68 Co 344/2022- 90

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Kateřiny Sedlákové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 37 C 22/2021 - 69 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé (ad II), pokud jím bylo rozhodnuto o částce [částka] s příslušenstvím, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, jinak se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok II) a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení, jejichž výši určil částkou [částka], splatnou k rukám advokáta žalobkyně ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Takto rozhodl o nároku žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 105/2004. Žalobkyně se z uvedeného důvodu domáhala zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši jdoucím od [datum] do zaplacení, a jelikož žalovaná jí po zahájení řízení na tento nárok částečně plnila, vzala žalobkyně podáním ze dne [datum] žalobu zpět co do částky [částka]. Soud I. stupně proto řízení v rozsahu tohoto zpětvzetí zastavil usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 37 C 22/2021 - 51.

3. Z nesporných tvrzení účastnic vzal soud I. stupně za prokázané, že žalobkyně uplatnila svůj nárok předběžně u žalované dne [datum]. Další zjištění pak učinil ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 30 C 105/2004 a podrobně je popsal v odstavci 21 napadeného rozsudku, na nějž odvolací soud na tomto místě pro stručnost odkazuje. V krátkosti lze shrnout, že posuzované řízení bylo zahájeno dne [datum] a že jeho předmětem byla náhrada škody na zdraví, které se žalobkyně domáhala vůči Úrazové nemocnici v [obec], státní příspěvkové organizaci, a České republice - Ministerstvu zdravotnictví Městský soud v Brně poprvé o věci rozhodl dne [datum] a žalobu zamítl, k odvolání žalobkyně byl jeho rozsudek Krajským soudem v Brně dne [datum] změněn tak, že základ nároku je dán. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně dne [datum] zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ten dne [datum] vyhlásil rozsudek, jímž zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne [datum] a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Brně rozhodl dne [datum] mezitímním rozsudkem, jenž byl k odvolání žalované částečně zrušen a částečně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum]. Dovolání, které proti tomuto rozsudku podala žalovaná, Nejvyšší soud dne [datum] odmítl. Městský soud v Brně pak rozhodl rozsudkem ze dne [datum], který byl k odvolání žalokyně potvrzen Krajským soudem v Brně dne [datum] a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. V řízení bylo opakovaně prováděno dokazování znaleckými posudky (a to i v odvolacím řízení), v rámci něhož bylo vyžádáno celkem 5 znaleckých posudků, včetně revizních.

4. Na zjištěný skutkový stav věci soud I. stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“, a zhodnotil, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo 17 let a 9 měsíců. když tato doba byla počítána od [datum], kdy byla podána žaloba, až do [datum], kdy došlo k pravomocnému ukončení věci. Dále vzal v úvahu, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, přičemž ve věci rozhodoval třikrát soud prvního stupně, čtyřikrát odvolací soud a dvakrát dovolací soud. Po skutkové, hmotněprávní i procesněprávní stránce se jednalo o obtížnou věc, což bylo dáno jak samotným předmětem řízení (je notorietou, že řízení ve věcech náhrady újmy na zdraví patří mezi vůbec nejsložitější spory projednávané civilními soudy), tak množstvím prováděných důkazů, zejména znaleckých posudků, které byly zadávány opakovaně. [jméno] žalobkyně se na délce řízení nijak nepodílela a význam řízení pro její osobu je třeba hodnotit jako velmi vysoký. Zvýšený význam řízení je dán nejen tím, že se jednalo o náhradu nemajetkové újmy na zdraví (srov. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen„ Stanovisko“), ale i tím, že žalobkyně se řízení účastnila jako osoba těžce nemocná, a právě zdravotní stav účastníka řízení patří mezi další typová hlediska rozhodná pro posouzení tohoto kritéria (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2292/2012). Pokud jde o postup soudů, lze zaznamenat několik období nečinnosti. První období nečinnosti spadá do doby od [datum], kdy Městský soud v Brně vyzval stranu žalovanou k vyjádření ve věci, až do [datum], kdy bylo nařízeno první jednání. Další nečinnost lze vysledovat v období od [datum], kdy byl spis předložen k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu soudu, až do [datum], kdy bylo o dovolání rozhodnuto. Poslední prodleva, kterou je třeba přičíst žalované, nastala v době od [datum], kdy uplynula soudem určená lhůta k předložení doplňku ke znaleckému posudku, až do [datum], kdy byl tento doplněk soudu předložen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3759/2009). Postup soudu lze označit místy i za nekoncentrovaný, což se projevilo dne [datum], kdy byl spis vrácen odvolacím soudem bez věcného vyřízení, neboť soud I. stupně opomněl rozhodnout o nákladech státu. Po zvážení všech těchto okolností dospěl soud I. stupně k závěru, že délku posuzovaného řízení je třeba mít za nepřiměřenou ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu a že újmu, která tím žalobkyni vznikla (a která se presumuje), je namístě odškodnit v penězích. Při stanovení peněžitého zadostiučinění vyšel ze základní částky [částka] za rok řízení (za první dva roky snížené na polovinu), takže výsledná základní částka za 17 let a 9 měsíců činí [částka]. Základní částka byla dále modifikována v závislosti na působení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu. Z důvodu složitosti věci byla snížena o 60 % (30 % z důvodu instančnosti a 30 % z důvodu složitosti původního řízení) a naopak navýšena o 50 % s ohledem na význam řízení pro žalobkyni. Tímto výpočtem byla stanovena částka [částka], od níž bylo dále odečteno plnění, které žalovaná žalobkyni poskytla po zahájení řízení. Rozdíl těchto částek ([částka] - [částka]) ve výši [částka] soud I. stupně žalobkyni přiznal vyhovujícím výrokem rozsudku (ad I), a to spolu se zákonným úrokem z prodlení počítaným ode dne následujícího po dni, kdy uplynula šestiměsíční lhůta dle § 15 odst. 2 zákona o odpodvěnosti za škodu, tj. od [datum] do zaplacení. Přiznán byl i úrok z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] až do [datum], kdy byla tato částka ze strany žalované uhrazena (§ 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbylém rozsahu uplatněného nároku (ohledně částky [částka] s příslušenstvím) byla žaloba coby nedůvodná zamítnuta (výrok II). O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a procesně úspěšné žalobkyni byla přiznána jejich náhrada, která sestává ze soudního poplatku a odměny a náhrad jejího advokáta, určených dle vyhl. č. 177/1996 Sb.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, jímž napadla zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně (II), a to pouze v té jeho části, ve které byl zamítnut požadavek na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (proti zamítnutí žaloby co do částky [částka] s příslušenstvím žalobkyně odvoláním nebrojila). Soudu I. stupně vytýkala nesprávné uplatnění koeficientů pro snížení a zvýšení základní částky odškodnění. Byť žalobkyně nezpochybňuje, že posuzované řízení bylo relativně složité, neboť rozhodnutí záviselo na posouzení odborných skutečností, jednalo se v podstatě o vyřešení otázky jediné, a to co způsobilo útlak míchy a následnou paraplegii žalobkyně, zatímco všechny ostatní záležitosti, jimiž se soudy všech stupňů zabývaly, byly v zásadě marginální a pro věc samu neměly téměř žádný význam. Žalobkyně je ochotna přijmout snížení základní částky z důvodu složitosti věci, ovšem toliko o 10 %. Rozhodně pak nesouhlasí s tím, aby základní částka byla snižována i z důvodu projednání věci na třech stupních soudní soustavy, a pokud ano, pak rovněž maximálně o 10 %, neboť tato okolnost (tzv.„ soudní ping pong“) by měl být naopak vykládán k tíži soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1303/21). Jediné hodnocení, s nímž se žalobkyně ztotožňuje, je zvýšení základní částky o 50 % z důvodu velmi vysokého významu řízení. Soudu I. stupně však vytýká, že se nezabýval její argumentací v tom smyslu, že od doby stanovení základních principů pro výpočet přiměřeného zadostiučinění Nejvyšším soudem již uplynula doba více než deseti let, během nichž došlo k zásadním změnám v ekonomice, životní úrovni obyvatel i v ostatních sférách lidského života. Žalobkyně si je sice vědoma ustálené juidktaury ohledně nemožnosti zvyšování základní částky odškodnění o inflaci či jiné koeficienty, nicméně není dle jejího názoru vyloučeno, aby v rámci individuálního posouzení každého případu byl výše popsaný ekonomický vývoj zohledněn a na základě toho základní částka odškodnění navýšena. Žalobkyně je přesvědčena, že tak měl učinit soud i v nyní souzené věci a základní částku zvýšit o 20 % z důvodu, že toto navýšení kompenzuje delší období, které od vydání Stanoviska uplynulo a zejména i extrémní nárůst cen a inflace v posledním roce a s tím související snížení životní úrovně domácností, především domácnosti žalobkyně, která je vinou svého zdravotního handicapu o to víc závislá na externích vlivech. V neposlední řadě žalobkyně namítala i nesprávné vyčíslení náhrady nákladů řízení, do níž nebyly zahrnuty cestovní výdaje. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku II změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím a na nákladech řízení před soudem I. stupně částku [částka], a současně aby zavázal žalovanou rovněž k náhradě nákladů odvolacího řízení.

6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné. K projednání odvolání nebylo nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila (viz její podání ze dne [datum]), a žalovaná se na výzvu soudu obsaženou v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 68 Co 344/2022 - 84, ve stanovené lhůtě (jež marně uplynula dne [datum]) nevyjádřila, a bylo lze proto předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 115, § 101 odst. 4, § 211 o. s. ř.)

8. Spornou otázkou v odvolacím řízení zůstala toliko výše přiměřeného zadostiučinění, kterého by se žalobkyni mělo dostat, když žalovaná proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu I. stupně sama odvoláním nebrojila (a je tak možno předpokládat, že jeho závěry plně akceptovala), přičemž již ve svém stanovisku ze dne [datum] dala jasně najevo, že má všechny odpovědnostní předpoklady na straně státu za naplněné, včetně toho, že vzniklou újmu je na místě kompenzovat ve formě peněžité. Lze přesto dodat, že odvolací soud shledává skutkový stav zjištěný soudem I. stupně jako správný, a stejně tak se ztotožňuje i s jeho závěrem o nepřiměřené délce řízení, které ve vztahu k žalobkyni trvalo 17 let a 9 měsíců. Jak vyplývá ze Stanoviska, při posuzování přiměřenosti délky řízení soud vychází z kritérií, která jsou pak obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu). Soud I. stupně tudíž správně přihlédl k postupu orgánů státu v posuzovaném řízení, jakož i významu řízení, jeho složitosti a chování poškozené a správně dovodil, že navzdory obtížnosti věci nelze dobu, po kterou řízení do svého pravomocného skončení trvalo, nijak ospravedlnit. Zrovna tak lze souhlasit s tím, že újmu, která žalobkyni (presumovaně) vznikla, je třeba odškodnit v penězích (§ 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu). Stanovil-li pak základní částku odškodnění ve výši [částka] za rok řízení (z toho za první dva roky ve výši jen poloviční), nijak nevybočil z rozmezí daného Stanoviskem, přičemž určení této částky na samé horní hranici lze mít v tomto konkrétním případě za odůvodněné. Namítala-li žalobkyně, že základní částku odškodnění je zapotřebí přizpůsobit ekonomickému a společenskému vývoji (neboť již neodpovídá ekonomické realitě, která tu byla v době přijetí Stanoviska), nelze jí přisvědčit. K otázce potřeby valorizace základní částky se již opakovaně ve své rozhodovací praxi vyjadřoval Nejvyšší soud a neshledal důvod se od ustálené rozhodovací praxe, vycházející ze Stanoviska, odchýlit. Nejvyšší soud (např. v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3171/2018) uvedl, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku, a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny či životní úrovně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019 či sp. zn. 30 Cdo 2184/2020). To, že neexistuje důvod se od této judikatury odchýlit, vysvětloval Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021 či sp. zn. 30 Cdo 3673/2021), a k témuž závěru se přihlásil i Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1303/21). Stejně tak není důvodu, aby výše zmíněné faktory byly zohledňovány jako jedno z kritérií, demonstrativně vypočtených v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škody, které se uplatňují při modifikaci základní částky odškodnění.

9. Co se týče dalších úprav základní částky, soud I. stupně přistoupil k jejímu snížení z důvodu složitosti věci o 60 %, a to jak s ohledem na počet (tří) instancí, na nichž byla věc opakovaně projednávána, tak s ohledem na skutkovou i procesní složitost věci, v níž probíhalo velmi rozsáhlé znalecké dokazování. Tento postup, totiž snížení základní částky s ohledem na obtížnost věci, lze bez pochyby akceptovat. Ostatně ani sama žalobkyně nezpochybňuje, že pro rozhodnutí věci bylo vyřešení odborných otázek klíčové a že délka řízení byla právě touto skutečností významně ovlivněna. Pokud pak namítá, že v zásadě se jednalo o otázku jedinou, zatímco relevanci ostatních skutečností, jež byly znaleckými posudky zjišťovány, zpochybňuje, lze k tomu uvést, že v rámci kompenzačního řízení nelze podrobně přezkoumávat postup soudu a správnost jeho úvah ve vztahu k prováděnému dokazování. V rámci kritéria složitosti věci je pak zásadně třeba přihlédnout i k počtu stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednána, neboť řízení ve více instancích (a je lhostejno, zda je iniciováno řádnými či mimořádnými opravnými prostředky) délku řízení objektivně prodlužuje (o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, o dobu potřebnou pro jeho přezkumné posouzení a rovněž případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení), zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 699/2013 či sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). V nyní souzené věci byla věc opakovaně projednávána na třech stupních soudní soustavy, přičemž z žádného zjištění nevyplývá, že by důvody této víceinstančnosti bylo lze přičítat procesním pochybením či zcela zjevné nekompetentnosti soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že zvýšení či snížení základní částky odškodnění by ve vztahu ke každému z posuzovaných kritérií nemělo přesáhnout 50 %, byť v konkrétním a odůvodněném případě takovou korekci výjimečně připustil. O takovou situaci se však dle názoru odvolacího soudu v této (byť jistě složité) věci nejedná, a za adekvátní je tak možno považovat snížení základní částky o 50 % (tj. o částku [částka]).

10. Byla-li však v posuzovaném řízení shledána i období nečinnosti, je zásadně na místě tuto skutečnost promítnout v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci navýšením základní částky odškodnění. Nejvýznamnější„ průtah“ bylo lze zaznamenat v řízení před dovolacím soudem, na nějž však vzhledem k jeho jedinečnému postavení při rozhodování o mimořádném opravném prostředku (dovolání) nelze klást stejné nároky jako na soudy nižších stupňů; nicméně bylo-li v dané věci o dovolání rozhodnuto až po více než třech letech, jedná se o dobu, jež se z obvyklé délky dovolacího řízení přece jen vymyká. S přihlédnutím k dalším zjištěným průtahům (neboť soudem I. stupně zmíněný nekoncentrovaný postup se vyskytl jen zcela ojediněle), z nichž délku řízení byl s to výrazněji ovlivnit pouze ten z počáteční fáze řízení (v délce 9 měsíců), má odvolací soud za to, že z důvodu postupu orgánů státu je třeba základní částku odškodnění navýšit o 10 % (tj. o [částka]).

11. Je nepochybné, že pokud jde o chování poškozeného (žalobkyně), to na délku řízení nemělo žádný vliv, a proto se ve výši základní částky odškodnění nijak neodrazí.

12. Posledním z hledisek dle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, která jsou soudy v kompenzačním řízení pravidelně hodnocena, je kritérium významu řízení pro poškozeného. Žalobkyně v tomto ohledu závěry soudu I. stupně v podstatě nijak nenapadala a se zvýšením základní čátsky odškodnění o celých 50 % (tj. o [částka]) se plně ztotožnila, a stejně tak i odvolací soud. Soud I. stupně postupoval správně, vyšel-li v rámci svých úvah z toho, že předmětem posuzovaného řízení byla věc týkající se zdraví žalobkyně (náhrada újmy na zdraví), u níž je kladen důraz na přednostní vyřízení, a zvýšený význam předmětu řízení se proto presumuje, a správně přihlédl i k tomu, že žalobkyně se řízení po celou dobu účastnila jako osoba s vážným zdravotním handicapem.

13. Výslednou částku [částka] (= [částka] [anonymizováno 10 slov]) lze mít s ohledem na okolnosti daného případu za zcela přiměřenou a plně způsobilou kompenzovat újmu vzniklou na straně žalobkyně v důsledku nepřiměřené délky řízení. Od této částky je ovšem třeba odečíst plnění přiznané a vyplacené žalovanou, tj. částku [částka], a rovněž částku, která byla žalobkyni přiznána vyhovujícím výrokem napadeného rozsudku, tj. částku [částka].

14. V souladu s tím, co bylo uvedeno výše, odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně, jenž byl odvoláním napaden jen v rozsahu částky [částka] s příslušenstvím, podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení (pokud jde o určení počátku prodlení a výše úroku z prodlení, odvolací soud se nijak neodchýlil od závěrů, k nimž soud I. stupně dospěl v odst. 48 a 49 napadeného rozsudku, na něž lze v podrobnostech odkázat); ve zbývajícím napadeném rozsahu jej podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

15. V souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem I. stupně, a rovněž tak i o nákladech odvolacího řízení, a to v obou případech dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozená (žalobkyně) dosáhla satisfakce uložením povinnosti žalované nahradit jí nemateriální újmu, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, třebaže nebylo přiznáno celé požadované plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3223/2013).

16. V řízení před soudem I. stupně žalobkyně účelně vynaložila na uplatnění svého práva náklady, které sestávají ze soudního poplatku ve výši [částka], odměny advokáta ve ve výši [částka] za jeden úkon právní služby (§ 7, 9 odst. 4 vyhl. [číslo] Sb), která náleží za celkem 4 úkony (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření ve věci samé ze dne [datum] a účast u jednání soudu; § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), čtyř režijních paušálů po [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrady za promeškaný čas za celkem 8 půlhodin strávených cestou ze sídla advokáta k soudu a zpět (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), cestovních výdajů ve výši [částka] (průměrná spotřeba: 16,8 l [číslo] km, cena pohonných hmot: [částka], sazba základní náhrady: [částka], ujeté km: [částka]; § 13 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve spojení s vyhl. č. 511/2021 Sb.) a náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši [částka]. V celkovém součtu se jedná o částku [částka].

17. V odvolacím řízení byly náklady procesně úspěšné žalobkyně tvořeny odměnou advokáta za jeden úkon právní služby (podání odvolání) ve výši [částka] (§ 7, § 9 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), režijním paušálem ve výši [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem [částka].

Poučení