III. ÚS 696/07
Právní věta
Požadavek adresovaný obecným soudům v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), že „i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů“, nelze redukovat jen na právní vztahy „budoucí“, resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali „nájemného“ nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou.
Tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) - taková potřeba zde nevyvstává, nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby (k čemuž se dovolací soud přihlásil) - by obecné soudy požadavku zajistit „proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů“ žalujících pronajimatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.
Citované zákony (12)
Rubrum
Požadavek adresovaný obecným soudům v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), že „i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů“, nelze redukovat jen na právní vztahy „budoucí“, resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali „nájemného“ nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou. Tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) - taková potřeba zde nevyvstává, nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby (k čemuž se dovolací soud přihlásil) - by obecné soudy požadavku zajistit „proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů“ žalujících pronajimatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.
Výrok
Ústavní soudrozhodl dne 5. února 2009 v senátě mimo ústní jednání se souhlasem účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. J. R., a 2. RNDr. J. K., obou zastoupených Mgr. S. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006 č. j. 16 Co 486/2006-102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 3. 2004 č. j. 7 C 139/2003-60, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006 č. j. 16 Co 486/2006-102 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 3. 2004 č. j. 7 C 139/2003-60 se ruší.
Poučení
Ústavní stížností ze dne 15. 3. 2007 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen „městský soud“) ze dne 28. 11. 2006 č. j. 16 Co 486/2006-102, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též jen „obvodní soud“) ze dne 9. 3. 2004 č. j. 7 C 139/2003-60, a to s tvrzením, že těmito rozhodnutími byl porušen čl. 1, čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) ve spojení s čl. 14 Úmluvy; porušeno mělo být také právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 35 (míněn patrně čl. 36) Listiny. Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze soudního spisu obvodního soudu sp. zn. 7 C 139/2003, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatelé se jako pronajímatelé domáhali na R. N. a Z. N. jako nájemcích (v řízení před Ústavním soudem mají tyto osoby postavení vedlejších účastníků řízení) zaplacení částky 12 747 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat rozdíl mezi nájemným zaplaceným za měsíc srpen 2003, které bylo naposledy stanoveno zrušenými protiústavními právními předpisy, a nájemným „obvyklým“, jež bylo vyčísleno na základě znaleckého posudku. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 9. 3. 2007 byla tato jejich žaloba zamítnuta s tím, že chybí právní předpis ve smyslu § 696 odst. 1 občanského zákoníku, jenž by umožňoval jednostranné zvýšení nájemného, a tak je takové zvýšení možné jen na základě dohody smluvních stran. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 6 870 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, avšak městský soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2004 č. j. 15 Co 227/2004-81 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil poté, co se se závěry v něm vyslovenými ztotožnil, a co odmítl argumentaci stěžovatelů o možnosti aplikace ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku. Dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že její výše činí 8 215 Kč a že je tato částka splatná k rukám právního zástupce žalovaných, a také rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení 7 915 Kč. Nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 137) byl tento rozsudek zrušen. Ústavní soud, maje na zřeteli svá předchozí rozhodnutí týkající se otázky tzv. regulace nájemného, shledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž mimo jiné konstatoval, že obecné soudy nemohou zamítat žaloby pronajímatelů „požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy“. Posléze městský soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé opět potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a dále rozhodl, že se jim nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že městský soud vycházel z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, současně ale že vzal v úvahu nález ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80), kde Ústavní soud vyslovil, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo a kde v této souvislosti poukázal na jejich poučovací povinnost dle § 5 občanského soudního řádu. Jelikož bylo zjištěno, že se účastníci řízení dohodli na skončení nájmu ke dni 17. 10. 2005, nelze dle odvolacího soudu stanovit výši nájemného pro futuro, a účastníky řízení proto nebylo možno poučit o nové formulaci žalobního petitu, jenž by odpovídal stanovení nájemného pro futuro. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že nález sp. zn. I. ÚS 489/05 nelze vykládat tak, že by jejich nároky do minulosti nepodléhaly jakékoliv ochraně. V řízení se prý domáhali s odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, vydání neoprávněného hospodářského prospěchu z nájemního vztahu, tedy bezdůvodného obohacení. Pokud ne zcela přesně uvedli právní důvod svého nároku, je to důsledek absence právní úpravy, s níž se ani soudy nedovedly vypořádat, přičemž tento stav nemůže být k jejich tíži. Ustanovením čl. 90 Ústavy České republiky je uloženo chránit veškerá práva, tedy i ta již v minulosti porušená; žádné časové hledisko pro rozlišení, která práva chránit, a která nikoliv, Ústava České republiky nezná. V souvislosti s tím stěžovatelé poukázali na nález ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118), z něhož má plynout, že nároky do minulosti nemohou být pronajímatelům upírány, pokud mohou být opřeny o jiný právní důvod. Tímto důvodem je podle stěžovatelů bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi „obvyklým“ a „regulovaným“ nájemným, přičemž bylo povinností soudu daný nárok správně kvalifikovat z hlediska hmotného práva, a pokud by dospěl k závěru, že to skutkové okolnosti uvedené stěžovateli neumožňují, měl splnit svou poučovací povinnost. Návrh na zrušení rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelé dle svého sdělení podali „z opatrnosti a v rámci urychlení celé věci“, což odůvodnili tím, že v praxi Městského soudu v Praze se objevil názor, že s ohledem na ustanovení § 216 odst. 2 občanského soudního řádu nelze v odvolacím řízení měnit žalobní petit. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Městský soud uvedl, že Ústavní soud ve své judikatuře jednoznačně vyjádřil, že obecné soudy mohou určit výši nájemného pouze pro futuro. Přes značné výkladové potíže však vyvodil, že nelze uložit nájemci bytu, aby doplatil zpětně požadované částky nájemného, protože opačný výklad by byl v rozporu s čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky i čl. 4 odst. 1 Listiny, a to pro neposkytnutí ochrany právům nájemce, který se choval podle zákona, tj. řádně platil původní „regulované“ nájemné v legitimním očekávání, že plněním dané povinnosti neporušuje žádný zákon demokratického státu a že takové chování mu nemůže být na újmu. Přitom povinnost soudu určit pro futuro výši sporného nájemného mohla trvat pouze do doby účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jde-li o v ústavní stížnosti vytýkaný procesní postup městského soudu, který s ohledem na § 216 odst. 2 občanského soudního řádu vyloučil možnost jednat o nově uplatněném nároku žalobců, jenž nebyl předmětem řízení před soudem prvního stupně, nutno jej považovat za správný, protože nelze připustit, aby ustanovení zákona upravující postup soudu ve sporném řízení byla aplikována odlišně, v závislosti na tom, co je předmětem řízení. Závěrem městský soud dodal, že stěžovatelé se stali spoluvlastníky domu na základě kupní smlouvy z roku 1997 a je otázkou, zda kupní cena domu nebyla ovlivněna skutečností, že dům je obsazen nájemníky s „regulovaným“ nájemným, a zda vymáhání nájemného v tržní výši zpětně není v rozporu s jinými principy ústavního pořádku. Přitom intenzitu zásahu je dle uvedeného soudu třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Závěrem městský soud navrhl, aby byla ústavní stížnosti jako nedůvodná odmítnuta, příp. zamítnuta. Obvodní soud ve svém vyjádření vyslovil právní názor, který v podstatě koresponduje s jeho vlastními závěry i závěry odvolacího soudu, jak byly vysloveny v rozhodnutích napadených touto ústavní stížností, k čemuž dodal, že problémy v praxi obecných soudů, resp. nejistota, jak mají podobné spory rozhodovat, vznikly vinou státu. Ovšem i z dnešního pohledu nepokládá napadená rozhodnutí za nesprávná a nedomnívá se, že by mělo být vyhověno nepřiměřeným nárokům stěžovatelů. K vyjádření R. N. a Z. N. nemohl Ústavní soud přihlédnout, neboť nedoložili, že jsou v řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem, ač byli o dané povinnosti poučeni. Z tohoto důvodu Ústavní soud také vychází z toho, že se tyto osoby postavení vedlejších účastníků řízení omisivně vzdali (§ 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána včas a i v ostatním splňuje náležitosti a podmínky věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Zamítavá rozhodnutí obecných soudů se opírají o názor, že pronajímatelé nemohou se zpětnou platností žalovat nájemce, který platí tzv. regulované nájemné, na zaplacení nájemného ve výši, kterou oni považují za souladnou se svými ústavně zaručenými právy. V první řadě je třeba uvést, že již soudu prvního stupně muselo být v době rozhodování známo, že v oblasti tzv. regulovaného nájemného vznikl protiústavní stav, kdy byla v důsledku nečinnosti zákonodárce porušována základní práva pronajímatelů - vlastníků nájemních bytů (konkrétně pak právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 Listiny), což Ústavní soud opakovaně konstatoval ve svých nálezech ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02 a ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb., ve znění sdělení uveřejněného pod č. 130/2001 Sb., svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb., svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.). S ohledem na výše uvedené v dané době existovala povinnost obecných soudů, jak byla později deklarována Ústavním soudem v nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.): „Proto Ústavní soud trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. To znamená, že obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.“ Ovšem již předtím v nálezu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34) Ústavní soud uvedl, že „nelze připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2002, Pl. ÚS 8/02, Pl. ÚS 2/03), který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů“. Smyslem předchozích rozhodnutí bylo, uvádí se v něm, „odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv“, přičemž „deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to proto obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy České republiky) a základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky) jednotlivce.“ Podle Ústavního soudu „je proto na obecných soudech, aby naplnily podmínku čl. 4 odst. 2 Listiny, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k bytu), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny.“ Shodně ve věci sp. zn. II. ÚS 361/06 Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 7. 2007 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud nezveřejněn, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) zdůraznil, že „je na obecných soudech, aby naplnily svoji základní funkci a zahájily proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a to tak, že nebudou zamítat žaloby pronajímatelů požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae.“ Odepření spravedlnosti konstatoval Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118), jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, kde obecné soudy odmítly požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy. K tomu poznamenaly, že zákonodárce ji přijal až zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. 3. 2006, avšak v dané věci se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, neexistoval. Obdobné právní názory vyjádřil Ústavní soud i v nálezech ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64, svazek 41, nález č. 80, svazek 41, nález č. 102, svazek 42, nález č. 137), ze dne 9. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06, a vychází z nich i usnesení ze dne 23. října 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07, jakož i nálezy ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08, ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 a usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07, jakož i ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06 [tato rozhodnutí nebyla (dosud) ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu uveřejněna, dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nutno podtrhnout, že výše zmíněný nález ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 byl vydán přímo v nyní posuzované věci, přičemž právním názorem v něm vysloveným byl městský soud bezprostředně vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, § 226 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, per analogiam), a nemohl se tudíž od něho odchýlit, a to ani s ohledem na dříve vydaný nález ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, jehož se v této souvislosti dovolával (k této problematice srov. např. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněn, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Kromě toho odkaz městského soudu na tento nález, v němž Ústavní soud své předchozí právní názory doplnil tak, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo, nemůže obstát. Danou otázkou se již podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 3158/07, kde konstatoval následující: »V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (jakož i posléze v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07 a ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06) Ústavní soud nabídl možnost rozšířit procesní dispozice pro občanskoprávní uplatnění nároků vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (též ve vztahu ke zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05) na základě důkladného zvážení, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, mimo jiné i se zřetelem k otázce, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) a zda co do „konstitutivního rozhodnutí pro futuro“ pak by neměl být pominut výklad, že „do budoucna“ může znamenat pouhé „od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil“, a že „konstitutivnost“ lze ukotvit ve smyslu „vytvoření“, resp. založení „nové“, „další“ peněžní povinnosti (nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy), vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu. Obdobně v nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 Ústavní soud k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 uvedl (v situaci, kdy žaloba před obecnými soudy byla podána již 5. 8. 2004), že má-li mít v něm vyslovená podmínka „rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu“ (shodně viz nález ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08). Ostatně ve všech případech, kdy Ústavní soud přistoupil ke kasaci zamítavých rozhodnutí obecných soudů, bylo předmětem řízení „nájemné“ za dobu minulou, což platí i o věci posuzované nálezem sp. zn. I. ÚS 489/05, jakož i o věcech dalších [-] (sp. zn. II. ÚS 121/06, II. ÚS 361/06 a IV. ÚS 111/06). Z toho lze učinit závěr, že požadavek adresovaný obecným soudům v klíčovém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že „i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů“, nelze redukovat jen na právní vztahy „budoucí“, resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali „nájemného“ nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou. Stojí za to zdůraznit, že tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (taková potřeba zde nevyvstává), nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby [-] - by obecné soudy požadavku zajistit „proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů“ žalujících pronajímatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.« Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbývá než konstatovat, že městský soud při svém rozhodování nerespektoval názory Ústavního soudu vyslovené v nálezech týkajících se problematiky „regulovaného“ nájemného, a pokud je již reflektoval, učinil tak, aniž by vystihl jejich účel a smysl. Tím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; toto ustanovení pak porušil i nalézací soud, neboť se odmítl věcně zabývat žalobou stěžovatelů a neposkytl jim tak ochranu, jde-li o jejich ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnictví. Materiálně hodnoceno pak soudy obou stupňů byl v neprospěch stěžovatelů - z důvodů vyjádřených v odůvodněních shora označených nálezů Ústavního soudu, na něž i v tomto případě postačuje odkázat - porušen rovněž čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Rubrum
Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila