68 Co 337/2022- 201

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1) Město Dvůr Králové nad [příjmení], [IČO] sídlem [adresa] 2) Město Vrchlabí, [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalované a k odvolání 1. vedlejšího účastníka na straně žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 40 C 88/2021 - 127, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad I) mění tak, že se žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná a vedlejší účastníci na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně [částka] a na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] k rukám její advokátky do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni [částka] s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zastavil řízení co do 8,25 % úroku z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] (výrok II) a vyslovil, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů řízení [částka] k rukám její advokátky do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Soud I. stupně uvedl, že tak rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalované poskytnutí částky [částka] jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o odstranění nedovoleně umístěné pevné překážky z veřejně přístupné účelové komunikace (hlavní řízení), které bylo zahájeno dne [datum] doručením žádosti účastníků (včetně žalobkyně) o nařízení odstranění nedovolené pevné překážky z účelové komunikace a dosud nebylo skončeno, trvá tak 8 let a 3 měsíce, přičemž v jeho průběhu bylo zahájeno řízení o určení právního vztahu – o právní povaze cesty – jakožto předběžné otázce (vedlejší řízení), pro něž bylo hlavní řízení o odstranění překážky přerušeno. Správní orgány jak v rámci hlavního, tak i vedlejšího řízení dlouhodobě nerespektovaly zákonné lhůty k učinění jednotlivých úkonů ani závazný právní názor nadřízeného správního úřadu, jenž byl nucen na podnět účastníků řízení či z vlastní iniciativy opakovaně činit opatření proti nečinnosti, věc byla delegována z Městského úřadu Špindlerův Mlýn na Městský úřad Vrchlabí a následně na Městský úřad Dvůr Králové nad [příjmení]. Žalobkyně spolu s ostatními účastníky řízení vyjma nespočtu telefonátů, podání a přípisů, podali tři stížnosti proti postupu správního orgánu, šest žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti, pět odvolání proti správním rozhodnutím, dvě urgence výkonu rozhodnutí o předběžném opatření, dvě oznámení o nerespektování povinnosti uložené nadřízeným správním úřadem, jednu žalobu na nečinnost správního orgánu a jeden podnět veřejnému ochránci práv k přešetření postupu správních orgánů. Žalobkyně vyslovila přesvědčení o tom, že na předmětné správní řízení dopadá Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen„ NS“) ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“), když bylo dotčeno vlastnické právo žalobkyně (přístup k nemovitostem v jejím vlastnictví). Neúměrně dlouhé řízení žalobkyni způsobilo nemajetkovou újmu, jejíž výši vyčíslila v souladu se závěry Stanoviska na částku [částka], když k základní částce ve výši [částka] za rok řízení s polovičním krácením za první dva roky řízení, přičetla 50 % základní částky, neboť umístěním nedovolené pevné překážky na komunikaci došlo k zamezení příjezdu k nemovitosti žalobkyně, které je přes 80 let, je nucena dopravovat se do své nemovitosti pěšky, vystavuje se riziku spojenému s dopravní nedostupností nemovitosti pro složky integrovaného záchranného systému. Žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované dopisem ze dne [datum], ta jej odmítla dopisem ze dne [datum].

3. Soud I. stupně uvedl, že žalovaná nárok žalobkyně neuznala. Žalovaná stvrdila, že žalobkyně požaduje náhradu nemajetkové újmy za řízení o odstranění pevné překážky, jakkoliv ve věci probíhala dvě samostatná řízení, vyslovila nesouhlas s tím, že by na předmětné řízení Stanovisko dopadalo, neboť předmětem řízení je ochrana veřejného subjektivního práva (užívání veřejně přístupné cesty), které vzniká při splnění zákonných podmínek předem neurčenému okruhu uživatelů přímo ze zákona. Je tak nutno se zabývat jednotlivými průtahy, které ovšem žalobkyně musí tvrdit, což nečiní. Žalovaná uvedla, že pokud by soud dospěl k závěru, že na věc lze aplikovat čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), pak namítá, že předmětem správního řízení byla skutkově složitá věc, žalobkyně nemá v předmětné nemovitosti trvalý pobyt, slouží pouze k rekreačním účelům. Žalovaná nesouhlasila se stanovením základní částky na [částka] za rok řízení ani s jejím procentuálním navýšením.

4. Soud I. stupně dále uvedl, že 1. vedlejší účastník namítl, že se žalobkyně měla především domáhat zřízení práva nezbytné cesty v civilním řízení, pokud se jí se sousedy nepodařilo dohodnout. Znepřístupnění původní cesty vedoucí přes jejich pozemek nemělo zásadní vliv na provoz stavby (dalšího souseda žalobkyně – poznámka odvolacího soudu). Běžným osobním automobilem se po inkriminované cestě nebylo možno dostat ani před rokem [rok] a bylo nutno použít automobil terénního typu. Tento stav platí v zásadě dosud.

5. Druhý vedlejší účastník namítl, že jako silniční správní úřad rozhodoval pouze v řízení o určení právní povahy cesty, v řízení o odstranění pevné překážky nijak nefiguroval. Výsledkem řízení o určení právní povahy cesty je rozhodnutí deklaratorního charakteru, které nijak nekonstituuje práva ani povinnosti a nemá na existenci veřejně přístupné účelové komunikace vliv. Nebyly tak splněny judikatorně vymezené podmínky použitelnosti čl. 6 Úmluvy na délku správního řízení, když deklaratorní rozhodnutí vedlejšího účastníka nemohlo mít vliv na existenci či rozsah vlastnického práva žalobkyně a nemohlo její vlastnické právo omezit. Ostatně sama žalobkyně označila spor za marginální, pak není splněna ani podmínka, že jde o spor, který musí být opravdový a vážný. Dále dodal, že se především jedná o sousedský spor, který by měl být řešen v rovině soukromého práva. Manželé [příjmení] (sousedé žalobkyně, kteří na svém pozemku zbudovali překážku – poznámka odvolacího soudu) v rámci smírného řešení sporu vybudovali na svém pozemku novou spojnici na veřejně přístupnou účelovou komunikaci nacházející se nad jejich pozemky, ze které žadatelé o odstranění pevné překážky obsluhují své nemovitosti. Tuto alternativní cestu začali někteří z žadatelů, včetně žalobkyně, i užívat. Žalobkyně tak neztratila přístup ke svým nemovitostem, může je obsluhovat i motorovými vozidly.

6. Soud I. stupně dále uvedl, že žalobkyně vzala v průběhu řízení žalobu částečně zpět co do úroku z prodlení z požadované jistiny od [datum] do [datum], pročež řízení částečně zastavil.

7. Soud I. stupně po provedeném dokazování a po citaci ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí na straně jedné v zákonem stanovené lhůtě a na straně druhé v přiměřené lhůtě a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, poté, kdy popsal průběh namítaného řízení i řízení vedlejšího, posuzoval předně to, zda lze na délku posuzovaného (správního) řízení aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tak i závěry Stanoviska, v této souvislosti zdůraznil, že pro kladné zodpovězení této otázky musí být kladně zodpovězeny otázky dílčí, a to, zda jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, zda má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a zda je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy, přičemž dospěl k pozitivnímu výsledku.

8. V této souvislosti soud I. stupně uvedl, že v řízení jde o odstranění pevné překážky na příjezdové komunikaci, která, jak bylo ve správním řízení uzavřeno, tvoří jedinou příjezdovou cestu sjízdnou běžnými motorovými vozidly k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně, existující od nepaměti, přičemž výsledek řízení tak má přímý vliv na výkon práva soukromoprávní povahy (výkon vlastnického práva). Soud I. stupně se vypořádal s žalovanou odkazovanými závěry učiněnými v rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen„ MS“) ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 Co 64/2018 – 131, v němž odvolací soud neshledal aplikovatelnost čl. 6 Úmluvy na správní řízení, které se týkalo určení právní povahy komunikace ležící na sousedním pozemku, přičemž žalobkyně v tomto jiném řízení ani netvrdila existenci veřejně přístupné účelové komunikace k nemovitostem v jejím vlastnictví existující od nepaměti. Soud I. stupně uvedl, že na rozdíl od žalovanou odkazovaného řízení, se řízení projednávané v této věci týká odstranění překážky bránící žalobkyni v užívání jediné příjezdové cesty k nemovitostem v jejím vlastnictví, existující od nepaměti, přičemž řízení o určení právní povahy této cesty je řízením vedlejším, do jehož vyřešení bylo řízení o odstranění pevné překážky přerušeno.

9. Soud I. stupně poté, kdy rozhodné období řízení vymezil daty [datum], kdy řízení bylo zahájeno a jedná se o den, který následuje v souladu s ust. § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, po uplynutí 30 denní lhůty k vyřízení podnětu účastníka správního řízení, neboť v dané věci žalobkyně podala podnět k zahájení správního řízení o odstranění pevné překážky dne [datum], a [datum], když řízení ještě neskončilo /ust. § 154 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) /, a trvá tak cca 8 let a 4 měsíce, přičemž do této doby započítal i délku způsobenou přerušením řízení po dobu od [datum] do [datum], kdy probíhalo řízení o předběžné otázce určení právní povahy předmětné komunikace, dospěl k závěru, že celková doba řízení není dobou přiměřenou. V dané věci tak došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, kdy se jedná o vyvratitelnou domněnku o vzniku imateriální újmy, nadto žalobkyně, které je již 82 let, byla po dlouhou dobu udržována v nejistotě, zda přístup k její nemovitosti bude ještě motorovým vozidlem možný. Soud I. stupně uvedl, že v projednávaném případě není dostačující pouhé konstatování porušení práva a při stanovení základní částky odškodnění ve výši [částka] ročně s polovičním krácením za první dva roky řízení, celkově tak částky [částka], vycházel ze zvýšené míry inflace a délky posuzovaného řízení.

10. Soud I. stupně při rozboru jednotlivých kritérií (k těmto více níže) stanovených v ust. 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. dospěl k dle něj adekvátní výši zadostiučinění v penězích, a to částce [částka], tedy částce přesahující žalobkyní požadované zadostiučinění, pročež žalobě zcela co do jistiny nároku vyhověl.

11. Vzhledem ke složitosti řízení, když hlavní i vedlejší řízení opakovaně probíhala na více instancích, včetně soudního přezkumu, soud I. stupně základní částku snížil o 10 %. Naopak základní částku navýšil o 27 % za postup orgánů veřejné moci, když v řízeních docházelo k opakovaným nedůvodným průtahům, kvůli kterým bylo projednání věci delegováno postupně na dva další prvoinstanční orgány, přičemž po celou dobu žalobkyně projevovala snahu o rychlý postup ve věci, vyřízení urgovala prostými přípisy i za pomoci procesních prostředků, a to stížnosti na nečinnost, stížnosti k veřejnému ochránci práv (soud I. stupně tak zjevně neshledal negativní podíl žalobkyně na délce řízení – poznámka odvolacího soudu). Překračovány byly nejen lhůty zákonné, ale i lhůty k provedení úkonu (vydání rozhodnutí, výkon předběžného opatření) nařízené nadřízeným správním orgánem ke stížnostem účastníků. Ve věci pravomocného usnesení o nařízení předběžného opatření ze dne [datum] nedošlo po celou dobu řízení k výkonu tohoto rozhodnutí. Prvoinstanční orgány v některých případech nerespektovaly právní názor nadřízeného orgánu, jejich rozhodnutí byla v jednotkách případů rušena a vracena pro nepřezkoumatelnost. Nedůvodných průtahů se dopouštěl i Krajský úřad Královéhradeckého kraje, když rušil prvoinstanční rozhodnutí, ačkoliv v určité fázi řízení již měl dostatek skutkových zjištění, aby mohl ve věci meritorně rozhodnout. O dalších 20 % pak soud I. stupně navýšil základní částku odškodnění z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobkyni, když té bylo v jejím (vyšším – poznámka odvolacího soudu) věku fakticky znemožněno její, dříve hojně navštěvovanou, rekreační nemovitost navštěvovat.

12. Úrok z prodlení byl soudem I. stupně přiznán ode dne [datum], tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené k projednání nároku žalovanou a běžící od uplatnění nároku dne [datum].

13. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když uvedl, že výše plnění závisela na jeho úvaze, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (dle odůvodnění jeho rozhodnutí by se však mělo jednat o částku [částka], kdy soud I. stupně při výpočtu částky náhrady nákladů řízení zjevně opomněl na žalobkyní zaplacený soudní poplatek [částka] – poznámka odvolacího soudu).

14. Proti rozsudku soudu I. stupně podala včasné a přípustné odvolání žalovaná, zjevně nesouhlasila s rozsudkem soudu I. stupně stran aplikace čl. 6 Úmluvy na posuzované řízení a s výší přisouzeného zadostiučinění.

15. Žalovaná vytkla soudu I. stupně jeho závěr, že nárok žalobkyně lze posuzovat z titulu nepřiměřené délky řízení, neboť výsledek tohoto řízení má přímý vliv na výkon práva soukromoprávní povahy, a to práva vlastnického, neboť je třeba zohlednit, že v případě žalobkyně bylo Krajským soudem v Hradci Králové potvrzeno, že předmětná komunikace je veřejně přístupnou účelovou komunikací, přičemž o vztahu jednotlivých účastníků sporu o užívání účelové komunikace NS v rozhodnutí (usnesení – poznámka odvolacího soudu) ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 30 Cdo 259/2002, konstatoval, že vztah mezi nimi je veřejnoprávní, upravený zákonem č. 13/1997 Sb. (o pozemních komunikacích – poznámka odvolacího soudu). V řízení o odstranění pevných překážek z veřejně přístupné účelové komunikace jde o uložení povinnosti vlastníku pozemku podle téhož zákona, předmětem řízení je tedy ochrana veřejného užívání pozemku jakožto cesty, což má přímý vliv pouze na práva a zejména povinnosti vlastníka tohoto pozemku, na němž je umístěna překážka. Výsledek řízení o odstranění překážky z veřejně přístupné účelové komunikace tak na vlastnické právo žalobkyně přímý vliv nemá.

16. Žalovaná dále namítla, že řízení je stiženo vadou, neboť soud I. stupně nepřípustně překročil žalobní návrh v tom smyslu, že při výpočtu základní částky celkového odškodnění vycházel z délky řízení za období od [datum] do [datum], žalobkyně však přiměřené zadostiučinění nárokovala pouze za období od [datum] do [datum].

17. Žalovaná také namítla, že soud I. stupně při stanovení roční sazby odškodnění nesprávně vycházel ze zvýšené míry inflace, kdy v této souvislosti odkázala na řadu rozhodnutí NS a jejich závěr, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny. Dále základní částku ročního odškodnění nesprávně navýšil s odkazem na délku řízení, jakkoliv již sama tato skutečnost je důvodem odškodnění. Rovněž se nevypořádal s argumentací žalované stran nedůvodnosti žalobkyní požadované výše zadostiučinění, když odkazovala např. na rozsudek MS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 Co 20/2021 -70, v němž odvolací soud v řízení týkajícím se uložení sankce považoval za adekvátní jako základní odškodnění částku [částka] za jeden rok vedení řízení. Žalovaná k této otázce uzavřela, že je nepřiměřené vycházet z roční sazby [částka] za jeden rok vedení řízení.

18. Žalovaná nesouhlasila ani se soudem I. stupně učiněnou procentuální modifikací celkové základní částky odškodnění, kdy dle ní soud I. stupně nedostatečně snížil celkovou základní částku odškodnění z důvodu složitosti řízení a naopak nesprávně přistoupil ke zvýšení základní částky stran kritéria významu řízení pro žalobkyni.

19. V této souvislosti uvedla, že ze spisové dokumentace je zřejmá rozsáhlost celé věci, kdy opakovaně byla uskutečňována místní šetření, bylo provedeno složité a rozsáhlé dokazování včetně řady historických a mapových podkladů, byla vyslechnuta celá řada svědků, když někteří z nich byli vyslechnuti na základě dožádání u Městského úřadu v Kutné Hoře, bylo činěno velké množství podání, v řízení vystupovalo větší množství účastníků, v řízení opakovaně rozhodoval krajský úřad jakožto odvolací orgán. Žalovaná vyslovila přesvědčení o tom, že soud I. stupně měl zohlednit toto kritérium při snížení základní částky zásadněji.

20. Stran významu řízení pro žalobkyni žalovaná zdůraznila, že v porovnání s ostatními druhy řízení jako je např. trestní řízení, zejména pokud je obviněný ve vazbě, řízení ve věcech opatrovnických, kde plynutí času může mít nezvratné následky pro rodinný život, či řízení ve věcech týkajících se zdraví nebo života, by měl být význam předmětu posuzovaného řízení posouzen jako nižší. Rovněž bylo potřeba zohlednit, že nemovitost žalobkyně slouží toliko k rekreačním účelům, což se nutně muselo promítnout do četnosti pobývání žalobkyně v nemovitosti, přičemž žalobkyně sama uvedla, že vzhledem ke svému zdraví, které je vzhledem k věku chatrné, do nemovitosti nejezdí. Lze tak usuzovat, že návštěvy nemovitosti by nebyly časté, ani kdyby překážka neexistovala. Nadto žalovaná zdůrazňovala, že za nepříznivých klimatických podmínek, a to nejen v podobě sněhové pokrývky, které jsou v horských oblastech po několik měsíců v roce, byl přístup k nemovitosti motorovými vozidly nemožný i před umístěním překážky, nadto běžným motorovým vozidlem. Oproti tomu soud I. stupně bez opory v provedeném dokazování dospěl k závěru, že nemovitost byla žalobkyní dříve hojně navštěvována. Žalovaná připomněla, že bylo nutné disponovat povolenkou vydanou Správou Krkonošského národního parku (dále jen„ KRNAP“) pro vjezd motorovými vozidly do oblasti, kde se nachází chata žalobkyně, soud I. stupně však odmítl provést k důkazu dotaz na Správu KRNAP, zda žalobkyně disponovala povolenkou k vjezdu v období před umístěním překážky, což žalovaná považovala za důkaz způsobilý prokázat, že žalobkyně svoji nemovitost nebyla oprávněna motorovým vozidlem navštěvovat již před umístěním překážky. Prvním vedlejším účastníkem bylo předloženo vyjádření Správy KRNAP, ze kterého bylo zjištěno, že v období od roku 2014 do roku 2017 povolenku na rozdíl od některých dalších účastníků správního řízení žalobkyně neměla, což vyvrací tvrzení o příčinné souvislosti mezi četností návštěv žalobkyně v její nemovitosti a umístěním pevné překážky.

21. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítne.

22. Proti rozsudku soudu I. stupně podal včasné a přípustné odvolání rovněž 1. vedlejší účastník na straně žalované.

23. Namítl, že žalobkyně neprokázala, že by jí nějaká újma vznikla, v této souvislosti poukázal na řízení vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 19 C 222/2021, a to konkrétně na výpověď svědka [jméno] [příjmení], z níž vyplynulo, že znepřístupnění původní cesty nemělo vliv na provoz jeho objektu, po cestě běžným osobním automobilem nebylo možno projet ani před rokem 2014, přičemž tyto informace potvrdil i svědek [příjmení] [příjmení], vyslechnutý v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 40 C 86/2021, nadto bylo zjištěno, že některými druhy vozidel jsou nemovitosti nacházející se nad pozemkem manželů [příjmení] nadále přístupné. Závěrem k této otázce uvedl, že v horských oblastech je spíše výjimečné, je-li rekreační objekt přístupný běžným osobním automobilem, kdy tak nelze vyvozovat automatický právní nárok žalobkyně na přístupnost jejího rekreačního objektu takovým způsobem, a upozornil na to, že předmětná komunikace nebyla dimenzována na provoz těžkých terénních automobilů a čtyřkolek, přičemž jejich provozem byla naopak způsobena újma vlastníkům předmětného pozemku (zjevně tak manželům [příjmení] – poznámka odvolacího soudu).

24. Dále vyslovil přesvědčení o tom, že kdyby byl základ nároku žalobkyně po právu, pak by nebylo namístě žalobě vyhovět v celém rozsahu. V této souvislosti poukázal na to, že v obou řízeních byla provedena řada úkonů, mezi nimiž k průtahům nedošlo. Pokud by mělo být čehokoliv žalobkyni přiznáno, pak jen za průtahy vzniklé tam, kde nebyly dodrženy zákonné lhůty.

25. První vedlejší účastník na straně žalované navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítne, případně aby jej zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

26. K odvolání žalované a 1. vedlejšího účastníka na straně žalované žalobkyně (zjevně stran aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy a Stanoviska – poznámka odvolacího soudu) uvedla, že posuzované správní řízení o odstranění pevné překážky (a související řízení o určení charakteru cesty) jednoznačně mělo a stále má přímý a zcela zásadní vliv na základní (civilní) právo žalobkyně, a to na její právo vlastnické a právo na jeho ochranu dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když úkolem soudu je posoudit nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení o odstranění pevné překážky na příjezdové komunikaci, která, jak bylo ve správním řízení uzavřeno, tvoří jedinou příjezdovou cestu k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně (sjízdnou běžnými motorovými vozidly) a existuje od nepaměti.

27. K námitce, že řízení je stiženo vadou, neboť soud I. stupně měl nepřípustně překročit žalobní návrh, žalobkyně uvedla, že určená výše peněžitého zadostiučinění je limitována žalobním návrhem pouze co do maximální výše, konkrétní posouzení určené částky závisí plně na úvaze soudu. Jakkoliv je pravdou, že žalobkyně v původním žalobním návrhu„ ohraničila“ svůj nárok datem [datum], neboť v době podání žaloby bylo toto datum datem pravomocného ukončení posuzovaného správního řízení, tak ještě před prvním jednáním ve věci a koncentrací řízení došlo k zásadní změně rozhodných skutečností, a to ke zrušení původního pravomocného meritorního správního rozhodnutí. Správní řízení tak i nadále pokračovalo, a to i ke dni vyhlášení rozsudku soudu I. stupně. Žalobkyně tuto skutečnost soudu I. stupně sdělila, tvrdila a prokázala, že i v další fázi posuzovaného správního řízení dochází k závažným pochybením v postupu příslušného úřadu, a rozsah období, za nějž nárokuje peněžité zadostiučinění, nadále specifikovala průběžně a opakovaně v relaci k délce celého správního řízení. Skutečnost, že žalobkyně adekvátně k navyšování délky řízení nenavrhla rovněž rozšíření žaloby co do žalované částky, je pouze věcí osobní volby žalobkyně. Žalobkyně vyslovila přesvědčení o tom, že rozhodná pro vymezení nároku uplatněného žalobou, které soud nesmí překročit, je v tomto případě uplatněná výše částky finančního zadostiučinění, nikoli časové rozmezí specifikované v žalobě, neboť to bylo v následujících podáních žalobkyně opakovaně upravováno s ohledem na běh řízení, a je tedy zřejmé, že žalobkyně se domáhá náhrady újmy za celé nepřiměřeně dlouho trvající správní řízení. Soud I. stupně se vymezením nároku žalobkyně řídil a nepřekročil jej, při určení výše částky se pak řídil vlastní úvahou o faktorech ovlivňujících adekvátní výši zadostiučinění a tuto účastníkům sdělil a řádně popsal v odůvodnění svého rozsudku.

28. K námitce, že je nepřiměřené vycházet z roční sazby [částka] za jeden rok vedení řízení, žalobkyně uvedla, že při stanovení základní částky přiměřeného zadostiučinění v intervalu [částka] až [částka] za rok řízení je rozhodující celková doba řízení. Bylo-li řízení extrémně dlouhé, tedy násobně delší, než by bylo možné vzhledem k okolnostem případu očekávat, měla by se základní částka pohybovat při horní hranici daného intervalu. Pokud byla soudem I. stupně určena jako základní částka [částka] za rok řízení, pak je takové posouzení zcela v mezích Stanoviska, přičemž soud I. stupně určení této částky dostatečným způsobem odůvodnil.

29. K navýšení základní částky z důvodu složitosti řízení žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s tím, že správní řízení bylo složité, jakkoliv je zřejmé, že probíhalo na více instancích a že v něm bylo prováděno značné množství úkonů a důkazů, pročež pro víceinstančnost správního řízení soud I. stupně snížil základní částku zadostiučinění o 10 %. Žalobkyně nicméně vyslovila přesvědčení o tom, že procesní složitost správního řízení není příčinou jeho nepřiměřené délky, nýbrž je následkem vadného a nezákonného postupu správních orgánů. Důvodem opětovného podávání opravných prostředků, stížností a urgencí účastníků, stejně jako opětovného vyhledávání důkazů ze strany účastníků, byla především neschopnost příslušných správních orgánů posoudit předmět řízení řádně a včas. Předmětem posuzovaného správního řízení byla od počátku zcela elementární právní otázka, k jejímuž řešení se již v minulosti opakovaně a obsáhle vyjádřila dostupná judikatura i odborná literatura – odstranění nelegálně zbudované pevné překážky z komunikace, která má potenciál být veřejně přístupnou účelovou komunikací, což bylo později pravomocně deklarováno. Návrh na zahájení správního řízení o odstranění překážky podali sami účastníci řízení (včetně žalobkyně), přičemž jimi byly předloženy dostatečné podklady k vydání meritorního rozhodnutí. Žalobkyně zdůraznila, že umístí-li někdo pevnou překážku na pozemní komunikaci, má správní úřad bez ohledu na charakter překážky i komunikace bezodkladně zajistit uspokojování komunikační potřeby dotčeným subjektům, a to nejlépe předběžným opatřením (včetně zajištění jeho výkonu) a teprve poté zahájit a vést řízení o odstranění překážky a v jeho rámci posoudit i otázku, zda se v místě jedná o veřejně přístupnou pozemní komunikaci. Průběh posuzovaného správního řízení tomuto postupu neodpovídal, což je zřejmé již jen z toho, že správní úřady ani do dnešního dne nezajistily uspokojování komunikační potřeby dotčeným osobám. Správní orgány touto svojí (ne) činností již více než 8 a půl roku udržují a v podstatě chrání protiprávní stav vniklý nezákonným jednáním manželů [příjmení].

30. K navýšení základní částky z důvodu významu řízení žalobkyně uvedla, že v řízení tvrdila a prokázala, jakým způsobem a v jak závažné míře byl nesprávným úředním postupem zasažen dřívější běžný život žalobkyně, tedy zejména že žalobkyně je již po mnoho let udržována v nejistotě, zda přístup k její nemovitosti bude ještě motorovým vozidlem možný, zda se tohoto okamžiku vůbec dožije, tedy tvrdila a prokázala, v čem její újma spočívá. Na posouzení nároku žalobkyně pak nemůže mít žádný relevantní vliv obsah svědecké výpovědi svědků předvolaných v jiných řízeních, kteří především vypovídali ve vztahu k osobní nemajetkové újmě jiných poškozených osob. Žalobkyně upozornila na to, že žalované se naopak nepodařilo prokázat tvrzení o tom, že se žalobkyně k nemovitosti osobním automobilem dopravuje, resp. může dopravovat, právní povolení k příjezdu k nemovitosti přitom nemá žádnou souvislost s faktickou nemožností příjezdu k nemovitosti, což soud I. stupně účastníkům řízení i sdělil. Nadto žalobkyně upozornila, že sama skutečnost, že je vysokého věku a špatného zdravotního stavu, je typovým objektivním kritériem významu posuzovaného řízení (a jeho výsledku) pro poškozenou osobu.

31. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

32. K odvolání žalované a 1. vedlejšího účastníka 2. vedlejší účastník na straně žalované (zjevně stran aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy a Stanoviska – poznámka odvolacího soudu) uvedl, že se s nimi ztotožňuje stran jejich závěru, že posuzovaným řízením nebylo zasaženo do vlastnického práva žalobkyně.

33. Stran vydání povolení k vjezdu žalobkyni [příjmení] [jméno] upozornil na to, že vlastníkům a nájemcům nemovitostí na území KRNAP bylo zákonem umožněno vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly mimo silnice, místní komunikace a místa vyhrazená orgánem ochrany přírody až ode dne [datum], do té doby vlastníci nemovitostí k vjezdům a setrvání vozidly oprávněni ze zákona nebyli a jediným legálním způsobem bylo získat povolení od Správy KRNAP. Do [datum] byla žalobkyně povinna povolením k vjezdu a setrvání v KRNAP disponovat, což prokazatelně nebylo splněno. Dále vyčetl soudu I. stupně, že v odůvodnění napadeného rozsudku absentují úvahy soudu I. stupně stran okolností vzniku újmy žalobkyně a upozornil na to, že soud I. stupně nekriticky deklaroval zvýšený zájem žalobkyně na výsledku řízení, a to zejména s ohledem na její věk a dále faktickou nemožnost chatu využívat, ačkoli ji dříve hojně navštěvovala, jakkoliv toto tvrzení žalobkyně neprokazovala.

34. Druhý vedlejší účastník na straně žalované navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítne.

35. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř.) a aniž nařídil jednání (ust. § 214 odst. 3 o. s. ř.), shledal odvolání žalované a odvolání 1. vedlejšího účastníka na straně žalované částečně důvodnými.

36. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí dostatečná skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil (v zásadě) věcně správně i po stránce právní s citací pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. vztahujících se k institutu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

37. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

38. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci. ESLP zastává celkový pohled na řízení. Proto průtah jen v určité fázi řízení toleruje, pokud celková doba řízení nebude nepřiměřená, avšak i v řízení, v němž k průtahům nedošlo, lze dospět k závěru o nepřiměřenosti celkové délky řízení s přihlédnutím k okolnostem věci.

39. Soud I. stupně správně vymezil počátek rozhodné doby řízení, a to dnem [datum], koncem rozhodné doby řízení je pak v souladu s ust. § 154 odst. 1 o. s. ř den rozhodnutí odvolacího soudu, [datum] za situace neskončeného posuzovaného řízení. Skutečnost, že posuzované řízení definitivně neskončilo, odvolací soud ověřil z Informace o průběhu řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. [spisová značka], z níž se dále podává, že bylo zahájeno dne [datum] (soud I. stupně ke dni svého rozhodování zjistil, že proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu o nařízení odstranění pevné překážky ze dne [datum] podali manželé [příjmení] dne [datum] odvolání; odvolací soud dotazem na prvostupňový správní orgán – Městský úřad Špindlerův Mlýn – ověřil, že jeho rozhodnutí ze dne [datum] bylo Krajským úřadem Královéhradeckého kraje, jakožto odvolacím správním orgánem dne [datum] potvrzeno, toto rozhodnutí bylo napadeno žalobou [jméno] [příjmení], Krajský soud v Hradci Králové prvostupňovému správnímu orgánu dne [datum] oznámil zahájení soudního řízení s tím, že je u něj vedeno pod sp. zn. [spisová značka], tento Krajskému soudu v Hradci Králové k jeho žádosti zaslal správní spis).

40. Odškodnit skutečně lze jen dobu řízení vymezenou poškozeným, jak ze žaloby, tak z průběhu řízení před soudem I. stupně je ale zřejmé, že žalobkyně požadovala zadostiučinění za celkovou dobu řízení, a nikoliv jí vymezenou dobu z něj (žalobkyně v žalobě jen uváděla, že řízení pravomocně skončilo dne [datum] a jakkoliv u výpočtu požadovaného zadostiučinění kalkulovala s pravomocným skončením řízení, výslovně neuvedla, že zadostiučinění požaduje jen do této doby, následně pak opakovaně uváděla, že řízení pokračuje a že požadované zadostiučinění žádá za celou dobu řízení). Celková doba řízení k datu rozhodovávání odvolacího soudu tak činila cca 8 let a 10 měsíců.

41. Odvolací soud shledal tuto dobu řízení nepřiměřenou, když tato zjevná nepřiměřenost byla dána již celkovou dobou řízení jako takovou. Na tomto místě pak odvolací soud uvádí, že jednotlivé fáze řízení nelze posuzovat izolovaně, když se jednalo o tentýž nárok. Z tohoto důvodu je pak nerozhodné, zda„ jednotlivá“ řízení byla, či nebyla přiměřeně dlouhá, když testem přiměřenosti neprošlo předmětné řízení o odstranění překážky z komunikace jakožto řízení jediné (celkové). Stejně tak je do celkové délky posuzovaného řízení třeba zahrnout i dobu řízení vedlejšího, do jehož skončení bylo hlavní řízení přerušeno, přičemž jednotlivé okolnosti (kritéria) se do posouzení hlavního řízení promítly.

42. Odvolací soud plně sdílí názor soudu I. stupně, že na předmětné správní řízení lze vztáhnout aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V namítaném řízení šlo o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, neboť v posuzovaném řízení rozhodoval správní orgán o odstranění překážky z komunikace vedoucí k nemovitosti žalobkyně, jejíž prostřednictvím ji žalobkyně obsluhovala, užívala, realizovala své vlastnické právo. U posuzovaného řízení je tak dána přímá vazba mezi výsledkem řízení a vlastnickým právem žalobkyně, přičemž soud I. stupně správně vystihl odlišnost této vazby mezi řízením hlavním a vlastnickým právem žalobkyně a řízením o povaze komunikace, jež bylo zjevně předmětem žalovanou odkazovaného rozhodnutí MS. Rozhodnutí o odstranění překážky na komunikaci tak má určující, zásadní a vážný důsledek pro realizaci vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem. Dále úprava vlastnického práva a jeho ochrana má původ ve vnitrostátním právu a jedná se o právo soukromoprávní povahy.

43. Pak lze na dané řízení vztáhnout i navazující judikaturu ESLP, Stanovisko a judikaturu NS, dle níž se čl. 6 odst. 1 Úmluvy v rozsahu garance práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vztahuje nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků, dle níž jde o vyvratitelnou domněnku vzniku nemajetkové újmy a dle níž se stanovují částky přiznávané pro odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nepřiměřené celkové délky řízení, kdy při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení, přičemž bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé, bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici Stanoviskem vymezeného intervalu ([částka] až [částka] za rok řízení, tj. [částka] až [částka] za jeden měsíc řízení).

44. Jelikož čl. 6 odst. 1 Úmluvy na předmětné řízení dopadá, odpovědnostním titulem je porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Došlo tedy k porušení odpovídajícího práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a v daném případě se uplatní i vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy žalobkyni. Žalovaná vznik nemajetkové újmy žalobkyně (vzniklé samotnou délkou posuzovaného řízení, žalobkyně zadostiučinění žádala jen z důvodu vzniku újmy z titulu nepřiměřené délky řízení, nikoliv z jiného důvodu) nevyvracela, její námitky v tomto směru směřovaly do vlastního předmětu jak posuzovaného řízení, tak i, a to zejména, řízení vedlejšího, v němž právě měly být posuzovány aspekty povahy komunikace, jejího účelu, jiného přístupu vlastníků nemovitostí k nim apod.

45. Soud I. stupně rovněž správně posoudil adekvátní formu zadostiučinění, když dospěl k závěru, že konstatování porušení práva žalobkyně není dostatečným zadostiučiněním. Nelze totiž dovodit jeho bagatelní význam pro žalobkyni, kdy by pak bylo lze uvažovat o samotném konstatování porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, aniž by bylo na místě přiznání zadostiučinění v penězích. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že zásadním kritériem nejen pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích, ale i pro stanovení formy zadostiučinění je význam namítaného řízení pro jeho účastníka.

46. Odvolací soud tedy shodně se soudem I. stupně považuje řízení nejen za nepřiměřeně dlouhé, ale sdílí i úvahu soudu I. stupně, že je důvodné poskytnout žalobkyni za jí vzniklou újmu zadostiučinění v penězích. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že kritéria demonstrativně stanovená v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. slouží nejen pro posouzení vlastní (ne) přiměřenosti délky posuzovaného řízení, ale dle dikce uvedeného ustanovení i pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.

47. S ohledem na dobu řízení, kterou lze označit za výrazně delší, než by se dalo očekávat (jde o řízení správní, jež uvažuje se zákonnými lhůtami), nicméně vzhledem ke kritériím stanoveným v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., která odvolací soud rozebírá níže, nelze hovořit o extrémní délce řízení, odvolací soud souhlasí i s použitím částky zadostiučinění blížící se polovině judikovaného rozmezí, a to [částka] za rok řízení s polovičním krácením za první dva roky řízení, a [částka] za každý další měsíc doby řízení. Odůvodnění této částky soudem I. stupně rovněž vzhledem k inflaci sice neobstojí (odvolací soud v tomto odkazuje na žalovanou správně užitou argumentaci), nicméně obstojí právě s ohledem na celkovou délkou řízení (kdy tuto roční sazbu soud I. stupně odůvodnil také celkovou délkou řízení).

48. Odvolací soud dospěl k závěru, že základní částku zadostiučinění ve výši [částka] je namístě modifikovat vzhledem ke kritériím stanoveným v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

49. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně o zvýšeném významu řízení pro žalobkyni, jakkoliv tento nebyl typově dán vzhledem k předmětu posuzovaného řízení, kdy sice posuzované řízení mělo vazbu na vlastnické právo žalobkyně, a to jeho výkon (ochranu), nejednalo se však o existenci vlastnického práva jako takového, byl však dán individuálně, kdy žalobkyně je již vyššího věku a kdy se žalobkyně o urychlení řízení snažila, jak správně zjistil soud I. stupně. Žalobkyně se o řízení aktivně zajímala, snažila se je urychlit, což svědčí o zvýšeném významu předmětu řízení pro ni. Za takové situace zvýšení základní částky odškodnění pro vyšší význam řízení pro žalobkyni celkem o 20 % se odvolacímu soudu jeví jako přiléhavé (10 % pro zvýšený význam daný věkem žalobkyně, 10 % pro její snahu řízení urychlit, její aktivní zájem).

50. Odvolací soud rovněž shodně se soudem I. stupně přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění z důvodu složitosti věci, a to jak z již soudem I. stupně dovozené víceinstančnosti řízení (jak hlavní, tak vedlejší řízení probíhalo před správními orgány dvou stupňů, kdy odvolací správní orgán zaujímal odlišný právní názor, tak v řízení před krajským soudem ve správním soudnictví), nicméně dal za pravdu námitkám žalované, že řízení jako takové bylo složité, a to jak procesně (řada procesních rozhodnutí, úkonů), skutkově (rozsáhlé dokazování prováděné různými důkazními prostředky), přičemž ani po hmotněprávní stránce nelze věc (zejména předmět vedlejšího řízení) označit za jednoduchou (když bylo nutno zjistit povahu předmětné komunikace a posoudit řadu podmínek, aby mohl být učiněn závěr o tom, že se skutečně jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci). Odvolací soud tak přikročil ke snížení základní částky zadostiučinění o 20 % z důvodu víceinstančnosti řízení, když jak hlavní, tak vedlejší řízení probíhalo nejen v linii správní, ale i správního soudnictví, pročež snížení základní částky zadostiučinění o 10 % pro víceinstančnost řízení se odvolacímu soudu nejeví jako dostatečné. Dále pak přikročil ke snížení základní částky zadostiučinění o 20 % pro složitost samotné věci.

51. Na druhou stranu odvolací soud shledal důvod ke zvýšení základní částky zadostiučinění z důvodu postupu orgánů veřejné moci, kdy pro toto kritérium soud I. stupně základní částku zvýšil o 27 %. Jak soud I. stupně správně uzavřel, v řízení docházelo k průtahům, prvostupňové správní orgány nerespektovaly lhůty nařízené nadřízeným orgánem i jeho právní názor jakožto odvolacího orgánu, docházelo tak i ke zrušení rozhodnutí a věc byla opakovaně přikazována k vyřízení jinému prvostupňovému správnímu orgánu. Odvolací soud tak shledal důvod k navýšení základní částky zadostiučinění o plných 30 %, kdy tato modifikace převyšuje modifikaci stran víceinstančnosti řízení, neboť se toto kritérium na délce řízení výrazněji projevilo.

52. Odvolací soud nezaznamenal, že by se žalobkyně na délce řízení negativně podílela (obstrukce, nedůvodné námitky podjatosti úředních osob apod.), naopak se o urychlení řízení snažila, jak již uvedl.

53. Odvolací soud však shledal důvod ke snížení základní částky zadostiučinění o 10 % z důvodu sdílení újmy žalobkyní a dalšími majiteli dotčených nemovitostí, kteří společně podali podnět správnímu úřadu k zahájení řízení a společně v posuzovaném řízení vystupovali (jednali ve shodě, měli stejný zájem na výsledku řízení).

54. Odvolací soud ve výsledku nepřikročil k modifikaci základní částky [částka], neboť kritéria vedoucí k jejímu navýšení a kritéria vedoucí k jejímu snížení se vyrovnala. Odvolací soud tak rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o věci samé co do částky [částka] s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu zamítl, jinak (co do částky [částka] s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení) je jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, když žalovaná se ocitla v prodlení skutečně ode dne [datum], ze soudem I. stupně již popsaného důvodu.

55. K žalovanou namítanému srovnání se zjevně dle ní obdobnou věcí k výši přiznaného zadostiučinění (respektive jeho základní roční sazby vedoucí k výši přiznaného zadostiučinění) odvolací soud jen doplňuje, že porovnání s jinými případy je nepoužitelné s ohledem na odlišnosti toho kterého namítaného řízení, individuální specifika a hmotněprávní i procesně právní markanty každého řízení. V této souvislosti odvolací soud uzavírá, že při posouzení existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, ale i při stanovení jak formy, tak případné výše zadostiučinění v penězích, je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu, přičemž specifika toho kterého řízení nelze převádět na řízení jiná a vycházet jen z objektivních délek řízení (srovnej rozsudek MS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 68 Co 77/2022, rozsudek MS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 68 Co 259/2019, či rozsudek NS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 2863/2020 - 143, ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 2863/2020 – 153).

56. Výrok II o částečném zastavení řízení nebyl napaden odvoláním, a nabyl tak samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2 o. s. ř.)

57. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně bylo rozhodnuto podle ust. §§ 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný pod R 40/2014, jenž dovozuje plný úspěch). Náklady řízení před soudem I. stupně ve výši [částka] sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ze žaloby ve výši [částka], odměny za právní zastoupení žalobkyně za 9 již soudem I. stupně vyjmenovaných úkonů právní služby dle ust. § 7 bod [číslo] ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ vyhláška č. 177/1996 Sb.“) kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka [částka], a to dle ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za převzetí věci, podání žaloby, podání ze dne [datum], účast při jednání dne [datum], podání ze dne [datum], podání ze dne [datum], podání ze dne [datum], účast při jednání dne [datum], podání ze dne [datum], z 9 režijních paušálů po [částka] dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., kdy odměna a náhrady byly navýšeny o částku [částka] odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, jejíž je zástupkyně žalobkyně plátkyní.

58. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. §§ 224 odst. 1, 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady řízení před odvolacím soudem ve výši [částka] sestávají z odměny za právní zastoupení žalobkyně ve výši [částka] za 1 úkon právní služby dle ust. § 7 bod [číslo] ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to dle ust. § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za vyjádření k odvolání a z 1 režijního paušálu ve výši [částka] dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., kdy odměna a náhrada byly navýšeny o částku [částka] odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, jejíž je zástupkyně žalobkyně plátkyní.

59. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 211 a ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., o platebním místě bylo rozhodnuto podle ust. § 211 o. s. ř. a ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení