8 Co 312/2024 - 575

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Pavla Toufara a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobkyně: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [adresa] proti žalované: [právnická osoba] [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [adresa] o zaplacení 1 041 726 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.10.2023, č. j. 23 C 342/2020-529 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a III. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 237 563 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta v [adresa].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 25 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta v [adresa].

Odůvodnění

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení 1 041 726 Kč s úrokem z prodlení 9 % ročně z uvedené částky od 19.12.2018 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 317 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 33 935 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích.

2. Soud odůvodnil, že žalobkyně se zaplacení předmětné částky domáhala s tím, že jde o cenu dlažby, kterou si žalovaná bez právního důvodu ponechala a zpracovala ji v rámci jiné zakázky. Žalobkyně uvedla, že se v roce 2014 ucházela o zakázku [právnická osoba] (dále jen „[právnická osoba]), její součástí byla i dodávka kamenné dlažby. Po získání zakázky poptala žalobkyně u žalované dodání a montáž dlažby jako subdodávku. Šlo o ujednání, kdy měla být dodána kamenná dlažba ve výměře 2 582 m2, smlouva mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena za přítomnosti jednatelů obou právnických osob a [jméno FO], projektové manažerky žalobkyně. Podle verze žalobkyně po písemném zachycení dohody smluvních stran, kterou smluvní strany podepsaly, jednatel žalované s odůvodněním, že nemá razítko, obě písemná podepsaná vyhotovení odnesl s příslibem je opatřené razítkem vrátit zpět žalobkyni, což se nestalo. Žalobkyně poukazuje na to, že úmyslem stran bylo vycházet z obsahu smlouvy o dílo, jež byla uzavřena mezi žalobkyní a [právnická osoba]. Z celkového objemu 2 582 m2 bylo při plnění zakázky zpracováno 734 m2 a dodáno nebylo 1 848 m2, neboť ze strany [právnická osoba] k zúžení rozsahu plnění díla. [právnická osoba] nejprve požadovalo vydání již zaplacené dlažby, následně změnilo požadavek na zaplacení částky uhrazené za dlažbu. Bylo zjištěno, že žalobkyní uhrazená dlažba byla žalovanou prodána společnosti [právnická osoba], ve vztahu k ní žalovaná, v postavení subdodavatele, plnila a zakázku na [právnická osoba] dokončila. Žalovaná uplatněný nárok neuznala. Popírala, že by její jednatel podepsal smlouvu o dílo mezi účastnicemi, tvrdila, že byla uzavřena pouze ústní smlouva, v jejímž rámci se účastníce shodly zejména na celkové ploše dlažby (2 582 m2), jednotkové ceně za dlažbu 755 Kč/m2 a jednotkové ceně za montáž 1 100 Kč/m2 a celková cena za zhotovení díla byla ujednána 4 783 228 Kč. Žalovaná se cítila být vázána především cenovou nabídkou.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování především do reprodukční části rozsudku pojal chronologický sled událostí (a důkazů) podstatných pro posouzení daného sporu. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na body 4. – 27. obsahující rekapitulaci jednání mezi účastnicemi, jež nakonec vyústil v tento spor. Na obsah dílčích zjištění, jež soud činil z jednotlivých označených důkazů odvolací soud odkazuje a bez dalšího z nich dále vychází. V souvislosti s hodnocením otázky podpisu smlouvy o dílo žalovanou (body 28. – 29.), soud hodnotí výpovědi svědkyně [jméno FO], obou jednatelů a svědka [jméno FO] a listiny uvedené v označené reprodukční části napadeného rozsudku a odvolací soud z této části odůvodnění obsahující precizní a vyčerpávající hodnocení vychází.

4. Soud po zhodnocení důkazů odůvodnil, že ani přes porušení podle § 118a o.s.ř. nemá za přesvědčivě prokázané, že by mezi účastnicemi došlo k uzavření písemné smlouvy o dílo s příslušným dodatkem o [Anonymizováno] promlčecí době. Uvedl, že je problematické prokazovat uzavření písemné smlouvy před devíti [Anonymizováno] za pomoci svědkyně, jež je [Anonymizováno] zaměstnankyní žalobkyně, byla-li její výpověď popřena výpovědí jednatele žalované, byť tento důkaz je obecně slabším důkazním prostředkem než výpověď svědka. Nicméně výpověď svědkyně i svědka [jméno FO] považoval soud prvního stupně za připravené a v určitých pasážích naučené, a ne zcela přesvědčivé, a proto absenci podepsané písemné smlouvy v listinné podobě nemohlo jejich svědectví nahradit. Ve vztahu ke scanu smlouvy o dílo soud poukázal na výpovědi obou znalců (a znalecké posudky) s tím, že vyzdvihl závěr obou z nich, že soubor sice nevykazuje znaky, které by vedly k závěru jeho zmanipulování, avšak také uvedli, že takový soubor je poměrně snadné zmanipulovat, a to přinejmenším osobou s dobrou znalostí IT, aniž by bylo možné tuto manipulaci odhalit. Znalci se lišili toliko v tom, jak moc schopná by daná osoba musela být. Z toho ovšem vyplývá, že soubor může a nemusí být pravý. Otázka pravosti podpisu jednatele žalované nemá výpovědní hodnotu, neboť pokud by někdo chtěl podpis na scan listiny padělat, použil by podpis autentický, který má žalobkyně k dispozici. Soud uzavřel, že pravost listiny, respektive scanu zůstala zpochybněna, a proto existenci této písemné dohody nemá soud za prokázanou. Pochybnosti byly ohledně toho, zda byl předmětný soubor skutečně vytvořen 7.10.2014.

5. Soud prvního stupně v souvislosti s hodnocením pravosti scanu smlouvy poukázal také na časové souvislosti, za nichž byl soubor nalezen (viz bod 46.) s tím, že další pochybnosti do věci vnáší e-mailová komunikace jednatele žalované s manželkou dne 7.10.2014, jež nenasvědčuje tomu, že by se v uvedený den v dopoledne mohl vyskytovat v [adresa] v sídle žalobkyně. Uzavřel, že nemá za prokázané, na základě jakého titulu provedla žalovaná dílo pro žalobkyni. Mohlo jít o písemnou smlouvu o dílo, jak tvrdila žalobkyně, mohlo dojít k uzavření konkludentní smlouvy ve smyslu § 1744 (tuto variantu soud vylučuje, jak dále vysvětluje) a mohlo dojít k uzavření ústní smlouvy o dílo, jak tvrdí žalovaná a v extrémním případě se nesešly vůle smluvních stran. V tom případě se mohlo jednat o plnění bez právního důvodu. Důkazní břemeno přitom leželo na žalobkyni, která po poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř. neprokázala, že by s žalovanou uzavřela smlouvu o dílo v písemné formě.

6. Dále soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala ani své tvrzení, že mezi stranami byla ohledně dlažby nejprve uzavřena kupní smlouva, naopak má za prokázané, že předmětná dlažba byla žalovanou zakoupena jako materiál sloužící ke zhotovení díla, přestože se z původní komunikace s [právnická osoba] dá dovodit, že [právnická osoba] zpočátku mělo zájem o nákup dlažby samostatnou smlouvou pro sebe, ovšem ze smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a [právnická osoba] a z cenové kalkulace je zřejmé, že z takového záměru sešlo (smlouva o dílo s [právnická osoba] má cenu dlažby 2 026 729 Kč), celková cena díla je 13 490 096 Kč a podle smlouvy [právnická osoba] nabývá dodaný materiál do vlastnictví až jeho zpracováním. Nakonec i následné chování [právnická osoba], které si na dlažbu nečinilo vlastnické nároky svědčí o tomto závěru. Navíc v době realizace nákupu dlažby bylo zřejmé, že žalovaná bude dlažbu pokládat jako subdodavatel žalobkyně a z žádných dalších důkazů nelze prokázat, že by byla mezi účastníky uzavřena jakákoliv kupní smlouva. Žalobkyně sice přikládá váhu označení faktury žalované č. 1410/211 ze dne 9.12.2014, na níž je uvedeno „kupní smlouva/faktura/daňový doklad“ ovšem jde o zjevně formulářový a univerzální text, který je uveden i na ostatních fakturách žalované, ač je zřejmé, že jde o vyúčtování prací. Z předmětné faktury naopak vyplývá, že jde o vyúčtování části předmětu díla v podobě nákladů na nákup materiálu a nejedná se o fakturu za kupní cenu v rámci samostatné kupní smlouvy. K závěru o uzavření předmětné smlouvy soud nepřesvědčil ani poukaz na obchodní zvyklosti (viz bod 50.). Nelze také uzavřít, že by došlo k uzavření smlouvy o témže obsahu konkludentně, neboť žalovaná započala s předmětem plnění, totiž obstaráváním a objednáváním dlažby ještě před zasláním návrhu smlouvy či před tvrzeným podpisem smlouvy o dílo a z ničeho nevyplývá, že by k nákupu dlažby došlo na základě samostatné kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Naopak je patrné, že dodání dlažby bylo součástí díla a prokázáno je i to, že žalobkyně návrh takové smlouvy kopírující ujednání smlouvy s [právnická osoba] žalované předložila, nicméně její bezvýhradná akceptace prokázána není. Popsané skutečnosti neodpovídají konkludentnímu jednání dle zaslaného návrhu smlouvy, navíc návrhu smlouvy neodpovídala data splatnosti uváděná na fakturách. V případě konkludentního uzavření smlouvy se přitom musí jednat o jednání, které nevzbuzuje pochybnosti, a pokud z jednání žalované nevyplývá přímá akceptace smluvních podmínek, kdy navíc jednatel žalované uvedl, že je vůbec nečetl, nelze hovořit o konkludentním provedení závazku. Z jednání jednatele žalované je zřejmé to, že se zhotovením díla souhlasil, pokud jde o obsah závazku cítil se zavázaný především cenovou nabídkou a rozsahem, navíc tvrzení žalobkyně o konkludentním uzavření smlouvy je v přímém rozporu s jejím tvrzením o podpisu písemné smlouvy. Nakonec zdůraznil, že s ohledem na to, že jednatelé účastnic byli přátele, lze si představit, že k uzavření písemné smlouvy nedošlo a účastnice postupovaly na základě ústní dohody. Stran nadbytečných a neprovedených důkazů odkazuje odvolací soud na body 54. - 60.

7. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) Soud prvního stupně uvedl, že nemohlo dojít ke konkludentnímu uzavření smlouvy ve smyslu § 1744 o.z. (viz bod 63.) a zdůraznil, že pokud mezi stranami existoval platný závazek ze smlouvy o dílo, pak tato zanikla následnou (právní) nemožností plnit ve smyslu § 2006 odst. 1 o.z., neboť došlo k zániku zbývající části závazku položit dlažbu v rámci etap III. - VI. na základě ukončení smlouvy ze strany [právnická osoba] v lednu 2016 (oznámení [právnická osoba]. o zúžení rozsahu smlouvy) a v tuto chvíli byl zbytek závazku žalobkyně vůči [právnická osoba] nesplnitelný, zanikl a tím pádem se stal nesplnitelným i závazek žalované jako subdodavatele žalobkyně. Nelze souhlasit s argumenty žalobkyně, že se nejednalo o nemožnost plnění trvalé povahy s tím, že se žalobkyně mohla účastnit i nového výběrového řízení nebo že žalovaná měla ještě v roce 2017 nebo 2018 zájem zakázku dokončit či vydat dlažbu, neboť nemožnost splnění nespočívala v tom, že žalovaná užila dlažbu pro někoho jiného, ale v tom, že nemohla dokončit zakázku pro žalobkyni, se kterou platně ukončilo [právnická osoba] vztah tím, že zúžilo rozsah závazku. Pokud by se pak stalo, že žalovaná nějakým způsobem mohla pro žalobkyni závazek dokončit, byť výběrového řízení se vskutku mohla účastnit pouze teoreticky, jednalo by se o závazek nový, nikoliv původní, o němž by stále platilo, že zanikl.

8. Soud dále uvedl, že pokud nedošlo k setkání vůle smluvních stran, získala by žalovaná majetkový prospěch, tedy prostředky na nákup dlažby bez právního důvodu, ovšem soud se kloní k tomu, že došlo k uzavření smlouvy o dílo a v takovém případě by se jednalo o získání majetkového prospěchu plněním z právního důvodu, který odpadl. Oba případy však vedou k témuž závěru, totiž že vzniklo bezdůvodné obohacení na straně žalované a ta byla povinna tento majetkový prospěch přinejmenším ve výši 1 041 726 Kč žalobkyni vydat. Závazek žalované nespočíval v dodávce dlažby, ale v jejím zpracování, což znamená, že ve chvíli, kdy ze strany [právnická osoba] došlo ke zúžení rozsahu plnění díla, nevznikla žalované povinnost vydat žalobkyni dlažbu, ale vydat žalobkyni prostředky na nákup dlažby v rozsahu, v němž dlažba nebyla zpracována, nehledě na to, že mezi stranami probíhalo jednání o možném vydání dlažby. Jednalo by se o náhradní plnění na základě dohody stran, nikoliv o zákonnou povinnost žalované.

9. Soud se dále zabýval promlčením, neboť žalovaná tuto námitku vznesla (k tomu viz také bod 68. – 80. rozsudku). Poukázal na to, že se již 22.1.2016 se žalobkyně obrací na žalovanou s informací o oznámení [právnická osoba] o zúžení rozsahu smlouvy a žádá ji o vydání bezdůvodného obohacení, a proto nejpozději tímto dnem se žalobkyně mohla domáhat nároku, jenž je předmětem tohoto řízení, když měla plné vědomí o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, jestliže věděla, že k bezdůvodnému obohacení došlo a věděla, která osoba je povinna je vydat. Stejně tak žalobkyně mohla uplatnit i plnění z titulu dodání dlažby jako součásti závazku, pokud zpracování pro žalobkyni již nebylo možné. Lze připustit, že nemožnost plnění byla jen částečná, že v části závazku zahrnující dodání dlažby žalovaná mohla a měla plnit měla-li prostředky za dlažbu již uhrazené, ovšem i toto právo na částečnou dodávku mohla žalobkyně uplatit již 22.1.2016. S ohledem na ustanovení § 629 odst. 1 o.z. v situaci, kdy žaloba byla podána až 18.11.2020, je nárok promlčen a soud proto žalobu zamítl. Nepovažoval také vznesenou námitka promlčení za rozpornou s dobrými mravy, neboť v daném případě se jedná o vztah dvou podnikatelů v rámci jejich podnikatelské činnosti a nebylo zjištěno nic, z čeho by bylo možné dovodit, že námitka je nemravná. V daném případě se pak neuplatní ustanovení § 610 odst. 2 o.z., jež chrání smlouvu, u které by se právo promlčelo před promlčením práva protistrany, aby nedošlo k tomu, že by dotčená smluvní strana vrátila, co obdržela, zatímco kontrahend by vrácení plnění odepřel vznesením námitky promlčení. S ohledem na závěr o promlčení nároku se soud nezabýval obranou žalované a jejími zápočty proti závazkům žalobkyně a zdůraznil také, že v případě prokázání, že byla uzavřena předmětná smlouva o dílo v písemné podobě, nárok žalované na náhradu škody v podobě ušlého zisku by byl vyloučen, neboť předčasné ukončení smlouvy by nemohlo představovat porušení smluvní povinnosti ze strany žalobkyně. Navíc by nemohla obstát námitka o promlčení s ohledem na ujednání o [Anonymizováno] promlčecí lhůtě. Bez významu je i odstoupení od smlouvy žalobkyní učiněné 11.12.2018 jednak proto, že to vychází z názoru žalobkyně o uzavření kupní smlouvy, ovšem v daném případě nemohlo způsobit zánik závazku, neboť k zániku závazku zde došlo již v lednu 2016. Pokud jde o argumentaci nepromlčitelnosti vlastnického práva poukazuje soud na skutková zjištění i právní závěry podle nichž žalobkyně nikdy nebyla vlastníkem nedodané dlažby, jestliže nebyla uzavřena kupní smlouva.

10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. když mezi účastníky je přiznal úspěšné žalované v celkové výši 317 000 Kč (viz bod 84. a 85.) a o nákladech řízení státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř. (viz bod 86.).

11. Rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalobkyně (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 první o.s.ř.) jež zdůraznila, že spor se týká dodávky kamenné dlažby určené pro [právnická osoba]., a popsala chronologicky svou skutkovou verzi a stručně poukázala taktéž na průběh soudního řízení (viz odstavec II. odvolání). Dále se (viz odstavec III.) zabýval jednotlivými zjištěními, jež učinil soud prvního stupně, když ponejprv poukázala na ta zjištění, jež považuje za správná, dále poukázala na hodnocení svědecké výpovědi svědkyně [jméno FO], na hodnocení „pravosti“ scanu smlouvy o dílo s poukazem na to, že není možné mít stoprocentní jistotu a absolutní jistota není důkazním standardem, a proto nesouhlasí s pochybnostmi soudu prvního stupně. Poukázala přitom taktéž na umístění souboru na disku Sinology, kde se nacházel mezi větším počtem jiných souborů, a dále na emailovou komunikaci jednatele žalované s manželkou a taktéž na rozložení důkazního břemene. Jestliže žalovaná odmítla cokoliv prokazovat v souvislosti s dodávkou dlažby, bylo by na žalobkyni prokazovat neexistenci ústní dohody o neurčitém obsahu (kterou tvrdila žalovaná), tedy musela by prokazovat negativní skutečnost, což obecně nelze.

12. Následně (viz odstavec IV. odvolání) se odvolatelka zabývala otázkou uzavření kupní smlouvy, když zdůraznila, že původně [právnická osoba]. požadovalo po uchazečích o zakázku nejprve předložení nabídky, jejíž součástí bude dodání kamenné dlažby, a teprve následně došlo ke změně ze strany [právnická osoba] s tím, že nepožadovalo dodávku kamenné dlažby. Žalobkyně se přesunula z třetího na první místo a stala se tak vybraným uchazečem a [právnická osoba] pověřilo žalobkyni, aby u vybraného dodavatele kamenné dlažby v obci [adresa] vykomunikovala její dodání a poté [právnická osoba] žádalo o nacenění dodávky kamenné dlažby dle nové specifikace s tím, že její dodávka měla být vyňata ze smlouvy o dílo a hrazena mimo režim této smlouvy. Odvolatelka zdůraznila, že při výkladu právního jednání má před doslovným zněním přednost vůle stran, přičemž ze všech okolností případu i následného jednání stran je nepochybné, že ve vztahu mezi [právnická osoba] a žalobkyní, a i ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou byla vůle stran dodat dlažbu bez ohledu na její zabudování. Předmětem činnosti žalobkyně nebyl prodej kamenné dlažby, a proto oslovila žalovanou s žádostí o nacenění dodávky dlažby dle specifikace [právnická osoba], které původně požadovalo, aby dodávka kamenné dlažby byla v režimu kupní smlouvy, o čemž byla žalovaná informována. Následně žalovaná předložila žalobkyni nabídku kamenné dlažby za cenu 755 Kč/m2. A 2.9.2014. vystavila žalovaná potvrzení o termínu dodávky kamenné dlažby na konci roku. Tímto považovala žalobkyně kupní smlouvu za uzavřenou. S tím koresponduje, že žalovaná potvrdila žalobkyni v listopadu 2014 dodávku kamenné dlažby na sklad s tím, že kolem 8.12.2014 bude [Anonymizováno] a připravená k předání. K protokolárnímu předání došlo 16.12.2014, šlo o dlažbu o celkové výměře 2 581,821 m. Kontrolována byla [Anonymizováno] a oddělení dlažby od jiného zboží. Podle odvolatelky tedy byla platně uzavřena kupní smlouva, jestliže žalobkyně vyzvala žalovanou k nacenění kamenné dlažby, ta toto nacenění provedla, žalobkyně nabídku akceptovala a žalovaná následně zaslala k výzvě žalobkyně potvrzení objednávky s tím, že nejpozději 2.9.2014 byla kupní smlouva prokazatelně uzavřena. Následně podle verze odvolatelky došlo k uzavření smlouvy o dílo. Pokud by v případě kupní smlouvy nedošlo k jejímu uzavření dříve, došlo k němu nejpozději faktickým plněním (i zde platí § 1744 o.z.), když odvolatelce není zřejmé z čeho soud dovodil, že v době realizace nákupu dlažby bylo zřejmé, že žalovaná bude dlažbu i pokládat. V tomto smyslu považuje rozsudek za nepřezkoumatelný. Odvolatelka se také (na tuto část odvolání odvolací soud pro stručnost pouze odkazuje) zabývala smlouvou o skladování a argumentací vážící se k rei vindikační žalobě.

13. Odvolatelka dále (viz bod V. odvolání) nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o následné nemožnosti plnění, kdy výklad ustanovení § 2006 odst. 1 o.z. tak jej provedl soud prvního stupně, považuje za nesprávný při zdůraznění toho, že nemožnost plnění prokazuje dlužník, tj. žalovaná a nikoliv žalobkyně. Odvolatelka zdůrazňuje, že ze zúžení rozsahu díla provedené [právnická osoba], dodatečná nemožnost plnění nevyplývá. Navíc [právnická osoba] vyhlásilo později novou zakázku se stejným předmětem plnění („oprava hydroizolací nad zásobovacím tunelem, střední etapa III. – VI.“), což bylo zřejmé už v době zúžení rozsahu díla, neboť [právnická osoba] potřebovalo opravu hydroizolace provést a dokončit. K účasti byla dokonce vyzvána i žalobkyně a na zakázce se samozřejmě mohla [Anonymizováno] žalobkyně i jako subdodavatel, který pochopitelně může mít pod sebou další subdodavatele. Z žádného důkazu nevyplývá, že by se žalobkyně nemohla účastnit nové zakázky ať už v postavení generálního dodavatele díla nebo v pozici subdodavatele. Faktem je, že žalovaná odmítala žalobkyni dlažbu vydat, což možnost ucházet se o novou zakázku ztěžovalo, a prokázat případnou nemožnost plnění by musela ve smyslu § 2006 odst. 2 o.z. žalovaná. Obstát nemůže ani úvaha soudu prvního stupně, že se jedná o „právní nemožnost plnění“. O tu by se mohlo jednat pouze v případě, že by objektivně nebylo plnění možné vůbec uskutečnit, protože by se v důsledku následné změny právní úpravy stalo zakázaným. Obstát nemůže ani závěr soudu, že žalobkyně byla na tzv. „black listu“, neboť jedinou právem aprobovanou obdobu představoval § 144 zákona o veřejných zakázkách, ovšem žalobkyni žádný takový zákaz uložen nebyl a je právně vyloučené, aby jí bylo zakázáno účastnit se zakázek.

14. K počátku běhu promlčecí doby odvolatelka uvedla, že se žalovaná pokoutně domluvila s [právnická osoba] a dodala předmětnou kamennou dlažbu prostřednictvím společnosti [právnická osoba] ačkoliv žalobkyně jednala v dobré víře, že žalovaná jako její obchodní partner nebude za jejími zády takto jednat a nezcizí předmětnou dlažbu bez jejího souhlasu, jestliže (podle přesvědčení obyvatelky) měly strany shodně za to, že vlastnické právo náleží žalobkyni. Ta poukazuje taktéž na obsah trestního spisu a na chronologii jednání smluvních stran. Zdůraznila, že 17.7.2017 byla žalovanou vystavena faktura společnosti [právnická osoba], jíž byla vyúčtována část dodávky předmětné dlažby a z této faktury vyplývá, že dlažba byla dodávána této společnosti v průběhu roku 2017 (možná i v roce 2018) a tato faktura je nepochybně podkladem, na jehož základě se žalovaná fakticky obohatila na úkor žalobkyně, a proto z tohoto právního důvodu nemohlo dojít k promlčení. O obsahu trestního spisu se žalobkyně dověděla až 23.8.2021 (a tedy i o právě uvedených skutečnostech). Navíc přinejmenším v roce 2017 a možná i 2018 stále probíhaly práce na nové zakázce, která nebyla dokončena, a proto bylo stále možné uvažovat o zapojení žalobkyně v této zakázce a nemohla v tuto dobu nastat následná nemožnost plnění, ostatně ani žalovaná ještě v roce 2017 neshledávala nemožnost plnění, naopak si byla vědoma zájmu žalobkyně o vydání dlažby. O dodatečné nemožnosti neuvažovala ani žalobkyně ani žalovaná, neboť objektivně nenastala a v realizaci pokládky dlažby bylo možné pokračovat. Odvolatelka nesouhlasí ani se soudem prvního stupně dovozovanou částečnou nemožností plnění, k níž se podrobně vyjadřuje.

15. Odvolatelka dále (viz odstavec VI.) nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nemožnosti aplikovat ustanovení § 1744 o.z. Soud nevysvětlil, jaká smlouva měla být podle jeho názoru uzavřena před konkludentním uzavřením smlouvy o dílo s ohledem na emailovou komunikaci účastníků ze dne 30.9.2014. Pokud neměl za prokázané uzavření kupní smlouvy na dodávku dlažby ani uzavření smlouvy o dílo v písemné podobě, měl bez dalšího aplikovat ustanovení § 1744 o.z., neboť jiný obsah smluvních ujednání z řízení nevyplývá. Především však podle odvolatelky písemná smlouva o dílo byla podepsána a není důvod, aby se na daný vztah neuplatnila, což vyplývá i z chování stran. Nabídka ve smyslu konkrétního obsahu smlouvy o dílo včetně příloh byla zaslána žalobkyni a byla nepochybně doručena i žalované, která na ni reaguje a žádá o zaslání poslední zbývající přílohy smlouvy o dílo a došlo také následně k dodání dlažby do externího skladu, žalobkyně si dlažbu převzala, [právnická osoba] byla umožněna kontrola kvantity i kvality dlažby a došlo k vystavení faktur. Na faktuře z 9.12.2014 bylo uplatněno zádržné ve výši 10 %, ale i další položky pak byly účtovány podle smlouvy o dílo. Ani z judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá závěr soudu prvního stupně, že existence předchozího ujednání by vylučovala možnost použití § 1744 o.z. Odvolatelka zdůrazňuje, že objednávka z 2.9.2014 nenaplňuje podmínky neurčité smlouvy o dílo, ale představuje kupní smlouvu, jak celou dobu tvrdí, když bylo vyloučeno, aby již v září roku 2014 bylo započato plnění smlouvy o díla.

16. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem o údajném uzavřené ústní smlouvy o dílo, neboť takový závěr nemá oporu v dokazování. Není zřejmé, kdy měla být taková smlouva uzavřena, s jakým obsahem, jaké mělo být poskytnuto plnění, přičemž verze o údajné ústně uzavřené smlouvy o dílo má oporu pouze v tvrzení jednatele žalované, zatímco smlouva o dílo v písemné podobě má oporu v řadě provedených důkazů nehledě na absenci věrohodnosti jednatele žalovaného. Postup soudu při výslechu jednatele žalované nebyl souladný ani s pravidly pro účastnický výslech a jednatel žalované byl vždy osobně přítomen při jednáních, tedy i při výsleších svědků, nicméně platí, že i v případě ústně uzavřené smlouvy o dílo není vyloučeno, aby následně došlo k uzavření písemné smlouvy o dílo nebo smlouvy konkludentně ve smyslu § 1744 o.z. Nakonec odvolatelka poukázala na to (viz bod VIII. odvolání), že uplatňovala nárok na náhradu škody v důsledku protiprávního jednání žalované v souvislosti se lstivým jednáním s [právnická osoba] o dodání dlažby za jejími zády. Žalobkyně svůj nárok zdůvodnila, ovšem soud prvního stupně toto ignoroval. Nárok na náhradu škody přitom vznikne, jestliže jsou naplněny podmínky protiprávního jednání, vzniku škody či jiné újmy a v příčinné souvislosti, a to při zavinění ať už nedbalostním, či úmyslném. Žalovaná se protiprávního jednání dopustila tím, že prodala předmětnou kamennou dlažbu třetí osobě, kdy v případě kupní smlouvy by se jednalo o zásah do vlastnického práva a v případě smlouvy o dílo o porušení důvěrných informací. Žalovaná nepochybně znala obsah ujednání mezi [právnická osoba] a žalobkyní a z toho vyplývá, že jako obchodní partner žalobkyně zneužila situace a domluvila se s [právnická osoba] za zády žalobkyně. Jde o porušení dobrých mravů a porušení zákona, jinak řečeno, žalobkyni vznikla škoda, jak ji vyčíslena v žalobě, neboť zaplatila za kamennou dlažbu, kterou pak žalovaná protiprávně prodala třetí osobě. Škoda je vyčíslena jako minimální, tedy skutečná škoda představující rozdíl skutečně zaplacené dlažby a nové dlažby.

17. Nakonec odvolatelka nesouhlasí ani s vyčíslením náhrady nákladů řízení, jak je provedl soud prvního stupně (k tomu viz bod IX.) a navrhuje konkrétně uvedené úkony právní služby (písemná vyjádření a porady s klientem) nepřiznat (k tomu viz body 40. a násl. tohoto rozsudku).

18. Odvolatelka navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni proti žalované přizná 1 041 726 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím a náhradu nákladů řízení proti žalované in eventum, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

19. Žalovaná se v podrobném vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, navrhuje potvrzení rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

20. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání ve věci samé a dílčí důvodnosti ohledně nákladů řízení.

21. Na posouzení odvolacím soudem je otázka, zda účastnice uzavřeli ústní kupní smlouvu týkající se dodání předmětné dlažby, dále zda účastnice uzavřely navazující písemnou smlouvu o dílo (o pokládce uvedené dlažby), jejíž originál však žalobkyně nemá k dispozici a soudu předložila pouze pdf scan této smlouvy. Podle verze žalobkyně si podepsanou smlouvu jednatel žalované měl po jejím podpisu odnést s sebou, aby ji opatřil otiskem razítka právnické osoby, což jednatel žalované popírá. Žalobkyně dále uvádí, že mělo jít fakticky o „překlopenou“ verzi smlouvy, již uzavřela žalobkyně s [právnická osoba]. V obchodních podmínkách k této smlouvě byla mimo jiné sjednána promlčecí doba prodloužená na 15 [Anonymizováno]. Dále se k řešení nabízí (s ohledem na odvolací námitky) otázka nemožnosti plnění (po zúžení rozsahu smlouvy o dílo ze strany [právnická osoba]) a v souvislosti s tím také promlčení uplatněného nároku Žalovaná uzavření písemné smlouvy o dílo a jí předcházející uzavření samostatné kupní smlouvy popírá a tvrdí, že došlo k uzavření pouze ústní smlouvy o dílo (podání ze dne 7.1.2021 viz čl. 135 a násl.) s tím, že pro ni byla podstatná pouze cenová nabídka, na základě které žalovaná jako subdodavatel také fakticky plnila; soud prvního stupně s touto alternativou také uvažuje. Mezi účastnicemi není sporu, že žalobkyně zaplatila žalované částku 1 949 410 Kč, která odpovídá ceně dlažby (šlo o 2582 m2 dlažby po 755 Kč/m2), aniž však byla dlažba v tomto rozsahu také položena. Strany učinily nesporným, že položeno z uvedené plochy bylo 734 m2 a nedodáno zůstalo 1 848 m2 dlažby.

22. Při zkoumání naznačených otázek odvolací soud vycházel jednak ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jak je pojal do reprodukční části rozsudku, jednak ze shrnujících skutkových závěrů soudu prvního. Sám odvolací soud neshledal potřebu dokazování opakovat ani doplňovat.

23. Odvolací soud především poukazuje na to, že v daném případě jde o vztah dvou obchodních korporací a zároveň profesionálů ve svém oboru (v obou případech s dlouholetými zkušenostmi), kteří mají rovné postavení a lze u nich nejen očekávat, nýbrž od nich i požadovat jistou větší míru obezřetnosti a opatrnosti při úkonech činěných v rámci jejich podnikatelské činnosti, tedy i při uzavírání smluv. Platí to tím spíše, jde-li o obchod v řádech milionů korun. Jakkoli je pravdou, že smlouva o dílo může být uzavřena i ústně, písemná forma není zákonem předepsaná, důsledkem absence písemné formy může být ztížená procesní pozice té smluvní strany, jež existenci písemné smlouvy sice tvrdí, ovšem nedokládá. Zde je přinejmenším obtížně pochopitelné, že žalobkyně důsledně netrvala na vrácení podepsaného a razítkem opatřeného originálu smlouvy, jehož existenci tvrdí. Stejně tak nelze jako profesionální ani obezřetné shledat jednání, kdy žalobkyně v souvislosti s dodáním a pokládkou dlažby, aniž měla v dispozici (jí tvrzenou) písemnou smlouvu, od níž odvíjí svůj nárok, přijímala plnění a sama plnila. Uvedené je ještě méně pochopitelné, jestliže pro ni mělo být důležité specifické ujednání o prodloužení promlčecí doby na 15 let, zatímco žalovaná tvrdí, že by na takové ujednání nepřistoupila. Popsané skutečnosti činí podle odvolacího soudu žalobní verzi o uzavření písemné smlouvy o dílo (a jí předcházející ústní kupní smlouvy) méně pravděpodobnou, naopak obranu žalované pravděpodobnější právě s ohledem na to, že šlo o jednání dvou profesionálů v rámci jejich podnikatelské činnosti a při uzavírání zakázky, na které podle všeho oběma záleželo.

24. Při hodnocení, zda došlo k uzavření ústní smlouvy kupní a následně písemné smlouvy o dílo považuje odvolací soud za podstatné následující skutečnosti, které podporují a dále doplňují správné závěry soudu prvního stupně, na které odvolací soud opětovně odkazuje.

25. Je jisté, že účastnice spolu jednaly již od května 2014, kdy žalobkyně zaslala žalované potřebné informace k zakázce [právnická osoba] (obsah zadávací dokumentace), jejíž součástí měla být mimo jiné i pokládka žulové dlažby. Faktem zůstává, že [právnická osoba] původně chtělo dlažbu samo zakoupit, a proto žalobkyně původně žádala žalovanou o nacenění této dlažby (k tomu viz body 6. a 7. – mailová komunikace účastnic), ovšem nakonec se prosadila varianta, kdy [právnická osoba] a žalobkyně uzavřely na základě proběhlého výběrového řízení dne 28.8.2014 pouze smlouvu o dílo. Jinak řečeno, strany se domluvily na tom, že žalobkyně bude [právnická osoba] plnit na základě jednoho kontraktu, kterým bude právě smlouva o dílo, podle které se [právnická osoba] (mimo jiné), stane vlastníkem díla tak, jak bude průběžně zhotovováno. Uvedené je podstatné, neboť pokud žalobkyně tvrdí, že fakticky navrhovala k podpisu „překlopenou“ verzi smlouvy o dílo, již uzavřela s [právnická osoba] (po drobných úpravách), pak to vylučuje existenci úmyslu žalobkyně, míněno v poslední fázi jednání účastnic, uzavřít nejprve ústní kupní smlouvu a teprve potom písemnou smlouvu o dílo. Ostatně uvedenému odpovídá i cena samotné dlažby bez práce, jak logicky a přesvědčivě vysvětloval i jednatel žalované. V reakci na smlouvu o dílo mezi žalobkyní a [právnická osoba] z 28.8.2014 objednala žalovaná dne 2.9.2014 v Číně předmětnou dlažbu, neboť v tento moment měla jistotu, že bude jako subdodavatel pro žalobkyni provádět pokládku dlažby na [právnická osoba]. V popsaných souvislostech se jednoznačně jeví věrohodnější verze žalované o tom, že neměla úmysl uzavřít samostatnou smlouvu kupní a následně (písemnou) smlouvu o dílo, a to pro ekonomickou nevýhodnost s ohledem na stanovenou cenu dlažby. V popsaných souvislostech se nejeví logickou verze žalobkyně, že by chtěla (po uzavření smlouvy o dílo s [právnická osoba]) sama uzavírat nejprve kupní smlouvu na předmětnou dlažbu, jestliže bylo patrné, že její položení (po jejím obstarání) bude subdodavatelsky řešit právě žalovaná. Uvedené platí tím spíše, jestliže v návrhu smlouvy o dílo (respektive v cenové nabídce) žalobkyně stanovila cenu díla ve výši 4 783 228 Kč, což je cena za dlažbu i její položení. Jinak řečeno, tento návrh smlouvy fakticky popírá tvrzení žalobkyně o úmyslu uzavřít (po uzavření smlouvy o dílo s [právnická osoba]) s žalovanou nejprve kupní smlouvu, nehledě na počáteční jednání mezi účastnicemi, kdy odvolací soud nemůže vyloučit ani variantu, že mohlo být jednáno i o kupní smlouvě, všechny naznačené skutečnosti spolu se závěry soudu prvního stupně svědčí o tom, že po 28.8.2014 již ani žalobkyně nechtěla uzavírat kupní smlouvu týkající se předmětné dlažby, neboť ta se měla stát předmětem plnění v rámci zamýšlené smlouvy o dílo, jejíž návrh zaslala žalobkyně žalované 30.9.2014.

26. Odvolací soud se z právě uvedených důvodů ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že mezi účastnicemi nedošlo k samostatnému prodeji předmětné dlažby na základě ústní kupní smlouvy a z tohoto důvodu také na žalobkyni nepřešlo vlastnické právo k této dlažbě, potažmo vlastnictví nepoložené dlažby zůstalo až do okamžiku následné (pozdější) pokládky žalované. Uvedené se nevylučuje s požadavkem na vrácení částečné ceny díla v rozsahu ceny za nepoloženou dlažbu. Žalované z popsaných příčin nic nebránilo, aby dlažbou dále podle své vůle disponovala, a to například i tak, že jako subdodavatel jiného smluvního partnera provede (dokončí) dílo na [právnická osoba], jež původně měla celé provést pro žalobkyni. V souvislosti s řečeným odvolací soud považuje za vhodné se ještě na tomto místě zabývat uplatněným nárokem na náhradu škody.

27. Předpokladem existence nároku na náhrady škody je vedle majetkové újmy protiprávní jednání škůdce (zde žalované), přičemž mezi majetkovou újmou a protiprávním jednání musí být dán vztah příčinné souvislosti. V řízení nebylo prokázáno, že by na zúžení rozsahu plnění díla mezi [právnická osoba] a žalobkyní, jež mělo logicky dopad i do smluvního vztahu účastnic, nesla vinu žalovaná. Zúžení rozsahu plnění díla, jímž došlo k zániku závazku mezi [právnická osoba] a žalobkyní, zanikl také subdodavatelský závazek mezi účastnicemi. Žalobkyně sdělila tuto skutečnost žalované v lednu 2016. V tento moment bylo žalované zřejmé, že již nebude plnit ve prospěch žalobkyně v rámci dosavadního subdodavatelského závazku (v rámci dosavadní smlouvy). Fakticky to znamenalo, že jí zůstala dlažba v rozsahu nepoložených 1785 m, která byla jejím vlastnictvím. I podle odvolacího soudu jde o moment, kdy došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení. Skutečnost, že žalobkyně nepodnikla žádné kroky k tomu, aby získala novou zakázku u [právnická osoba], nelze klást k tíži žalované, ať už důvody pro tento její postup (pasivitu) byly jakékoliv. Shrnuto, jestliže zánik závazku mezi [právnická osoba] a žalobkyní, k němuž došlo nikoliv z viny žalované zúžením rozsahu plnění díla, způsobil zánik subdodavatelského závazku (fakticky pro nemožnost plnění), mohla žalovaná s předmětnou dlažbou volně nakládat a v jejím následném jednání nelze shledat žádné porušení právní povinnosti. Ostatně o tom, že další plnění ani žalobkyně v rámci tohoto smluvního vztahu neočekávala, neboť nebylo možné, svědčí i postup samotné žalobkyně, jež žádala vydat (vrátit) plnění, lhostejno, zda dlažbu, nebo peníze. Jinak řečeno ani žalobkyně nepočítala s dalším vzájemným plněním, neboť je měla za ukončené a dále nemožné. Lze tedy uzavřít, že žalovaná žádným svým jednáním neporušila ve vztahu k žalobkyni právní povinnost a žalované ve shora popsaných souvislostech nárok na náhradu škody nevznikl.

28. Dále se odvolací soud zabýval tvrzením žalobkyně o uzavření písemné smlouvy o dílo mezi účastnicemi dne 7.10.2014. Soud prvního stupně také správně poučil žalobkyni, že neunáší důkazní břemeno o uzavření písemné smlouvy o dílo a následně po doplnění tvrzení a důkazních návrhů provedl úplné dokazování ze kterého především vyplývá, že k dispozici byl i nadále pouze pdf scan této smlouvy s podpisy obou jednatelů a razítkem žalobkyně (bez razítka žalované).

29. Je zřejmé, že jednání mezi účastnicemi probíhala od května 2014 v souvislosti s výběrovým řízením, jež vyhlásilo [právnická osoba], a kterého se účastnila také žalobkyně. Žalobkyně nakonec smlouvu o dílo s [právnická osoba] uzavřela 28.8.2014 a dne 30.9.2014 předložila žalobkyně žalované písemný návrh smlouvy o dílo; mělo jít o „překlopenou“ a částečně upravenou verzi smlouvy, již uzavřela s [právnická osoba]. O komunikaci účastnic svědčí jejich e-mailová korespondence z 30.9.2014, se kterou se soud prvního stupně vypořádává, a v jejímž rámci byl zaslán jak písemný návrh smlouvy, tak obchodní podmínky, tak i cenová nabídka, kterou si žalovaná výslovně vyžádala. Žalovaná podpis smlouvy o dílo (existenci písemné smlouvy) dne 7.10.2014 popírá. Odvolací soud především odkazuje, pokud jde o tvrzené podpisy smlouvy o dílo, na podrobné a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně, který logicky bezrozporně hodnotí výpovědi jednatelů žalobkyni i žalované a dále svědkyně [jméno FO] a svědka [jméno FO] a dále (a především) znalecké posudky a výslechy znalců [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] (viz dále).

30. Jediné, co bylo prokázáno spolehlivě, že účastnice spolu v průběhu roku 2014 jednaly (v souvislosti s probíhajícím výběrovým řízením, které vyhlásilo [právnická osoba], a jehož se účastnila žalobkyně) a nepochybně byly vedeny snahou uzavřít smlouvu o dílo, v jejímž rámci by žalovaná jako subdodavatel provedla dodávku a položení dlažby na [právnická osoba]. Odvolací soud především poukazuje na ro, že byla zpochybněna již okolnost, že došlo ke schůzce jednatelů dne 7.10.2014, jak soud prvního stupně podrobně rozebírá v bodech 13. až 15. s tím, že i odvolací soud považuje za věrohodnější a přesvědčivější, s ohledem na všechny okolnosti, jež vyšly najevo, verzi, kterou prosazoval jednatel žalované. Proti verzi žalované fakticky nesvědčí ani faktura ze dne 9.12.2014 č. [číslo], na níž sice je uvedeno „Kupní smlouva/faktura/daňový doklad“, ovšem i podle odvolacího soudu jde zjevně o formulářový text, který lze nalézt i na ostatních fakturách žalované, ač jsou jimi zcela zřejmě účtovány práce. Z této faktury naopak vyplývá, že jde o vyúčtování části předmětu díla v podobě nákladů na nákup materiálu a nejedná se o fakturu za kupní cenu v rámci samostatné kupní smlouvy.

31. Verzi žalobkyně dále zpochybňuje i skutečnost, že smlouvu o uskladnění dlažby v externím skladu, odkud byla průběžně převážena na [právnická osoba], uzavírala žalovaná a nikoliv žalobkyně; odvolací osud považuje za logické, že tuto smlouvu bude uzavírat vlastník. Logiku v této souvislosti nepostrádá ani závěr soudu týkající se protokolárního „předání“ dlažby mezi žalobkyní a [právnická osoba] dne 16.12.2014, které vskutku mělo spíše charakter kontroly kvality a množství dlažby, jestliže s ním následně i nadále disponovala výlučně žalovaná. Odvolací soud proto uzavírá, že s přihlédnutím k podanému nemá pochybnost o tom, že účastnice skutečně uzavřely subdodavatelskou smlouvu o dílo (spočívající v dodání a pokládce dlažby na [právnická osoba]), ovšem pouze v ústní formě, přičemž má za prokázané, že nedílnou součástí této smlouvy byla cenová nabídka (k tomu srovnej výpovědi jednatelů i již zmiňovaná e-mailová korespondence). Žalovaná také opakovaně uváděla, že se cítí vázána ústní a nikoliv písemnou smlouvou o dílo (viz podání čl. 148), a výslovně uvádí, že by nesouhlasila s nevýhodnou 15 letou promlčecí dobou. Ostatně smlouva o dílo, kterou následně uzavřela se společností [právnická osoba] jako subdodavatel, také neobsahuje jednostranně nevýhodná ujednání (např. o právu bez sankce omezit rozsah díla, záruku na spáry 120 měsíců atp.), byť v některých částech kopíruje smlouvu s [právnická osoba].

32. Odvolací soud tedy shrnuje, že má za prokázané uzavření ústní smlouvy o dílo, což je varianta, ke které přiklonil také soud prvního stupně a stejně se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o neprokázání uzavření písemné smlouvy o dílo účastnicemi dne 7.10.2014 (verze podle předloženého a znalecky zkoumaného pdf scanu), a to z důvodů, které následují.

33. Především je nutné uvést, že z pouhého pdf scanu smlouvy není možné zjišťovat pravost podpisu jednatele žalované, a proto se soud prvního stupně zcela správně zabýval pravostí a autentičností samotného pdf scanu, který měl být vyhotoven a vložen na úložiště žalované v den tvrzeného podpisu smlouvy tedy 7.10.2014. Za autentické lze považovat pouze soubory elektronicky podepsané v souladu s certifikační autoritou a tzv. časovým razítkem. Pokud předmětný scan uvedenou kvalitu nemá, což je tento případ, je nutné jeho vznik, respektive autentičnost prokazovat jinak, ovšem zde již s rizikem neunesení důkazního břemene toho, kdo existenci takového dokumentu tvrdí. Při dokazování skutečnosti uvedeného charakteru nebude zpravidla možné dosáhnout naprosté jistoty, vždy zůstane určitá míra nejistoty. Půjde tedy o to, s jak vysokou mírou pravděpodobnosti zjištěné skutečnosti svědčí pro autentičnost tohoto dokumentu. Při zvažování míry přísnosti na posouzení unesení důkazního břemene budou nutně hrát roli i širší okolnosti případu. Dovolává-li se totiž obchodní korporace existence písemné smlouvy podepsané oběma smluvními stranami, kterou dal její jednal z ruky (obě paré) a následně její existenci řadu let neřešil a připustil vzájemné plnění bez této smlouvy, snižuje to věrohodnost jím tvrzené verze. Ke spíše negativnímu závěru vede i to, že uvádí, že ji nemá k dispozici a není ji schopen dohledat a teprve v průběhu řízení, když hrozí neunesení důkazního břemene, dojde k nalezení již zmiňovaného pdf scanu na úložišti žalobkyně (žaloba je podávána 6 let poté, kdy mělo k podpisu dojít). Uvedené skutečnosti vyžadují větší opatrnost ze strany soudu, jež se projeví vyššími nároky na přesvědčivost důkazů, kdy by neměl zůstat prostor pro oprávněné pochybnosti. Jinak řečeno jde v tomto případě o stanovení míry pravděpodobnosti, že k podpisu smlouvy o dílo dne 7.10.2014 skutečně došlo. Jde současně i o promítnutí legitimního požadavku, že každý má být dbalý svých práv. Současně nejde o porušení zásady, podle které má být dána přednost výkladu vedoucímu k závěru o platnosti před závěrem o neplatnosti smlouvy, neboť zde není řešeno, zda je smlouva platná, nýbrž zda byla uzavřena v písemné formě.

34. Vzhledem ke shora naznačené nutné větší míře obezřetnosti při hodnocení důkazů (všech zjištěných indicií), respektive nutné větší míře jejich přesvědčivosti, se odvolací soud jednoznačně přiklání k logicky odůvodněnému závěru soudu prvního stupně, že autentičnost uvedeného pdf scanu prokázána nebyla. Nejde zde pouze o shora podané časové souvislosti, respektive o moment, kdy byl pdf scan objeven, ani o výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO], jež soud hodnotí jako nevěrohodné, nýbrž především také podrobně rozebírané znalecké posudky, ke kterým byly znalci [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem][Anonymizováno][jméno FO] podrobně vyslýcháni (konfrontováni). Nebyly sice zjištěné skutečnosti, jež by vyhotovení pdf scanu v roce 2014 vylučovaly, ani nebyla zjištěna manipulace se souborem, ovšem současně se oba znalci shodli, že časové údaje jsou změnitelné, pouze se lišili v tom, jaké znalosti v oboru by musela mít osoba, jež by změny předmětného souboru prováděla. Pozměnit předmětný soubor přitom lze, aniž by bylo jednoduché tuto změnu odhalit. Jinak řečeno uvedený dokument, který nebyl elektronicky podepsaný v souladu s certifikační autoritou a optřen tzv. časovým razítkem má pouze informativní charakter, a i podle odvolacího soudu tedy míra pochybností o jeho (ne)autentičnosti nedovoluje učinit závěr o unesení důkazního břemene žalobkyně, pokud jde o prokázání tvrzení o existenci písemné smlouvy o dílo.

35. Nedůvodnou shledává odvolací soud také námitku týkající se nemožnosti plnění, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru, že závazek žalované vůči žalobkyni ze subdodavatelského závazku se stal nesplnitelným (pro nemožnost plnění). V daném případě došlo k situaci, kdy nejprve došlo k zániku závazku žalobkyně vůči [právnická osoba], když [právnická osoba] ukončilo smlouvu jednostranným oznámením o zúžení rozsahu plnění díla, čímž tento závazek fakticky zanikl. K tomu došlo listinou z 19.1.2016, ve které [právnická osoba] současně (mimo jiné) žádalo vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu nepoložené dlažby (nebo nabízelo možnost jejího odkoupení). V reakci na to žalobkyně listinou z 22.1.2016 obdobně sdělila, že i ona zužuje rozsah díla vůči žalované. Zde odvolací soud opakuje, že dosud nepoložená dlažby byla ve vlastnictví žalované, která neměla povinnost ji vydat. Zánikem závazku vznikla žalované pouze povinnost vydat bezdůvodné obohacení zde v podobě peněžitého plnění, které žalobkyně žalované zaplatila na počátku kontraktu. V momentě, kdy zanikl závazek žalobkyně vůči [právnická osoba], se logicky stal nesplnitelným také závazek žalované vůči žalobkyni, neboť žalovaná reálně neměla možnost pokračovat v provádění díla. Poukaz na to, že stále měla dlažbu a mohla plnit je v poměrech dané věci irelevantní, jestliže k tomu (ve vztahu k žalobkyni) chyběl právní důvod. Navíc, jestliže z obsahu spisu dále vyplývá, že žalobkyně (jež opětovně o zakázku u [právnická osoba] neucházela) nenavrhovala žalované uzavření nové smlouvy o dílo stejného či podobného obsahu (který by žalovaná odmítla), jsou úvahy o možné aplikaci ustanovení § 2006 o.z., s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti věci, fakticky nadbytečné. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že v moment zániku závazku mezi žalobkyní a [právnická osoba], se stal nesplnitelný i závazek mezi žalovanou a žalobkyní (viz hodnocení v bodech 18. a 19 a zejména body 64. až 66.) a žalobkyni vznikl nárok na bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 1 o.z.), který mohla požadovat od ledna 2016 (viz listiny z 19.1 a 22.1. 2016).

36. S ohledem na shora uvedené lze považovat za správný právní závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy žalovaná vznesla námitku promlčení, soud běh promlčecí lhůty počítal od 22.1.2016, tato uplynula 22.1.2019 a žaloba byla podána 18.11.2020. Uvedené závěry jsou v souladu s hmotným právem (§ 610 odst. 1, § 611, § 619 odst. 1, § 621 odst. 1 a § 638 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – o.z.).

37. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci a ohledně nákladů státu za správný (výroky I. a III.), a proto jej v tomto rozsahu postupem podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

38. Naopak částečně důvodným shledal odvolací soud odvolání žalobkyně proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť ve shodě s odvolatelkou považoval některé dále uvedené úkony advokáta žalované za neúčelné. Účelnost vynaložených nákladů je přitom jedním ze základních hledisek, jež soud zkoumá při rozhodování o oprávněnosti procesního nároku na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 (ve prospěch plně úspěšné žalované) a zcela správně také zvažoval účelnost vynaložených nákladů žalovanou (a zcela správně některé nepřiznal – viz dále), ovšem i přes uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že je nutné odepřít ještě i některé další účtované (uplatněné náklady).

39. Předně je nutné poukázat na to, že soud prvního stupně nepřiznal náhradu za stručné podání ze dne 22.12.2020, které žalovaná doplnila podáním ze dne 7.1.2021 (tato podání soud považoval za jeden úkon), za podání ze dne 4.10.2021 a 13.1.2022, neboť byla předložena soudu v úvodu jednání a nebylo účelné navyšovat počet úkonů a za podání ze dne 24.2.2023, v němž žalovaná avizuje zadání posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (nejde o podání ve věci samé). Dále soud nepřiznal žalované náhradu za poradu zástupce s klientem ze dne 5.1.2021 (s ohledem na procesní vývoj nebyla účelná a bylo možné ji sloučit s prvním poradou zástupce s klientem) a nakonec nepřiznal žalované odměny za studium spisu, neboť nejde o úkony svou povahou podobné úkonu dle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. S odepřením těchto úkonů se odvolací soud ztotožňuje.

40. Zbylé účtované (uplatněné) náklady řízení v rozsahu 19 úkonů právní služby soud prvního stupně úspěšné žalované přiznal postupem podle § 142 odst. 1 o.s.ř., tedy aplikoval správný právní předpis a správně také určil výši odměny za jeden úkon právní služby 12 500 Kč (z tarifní hodnoty 1 041 726 Kč); nutno zohlednit, že ze zmíněných 19 úkonů soud přiznal v dvojnásobné sazbě, a to za tři jednání přesahující 2 hodiny.

41. Odvolatelka považuje za neúčelné vyjádření z 20.8.2021, vyjádření z 26.1.2022, vyjádření z 1.8.2022, vyjádření z 10.8.2023, vyjádření z 9.10.2023, vyjádření z 26.1.2022, vyjádření z 1.8.2022, vyjádření z 10.8.2023, porady s klientem dne 22.7.2021, dne 19.8.2021, dne 1.10.2021, dne 10.1.2022, dne 25.1.2022 a dne 9.8.2023.

42. Odvolací soud se ztotožňuje s odvolatelkou, že odměna za vyjádření 9.8.2023 a porady s klientem dne 22.7.2021, dne 19.8.2021, dne 1.10.2021, dne 10.1.2022, a dne 9.8.2023 jest považovat za neúčelné. V případě porad je tomu tak proto, že buď se nepojí s žádným navazujícím procesním úkonem nebo sice navazují, avšak daný úkon (vyjádření) nepřináší ničeho nového případně jde o poradu jež se termínově kryje s jednáním a vyjádření ze dne 9.8.2023 spadá v jedno s poradou téhož dne a opět nepřináší žádná nová sdělení či skutečnosti, aby odůvodnilo svou účelnost. V případě ostatních úkonů neshledal odvolací soud odvolání důvodným. Naopak považuje za relevantní námitku týkající se nepřiměřeně vysoké částky vyplacené žalovanou znalci [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 36 300 Kč, zatímco náklady na obdobě rozsáhlý posudek vyplacené soudem znalci [tituly před jménem] [jméno FO] považuje za adekvátní, a proto žalované v rámci nákladů řízení nepřiznal rozdíl těchto částek ve výši 15 437 Kč.

43. Lze ohledně nákladů shrnout, že je nutno jejich částku snížit o odměnu za 5 úkonů po 12 500 Kč (tj. 62 500 Kč) a část uplatněného znalečného 15 437 Kč, což je celkem 77 937 Kč. Po odečtení uvedené částky od nákladů, jež přiznal soud prvního stupně, patří žalované za řízení před soudem prvního stupně 237 563 Kč, které jí odvolací soud také přiznal, a které je žalobkyně povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta do tří dnů právní moci tohoto rozsudku. Nové (měnící) rozhodnutí o částečné změně napadeného rozsudku v dotčeném výroku II. se opírá o ustanovení § 220 odst. odst. 1 písm. a/ o.s.ř.

44. S ohledem na úspěch žalované v odvolacím řízení přiznal jí odvolací soud také náhradu nákladů této fáze řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s. ř.) v odměně za dva úkony právní služby po 12 500 Kč a dvou náhradách hotových výdajů po 300 Kč, celkem jde o 25 600 Kč, které je žalobkyně povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta do tří dnů právní moci tohoto rozsudku.

Poučení