70 Co 19/2022-168

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobců: ; a) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] ; b) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] ; c) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] ; d) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] ; e) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] všichni zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o zaplacení 1 478 euro a 17 854 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. června 2021, č. j. 234 C 14/2019-140, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. až V. a v VIII. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v VI. výroku potvrzuje ve znění, že žalobce a) je povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 15 064 Kč.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se v VII. výroku potvrzuje ve znění, že žalobkyně c) je povinna zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 9 982 Kč.

IV. Žalobce a) je povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 970,40 Kč.

V. Žalobkyně c) je povinna zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 7 647,20 Kč.

VI. Ve vztazích mezi žalobci b), d) a e) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

VII. Žalobce a) je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně do 15 dnů od právní moci rozhodnutí na doplatku soudního poplatku za odvolání částku 384 Kč.

VIII. Žalobkyně c) je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně do 15 dnů od právní moci rozhodnutí na soudním poplatku za odvolání částku 2 000 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce a) na zaplacení částek 478 euro a 17 854 Kč (I. výrok) a žalobu žalobců b) až e) na zaplacení částky vždy 250 euro (II. až V. výrok). Žalobci a) uložil povinnost zaplatit„ žalobci“ k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení v částce 15 064 Kč (VI. výrok), žalobkyni c) uložil obdobně formulovanou povinnost v částce 9 982 Kč (VII. výrok) a ve vztazích mezi žalobci b), d) a e) a žalovaným rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (VIII. výrok).

2. Soud prvního stupně takto zamítl žalobu, v níž jednotliví žalobci uplatňovali předmětné nároky z toho, že žalobce a) uzavřel s žalovaným dne 29. 8. 2017 pojistnou smlouvu na pojištění vozidla, která byla s účinností od 17. 8. 2018 dodatkem rozšířena o asistenci pro případ poruchy vozidla a pro případ poruchy v zahraničí byl navýšen pojistný limit na částku 20 000 Kč. Dne 19. 8. 2018 se žalobci v pojištěném vozidle vydali na dovolenou do Bulharska a dne 20. 8. 2018 dle žaloby došlo na území Srbska k poruše vozidla, což představovalo pojistnou událost, na jejímž základě měla být žalobci poskytnuta služba dispečinku, práce mechanika, případně dle potřeby i ubytování a odtah vozidla nebo jeho repatriace do České republiky. Společností AXE ASSISTANCE, která měla fakticky asistenční služby zajišťovat, bylo však žalobci a) telefonicky sděleno, že na ně nárok nemá. Žalobce a) musel sám zabezpečit odtah vozidla do servisu a opravu vozidla, která byla hotova až dalšího dne, a tím pádem musel obstarat i ubytování v nevyhovujícím místním hotelu. Po opravě vozidla v Srbsku žalobci pokračovali v cestě, vozidlo však vykazovalo další závady a nedaleko cíle v Bulharsku se opět stalo nepojízdným. Žalobce a) již asistenční službu nekontaktoval a sám si zajistil odtah a opravu vozidla v bulharském servisu (porucha měla spočívat v prasklém klínovém řemeni a poškozeném startéru). Posledního dne dovolené bylo vozidlo opraveno a žalobci se s ním vydali na zpáteční cestu do České republiky, avšak na území Srbska došlo k další poruše (opět byl závadou klínový řemen, respektive prasklé ozubené kolo), žalobci však dojeli až na území Maďarska a žalobce a) si musel opět zajistit odtah vozidla do servisu. Zde mu bylo sděleno, že cena opravy by byla cca 500 euro, což by bylo značně nehospodárné, a žalobce se proto rozhodl pro repatriaci vozidla do České republiky. Porušením uzavřené pojistné smlouvy žalobci a) vznikla hmotná i nehmotná újma a dalším žalobcům nehmotná újma. Hmotná újma žalobce a) spočívá ve vynaložených nákladech za opravu poruchy vozidla v Bulharsku v částce 228 euro a za repatriaci vozidla z Maďarska v částce 17 854 Kč (žalovaný uhradil jen 610 euro za odtah vozidla, opravu vozidla a ubytování při první poruše v Srbsku a za odtah vozidla a ubytování v Maďarsku). Nehmotná újma všech jednotlivých žalobců spočívá ve ztrátě radosti z dovolené, přičemž žalobci stanovili náhradu pro každého z nich v částce 250 euro za analogického použití nařízení [příjmení] [číslo] upravujícího kompenzace při zpožděných letech.

3. Soud prvního stupně vyšel v rámci zjištěného skutkového stavu z toho, že žalobce a) uzavřel dne 29. 8. 2017 s žalovaným coby pojistitelem smlouvu na pojištění vozidla, jejímž dodatkem byla s účinností od 17. 8. 2018 sjednána asistence pro případ poruchy vozidla a pro případ poruchy v zahraničí byl navýšen pojistný limit na 20 000 Kč. Dle pojistných podmínek měla asistenční služby zajišťovat [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] zajištěním konkrétního dodavatele a žalovaný se zavázal uhradit výlohy do výše sjednaného limitu, přičemž se mělo mimo jiné jednat o službu dispečinku, práci mechanika, odtah a úschovu vozidla, ubytování v místním hotelu v závislosti na místních podmínkách a možnostech, dopravu do servisu, provedení dílčí opravy dostatečné pro to, aby vozidlo bylo schopno návratu do České republiky (s tím, že hrazeny jsou pouze náklady na diagnostiku a práci mechanika a náhradní díly si pojištěný hradí sám) a výlohy na repatriaci vozidla, jeli opravitelné, ale jeho oprava by trvala déle než 7 dnů. Byly stanoveny i některé limity s tím však, že za repatriaci se hradí skutečné náklady. Nebylo sporu o tom, že žalobci dne 19. 8. 2018 vyrazili pojištěným vozidlem na dovolenou do Bulharska a dne 20. 8. 2018 došlo na území Srbska k poruše, která vozidlo činila nepojízdným. Žalobce proto kontaktoval poskytovatele asistenčních služeb [právnická osoba], který jejich poskytnutí odmítl s tím, že je žalobce a) nemá sjednány. Žalobce a) poté nechal vozidlo odtáhnout do nejbližší opravny a žalobci noc přečkali v místním hotelu. Žalovaný připustil, že v důsledku technické závady nepředal informaci o sjednané asistenci asistenční službě, a žalobci a) uhradil nároky na odtah vozidla 120 euro, opravu vozidla 160 euro a ubytování v hotelu 60 euro. Sporu nebylo ani o tom, že se na území Maďarska projevila další závada (v pořadí třetí tvrzená), která činila vozidlo nepojízdným, přičemž žalovaný žalobci a) uhradil za odtah vozidla do nejbližší opravny 170 euro a za ubytování v místním hotelu 100 euro. Žalovaný naopak neproplatil částku 17 854 Kč, prokazatelně vynaloženou za odtah vozidla z maďarské opravny na území České republiky. [příjmení] nebylo, že žalobce a) po poruše v Srbsku již asistenční službu ani žalovaného nekontaktoval. Žalobce a) přes poučení soudu naopak neprokázal, že vozidlo mělo v Bulharsku (druhou tvrzenou) poruchu, na kterou vynaložil 228 euro, ani to, že vozidlo mělo na zpáteční cestě v Maďarsku takovou poruchu, jejíž oprava by trvala déle než 7 dnů. Snímky opraven v Bulharsku a Maďarsku, získané prostřednictvím Google maps, takové skutečnosti neprokazují, přičemž žalobci a) a c) si v rámci účastnických výpovědí nevybavili ani název bulharské autoopravny, jejího provozovatele a místo, kde se nacházela. Fotografie vozidla v opravně nepořídili. Jde-li o repatriaci vozidla, sami žalobci v žalobě uvedli, že k ní přistoupili proto, že se žalobci a) jevila cena opravy vysoká a repatriace levnější. Konkrétní skutečnosti neplynou ani z fotografií vozidla ani z SMS komunikace žalobce a) s jeho známým ze dne 28. 8. 2018, v níž si žalobce a) stýská nad další poruchou vozidla, která má spočívat v nefunkčním startéru, ale nic bližšího zde uvedeno není. Navržený důkaz potvrzením bulharské opravny žalobci nakonec soudu nepředložili.

4. V rámci právního hodnocení soud prvního stupně posoudil nároky na zaplacení částky 228 euro za opravu vozidla v Bulharsku a částky 17 854 Kč za repatriaci vozidla z Maďarska do České republiky nikoli jako škodu, která by žalobci a) vznikla porušením závazku z pojistné smlouvy, nýbrž jako závazky z pojistné smlouvy samotné (tedy vlastní předmět smlouvy). Opravu v Bulharsku však žalobce a) přes poučení soudu neprokázal, přičemž nebyl-li prokázán základ nároku, nelze určovat volnou úvahou soudu dle § 136 o.s.ř. ani jeho výši. Stejně tak nebylo přes poučení soudu prokázáno, že vozidlo nebylo v Maďarsku možno opravit do 7 dnů a že by tak byl splněn sjednaný předpoklad pro úhradu repatriace. Uplatněné nároky na náhradu nemajetkové újmy 250 euro každému z žalobců za ztrátu radosti z dovolené soud prvního stupně podřadil režimu § 2971 o.z., neboť o.z. ani jiný předpis neobsahuje ve smyslu § 2894 o.z. speciální úpravu dané situace. V režimu § 2971 o.z. pak soud prvního stupně dovodil, že nejsou splněny podmínky pro jeho aplikaci, neboť nejsou dány žádné zvláštní okolnosti ve smyslu daného ustanovení. Úmysl žalovaného způsobit žalobcům újmu nebyl ani tvrzen a žalovaný sice porušil svou hlavní povinnost z pojistné smlouvy, nicméně důležitost povinnosti se odvíjí od statku, k jehož ochraně je určena, a takto významný chráněný zájem zde i s odkazem na komentářovou literaturu neexistuje. Nelze dovodit ani hrubou nedbalost žalovaného, neboť žalovaný uváděl technickou chybu při předávání údajů asistenční společnosti, a nelze dovodit vyšší než obvyklou lehkomyslnost či bezohlednost žalovaného. Narušení dovolené žalobců bylo primárně dáno opakovanými poruchami vozidla, nikoli tím, že žalovaný nespolupůsobil při opravě, jak měl. Odhlédnout nelze ani od toho, že dle pojistných podmínek měla být oprava provedena v rozsahu nutném pro návrat do České republiky, avšak žalobci po opravě v Srbsku dne 21. 8. 2018 pokračovali v cestě, a ke vzniku následné nepříjemné situace minimálně zčásti přispěli sami.

5. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání, kterým se domáhali jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změny vyhověním žalobě. Dle žalobců byl účastnickými výslechy žalobců a) a c) i doloženou konverzací se známým žalobce a) a fotografiemi prokázán nárok na úhradu částky za opravu vozidla v Bulharsku. Ohledně repatriace vozidla pak skutečnost, že vozidlo nebylo možno opravit do 7 dnů, vyplývá již z toho, že maďarským servisem byla tvrzena stejná závada, která již měl být předtím dvakrát odstraněna, ovšem problém tím vyřešen nebyl. Prokázána byla i účastnickými výslechy žalobců a) a c) i doloženou konverzací se známým žalobce a) a fotografiemi. Soud prvního stupně opomenul, že obtížná důkazní situace žalobců má původ v jednání žalovaného, který neposkytl sjednané asistenční služby a toto ponechal na žalobcích, neznalých místních poměrů, což jim nelze přičítat k tíži. Právě tak jim nelze klást k tíži, že po první pojistné události neupustili od další cesty. Je sice pravdou, že pojištění bylo sjednáno v takovém rozsahu, že žalovaný měl zajistit opravu vozidla, která by umožňovala návrat do České republiky, ovšem ve chvíli, kdy plnění nebylo poskytnuto, si žalobci museli opravu vozidla zajistit sami a byli ubezpečeni, že vozidlem mohou pokračovat v cestě. Ohledně náhrady nemajetkové újmy soud prvního stupně nesprávně právně posoudil možnost aplikace § 2971 o.z., které obsahuje toliko demonstrativní výčet podmínek vzniku odpovědnosti. Okolnosti případu se zde přitom zdají být natolik zjevně závažné, že je nasnadě usuzovat na splnění podmínek vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť žalobce a) uzavřel pojistnou smlouvu právě za tím účelem, aby při cestování nedošlo k situaci, kdy by při poruše vozidla byl s rodinnými příslušníky ponechán„ na holičkách“ a potvrzením o uzavření pojistné smlouvy byl ujištěn, že pro případ nenadálé situace je o něj a jeho rodinné příslušníky postaráno. Srovnáním s případy, kdy na základě právního předpisu nárok na náhradu nemajetkové újmy běžně vzniká (ztráta radosti z dovolené v případě smlouvy o zájezdu či při zpoždění letu), se v případě žalobců jedná o situaci daleko závažnější. Žalovaný sice tvrdí, že k nesjednání asistenční služby u dodavatele došlo z důvodu technické chyby, toto však nijak neprokazuje. Lze proto mít za to, že k nesjednání asistenční služby došlo právě z důvodu hrubé nedbalosti žalovaného. Naprosto nejzásadnějším předmětem činnosti žalovaného je přitom sjednávání pojistných smluv a poskytování plnění z nich a právě vzhledem k charakteru činnosti žalovaného lze mít absenci úsilí, aby se žalobci a) dostalo pojistného plnění, za projev svědčící o jeho hrubé nedbalosti.

6. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Ohledně nároků na částku 228 eur za opravu vozidla v Bulharsku a částku 17 854 Kč za repatriaci vozidla z Maďarska nebylo prokázáno, že by vozidlo mělo v Bulharsku vůbec poruchu a bylo nutné jej opravovat. Nebyl doložen žádný doklad prokazující úhradu částky 228 eur za opravu vozidla v Bulharsku a nebylo ani doloženo, že by oprava v Maďarsku trvala déle než 7 dnů, jak je pojistnými podmínkami pro repatriaci vozidla vyžadováno. Jde-li o náhradu nemajetkové újmy, nejsou podmínky dle § 2971 o.z. splněny, k čemuž žalovaný k výkladu pojmu hrubé nedbalosti odkázal na komentářovou literaturu a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2702/2012. K žádnému bezohlednému jednání žalovaného vůči zájmům žalobců zde nedošlo. V důsledku technické chyby sice nebyly sjednány asistenční služby u poskytovatele, ale toto by šlo snadno napravit v případě, kdy by žalobce a) nerezignoval na své zájmy a žalovaného kontaktoval. Z hlediska příčinné souvislosti nebylo primárním důvodem narušení dovolené žalobců porušení právních povinností žalovaného, nýbrž poruchy na vozidle, za které není žalovaný jakkoli odpovědný.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je nutno upřít jakoukoli důvodnost.

8. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který adekvátně skutkově zhodnotil i právně posoudil, a současně řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ke zdůraznění věcné správnosti odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně dále uvádí odvolací soud následující:

9. Ve vztahu k žalobcem a) uplatněným nárokům na zaplacení částky 228 euro za opravu vozidla v Bulharsku a částky 17 854 Kč za repatriaci vozidla z Maďarska do České republiky nebyl soud prvního stupně (s poukazem na zásadu iura novit curia) vázán nesprávnou právní kvalifikací těchto nároků v žalobě, nýbrž jejich skutkovým vymezením. Odvolací soud v tomto rámci aprobuje jako věcně správný a přiléhavý názor soudu prvního stupně, který předmětné nároky právně vyhodnotil nikoli jako nároky na náhradu škody, která by žalobci a) vznikla porušením závazku žalovaného z pojistné smlouvy, nýbrž přímo jako závazky žalovaného (na výplatu pojistného plnění) z titulu pojistné smlouvy samotné (tedy jako vlastní předmět smlouvy). Právo na pojistné plnění se totiž odvíjí z titulu smlouvy samotné, a nemá proto povahu práva na náhradu škody za její porušení.

10. Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce a) přes procesní poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. (které bylo soudem prvního stupně poskytnuto na jednání dne 13. 4. 2021) neprokázal, že vozidlo mělo v Bulharsku (druhou) poruchu, na jejíž opravu žalobce a) vynaložil částku 228 euro, ani to, že vozidlo mělo v Maďarsku (třetí) poruchu, jejíž oprava by trvala déle než 7 dnů. Odvolací soud pro tyto účely odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) argumentačně přesvědčivě vypořádal s tím, proč nebyla existence těchto skutečností prokázána.

11. Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů, § 132 o.s.ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019).

12. Skutkové závěry soudu prvního stupně, činěné v rámci volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.), se nikterak nepříčí zásadám logiky a odvolacím soudem lze spíše vyjádřit údiv nad laxním a lehkomyslným přístupem žalobce a), který přitom (pokud by jeho tvrzení bylo pravdivé) v řízení rozhodně nenesl nijak nepřiměřené důkazní břemeno ohledně zdokumentování (nikoli jen chvilkové) situace ohledně opravy v Bulharsku. Pokud k opravě v Bulharsku skutečně došlo, žalobce a) měl a mohl situaci náležitě důkazně zdokumentovat, a to tím spíše vzhledem ke znalosti vzniklého problému s pojištěním, který tím spíše měl vést k adekvátní péči při dokumentování vzniklých nákladů, přičemž v neprospěch závěru o existenci takové poruchy svědčí právě i to, že ji žalobce a) v té době nijak neoznámil žalovanému ani asistenční službě. Takto lehkomyslný přístup žalobce a) neodpovídá požadavkům běžné péče a opatrnosti, které lze přitom od každého důvodně očekávat (§ 4 odst. 1 o.z.), a případné následky svého lehkovážného počínání si tak nutně musí nést žalobce a) sám. Žalobce a), jenž od tvrzené opravy neměl žádný doklad (fakturu) a dokonce ani později nikdy nepředložil navržený důkaz potvrzením bulharské opravny, k důkazu nabídl jen naprosto nedostačující důkazní prostředky, a to nekonkrétní (a z podstaty tohoto institutu pouze podpůrné) účastnické výpovědi žalobců a) a c), neprůkazné fotografie vozidla a komunikaci se známým (z níž však vyplývá pouze to, že vozidlo nešlo v daný moment nastartovat, nikoli že bylo skutečně odtaženo do bulharského servisu a tam opraveno). Je proto správný skutkový závěr soudu prvního stupně o neprokázání základu tohoto nároku, přičemž nebyl-li prokázán základ nároku, nelze určovat ani jeho výši, a to ani úvahou soudu dle § 136 o.s.ř. Jde-li pak o náklady na repatriaci vozidla z Maďarska do České republiky, nebyla prokázána sjednaná podmínka úhrady v podobě trvání předpokládané opravy déle jak 7 dnů, neboť přímo dle žalobní skutkové verze byla důvodem repatriace nikoli předpokládaná doba opravy, nýbrž její cena (tedy ekonomická a nikoli časová stránka věci). I pokud by případně bylo možno usuzovat na délku opravy nad 7 dnů až z opravy provedené po repatriaci vozidla do České republiky, taková úvaha zde nebyla ve hře, neboť nebylo nijak tvrzeno ani prokázáno, že by v tuzemsku posléze k takto dlouhé opravě vůbec došlo.

13. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu leží důkazní břemeno v obecné rovině ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000). V důsledku uplatnění projednací zásady tak mají účastníci občanského soudního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky. Nesplnění takové povinnosti má za následek vynesení rozhodnutí nepříznivého pro účastníka, který tuto svou procesní povinnost nesplnil.

14. Lze tudíž ohledně těchto nároků odvolacím soudem ve shodě se soudem prvního stupně opodstatněně uzavřít, že žalobce přes procesní poučení dané soudem prvního stupně dle § 118a odst. 3 o.s.ř. úspěšně neunesl (nikterak nepřiměřené) důkazní břemeno o existenci takových nároků.

15. Ohledně uplatněných nároků všech jednotlivých žalobců na náhradu nemajetkové újmy odvolací soud předesílá, že případnou odpovědnost žalovaného by nebylo možno vyloučit jen tím, že tvrzená újma měla být žalobcům způsobena v důsledku neposkytnutí asistenčních služeb nikoli přímo žalovaným, nýbrž asistenční [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], která měla asistenční služby v rámci pojištění vozidla pro žalobce a) za žalovaného zajistit (viz i čl. 1, 4.1. a 4.2. doplňkových pojistných podmínek pro asistenci vozidla). Není zde pro daný účel určující, že asistenční společnost měla tyto asistenční služby zajistit samostatně (jako tzv. samostatný pomocník ve smyslu § 2914 o.z., k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1198/2019). Zásadní totiž je, že věc je podřízena nikoli režimu porušení mimosmluvní povinnosti, nýbrž režimu porušení smluvní povinnosti žalované pojišťovny dle § 2913 o.z. V takovém případě i pro přičtení jednání samostatného pomocníka pojišťovně platí pravidlo uvedené v § 1935 o.z. (plní-li dlužník pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám). Odpovědnost povinného nemá být limitována tím, že dlužník zapojí na sobě nezávislou osobu (srov. i Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 – 3081 Praha: Leges, 2018, s. 353, odst. 23-24) a dlužníkovi se pro účely § 2913 o.z. s poukazem na § 1935 o.z. přičítá jednání pomocníka, kterého užil při plnění dluhu (Ibid. s. 322, odst. 40). Na podporu přístupu, bránícího přenesení odpovědnosti za porušení vlastní povinnosti na jiného, lze obdobně poukázat také na judikaturu, dle které subjekt povinný k plnění povinnosti se odpovědnosti za její porušení nezprostí tím, že smluvně přenese plnění své povinnosti na jiného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 832/2014).

16. Objektivní odpovědnost za porušení smlouvy dle § 2913 o.z. se bezprostředně týká toliko náhrady škody, nikoli náhrady nemajetkové újmy, neboť ta se hradí jen v případech, je-li to výslovně ujednáno nebo stanoví-li to zvlášť zákon (§ 2894 odst. 2 o.z.). Jinak řečeno: občanský zákoník vychází z koncepce zásadní nenahraditelnosti nemajetkové újmy (Melzer, F., Tégl, P. a kol. op. cit., s. 44, odst. 129). Analogie s náhradami za odepření nástupu na palubu a zrušení či zpoždění letu dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 zde není přiléhavá, neboť dané nařízení stanoví odpovědnost právě jen pro tyto speciální účely. Nelze ji tak systémově nežádoucím způsobem zobecňovat přenesením na jiné případy, na které nařízení nedopadá, a obcházet tím již zmíněné obecné pravidlo obsažené v § 2894 odst. 2 o.z., dle kterého se nemajetková újma v českém soukromém právu nehradí obecně, nýbrž jen při výslovném ujednání nebo v případech zvlášť stanovených zákonem.

17. Odvolací soud se proto při absenci výslovného smluvního ujednání věnoval hodnocení toho, zda se v posuzované věci jedná o případ náhrady nemajetkové újmy, zvlášť stanovený zákonem (a to buď § 2956 o.z. či § 2971 o.z.), a dospěl k negativnímu výsledku.

18. Ustanovení § 2956 o.z. se sice týká právě i smluvní odpovědnosti dle § 2913 o.z., ovšem pod podmínkou, že ochranný účel příslušné smlouvy dopadá i na dotčená přirozená práva věřitele nebo jiné oprávněné osoby (Ibid., s. 981, odst. 17). O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná, neboť právo pojištěného na asistenci v případě poruchy vozidla není součástí žádného z myslitelných přirozených práv člověka (viz i demonstrativní výčet chráněných dílčích osobnostních práv dle § 81 odst. 2 o.z.), jako by tomu bylo např. u ochrany zdraví či integrity člověka při porušení smlouvy o péči o zdraví.

19. Také ustanovení § 2971 o.z. sice dopadá rovněž na případy porušení smluvní povinnosti (Ibid., s. 1099, odst. 31), nicméně jde o ustanovení výjimečné, jehož aplikace vyžaduje splnění pro poškozeného velmi přísných (kvalifikovaných) podmínek odpovědnosti škůdce, ke kterým je nadto nutno přistupovat restriktivně tak, aby se aplikace tohoto výjimečného ustanovení nestala obecným pravidlem (zásada singularia non sunt extendenda). Odvolací soud pro dané účely aprobuje závěr soudu prvního stupně, že nejsou splněny všechny z nezbytných zákonných předpokladů pro vznik nároku žalobců na náhradu nemajetkové újmy dle předmětného ustanovení.

20. V tomto specifickém režimu nahraditelná nemajetková újma totiž především musí vzhledem k pravidlu de minimis dosahovat určité vyšší intenzity (Ibid., s. 1102, odst. 53) a dále musí být způsobena buď úmyslně (přičemž o takový případ se zde ani dle žalobních tvrzení nejedná) nebo porušením důležité právní povinnosti z hrubé nedbalosti. Pojem důležité právní povinnosti, která byla hrubou nedbalostí škůdce porušena, je přitom nutno vykládat ve smyslu povinnosti, která chrání před vznikem újmy závažné (Ibid., s. 1098, odst. 25). Pro účely výjimečné povinnosti k náhradě nemajetkové újmy dle § 2971 o.z. je nezbytné respektovat, že důležitá právní povinnost a základní smluvní povinnost (esenciální povinnost, určující daný typ smlouvy) nejsou synonyma, mezi která by bylo možno klást bez dalšího rovnítko, neboť zcela jistě neplatí, že každá základní smluvní povinnost chrání před vznikem závažné újmy (jako rozhodným kritériem). Přestože žalovaný v posuzované věci jednoznačně porušil svou základní (esenciální) smluvní povinnost z pojistné smlouvy, pro účely § 2971 o.z. nešlo z hodnotového hlediska o tzv. důležitou právní povinnost ve výše uvedeném smyslu, tedy povinnost chránící před vznikem závažné újmy, neboť přechodná ztráta radosti z dovolené není svou intenzitou ani délkou trvání újmou závažnou. Obdobný typ újmy si i vzhledem k § 2894 odst. 2 o.z. může zasluhovat odčinění toliko na základě výslovného smluvního ujednání nebo speciální právní úpravy (k tomu srov. § 2543 odst. 1 o.z., zakotvující speciální povinnost pořadatele zájezdu nahradit zákazníkovi vedle škody právě i újmu za narušení dovolené, či již zmíněné nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004), nikoli však obecněji bez takové (v § 2894 odst. 2 o.z. zákonem vyžadované) právní opory. Nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a tudíž ani žádnému škůdci nesmí být soudem jako orgánem veřejné moci uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy, kterou zákon neukládá (ten naopak, jak již uvedeno, v § 2894 odst. 2 o.z. zásadně vychází z koncepce nenahraditelnosti nemajetkové újmy).

21. Koncept ochrany slabší smluvní strany, včetně ochrany spotřebitele v oblasti cestovního ruchu, nemá na absenci existence závažné újmy dopad, neboť nemá potenciál vytvořit z dané újmy újmu svou intenzitou ani délkou trvání závažnou. Ani v hypotetickém opačném případě, tedy při dovození porušení důležité právní povinnosti s akcentem na význam ochrany spotřebitele v oblasti cestovního ruchu, by však nebyla splněna další nezbytná podmínka v podobě porušení této povinnosti z hrubé nedbalosti škůdce (k tomu viz dále). Odvolací soud by pro takový případ nepopíral, že situace žalobců mohla být v dané atypické situaci komplikovanější, než je tomu ve výše zmíněných typizovaných případech vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy v oblasti cestovního ruchu, nicméně určující by pak bylo, že pro účely § 2971 o.z. je kvalifikovaný stupeň zavinění škůdce (právě minimálně ve formě hrubé nedbalosti či dokonce úmyslu) podmínkou sine qua non (a tato podmínka by stále nebyla splněna).

22. Okolnosti případu navíc vyžadovaly, aby žalobce a) poté, co v souvislosti s první poruchou vozidla zjistil, že asistenční společnost není o sjednaném pojištění žalovaným vůbec informována, situaci aktivně telefonicky řešil s žalovaným tak, aby sjednané pojištění bylo u asistenční společnosti aktivováno a aby tak bylo zamezeno vzniku dalších problémů. To ovšem žalobce a) neučinil, jak sám stvrdil ve své účastnické výpovědi, přestože to po něm bylo možno vzhledem k okolnostem případu spravedlivě požadovat. Věc řešil až po návratu domů, a trvání problému absentující asistence, ke kterému jinak dojít nemuselo, tudíž nezamezil. Pro aplikaci zásady casum sentit dominus není důležitá případná protiprávnost jednání poškozeného či jeho zavinění a podstatné je, že jde o následek okolnosti na straně poškozeného, nepřičitatelný škůdci (viz i § 2918 o.z.).

23. S touto pasivitou žalobce a) návazně úzce souvisí právě i absence hrubé nedbalosti na straně žalovaného. Hrubá nedbalost je totiž nedbalostí nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012; ze dne 28. 3. 2019, 25 Cdo 972/2018). Pokud by žalobce a) po zjištění prvotního problému s neaktivní asistenční službou (ohledně kterého ještě nelze jinou než prostou nedbalost žalovaného jakkoli dovodit) žalovaného kontaktoval a žalovaný by přesto stále ponechal žalobce při případném oznámení dalších poruch bez sjednané asistence, jednalo by se pak nepochybně v případě nezajištění asistence u tvrzené druhé a třetí poruchy o naprostou absenci respektu žalovaného k zájmům žalobců, tedy o hrubou nedbalost žalovaného. Upozornění na další poruchy a potřebu asistence u nich však nebylo žalobcem a), jak již uvedeno, vůči asistenční službě ani žalovanému vůbec učiněno, což je zde naprosto určující, a zřejmou bezohlednost žalovaného k zájmům žalobců a tedy ani jeho hrubou nedbalost nelze tudíž v posuzované věci dovodit.

24. Vznik přechodné nemajetkové újmy v podobě ztráty radosti žalobců z dovolené byl nadto zapříčiněn již přímo opakovanými poruchami vozidla jako takovými, které by žalobcům zkazily radost z dovolené zcela bez ohledu na součinnost či nesoučinnost asistenční společnosti (jejich následky si přitom nesou se zřetelem k zásadě casum sentit dominus žalobci sami). Porušení smluvní povinnosti žalovaného tedy nebylo pro ztrátu radosti žalobců z dovolené podmínkou sine qua non (tato újma by nastala v každém případě z hlavní příčiny, spočívající v technickém stavu vozidla). Škůdci lze klást k tíži jen takový následek, který vyvolala příčina spočívající v jeho sféře, což technický stav vozidla žalobce a) jako hlavní příčina ztráty radosti žalobců z dovolené nebyl.

25. Se zřetelem k uvedenému proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil dle § 219 o.s.ř., a to včetně výroků o náhradě nákladů řízení, o kterých soud prvního stupně správně rozhodl na základě zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) při současné aplikaci moderačního práva (§ 150 o.s.ř.) ohledně žalobců b), d) a e). Odvolací soud toliko přeformuloval VI. a VII. výrok tak, aby žalobci a) a c) byli k náhradě nákladů řízení povinni žalovanému, nikoli„ žalobci“, jak soud prvního stupně zjevně omylem uvedl (přičemž vrácení spisu soudu prvního stupně k vydání opravného usnesení by bylo poněkud nehospodárné). Dle názoru odvolacího soudu by sice měl mít žalovaný vůči žalobcům a) a c) právo na vyšší náhradu nákladů řízení, než byla soudem prvního stupně přisouzena, a to především s ohledem na skutečnost, že u výpočty odměny advokáta bylo ohledně náhrady nemajetkové újmy třeba vyjít z § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“), tedy z tarifní hodnoty 50 000 Kč – k tomu viz i odst.

28. Nicméně žalovaný proti těmto výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání nepodal a odvolací soud přihlédl k aktuálnímu nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 55/22, dle kterého i když v o.s.ř. není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformatio in peius, je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční. Opačný přístup odvolacího soudu by mohl být dle daného nálezu zásahem do práv odvolatelů na spravedlivý proces a do jejich práv vlastnit majetek (k zásadě zákazu reformatio in peius jako důsledku zásady dispoziční dále srov. i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 91 Co 369/2015, dostupný na www.beck-online.cz).

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztazích mezi žalobci a) a c) a žalovaným rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že každý z těchto plně neúspěšných žalobců je k jejich náhradě povinen žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

27. Odvolací soud přitom při výpočtu odměny advokáta žalovaného ve vztahu k žalobcem a) v cizí měně neúspěšně uplatněnému nároku 228 eur za odtah a opravu vozidla v Bulharsku vyšel pro účely vyjádření v českých korunách z toho, že s poukazem na § 8 odst. 1 AT je plnění požadované v cizí měně třeba přepočíst podle kurzu stanoveného Českou národní bankou vždy k tomu dni, v němž byl konkrétní úkon právní služby započat (dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016).

28. Dále odvolací soud pro účely náhrady odměny zástupce žalovaného reflektoval ohledně náhrady nemajetkové újmy vývoj judikatury Nejvyššího soudu, směřující u náhrady nemajetkové újmy k aplikaci § 9 odst. 4 písm. a) AT místo § 8 odst. 1 AT. Je sice faktem, že v rozsudku ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 972/2018, ve věci posuzované právě v režimu § 2971 o.z. vyšel ještě Nejvyšší soud z tarifní hodnoty stanovené dle § 8 odst. 1 AT, nicméně v pozdější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jsou zcela zřetelné tendence opačné, tedy nepostupovat při výpočtu odměny advokáta v řízeních o náhradách nemajetkové újmy (v nichž ostatně určení výše náhrady závisí až na úvaze soudu) dle § 8 odst. 1 AT, nýbrž dle § 9 odst. 4 písm. a) AT. Tato aktuální praxe dovolacího soudu je inspirována dřívější judikaturou v řízeních o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, či ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1791/2015). Při výpočtu odměny advokáta pak již nalezla svůj odraz nejen v řízeních o náhradu nemajetkové újmy dle § 2959 o.z. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018) a v řízeních o náhradu nemajetkové újmy dle § 2958 o.z. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020), nýbrž právě i v řízeních o náhradu nemajetkové újmy dle § 2971 o.z. (viz rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení dle rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, či ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, v nichž bylo aplikováno právě ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) AT). S náhledem odvolacího soudu na tuto otázku byli účastníci řízení předem předvídatelně seznámeni.

29. V případě neúspěšného žalobce a), který v odvolacím řízení uplatňoval více nároků, pro něž není spojení ke společnému projednání stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí (§ 12 odst. 3 AT). S poukazem na výše uvedené nelze v rámci tohoto součtu ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy vycházet z punkta, nýbrž z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) AT, přičemž ohledně nároku za opravu vozidla vyjádřeného v cizí měně je nutno ohledně jednotlivých úkonů právní služby advokáta žalovaného postupovat dle samostatných kurzů. Zástupce žalovaného v odvolacím řízení učinil dva úkony právní služby v podobě vyjádření k odvolání (dne 21. 12. 2021) a účasti u jednání odvolacího soudu (dne 14. 9. 2022). Kurz stanovený ČNB za 1 euro činil ke dni 21. 12. 2021 částku 25, 240 Kč a ke dni 14. 9. 2022 částku 24, 525 Kč. Součet tarifních hodnot spojených věcí dle § 12 odst. 3 AT tedy k uvedeným datům činil 73 608,72 Kč (5 754,72 Kč a 17 854 Kč dle § 8 odst. 1 AT a 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) AT) a 73 445,70 Kč (5 591,70 Kč a 17 854 Kč dle § 8 odst. 1 AT a 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) AT). Výše odměny za tyto úkony dle § 7 AT představuje celkem částku 8 120 Kč (2 x 4 060 Kč). Mezi účelně vynaložené náklady odvolacího řízení je dále třeba řadit 1/5 ze 2 režijních paušálů á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), stanovenou jako podíl u společně vynaložených nákladů proti 5 žalobcům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014), tj. částku 120 Kč, a náhradu za DPH (§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.) ve výši 1 730,40 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení, kterou je žalobce a) povinen na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), tak činí 9 970,40 Kč.

30. U neúspěšné žalobkyně c) se v odvolacím řízení jednalo pouze o nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 euro, ohledně kterého nelze s poukazem na výše uvedené vycházet z punkta, nýbrž z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) AT. Žalobkyně c) je tak povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) celkem částku 7 647,20 Kč, sestávající z částky 6 200 Kč jako odměny za 2 výše uvedené úkony právní služby á 3 100 Kč dle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) AT (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání), 1/5 ze 2 režijních paušálů á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), tj. 120 Kč, a náhrady za DPH (§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.) ve výši 1 327,20 Kč.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztazích mezi žalobci b), d) a e) a žalovanou rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 150 a § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z nich nemá na jejich náhradu právo, a to konzistentně s využitím moderačního práva soudem prvního stupně. Ustanovení § 150 o.s.ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení na obou stranách sporu, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Avšak posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele nemůže být založeno jen na základě izolovaně vybraných okolností, pokud lze zvážit i další okolnosti sporu a poměry účastníků, které by mohly být pro aplikaci § 150 o.s.ř. významné (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1302/2017). Pokud žalovaný v rámci předvídatelného seznámení s názorem odvolacího soudu brojil proti aplikaci moderačního práva, nutno v rámci okolností zvláštního zřetele hodných akcentovat nejen zvláštní a zvýšený zájem na ochraně nezletilých před vznikem dluhů, ale také to, že sami neměli na zahájení řízení vliv, přičemž žalovaný je velkou finanční korporací, která v dané věci neoddiskutovatelně porušila svou základní povinnost (a k neúspěchu žalobců vedly důvody ryze právní, spočívající v přísných podmínkách aplikace § 2971 o.z.). Po žalovaném tak lze spravedlivě požadovat, aby náklady odvolacího řízení za vzniklé situace nesl ze svého.

32. Vzhledem k nesprávnému vyměření soudních poplatků za odvolání soudem prvního stupně dále odvolací soud uložil dle § 9 odst. 4 písm. a), odst. 6 zákona o soudních poplatcích žalobci a) povinnost doplatit soudní poplatek za odvolání v částce 384 Kč a žalobkyni c) povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání v částce 2 000 Kč. Dle položky 22 bodu 1 písm. a) Sazebníku se totiž za odvolání proti rozhodnutí soudu ve věci samé vybere v případě peněžitého plnění poplatek podle položky 1, přičemž dle položky 22 bodu 2 se za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy v penězích, vybere poplatek podle položky 3. Za situace, kdy žalobce a) v řízení uplatňuje více peněžitých plnění, činí v souladu s § 6 odst. 2 větou první zákona o soudních poplatcích součet peněžitých plnění za nároky na zaplacení 228 euro za odtah a opravu vozidla v Bulharsku (kurz dle § 6 odst. 6 k 1. 9. 2021 jako datu prvního dne kalendářního měsíce, v němž došlo ke splatnosti poplatku podáním odvolání, činil 25, 410 Kč) a 17 854 Kč za repatriaci vozidla z Maďarska celkem 23 647,48 Kč; soudní poplatek z této částky pak dle položky 1 činí 1 183 Kč. Požadovanou náhradu nemajetkové újmy v penězích 250 euro je však nutno zpoplatnit samostatně (§ 6 odst. 2 věta druhá) částkou 2 000 Kč dle položky 3. Celková výše poplatku za odvolání žalobce a) tak činí 3 183 Kč jako součet částek 1 183 Kč a 2 000 Kč, avšak žalobce a) zaplatil jen 2 799 Kč, a nedoplatek proto představuje 384 Kč. Žalobkyně c) pak soudní poplatek nezaplatila vůbec a poplatek za její odvolání ve věci náhrady nemajetkové újmy v penězích činí 2 000 Kč dle položky 3. Žalobcům b), d) a e) nebyla poplatková povinnost odvolacím soudem uložena, neboť jsou u nich splněny předpoklady pro osvobození od této povinnosti.

Poučení