). Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout - též vedle ní - zadostiučinění v penězích. V posuzovaném případě žalobce v souvislosti s újmou způsobenou mu nezákonným trestním stíháním ke své satisfakci požadoval jak omluvu, tak i peněžitou náhradu (která mu byla přisouzena a která sama o sobě plně kompenzuje újmu, již žalobce utrpěl, a která vychází z konkrétních, v řízení prokázaných skutečností). Byť omluva je vnímána jako kompenzační prostředek první volby, v daném případě ji nelze mít (co do svého obsahu) za přiléhavou. Žalobce ji formuloval velmi široce, a to jako omluvu za„ veškeré negativní důsledky“ vyvolané trestním stíháním, nicméně (jak vyplynulo z dokazování), zdaleka ne všechna negativa, která žalobce pociťoval a kladl do souvislosti se svým trestním stíháním, bylo lze přičítat žalované, resp. trestnímu stíhání jako takovému (viz např. medializace případu či poškození důvěryhodnosti žalobce v odvětví automotive). Soud I. stupně proto nepochybil, pokud žalobci v jeho požadavku na omluvu nevyhověl.

22. Posledním z uplatněných nároků byl nárok na náhradu škody (obhajného). Soud I. stupně i tento nárok, co do svého základu, posoudil správně, neboť náklady řízení spočívající v nákladech na obhajobu v trestním řízení, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, se zásadně považují za náklady ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, které hradí stát za podmínky jejich účelného (důvodného) vynaložení, a to ve výši stanovené zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně (neboli nahrazují se v rozsahu dle advokátního tarifu, a nikoliv podle smluvní odměny za zastupování). Soud I. stupně se proto správně zabýval tím, zda úkony, za něž si žalobce nárokuje náhradu, byly skutečně provedeny a zda náklady na ně lze z objektivního hlediska hodnotit jako účelně vynaložené. Odvolací soud poté, co přezkoumal jeho závěry (viz zejména odst. 57 až 71 napadeného rozsudku), a s přihlédnutím k odvolacím námitkám žalobce, které shledal jako částečně důvodné, dospěl k tomu, že žalobci je na místě přiznat náhradu sestávající z těchto dílčích položek: a) převzetí a příprava obhajoby: [částka] (§ 11 odst. 1 písm. a/, § 10 odst. 3 písm. b/ advokátního tarifu) b) porada s klientem dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 1 písm. c/, § 10 odst. 3 písm. b/ advokátního tarifu) c) účast u výslechu spoluobviněného [příjmení]: [částka] (§ 11 odst. 1 písm. e/, § 10 odst. 3 písm. b/ advokátního tarifu) d) účast při výslechu žalobce dne [datum] (přesáhlo 2 hodiny): 2 x [částka] (§ 11 odst. 1 písm. e/, § 10 odst. 3 písm. b/ advokátního tarifu) e) porada s klientem dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 1 písm. c/, § 10 odst. 3 písm. b/ advokátního tarifu) f) prostudování spisu dne [datum] (přesáhlo 2 hodiny): 2 x [částka] (§ 11 odst. 1 písm. f/, § 10 odst. 3 písm. b/ advokátního tarifu) g) porada s klientem dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 1 písm. c/, § 10 odst. 3 písm. b/ advokátního tarifu) h) podání ze dne [datum] (vyjádření k usnesení o zahájení trestního stíhání): [částka] (§ 11 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 11 odst. 3, § 10 odst. 3 písm. b/ advokátního tarifu) i) návrh na předběžné projednání obžaloby ze dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 2 písm. d/ ve spojení s § 11 odst. 3, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) j) stížnost ze dne [datum], včetně jejího odůvodnění ze dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 2 písm. d/, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) k) účast při výslechu svědka [příjmení] dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 1 písm. e/, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) l) účast při výslechu svědka [příjmení] dne [datum] (přesáhlo 2 hodiny): 2 x [částka] (§ 11 odst. 1 písm. e/, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) m) účast při výslechu svědkyně [příjmení] dne [datum]: 2 x [částka] (§ 11 odst. 1 písm. e/, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) n) návrh na doplnění dokazování ze dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 2 písm. d/ ve spojení s § 11 odst. 3, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) o) účast při výslechu svědka [příjmení] dne [datum] (za 7,5 hodiny): 4 x [částka] (§ 11 odst. 1 písm. e/, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) p) účast při výslechu svědka [příjmení] dne [datum] (přesáhlo 2 hodiny): 2 x [částka] (§ 11 odst. 1 písm. e/, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) q) účast při výslechu svědka [příjmení] dne [datum] (přesáhlo 2 hodiny): 2 x [částka] (§ 11 odst. 1 písm. e/, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) r) účast při výslechu svědka [příjmení] dne [datum] (6 hodin): 3 x [částka] (§ 11 odst. 1 písm. e/, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) s) účast při výslechu svědka [příjmení] dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 1 písm. e/, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) t) prostudování spisu dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 1 písm. f/, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) u) návrh na předběžné projednání obžaloby ze dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 2 písm. d/ ve spojení s § 11 odst. 3, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) v) prostudování spisu dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 1 písm. f/, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) w) žádost o delegaci ze dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 2 písm. d/ ve spojení s § 11 odst. 3, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) x) návrh na předběžné projednání obžaloby ze dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 2 písm. d/ ve spojení s § 11 odst. 3, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) y) nahlížení do spisu ze dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 2 ve spojení s § 11 odst. 3, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu) z) vyjádření ke stížnosti ze dne [datum]: [částka] (§ 11 odst. 2 písm. d/ ve spojení s § 11 odst. 3, § 10 odst. 3 písm. d/ advokátního tarifu).

23. Jak patrno z výše uvedeného přehledu, odvolací soud, nad rámec toho, o čem kladně rozhodl již soud I. stupně, přiznal žalobci toliko další odměnu ve výši [částka] za úkon spočívající v prostudování spisu dne [datum] (ad f/), neboť žalobce důvodně namítal, že tento úkon přesáhl dvě hodiny (konal se v době od 9:12 do 12:22 hodin), a rovněž za úkon představovaný podáním ze dne [datum], resp. [datum] (ad h/), jímž žalobcův obhájce reagoval na usnesení o zahájení trestního stíhání (jemuž nelze upřít účelonost a který lze s využitím analogie dle § 11 odst. 3 advokátního tarifu považovat za obdobný úkonu dle § 11 odst. 2 písm. d/ advokátního tarifu). Přiznána byla rovněž odměna za účast u výslechu svědkyně [příjmení] dne [datum] (ad m/), která byla zřejmě soudem I. stupně toliko opomenuta, když jinak se z odůvodnění napadeného rozsudku (viz zejména odst. 63) nepodává, že by byla z náhrady vyloučena záměrně.

24. Důvodnou naopak odvolací soud neshledal argumentaci žalobce, dle níž měla být přiznána odměna i za porady s klientem ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], neboť tyto porady, jak správně uzavřel již soud I. stupně, nepřesáhly jednu hodinu a nejsou tak úkonem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu (k tomu viz i odst. 12 tohoto rozsudku). Soud I. stupně správně posoudil jako neúčelné studium spisu, které se uskutečnilo dne [datum], a k němuž došlo z důvodu, že na předcházející prostudování spisu (dne [datum]) se žalobcův obhájce dostavil s 50 minutovým zpožděním (namísto v 9:00 až v 9:50 hodin), a jen z tohoto důvodu byl stanoven nový termín, během něhož bylo studium spisu ve 40 minutách dokončeno. Lze tak souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že nebýt obhájcova zpoždění, úkon by bylo nožno dokončit již dne [datum]. Za úkon ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu nelze považovat ani„ nahlížení do spisu“ dne [datum]. Dovolával-li se žalobce v této souvislosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4012/18, dlužno podotknout, že tak činí účelově a mimo kontext tam posuzovaného případu. Dle zmíněného nálezu, který se vyjadřuje k nákladům občanského soudního řízení, nahlížení do spisu může být považováno za samostatný úkon právní služby, za který náleží náhrada podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu (neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu), avšak neplatí to vždy, a je třeba v závislosti na konkrétních okolnostech případu zkoumat účelnost takto vynaložených nákladů řízení (srov. i nález sp. zn. III. ÚS 3000/11). Nahlížení do spisu a jeho prostudování (v rámci civilního soudního řízení) lze proto analogicky posuzovat za samostatný úkon právní služby, za který by náležela advokátovi odměna, jen v takovém případě, kdy svým významem odpovídá prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, přičemž ani v trestním řízení nenáleží advokátovi za každé nahlížení do spisu či jeho prostudování odměna, nýbrž právě jen za prostudování spisu "po skončení vyšetřování", přesněji řečeno v okamžiku, kdy policejní orgán uzná vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby (srov. usnesení Nevyššího správního soudu sp. zn. Azs 33 [číslo], na nějž odkazuje i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2015). V nyní souzené věci však„ informativní“ nahlížení do spisu dne [datum], k němuž došlo za okolností popsaných v odst. 12 tohoto rozsudku, se kvalitativně úkonu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu zdaleka nepřibližuje. Není proto důvod přiznat za něj žalobci„ plnou“ odměnu nad rámec toho, co mu již bylo přisouzeno (jako„ půlúkon“) soudem I. stupně (ad y/). Správně pak soud I. stupně posoudil výši odměny za úkony spočívající v návrzích na předběžné projednání obžaloby ze dne [datum], [datum] a [datum], jakož i za stížnost ze dne [datum], včetně jejího doplnění ze dne [datum] (ad i/, j/, u/, x/), přičemž i v tomto směru lze na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat. Ani odvolací soud pak nemá za to, že by pouhé připojení se k návrhu na delegaci vhodnou ze dne [datum], jenž podal jiný spoluobviněný, bylo možno považovat za účelný úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 až 3 advokátního tarifu.

25. K odměně za úkony uvedené v odst. 24 napadeného rozsudku, která ve svém součtu dává částku 86 300, je třeba přičíst 26 režijních paušálů po [částka] (§ 13 advokátního tarifu), tj. částku [částka] a konečně i 21 % daň z přidané hodnoty ve výši [částka], jakož i cestovní výlohy [částka] (které v sobě již zahrnují i daň z přidané hodnoty a ohledně nichž odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, viz odst. 65 až 71, s nímž se plně ztotožňuje). Ve výsledku se jedná o částku [částka].

26. Lze shrnout, že žaloba je opodstatněná co do obhajného v celkové výši [částka] a co do náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši [částka], tedy celkem co do částky [částka]. Od této částky je třeba odečíst výši těchto náhrad přisouzených výrokem I rozsudku soudu I. stupně (jenž nebyl odvoláním napaden), tj. částku [částka]. Rozdíl obou těchto částek činí [částka] a právě ohledně něho byl rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II podle § 220 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. změněn tak, že žalobci byla tato částka přiznána, a to včetně požadovaného příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, jdoucího od [datum] (§ 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu a nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbývajícím rozsahu výroku II, jakož i ve výroku III (jímž byl zamítnut požadavek na omluvu) byl rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

27. V souladu s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně a rovněž i o nákladech odvolacího řízení, a to v obou případech dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzal přitom v úvahu, že žalobce se domáhal zadostiučinění za nemajetkovu újmu za nezákonné trestní stíhání a za nepřiměřenou délku řízení, přičemž ohledně jednoho z těchto nároků uspěl, zatímco ohledně druhého nikoliv, neboli jeho úspěch lze hodnotit jako„ poloviční“. Také pokud jde o náhradu škody (náklady obhajoby), dosáhli oba účastníci pouze částečného procesního úspěchu, a je proto na místě vyslovit, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení