70 Co 47/2025 - 485

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozená [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] 3. [Jméno žalované C], narozená [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované A] 4. [Jméno žalované D], narozený [Datum narození žalované D] bytem [Adresa žalované A] 5. [Jméno žalované E], narozený [Datum narození žalované E] bytem [Adresa žalované A] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitosti, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 11. října 2024, č. j. 12 C 19/2023-421, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí žalobcům oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 18 884 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že pozemek p. [číslo], k. ú. [adresa], oddělený od pozemku p. [číslo], k. ú. [adresa], geometrickým plánem pro rozdělení pozemku [číslo], který vyhotovila společnost [právnická osoba]., jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku, je ve společném jmění manželů žalobců (I. výrok). Dále stanovil, že jsou žalovaní povinni zaplatit rukou společnou a nerozdílnou žalobcům k ruce společné a nerozdílné náhradu nákladů řízení ve výši 113 488 Kč (II. výrok) a že jsou žalovaní povinni zaplatit rukou společnou a nerozdílnou České republice – Okresnímu soudu v Blansku náhradu nákladů řízení (svědečné) ve výši 422 Kč (III. výrok).

2. Soud prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení dle § 80 o.s.ř., spočívající v rozporu mezi zápisem v katastru nemovitostí a tvrzeným vlastnickým právem žalobců ve vztahu k předmětné části pozemku p. [číslo] v k. ú. [adresa], oddělené ve výroku rozsudku specifikovaným geometrickým plánem. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se žalobci jednoznačně chopili držby svého pozemku p. [číslo] i sporné části pozemku p. [číslo] v hranicích oplocení nejpozději do konce roku 1998. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalovaných, [právnická osoba]., v průběhu let 1996-1998, kdy došlo k uchopení držby žalobci i ve vztahu ke sporné části pozemku p. [číslo] severně od předmětného plotu, proti tomu nic nenamítala, tj. také pokládala za hranici mezi pozemky postavený plot. Proti držbě sporné části pozemku ničeho nenamítal ani [jméno FO], původní vlastník části pozemků žalobců. Soud prvního stupně vyšel z toho, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Ustanovení § 1095 o.z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu klást tak přísné nároky, jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Z provedeného dokazování nevyplynulo nic, z čeho by bylo možné dovodit, že se žalobci chopili držby vlastnického práva k části pozemku ve spoluvlastnictví právního předchůdce žalovaných v přesvědčení, že někomu působí újmu. Z žádné svědecké ani účastnické výpovědi nevyplynulo, že by žalobci v okamžiku uchopení držby měli vědomost či vůbec mohli přesvědčivě zjistit, kudy vede katastrální hranice mezi jejich pozemky a pozemkem právního předchůdce žalovaných. Z množství vyslechnutých svědků pouze [jméno FO] uvedl, že „má pocit“, že žalobce b) o skutečné hranici a o zástavbové studii věděl a že je to již dlouho. Jeho výpověď tak nebyla ve srovnání s ostatními provedenými důkazy dostatečně přesvědčivá, neboť z ní nebylo zřejmé, v jakém období měla tato vědomost žalobce b) vzniknout. V posuzované věci se nejednalo ani o natolik zjevné okolnosti případu, kdy by žalobci museli bez pochybností poznat, že se ujímají držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyli; poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se žalobci bez právního důvodu chopili, nepřesahuje 50 % a činí necelých 22 %. Soud prvního stupně přihlédl i ke skutečnosti, že v letech 1995 a 1997 neexistovala digitalizace a dálkový přístup do katastru nemovitostí a současně se jednalo o parcely původního pozemkového katastru, ohledně nichž byla povolena měřická odchylka pro katastrální mapu bývalého PK 2,88 m na každou stranu. Dále soud prvního stupně uvedl, že právní předchůdci žalovaných ani žalovaní až do roku 2020 hranici mezi pozemky nijak nezpochybňovali. Nepoctivý úmysl tedy nebyl žalobcům prokázán. Soud prvního stupně naopak dospěl k závěru, že žalobci prokázali, že se držby chopili v nikoli nepoctivém úmyslu a v důvodném přesvědčení, že nikomu nepůsobí újmu.

3. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání, kterým se domáhali jeho změny zamítnutím žaloby. Žalovaní uvedli, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci při nabytí držby sporné části pozemku nejednali v nepoctivém úmyslu. Mají za to, že prokázali existenci celé řady vzájemně propojených skutečností, které jednoznačně prokazují vědomost (či minimálně nezbytné srozumění) žalobců o tím, že se ujímají držby části jiného pozemku než toho, který nabyli. Nejpodstatnější je v tomto ohledu existence geometrického plánu pro oddělení pozemku [číslo] ze dne [datum] a geometrického plánu pro oddělení pozemku [číslo] ze dne [datum]. Tyto geometrické plány jednoznačně vytyčovaly nově vznikající pozemky žalobců v terénu a vymezovaly jejich hranice. Soud prvního stupně se však s existencí geometrických plánů nijak nevypořádal a pouze si nekriticky vystačil s tvrzením žalobců, že s těmito podklady nebyli seznámeni. Žalobci si nejpozději v průběhu výstavby rodinného domu nemohli nevšimnout, že na jižní straně najednou nemají prostor široký šest metrů, nýbrž více než dvakrát tolik. V rámci účastnické výpovědi žalobce uvedl, že geometrický plán pro rozdělení pozemků viděl, když se začalo stavět. Ještě před tvrzeným okamžikem ujmutí se držby se tedy žalobce seznámil s dalším podkladem, ze kterého byly zřetelně patrné hranice pozemku žalobců a jednotlivé rozměry. Žalobci si nejpozději v době budování tenisového kurtu museli být plně vědomi toho, že jižní konec tenisového kurtu dlouhého 30 m se nachází na hranici zakoupeného pozemku. Svědek [jméno FO] jednoznačně uvedl, že žalobce o zástavbové studii věděl, a to minimálně před zahájením stavby rodinného domu. Žalovaní nesouhlasili ani se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalovaných proti držbě žalobců nezasáhl a mimořádnému vydržení nezabránil. Soud prvního stupně v tomto kontextu zcela opominul, že společnost [právnická osoba] aktivně nevystupovala proti stavebnímu záměru žalobců především z toho důvodu, že „na papíře“ byl stavební záměr žalobců zcela v pořádku. Dále žádný z tehdejších prodávajících neměl sebemenší důvod cokoli proti počínání žalobců namítat, jelikož prodejem předmětných pozemků žalobců již původní vlastníci ztratili na vlastnických poměrech v dané lokalitě jakýkoli relevantní záměr. Žalobcům muselo být od počátku zřejmé, že vykonávají právo, které jim nenáleží; popsané skutečnosti jsou natolik zjevné, že každý průměrný člověk by musel při vynaložení běžné péče a opatrnosti poznat, že se ujímá držby cizího pozemku.

4. Dále žalovaní namítali, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil přesný okamžik nabytí držby sporné části pozemku žalovaných žalobci, resp. spokojil se toliko s neurčitými a nepodloženými tvrzeními žalobců. Nebylo jednoznačně prokázáno, k jakému okamžiku došlo ke kompletnímu oplocení pozemků žalobci, a tedy ani v jakém okamžiku se žalobci chopili držby. Žalovaní se domnívají, že žalobci mohli začít držet pozemek žalovaných později než na konci roku 1998. Z dobových fotografií, které byly předloženy v rámci jejich vyjádření ze dne 26. 1. 2024 a s jejichž vypovídací hodnotou se soud prvního stupně vůbec nezabýval, je evidentní, že žalobci nejprve plně respektovali vlastnické hranice, které jsou navíc zřetelně patrné i v terénu (včetně odvodňovacího žlabu). Soud prvního stupně dále zjistil skutkový stav věci neúplně, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Žalovaní navrhovali provedení důkazu svědeckou výpovědí [jméno FO] a [jméno FO] Soud prvního stupně však tyto důkazní návrhy zamítl. Žalovaní však z pouhého uvedení jména [jméno FO] nemohli nic dovodit ohledně jejího nestandardní zapojení, které vyplynulo až z výslechu žalobce. Nová byla také informace o osobě stavbyvedoucího [jméno FO]. Hypotetická úvaha soudu prvního stupně o nezproštění [jméno FO] mlčenlivosti nemůže být důvodem pro neprovedení navrhovaného důkazu. Skutečnost, že blíže nebyl identifikován navrhovaný svědek Minář, nemůže být přičítána k tíži žalovaných, když povinnost poskytnout soudu bližší identifikační údaje ležela výhradně na žalobcích. Soud prvního stupně dále žalované nepoučil ve smyslu § 118a o.s.ř., resp. neupozornil žalované (na rozdíl od žalobců), na hrozící neúspěch ve věci. Za takové situace nemohly nastat ani účinky koncentrace řízení. Dále mají žalovaní za to, že jsou tu další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny, a navrhli provedení důkazu svědeckou výpovědí Ing. arch. Karly Krchové. Žalovaní nesouhlasili ani s přiznáním náhrady nákladů řízení žalobcům za čtyři úkony právní služby, a to za údajné porady s klienty, jakož i za písemně učiněný úkon žalobců označený jako „podání včetně závěrečného návrhu ze dne 30. 9. 2024.“ 5. Žalobci ve vyjádření k odvolání žalovaných uvedli, že rozsudek soudu prvního stupně považují za věcně správný, podložený rozsáhlým dokazováním. Obsahem odvolání žalovaných je pouze rekapitulace argumentace přednesené před soudem prvního stupně. Žalovaní obsahem odvolání v podstatě učinili celý obsah svých písemných vyjádření ze dne 27. 9. 2023 a 1. 11. 2023. Fakticky se domáhají jiného hodnocení důkazů, než jak tyto byly hodnoceny soudem prvního stupně, ačkoliv to je v souladu se zásadou přímosti výsadou právě soudu prvního stupně. Vadnost napadeného rozsudku tak dle obsahu odvolání žalovaných spočívá v zásadě pouze v tom, že soud prvního stupně nesdílí jejich názor. Žalovaní opakovaně označují tvrzení, ke kterým v průběhu řízení před soudem prvního stupně neoznačili jediný důkaz, případně v rámci konstrukce své skutkové teze úmyslně ignorují obsah všech provedených důkazů a jejich vzájemné souvislosti. Námitka žalovaných ohledně nedostatku poučení je naprosto nepřípadná. Žalovaní byli již na prvním jednání konaném dne 13. 6. 2023 poučeni soudem prvního stupně o rozsahu jejich povinnosti tvrzení v tomto konkrétním řízení, a to s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu. Žalovaní byli následně v celém průběhu řízení opakovaně upozorňováni na rozsah jejich povinnosti tvrzení a s tím souvisejícího důkazního břemene. Výhrady žalovaných k nákladům řízení považují žalobci za neopodstatněné. Zda je či není mezi zástupcem a zastoupeným příbuzenský vztah, není pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podstatné.

6. Žalobci podali odvolání do II. výroku soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovanými. Dle názoru žalobců měla být s ohledem na zastoupení dvou osob a znění § 12 odst. 4 ve spojení s § 13 odst. 4 advokátního tarifu správně tato část náhrady určena jako násobek 40 úkonů a částky 300 Kč, tj. 12 000 Kč.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání byla podána k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o.s.ř.), směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou přípustná (§ 201, § 202 o.s.ř.), byla podána včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i nad rámec odvolacích důvodů, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaných a žalobců nejsou důvodná.

8. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se žalobci žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 15. 1. 2023 domáhali určení, že mají ve společném jmění manželů část pozemku ve spoluvlastnictví žalovaných p. [číslo] v k. ú. [adresa], vymezenou geometrickým plánem [číslo], vyhotoveným společností [právnická osoba].

9. V řízení před soudem prvního stupně vyplynuly následující okolnosti rozhodné pro posouzení projednávané věci: 17. 10. 1995 Vyjádření právní předchůdkyně žalobců, [právnická osoba].; k územnímu řízení ohledně výstavby rodinného domu nemá námitek. 29. 10. 1995 (účinky vkladu k 3. 11. 1995) Uzavření kupní smlouvy (č. l. 42-43), sepsané advokátkou [právnická osoba] mezi žalobci, jakožto kupujícími, a [jméno FO] prodávajícími, jejímž předmětem byl prodej [adresa], části pozemku p. [číslo], o výměře [číslo], za kupní cenu 37 710 Kč, ve vlastnictví [jméno FO], a část pozemku p. [číslo], o výměře [číslo], za kupní cenu 40 500 Kč, ve vlastnictví [jméno FO], přičemž nedílnou součástí smlouvy byl geometrický plán (č. l. 44) pro zaměření pozemku p. [číslo], zaměřený a vyhotovený dne 28. 9. 1995 [právnická osoba] 6. 3. 1996 Oznámení o zahájení územního řízení – o umístění stavby rodinného domu (č. l. 203). 15. 3. 1996 Ústní jednání spojené s místním šetřením, přičemž se konalo v kanceláři stavebního úřadu (č. l. 204). 17. 4. 1996 Rozhodnutí o umístění stavby – rodinného domu (č. l. 147-148); k návrhu na vydání územního rozhodnutí byl připojen situační plán (č. l. 155). 13. 5. 1996 Stavební povolení – rodinný dům (č. l. 149-151). 18. 6. 1997 (účinky vkladu k 20. 6. 1997) Uzavření kupní smlouvy (č. l. 66), sepsané advokátkou [právnická osoba], mezi žalobci, jako kupujícími, a [jméno FO], jako prodávajícím, jejímž předmětem byl prodej části pozemku p. [číslo], o výměře [číslo], za kupní cenu 58 680 Kč, přičemž nedílnou součástí této smlouvy byl geometrický plán pro oddělení pozemku p. [číslo], zaměřený a vyhotovený dne 26. 3. 1997, z něhož vyplývá, že z pozemku PK 1671 byla oddělena část o výměře [číslo] a tato byla sloučena s pozemkem p. [číslo] o výměře [číslo] takže pozemek p. [číslo] měl nově výměru [číslo] 5. 1. 1998 Oznámení o zahájení stavební řízení – výstavba tenisového kurtu (č. l. 211); vzhledem k tomu, že stavebnímu úřadu byly poměry dobře známy, upustil od místního šetření a ústního jednání (č. l. 174), přičemž účastníci mohli ve lhůtě 7 dnů uplatnit námitky. 26. 1. 1998 Stavební povolení – tenisový kurt (č. l. 157-158) 24. 9. 1998 Kolaudační prohlídka stavby rodinného domu; pozváni všichni vlastníci sousedních pozemků (č. l. 174 a protokol na č. l. 216); zároveň provedena také kolaudační prohlídka tenisového kurtu. 29. 9. 1998 Kolaudační rozhodnutí (rodinný dům), (č. l. 29) 30. 10. 1998 Kolaudační rozhodnutí (tenisový kurt), (č. l. 220) 29. 11. 2006 (účinky vkladu ke dni 30. 3. 2007) Uzavření kupní smlouvy (č. l. 59-61) mezi [právnická osoba]., jako prodávající, a žalovaným č. 5, [jméno FO], jako kupujícím, jejímž předmětem byl převod id. pozemku p. [číslo] a bytové jednotky č. 2 (byt 3+1 ve 2. nadzemním podlaží budovy [číslo]) a spoluvlastnický podíl o velikosti id. [číslo] na společných částech budovy, a to za celkovou kupní cenu 224 326 Kč. 3. 6. 2008, (účinky vkladu k 4. 6. 2008) Uzavření kupní smlouvy mezi [právnická osoba], jako prodávající, a žalovanými č. 1 a 2, [Jméno žalované A] a [Jméno žalované B], jako kupujícími, jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky [číslo] (v 1. nadzemním podlaží budovy [číslo] v obci [adresa]), která je postavena na pozemku p. [číslo], prodej spoluvlastnického podílu o velikosti [číslo] na společných částech budovy [číslo] a na pozemku p. [číslo], budovy bez č. p. / č. e. – garáž, stojící na pozemku p. [číslo], budovy bez č. p. / č. e. – občanská vybavenost, stojící na pozemku p. [číslo], pozemku p. [číslo], pozemek p. č. 2321/7 a prodej spoluvlastnického podílu o velikosti id. na pozemku p. [číslo], a to za celkovou kupní cenu 1 600 000 Kč. 17. 6. 2020, (účinky vkladu ke dni 1. 7. 2020) Uzavření kupní smlouvy a smlouvy o advokátní úschově mezi manželi [jméno FO] a [jméno FO], jako prodávajícími, a žalovanými č. 3. a 4., [Jméno žalované C] a [Jméno žalované D], jako kupujícími, jejímž předmětem byl převod spoluvlastnického podílu ve výši id. na pozemku p. [číslo] a dále bytové jednotky [číslo] v budově [číslo] na pozemku p. [číslo] v k. ú. [adresa], spoluvlastnický podíl o velikosti id. [číslo] na společných částech budovy a pozemku p. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, s podílem na společných částech domu [číslo] a pozemku p. č. [číslo] o velikosti id. [číslo], za celkovou kupní cenu 2 700 000 Kč. 15. 1. 2023 Podání žaloby.

10. Dle § 1089 odst. 1 o.z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby (§ 1089 odst. 2 o.z.).

11. Dle § 1090 odst. 1 o.z. se k vydržení vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Nabyl-li zůstavitel nepravou držbu, nemůže vlastnické právo vydržet ani jeho dědic, i kdyby držel poctivě. To platí obdobně i pro všeobecného právního nástupce právnické osoby (§ 1090 odst. 2 o.z.).

12. Dle 1095 o.z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

13. Dle § 3066 o.z. se do doby stanovené v § 1095 započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

14. Občanský zákoník sice nabyl účinnosti již k 1. 1. 2014, vzhledem k přechodnému ustanovení § 3066 o.z. mohla však doba nutná pro mimořádné vydržení v případě nemovitých věcí uplynout nejdříve k 1. 1. 2019. K povaze mimořádného vydržení, tak jak je v současnosti upraveno v občanském zákoníku, se tudíž soudy mohly vyjádřit teprve poměrně nedávno. Nejvyšší soud však již ve své judikatuře zaujal stanovisko k výkladu právní úpravy mimořádného vydržení a s přibývajícím počtem rozhodnutí řešících tuto problematiku, ve kterých je předmětný právní názor konstantně přejímán, lze výklad § 1095 o.z. považovat za ustálený.

15. Soud prvního stupně tudíž správně aplikoval relevantní judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k mimořádnému vydržení. Stěžejní je v tomto ohledu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ve kterém Nejvyšší soud zdůraznil, že zatímco řádné vydržení vyžaduje poctivou (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o.z.) a pravou držbu (§ 993 o.z.), která nemusí být řádná ve smyslu § 991 o.z., avšak musí se opírat o řádný titul (tedy o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci), v případě mimořádného vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl.“ 16. Právě pojmu nepoctivý úmysl je vzhledem k jeho neurčitosti v judikatuře věnována značná pozornost. Nejvyšší soud v tomto ohledu dovodil, že držba nikoliv v nepoctivém úmyslu představuje oproti poctivé držbě ve smyslu § 992 odst. 1 o.z. nový druh držby. Zatímco nepoctivým držitelem dle § 992 odst. 1 může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomě, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží, držitelem jednajícím v nepoctivém úmyslu je především ten, který ví, že tím, že se ujal držby působí jinému bezdůvodně újmu. Nepoctivé ve smyslu § 1095 o.z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (viz § 993 o.z.)“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, především bod 37., 38. a 42.). Nepoctivý úmysl má tedy pokrývat pouze případy jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti při nabývání majetku, aby nebyla právní úprava mimořádného vydržení prostředkem k ochraně zjevné lsti a podvodu; příkladem vyloučení mimořádného vydržení tak bude třeba spáchaný trestný čin držitele (Bělovský, M. In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva § 976-1474. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, výklad k § 1095, marg. č. 9).

17. Na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, navázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že § 1095 o.z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění svého práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky, jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Dále bylo zdůrazněno, že nikoliv nepoctivý úmysl se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný, tj. nepoctivý úmysl brání vydržení jen tehdy, byl-li tu při uchopení držby. V zásadě tedy platí, že ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen. Na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o.z.) nemá taková vědomost za následek zánik držby nikoliv v nepoctivém úmyslu. Vlastník tak může v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení věci držitelem, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu a odmítá vlastníkovi držbu předat, v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o.z.), nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o.s.ř.). Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu. Nikoliv nepoctivý úmysl držitele, který tu nebyl v době chopení se držby, tak nezakládá například ani dlouhodobý konflikt s vlastníky sousedního pozemku ohledně průběhu vlastnického hranice mezi pozemky, který započal ještě před uplynutím vydržecí doby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 505/2025), nebo sama skutečnost, že je držitel pozemku vyrozuměn o absenci jeho vlastnického práva k drženým nemovitým věcem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2748/2024).

18. Mimořádné vydržení typicky míří také na držby tzv. „připlocených“ částí pozemků; v těchto případech k nim totiž držitelé nemají platný právní titul a drží je bez právního důvodu. Nebude tedy vyloučeno, aby došlo k vydržení i v případě, že jde o držbu contra tabulas, tedy v rozporu se stavem v katastru nemovitostí (Dobrovolná, E. In: Adamová, H. a kol. Pozemkové vlastnictví. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 134.). Problematika „připlocených“ částí pozemků, byla řešena i v judikatuře. Nejvyšší soud, v již výše zmíněném rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, konstatoval, že ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o.z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.“ Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Avšak pokud jsou okolnosti případu natolik zjevné, že průměrný člověk by při běžné péči a opatrnosti musel bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nepoctivém úmyslu držitele. Nestačí ale pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu.

19. O držbu v nepoctivém úmyslu jde zpravidla v případech, kdy je poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem), tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahuje zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného), pokud tu nejsou okolnosti výrazně svědčící ve prospěch držitele (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem). Poměrem velikostí výměry vlastněného pozemku a pozemku drženého se Nejvyššího soud dále zabýval například v usnesení ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3195/2024, kde konstatoval, že více než tří a půl násobné překročení výměry vlastního pozemku je natolik zásadní, že si závěr o nevědomosti držitele, a tak o nedostatku nepoctivého úmyslu, lze jen obtížně představit (obdobně dále také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2288/2024).

20. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, bod. 43.). Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně jako úmysl) projevuje navenek (srovnej k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby nikoliv v nepoctivém úmyslu. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o.z., tedy, že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl o nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, nebo ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3195/2024).

21. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; účastník řízení vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 210/2024).

22. Nepoctivý úmysl nelze chápat tak, že žalobci museli být poctivými držiteli ve smyslu § 992 odst. 1 o.z. Podmínkou mimořádného vydržení je úmysl nikoliv nepoctivý. Ustanovení § 1095 o.z. totiž nevychází z pozitivního vymezení dobré víry (§ 992 odst. 1 o.z., věta první, dříve § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), tj. situace, kdy se předpokládá pozitivní přesvědčení držitele, že mu držené právo náleží, nýbrž z negativního vymezení dobré víry, tj. držitel je přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu (viz 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022); jde o dobrou víru v nejméně přísném pojetí (srovnej Petrov, J. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, výklad k § 1095, marg. č. 9). Mimořádně vydržet tedy může i ten držitel, který není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží; nesmí však být ve zlém úmyslu (Bělovský, M. In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva § 976-1474. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, výklad k § 1095, marg. č. 9). Nelze proto vycházet z judikatury posuzující dobrou víru držitele v případě řádného vydržení (například z žalovanými odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3684/2020). Stejně tak nelze dle názoru odvolacího soudu vyjít z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 10 C 80/2023-146 (žalovaní uvedli rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 11. 2024, č. j. 10 C 287/2023-93, ten však text citovaný žalovanými vůbec neobsahuje), který nesprávně aplikuje judikaturu Nejvyššího soudu a neposuzuje existenci nepoctivého úmyslu k okamžiku nabytí držby.

23. I aktuální judikatura Nejvyššího soudu stvrzuje, že mimořádné vydržení dle § 1095 o.z. nevyžaduje dobrou víru držitele (tj. poctivou držbu ve smyslu § 992 o.z., respektive oprávněnou držbu ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák.). Podmínkou mimořádného vydržení je držba nikoli v nepoctivém úmyslu. Nepoctivý úmysl držitele přitom brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby. Pokud držitel až později zjistí, že není vlastníkem držené věci, není tím jeho nepoctivý úmysl (zpravidla) dotčen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1820/2025).

24. Po přihlédnutí k výše uvedenému, a tedy i k vymezení nepoctivého úmyslu ve smyslu § 1095 o.z., je namístě konstatovat, že závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaní neprokázali nepoctivý úmysl žalobců při nabytí držby, a naopak z provedených důkazů vyplynulo, že žalobci nejednali v nepoctivém úmyslu, je správný. Žalobci prokázali, že se držby chopili v letech 1996 - 1998 v nikoli nepoctivém úmyslu a v přesvědčení, že nikomu nepůsobí újmu a že jim vlastnické právo k části pozemku žalovaných ohraničené na jižní straně plotem zhotoveným v 70. letech 20. století po právu náleží, a to především s ohledem na absenci jakýchkoli námitek v rámci všech řízení před stavebním úřadem jak ze strany [právnická osoba]. jako tehdejšího vlastníka sporné části pozemku parc. [číslo], tak [jméno FO] (již zemřelého vlastníka jedné části PK parcely převáděné v r. 1995 kupní smlouvou na žalobce). Navíc i výpověďmi svědků („pamětníků“) [jméno FO] a [jméno FO] bylo prokázáno, že považovali předmětný plot za hranici mezi pozemky JME a žalobců a že pozemky právních předchůdců žalobců byly ze strany zemědělského družstva obhospodařovány až k tomuto plotu. Žalobci si tudíž mohli v době, kdy se chopili držby dané části pozemku, oprávněně myslet, že svým počínáním nepůsobí nikomu újmu. „Připlocená“ část pozemku k pozemku žalobců zároveň činila necelých 22 % a nedosahovala tedy více než 50 % výměry pozemku koupeného. Nenastala tudíž situace, kdy průměrný člověk by při běžné péči a opatrnosti musel bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl.

25. Ve vztahu k určení momentu uchopení držby předmětné části pozemku žalobci soud prvního stupně vycházel z listinných důkazů, konkrétně z kupních smluv ze dne 29. 10. 1995 a 18. 6. 1997, listin vztahujících se k územnímu, stavebnímu a kolaudačnímu rozhodnutí, a dále z fotografií a ortofotomap. Takto dospěl k závěru, že terénní úpravy pozemku žalobců p. [číslo], prováděné až k předmětnému plotu ohraničujícímu na jižní straně spornou část pozemku žalovaných p. [číslo], a výstavba jejich rodinného domu včetně výstavby tenisového kurtu a oplocení, probíhaly od roku 1996 nejpozději do konce roku 1998; žalobci se tudíž jednoznačně chopili držby svého pozemku p. [číslo] i sporné části pozemku p. [číslo] v hranicích oplocení, čímž dali svou držbu najevo také navenek, nejpozději do konce roku 1998. Odvolací soud má tak za to, že určení počátku držby žalobci soudem prvního stupně má oporu v provedeném dokazování a je dostatečně odůvodněné.

26. Dále žalovaní namítali neprovedení navržených důkazů, a to konkrétně svědecké výpovědi [jméno FO], advokátky, která pro žalobce zpracovala předmětné kupní smlouvy, a pana [jméno FO], který měl dle tvrzení žalobce vykonávat funkci stavbyvedoucího při výstavbě rodinného domu a tenisového kurtu.

27. Opomenutými důkazy jsou důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval (nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, č. j. II. ÚS 1318/23-1, dále srovnej např. nálezy ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07 a ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 563/03). Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že je soud oprávněn vybrat si, které důkazy provede a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene (nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03). Důkazní návrh je namístě zamítnout, pokud není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost a také v případech, kdy směřuje ke skutečnosti nevýznamné pro posouzení věci; je zjevně učiněn pouze za účelem prodlužování sporu; je nadbytečný, tj. směřuje k prokázání skutečností, jež byly už jinými důkazními prostředky objasněny; nebo je nezákonný (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006).

28. Ve vztahu k navrhovanému důkazu výpovědí svědka pana [jméno FO] odvolací soud konstatuje, že bylo povinností účastníka, který provedení důkazu navrhoval, uvést jméno, příjmení svědka a adresu, na kterou jej má soud obeslat (srovnej např. Jirsa, J. a kol. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, stav ke dni 1. 1. 2023, výklad k § 120.).

29. Výslech [jméno FO] byl pak navržen až po koncentraci řízení, a to za situace kdy účastníci řízení o následcích koncentrace řízení byli poučeni. Soud prvního stupně tudíž k tomuto důkazu ve smyslu § 118b odst. 1 o.s.ř. nepřihlédl. Vzhledem k tomu, že jméno [jméno FO], figurovalo na obou kupních smlouvách z roku 1995 a 1997, přiklání se odvolací soud k názoru soudu prvního stupně, že možnost navrhnout provedení důkazu výpovědí této svědkyně mohla být dovozena již z příloh žaloby.

30. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou procesními povinnostmi, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit, přičemž poučení o těchto procesních právech je soud povinen poskytnout účastníku v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97). Smyslem § 118a o.s.ř. je postup, aby účastníku řízení nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen o tom, že takové břemeno má (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 212/96). Výše uvedené platí také pro důkazní povinnost, která úzce navazuje na povinnost tvrzení, protože povinnost tvrzení bez prokázání rozhodných skutečností nevede k procesnímu úspěchu účastníka (Králík, M., Vašíček, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář. Praha. Wolters Kluwer, 2016, výklad k § 118a.). Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by byly nepravdivé (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, 22 Cdo 3519/2011, nebo ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010) Postup dle § 118a odst. 3 o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci, není třeba k poučení podle § 118a odst. 3 přistupovat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007). Rozhodnutí založené na použití § 118a odst. 3 o.s.ř., tj. na neunesení důkazního břemene by mělo být v praxi výjimkou uplatnitelnou tam, kde rozhodující skutečnost zůstala neprokázána, tj. nepodařilo se na základě provedeného dokazovaní nebo pro absenci důkazních návrhů zjistit, zda je dané tvrzení pravdivé či nepravdivé, tedy nastal stav non-liquet (Králík, M., Vašíček, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář. Praha. Wolters Kluwer, 2016, výklad k § 118a.).

31. Soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil na neunesení důkazního břemene žalovanými, tj. po provedení a zhodnocení důkazů nedospěl k závěru, že tyto důkazy nedostačují k objasnění skutkového stavu věci. Nejenomže soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům nebyl prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby (v takovém případě by žalobě vyhověl z důvodu neunesení důkazního břemene žalovanými), ale také konstatoval, že žalobci prokázali, že se držby chopili v nikoli nepoctivém úmyslu a v důvodném přesvědčení, že nikomu nepůsobí újmu. V řízení tedy byly k dispozici dvě skutkové verze (o nepoctivém úmyslu a o nikoliv nepoctivém úmyslu žalobců při chopení se držby), přičemž se soud prvního stupně na základě provedených důkazů přiklonil k verzi žalobců. Tento svůj postup, jak již bylo uvedeno výše, soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil.

32. Argumentace žalovaných tím, že nenastaly účiny koncentrace řízení z důvodu absence poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. tedy není namístě. Soud prvního stupně tuto povinnost za situace, kdy nerozhodoval na základě neunesení důkazního břemene, neměl.

33. Žalovanými v odvolacím řízení nově navržený důkaz výslechem [jméno FO] (projektantky rodinného domu žalobců) nebyl pro rozpor s principem neúplné apelace odvolacího řízení proveden. Rozhodnutí soudu prvního stupně totiž není, jak již uvedeno, postaveno na neunesení důkazního břemene žalovanými (tedy na řešení stavu non liquet), nýbrž na pozitivním zjištění opaku (tedy na závěru, že žalobci nejednali v nepoctivém úmyslu). Za této situace se nejedná o důkaz přípustný dle § 205a písm. d) o.s.ř. a nejedná se ani o důkaz přípustný dle písm. c), neboť věrohodnost důkazních prostředků nelze zpochybnit tím, že účastník navrhne jiné důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů.

34. Odvolací soud nad rámec výše uvedeného podotýká, že rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodně nelze považovat za překvapivé. Vzhledem k tomu, že problematika mimořádného vydržení v občanském zákoníku byla v judikatuře Nejvyššího soudu poprvé řešena poměrně nedávno (především s ohledem na řízení před soudem prvního stupně, které bylo vedeno v roce 2023 a 2024), bylo pochopitelné, že s ní účastníci ještě nebudou důkladně obeznámeni. Soud prvního stupně však udělal vše proto, aby účastníky řízení s novým pojetím mimořádného vydržení a s recentní judikaturou Nejvyššího soudu seznámil a nastínil jim svůj předběžný názor.

35. Soud prvního stupně rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení. Úkony právní služby, které si právní zástupce vyúčtoval, považuje odvolací soud vzhledem k okolnostem projednávané věci a délce řízení za účelné. Odvolací soud se současně ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že i v případě zastoupení více účastníků jedním právním zástupcem nemusí tomuto právnímu zástupci náležet režijní paušál dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 1. 2024, za každého jednoho zastoupeného účastníka. Soud má právo nárok na režijní paušál moderovat v závislosti na tom, zda činí právní zástupce pro účastníky úkony společně, tak jak tomu bylo v tomto případě (srovnej Kovářová, Tichá, Vrábliková. In: Kovářová, D. a kol. Vyhláška o advokátním tarifu: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, právní stav k 6. 1. 2024, výklad k § 13.). Rovněž dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, v souladu s tím platí, že při rozhodování o odměně přísluší advokátu za společné úkony při zastupování více osob ke každému úkonu pouze jedna paušální částka náhrady výdajů.

36. S ohledem na shora uvedené odvolací soud podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to včetně výroků o náhradě nákladů řízení.

37. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobcům oprávněným společně a nerozdílně přiznal náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti neúspěšným žalovaným zavázaným společně a nerozdílně v částce 18 884 Kč, sestávající z: - odměny právního zástupce určené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., účinné od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“), u každého z žalobců za 2 úkony právní služby á 4 496 Kč (vyjádření k odvolání žalovaných ze dne 15. 2. 2025, účast na jednání před odvolacím soudem dne 8. 10. 2025) v celkové částce pro oba žalobce 17 984 Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu považována částka 113 000 Kč, sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu 5 620 Kč, avšak dle 12 odst. 4 se při společném zastupování dvou osob snižuje o 20 %, tedy u každého z žalobců na částku 4 496 Kč za úkon právního zástupce, - 2 režijních paušálů á 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tj. 900 Kč.

38. Odvolací soud žalobcům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení za doplnění vyjádření k odvolání ze dne 1. 10. 2025, jelikož předmětné podání nepovažuje za účelný úkon právní služby (k účelnosti úkonů právní služby srovnej např.: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1748/2015; usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1766/13). Žalobcům nic nebránilo obsah doplnění vyjádření vtělit již do vyjádření k odvolání žalovaných ze dne 18. 2. 2025. V mezidobí žalovaní odvolání nijak nedoplnili a nedošlo ani k jiné události, která by odůvodnila dodatečnou reakci žalobců jako účelnou. Nadto bylo podání učiněno jen několik dnů před jednáním odvolacího soudu a mohlo tak být stejně dobře předneseno i v rámci odvolacího jednání.