23 Cdo 3482/2024-612

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně JP TECH s.r.o., se sídlem v Praze 5, Radlická 112/22, identifikační číslo osoby 24189014, zastoupené JUDr. Jiřím Dubou, advokátem se sídlem v Praze 5, Svornosti 985/8, proti žalované Tesera CB s.r.o., se sídlem ve Vidově 99, identifikační číslo osoby 28132769, zastoupené Mgr. Ing. Radovanem Kavkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 238/2, o zaplacení 1 041 726 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 342/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 7. 2024, č. j. 8 Co 312/2024-575, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 7. 2024, č. j. 8 Co 312/2024-575, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2023, č. j. 23 C 342/2020-529, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se v řízení žalobou podanou dne 18. 11. 2020 po žalované domáhala zaplacení 1 041 726 Kč s příslušenstvím jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v ceně dlažby, kterou si žalovaná bez právního důvodu ponechala a zpracovala ji v rámci jiné zakázky, příp. jako nároku na náhradu škody. Žalobu odůvodnila tím, že se v roce 2014 ucházela o zakázku u Letiště Praha, a.s. (dále jen „Letiště“), s nímž následně uzavřela smlouvu o dílo. Podle tvrzení žalobkyně byla v souvislosti s touto zakázkou mezi ní a žalovanou jako subdodavatelem uzavřena písemná smlouva o dílo na dodání a pokládku kamenné dlažby v rozsahu 2 582 m2 s obdobným obsahem jako smlouva o dílo uzavřená mezi Letištěm a žalobkyní (včetně ujednání o promlčecí lhůtě 15 let). Po uzavření smlouvy uhradilo Letiště žalobkyni prostředky na zakoupení dlažby a ta je následně zaplatila žalované. Při plnění zakázky bylo žalovanou zabudováno 734 m2 dlažby a nebylo dodáno 1 848 m2 dlažby, neboť Letiště zúžilo rozsah plnění díla ve vztahu k žalobkyni, a ta následně zúžení rozsahu díla sdělila žalované. Po zúžení rozsahu díla vyzvalo Letiště žalobkyni k vrácení částky uhrazené za dodávku dlažby v rozsahu nezabudované části. Později žalovaná, rovněž v postavení subdodavatele, zakázku na letišti dokončila pro společnost HARTEX CZ, s. r. o., s použitím dlažby, za kterou již dříve zaplatila žalobkyně. Ohledně zbývající části proto žalobkyně smlouvu se žalovanou ukončila odstoupením dne 11. 12. 2018. Žalovaná žalobkyni nic nevrátila. Žalobkyně tvrdila i uzavření kupní smlouvy mezi účastnicemi ohledně samotné dlažby s tím, že na žalobkyni již přešlo vlastnické právo k dlažbě. Podle žalobkyně žalovaná též porušila smluvní povinnosti, zákon i dobré mravy tím, že neumožnila žalobkyni disponovat s dlažbou a následně ji prodala třetí osobě, čímž měla žalobkyni způsobit škodu ve výši rozdílu mezi hodnotou zaplacené a dodané dlažby. V průběhu řízení nárok na náhradu škody spočívající v rozdílu žalobkyní zaplacené dlažby a dlažby dodané žalovanou odůvodnila (subsidiárně) též tvrzením, že žalovaná jakožto soutěžitel svým jednáním v hospodářském styku (v rámci své obchodní činnosti) v rozporu s dobrými mravy soutěže (zneužitím důvěrných informací – sdělených jí jako svému subdodavateli žalobkyní o zásadní podmínce Letiště dodržet jednotnou šarži dodávané dlažby – tím, že se za zády žalobkyně dohodla s Letištěm na dodávce uvedené dlažby prostřednictvím dodavatele HARTEX CZ, s. r. o.) přivodila újmu jinému soutěžiteli (žalobkyni a patrně i Letišti, zaplatilo-li za dodanou dlažbu podruhé).

2. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 10. 2023, č. j. 23 C 342/2020-529, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 1 041 726 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované 317 000 Kč (výrok pod bodem II) a České republice 33 935 Kč (výrok pod bodem III).

3. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích pod body I a III (výrok I), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 237 563 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 25 600 Kč (výrok III).

4. Odvolací soud vyšel zejména z těchto skutkových zjištění soudu prvního stupně: Účastnice (jejichž jednatelé se dlouhodobě osobně znali) spolu jednaly v průběhu výběrového řízení zadaného Letištěm (od května 2014), v němž Letiště původně mělo zájem o koupi dlažby, a žalobkyně proto žádala žalovanou o její nacenění. Dne 28. 8. 2014 však byla na základě výsledku výběrového řízení mezi Letištěm a žalobkyní uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla oprava hydroizolace nad zásobovacím tunelem před Terminálem 1. Součástí předmětu díla byla též pokládka dlažby v objemu 2 581,821 m2. Letiště bylo podle smlouvy (jejíž součástí byly obchodní podmínky) oprávněno v průběhu provádění díla jeho rozsah jednostranně zúžit, bylo mimo jiné sjednáno zádržné 10 %, splatnost faktur 30 dnů a pro účely plnění ze smlouvy byla sjednána promlčecí lhůta 15 let. Vlastnické právo k dílu podle smlouvy Letiště nabývalo průběžně a postupně, jak bylo dílo zhotovováno, kupní cena použitých věcí byla součástí ceny díla. V reakci na uzavření smlouvy mezi Letištěm a žalobkyní objednala žalovaná dne 2. 9. 2014 dlažbu. Žalobkyně zaslala žalované emailem písemný návrh smlouvy o dílo (včetně obchodních podmínek a jednatelem žalované dodatečně vyžádané cenové nabídky), jehož předmětem byla výměna žulové dlažby nad zásobovacím tunelem před Terminálem 1 jako subdodávka na zakázce Letiště v rozsahu 2 581,821 m2 s cenou samotné dlažby podle kalkulace ve výši 1 949 274,86 Kč. Návrh smlouvy obsahoval obdobná ujednání jako smlouva o dílo uzavřená mezi Letištěm a žalobkyní (o možnosti jednostranného zúžení rozsahu díla, zádržném 10 %, splatnosti faktur 45 dnů, patnáctileté promlčecí lhůtě, postupném nabývaní vlastnictví, kupní ceně jako součásti ceny díla). Bezvýhradná akceptace návrhu žalovanou prokázána nebyla, neboť jednatel žalované vypověděl, že po obdržení návrhu smlouvy telefonicky či osobně hovořil s jednatelem žalobkyně a s některými podmínkami smlouvy nesouhlasil (záruky a technologické postupy), požadoval zaplacení zálohy Letištěm za dlažbu, nečetl přiložené obchodní podmínky, ujednání o patnáctileté promlčecí lhůtě neřešil, nebyl si jej vědom, důležitá pro něj byla jen cenová nabídka. Za samotnou dlažbu v rozsahu 2 582 m2 žalovaná žalobkyni vyúčtovala částku 1 949 410 Kč fakturou ze dne 9. 12. 2014 se splatností 19 dní od vystavení faktury. Dne 16. 12. 2014 proběhla kontrola dodávky dlažby Letištěm co do kvality a množství a dlažba byla uskladněna ve skladu zajištěném žalovanou, odkud byla postupně odvážena na letiště k provedení díla. Letiště zaplatilo žalobkyni za dlažbu dne 12. 1. 2015 částku 1 974 589,82 Kč a ve stejný den uhradila žalobkyně žalované na jí vystavenou fakturu za dlažbu 1 754 469 Kč odpovídající fakturaci po odečtení zádržného. Dalšími fakturami ze dnů 1. 8. 2015 a 1. 10. 2015 účtovala žalovaná žalobkyni cenu stavebních prací ve výši 121 120 Kč a 242 870 Kč. S ohledem na průtahy žalobkyně při provádění díla žádalo Letiště žalobkyni o dodání zbývající dlažby na místo provádění díla, stejný požadavek uplatnila i žalobkyně vůči žalované, požadavek splněn nebyl. Dne 19. 1. 2016 uplatnilo Letiště vůči žalobkyni smluvní pokutu za prodlení, nárok na uhrazení částky za dodatečné kartáčování již položené dlažby (povrch nebyl v rozporu s podmínkami smlouvy kartáčovaný), současně zúžilo rozsah plnění díla o veškeré dosud neprovedené práce (etapy 3, 4, 5 a 6) a žádalo žalobkyni o vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 1 635 261,76 Kč za dlažbu, která byla Letištěm zaplacena žalobkyni, nebyla dosud zabudována do díla a nestala se jeho součástí a vlastnictvím Letiště. Letiště nabídlo žalobkyni též možnost odkoupení dosud nedodané dlažby za sníženou cenu (z důvodu nutnosti kartáčování). V souvislosti se zúžením rozsahu díla Letištěm odeslala obdobné oznámení o zúžení rozsahu díla žalobkyně žalované listinou ze dne 22. 1. 2016, v níž odkazovala na příslušné ustanovení písemné smlouvy o dílo a obchodních podmínek (jak byl její návrh zaslán žalované). Žalovaná do té doby položila 734 m2 dlažby a nedodáno zůstalo 1 848 m2 dlažby. Letiště vypsalo nové výběrové řízení na realizaci etap 3, 4, 5 a 6, žalobkyně se o tuto zakázku u Letiště již neucházela. Ve výběrovém řízení zvítězila společnost HARTEX CZ, s. r. o., s níž žalovaná uzavřela dne 5. 10. 2016 smlouvu o dílo, na jejímž základě žalovaná této společnosti dodala zbylou uskladněnou dlažbu (za nižší cenu), kterou pro ni též jako subdodavatel i položila. Při jednání mezi Letištěm a žalobkyní v roce 2017 Letiště již nemělo zájem o odkoupení zbývající dlažby od žalobkyně. Žalovaná uplatnila v únoru 2017 vůči žalobkyni své nároky (nedoplatek faktury za dlažbu a neuhrazenou cenu prací) a žalobkyní v té době požadovanou dodávku zbylé dlažby podmínila uhrazením všech faktur včetně nákladů spojených se změnou odběratele dlažby. Dopisem ze dne 11. 12. 2018 požadovala žalobkyně po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 248 619 Kč z důvodu nedodání 1 912 m2 dlažby a současně pro podstatné porušení smlouvy odstoupila od uzavřené smlouvy o dílo na dodávku a montáž dlažby.

5. Odvolací soud posuzoval otázky, zda účastnice uzavřely ústní kupní smlouvu týkající se dodání předmětné dlažby, zda uzavřely navazující písemnou smlouvu o dílo tvrzenou žalobkyní, jejíž originál žalobkyně neměla k dispozici a v řízení předložila pouze oboustranně podepsaný scan vyhotovení smlouvy ze dne 7. 10. 2014 (soubor ve formátu pdf), a též otázku nemožnosti plnění žalované (po zúžení rozsahu smlouvy o dílo ze strany Letiště) a v souvislosti s tím také otázku promlčení žalobou uplatněného nároku. Ve shodě se soudem prvního stupně neměl za prokázané tvrzení žalobkyně o uzavření písemné smlouvy o dílo, neboť neměl za prokázané, že by došlo k bezvýhradné akceptaci návrhu žalobkyně žalovanou. Autentičnost předloženého scanu smlouvy neměl za prokázanou vzhledem k časovým souvislostem jeho objevení, nevěrohodnosti výpovědi svědků, obsahu výpovědi jednatele žalované a závěrům znaleckých posudků, v nichž sice nebyla zjištěna manipulace se souborem, ale znalci se shodli na možnosti jeho pozměnění, aniž by bylo jednoduché změnu odhalit. Zpochybněná byla podle odvolacího soudu též okolnost, že uvedeného dne došlo ke schůzce jednatelů účastnic, při níž mělo podle tvrzení dojít k podpisu smlouvy.

6. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastnicemi nedošlo ani k samostatnému prodeji předmětné dlažby na základě ústní kupní smlouvy a že tak nepřešlo vlastnické právo k nepoložené dlažbě ze žalované na žalobkyni (mimo jiné z důvodu, že sama žalobkyně navrhovala žalované uzavření písemné smlouvy o dílo s cenou díla za dlažbu i její položení). Vzhledem k průběhu jednání účastnic měl za to, že mezi nimi došlo k uzavření ústní subdodavatelské smlouvy o dílo spočívající v dodání a pokládce dlažby na letišti, jejíž nedílnou součástí byla (emailem žalovanou výslovně vyžádaná) cenová nabídka, přičemž žalovaná v řízení opakovaně uváděla, že se cítí být vázána ústní smlouvou o dílo, nikoliv písemnou, a že by nesouhlasila s nevýhodnou patnáctiletou promlčecí lhůtou. Odvolací soud poukázal též na to, že i následně uzavřená smlouva o dílo mezi společností HARTEX CZ, s. r. o., a žalovanou neobsahovala pro žalovanou jednostranně nevýhodná ujednání, byť v některých částech kopírovala smlouvu o dílo uzavřenou mezi zhotovitelem s Letištěm.

7. Odvolací soud neshledal ani naplnění předpokladů nároku žalobkyně na náhradu škody. Podle odvolacího soudu žalované nic nebránilo, aby s dlažbou, k níž dosud neztratila své vlastnické právo, podle své vůle disponovala i tak, že jako subdodavatel jiného smluvního partnera provede (dokončí) dílo na letišti, jež původně měla celé provést pro žalobkyni. Žalovaná nezavinila zúžení rozsahu díla Letištěm, jímž došlo k zániku závazku mezi Letištěm a žalobkyní. Logicky se tím stal nesplnitelným také subdodavatelský závazek žalované vůči žalobkyni, neboť žalovaná reálně neměla možnost pokračovat v provádění díla pro žalobkyni, s níž ukončilo Letiště vztah tím, že zúžilo rozsah závazku, a tím fakticky závazek žalované zanikl pro nemožnost plnění. Za irelevantní odvolací soud považoval skutečnost, že žalovaná měla dlažbu stále k dispozici, chyběl-li k plnění ve vztahu k žalobkyni právní důvod, neucházela-li se žalobkyně opětovně o zakázku u Letiště a nenavrhovala-li žalované uzavření nové smlouvy o dílo. Žalované podle odvolacího soudu nebylo lze klást k tíži ani to, že žalobkyně již nepodnikla žádné kroky k tomu, aby získala novou zakázku u Letiště. Žalovaná tak svým jednáním neporušila žádnou právní povinnost.

8. Podle odvolacího soudu bylo v okamžiku, kdy v lednu 2016 sdělila žalobkyně žalované zúžení rozsahu díla, žalované zřejmé, že již nebude plnit žalobkyni v rámci dosavadního subdodavatelského závazku (v rámci dosavadní smlouvy). O tom, že další plnění v rámci tohoto smluvního vztahu neočekávala ani žalobkyně (nepočítala s ním, neboť jej měla za ukončené a dále nemožné), podle odvolacího soudu svědčil i její postup, žádala-li po žalované vydat (vrátit) plnění, lhostejno zda dlažbu nebo peníze. Podle odvolacího soudu (ve shodě se závěrem soudu prvního stupně) tímto okamžikem (zánikem závazku pro nemožnost plnění) vzniklo bezdůvodné obohacení žalované v podobě peněžitého plnění, které jí žalobkyně zaplatila na počátku. Nárok na jeho vydání mohla žalobkyně požadovat již v lednu 2016, žalobu však podala až dne 18. 11. 2020. Odvolací soud proto považoval za správný závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v tříleté promlčecí lhůtě (podle § 610 odst. 1, § 611, § 619 odst. 1, § 621 odst. 1 § 638, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ­dále jen „o. z.“).

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítla nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení níže uvedených otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny: a) „Jedná se o dodatečnou nemožnost plnění, pokud je možné splnit závazek (realizovat dodávku a pokládku dlažby) dodatečně prostřednictvím třetí osoby, např. jako jeho subdodavatel? To vše na stejném místě, pro stejného koncového objednatele, ale jen s určitým časovým odstupem na základě nového výběrového řízení.“ b) „V důsledku jaké skutečnosti nastává dodatečná nemožnost plnění? Představuje takovou skutečnost (pro právní vztah mezi generálním dodavatelem stavby, tj. žalobcem, a jeho subdodavatelem, tj. žalovaným) až zabudování dlažby a faktické dokončení díla jinou osobou?“ c) „Představuje dodatečnou nemožnost plnění ve smyslu § 2006 odst. 1 občanského zákoníku (pro účely vztahu generálního dodavatele a jeho subdodavatele), pokud je generálnímu dodavateli ukončena smlouva o dílo ze strany objednatele, ale prokazatelně trvá zájem objednatele (Letiště Praha) dílo dokončit a za tím účelem i vyhlásí nové výběrové řízení na dokončení díla? Od jakého okamžiku v takovém případě počíná běžet promlčecí doba?“ d) „Kdo nese důkazní břemeno o obsahu ústní smlouvy, které se dovolává účastník řízení (v daném případě žalovaný), zatímco druhý účastník (v daném případě žalobce) prokazuje uzavření smlouvy s konkrétním obsahem?“ e) „Jaký význam má být přikládán účastnické výpovědi (v daném případě jednatele žalovaného), který byl prokazatelně opakovaně odsouzen pro úmyslné (hospodářské) trestné činy, když proti této účastnické výpovědi stojí svědecké výpovědi více osob (v daném případě V. S. a B. G.)? Může být nevěrohodnost svědků založena jen na vnitřních pocitech soudce provádějícího výslech?“ f) „Je přípustné požadovat 100% jistotu o pravosti důkazu? To vše v případě, kdy dva znalecké posudky shodně konstatují, že nebyla zjištěna žádná skutečnost, ze které by vyplýval jakýkoli zásah do dokumentu, avšak s tím, že teoreticky nelze takový zásah vyloučit? Je teoretická (hypotetická) možnost padělání dokumentu, přestože tato nebyla jakkoli zjištěna, důvodem k učinění závěru o neunesení důkazního břemene o pravosti důkazu?“ g) „Má na uzavření obchodněprávní smlouvy vliv, když si jeden z účastníků obsah smlouvy řádně nepročte? Může být taková skutečnost důvodem pro učinění závěru, že smlouva platně nevznikla?“ h) „Je při konkludentním uzavření smlouvy ve smyslu § 1744 občanského zákoníku nutná bezvýhradná a přímá akceptace zaslaného návrhu?“ i) „Brání konkludentnímu uzavření smlouvy ve smyslu § 1744 občanského zákoníku skutečnost, že jedna ze smluvních stran začala činit kroky za účelem budoucího plnění ještě před konkludentním uzavřením smlouvy? Bránilo by konkludentnímu uzavření smlouvy, pokud by byla předtím uzavřena jiná smlouva či smlouva o jiném obsahu?“ j) „Je možné po právní stránce kvalifikovat jako nekalosoutěžní jednání situaci, kdy subdodavatel (žalovaný) znemožní generálnímu dodavateli díla (žalobci) dodání již zaplacené dlažby objednateli díla (Letišti Praha), a/nebo dojedná-li s objednatelem díla (Letištěm Praha) za zády generálního dodavatele stavby dodání dlažby, když je mu znám požadavek objednatele na dodání jednotné šarže dlažby a zároveň existence vyjednávání generálního dodavatele díla s objednatelem? Měl odvolací soud povinnost se těmito výhradami žalobce zabývat?“ k) „Jaká je věcná příslušnost soudu, pokud je žalobcem v soudním řízení namítáno odstoupení od smlouvy a s tím související nárok na vydání bezdůvodného obohacení, u něhož je dána příslušnost okresních soudů, a zároveň (pro případ, že by nároku z titulu bezdůvodného obohacení nebylo vyhověno) uplatňuje žalobce nárok na náhradu škody z titulu nekalosoutěžního jednání?“ l) „Měl soud zkoumat vůli stran před objednáním a při objednání dlažby za účelem zjištění, zda směřovala vůle stran k uzavření kupní smlouvy na dodávku dlažby nebo ke smlouvě o dílo na pokládku dlažby, případně k uzavření dvou smluv – kupní smlouvy a smlouvy o dílo? Měl soud zároveň zjišťovat konkrétní dobu, kdy došlo či mělo dojít ke změně záměru stran neuzavřít kupní smlouvu, ale smlouvu o dílo?“ 10. K otázkám a), b) a c) žalobkyně (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 254/2021, a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3982/2018, a ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 847/2020, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) namítá odklon od judikatury dovolacího soudu, uzavřel-li odvolací soud, že již zánik závazku mezi letištěm a žalobkyní způsobil zánik subdodavatelského závazku žalované vůči žalobkyni pro nemožnost plnění ve smyslu § 2006 odst. 1 o. z. Zdůrazňuje, že se i při zúžení rozsahu díla letištěm dále mohla účastnit nové zakázky (byť sama např. jako subdodavatelka jiného zhotovitele) a že tedy nešlo o objektivní faktickou nemožnost plnění žalované, ani o situaci, kdy by se jeho plnění stalo zakázaným (tj. právně nemožným). Nemožnost plnění žalované podle žalobkyně nastala až v okamžiku, kdy žalovaná později zbylou část díla na letišti dokončila (položila na stejném místě zbylou dlažbu) při spolupráci s třetí osobou (o čemž se žalobkyně dozvěděla až v roce 2018) a že v takovém případě by nedošlo k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

11. K otázce d) žalobkyně tvrdí (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3279/2019, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, a ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1360/2021), že v řízení tížilo důkazní břemeno o existenci a obsahu údajné ústní smlouvy o dílo žalovanou, která uzavření takové smlouvy tvrdila.

12. K otázce e) žalobkyně zdůrazňuje, že jednatel žalovaného byl opakovaně odsouzen pro úmyslný trestný čin a že otázka významu účastnické výpovědi takové osoby (z níž podle žalobkyně výhradně vycházel odvolací soud) dosud nebyla judikaturně řešena. Dále se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98, od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1239/2011, a dalších v dovolání citovaných rozhodnutí při hodnocení důkazů. Připomíná, že účastnický výslech má jen podpůrný charakter, při jeho hodnocení musí soud zohlednit, že účastník (na rozdíl od svědka) není za křivou výpověď trestně postižitelný, a že závěr o nevěrohodnosti svědků by měl být učiněn jen pro závažné rozpory v jejich výpovědích. Vytýká soudu prvního stupně rozpor jeho postupu při výslechu jednatele žalovaného s pravidly pro účastnický výslech, byl-li výslech proveden až poté, co byl jednatel žalované účasten předchozích výslechů svědků.

13. Otázku f) považuje žalobkyně za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, ale již vyřešenou Ústavním soudem v nálezu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). Vyjadřuje přesvědčení, že absolutní jistota (o pravosti scanu smlouvy o dílo) je důkazní standard, který nebylo možno v soudním řízení aplikovat. Podle žalobkyně nebyla pouhá teoretická možnost pozměnění souboru pdf důkazem o tom, že scan podepsané smlouvy o dílo byl pořízen až dodatečně a odvolací soud měl učinit závěr o jeho autentičnosti.

14. Prostřednictvím otázek g), h) a i) žalobkyně brojí proti závěru soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy o dílo s obsahem, jaký navrhovala žalobkyně žalovanému v písemné podobě, ani konkludentní formou ve smyslu § 1744 o. z. Otázku g) má žalobkyně za dosud judikaturně neřešenou. K otázce h) tvrdí odchýlení závěrů odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (mimo jiné od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1260/2017, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2563/2019, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1777/2016), a k otázce i) namítá odklon od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1076/2022. Podle žalobkyně nemůže žalovanou tvrzená skutečnost, že její jednatel návrh smlouvy o dílo nečetl, vylučovat uzavření smlouvy. Zdůrazňuje, že v rámci kontraktačního procesu přijetí nabídky nemusí být výslovné, a že zvláštním případem je faktické přijetí. Poukazuje na skutkové zjištění, že návrh smlouvy byl žalované zaslán včetně cenové nabídky, kterou si žalovaná ještě výslovně vyžádala, a že vůči němu neuplatnila žádnou výhradu, odmítnutí či jakýkoliv projev nesouhlasu. Podle žalobkyně se žalovaná podle návrhu smlouvy zachovala, neboť dodala dlažbu do externího skladu, vystavila fakturu, bylo uplatněno zádržné a také další položky byly účtovány podle smlouvy. I při případné existenci předchozích ústních ujednání bylo takto možno sjednat smlouvu o dílo s obsahem tvrzeným žalobkyní i jen jako dodatek či změnu předchozí smlouvy.

15. Otázky j) a k) týkající se tvrzení žalobkyně o vzniku škody nekalosoutěžním jednáním (naplněním generální klauzule nekalé soutěže jednáním žalované, která se podle žalobkyně měla tajně, nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy soutěže – zneužitím informací získaných od žalobkyně – domluvit s Letištěm a dodat mu dlažbu prostřednictvím společnosti HARTEX CZ, s. r. o., a tím obejít žalobkyni) nebyly podle žalobkyně v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká vadnost jeho rozhodnutí, nevyjádřil-li se k takto tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání a též to, že v situaci, kdy nevyhověl nároku na vydání bezdůvodného obohacení nepředložil věc k rozhodnutí věcně příslušnému krajskému soudu k rozhodnutí o nároku z nekalosoutěžního jednání.

16. Podle žalobkyně odvolací soud pochybil (postupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019, ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1537/2021, nebo ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1872/2023) při řešení otázky l), nezkoumal-li vůli stran při výkladu právního jednání. Argumentuje tím, že odvolací soud se zabýval vůlí účastnic řízení z konce září 2014, a nikoliv jejich vůlí před objednáním dlažby žalovanou dne 2. 9. 2014, kdy ještě žalovaná neměla jistotu, že bude dlažbu též pokládat, ale řešilo se jen dodání dlažby. Namítá též, že vůlí žalobkyně bylo uzavřít se žalovanou smlouvu o dílo s obsahem „překlopeným“ ze smlouvy o dílo mezi žalobkyní a letištěm, neboť takový obsah smlouvy žalované podle zjištění soudu navrhla, k této vůli však odvolací soud nepřihlédl.

17. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně zamítnutí pro nedůvodnost. Dovolání je podle ní založeno na polemice žalobkyně se skutkovými závěry odvolacího soudu, v dovolání žalovaná mísí skutková zjištění soudu se svými tvrzeními, vytrhává části informací z kontextu, zkresluje a překrucuje význam důkazů a až na základě těchto nesprávných předpokladů konstruuje své dovolací důvody. Na řešení žádné z předložených otázek tak podle žalované napadené rozhodnutí nezávisí.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.

19. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v dovolání není obsažena žádná argumentace, a žalobkyně se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

22. Otázka d) přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezaloží, neboť řešení této otázky nebylo pro napadené rozhodnutí určující. Napadené rozhodnutí nebylo založeno na závěru, že v řízení nebyl prokázán obsah ústní smlouvy o dílo. Odvolací soud totiž zjevně měl za to, že obsah ústní smlouvy byl tvořen (jen) ujednáními o rozsahu a ceně díla (určenými podle cenové nabídky), neboť pouze takovými ujednáními se cítila být zavázána žalovaná. Nešlo tedy o stav označovaný jako „non liquet“, tj. o situaci, v níž by byla pro rozhodnutí určující otázka, kterou ze stran sporu tížilo důkazní břemeno ohledně obsahu ústní smlouvy o dílo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001).

23. Otázka e) je podle obsahu dovolací argumentace z větší části faktickou polemikou s hodnocením důkazů odvolacím soudem, který měl za nevěrohodné výpovědi slyšených svědků navržených žalobkyní a přiklonil se k verzi skutkového děje prezentované jednatelem žalované. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., dále jen „R 4/2014“, nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Nadto soud prvního stupně (s jehož hodnocením důkazů se odvolací soud ztotožnil) se trestním odsouzením jednatele žalované zabýval a zohlednil jej při hodnocení jeho výpovědi tak, že tato okolnost může obecně hovořit o jeho nižší věrohodnosti, ale sama o sobě neznamená a nelze z ní přímo dovozovat, že jednatel žalované neuváděl pravdu. Soud prvního stupně rovněž vysvětlil, z jakého důvodu měl za zpochybněnou věrohodnost svědků navržených žalobkyní, kteří též měli zájem na výsledku řízení a tuto nevěrohodnost (oproti obsahu dovolací námitky žalobkyně) nehodnotil jen na základě porovnání s výpovědí jednatele žalované, ale též s dalšími provedenými důkazy a zjištěními z nich učiněnými (okolnostmi nalezení pdf scanu či e-mailovou komunikací jednatele žalované s jeho manželkou ze dne, kdy mělo údajně dojít k podpisu smlouvy o dílo).

24. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka f), při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (či Ústavního soudu). Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že české civilní procesní právo nezná žádnou obecnou míru požadované pravděpodobnosti pro unesení důkazního břemene. Podle § 153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a podle § 132 o. s. ř. soud důkazy hodnotí podle své úvahy. Výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2157/2023). V rozsudku ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 728/2025, Nejvyšší soud též dodal, že v některých případech postačuje podle zákona i zjištění nižší míry pravděpodobnosti. Jde o situace, kdy zákon požaduje, aby něco bylo pravděpodobné (například § 920 odst. 3 o. z.) nebo osvědčeno (například § 75c o. s. ř.). Pro určité případy dovodila nižší důkazní standard i judikatura Ústavního soudu (srov. žalobkyní citovaný nález sp. zn. I. ÚS 173/13 k ochraně osob jednajících v duševní poruše, či nález ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15 k náhradě škody za neoprávněný odběr elektřiny).

25. Oproti přesvědčení žalobkyně, odvolací soud v nyní posuzované věci nelpěl na absolutní 100% jistotě pravosti provedeného důkazu (scanu smlouvy ve formátu souboru pdf), uvedl-li, že při dokazování skutečnosti uvedeného charakteru nebude zpravidla možné dosáhnout naprosté jistoty a půjde o to, s jak vysokou mírou pravděpodobnosti zjištěné skutečnosti svědčí pro autentičnost předloženého důkazu. Dále dodal, že při jeho úvahách budou hrát roli i širší okolnosti případu, pro které bude z jeho strany nutná větší opatrnost, projevující se nároky na přesvědčivost důkazu, podle kterých by neměl zůstat prostor pro oprávněné pochybnosti. Dospěl-li odvolací soud na základě hodnocení těchto okolností v návaznosti na obsah i dalších provedených důkazů k závěru, že míra pochybností o (ne)autentičnosti pdf scanu mu nedovoluje učinit závěr o unesení důkazního břemene žalobkyní, jde-li o prokázání tvrzení o existenci písemné smlouvy o dílo, nepostupoval v rozporu s výše uvedenou judikaturou. Pro úplnost lze dodat, že námitky prezentované v dovolání v rámci argumentace k otázce f) jsou též v převážné míře polemikou se samotným hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem, která přípustnost dovolání založit nemůže, jak bylo uvedeno již výše.

26. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky l) v té části, v níž žalobkyně zpochybňovala postup soudu při výkladu právního jednání účastnic ve vztahu k uzavření žalobkyní (též) tvrzené kupní smlouvy. Odvolací soud se v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v tomto ohledu zabýval úmyslem stran, a to i ve vztahu k časovému období předcházejícímu objednání dlažby žalovanou, tj. před 2. 9. 2014 (srov. odstavce 24 až 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Uvedl, že vůlí žalobkyně prve zřejmě bylo pouze dodání dlažby (i vzhledem k původnímu zadání výběrového řízení letištěm, které směřovalo pouze k samotnému dodání dlažby, na němž se měla podílet i žalovaná), nicméně s ohledem na další jednání žalobkyně (mj. návrh písemné smlouvy o dílo, který zjevně počítal s cenou, která zahrnovala dlažbu i její pokládku) dovodil, že po 28. 8. 2014, kdy žalobkyně sama uzavřela smlouvu s letištěm, jejímž předmětem byla nejen dodávka dlažby, ale též její pokládka, již ani sama žalobkyně nechtěla uzavírat se žalovanou kupní smlouvu týkající se předmětné dlažby, neboť ta se měla stát součástí plnění v rámci zamýšlené smlouvy o dílo, jejíž návrh následně zaslala žalobkyně žalované dne 30. 9. 2014. Vycházel též ze zjištění, že i žalovaná objednala dlažbu až v reakci na uzavření smlouvy o dílo mezi Letištěm a žalobkyní a neměla v úmyslu uzavřít kupní smlouvu pro její ekonomickou nevýhodnost s ohledem na cenu samotné dlažby. Odvolací soud se též ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vycházel i z následného chování stran, při němž žalovaná v rámci fakturace (na kterou žalobkyně plnila) označila za předmět svého plnění nejen dodávku, ale též montáž dlažby a účtovala i za provedené práce (ačkoliv faktury v záhlaví označovala stále stejným formulářovým označením zahrnujícím i slovní spojení „kupní smlouva“). Zpochybňovala-li v dovolání žalobkyně v rámci argumentace k otázce l) správnost výkladu prostřednictvím zpochybnění samotných skutkových zjištění soudu o výše uvedeném úmyslu stran, pak takové námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. již výše citované R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).

27. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek a), b) a c), jež spolu úzce souvisí a fakticky tvoří otázku jedinou, zda a kdy nastává ve smyslu § 2006 odst. 1 o. z. následná nemožnost plnění dlužníka v poměrech projednávané věci, tj. jde-li o plnění dlužníka (subdodavatele) spočívající ve zhotovení díla pro objednatele, který je současně zhotovitelem téhož díla pro generálního objednatele, zanikne-li smluvní závazek (týkající se dosud neprovedené části díla) mezi zhotovitelem a generálním objednatelem, a má-li generální objednatel nadále zájem o provedení zbylé části díla jiným zhotovitelem, s nímž následně uzavře novou smlouvu o dílo a pro kterého na základě další subdodavatelské smlouvy o dílo, provedení díla dlužník (subdodavatel) dokončí. Otázka aplikace § 2006 o. z. v takových poměrech dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu meritorně řešena.

28. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. též pro řešení (další části) otázky l), neboť odvolací soud se v rámci postupu při výkladu právního jednání účastnic, při kterém dospěl k závěru o obsahu (ústní) smlouvy o dílo mezi nimi uzavřené, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

29. Dovolání je důvodné. K otázce výkladu právního jednání 30. Podle § 546 právně lze jednat konáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.

31. Podle § 555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

32. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

33. Podle § 556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

34. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. a přisuzuje projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Jinak řečeno, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Takovou skutečnou vůli je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sb. rozh., ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, a ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3247/2024).

35. Výkladu na základě výše uvedených pravidel podléhá každé právní jednání bez ohledu na jeho formu (písemnou či ústní) a bez ohledu na to, zda jde o právní jednání jednostranné či vícestranné, výslovné či konkludentní. Každý projev vůle (výslovný či konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2534/2018).

36. V nyní projednávané věci dovodil odvolací soud uzavření ústní smlouvy o dílo, jejíž obsah byl podle něj tvořen (jen) ujednáními o rozsahu díla (dodání a pokládka dlažby na letišti v rozsahu 2 582 m2) a ceně díla (součástí smlouvy byla cenová nabídka), na základě úvahy, že pouze takovou ústní smlouvou se cítila být zavázána žalovaná, která v průběhu řízení uvedla, že by nesouhlasila s nevýhodnou patnáctiletou letou promlčecí lhůtou (jak byla navrhována žalobkyní v emailem zaslaném návrhu smlouvy, resp. v připojených obchodních podmínkách). Vycházel přitom z výpovědi jednatele žalované, obsahu emailové korespondence a z obsahu smlouvy o dílo, kterou žalovaná následně uzavřela se společností HARTEX CZ, s. r. o., a která neobsahovala nevýhodná ujednání (např. o právu bez sankce omezit rozsah díla, záruku za spáry 120 měsíců atp.).

37. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně neuvedl, kdy konkrétně došlo k uzavření jím zjištěné ústní smlouvy o dílo mezi účastníky, tj. v jaké fázi vzájemné komunikace mezi žalobkyní a žalovanou, která trvala podle skutkových zjištění odvolacího soudu delší dobu, se setkaly jejich shodné projevy vůle ve vztahu k uzavření smlouvy o dílo právě takového obsahu, jak byl odvolacím soudem v řízení zjištěn a nikoliv obsahu jiného (ke kontraktaci a k nezbytnosti souhlasného projevu vůle smluvních stran – konsensu – k uzavření smlouvy a ke stanovení jejího obsahu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1346/2024). Již z tohoto důvodu nemohou obstát jako správné úvahy odvolacího soudu ani ve vztahu k požadavku na výklad takového právního jednání (smlouvy o dílo s uvedeným obsahem), neboť pro výklad právního jednání je podle výše citovaných judikaturních závěrů rozhodná skutečná vůle (úmysl) jednajících k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda vůbec a k jakému okamžiku odvolací soud posuzoval skutečnou vůli účastnic k uzavření smlouvy o dílo právě takového obsahu. Nevyplývá z něj tudíž ani to, že by se odvolací soud řádně vypořádal s požadavkem na výklad právního jednání jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být znám adresátovi, (tj. podle takového úmyslu, o kterém druhá strana věděla anebo musela vědět), a to i s přihlédnutím k tomu, co právnímu jednání předcházelo a k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (tj. s tím, že na takový úmysl v době uskutečnění právního jednání a jeho známost druhé straně lze usuzovat i z dalších okolností předcházejících či provázejících jeho uskutečnění či z následného chování stran).

38. Odvolací soud též ve svých úvahách řádně nepřihlížel ke všem zjištěným okolnostem provázejícím průběh kontraktace a vypovídajícím o následném chování stran, jež mohly svědčit o tom, jaký obsah a význam uzavřené smlouvě přikládaly. Odvolací soud se nijak nevypořádal se zjištěním, že žalobkyně po zaslání návrhu smlouvy žalované sama v dalším průběhu realizace díla sama postupovala vůči žalované v souladu s obsahem smluvních ujednání, které navrhovala (uplatnila zádržné, odkazovala na taková ujednání i v situaci, kdy jí letiště oznámilo zúžení rozsahu díla vůči ní), přičemž z obsahu skutkových zjištění se nepodává, že by žalovaná brojila proti takovému následnému postupu uplatněnému podle smlouvy s obsahem, který žalobkyně předtím navrhovala žalované. Odvolací soud při svých úvahách blíže nehodnotil ani zjištění, které učinil soud prvního stupně, že žalovaná vůči zaslanému návrhu smlouvy uplatňovala při (ústní či telefonické) komunikaci jen dílčí připomínky a následně již dílo začala realizovat. Z obsahu dosavadních skutkových zjištění se nepodává, zda žalovaná uplatnila vůči žalobkyni připomínky např. i k ujednání o zádržném, o možnosti zúžení rozsahu díla nebo o prodloužení promlčecí lhůty. Není ani zřejmé, zda žalovaná sama navrhla jiný obsah smlouvy, či naopak zda případně svým následným chováním dala žalobkyni najevo, že souhlasí s dalším obsahem žalobkyní navržené smlouvy (příp. jen některých dalších ujednání), který nebyl předmětem jejich připomínek. Ve vztahu ke zjištění, že by žalovaná nesouhlasila s nevýhodnou patnáctiletou promlčecí lhůtou, pak není zřejmé ani to, zda a jak při uzavírání smlouvy dala žalovaná žalobkyni najevo, že s takovým smluvním ujednáním nesouhlasí. Ostatně žalovaná ani blíže nevysvětlila, v čem pro ni podle ní měla spočívat údajná nevýhodnost patnáctileté promlčecí lhůty, měla-li se taková lhůta týkat všech nároků vyplývajících ze smlouvy, tj. i případných nároků žalované na zaplacení ceny díla.

39. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

40. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí relevantně nevypořádal ani s odvolacími námitkami žalobkyně zpochybňujícími správnost závěrů soudu prvního stupně o tom, že nemohlo dojít k uzavření smlouvy o dílo s obsahem tvrzeným žalobkyní (příp. změny již uzavřené smlouvy) konkludentním způsobem podle § 1744 o. z. Dovolací námitky žalované vztahující se k závěrům soudu o nemožnosti uzavření smlouvy (či její změny nebo dodatku) s obsahem tvrzeným žalobkyní konkludentním způsobem uplatněné v rámci otázek g) h) a i) se fakticky vymezují jen proti závěrům soudu prvního stupně, neboť odvolací soud v tomto ohledu v odůvodnění svého rozhodnutí žádné závěry neučinil (ani se výslovně neztotožnil se závěry soudu prvního stupně) a nevyjádřil se k obdobné odvolací argumentaci žalované. Nevysvětlil-li odvolací soud, kdy a na základě čeho došlo k uzavření ústní smlouvy o dílo s obsahem jím uvedeným a z jakého důvodu nemohlo dojít ke konkludentnímu uzavření smlouvy o dílo s obsahem tvrzeným žalobkyní (příp. změny již dříve uzavřené smlouvy) na základě emailem zaslaného návrhu smlouvy, zatížil tím své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

41. Právní posouzení odvolacího soudu při výkladu, jehož výsledkem byl závěr o uzavření smlouvy o dílo s obsahem výše uvedeným (tj. bez jakýchkoliv dalších ujednání, která navrhovala žalobkyně), tedy pro jeho neúplnost a pro vady řízení nelze považovat za správné. K otázce následné nemožnosti plnění 42. Podle § 2006 odst. 1 o. z. stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění. Plnění není nemožné, lze-li dluh splnit za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po určené době.

43. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. ve vztahu k ustanovením § 2006 až 2008 o. z. byla zákonodárcem přejata dosavadní úprava v občanském a obchodním zákoníku – konkrétně v § 575 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a v § 352 zákona č. 351/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Při výkladu těchto zákonných ustanovení účinných do 31. 12. 2013 přitom byla rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například rozsudky ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 605/2005, a ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 795/2006) ustálena v následujících závěrech: O následné (dodatečné) nemožnosti plnění lze hovořit stalo-li se plnění následkem určité okolnosti po vzniku závazku trvale nemožným, ačkoli v době vzniku závazku bylo objektivně možné (splnitelné). Následná nemožnost plnění způsobuje zánik povinnosti dlužníka plnit, a to ze zákona, přičemž závazek plnit zanikne okamžikem, kdy nemožnost plnění nastala. Zánik závazku způsobí objektivní nemožnost plnění, která nezávisí na osobě dlužníka ani na jeho vůli (plnění je nemožné i pro kohokoliv jiného). Objektivní nemožností jsou překážky právního charakteru nebo faktická nemožnost plnit pro objektivní (např. přírodní) okolnosti či pro fyzickou nemožnost předmětu plnění. Posouzení, zda je plnění nemožné, závisí zejména na obsahu závazku, příp. na předmětu plnění. Závazek tedy zásadně zaniká pro nemožnost plnění, která je objektivní a trvalá. Výjimečně může závazek zaniknout i pro subjektivní nemožnost plnění (např. v případě trvale zhoršeného zdravotního stav dlužníka, který mu brání splnit závazek čistě osobní povahy). O nemožnost plnění v souladu s § 575 odst. 2 obč. zák. nejde v situaci, kdy je závazek možné splnit jen za ztížených podmínek, s většími náklady, nebo až po určité době. Obecné pravidlo, že závazek není nesplnitelný, jestliže jej lze uskutečnit za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase, doplňuje pro obchodní vztahy § 352 odst. 1 obch. zák., podle něhož se závazek považuje za splnitelný též v případě, lze-li jej splnit pomocí jiné osoby. Při posuzování následné nemožnosti plnění nelze přihlížet k událostem, které nastaly až dodatečně s odstupem času po vzniku překážky plnění, tj. pro závěr, zda lze plnění uskutečnit až po sjednaném čase (tj. při posouzení, zda lze překážku považovat za trvalou), jsou rozhodné pouze okolnosti, které zde existují v době vzniku překážky plnění. Kromě faktické (fyzické) nemožnosti plnění, která spočívá v tom, že závazek je objektivně neuskutečnitelný, může nastat překážka právní, kdy plnění, k němuž je dlužník zavázán, je zakázáno právním předpisem vydaným po vzniku závazku. V podstatě jde o nedovolenost plnění podle § 39 obč. zák. (srov. též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, strana 1521 až 1522). Také § 352 odst. 2 obch. zák. vymezuje právní nemožnost plnění tak, že závazek se stává nesplnitelným v případě, kdy právní předpisy, které byly vydané po uzavření smlouvy a jejichž účinnost není časově ohraničená, dlužníkovi zakazují chování, k němuž je zavázán, nebo vyžadují úřední povolení, jež dlužníku nebylo uděleno, ačkoliv o ně řádně usiloval.

44. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3551/2009 (ve vztahu k nemožnosti plnění zhotovitele podle smlouvy o dílo), doplnil, že nemožnost plnění může být způsobena nejen vnějšími okolnostmi, ale i jednáním druhého účastníka závazkového vztahu. V tam posuzované věci dovodil zánik závazku pro nemožnost plnění v situaci, kdy objednatel zabránil zhotoviteli pokračovat ve stavbě tím, že po sdělení, že na stavbu nastoupí zaměstnanci třetí osoby, s níž se objednatel dohodl na dokončení díla, tato třetí osoba dílo také dokončila. Obdobně pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, uzavřel s odkazem na § 352 a násl. obch. zák. ve spojení s § 575 obč. zák., že sdělil-li objednatel zhotoviteli, že jeho přítomnost na stavbě je nežádoucí a nechal-li dílo dokončit třetí osobou, zanikl v důsledku této skutečnosti závazek, tedy povinnost zhotovitele provést dílo zanikla pro nemožnost plnění v okamžiku, kdy bylo dílo dokončeno třetí osobou.

45. Nejvyšší soud neshledává žádné důvody, pro které by výše uvedené judikaturní závěry neměly být použitelné i při výkladu obsahově téměř totožné právní úpravy následné nemožnosti plnění podle § 2006 o. z. Ostatně ze stejného závěru vycházel Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2343/2023, a ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2061/2022. Také v komentářové literatuře je zastáván názor, že judikatura k nahrazovaným ustanovením § 575 až 577 obč. zák. a § 352 a 353 obch. zák. zůstává převážně využitelná i pro novou úpravu – s výjimkou zejména tzv. hospodářské nemožnosti plnění s přihlédnutím ke vztahu k související úpravě představované zejména § 1764 až 1766, která v předchozím zákoně obsažena nebyla [srov. ŠILHÁN, J. § 2006 (Pojem následné nemožnosti plnění). In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo (§ 1721–2188). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025. Dostupné na beck-online.cz.]. Uvedené lze doplnit i tím, že s ohledem na ust. § 1760 o. z. nevyvolává zánik závazku pro následnou nemožnost plnění situace, kdy oprávnění nakládat s předmětem plnění strana pozbude až v průběhu existence závazku. Tak převede-li prodávající po uzavření kupní smlouvy předmět koupě na třetí osobu, nestává se (zásadně) závazek kupujícího převzatý kupní smlouvou (umožnit kupujícímu nabýt vlastnické právo k věci, jež je předmětem koupě) pouze z tohoto důvodu nesplnitelným ve smyslu § 2006 o. z., a nezaniká pro (následnou) nemožnost plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2601/2016, uveřejněný pod číslem 65/2019 Sb. rozh. obč.).

46. S ohledem na výše uvedené judikaturní závěry je v nyní projednávané věci nesprávný závěr odvolacího soudu, že závazek žalované vůči žalobkyni založený mezi nimi uzavřenou smlouvou o dílo se „logicky stal nesplnitelným“ již okamžikem, kdy zanikl závazek žalobkyně vůči Letišti vyplývající ze smlouvy o dílo mezi nimi uzavřené (z důvodu oprávnění Letiště zúžit rozsah prováděného díla), tj. že pro nemožnost plnění (ve smyslu § 2006 o. z.) zanikl subdodavatelský závazek žalované vůči žalobkyni již okamžikem, kdy zanikl závazek žalobkyně provést pokládku dlažby pro Letiště ve zbylém rozsahu. Tento závěr odvolací soud odůvodnil s odkazem na závěry soudu prvního stupně, podle kterých v danou chvíli už neměla žalobkyně ani žalovaná na stavbě co pohledávat s výjimkou případných oprav na již zhotovených částech díla. Žalovaná tak již nemohla dokončit zakázku pro žalobkyni, neboť Letiště s ní platně právní vztah ukončilo a rozsah dodávky tím zúžilo a již nemělo zájem se žalobkyní spolupracovat, byť se teoreticky mohla žalobkyně zúčastnit nového výběrového řízení vyhlášeného Letištěm na realizaci zbylé části dodávky (avšak následně se do něj nepřihlásila).

47. Při takto zjištěném skutkovém stavu však nešlo o trvalou objektivní nemožnost plnění žalované již v důsledku toho, že zanikl (v uvedeném rozsahu) závazkový vztah mezi žalobkyní a Letištěm. Samotná dlažba, jež měla být předmětem pokládky na letišti, stále existovala (žalovaná ji měla uskladněnou a připravenou k pokládce) a žalovaná byla fyzicky schopna dlažbu na letišti položit. Ostatně opak žalovaná ani v řízení netvrdila a její schopnost dlažbu v daném místě plnění položit je zjevná ze zjištění, že tuto dlažbu následně na letišti položila na základě později uzavřené smlouvy o dílo uzavřené se společností HARTEX CZ, s. r. o. Jedinou faktickou překážkou pro plnění žalované podle smlouvy o dílo, kterou měla uzavřenou se žalobkyní, byla v uvedené době skutečnost, že žalobkyně v okamžiku zániku svého smluvního vtahu s Letištěm nemohla pro ztrátu svého vlastního oprávnění na letiště vstupovat poskytnout ani součinnost žalované spočívající v umožnění jejího vstupu na letiště za účelem pokládky dlažby v tomto sjednaném místě plnění. Samotná absence součinnosti objednatele k provedení díla (zde ve vztahu k žalované byla objednatelem žalobkyně) zhotoviteli (zde žalované) však bez dalšího nezakládá zánik závazku ze smlouvy o dílo, neboť podle § 2591 o. z. může zhotovitel určit objednateli přiměřenou lhůtu k poskytnutí součinnosti, která je nutná k provedení díla a po jejím marném uplynutí může zhotovitel od smlouvy odstoupit. Jinak řečeno nelze hovořit o zániku závazku ze smlouvy o dílo pro nemožnost plnění podle § 2006 o. z. bez dalšího jen na základě toho, že objednatel aktuálně nemůže poskytnout součinnost nezbytnou pro zhotovení díla zhotovitelem (např. pro zánik smluvního vztahu, na jehož základě byl sám objednatel oprávněn ke vstupu a realizaci díla na místě plnění), nejde-li o stav trvalý. Takový závěr by popíral zákonné právo zhotovitele žádat po objednateli poskytnutí součinnosti.

48. Pro závěr, zda v nyní projednávané věci taková překážka (způsobená žalobkyní) znamenala již v okamžiku zániku závazku mezi Letištěm a žalobkyní nemožnost plnění žalované ve smyslu § 2006 o. z. (jak dovodil odvolací soud) byla třeba posoudit, zda šlo o překážku trvalou (tj. překážku trvale neumožňující plnění žalované vůči žalobkyni), a to výlučně na základě okolností, které zde existovaly v době vzniku této překážky (tj. v době zániku smlouvy mezi Letištěm a žalobkyní). I přes zjištěnou skutečnost, že Letiště v době svého oznámení o zúžení rozsahu díla adresovaného žalobkyni nemělo zájem na pokládce dlažby žalobkyní podle uzavřené smlouvy o dílo, však ze skutkových zjištění vyplývalo, že Letiště stále chtělo, aby pokládka dlažby na uvedeném místě byla realizována. Mělo v uvedené době též zájem, aby samotnou dodávku (již žalovanou naskladněné) dlažby do sjednaného místa plnění realizovala přímo žalobkyně formou uzavření kupní smlouvy. Minimálně v rozsahu dodávky dlažby na uvedené místo plnění tak bylo zřejmé, že uvedenou překážku vstupu žalované na staveniště může žalobkyně odstranit uzavřením nového smluvního vztahu s Letištěm. Ani ve vztahu k pokládce dlažby na sjednaném místě přitom nebylo v době zániku smluvního vztahu mezi Letištěm a žalobkyní vyloučeno, že žalobkyně v budoucnu zajistí nezbytnou součinnost žalované jiným způsobem (např. prostřednictvím dohody s budoucím zhotovitelem zbylého rozsahu díla), byť by sama nebyla smluvním partnerem Letiště. Fakticky trvale objektivně nemožným se tak plnění žalované vůči žalobkyni stalo až v okamžiku, kdy žalovaná na sjednaném místě položila dlažbu v rámci závazku ze smlouvy o dílo, kterou uzavřela se společností HARTEX CZ, s. r. o., tj. kdy žalovaná provedla požadované plnění na daném místě pro jiného objednatele (srov. obdobně závěry výše citovaných rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3551/2009 a sp. zn. 23 Cdo 4092/2007).

49. Odvolací soud zánik závazku pro nemožnost plnění odůvodnil též ztrátou zájmu žalobkyně na požadovaném plnění (že jej již sama neočekávala). Samotná ztrátu zájmu věřitele na plnění, které může být dlužníkem poskytnuto, však neznamená bez dalšího zánik závazku ze zákona pro nemožnost plnění (nejde o objektivní a trvalou nemožnost plnění ve smyslu výše citované judikatury). Takový závěr by byl v rozporu se zájmy dlužníka, který může i přes nezájem věřitele na plnění mít nadále zájem smluvně dohodnuté plnění poskytnout.

50. Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle kterého již okamžikem zániku závazku mezi žalobkyní a Letištěm došlo též k zániku závazku ze smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou pro následnou nemožnost plnění podle § 2006 o. z., tedy není správné. Pro úplnost však lze dodat, že výše uvedené neznamená, že k zániku smluvního závazku mezi žalobkyní a žalovanou nemohlo dojít v souvislosti se sdělením žalobkyně o zúžení rozsahu díla jiným právem aprobovaným způsobem (např. faktickou dohodou stran či realizací smluvního oprávnění žalobkyně o možnosti zúžení rozsahu díla, bude-li takové smluvní ujednání na základě řádně provedeného výkladu případně zjištěno jako obsah mezi účastnicemi uzavřené smlouvy o dílo). Takové případné jiné právní posouzení zániku smluvního závazku a jeho okamžiku však překračuje rámec dovolacího přezkumu vymezeného dovolacím důvodem uplatněným žalobkyní.

51. V důsledku nesprávného právního posouzení otázky okamžiku zániku smluvního závazku mezi žalobkyní a žalovanou pro následnou nemožnost plnění (a současně při nesprávnosti, resp. minimálně předčasnosti závěru o uzavření ústní smlouvy o dílo s obsahem odvolacím soudem uvedeným) pak není správné (je minimálně předčasné) i právní posouzení věci ohledně promlčení žalobou uplatněné pohledávky založené na předpokladu, že obsahem smlouvy o dílo nebylo ujednání o delší promlčecí lhůtě, a současně na závěru, že smluvní závazek mezi žalobkyní a žalovanou zanikl pro nemožnost plnění ve smyslu § 2006 o. z. již v okamžiku zániku závazku žalobkyně ze smlouvy o dílo uzavřené s Letištěm na základě oznámení Letiště o jednostranném zúžení rozsahu díla (že již tímto okamžikem mohla žalobkyně požadovat po žalované vydání bezdůvodného obohacení).

52. Jako správné pak v důsledku nesprávného právního posouzení otázky okamžiku zániku smluvního závazku mezi žalobkyní a žalovanou pro následnou nemožnost plnění nemůže obstát ani posouzení žalobkyní současně uplatněného nároku na náhradu škody, které odvolací soud učinil právě v návaznosti na závěr, že zánikem závazku mezi Letištěm a žalobkyní (nikoliv z viny žalované zúžením rozsahu plnění díla) zanikl pro nemožnost plnění i subdodavatelský závazek mezi žalobkyní a žalovanou a že tak žalovaná mohla volně nakládat s uvedenou dlažbou a v jejím následném jednání tak nelze shledat žádné porušení právní povinnosti jako jeden z předpokladů nároku na náhradu škody. Další vady řízení 53. Žalobkyně v dovolání [srov. argumentaci k otázce e)] namítala vadu řízení, která pode ní spočívala v tom, že výslech jednatele žalované byl proveden až poté, co byl tento jednatel účasten předchozích výslechů svědků. Uvedený postup soudu však nelze považovat za vadu řízení. Občanský soudní řád nestanoví žádný závazný postup soudu při určování pořadí výslechu svědků či účastníků řízení. Skutečnost, že byl statutární orgán účastníka řízení před svou účastnickou výpovědí přítomen při výslechu svědků, může být významná jen při hodnocení takové účastnické výpovědi podle § 132 o. s. ř.

54. Prostřednictvím otázek j) a k) pak žalobkyně v dovolání fakticky namítá vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a vadu řízení spočívající v tom, že rozhodoval věcně nepříslušný soud.

55. Nelze přisvědčit žalobkyni, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné ve vztahu k vypořádání nároku na náhradu škody uplatněného žalobkyní v průběhu řízení (subsidiárně) též z důvodu, že jednání žalované naplnilo znaky generální klauzule nekalé soutěže (srov. bod VI podání žalobkyně ze dne 7. 9. 2021 – č. l. 165 spisu, bod VIII odvolání žalobkyně – č. l. 556 a 557 spisu a výše odstavec 1 odůvodnění). Tímto svým tvrzením žalobkyně v průběhu řízení (nově) odůvodnila již v žalobě uplatněný nárok na náhradu škody založený na (jiném) skutkovém tvrzení, že žalovaná způsobila žalobkyni škodu tím, že neumožnila žalobkyni ani Letišti dispozici s dlažbou, která již přešla do vlastnictví žalobkyně, resp. Letiště a následně ji prodala třetí osobě (společnosti HARTEX CZ, s. r. o.). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž ve vztahu k vypořádání nároku na náhradu škody zřejmé, že odvolací soud měl jednak za to, že žalobkyně zbylou dlažbu do svého vlastnictví nikdy nezískala a že v důsledku zániku subdodavatelského závazku mezi žalobkyní a žalovanou již v okamžiku zániku závazku Letištěm a žalobkyní, který žalovaná nikterak nezavinila, bylo na žalované jak dále naloží s dlažbou, kterou měla ve svém vlastnictví, a že tak ani v jejím následném jednání nelze shledat žádné porušení právní povinnosti (tj. zjevně ani porušení dobrých mravů hospodářské soutěže). Takovou argumentaci (byť byla dovolacím soudem výše shledána jako nesprávná, neboť navazovala na nesprávně řešení otázky okamžiku zániku subdodavatelského závazku pro nemožnost plnění – srov. výše odstavec 56) lze z pohledu přezkoumatelnosti považovat za dostatečnou, neboť nikterak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).

56. Lze však přisvědčit žalobkyni, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.)., rozhodoval-li takto okresní soud (a krajský soud jako soud odvolací) také o nároku na náhradu škody odůvodněném skutkovým tvrzením o údajném nekalosoutěžním jednání žalované.

57. Jednáním v nekalé soutěži je takové jednání, které na základě individuálního posouzení věci a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem naplňuje všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 o. z. Právní úprava nekalé soutěže chrání hospodářskou soutěž jako takovou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4297/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1420/2020).

58. Tvrzený delikt nekalé soutěže a z něj vyplývající nárok na náhradu škody (jak byl zde vymezen v průběhu řízení žalobkyní) je založen na odlišném skutkovém základě, než (zde v žalobě původně tvrzený) nárok na náhradu škody údajně vzniklé ze zásahu do vlastnického práva. K projednání a rozhodování sporů o ochranu práv porušených nekalým soutěžním jednáním, tj. včetně nároků na náhradu škody ve smyslu § 2988 věty druhé o. z., jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. h) o. s. ř.], zatímco k projednání a rozhodnutí sporů o náhradu škody ze zásahu do vlastnického práva (stejně jako v nyní projednávané věci také uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, který odpadl) jsou příslušné soudy okresní (§ 9 odst. 1 o. s. ř.). I žalobní tvrzení, že určité jednání naplňuje znaky nekalé soutěže a zda takto tvrzeným jednáním vznikla škoda, kterou je povinen žalovaný nahradit žalobci, je tedy oprávněn prověřit věcně příslušný krajský soud.

59. Spatřovala-li v projednávané věci žalobkyně existenci nároku na náhradu škody též v tom, že jí tvrzené jednání žalované, kterým žalobkyni měla vzniknout škoda, považovala za nekalosoutěžní (tvrdila naplnění znaků generální klauzule nekalé soutěže ve smyslu § 2976 odst. 1 o. z.), o takto uplatněném nároku nebyl věcně příslušný rozhodovat okresní soud, nýbrž soud krajský a v řízení měla být postupem podle § 112 odst. 2 o. s. ř. a následně podle § 104a o. s. ř. věc týkající se nároku na náhradu škody odůvodněného tvrzením o údajném nekalosoutěžním jednání žalované vyloučena k samostatnému projednání a předložena vrchnímu soudu k posouzení věcné příslušnosti. Nepostupoval-li takto soud prvního stupně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu řízení nenapravil ani odvolací soud.

60. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v dovolacím řízení o věci rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

61. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

62. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání K otázce výkladu právního jednání K otázce následné nemožnosti plnění Další vady řízení Poučení: