12 C 354/2021-129

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdalenou Kolářovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o zaplacení částky 440 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 29. 7. 2021 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 410 000 Kč s příslušenstvím, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 28 922,50 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou, došlou nadepsanému soudu 29. 7. 2021, domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí a dále konstatování, že trestní stíhání žalobkyně bylo vedeno na základě nezákonného rozhodnutí, za řízení, jež bylo započato usnesením o zahájení trestního stíhání [číslo jednací], ze dne 2. 8. 2011. Žalobkyně byla nucena vyhledat péči psychiatra, do jehož ordinace docházela cca 5 let, a to od října 2011 do srpna 2016. Důvodem byla reakce na zátěž, jedním z hlavních faktorů bylo táhnoucí se trestní stíhání a s tím související existenční potíže – finanční a pracovní – a později také rodinné potíže, což vedlo k rozvoji poruch spánku s ruminacemi potíží, úzkosti, smutné náladě a suicidálním myšlenkám. Základní diagnózou žalobkyně byla porucha přizpůsobení, protahovaná úzkostně depresivní reakce, až k hloubce středně těžké deprese. Délka trestního stíhání se datuje od 2. 8. 2011 zahájeného usnesením o zahájení trestního stíhání do 18. 11. 2020 jako nejdřívějšího data uplynutí lhůty k odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Při uvážení úkonů trestního řízení předcházejícím samotnému trestnímu stíhání závadný stav a nejistota žalobkyně přesahují 9 let. Ačkoliv bylo na řízení účastno 25 obviněných, řízení nebylo skutkově ani právně složité. Žalobkyně ani jednou nezvadala příčinu k průtahům v řízení, avšak mezi úkony během řízení jsou prodlevy téměř roční či přesahující rok. Samotná trestná činnost se měla udát 9. 4. 2008, tedy více než 12,5 let před skončením trestního řízení. Není tedy namístě nahradit nemajetkovou újmu žalobkyně jinak a samotné konstatování porušení práva, které však žalovaná ani doposud nekonstatovala, by se nejevilo jako dostačující.

2. Při jednání dne 23. 2. 2023 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do konstatování, že trestní stíhání žalobkyně bylo vedeno na základě nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za které lze považovat s ohledem na výsledek trestního řízení usnesení zahájení trestního stíhání ze dne 2. srpna 2011 a co do částky 60 000 Kč s příslušenstvím, neboť na základě stanoviska žalované ze dne 15. 10. 2021 se žalovaná žalobkyni za nezákonné rozhodnutí omluvila, konstatovala, že ve vztahu k žalobkyni došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a zaplatila žalobkyni částku 60 000 Kč, soud proto v této části řízení usnesením ze dne 27. 2. 2023, č. j. 12 C 354/2021-114, zastavil.

3. Žalobkyně dále doplnila, že nezákonným rozhodnutím bylo zasaženo do její osobní a rodinné sféry, když se žalobkyně nemohla vlivem duševního onemocnění, vzniklého následkem nezákonného rozhodnutí, starat o svou nemocnou matku tak, jak by chtěla, a v roce 2013 následkem nezákonného rozhodnutí došlo k rozchodu žalobkyně s partnerem, došlo rovněž k ochladnutí vztahů mezi žalobkyní a jejími dětmi, zetěm a vnoučaty. Nezákonným rozhodnutím došlo rovněž k zásahu do pracovní a finanční sféry žalobkyně, když tato nemohla dlouho nalézt práci a byla opakovaně dotazována na probíhající řízení, situace byla spojena rovněž s předdůchodovým věkem. Když si žalobkyně našla práci ve společnosti [právnická osoba], zaměstnavatel nebyl schopen tolerovat účast na úkonech trestního stíhání. S nedostatkem pracovních příležitostí se žalobkyně dostala do finančních problémů.

4. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala. Uvedla, že trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno dne 2. 8. 2011 usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] a skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 4 T 228/2013, který ve vztahu k žalobkyni nabyl právní moci dne 24. 11. 2020. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 25 Cdo 4768/2007, ze dne 22. 10. 2009. Zdůraznila, že trestní stíhání žalobkyně trvalo 9 let a 3 měsíce s hrozbou trestní sazby až 8 let odnětí svobody. Žalobkyně sice byla v průběhu trestního stíhání dvěma rozsudky soudu I. stupně uznána vinnou, avšak pouze nepravomocně. Žalobkyně nebyla zadržena, ani stíhána vazebně, stíhána byla na svobodě. Žalobkyně tvrdí zásah do psychického zdraví a dokládá několikaletou léčbu na psychiatrii, nicméně ta probíhala pouze ambulantně a skončila již v roce 2016. Případ žalobkyně nebyl medializován. Další zásahy do psychické a osobní sféry žalobkyně netvrdí. Žalovaná uvedla, že v trestním řízení vedeném proti žalobkyni došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem a průběhu trestního stíhání, právní kvalifikaci a hrozící sazbě, a zároveň s přihlédnutím ke srovnávacímu judikátu, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 30 Co 195/2021 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 25 C 234/2019, se přiznání peněžité částky ve výši 60 000 Kč jeví jako dostatečné. Zároveň žalovaná vyslovila žalobkyni omluvu za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení jejího trestního stíhání (usnesení PČR usnesení ze dne 2.8.2011, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo]) v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 228/2013. Vzhledem k okolnostem případu má žalovaná za to, že omluva a přiznaná částka je dostatečným zadostiučiněním.

5. Na základě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků má soud za zjištěný následující skutkový stav:

6. Soud má za prokázaný průběh trestního stíhání žalobkyně ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 228/2013, tak, že ze strany Policie České republiky dne 2. 8. 2021 bylo vyhotoveno usnesení Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], kterým bylo vůči žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle ustanovení § 250a odst. 2 a 4 trestního zákona. Následovaly úkony orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení, jakož i výslechy dalších spoluobviněných a vyhotovování znaleckých posudků, kterých bylo vypracováno 15. Celkem má přípravné řízení 4428 listů. Dne 16. 12. 2013 byla ze strany Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] obžaloba sp. zn. 2 ZT 471/2012 s tím, že trestně stíháno bylo 25 osob, jako 14. i žalobkyně s tím, že pod bodem 10 bylo žalobkyni kladeno za vinu, že v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch z pojistné smlouvy, ač věděla, že došlo k poškození vozidel, došlo jindy a jinde po předchozí vzájemné dohodě s dalšími zinscenovali dopravní nehodu s těmito vozidly a vypověděli nepravdivé údaje, kdy žalobkyně se týká právě tento jediný bod obžaloby. Dále má soud za prokázané z opisu evidence Rejstříku trestů žalobkyně, že tato nebyla v době zahájení trestního stíhání nijak trestně stíhána, ani odsouzena, jednalo se o osobu s čistou trestní minulostí. V únoru roku 2014 bylo nařízeno ze strany soudu hlavní líčení na dny 14. až 17. 4. 2014, k tomuto byli předvoláni obžalovaní. Dne 14. 4. 2014 hlavní líčení proběhlo, když však na jednání bylo zjištěno, že se nedostavily osoby. Hlavní líčení tak neproběhla fakticky a byla odročena za účelem opětovného předvolání na dny 2. až 5. června 2014. Dne 2. června 2014 bylo nařízeno hlavní líčení, toto sice proběhlo, avšak opět bylo odročeno, když předseda senátu zjistil, že se opět některé osoby nedostavily, když však není zřejmé které a zároveň bylo odročeno na dny 14. až 17. července, dále hlavní líčení odročena na červenec neproběhla z důvodu pracovní neschopnosti předsedkyně senátu, a tato byla odročena na dny 25. až 28. 8. 2014, ani tato neproběhla vzhledem k pracovní neschopnosti soudkyně. Bylo odročeno na dny 20. 10. - 23. 10. 2014, ani tato hlavní líčení neproběhla z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti předsedkyně senátu Mgr. [jméno] [příjmení]. Nově byla nařízena na dny 2. až 5. 2. 2015 Hlavní líčení dne 2. 2. 2015 formálně proběhlo, avšak bylo pouze odročeno za účelem opětovného předvolání dalších obžalovaných na dny 16. 3. až 19. 3. 2015. Ze dne 16. 3. 2015 je vypracován opět protokol o hlavním líčení, jednání však fakticky neproběhlo, byť se dostavili obžalovaní i jejich právní zástupci, z toho důvodu, že se opět některé osoby nedostavily a opět nebylo konstatováno, které. Bylo odročeno za účelem opětovného předvolání na dny 27. až 30. 4. 2015 s tím, že hlavní líčení konečně dne 27. 4. 2015 fakticky proběhlo, došlo k výslechu některých obžalovaných a bylo odročeno na den 27. května 2015 za účelem předvolání znalců. Dne 27. 5. 2015 jednání fakticky proběhlo, byli vyslýcháni znalci a bylo odročeno na den 23. června 2015 a 16. července 2015. Tato jednání fakticky proběhla, byly na nich prováděny další důkazy, další jednání pak proběhlo dne 16. 7. 2015, viz. číslo listu 5213 uvedeného spisu, kdy však z důvodů technických potíží bylo odročeno na den 2. září 2015, a to z důvodu nefunkčnosti zařízení pro protokolaci. Následovalo hlavní líčení dne 2. 9. 2015, kdy bylo rozhodnuto, že toto hlavní líčení proběhne v nepřítomnosti některých obžalovaných, byl zopakován průběh dosavadního průběhu, následovalo provádění dokazování, bylo odročeno na den 7. října 2015. Dne 7. října 2015 jednání proběhlo. Došlo ještě k dalšímu doplnění dokazování a bylo odročeno na den 11. listopadu 2015, další jednání hlavního líčení proběhlo dne 11. 11. 2015 s tím, že toto nebylo odročeno, některé osoby se nedostavily, ale bylo pokračováno v hlavním líčení. Bylo odročeno na den 14. ledna 2016, jednání proběhlo a za účelem vyhlášení rozsudku bylo odročeno na den 23. února 2016. Dne 6. dubna 2016, viz. č. l. 5989, došlo k vyhlášení rozsudku s tím, že i žalobkyně byla shledána vinnou z trestného činu pojistného podvodu dle § 250a odst. 1 a 3 trestního zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1 roku, následovala žádost o prodloužení lhůty k vyhotovení vypravení rozhodnutí dne 16. 5. 2016, další žádost ze dne 17. 6. 2016, další žádost ze dne 25. 7. 2016 a další žádost ještě ze dne 31. 1. 2017. Následně došlo k vypracování písemného rozsudku, který byl v lednu roku 2017 rozesílán. Proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání, jak ze strany obžalovaných, tak i ze strany státního zastupitelství, spis byl předložený Městskému soudu v Praze, ten dne 13. listopadu 2017 na veřejném zasedání projednal věc a vůči žalobkyni rozsudek usnesením č. j. 7 To 352/2017-6423 zrušil věc a vrátil ji soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Spis byl vrácený soudu prvního stupně k dalšímu řízení, následovalo nařízení hlavního líčení na den 29. 5. 2018. Další hlavní líčení proběhla dne 28. 6. 2018, 5. 9. 2018, 24. 10. 2018, 23. 11. 2019, 3. 4. 2019, 16. 9. 2019, 23. 7. 2019. Soud I. stupně vyhlásil další rozsudek dne 27. 8. 2019, v mezidobí byly také vypracovány znalecké posudky. Obvodní soud pro Prahu 4 následně vyhlásil rozsudek čj. 4 T 228/2013-7741, kterým žalobkyni opětovně shledal vinnou z trestného činu, který jí byl kladený za vinu, podle § 250a odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců. Opět byl trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením čj. 7 To 76/2020-8073 ze dne 31. března 2020 opět rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyni zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání. Následovalo hlavní líčení, na kterém byl vyhlášený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 29. září 2020, pod č.j. 7 T 228/2013-8306, kterým byla žalobkyně obžaloby zproštěna, pod bodem V. Vůči žalobkyni rozsudek nabyl právní moci dne 24. 11. 2020.

7. Z nesporných tvrzení účastníků má soud za zjištěno, že žalobkyně uplatnila podáním, doručeným žalované dne 28. 1. 2021, nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč za nezákonné rozhodnutí v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 228/2013 a že žádost žalobkyně byla žalovanou shledána částečně důvodnou, a proto jí žalovanou bylo přiznáno a plněno zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí v částce 60 000 Kč.

8. Z lékařské zprávy MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 10. 12. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně se u MUDr. [příjmení] léčila zhruba pět let, a to od října 2011 do srpna 2016. Důvodem byla reakce na zátěž, kdy jedním z hlavních faktorů bylo trestní stíhání, s tím související existenční potíže a později i rodinné potíže. Tyto okolnosti vedly k rozvoji poruch spánku s ruminacemi potíží, úzkosti, smutné náladě a suicidálním myšlenkám. Žalobkyni bylo nasazeno antidepresivum [anonymizováno] a nárazově na uklidnění [anonymizováno]. Do konce roku 2011 kontroly probíhaly v intervalu dvou až tří týdnů, následně se stav zlepšil a kontroly probíhaly jednou za dva až tři měsíce. Docházelo k výkyvům, pro něž byla navyšována dávka antidepresiva. Zlepšení nastalo od konce roku 2014, následně proběhlo několik návštěv psychiatra, užívání antidepresiv bylo ukončeno na konci roku 2015, poslední návštěva proběhla v srpnu 2016. Žalovaná se u MUDr. [příjmení] léčila z poruchy přizpůsobení, protahované úzkostně depresivní reakce, až k hloubce středně těžké deprese.

9. Žalobkyně vypověděla, že následkem trestního stíhání se u ní projevily deprese, chtěla spáchat sebevraždu, a proto vyhledala MUDr. [příjmení]. K MUDr. [příjmení] docházela pět let, napsal jí léky a dostal ji z nepříznivého stavu, kdy žalobkyně byla bezradná ohledně svého dalšího života, nemohla spát, byla vyčerpaná a trpěla depresí. Poté, co začaly působit léky se stav ustálil v mírnější depresi, která trvala dva až tři roky. Po celou dobu, kdy žalobkyně docházela k MUDr. [příjmení], užívala [anonymizováno]. Poté, co k MUDr. [příjmení] přestala docházet, byl její stav dobrý, zhoršil se vždy jen nárazově, pokud například došlo předvolání k soudu.

10. Žalobkyně celou situaci musela tajit před rodinou a situace vedla ke zhroucení rodinných vztahů. Pro zetě, manžela dcery, vztah skončil. Žalobkyně se proto doposud ani nemůže vídat s vnoučaty a vídá je zhruba jednou ročně. Vztah se synem byl zpočátku komplikovaný, ale napravil se a nyní mají k sobě blíž než s dcerou, která je pod vlivem zetě. Od roku 2012 žalobkyně pečovala o nemocnou matku, která byla nepohyblivá a vyžadovala intenzivní péči. Žalobkyně tak byla velmi unavená, neboť jednak nemohla spát kvůli psychickým potížím a jednak z důvodu, že se v noci musela starat o matku. Trestní stíhání mělo dopad i na partnerský život žalobkyně, neboť žalobkyně měla depresi, byla uzavřená, neměla energii na intimní život a neměla energii řešit věci. Před Vánoci roku 2013 se tak po čtyřech letech vztahu s partnerem rozešli. Žalobkyně připustila, že vliv na rozpad vztahu mohla mít i skutečnost, že se odstěhovala z [obec] do [obec].

11. Před zahájením trestního stíhání žalobkyně pracovala v [obec] a roznášela letáky, poté, co se z důvodu péče o matku přestěhovala do [obec], si našla práci noční recepční. S účastí na jednáních u soudu v těchto zaměstnáních s ohledem na jejich povahu nebyl problém. Poté, co matka žalobkyně v roce 2016 zemřela, nemohla si žalobkyně najít práci, neboť byla v předdůchodovém věku, nedokázala konkurovat mladším uchazečům, novým technologiím a podobně. Pokud se o práci ucházela, nemusela sdělovat, že je vůči ní vedeno trestní řízení. Problém nastal, když si našla práci ve [právnická osoba], kde musela sdělovat, že potřebuje volno a do propustky uvádět důvod, kterým byla účast na hlavních líčeních. Zde žalobkyni na jednání nechtěli pouštět a ve zkušební době se s ní rozloučili.

12. Z dalších, v řízení provedených důkazů, soud nezjistil žádné právně významné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci samé.

13. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci. Soud nemá žádný důvod pochybovat o skutečnostech vyplývajících z provedených důkazů, včetně účastnické výpovědi žalobkyně.

14. Po právní stránce soud věc posuzoval následovně:

15. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen jako„ zákon o odpovědnosti státu“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

16. Podle ust. § 5 písm. a), b) uvedeného zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

17. Podle ust. § 7 odst. 1 uvedeného zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

18. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

19. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

20. Dle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, je„ (…) ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu (.)“ Trestní stíhání žalobkyně trvalo 9 let a 3 měsíce s hrozbou trestní sazby až 8 let odnětí svobody. Žalobkyně byla v průběhu trestního stíhání dvěma rozsudky soudu I. stupně uznána vinnou a odsouzena, avšak nepravomocně. Žalobkyně nebyla zadržena ani stíhána vazebně, stíhána byla na svobodě. Případ žalobkyně nebyl medializován. V řízení bylo prokázáno, že došlo k významnému zásahu do osobní sféry žalobkyně, a to do jejího zdraví, když se následkem nezákonného rozhodnutí léčila po dobu pěti let se středně těžkou depresí na psychiatrii, přičemž zpočátku byly projevy nemoci a dopad do života žalobkyně velmi významné a žalobkyně musela být medikována. Prokázán byl rovněž zásah do rodinné sféry žalobkyně, spočívající zejména ve zhoršení a omezení vztahu s dcerou žalobkyně a její rodinou a rozpadu partnerského vztahu žalobkyně, kdy trestní stíhání žalobkyně a na něj navazující onemocnění žalobkyně bylo jednou z jeho příčin. Soud naopak nemá za prokázané, že by trestní stíhání žalobkyně mělo za následek významnější dopad do finanční a pracovní sféry žalobkyně. Žalobkyně měla mít potíže najít a udržet si zaměstnání. Tato skutečnost, co se týče hledání zaměstnání, nastala teprve v roce 2016, sama žalobkyně však uvedla, že to bylo zapříčiněno předdůchodovým věkem a její konkurenceschopností; vedení trestního stíhání tak nemělo na hledání zaměstnání žádný vliv, neboť tyto skutečnosti na pohovorech uvádět nemusela. Co se týče problémů s následným udržením zaměstnání z důvodu účasti na hlavních líčeních, tento případ nastal jednou, ve společnosti [právnická osoba], kde byl se žalobkyní rozvázán pracovní poměr ve zkušební době. Následně pak žalobkyně pobírala podporu v nezaměstnanosti a následně dosáhla důchodového věku. Trestní stíhání se tedy projevilo ve zdravotní a rodinné sféře žalobkyně, v pracovní a finanční sféře zcela minimálně.

21. Soud ke srovnávací judikatuře odkazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2022, č. j. 46 C 141/2020-305, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 68 Co 321/2022-338. V odkazovaném případě bylo žalobci přiznáno zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí v částce 100 000 Kč, přičemž žalobce byl trestně stíhán více než osm let, byl obviněn z trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku a hrozilo mu uložení trestu odnětí svobody 5 – 12 let, trestní stíhání zasáhlo do žalobcovy cti a projevilo se i v jeho soukromém, zejména rodinném životě, kdy došlo k rozluce s manželkou (byť z jiných důvodů, než z důvodu trestního stíhání) a k ochladnutí vztahu s dětmi.

22. Žalovaná pak poukazovala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 3. 2022, č. j. 15 C 181/2021-354, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022. V citované věci se jednalo o spoluobviněného žalobkyně v řízení 4 T 228/2013 vedeném u nadepsaného soudu; žalobce byl trestně stíhán po stejnou dobu jako žalobkyně v tomto řízení a hrozila mu trestní sazba až 8 let odnětí svobody. V daném případě se trestní stíhání projevilo toliko v pocitu diskomfortu a nedobré nálady. Žalobci byla přiznána na přiměřeném zadostiučinění částka 45 000 Kč (resp. bylo v řízení konstatováno, že tato částka plněná žalovanou, je dostačující). K uvedenému případu je však potřeba zdůraznit, že se žalobce vedle náhrady za nezákonné rozhodnutí domáhal rovněž náhrady za nepřiměřenou délku trestního řízení, a tedy k této nebylo v rámci odčinění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí přihlíženo.

23. Dále pak žalovaná poukazovala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, č. j. 30 Co 195/2021-142. V uvedeném rozhodnutí byl žalobce stíhán pro tři skutky kvalifikované jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti dle ust. § 216 odst. 1 písm. a) a pojistného podvodu dle § 210 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku a byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání až 5 let. Trestní řízení trvalo 4 roky a 7 měsíců. Negativní dopady do sfér života žalobce spočívaly v tom, že žalobce byl před transplantací ledviny a měl se vyhýbat stresu, což nebylo možné splnit. Zároveň byl žalobce ohrožen povinností nahradit škodu v částce 200 000 Kč Městský soud v Praze uzavřel, že částka 15 000 Kč, přiznaná Obvodním soudem pro Prahu 2 jako zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, je přiměřená. V tomto případě však trestní řízení trvalo téměř o polovinu kratší dobu, než v případě žalobkyně, žalobci hrozil až o tři roky nižší trest, nebyl zjištěn dopad do sféry rodinného života a žalobci následkem trestního řízení nebyla způsobena vlastní újma na zdraví.

24. Dle judikatury Nejvyššího soudu se při stanovení formy a výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a jeho dopadů do osobnostní sféry poškozené osoby, přičemž forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu pak musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

25. Soud shledal, že je na místě odčinit nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni poskytnutím peněžitého zadostiučinění. V řízení bylo zjištěno, že trestní stíhání žalobkyně trvalo 9 let a 3 měsíce, za obvinění z trestného činu pojistného podvodu jí hrozil trest odnětí svobody až 8 let. Následkem nezákonného rozhodnutí vznikla žalobkyni újma na zdraví a bylo rovněž zasaženo do její sféry rodinného života. Dle názoru soudu je případem, který se v podstatných znacích shoduje s případem žalobkyně případ uvedený pod odstavcem 21 tohoto rozsudku. V uvedeném případě byla žalobci přiznána náhrada za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím v částce 100 000 Kč, trestní řízení trvalo zhruba stejně dlouho (rozdíl 1 roku ve prospěch žalobkyně), žalobci hrozil vyšší odnětí trest svobody (rozdíl 7 let horní sazby v neprospěch žalobkyně), povaha trestného činu vydírání je vnímána jako trestný čin proti svobodě jako závažnější než trestný čin proti majetku – trestný čin pojistného podvodu (mírný rozdíl ve prospěch žalobkyně), avšak bylo zasaženo„ toliko“ do cti žalobce a do jeho rodinného života (naproti tomu žalobkyni vznikla následkem nezákonného rozhodnutí vlastní újma na zdraví a rovněž bylo zasaženo do jejího rodinného života). Soud proto uzavřel, že částka 60 000 Kč plněná žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění žalovanou, není dostačující k odčinění nemajetkové újmy žalované, když vzhledem ke všem shora uvedeným kritériím a srovnatelným případům má za to, že adekvátní satisfakcí způsobilou naplnit svou kompenzační funkci ve smyslu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu je částka 90 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni plnila částku 60 000 Kč, uložil soud žalované zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč (výrok I. tohoto rozsudku) a ve zbytku žalobu zamítnul (výrok II. tohoto rozsudku). Úroky z prodlení z byly žalobkyni přiznány ode dne po uplynutí data splatnosti, stanoveného v souladu s ust. § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu (první den po uplynutí šesti měsíců od uplatnění nároku). Od tohoto data má žalobkyně nárok na jejich zaplacení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle vyhlášky č. 351/2013 Sb.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení co do základu úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení v částce 28 922,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 29. 7. 2021, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 15. 6. 2022, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 23. 2. 2023, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (doplnění žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 2. 3. 2023, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 31. 3. 2023 a z částky 1 550 Kč za účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí dle § 11 odst. 2 písm. f) a. t. ze dne 6. 4. 2023 včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22 250 Kč ve výši 4 672,50 Kč.

27. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř. O lhůtách k plnění bylo rozhodnuto dle ust. § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., a to s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.