70 Co 52/2025 - 322

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců JUDr. Renaty Polákové a Mgr. Zdeňka Lehovce v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o 1 100 000 Kč s příslušenstvím vydání omluvy, k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. října 2024, č. j. 20 C 18/2024-280, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku I. a v zamítavém výroku III. potvrzuje, v zamítavém výroku II. se rozsudek co do částky 12 749,50 Kč s příslušenstvím mění tak, že žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci ještě částku 12 749,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 8. 2. 2024 do zaplacení, jinak se rozsudek i v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 69 340 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 304 188 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 8. 2. 2024 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 795 812 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 2. 2024 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu co do požadavku, aby žalovaná zajistila na vlastní náklady v jednom deníku s celostátní působností na titulní straně ve formátu nejméně tiskové strany a na webu www.justice.cz v sekci Aktuality po dobu nejméně 7 dnů zveřejnění písemné omluvy v tomto znění: „[orgán] se omlouvá [Jméno žalobce], datum narození [Datum narození žalobce], v jehož důsledku bylo vedeno trestní řízení nejdříve [orgán], [nazev] [adresa], [nazev], pod sp. zn. [číslo], později Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a nakonec Krajským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], a dále za nemajetkovou újmu, která mu nezákonným trestním stíháním vznikla a za těžko odčinitelné následky, ke kterým v důsledku nezákonného trestního stíhání došlo v jeho osobním, profesním a společenském životě“ (výrok III.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 62 806 Kč (výrok IV.).

2. Žalobce se domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním, dále zaplacení částky 100 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou trestního řízení, a rovněž zveřejnění omluvy za nezákonné trestní stíhání. Původně se domáhal i majetkové škody (náhrady nákladů obhajoby a cestovného) ve výši 250 788,09 Kč, ale tento nárok žalovaná v průběhu řízení uspokojila, pročež vzal žalobce žalobu v tomto rozsahu zpět a soud prvního stupně řízení zastavil.

3. Žalobce byl stíhán pro trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, kterých se měl dopustit jako pořadatel automobilových závodů tím, že nedodržel všechny bezpečnostní opatření, což mělo vést k usmrcení [číslo] dívek ve věku od [číslo] do [číslo] let a k těžkému ublížení na zdraví další ženy, za což mu hrozil trest odnětí svobody ve výši až 6 let. [podezřelý výraz] stíhání bylo zahájeno usnesením [orgán] ze dne 30. 10. 2017, č. j. [číslo] a poté vedeno u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 26. 9. 2022, č. j. [číslo], byl žalobce zproštěn obžaloby, po odvolání státního zástupce Krajský soud v [adresa] rozsudkem dne 8. 2. 2023 č. j. [spisová značka], zrušil rozsudek soudu prvního stupně, avšak zároveň žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu znovu zprostil obžaloby s tím, že skutek označený v obžalobě se stal, ale není trestným činem, ve vztahu k žalobci nabylo toto rozhodnutí právní moci dne 8. 2. 2023. Žalobce tvrdil, že nezákonné trestní stíhání pro něho bylo vysoce traumatizující a v kontextu masivní medializace devastující, mělo negativní dopad na jeho rodinu a jeho psychický stav, na jeho pověst, dobré jméno a profesní vztahy, domáhal se proto zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady nemajetkové újmy. Řízení navíc trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, 5 let, 3 měsíce a 8 dnů a žalobce se z tohoto titulu domáhal částky 100 000 Kč.

4. Žalovaná nárok neuznala, namítala, že podle výsledků trestního řízení žalobce za nehodu a její následek, tj. smrt [číslo] mladých dívek a zranění další ženy, morální odpovědnost nese. V takové situaci by žalovaná považovala za příčící se obecně přijímané představě spravedlnosti, aby bylo žalobci v rámci odškodnění nemajetkové újmy vyplaceno peněžité plnění. Žalovaná dále uvedla, že nárok na omluvu je promlčen. Délku trestního řízení pak hodnotila jako přiměřenou, neboť šlo o řízení složité, jeho délka byla navíc zásadně ovlivněna komplikacemi způsobenými pandemií covidu v letech 2020 a 2021 a restriktivními opatřeními vydávanými s cílem omezit šíření daného onemocnění.

5. Soud prvního stupně shledal, že v obecné rovině je dána odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, když trestní řízení žalobce skončilo zproštěním obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu.

6. Na základě provedených důkazů, zejm. trestního spisu, článků na internetu a v novinách a výslechu svědků, dospěl soud prvního stupně k závěru, že trestní stíhání (trvající 5 let a 3 měsíce) zasáhlo do rodinné a soukromé sféry, cti, důstojnosti a pověsti žalobce. Vzal za prokázané, že žalobce byl v důsledku trestního stíhání, která bylo značně medializováno, konfrontován rodinou, sousedy, známými, zákazníky v zaměstnání i cizími lidmi. V rodině žalobce trestní stíhání způsobilo tlak a hádky, rodina se ho sice snažila podporovat, ale on jejich pomoc nepřijal, což vedlo ke vzájemnému odcizení, žalobce špatně spal, byl popudlivý a cholerický, stal se z něho samotář. V zaměstnání byl žalobce pod tlakem okolí, což vedlo k jeho rozhodnutí o odchodu ze zaměstnání, v novém zaměstnání nebyl kolektivem přijat, následně se vrátil do původní práce v prodejně s [Anonymizováno] ale již ne na vedoucí pozici. Pověst žalobce na jistou dobu utrpěla i v oblasti závodnického světa, avšak postupně se vztahy narovnaly, [právnická osoba] několikrát veřejně prohlásil, že za žalobcem a ostatními obžalovanými činovníky stojí.

7. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že adekvátní formou odškodnění za nezákonné trestního stíhání žalobce je odškodnění finanční, neboť trestní stíhání mělo vliv na kvalitu života žalobce. Soud prvního stupně se zabýval i případy odškodnění srovnatelnými s věcí žalobce a dospěl k závěru, že v případě žalobce odpovídá okolnostem případu poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 250 000 Kč. Nepřisvědčil námitce žalované, že žalobce nese za smrt [číslo] mladých dívek morální odpovědnost. Zdůraznil, že z dokazování v trestní věci vyplynulo, že na tragické nehodě se podílelo několik příčin s různým významem, hlavní příčinou bylo jednání traťového [funkce] [jméno FO] a spoluzavinění poškozených dívek, dále jezdecká chyba, nedostatečné označení trati v daném úseku z důvodu nedostatečných předpisů použitelných v době nehody. V rámci odškodňovacího řízení nelze žalobci přičíst vinu za smrt [číslo] dívek, za níž nebyl odsouzen. Ve zbývajícím rozsahu (co do částky 750 000 Kč) soud nárok na zadostiučinění za nezákonnost trestního stíhání zamítl.

8. Důvodným shledal soud prvního stupně i nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení, které trvalo 5 let a 3 měsíce. Vycházel z částky 15 000 Kč za každý rok trvání řízení (za první dva roky z částky v poloviční výši, neboť každé soudní řízení musí trvat určitou dobu), čímž dospěl k základní částce 63 750 Kč. Dále se zabýval kritérii vymezenými v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Řízení shledal složitějším po stránce skutkové, právní i procesní, a z toho důvodu základní částku odškodnění snížil o 25 %. Podíl žalobce na délce řízení soud prvního stupně neshledal. Při hodnocení postupu orgánů veřejné moci shledal soud prvního stupně průtah od 12. 12. 2019 (konání hlavního líčení) do 31. 5. 2021 (konání dalšího hlavního líčení), další průtah spočívající v nečinnosti [orgán], který včas nepožádal státního zástupce o prodloužení lhůty na jaře roku 2018, a další dílčí průtahy při nařizování jednání soudem, tyto průtahy nelze dle soudu prvního stupně omluvit ani pandemií covid, proto zvýšil základní částku zadostiučinění o 10 %. Význam řízení pro žalobce soud prvního stupně hodnotil jako standardní. Základní částku odškodnění po zohlednění uvedených modifikací snížil soud prvního stupně o 15 % na výsledných 54 188 Kč. Žalobci tedy přiznal nárok v této výši, a ve zbývající části v rozsahu částky 45 812 Kč nárok pro nedůvodnost zamítl (výrok II.).

9. Žalobní požadavek na zveřejnění omluvy shledal soud prvního stupně promlčeným. Poukázal na to, že v rámci předběžného projednání nároku u žalované žalobce nárok na omluvu neuplatnil, tudíž ohledně nároku na vydání omluvy nedošlo ke stavění promlčecí lhůty, a nárok se promlčel v šestiměsíční promlčecí lhůtě, která počala dne 8. 3. 2023 a uplynula dne 8. 8. 2023. Nad rámec tohoto závěru soud prvního stupně uvedl, že ani v případě, kdy by nárok promlčen nebyl, nebylo by namístě toto odškodnění přiznat, neboť žalobce nebyl veřejně činnou ani celostátně známou osobností a medializaci neinicioval orgán státu. Vydání a zveřejnění omluvy v celostátním deníku a na webových stránkách žalované by tak dle soud prvního stupně nebylo adekvátním odškodněním.

10. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasná odvolání žalobce i žalovaná.

11. Žalobce napadl zamítavé výroky II. a III. i závislý výrok IV. o nákladech řízení. Odmítl závěr o promlčení nároku na vydání omluvy. Připustil, že výslovně požadavek na omluvu u žalované neuplatnil před podáním žaloby, ale dle jeho názoru postačovalo, že se na žalovanou obrátil s kvalifikovanou žádostí na náhradu škody a nemajetkové újmy. Požadovaná omluva je pak dle žalobce přiměřená specifikům a okolnostem případu, kdy se na medializaci podílely i orgány činné v trestním řízení. Podobizna, jméno a další znaky umožňující identifikaci žalobce byly zveřejněny v celostátních denících a žalobce byl líčen jako osoba odpovědná za smrt [číslo] dívek. Dle žalobce by přitom měla omluva náležet všem bez ohledu na jejich postavením nejen osobám veřejně činným nebo celostátně známým. Žalobce nesouhlasil ani se výší poskytnuté náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Vyjádřil přesvědčení, že mělo být v plném rozsahu vyhověno žalobě co do požadované náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 1 000 000 Kč. Připomenul, že soud prvního stupně z provedeného dokazování dovodil, že v důsledku trestního stíhání bylo závažným způsobem zasaženo do osobnostních práv žalobce v oblasti dobrého jména, cti a důstojnosti, soukromého života a rodiny. Upozornil, že trestná činnost, pro kterou byl žalobce stíhán (usmrcení z nedbalosti), vyvolává ve společnosti zvýšenou míru společenského odsouzení, což zvyšuje nemajetkovou újmu žalobce, stejně jako to, že za takový trestný čin hrozila žalobci vysoká sazba trestu odnětí svobody, až 6 let. Soudu prvního stupně vytkl, že nedostatečně popsal závěry, které vyvodil ve vztahu k žalobci se srovnávaných případů odškodnění za nezákonné trestní stíhání. Poukázal rovněž na to, že v čase se hodnota přiznaného odškodnění v důsledku inflace snižuje. Za nedostatečnou považoval žalobce i výši odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení. Odmítl závěr soudu prvního stupně o složitosti řízení. Dle přesvědčení žalobce byla určitá právní, skutková a procesní složitost zapříčiněna orgány činnými v trestním řízení, které bez opory ve zjištěných skutečnostech obvinily a následně stíhaly pět obviněných, přičemž pouze jeden z nich byl uznán vinným, což bylo dle žalobce zřejmé z již dřívějšího řízení vedeného proti obviněnému [jméno FO]. S předpisy týkajícími se automobilového sportu se v době trestního stíhání žalobce již soudy nemusely seznamovat, jelikož se s nimi seznámily v rámci prvního projednání trestní věci vedené původně pouze s obviněným [jméno FO] již od roku 2013. Žalobce nesouhlasil ani s tím, že trestní řízení pro něho mělo standardní význam, naopak řízení pro něho bylo extrémně významné a základní částku z tohoto důvodu žádal navýšit alespoň o 25 %. Soud prvního stupně dle žalobce správně zjistil v trestním řízení průtahy, žalobce však nepovažoval zvýšení základní částky pouze o 10 % z důvodu průtahů za adekvátní. Za nesprávný považoval žalobce i výrok o náhradě nákladů řízení, když soud prvního stupně žalobci nepřiznal náhradu nákladů za tři úkony právní služby, a to za částečné zpětvzetí žaloby ze dne 20. 3. 2024, za poradu ze dne 1. 2. 2024 a za žádost ze dne 7. 8. 2023, kterou žalobce uplatnil nároky u žalované. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a žalobci přizná náhradu nákladů řízení.

12. Žalovaná napadla svým odvoláním vyhovující výrok I. i výrok o náhradě nákladů řízení. Setrvala na svém názoru, že řízení bylo i v rámci trestních kauz řešených obecnými soudy neobvykle složité, neboť při automobilovém závodu došlo, jak vyplývá zejména z rozsudku odvolacího (trestního) soudu, k pochybení celé řady osob, fyzických i právnických, a bylo nezbytné určit jejich možný podíl na trestné činnosti, přičemž za tímto účelem bylo třeba pracovat s velmi specifickými předpisy (zejména s podklady od [právnická osoba]), jejichž znalost nelze označit za běžně očekávatelnou znalostní výbavu soudů. Soud prvního stupně také dle žalované pominul složitost nařizování hlavních líčení v trestních kauzách za pandemie covid, když nevzal v potaz, že bylo nutné hlavní líčení v některých obdobích zrušit takřka plošně a následně, v okamžiku, kdy bylo možné hlavní líčení znovu konat, soudy nařizovaly hlavní líčení v řadě kauz naráz, tj. v množství kauz naprosto neodpovídajícím průběžnému nápadu, a to se nutně muselo projevit na reálných možnostech hlavní líčení nařídit dříve. V případě žalobce byla hlavních líčení rušena dne 16. 3. 2020, tj. v začátku pandemie, dne 6. 11. 2020, tj. v době nastupující „vlny“ a dne 3. 3. 2021, tj. v době nejtvrdších „opatření“. Kombinaci dvou výše uvedených faktorů, tj. neobvyklé složitosti věci a mimořádných komplikací při vedení řízení, podle názoru žalované soud zohlednil nedostatečně, přičemž v takovéto situaci není možné řízení, které trvalo 5 a čtvrt roku, považovat za nepřiměřeně dlouhé. Podle názoru žalované tak soud pochybil, když shledal odpovědnostní titul pro odškodnění nepřiměřené délky řízení. Žalovaná rovněž zopakovala svůj názor, že poskytnutí náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání se v tomto případě příčí obecně přijímané představě spravedlnosti. Uvedla, že žalobce se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu, a výsledkem tohoto jednání (a činnosti, resp. spíše nečinnosti, dalších osob) byla smrt či zranění několika lidí, a ačkoliv za tento následek nelze žalobce shledat trestně odpovědným, morálně odpovědným je. Judikaturou dovozená fikce nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání dle žalované nezakládá automatický nárok na finanční odškodnění. V případě žalobce je dle názoru žalované nárok popsanými okolnostmi oslaben natolik, že ani případně prokázané následky v osobnostní sféře neodůvodňují přiznání peněžitého zadostiučinění. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadených výrocích tak, že žalobu zamítne a přizná jí náhradu nákladů řízení.

13. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvedl, že jako pořadatel závodu splnil veškeré povinnosti, které na něj byly kladeny platnými předpisy a učinil další kroky nad rámec jemu uložených povinností. K nehodě došlo ze zcela jiných důvodů než těch, že by žalobce nebo organizátoři jakkoliv pochybili.

14. Odvolací soud na základě podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že částečně důvodné je pouze odvolání žalobce.

15. Odvolací soud musí předeslat, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy a správně zjistil skutkový stav, který i správně právně posoudil. Soud prvního stupně zjistil z rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 2. 2023 č. j. [spisová značka], že žalobce byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť žalovaný skutek nebyl trestným činem. Dlouhodobě ustálená judikatura dospěla k závěru, že došlo-li k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a že nemělo být proti němu trestní stíhání zahájeno, rozhodnutí o zastavení stíhání nebo o zproštění obžaloby (jako v tomto případě) ruší účinky zahájeného trestního stíhání, a činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a (pouze) pro jeho účely nezákonným, čímž (při splnění dalších podmínek) zakládá nárok na náhradu škody, či nemajetkové újmy (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či rozsudek téhož soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Byla tedy splněna nezbytná podmínka pro odpovědnost žalované.

16. Při posouzení výše nemajetkové újmy vzniklé žalobci v důsledku nezákonného trestního stíhání se soud prvního stupně se pečlivě věnoval posouzení kritérií, která ve své judikatuře (viz rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) vymezil Nejvyšší soud, provedl i komparaci s případy, které se s posuzovanou věcí vykazují obdobné znaky (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014) a hodnotil, nakolik je možné srovnávat je s případem projednávaným. Se závěrem, že nemajetkovou újmu vzniklou žalobci je třeba nahradit v penězích, se shoduje i odvolací soud.

17. Odvolací soud na tomto místě konstatuje, že si je vědom toho, že žádná peněžitá částka nemůže plně vynahradit újmu, která žalobci následkem posuzovaného trestního stíhání vznikla. Na druhé straně však je třeba, aby přiznaná částka byla určitým způsobem přiměřená. Žalobcem požadovaných 1 000 000 Kč představuje požadavek, který se vymyká dosavadní praxi soudů při odškodňování nemajetkové újmy z nezákonného rozhodnutí. Odvolacímu soudu je znám pouze jeden případ, kdy bylo poškozenému přiznáno odškodnění 1 000 000 Kč a to v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Šlo o trestní řízení pro trestný čin pokusu vraždy, kdy poškozený byl obviněn ve věku blízkém věku mladistvých. Trestní stíhání poškozeného trvalo 6 let, tedy ještě déle než trestní stíhání žalobce. Poškozený byl přitom dvakrát pravomocně uznán vinným a strávil cca 2 a půl roku omezen na svobodě vazbou nebo výkonem trestu. Prokázány byly i závažné dopady do osobního, rodinného a profesního života poškozeného, případ byl i velmi rozsáhle medializován. Odškodnění žalobce tak ve srovnání s uvedeným případem musí být nižší.

18. Soud prvního stupně správně uzavřel, že odškodnění žalobce musí být nižší i než odškodnění ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kdy poškozená byla stíhána stejně dlouho jako žalobce, za stejný trestný čin, a i u ní byly prokázány závažné dopady do osobního a profesního života a případ byl rozsáhle medializován. Na rozdíl od žalobce však poškozená byla pravomocně odsouzena a více než rok vykonávala trest zákazu činnosti. Odškodnění žalobce tedy muselo být nižší než 500 000 Kč přiznaných poškozené v uvedené věci. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] sice trestní stíhání poškozené trvalo kratší dobu, ale hrozil jí vyšší trest, navíc byla veřejně zadržena, dva dny omezena na svobodě a (nepravomocně) uznána vinnou, odškodněna byla částkou 292 500 Kč.

19. Soud prvního stupně tedy dospěl ke zcela správnému závěru, že odškodněním odpovídajícím okolnostem případu žalobce je částka 250 000 Kč. Odvolací soud považuje za podstatné, že oproti případům výše popsaným nebyl žalobce v trestním řízení omezen na svobodě a byl obžaloby zproštěn již prvostupňovým rozsudkem Okresního soudu v [adresa], na žalobci tak neulpělo v stigma osoby, která by byla odsouzena. Tím se tedy případ žalobce zásadně liší od výše popsaných odškodňovaných trestních stíhání a je zcela adekvátní, že odškodnění je v jeho případě nižší.

20. Pokud jde o žalobcem namítanou inflaci, která by dle jeho názoru měla být zohledněna při úvaze o výši odškodnění, musí odvolací soud zdůraznit, že přiznané odškodnění by mělo především odpovídat svou výší okolnostem případu. Výše inflace není pro takovou úvahu podstatná. Nutno říci, že i při odškodňování nemajetkových újem vzniklých v důsledku nepřiměřené délky řízení, při nichž soudy aplikují rozpětí uvedené Nejvyšším soudem ve stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010, vycházejí soudy ze skutkových okolností případu, aniž by přihlížely k výši inflace (Nejvyšší soud se v tomto syslu vyjádřil v poslední době např. v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, v rozsudku ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, či v rozsudku ze dne ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021).

21. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že odškodnění žalobce je v tomto případě rozporné s obecně přijímanou představou spravedlnosti. Podstatné bylo, že žalobce byl více než 5 let trestně stíhán za skutek, který dle pravomocného rozsudku Krajského soudu v [adresa] nebyl trestným činem. Úvaha o tom, zda žalobce nese nebo nenese morální odpovědnost, nebo zda byly požadavky na pořadatele závodů dle pravidel [nazev] dostatečné, není v této věci pro účely odškodnění újmy způsobené nezákonným trestním stíháním relevantní.

22. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, že v trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, za nějž žalobci dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, náleží odškodnění v penězích. I přesto, že řízení bylo složité a bylo komplikováno pandemií nemoci covid-19, nelze dobu trvání řízení v délce 5 let, 3 měsíců a 8 dnů považovat za přiměřenou.

23. Správně soud prvního stupně s odvoláním na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 vycházel z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení (v poloviční výši za první dva roky řízení). Nejvyšší soud v uvedeném stanovisku dospěl k závěru, že poměrům České republiky odpovídá, pohybuje-li se základní částka odškodnění v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení. Odvolací soud vzhledem ke skutečnosti, že posuzované řízení trvalo 5 let a 3 měsíce neshledal tuto dobu natolik dlouhou, aby bylo nutno volit vyšší základní částku. Základní částka odškodnění, kterého by se žalobci mělo dostat, tedy činí za dobu 5 let a 3 měsíců 63 750 Kč (tj. 2 x 7 500 Kč, 3 x 15 000 Kč, 3 x 1 250 Kč).

24. Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně i v hodnocení dílčích kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. s výjimkou hodnocení významu řízení pro žalobce.

25. Pokud šlo o složitost řízení, vyplynulo ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že řízení bylo obtížné skutkově, neboť bylo nutno vyslechnout řadu svědků a zadat znalecké posudky. Bylo složité i právně, když bylo nutno vyhodnotit specifická pravidla automobilového sportu a jejich dopad na odpovědnost obviněných. Složité bylo i procesně, neboť obžalovaných bylo pět a práci soudu komplikovala probíhající pandemie, což vedlo k častým omluvám svědků nebo obžalovaných, a to práci soudu ztěžovalo a nutně prodlužovalo. V souhrnu tak šlo o řízení po všech uvedených stránkách složitější a tuto složitosti věci soud prvního stupně správně zohlednil ve snížení základní částky o 25 %.

26. Správně soud prvního stupně postupoval při hodnocení kritéria jednání poškozeného žalobce (§ 31a odst. 3 písm. c/ zákona č. 82/1998 Sb.), když základní částku nijak nemodifikoval.

27. Rovněž správně soud prvního stupně hodnotil i postup orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ zákona č. 82/1998 Sb.). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom vyplývá, že postup orgánů činných v trestním řízení neodpovídal procesním pravidlům již v době před pandemií covid-19. Odvolací soud neměl co vytknout ani závěru soudu prvního stupně, že v řízení před soudem měla být hlavní líčení i přes probíhající pandemii nařizována plynuleji. Na druhou stranu probíhající pandemii zohlednil, když i přes zjištění, že průtahy prodloužily řízení o čtvrtinu, zvýšil základní částku jen o 10 %, což je plně přiléhavé.

28. Nesprávné však bylo hodnocení významu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), který soud prvního stupně pokládal za standardní. Soud prvního stupně si byl vědom toho, že dle judikatury obecně platí, že[Anonymizováno]trestní řízení má zvýšený význam (viz nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04), což vyplývá i ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, přesto v tomto případě považoval význam řízení pro žalobce za standardní, neboť, jak soud prvního stupně uvedl, žalobce se současně domáhal zadostiučinění za nezákonnost trestního stíhání. Tento závěr považuje odvolací soud za nepřiléhavý, s ohledem na závažný následek (úmrtí [číslo] mladých žen), k němuž mělo dle obžaloby činností žalobce dojít, a z toho pramenící zájem medií o řízení, lze naopak dovodit zvýšený význam řízení pro žalobce, který nijak neumenšuje to, že současně žádal i o náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Odvolací soud tak pro význam řízení pro žalobce základní částku navýšil o 20 %.

29. V celkovém výsledku, kdy základní částku odškodnění 63 750 Kč odvolací soud snížil o 25 % z důvodu složitosti řízení a zvýšil o 10 % z důvodu postupu orgánů činných v trestním řízení a o 20 % z důvodu zvýšeného významu řízení, žalobci náleží odškodnění ve výši 66 937,50 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci bylo již soudem prvního stupně přiznání na tomto nároku 54 188 Kč, přiznal mu odvolací soud ještě částku 12 769,50 Kč a to včetně zákonného úroku z prodlení od 8. 2. 2024, kdy se žalovaná dostala po uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku do prodlení.

30. Ohledně požadavku omluvy zveřejněné v celostátním tisku a na internetových stránkách žalované, nesdílí odvolací soud názor soudu prvního stupně, že byl nárok promlčen. Úprava § 31a zákona č. 82/1998 Sb. představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř., proto soud může formu odškodnění volit dokonce i bez návrhu žalobce nad rámec žalobního petitu (je však vázán výší uplatněného peněžitého nároku). Nelze tedy učinit závěr, že pokud ve včas podané žádosti o odškodnění není některá z forem možné satisfakce uvedena, dochází k jejímu promlčení. Odvolací soud nicméně přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že v tomto případě není požadavek na omluvu zveřejněnou v celostátním tisku a na internetových stránkách žalované důvodný. Dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je zákonem předpokládanou formou odškodnění nemajetkové újmy konstatování porušení práva, nebo peněžité plnění. Omluvu zveřejněnou v mediích jako prostředek satisfakce nelze vyloučit, nicméně lze o ní uvažovat pouze tam, kde jsou shledány okolnosti mimořádné natolik, že žádná ze základních forem odškodnění se nebude jevit přiléhavou. Žalobce svůj nárok opíral o rozsáhlou medializaci jeho případu. Medializaci však nelze přičítat státu, zájem sdělovacích prostředků byl dán tragickými následky nehody, při níž zemřely [číslo] mladé ženy, což nelze přičítat na vrub orgánům činným v trestním řízení, které nemohou nést odpovědnost za to, jakým způsobem media o žalobci referovala. Nebylo ani tvrzeno, a z žádných provedených důkazů nevyplynulo, že by zájem medií byl iniciován ze strany státu, ani že by ze strany státních orgánů došlo ve vztahu k žalobci k excesivním vyjádřením. V tomto případě tedy odvolací soud neshledal v trestním řízení žalobce takové okolnosti, které by zavdávaly důvod ke zvláštní formě zadostiučinění cestou omluvy ve sdělovacích prostředcích.

31. Odvolací soud proto z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. pouze v napadeném zamítavém výroku II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci ještě částku 12 749,50 Kč s příslušenstvím, co do zbytku uplatněného nároku, který ani odvolací soud neshledal důvodným, napadený zamítavý výrok rozsudku potvrdil jako věcně správný dle § 219 o.s.ř., stejně tak potvrdil i vyhovující výrok I. a zamítavý výrok III. o požadavku na omluvu ve sdělovacích prostředcích.

32. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku rozhodoval odvolací soud jak o nákladech odvolacího řízení, tak i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). V řízení před soudem prvního stupně byl žalobce co do základu úspěšný se svým požadavkem na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání i na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení. Dle § 142 odst. 3 o.s.ř. tak má právo na plnou náhradu nákladů řízení. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1989/2015, nebo v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, odměna advokáta se v těchto případech vypočte z tarifní hodnoty stanovené po 1. 1. 2013 podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tj. z 50 000 Kč. V tomto případě žalobce uplatnil dva nároky, tarifní hodnota tedy činila 100 000 Kč.

33. Náklady řízení před soudem prvního stupně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč, z odměny advokáta za 10 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 20. 3. 2024, vyjádření ze dne 27. 6. 2024 a ze dne 18. 7. 2024, účast na jednání dne 3. 7. 2024, dne 11. 9. 2024 a dne 14. 10. 2024, porada s klientem dne 20. 6. 2024 a dne 28. 8. 2024), dále z 10 paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a z 21% DPH ve výši 11 340 Kč. Celkem tak náklady žalobce činili 69 340 Kč. Pokud jde o žádost žalobce o přiznání odměny za předběžné uplatnění nároku u žalované, vylučuje přiznání náhrady nákladů řízení za tento úkon přímo zákon č. 82/1998 Sb., který v § 31 odst. 4 stanovuje, že poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Jak uvádí komentářová literatura, omezení dané tímto ustanovením nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o.s.ř. jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o.s.ř. a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (k tomu viz Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 274–284). Soud prvního stupně pak nepochybil, ani když žalobci nepřiznal požadovanou odměnu za poradu s klientem dne 1. 2. 2024, která bezprostředně předcházela podání žaloby dne 8. 2. 2024, proto ji nelze hodnotit jako účelnou za situace, kdy žalobci byla přiznána odměna za převzetí a přípravu zastoupení.

34. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce byl se svým odvoláním úspěšný jen částečně v jednom nároku (na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení), ve druhém úspěšný nebyl (na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání), nepřiznal odvolací soud nikomu z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení