95 Co 115/2022-370

Rubrum

Pro naplnění podmínek mimořádného vydržení služebnosti stezky/cesty je vyžadováno, aby držitelova vůle směřovala k výkonu podstatného obsahu práva stezky/cesty, přičemž není rozhodné, zda se výkon obsahu práva zakládá na právním důvodu ani zda si držitel uvědomuje právní důsledky držby či zda chce, aby tyto nastoupily o právní stránce věci nemusí vůbec vědět. Podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele v podobě absence přesvědčení, že svou držbou jedná protiprávně nebo že jeho držba působí bezpráví, nespravedlnost, škodu nebo újmu.

Výrok

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Novákové a soudců JUDr. Radima Pastrňáka, Ph.D. a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [anonymizována dvě slova] [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1) [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [datum] [anonymizováno] [adresa] 2) [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [datum] [anonymizováno] [adresa] [anonymizována čtyři slova] [jméno] [příjmení], [příjmení] [anonymizováno] [adresa] za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně: [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO] [anonymizováno] [adresa] o určení věcného břemena, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 75 C 32/2020-337, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. III. Ve vztahu mezi žalovanými a vedlejší účastnicí na straně žalobkyně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen„ okresní soud“ nebo„ soud prvního stupně“) určil, že služebný pozemek parc. [číslo] - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] - rodinný dům, zapsaný na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] a [územní celek] u [stát. instituce], [stát. instituce], je zatížen věcným břemenem odpovídajícím služebnosti stezky a cesty ve prospěch panujícího pozemku parc. [číslo] - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] - rodinný dům, zapsaného na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] a [územní celek] u [stát. instituce], [stát. instituce], a to v rozsahu stanoveném v geometrickém plánu [číslo] [rok] zpracovaném [jméno] [příjmení] - [anonymizováno] a schváleném [stát. instituce], [stát. instituce] dne 19. 12. 2019, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.), uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 37 350 Kč k rukám [anonymizována dvě slova] [jméno] [jméno] [příjmení] (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalovanými a vedlejší účastnicí na straně žalobkyně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. O skutkovém stavu okresní soud uzavřel tak, že od roku 1945 vedla k domu na pozemku parc. [číslo] (kde žila rodina manžela žalobkyně) polní cesta přes pozemek žalovaných, která byla volně přístupná, a kterou právní předchůdci žalobkyně užívali. Od 70. let užívala přístupovou cestu i žalobkyně a její manžel, k chůzi i jízdě automobilem, kdy šlo o jediný přístup na obecní komunikaci. Cesta vedoucí přes pozemek žalovaných (v mezích, jak byla dlouhodobě užívána) byla vymezena v žalobkyní předloženém geometrickém plánu [číslo] [rok]. Na pozemek žalobkyně byl cestou vedoucí přes pozemek žalovaných zajištěn nerušený přístup až do října 2019, kdy ji žalovaní vyzvali, aby její návštěvy přestaly cestu užívat. Později přes příjezdovou cestu žalovaní postavili nejprve bránu a následně betonovou zeď. Okresní soud věc posuzoval zejména podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravujících vydržení, a to zejména podle § 1089 odst. 1, § 1091 odst. 2, § 1095 a § 1096 odst. 2 a ustanovení týkajících se služebnosti stezky a cesty (§ 1274 a násl.), ve spojení s § 3066. Vzal za prokázané, že právo cesty a stezky přes pozemek žalovaných ve prospěch pozemku žalobkyně bylo pokojně vykonáváno nejméně od roku 1946 právními předchůdci žalobkyně; žalobkyní pak v letech 1966 až 1970 a poté od roku 1979, a to až do října 2019. Okresní soud neshledal překážku vydržení v neprokázání existence právního titulu užívání stezky a cesty, neboť žalobkyně se domáhala vydržení věcného břemena stezky a cesty přes pozemek žalovaných v souladu s § 1095 o. z., tzv. mimořádného vydržení, kdy zákon nevyžaduje ani tvrzení o existenci právního důvodu, ani jeho prokázání, a to s ohledem na značnou délku mimořádné vydržecí doby. V této souvislosti okresní soud odkázal na závěry odborné literatury, že pro mimořádné vydržení se vyžaduje toliko držba poctivá, držba řádná se nevyžaduje (viz např. PETROV, Jan. § 1095 (Mimořádné vydržení). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 13). Okresní soud rovněž uzavřel, že držba žalobkyně byla pravá, jelikož zdědila pozemek parc. [číslo] s domem, s jehož vlastnictvím spojovala existenci a držbu služebnosti stezky a cesty (resp. práva vlastníka pozemku s pozemkem spojená, které takto vnímala), tj. do držby se nevetřela svémocně, nevloudila se do ní potajmu nebo lstí ani neusilovala učinit z výprosy trvalý stav. Okresní soud argumentoval tím, že v řízení nebyl prokázán nepoctivý úmysl držitelky - žalobkyně. Přestože okresní soud žalované v souladu s § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyzval, aby uvedli skutečnosti nasvědčující nepoctivému úmyslu žalobkyně a označili důkazy k jejich prokázání, žalovaní žádné tvrzení ohledně případné nepoctivosti úmyslu žalobkyně neuvedli. Dle okresního soudu se v předmětné věci neuplatní judikatura žalovanými odkazovaná, neboť tato se vztahovala k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který institut mimořádného vydržení neznal. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, okresní soud uzavřel, že není třeba posuzovat, zda byla žalobkyně v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem případu, včetně existence nabývacího titulu, když byla po dobu čtyřiceti let v dobré víře, že vykonává své právo, a žalovaní neprokázali, že by v jejím případě šlo o držbu nepoctivou. Do mimořádné vydržecí doby (dvacet let) okresní soud započetl i dobu, po kterou žalobkyně právo stezky a cesty přes pozemek žalovaných vykonávala i před 31. 12. 2013, kdy sama žalobkyně vykonávala nerušeně právo stezky a cesty přes pozemek žalovaných 38 let a uzavřel, že ve prospěch pozemku žalobkyně došlo k vydržení věcného břemene odpovídajícího služebnosti stezky (§ 1274 o. z.) a cesty (§ 1276 o. z.) přes pozemek žalovaných, a to ke dni 1. 1. 2019 v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu [číslo] [rok], když vzal za prokázané, že cesta vymezená v geometrickém plánu [číslo] [rok] se shoduje s cestou patrnou v terénu, která po dobu užívání žalobkyní a jejími právními předchůdci nedoznala s výjimkou změny povrchu žádných úprav.

3. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal v řízení zcela úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení sestávajících z uhrazeného soudního poplatku 5 000 Kč, odměny za zastupování advokátem ve výši 28 750 Kč za jedenáct úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, účast na jednání dne 7. 5. 2021 v rozsahu nad 2 hodiny, doplnění tvrzení ze dne 26. 5. 2021, účast na jednání dne 10. 9. 2021 v rozsahu nad 2 hodiny, změna žaloby ze dne 18. 11. 2021, doplnění tvrzení ze dne 17. 3. 2021, účast na jednání dne 29. 3. 2022 a účast na jednání dne 19. 4. 2022 podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb dále) při sazbě jednoho úkonu ve výši 2 500 Kč z tarifní hodnoty 35 000 Kč (§ 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bod 5. advokátního tarifu) a za jeden úkon právní služby (účast na jednání dne 26. 4. 2022, při němž došlo toliko k vyhlášení rozsudku podle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu) při sazbě jednoho úkonu ve výši 1 250 Kč (§ 11 odst. 2, § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bod 5. advokátního tarifu) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta za tyto úkony ve výši 3 600 Kč (12 x 300 Kč) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 37 350 Kč O plnění k rukám advokáta žalobkyně a o lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení mezi žalovanými a vedlejší účastnice na straně žalobkyně rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšná vedlejší účastnice náhradu nákladů řízení nepožadovala.

4. Proti rozsudku podali žalovaní včasné odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. a), b), g), e) o. s. ř. a navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a uloží žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným plnou náhradu nákladů řízení. Žalovaní zejména namítali, že nebyly splněny podmínky řízení, neboť neměla být připuštěna změna žaloby, k níž žalobkyně přistoupila po cca dvou letech sporu a po provedení téměř kompletního dokazování k prokázání původních žalobních tvrzení, tj. že žalobkyně nemá zajištěn přístup ke své nemovitosti. Namítali, že se o změně žaloby dozvěděli až dne 29. 3. 2022 a byla jim okresním soudem poskytnuta lhůta toliko tří dnů k doplnění obranných tvrzení proti změněné žalobě, aniž byli současně poučeni o následcích nedoplnění tvrzení. Namítali, že žalobkyně účelově reagovala na průběh řízení, z něhož byl patrný její neúspěch. Zdůraznili, že pokud se původní žalobou domáhala žalobkyně zřízení nezbytné cesty, musela si být vědoma toho, že žádné právo k užívání pozemku žalovaných nedrží. Dále žalovaní namítali, že okresní soud nepřihlédl k tvrzením žalovaných, resp. k jejich poukazu na to, že žalobkyně původně žalobou navrhovala zřízení nezbytné cest, tj. tvrdila, že nemá přístup ke své nemovitosti, pročež nemohla mít za to, že drží právo cesty, stezky. Okresní soud rovněž vyvodil nesprávná skutková zjištění z provedených důkazů, uzavřel-li, že žalobkyně držela služebnost cesty po dobu vyžadovanou zákonem pro mimořádné vydržení, a že právo držela poctivě; žalobkyně ani její předchůdci takové právo nikdy nedrželi, k jeho vydržení tudíž dojít nemohlo, přičemž rovněž u mimořádného vydržení musela být držba práva alespoň tvrzena, byť právní titul není třeba dokazovat. Poukázali na výpověď svědků, kteří uvedli, že měli za to, že předmětná cesta je veřejná, nikoliv, že by zde žalobkyně měla mít právo služebnosti. Svou argumentaci žalovaní podpořili poukazem na smluvní vztahy a jednání o jejich uzavření, do nichž během soudního řízení vstoupila žalobkyně s vlastníky pozemků, přes něž má cesta vést. Ke smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a manželi [příjmení] v květnu 2021 žalovaní uvedli, že z této neplyne, že žalobkyně měla služebnost cesty již dříve, rovněž tak u části cesty, která je na pozemku obce; žalovaní proto shledávali nelogickým, že pokud žalobkyně držela právo služebnosti cesty, aby toto nedržela v rozsahu celé příjezdové cesty. Dle žalovaných učinil okresní soud chybný závěr i z výslechu geodeta, když historická cesta užívaná lesníky nebyla umístěna přesně tak, jak vede cesta geodetem zaměřená, neboť tato byla„ upravována apod.“ Žalovaní namítali, že jsou nesprávné závěry okresního soudu o držbě práva, když žalobkyní označené a v řízení provedené důkazy prokazují maximálně to, že přes pozemek žalovaných vedla veřejná cesta. Nesprávným je dle žalovaných i právní posouzení věci okresním soudem, pakliže tento dovodil vydržení práva toliko z délky užívání cesty, ale nezabýval se tím, zda užívání cesty bylo vykonáváním držby práva - věcného břemene - pakliže skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídající věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek), ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (zde žalovaní odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1417/2001 a 22 Cdo 2638/2005). Uvedli, že žalobkyně by musela prokázat nejen výkon práva služebnosti, ale i vůli toto právo vykonávat, jako by jí skutečně náleželo; avšak jak z dokazování, tak ze samotného původního žalobního návrhu je zřejmé, že žalobkyně neměla vůli držet právo služebnosti, jinak by žalovala na rušení držby. I v případě držby práva žalobkyní, nemohlo se jednat o držbu poctivou, když s ohledem na vývoj sporu je jednoznačné, že žalobkyně novým účelovým tvrzením reaguje na pro ni nepříznivý vývoj řízení před změnou žaloby.

5. Žalobkyně v písmeném vyjádření odmítla odvolací námitky žalovaných. Zejména poukázala na to, že změna žaloby je právem žalobce. Okresní soud správně změnu žaloby připustil, neboť žalobkyně se nového petitu domáhala na základě stejného skutkového stavu. Nesouhlasila s tvrzením žalovaných, že nový petit byl uplatněn„ na zcela odlišných základech“, když ze samotného rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že dosavadní řízení a důkazy v něm provedené byly bezezbytku podkladem pro řízení o změněném žalobním návrhu, kdy rovněž byla respektována koncentrace řízení, k níž došlo před změnou žaloby. Tvrzení žalovaných, že by se okolnost změny žaloby měla přinejmenším promítnout do rozhodnutí o nákladech řízení, proto žalobkyně označila za nepodložené. Žalobkyně k námitce žalovaných, že žádné právo odpovídající věcnému břemeni nedržela, namítla, že tuto žalovaní vznesli až poté, co neuspěli se svou předchozí obranou spočívající v tom, že žalobkyně neprokázala právní titul, s nímž by vznik služebnosti spojovala. Žalobkyně k tomuto zdůraznila, že nikdy netvrdila, že se nepovažovala za pravého, řádného a zejména poctivého držitele práva odpovídajícího věcnému břemeni a nikdy se nedomnívala, že cesta přes pozemek žalovaných je veřejnou cestou. Pro tento závěr není rozhodné ani to, co se o právním důvodu užívání cesty žalobkyní domnívali někteří svědci. K argumentaci žalovaných, že pro absenci držby na straně žalobkyně svědčí„ smluvní vztahy či jednání o jejich uzavření, do nichž během řízení vstoupila s vlastníky pozemků, přes něž má cesta vést“, žalobkyně zdůraznila, že k této její aktivitě došlo na základě výzvy okresního soudu učiněné při jednání dne 7. 5. 2021. K námitce žalovaných o nesprávnosti skutkových závěrů soudu o tom, že žalobkyně držela služebnost po dobu vyžadovanou zákonem pro mimořádné vydržení, žalobkyně poukázala na to, že tvrzení žalovaných jsou v tomto směru zcela obecná, stejně jako jejich tvrzení týkající se nesprávnosti zaměření cesty geodetem. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“)), osobou oprávněnou (§ 201, 203 o. s. ř.) a je přípustné, nařídil k projednání odvolání jednání a přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání v mezích uvedených v § 212 a 212a o. s. ř.

7. Odvolací soud se nejprve zabýval odvolací námitkou spočívající v nesplnění podmínky řízení, resp. splnění podmínek pro připuštění změny žaloby a námitkou spočívající v tom, že okresní soud seznámil žalované se změnou žaloby až při jednání dne 29. 3. 2022, kdy jim poskytl lhůtu v délce tří dnů k doplnění tvrzení, aniž je současně poučil o následcích nedoplnění tvrzení.

8. Z obsahu spisu vyplývají pro věc následující rozhodné skutečnosti: Dne 28. 1. 2020 podala žalobkyně u okresního soudu žalobu, kterou se s odůvodněním, že je vlastníkem pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa] - rodinný dům - zapsáno na [list vlastnictví] pro [anonymizována dvě slova]. A [územní celek], domáhala zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa] - rodinný dům - zapsaný na [list vlastnictví] pro k. ú. [anonymizováno] [územní celek], v rozsahu určeném geometrickým plánem [číslo] [rok] zpracovaným [jméno] [příjmení] - [anonymizováno], schváleným [stát. instituce], [stát. instituce] dne 16. 12. 2019. Tvrdila, že jediné myslitelné spojení jejího pozemku s veřejnou cestou vede přes shora specifikovaný pozemek žalovaných, dále přes pozemek parc. [číslo] zapsaný na [list vlastnictví] pro k. ú. [anonymizováno] [územní celek] ve vlastnictví [jméno] a [jméno] [příjmení] a přes pozemek parc. [číslo] zapsaný na [list vlastnictví] pro k. ú. [anonymizováno] [územní celek] ve vlastnictví [územní celek]. Uvedla, že jí žalovaní dlouhodobě brání v užívání cesty, oznámili jí, že si s účinností od 15. 10. 2019 nepřejí, aby návštěvy žalobkyně používaly jejich pozemek pro přístup. Uvedla, že cesta přes jejich pozemek vedla„ odjakživa“ a problémy nastaly až po smrti otce 2. žalované. Žalovaní se k žalobě vyjádřili, navrhli zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně má řadu možností, jak si zřídit přístupovou cestu způsobem, který nebude zasahovat do jejich vlastnického práva. Nesouhlasili s tím, že přes jejich pozemek vedla cesta historicky. Při jednání dne 7. 5. 2021 po poučení podle § 118b o. s. ř., žalobkyně tvrdila, že jediná historická cesta na její pozemek vedla přes pozemek žalovaných parc. [číslo], pozemek parc. [číslo] (ve vlastnictví manželů [příjmení]) a dále přes pozemek parc. [číslo] (ve vlastnictví obce), kdy takto byla přístupová cesta navržena již v projektu, dle kterého byly postaveny domy žalobkyně a žalovaných, které byly projektovány jako dvojdomek. Žalobkyně byla při jednání dne 7. 5. 2021 okresním soudem poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k tomu že má zajištěn přístup přes navazující pozemky [číslo] parc. [číslo] k doplnění tvrzení a důkazů k tomu, že jí uváděná cesta vedla historicky přes tvrzené pozemky, zejména k doplnění tvrzení a důkazů o tom, od kdy a v jakém časovém horizontu byla jedinou cestou. Žalobkyně v okresním soudem stanovené lhůtě doplnila žalobní tvrzení tak, že předmětná cesta byla k přístupu k domu užívána nejméně od roku 1946, kdy dům zakoupil [jméno] [příjmení] (tchán žalobkyně). Žalobkyně se do domu přistěhovala v roce 1966, nebydlela zde pouze v období od roku 1970 do roku 1979. Nemovitosti posléze po rodičích zdědil její manžel a od roku 1979 zde žalobkyně nepřetržitě žije dodnes. Uvedla, že domy účastníků byly projektovány jako dvojdomek s jedinou společnou přístupovou cestou, která vedla k veřejné komunikaci přes pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví žalovaných, pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví [jméno] a [jméno] [příjmení], kteří s užíváním cesty žalovanou souhlasí, a pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví [územní celek], která s užíváním cesty přes její pozemek rovněž souhlasí. Uvedla, že historicky byla cesta užívána jak pro chůzi, tak pro jízdu vozidly, a to ve stejném rozsahu, jak je uvedeno v předloženém geometrickém plánu. K těmto tvrzením označila důkazy, a to svědky ([jméno] [ulice], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení], [jméno] a [jméno] [příjmení], [jméno] a [obec] [anonymizováno], [jméno] [příjmení]) a listinné důkazy (potvrzení obce o možnosti užívání pozemku parc. [číslo] smlouvu o užívání pozemku uzavřenou mezi žalobkyní a manželi [příjmení]). Při jednání dne 10. 9. 2021 okresní soud provedl žalobkyní nově označené důkazy (vyjma výslechů [jméno] a [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), kdy svědkové potvrdili, že k pozemku žalobkyně vede pouze jediná cesta, a to přes pozemek žalovaných. Potvrdili rovněž, že tak, jak je tvrzena žalobkyní, vedla cesta nejméně od 50. let 20. století. Vlastníci dotčených pozemků nikomu nebránili v užívání cesty (někteří ze svědků se domnívali, že jde o veřejnou cestu, neboť jí užívali i sousedé a návštěvy, lesníci, zemědělci). Nejprve se jednalo o nezpevněnou cestu, která byla následně (v blíže neučeném období) zpevněna betonovými pruhy. Všichni svědkové potvrdili, že žalobkyně pro sebe cestu užívala nejméně od 70. let k chůzi a jízdě.

9. Dne 18. 11. 2021 žalobkyně doručila okresnímu soudu změnu žaloby spočívající ve změně žalobního návrhu, kdy s odkazem na § 1089 a násl., § 1260 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, navrhla, aby na základě zjištěného (stejného) skutkového stavu okresní soud určil, že pozemek žalovaných parc. [číslo] je zatížen věcným břemenem odpovídajícím služebnosti stezky a cesty ve prospěch pozemku parc. [číslo] neboť byly splněny zákonné podmínky mimořádného vydržení služebnosti žalobkyní. Změna žaloby byla zástupci žalovaných doručena datovou schránkou dne 21. 1. 2022.

10. Usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 75 C 32/2020-254 okresní soud změnu žaloby připustil s odůvodněním, že dosavadní stav řízení lze využít jako podklad pro řízení o změněné žalobě. Usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 75 C 32/2020-256 okresní soud mimo jiné vyzval žalované, aby nejpozději k jednání nařízenému na 29. 3. 2022 uvedli„ obranná“ tvrzení vztahující se ke změněné žalobě a označili ve stejné lhůtě důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně okresní soud žalované poučil o důsledcích nesplnění výzvy spočívajících v pro ně nepříznivém rozhodnutí ve věci. Usnesení bylo zástupci žalovaných doručeno do datové schránky dne 28. 2. 2022. Žalovaní se ke změněné žalobě písemně vyjádřili podáním ze dne 17. 3. 2022, v němž namítali, že se žalobkyně nemůže dovolávat vydržení, když jediným argumentem pro ni svědčícím je tvrzení, že po cestě přes pozemek žalovaných chodili všichni v obci od nepaměti. Namítali, že podmínkou mimořádného vydržení je poctivá držba a čas dvojnásobně delší než u řádného vydržení. Zejména namítali, že žalobkyně nepředložila právní titul, z něhož by vyplýval počátek oprávněné držby tvrzeného práva cesty a neprokázala ani domnělý právní titul pro výkon práva cesty jako věcného břemene, ani svou dobrou víru. Žalovaní dovozovali z obsahu původní žaloby, že žalobkyně nikdy nenabyla přesvědčení, že užívá právo odpovídající věcnému břemeni.

11. Při jednání dne 29. 3. 2022 okresní soud znovu poskytl účastníkům poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalované poučil podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. (shodně jako v usnesení ze dne 22. 2. 2022, č. j. 75 C 32/2020-256). Po poučení zástupce žalovaných zopakoval argumentaci uvedenou v písemném vyjádření o tom, že k vydržení věcného práva nemůže stačit pouhá chůze/jízda po pozemku, z původního žalobního návrhu dovozoval, že žalobkyně užívala cestu bez právního titulu a věděla, že žádné věcné právo odpovídající služebnosti stezky a cesty nevykonává. Okresní soud při jednání poučil žalované podle § 118a odst. 1,3 o. s. ř., aby tvrdili a prokázali nepoctivý úmysl žalobkyně a stanovil jim ke splnění této povinnosti lhůtu tří dnů. Podáním ze dne 1. 4. 2022 se žalovaní opakovaně písemně vyjádřili ke změněné žalobě. Podali námitku proti protokolaci jednání dne 29. 3. 2022, kdy nesouhlasili se soudem stanovenou lhůtou tří dnů k vyjádření, resp. popřeli, že jim bylo dáno poučení podle § 118a o. s. ř. K otázce vydržení věcného břemene namítali, že žalobkyně v předmětné věci vůbec netvrdila titul ji opravňující k výkonu služebnosti k pozemku žalovaných. Žalovaní dovozovali, že v řízení bylo fakticky provedenými důkazy vyvráceno, že žalobkyně byla v omylu ohledně existence titulu, když se sama domáhala zřízení nezbytné cesty, tj. tvrdila, že přístup nemá. Poukázali na dosavadní chování žalobkyně, která nepostupovala tak, jako by byla v dobré víře, že jí právo cesty náleží. Žalobci poukázali na to, že rodina žalobkyně vlastnila v minulosti i další pozemky, které jí umožňovali přístup ke komunikaci. Předmětný pozemek žalovaní nabyli od [anonymizováno] [země], [anonymizováno] v letech 2010 /2011, nebyli upozorněni na zatížení pozemku, kdy toto nevyplývalo ani z uzavřené smlouvy ani z dostupných listin. Od roku 2010 žalovaným nikdo ani nenaznačil existenci právního titulu opravňujícího žalobkyni k užívání cesty na pozemku parc. [číslo]. Pokud žalobkyně uváděla, že již v projektu domu je zachycena cesta, žalovaní namítli, že projekt není právním titulem, resp. právním jednáním. Namítali rovněž, že k domu se původně chodilo po obecní cestě na pozemku parc. [číslo] kdy v horní části pozemku měla rodina žalobkyně branku. Rovněž uvedli, že jejich dům byl v 70. letech využíván pracovníky [anonymizováno] [země], [anonymizováno], kteří vyšlapali cestu na jejich pozemku, jako zkratku do lesa a rodina žalované ji začala používat jako pohodlnější cestu k domu. K následnému rozšíření a zpevnění cesty betonem došlo při výstavbě plynofikace. Žalovaní tvrdili, že neexistovala žádná dohoda ani obecné povolení k užívání cesty mezi rodinami účastníků, ani s předchozím vlastníkem pozemku [anonymizováno] [země], [anonymizováno] Usnesením ze dne 4. 4. 2022, č. j. 75 C 32/2020-316 okresní soud zamítl námitku žalovaných do protokolu ze dne 29. 3. 2022, když námitka nebyla uplatněna do konce předmětného jednání.

12. Ze shora uvedených zjištění vyplývá, že právnímu zástupci byla změna žaloby doručna již dne 21. 1. 2022 a dne 28. 2. 2022 byl doručením usnesení ze dne 22. 2. 2022, č. j. 75 C 32/2020-254 informován o připuštění změny žaloby. Téhož dne zástupce žalovaných obdržel výzvu, aby se vyjádřili ke změněné žalobě nejpozději při jednání 29. 3. 2022, resp. aby nejpozději při jednání dne 29. 3. 2022 žalovaní uvedli svá„ obranná“ tvrzení proti změněné žalobě a označili důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně byli žalovaní poučeni o důsledcích nesplnění výzvy spočívajících v případném pro ně nepříznivém rozhodnutí ve věci. Z uvedeného je zřejmé, že okresní soud poskytl žalovaným dostatečnou dobu pro přípravu na jednání dne 29. 3. 2022, tak aby mohli adekvátně využít prostředky obrany proti změněné žalobě. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že žalovaným se nemohlo dostat jiného než okresním soudem poskytnutého poučení, když podle § 5 o. s. ř., soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3174/2015). Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, uvedl, že poučovací povinnost soudu (ve smyslu § 5, resp. § 118a o. s. ř.) vůči účastníkům řízení se týká pouze toho, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku (o nepřípustnosti hmotněprávního poučení srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, a ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).

13. Okresní soud nad rámec poučení obsaženého v usnesení ze dne 22. 2. 2022 ještě při jednání dne 29. 3. 2022 žalované výslovně vyzval k doplnění obraných tvrzení a označení důkazů ve vztahu k nepoctivému úmysl žalobkyně ve smyslu § 1095 o. z. a stanovil jim ke splnění této povinnosti další lhůtu v délce tří dnů. Z obsahu protokolu o jednání vyplývá, že zástupce žalovaných na výzvu soudu reagoval okamžitě, když uvedl, že nebyla uzavřena žádná dohoda o věcném břemenu či právu užívání ve prospěch žalobkyně, že držba žalobkyně byla nepoctivá, neboť začala užívat cestu přes pozemek žalovaných bez souhlasu vlastníka. Protokol o jednání dne 29. 3. 2022 byl zástupci žalovaných téhož dne doručen do datové schránky.

14. K námitce žalovaných ohledně nesprávné protokolace, resp. k tvrzení, že žalovaní nebyli při jednání poučeni podle § 118a o. s. ř. odvolací soud odkazuje na vypořádání této námitky okresním soudem. Z ustálené judikatury vyplývá, že uplatnění námitek proti znění protokolu či návrhů na jeho doplnění je časově limitováno skončením jednání. Nejvyšší soud v dané souvislosti v usnesení ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002 vyjádřil závěr, že má-li přítomný účastník řízení (jeho zástupce) za to, že protokol o jednání neodráží věrně děj v jednací síni, je to důvodem k uplatnění námitky do protokolace, o které je soud povinen rozhodnout; povahou věci je přitom dáno, že takovou námitku může účastník, který se jednání zúčastnil (a to i prostřednictvím zástupce), uplatnit nejpozději do skončení onoho jednání. Tento závěr byl potvrzen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2737/2012.

15. S ohledem na shora uvedené se odvolací soud nemohl zabývat námitkou žalovaných proti protokolaci při jednání okresního soudu dne 29. 3. 2022 a současně neshledal důvodnou námitku žalovaných, že jim k vyjádření ke změněné žalobě, resp. k uplatnění obranných tvrzení proti změněné žalobě, nebyla poskytnuta dostatečná lhůta, když z obsahu spisu vyplývá, že změna žaloby byla zástupci žalovaných doručena dva měsíce před jednáním a následně jim, když výzva k doplnění tvrzení a důkazů jim byla doručena 28. 2. 2022, byla poskytnuta lhůta jednoho měsíce (do jednání 29. 3. 2022) k doplnění tvrzení a předložení důkazů. Tato lhůta jim následně byla okresním soudem dodatečně prodloužena, když při jednání dne 29. 3. 2022 okresní soud žalované vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů o nepoctivém úmyslu žablobkyně. Z tohoto důvodů odvolací soud neshledal nepřiměřenou další lhůtu tří dnů poskytnutou žalovaným k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně„ nepoctivého úmyslu“ žalobkyně.

16. Odvolací soud shledal nedůvodnou i námitku nedostatku podmínky řízení, resp. absence podmínek pro připuštění změny žaloby.

17. Podle § 95 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo (odst. 1). Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení (odst. 2).

18. Ze shora uvedené právní úpravy plyne, že ke změně žaloby v zásadě může dojít kdykoliv za řízení, dokud nebylo vyhlášeno rozhodnutí, kterým se řízení končí. Jediné omezení v daném směru, které musí soud při rozhodování o připuštění změny žaloby respektovat, jsou výsledky dosavadního řízení, které musí umožňovat nadále vést řízení o změněném návrhu.

19. Přípustnost změny žaloby je vedle § 95 odst. 2 o. s. ř., omezena ještě § 118b o. s. ř., o koncentraci řízení, kterou se rozumí stav, kdy rozhodné skutečnosti a označení důkazů k nim může účastník řízení uvést jen do stanoveného okamžiku v průběhu řízení před soudem prvního stupně. V § 118b odst. 2 o. s. ř. se stanoví, že byla-li připuštěna změna žaloby (§ 95), nejsou tím účinky podle odstavce 1 (roz. účinky koncentrace řízení) dotčeny. Tato úprava znamená, že je-li připuštěna změna žaloby po účincích koncentrace řízení, nebude soud přihlížet k nově tvrzeným skutkovým okolnostem (s výjimkami zákonem stanovenými) a k nim navrhovaným důkazům, tj. že soud rozhodne o změněné žalobě zásadně na podkladě skutečností a důkazů uvedených a navržených předtím, než nastala koncentrace řízení, a tedy ještě dříve, než byla změna žaloby vůbec uplatněna u soudu.

20. Ze shora uvedeného pro předmětnou věc vyplývá, že okresnímu soudu v předmětné věci nic nebránilo změnu žaloby připustit i po koncentraci řízení, pakliže o žalobě rozhodoval na základě skutkové stavu zjištěného v rozsahu tvrzení uplatněných a důkazů označených do koncentrace řízení. V předmětném případě, kdy žalobkyně přistoupila pouze ke změně žalobního návrhu v reflexi na výsledky provedeného dokazování, nelze uzavřít, že výsledky řízení nemohly být podkladem pro rozhodnutí o novém nároku (§ 95 odst. 2 o. s. ř.), když se jednalo o úpravu žalobního návrhu spočívající v objektivních okolnostech. Překážkou takovému postupu nebyla ani následně soudem účastníkům adresovaná výzva k doplnění dílčích konkrétních tvrzení a označení důkazů k nim ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. (srov. § 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

21. Okresní soud vycházel při formulaci závěru o splnění podmínek vydržení služebnosti žalobkyní ze skutkových zjištění a důkazů uplatněných do koncentrace řízení. Správně zjistil ve věci rozhodný skutkový stav tak, že právní předchůdci žalobkyně vlastnili pozemek parc. [číslo] s domem nejméně od roku 1947 a již v této době vedla k domu [adresa] nezpevněná (polní) cesta přes pozemek parc. [číslo] jehož vlastníky se následně stali žalovaní na základě kupní smlouvy ze dne 1. 12. 2010 uzavřené s [anonymizováno] [země], [anonymizováno] Od 70. let užívali cestu přes pozemek žalovaných k přístupu i žalobkyně a její manžel, a to k chůzi a jízdě automobilem. Jednalo se dlouhodobě o jediný přístup na obecní komunikaci. Žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] domu [adresa] na základě usnesení soudu o dědictví v srpnu 2010 a cestu nerušeně užívala až do října 2019, kdy byla žalovanými vyzvána, aby cestu přestaly užívat její návštěvy. Následně žalovaní znemožnili užívání cesty i žalobkyni, když na svém pozemku (přes cestu) postavili nejprve bránu a následně zeď.

22. Podle § 1257 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet.

23. Podle § 1260 o. z. se služebnost nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem (odst. 1). Při vydržení služebnosti odpovídající veřejnému statku je vydržitelkou obec, na jejímž území se věc nalézá (odst. 2).

24. Podle § 1274 o. z. služebnost stezky zakládá právo chodit po ní nebo se po ní dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali (odst. 1). Neobsahuje právo vjíždět na služebný pozemek na zvířatech ani vláčet po služebném pozemku břemena (§ 1274 odst. 2 o. z.).

25. Podle § 1276 služebnost cesty zakládá právo jezdit přes služebný pozemek jakýmikoli vozidly (odst. 1). Neobsahuje právo průhonu (§ 1276 odst. 2 o. z.) Osoba, které přísluší služebnost cesty, přispívá poměrně k udržování cesty včetně lávek a mostů. Vlastník služebného pozemku přispívá, jen když tato zařízení užívá (§ 1276 odst. 3 o. z.).

26. Podle § 1277 o. z. plocha pro výkon služebnosti stezky, cesty nebo průhonu musí být přiměřená potřebě a místu. Stanou-li se stezka, cesta nebo průhon působením náhody neschůdnými, lze se domáhat, aby byla vykázána náhradní plocha, než budou uvedeny v předešlý stav.

27. Podle § 987 o. z. je držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.

28. Podle § 988 odst. 1 o. z. lze držet lze právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon.

29. Podle § 989 odst. 2 o. z. jiné (pozn. než vlastnické) právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní.

30. Podle § 990 o. z. lze držbu nabýt bezprostředně tím, že se jí držitel ujme svou mocí. Bezprostředně se držba nabývá v rozsahu, v jakém se jí držitel skutečně ujal (odst. 1). Držbu lze nabýt odvozeně tím, že dosavadní držitel převede svou držbu na nového držitele, nebo tím, že se nový držitel ujme držby jako právní nástupce dosavadního držitele. Odvozeně se nabývá držba v rozsahu, v jakém ji měl dosavadní držitel a v jakém ji na nového držitele převedl (odst. 2).

31. Podle § 993 o. z. neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.

32. K (řádnému pozn. dovolacího soudu) vydržení vlastnického práva k movité věci je potřebná nepřerušená držba trvající tři roky. K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let (§ 1091 odst. 1 a 2 o. z.).

33. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

34. Podle § 1090 odst. 1 o. z. se k řádnému vydržení vyžaduje pravost držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

35. Podle § 991 o. z. je držba řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem.

36. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

37. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

38. Dle důvodové zprávy k tomuto ustanovení je účelem mimořádného vydržení poskytnout ochranu faktickým stavům, jejichž základ je sice pochybný nebo sporný, ale kde tvrzené nebo domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. V tomto duchu je umožněno vydržet vlastnické právo tomu, kdo neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá, ale jeho držba trvala po dvojnásobně dlouhou vydržecí dobu. To neplatí, pokud ten, kdo vydržení popírá, prokáže osobě, která se mimořádného vydržení dovolává, její nepoctivý úmysl. Zákon tedy pro mimořádné vydržení nepožaduje řádnost držby, musí se však jednat o držbu„ nikoliv v nepoctivém úmyslu“.

39. Podle § 3066 o. z. se do doby stanovené v § 1095 započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

40. Odvolací soud ve vztahu k nabytí práva cesty (tj. práva chůze a jízdy přes cizí pozemek) vychází z obecného závěru, že k nabytí jiného, než vlastnického práva je nezbytné, aby je držitel počal vykonávat jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží, a aby mu jiné osoby ve shodě s tímto právem plnily (resp. nebránily ve výkonu práva); tím je vyjádřeno, že k nabytí držby se vyžaduje kromě faktického ovládnutí předmětu, i vůle vykonávat právo pro sebe.

41. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně, jako vlastník pozemku parc. [číslo] - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] - rodinný dům, zapsaný na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] a [územní celek] u [stát. instituce], [stát. instituce] i její právní předchůdci užívali po dobu více než sedmdesáti let pozemek žalovaných parc. [číslo] - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] - rodinný dům, zapsaný na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] a [územní celek] u [stát. instituce], [stát. instituce] k chůzi a jízdě. V řízení nebylo mezi účastníky sporu o tom (žalovaní toto výslovně popřeli jak ve vztahu k nim samotným, tak k jejich právnímu předchůdci - [anonymizováno] [země], [anonymizováno]), že žalobkyně, či její právní předchůdci neužívali pozemek žalovaných na základě smluvního vztahu či výprosy, jejichž existence by si žalobkyně byla či mohla být vědoma.

42. Odvolací soud uzavřel, shodně jako okresní soud, že podmínky držby práva stezky a cesty byly ze strany žalobkyně i jejího právního předchůdce splněny s ohledem na to, že pro držbu práva je vyžadováno, aby držitelova vůle směřovala k výkonu podstatného obsahu práva cesty, ve smyslu úmyslu směřujícího k faktickému výkonu obsahu práva, přičemž není podstatné, zdali se tento zakládá na právním důvodu. Žalobkyně nabyla odvozenou držbu práva ve stejném rozsahu, v jakém toto vykonával zůstavitel - její manžel, kdy oba vycházeli z přesvědčení, že toto právo jim náleží, když cestu užívají tak, jak tato byla zakreslena již v projektu dvojdomu, a jak byla následně rodiči právního předchůdce (manžela) žalobkyně fakticky užívána nejméně od roku 1947.

43. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že z hlediska držby práva zásadně není důležité, zda si držitel uvědomuje právní důsledky držby či zda chce, aby tyto nastoupily; o právní stránce věci nemusí vůbec vědět. Podstatné je, že žalobkyně i její právní předchůdce se vědomě (chtěně) chovali způsobem, který odpovídal obsahu práva cesty, a že tak činili pro sebe, když své právo dovozovali z vlastnictví části dvojdomu. V případě žalobkyně a jejího právního předchůdce se zjevně nejednalo o„ nechtěné“ jednání, když z provedených důkazů vyplývá, že si byli vědomi, že užívají cestu na cizím pozemku, která v souladu s projektem slouží vlastníkům dvojdomu k přístupu na veřejnou cestu. Stejně, jako okresní soud dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by tak žalobkyně či její předchůdci činili z nouze, či s vědomím, že užívají cizí veřejnou cestu, případně, že by se domnívali, že soused z důvodu přátelství nebude nic namítat. Na tomto závěru nic nemění okolnost, že někteří ze svědků, kteří cestu přes pozemek žalovaných užívali v různém časovém období k návštěvám žalobkyně, či jejích právních předchůdců, sami považovali cestu za veřejnou, když současně z jejich výpovědí nevyplývalo, by takto cestu vnímala i žalobkyně, či její manžel (právní předchůdce). Současně z výpovědí svědků nevyplynulo, že by cesta byla užívána jinak než k přístupu k nemovitostem účastníků, resp. že tato byla užívána např. lesníky pro svážení dřeva, což se jeví i logickým důsledkem toho, že původním vlastníkem pozemku, nyní ve vlastnictví žalovaných, byly [anonymizována tři slova], který dle vyjádření žalovaných rovněž vlastnil v 70. letech 20. století dům ve vlastnictví žalovaných (druhou polovinu dvojdomu).

44. Nelze dojít k závěru, že žalobkyně jednala v nepoctivém úmyslu, když se v srpnu 2010 ujala držby práva cesty (počala je vykonávat jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní), jako dědička pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [anonymizována dvě slova] - rodinný dům, po zemřelém manželovi. Žalobkyně fakticky pokračovala ve stejném způsob užívání pozemku žalovaných k chůzi a jízdě, který spolu se svým manželem (tehdejším vlastníkem pozemku parc. [číslo]) realizovala nejméně od roku 1979 (toto ostatně nebylo mezi účastníky ani sporné). V řízení před okresním soudem přitom bylo prokázáno, že vlastníci pozemku parc. [číslo] (stejně jako členové jejich rodiny, jejich návštěvy apod.) užívali k přecházení i přejíždění motorovými vozidly pozemek žalovaných soustavně a zjevně (nejednalo se o tajné, např. noční přecházení a přejíždění přes pozemek) nejméně od roku 1947 (z výpovědi svědků vyplývá, že do domu se rodiče právního předchůdce žalobkyně (manžela žalobkyně) nastěhovali po skončení 2. světové války a ze srovnávacího sestavení parcel vyplývá, že k 1. 8. 1947 převzali příděl [číslo])). Rovněž nebylo mezi účastníky sporu o tom, že nikdo nejméně do října 2019 takovému užívání části pozemku parc. [číslo] nebránil. Bez významu v této souvislosti není ani okolnost, že ani žalovaní v říjnu 2019 nevyzvali žalobkyni, aby ukončila užívání jejich pozemku parc. [číslo] k přístupu na svůj pozemek, ale toliko aby tak nečinili její návštěvy.

45. Rovněž odvolací soud přihlédl k tomu, že i předchozí vlastník pozemku parc. [číslo] [anonymizováno] [země], [anonymizováno] (žalovaní tvrdili, že sám využíval pozemek i dům [adresa] v 70. letech k ubytování lesních pracovníků), si musel být s ohledem na zjevnost užívání pozemku právními předchůdci žalobkyně i žalobkyní samotnou, stejně jako žalovaní (s ohledem na žalovanými tvrzené opakované konflikty s rodinnými příslušníky žalobkyně ohledně způsobu a rozsahu užívání dotčeného pozemku (parkování na jejich pozemku, apod.)), vědom užívání cesty jako přístupu k nemovitosti žalobkyně, a proto dospěl k závěru, že se žalobkyně, resp. její právní předchůdci ujali výkonu práva odpovídajícího služebnosti nikoliv bez vědomí vlastníka„ služebného pozemku“.

46. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 ve vztahu k výkladu § 1095 o. z. uzavřel, že pojem„ nepoctivý úmysl“ použitý v § 1095 o. z. neznamená„ nepoctivou držbu“ (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá) a že k mimořádnému vydržení se nevyžaduje poctivá držba ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. Při výkladu sousloví„ nepoctivý úmysl“ Nejvyšší soud s přihlédnutím k principu poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.), jako určitého standardu chování v právních vztazích, vyžadujícího čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany, dospěl k závěru, že mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek„ nepoctivého úmyslu“ spočívajícího především ve vědomosti toho, že ujmutím se držby není působena jinému bezdůvodně újma.

47. K tomu je třeba odkázat na závěry vyjádřené v literatuře - Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 101:„ Občanský zákoník se odchýlil od úpravy držby v o. z. o. též tím, že pro mimořádné vydržení implicitně zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v ‚nepoctivém úmyslu‘ (§ 1095). Zatímco o. z. o. vyžadoval i pro mimořádné vydržení poctivou držbu, občanský zákoník ji nahradil ‚držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, přičemž důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného vydržení dovolává“. K naplnění takové držby postačí„ držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře„ v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163). Podobně věc pojímají i další autoři (Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90).

48. Nejvyšší soud tak ve shora uvedeném rozhodnutí uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. Držba v nepoctivém úmyslu přitom představuje situaci, kdy držitel je nebo objektivně musí být přesvědčen, že svou držbou jedná protiprávně nebo že jeho držba působí bezpráví, nespravedlnost, škodu nebo újmu. V případě„ držby nikoliv v nepoctivém úmyslu“ však držitel nemusí být pozitivně přesvědčen o tom, že mu držené právo skutečně náleží. Navíc ani vědomost toho, že držiteli držené právo nenáleží, sama o sobě nevylučuje dobrou víru v jejím negativním vymezení, a nebrání tak mimořádnému vydržení dle § 1095 o. z. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá.

49. Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž konstatoval, že na dlouhodobou držbu váže zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§ 1095), kdy zásadní v dané věci se jeví být„ dlouhodobá nerušená držba“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2013/2021).

50. Nejvyšší soud v témže rozsudku rovněž vyslovil závěr, že držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc„ nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není tak třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.), není-li legitimního důvodu, proč vyžadovat u právního předchůdce vyšší kvalitu držby než u vydržitele, zvláště ne v případě všeobecného právního nástupnictví (§ 1096 odst. 1).

51. Odvolací soud, shodně jako dříve okresní soud, v předmětné věci neshledal, že by žalovaní tvrdili, resp. prokázali, že si žalobkyně (či její právní předchůdce) musela být či byla vědoma toho, že svou držbou (resp. výkonem práva cesty) jedná protiprávně, resp. že její držba působí žalovaným bezpráví, škodu nebo újmu.

52. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a délku držby práva cesty žalobkyní, resp. jejím právním předchůdcem (manželem), která přesahuje dobu dvaceti let, s níž zákon spojuje mimořádné vydržení (§ 1095 o. z.), odvolací soud shodně jako okresní soud uzavřel, že žalobkyně vydržela právo stezky a cesty ve formě služebnosti. Právní předchůdce žalobkyně sám nemohl sporné právo cesty přes pozemek žalovaných vydržet, neboť v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nepřicházelo mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. do úvahy, již proto, že se jeho držba nezakládala na právním důvodu, který by ve smyslu dřívější právní úpravy postačil ke vzniku práva ve formě služebnosti, což však nebrání započetí doby jeho držby do vydržecí doby žalobkyně.

53. K námitce žalovaných odvolací soud poznamenává, že vydržení práva žalobkyní nebrání ani okolnost, že si žalobkyně nebyla (jak vyplývá z původní žaloby na zřízení nezbytné cesty) vědoma právních důsledků svého dlouhodobého výkonu práva stezky a cesty, když vědomost držitele o právních důsledcích držby není zákonnou podmínkou vydržení. Ze stejných důvodů není pro věc rozhodnou ani okolnost, že si žalobkyně na základě výzvy okresního soudu obstarala (např. z důvodu nevědomosti o právních důsledcích držby práva) v průběhu soudního řízení právní tituly užívání cesty na pozemcích manželů [příjmení] a obce.

54. Ve vztahu k námitce nedostatečného vymezení rozsahu služebnosti geometrickým plánem odvolací soud připomíná, že předmětem řízení není zřízení práva cesty, ale určení jeho existence, a to v rozsahu v jakém je toto dlouhodobě vykonáváno. Z hlediska tohoto předmětu řízení je geometrický plán [číslo] [rok] zpracovaným [jméno] [příjmení] - [anonymizováno], schválený [stát. instituce], [stát. instituce] dne 16. 12. 2019 dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu. Správným byl rovněž postup okresního soudu, pakliže zjišťoval vztah cesty zakreslené v geometrickém plánu [číslo] [rok] se skutečným stavem v terénu. Okresní soud v této věci provedl výslech geodeta [jméno] [příjmení], který potvrdil, že cesta jím byla zaměřena a zakreslena v geometrickém plánu [číslo] [rok] dle cesty patrné v terénu, která byla žalobkyní dlouhodobě užívána. K námitce žalovaných, že cesta v průběhu doby doznávala jistých změn s ohledem na terénní úpravy (žalovaní však tyto změny nekritizovali), pak již okresní soud uzavřel, že k zásadním změnám rozsahu a umístění cesty nedošlo (dle odvolacího soudu, ani s ohledem na místní poměry a výměru pozemku žalovaných, dojít nemohlo). Nadto je odvolací soud toho názoru, že případné drobné odchylky v konkrétní poloze cesty na pozemku žalovaných lze s ohledem na délku doby užívání a skutečnost, že její povrch není zcela zpevněn, očekávat, ale nejsou ve věci rozhodné, vychází-li se ze stavu zachyceného v terénu a současně plocha pro výkon služebnosti stezky a cesty není nepřiměřená potřebám panujícího pozemku. V předmětném případě nelze učinit závěr, že mohlo dojít k nepřípustnému rozšiřování výkonu práva cesty, když s ohledem na délku trvání užívání cesty po dobu více než sedmdesáti let, nelze vycházet z absolutní totožnosti cesty v době vzniku držby a aktuálního stavu (objektivně nezjistitelné) i s ohledem na určitý technický vývoj a objektivní potřeby v čase se měnící (změna velikosti osobních automobilů, změny povrchu cesty, změny terénu povětrnostními vlivy apod.), k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 1939, sp. zn. Rv I 311/39, Vážný 8770, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1043/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2839/2004.

55. Jelikož je správným závěr okresního soudu, že žalobkyně k 1. 1. 2019 vydržela služebnost stezky a cesty, potvrdil odvolací soud podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný rozsudek okresního soudu, a to včetně nákladového výroku. Správnou shledal odvolací soud jak výši náhrady nákladů řízení přiznané okresním soudem žalobkyni, tak lhůtu a místo plnění, o nichž okresní soud rozhodl v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Správnými shledal odvolacím soud i důvody rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení mezi vedlejší účastnicí na straně žalobkyně a žalovanými. V podrobnostech v tomto směru odvolací odkazuje na odůvodněnínapadeného rozsudku.

56. Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud vycházel z toho, že v tomto řízení byla plně úspěšnou žalobkyně. Náleží jí proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. plná náhrada nákladů odvolacího řízení sestávajících z odměny advokáta ve výši 5 000 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání dne 19. 10. 2022 podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb dále jen„ advokátní tarif“)) po 2 500 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 35 000 Kč dle § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bod 5. advokátního tarifu) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta ke dvěma úkonům ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.

57. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi vedlejší účastnicí na straně žalobkyně a žalovanými odvolací soud rozhodl s ohledem na to, že vedlejší účastnici žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly a tato při jednání odvolacího soudu výslovně uvedla, že náhradu nákladů odvolacího řízení nepožaduje (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.).

58. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení k rukám jejího advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

59. Lhůtu k zaplacení náhrady nákladů odvolací soud stanovil jako základní třídenní počítanou od právní moci tohoto rozsudku, neboť v okolnostech případu ani v poměrech účastníků neshledal důvody pro stanovení lhůty delší ani pro povolení splátek (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Rubrum