III. ÚS 1129/07
Právní věta
Požadavek adresovaný obecným soudům v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), že „i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů“, nelze redukovat jen na právní vztahy „budoucí“, resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali „nájemného“ nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou.
Tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) – taková potřeba zde nevyvstává, nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak – zamítnutím takové žaloby (k čemuž se dovolací soud přihlásil) – by obecné soudy požadavku zajistit „proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů“ žalujících pronajímatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.
Citované zákony (12)
Rubrum
Požadavek adresovaný obecným soudům v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), že „i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů“, nelze redukovat jen na právní vztahy „budoucí“, resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali „nájemného“ nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou. Tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) – taková potřeba zde nevyvstává, nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak – zamítnutím takové žaloby (k čemuž se dovolací soud přihlásil) – by obecné soudy požadavku zajistit „proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů“ žalujících pronajímatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.
Výrok
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2009 v senátě mimo ústní jednání se souhlasem účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LINDUM s. r. o., se sídlem v Praze 2, Lužická 20, zastoupené Mgr. S. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2006 č. j. 35 Co 131/2005-102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2004 č. j. 27 C 64/2004-40, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2006 č. j. 35 Co 131/2005-102 ve výroku II a III a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2004 č. j. 27 C 64/2004-40 se ruší.
Poučení
Ústavní stížností ze dne 4. 5. 2007 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen „městský soud“) ze dne 8. 12. 2006 č. j. 35 Co 131/2005-102, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen „obvodní soud“) ze dne 20. 9. 2004 č. j. 27 C 64/2004-40, a to s tvrzením, že těmito rozhodnutími byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky. Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 64/2004, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatelka se jako pronajímatelka domáhala žalobou, směřující proti F. S. a H. S. jako nájemcům (v řízení před Ústavním soudem mají tyto osoby postavení vedlejších účastníků řízení), zaplacení částky 9 818 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat rozdíl mezi nájemným zaplaceným za měsíc listopad 2003, které bylo naposledy stanoveno zrušenými protiústavními právními předpisy, a nájemným „obvyklým“, jež bylo vyčísleno na základě znaleckého posudku. Rozsudkem obvodního soudu, který je napaden touto ústavní stížnosti, byla tato její žaloba zamítnuta. Uvedený soud své rozhodnutí zdůvodnil tak, že otázky způsobu výpočtu nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nejsou upraveny žádným předpisem, a tudíž nelze použít ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku; v dané věci je třeba aplikovat § 671 odst. 1 občanského zákoníku. Nájemné bylo do roku 2002 zvyšováno v souladu s tehdy platnou právní úpravou, takže bylo stanoveno platně, přičemž z hlediska své výše jde o nájemné obvyklé. K tomu dodal, že nemůže svým rozhodnutím nahradit neexistující právní úpravu, které by stanovila způsob výpočtu a úhrady nájemného. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 7 500 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, později navrhla změnu žaloby tak, že žalovaní jsou povinni, počínaje právní mocí rozsudku, platit nájemné ve výši 11 000 Kč, in eventum aby byl nahrazen projev vůle žalovaných s uzavřením dohody o nájemném ve stejné výši. Městský soud odvolací řízení usneseními ze dne 13. 5. 2005 č. j. 35 Co 131/2005-68 a ze dne 24. 4. 2006 č. j. 35 Co 131/2005-90 přerušil, nejprve na dobu do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 20/05, později na dobu, než rozhodne Nejvyšší soud o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 10. 2004 č. j. 23 Co 235/2004-62 (k tomu třeba poznamenat, že v posledně uvedené věci rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64). Poté rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností Městský soud v Praze návrh na změnu žaloby nepřipustil, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 7 575 Kč. Nepřipuštění změny žaloby odvolací soud opřel o § 216 odst. 2 občanského soudního řádu. Jde-li o věc samu, dle odvolacího soudu nelze použít ustanovení § 671 občanského zákoníku, neboť na nájem bytu se vztahuje odchylná úprava obsažená v § 685 až 716 občanského zákoníku, přičemž od zrušení předpisů o regulaci nájemného zde nebyl právní předpis, který by umožňoval jednostranné zvýšení nájemného; nájemné lze tak měnit jen dohodou smluvních stran. Současně odvolací soud připustil možnost podání žaloby na nahrazení projevu vůle, jejímž předmětem by byla povinnost žalovaného uzavřít dohodu o zvýšení nájemného, poučení v tomto ohledu však neposkytl, neboť sama stěžovatelka navrhla změnu žaloby; tato změna však nemohla být v odvolacím řízení připuštěna. V současné době je již účinný zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který lze pro úpravu nájemného do budoucna použít. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že městský soud ve svém rozsudku sice zrekapituloval judikaturu Ústavního soudu k dané problematice, účelově ovšem vytrhnul jen pasáže podporující jeho závěr, že žalobě nelze vyhovět. Zejména tak učinil u (dle ní) stěžejního nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), z něhož stěžovatelka volně cituje a v němž se dle její interpretace vyslovuje názor, že přijetím nové právní úpravy ve věci regulace nájemného může být protiústavní stav spočívající v absenci takové úpravy pouze ukončen, nemohou však jím být reparovány důsledky nečinnosti zákonodárce či protiústavní činnosti vlády. Na uvedený nález pak dle stěžovatelky navazují nálezy ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 a ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64, svazek 41, nález č. 80, a svazek 42, nález č. 137), jejichž obsah je v ústavní stížnosti taktéž zmiňován s námitkou, že městský soud v duchu přetrvávajícího formalismu obecných soudů odmítl aktivně vystoupit na ochranu jejích práv. Pokud tento soud poukazoval na existenci zákona č. 107/2006 Sb., opomněl, že takový důvod – jak má plynout z výše uvedeného – nemůže obstát, kromě toho zmíněný nález I. ÚS 489/05 byl vydán až po nabytí účinnosti daného zákona. Také odkaz odvolacího soudu na § 216 odst. 2 občanského soudního řádu není případný, neboť tento soud své úloze i přes existenci předmětného ustanovení mohl dostát tak, že by rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc zpět tomuto soudu, který by následně mohl po vhodném poučení umožnit případnou změnu žaloby. Stěžovatelka se vyjadřuje k současné rozhodovací praxi obecných soudů a činí závěr, že dochází k ignorování nosného prvku nálezů Ústavního soudu, jímž má být odstranění diskriminace a reparace vzniklého porušení subjektivních práv pronajímatelů. I v posuzované věci soudy nesplnily svou úlohu, konkrétně tím, že nedotvořily chybějící právo, přičemž – ač tak měly předtím učinit – neseznámily obě strany s principy takového „dotváření“, a že neposkytly ochranu právům spočívající jak v odstranění důsledků porušení jejích práv v minulosti, tak zamezení jejich porušování do budoucna. Vzhledem k tomu, že uplatňovala své nároky s odkazem na principy vyjádřené v ústavních normách, nemohla svůj nárok specifikovat zcela precizně, a proto se jí mělo dostat širokého poučení, což pouhé konstatování, že zvýšení nájemného je možné pouze pro futuro, nesplňuje. Pokud by Ústavní soud měl poučením na mysli tento závěr, pak by poučovací povinnost obecným soudům neukládal, protože by to bylo zbytečné. Stěžovatelka rovněž uvádí, že ochrany požívají i práva v minulosti, že se zřetelně domáhala zaplacení rozdílu mezi obvyklým a dosud zaplaceným nájemným, přičemž právní kvalifikace takového nároku je věcí obecných soudů, a že poskytnutí ochrany jen pro futuro nutno pokládat za diskriminační, protože dochází k dělení pronajímatelů do dvou skupin bez rozumného zdůvodnění. V této souvislosti se odvolává na nález ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118), v němž měla být oprávněnost nároků za období minulé jednoznačně konstatována, a dodává, že jinak by tomu mohlo být, pokud by jí obecné soudy poskytly ochranu s účinkem pro futuro již na počátku soudního řízení. Závěrem stěžovatelka, v obavě před účelovou aplikací § 216 odst. 2 občanského soudního řádu městským soudem, pokládá za potřebné, aby Ústavní soud i přes princip minimalizace svých zásahů do činnosti obecných soudů věc vrátil do stadia řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze vyslovil nesouhlas se stěžovatelčinými námitkami, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Obvodní soud pro Prahu 2 sdělil, že bylo věcí stěžovatelky, jak svůj nárok vymezí, a že pokud se tak stane nesprávně, nese si za to odpovědnost. Je přitom sporné, zda by měl poučit účastníka, že má podat žalobu jinou, s níž by mohl být úspěšný, stejně tak je sporné, zda nepřipuštění změny žaloby může znamenat podstatný zásah do práv žalobce, jestliže může podat žalobu novou, přičemž platí, že už samotný návrh na připuštění změny žaloby se považuje za uplatnění práva u soudu. Domáhala-li se stěžovatelka zaplacení určité částky, musí příslušná právní povinnost existovat v době vydání rozsudku, jenž má deklaratorní povahu. Takovou skutečnost ovšem ona netvrdila, resp. tato z ničeho nevyplynula. V případě žaloby na nahrazení projevu vůle má rozsudek konstitutivní povahu a je možno z něj dovozovat existenci právních povinností. Bylo by v rozporu s principy právního státu, pokud by soudy nahrazovaly projevy vůle účastníků právních vztahů se zpětnou účinností. Pokud nedojde k odstranění současné právní úpravy regulující jednostranné zvyšování nájemného, nemůže se stěžovatelka domoci příznivějšího rozhodnutí, a to ani v případě připuštění změny žaloby. Uložení povinnosti brání existence současné zákonné úpravy. Vedlejší účastníci se svého postavení omisivně vzdali (§ 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost byla podána včas a zda i v ostatním splňuje náležitosti a podmínky věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že zčásti jde o zjevně neopodstatněný návrh, a jako takový jej podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení (rovněž) výroku I shora označeného rozsudku městského soudu, kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu na změnu žaloby, má Ústavní soud za to, že stěžovatelka nemohla být na svém ústavně zaručeném právu dle čl. 36 odst. 1 Listiny dotčena, neboť mohla stejný den, kdy návrh vznesla a kdy o něm bylo negativně rozhodnuto, podat novou žalobu. Uvedený procesní návrh (podaný i přes existenci již tehdy účinného zákona č. 107/2006 Sb.) byl zřejmě motivován snahou nějakým způsobem uspět v daném řízení, a to v reakci na rozhodnutí soudu prvního stupně i praxi obecných soudů vůbec, dle nichž žalobě na plnění (např. z titulu bezdůvodného obohacení) v případech tzv. regulovaného nájemného není možno vyhovět. V ostatním Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Byť je právní argumentace nalézacího a odvolacího soudu zčásti odlišná, jejich zamítavé stanovisko ke stěžovatelčině žalobě vychází v podstatě z názoru, že vzhledem k absenci právního předpisu, jenž by umožňoval jednostranné zvýšení tzv. regulovaného nájemného, obecné soudy nemohou o takovém zvýšení samy rozhodnout. Tento názor je zcela v rozporu se závěry vyslovenými v celé řadě rozhodnutí Ústavního soudu. Již v nálezech ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02 a ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb., ve znění sdělení uveřejněného pod č. 130/2001 Sb., svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb., svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.) dospěl Ústavní soud k závěru, že v oblasti tzv. regulovaného nájemného vznikl protiústavní stav, kdy byla v důsledku nečinnosti zákonodárce porušována základní práva pronajímatelů – vlastníků nájemních bytů (konkrétně pak právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 Listiny). S ohledem na výše uvedené zde existovala povinnost obecných soudů, jak byla později deklarována Ústavním soudem v nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.): „Proto Ústavní soud trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. To znamená, že obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.“ Obdobně se již předtím vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34), kde konstatoval, že „nelze připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2002, Pl. ÚS 8/02, Pl. ÚS 2/03), který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů“. Smyslem předchozích rozhodnutí bylo, uvádí se v něm, „odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv“, přičemž „deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to proto obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy České republiky) a základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky) jednotlivce.“ Podle Ústavního soudu „je proto na obecných soudech, aby naplnily podmínku čl. 4 odst. 2 Listiny, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k bytu), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny.“ Shodně v pozdější věci sp. zn. II. ÚS 361/06 Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 7. 2007 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud nezveřejněn, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) zdůraznil, že „je na obecných soudech, aby naplnily svoji základní funkci a zahájily proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a to tak, že nebudou zamítat žaloby pronajímatelů požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti – denegatio iustitiae.“ Odepření spravedlnosti konstatoval Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118), jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, kde obecné soudy odmítly požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy. K tomu poznamenal, že zákonodárce ji přijal až zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. 3. 2006, avšak v dané věci se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, neexistoval. Obdobné právní názory vyjádřil Ústavní soud i v nálezech ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64, svazek 41, nález č. 80, svazek 41, nález č. 102, svazek 42, nález č. 137), ze dne 9. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06, a vychází z nich i usnesení ze dne 23. října 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07, jakož i nálezy ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08, ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 a usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07, jakož i ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06 [tato rozhodnutí nebyla (dosud) ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu uveřejněna, dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Dále je třeba uvést, že výše zmíněnou povinnost obecných soudů poskytnout ochranu vlastníkům bytů a rozhodnout o zvýšení nájemného nutno chápat v širším smyslu, tedy že lze přiznat vyšší nájemné také za dobu minulou. Touto otázkou se podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 3158/07 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněn, dostupný na http://nalus.usoud.cz), kde v souvislosti s (neopodstatněnou) argumentací obecných soudů právními názory vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) konstatoval následující: »V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (jakož i posléze v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07 a ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06) Ústavní soud nabídl možnost rozšířit procesní dispozice pro občanskoprávní uplatnění nároků vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (též ve vztahu ke zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05) na základě důkladného zvážení, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, mimo jiné i se zřetelem k otázce, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) a zda co do „konstitutivního rozhodnutí pro futuro“ pak by neměl být pominut výklad, že „do budoucna“ může znamenat pouhé „od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil“ a že „konstitutivnost“ lze ukotvit ve smyslu „vytvoření“, resp. založení „nové“, „další“ peněžní povinnosti (nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy), vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu. Obdobně v nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 Ústavní soud k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 uvedl (v situaci, kdy žaloba před obecnými soudy byla podána již 5. 8. 2004), že má-li mít v něm vyslovená podmínka „rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu“ (shodně viz nález ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08). Ostatně ve všech případech, kdy Ústavní soud přistoupil ke kasaci zamítavých rozhodnutí obecných soudů, bylo předmětem řízení „nájemné“ za dobu minulou, což platí i o věci posuzované nálezem sp. zn. I. ÚS 489/05, jakož i o věcech dalších […] (sp. zn. II. ÚS 121/06, II. ÚS 361/06 a IV. ÚS 111/06). Z toho lze učinit závěr, že požadavek adresovaný obecným soudům v klíčovém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že „i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů“, nelze redukovat jen na právní vztahy „budoucí“, resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali „nájemného“ nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou. Stojí za to zdůraznit, že tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (taková potřeba zde nevyvstává), nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak – zamítnutím takové žaloby […] – by obecné soudy požadavku zajistit „proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů“ žalujících pronajímatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.« Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbývá než konstatovat, že městský soud při svém rozhodování nerespektoval názory Ústavního soudu vyslovené v nálezech týkajících se problematiky „regulovaného“ nájemného (a to mj. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, kvůli němuž přerušil odvolací řízení – viz výše), čímž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Současně porušil i stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; posledně uvedené ustanovení pak porušil i nalézací soud, neboť se odmítl věcně zabývat stěžovatelčinou žalobou a neposkytl jí tak ochranu, jde-li o její ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnictví. Materiálně hodnoceno pak soudy obou stupňů byl v neprospěch stěžovatelky – z důvodů vyjádřených v odůvodněních shora označených nálezů Ústavního soudu, na něž i v tomto případě postačuje odkázat – porušen rovněž čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (zčásti) vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Rubrum
Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila
Citovaná rozhodnutí (14)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.