III. ÚS 905/06
Právní věta
Požadavek adresovaný obecným soudům v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), že „i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů“, nelze redukovat jen na právní vztahy „budoucí“, resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali „nájemného“ nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou.
Tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) - taková potřeba zde nevyvstává, nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby (k čemuž se dovolací soud přihlásil) - by obecné soudy požadavku zajistit „proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů“ žalujících pronajimatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.
Citované zákony (10)
Rubrum
Požadavek adresovaný obecným soudům v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), že „i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů“, nelze redukovat jen na právní vztahy „budoucí“, resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali „nájemného“ nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou. Tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) - taková potřeba zde nevyvstává, nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby (k čemuž se dovolací soud přihlásil) - by obecné soudy požadavku zajistit „proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů“ žalujících pronajimatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.
Výrok
Ústavní soudrozhodl dne 22. ledna 2009 v senátě mimo ústní jednání se souhlasem účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. P. O. N., Ph.D., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006 č. j. 62 Co 306/2006-58 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2006 č. j. 9 C 24/2005-42, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006 č. j. 62 Co 306/2006-58 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2006 č. j. 9 C 24/2005-42 se ruší.
Poučení
Ústavní stížností ze dne 11. 12. 2006, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006 č. j. 62 Co 306/2006-58, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 25. 1. 2006 č. j. 9 C 24/2005-42, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, stěžovatel se žalobou podanou proti RNDr. J. Š. domáhal zaplacení částky 10 800 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat rozdíl mezi nájmem, jenž žalovaný stěžovateli platil (tzv. regulované nájemné), a nájmem obvyklým v daném místě a čase, a to za období od 20. 3. 2003 do 30. 4. 2003 (takto krátké období bylo stěžovatelem zvoleno z důvodu úspory nákladů spojených s uplatněním daného nároku a soudní rozhodnutí mělo být precedentem pro uplatnění nároku na další období). Ústavní stížností napadeným rozsudkem však obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl totiž k závěru, že po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a výměrů Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 chybí právní předpis předpokládaný v § 696 občanského zákoníku, který umožňoval jednostranné zvýšení nájemného. Pokud nájemce se zvýšením nájemného nesouhlasí, není možno si jeho souhlas vynucovat, resp. chybějící dohodu nahrazovat rozhodnutím soudu. Proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel podal odvolání, odvolací soud jej jako věcně správný potvrdil. Vycházel z toho, že po rozhodnutí obvodního soudu Ústavní soud vydal dne 28. 2. 2006 nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a dne 6. 4. 2006 nález sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb., a svazek 41, nález č. 80), dle nichž obecné soudy „mají rozhodovat o zvýšení nájemného, avšak vždy má jít o konstitutivní rozhodnutí, tj. rozhodnutí do budoucna (pro futuro)“, a proto není možné určovat či zvyšovat původně regulované nájemné zpětně, jak požadoval stěžovatel. Současně konstatoval, že nemělo smysl podle § 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) poučovat stěžovatele o možnosti změnit žalobní petit, neboť tato změna není ve smyslu § 216 odst. 2 o. s. ř. přípustná, ovšem i kdyby přípustná byla, nebyla by vzhledem k ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. (patrně) připuštěna. Možno dodat, že rozsudek odvolacího soudu stěžovatel souběžně napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2007 č. j. 26 Cdo 1747/2007-73 jako nepřípustné podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že nebyly dodrženy podmínky řádného procesu, neboť mu soud neposkytl ochranu tak, jak stanovil Ústavní soud v již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, a neseznámil jej s principy dotváření práva, takže on nemohl nijak reagovat. K tomu uvádí, že pronajímatelé uplatňují své nároky na zvýšení nájemného žalobami na určení či na plnění, jež opírají o různé právní důvody (náhrada škody, bezdůvodné obohacení). Tato rozdílnost prý byla Ústavnímu soudu známa, a proto uložil obecným soudům poskytovat širší poučení, než je obvyklé, aby se účastníci měli možnost seznámit s principy dotváření práva. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze shledal ústavní stížnost neopodstatněnou a odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Obvodní soud vyslovil názor, že právo stěžovatele na řádný proces nebylo před soudy obou stupňů porušeno, že rozhodoval ještě před vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a že odvolací soud již se znalostí tohoto nálezu rozhodoval a právní názor v něm obsažený respektoval, přičemž v odůvodnění podrobně vyložil svůj procesní postup. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. RNDr. Jan Šilhavý se postavení vedlejšího účastníka omisivně vzdal. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení neobsahují žádné nové skutečnosti či argumenty, Ústavní soud je stěžovateli k případné replice nezasílal. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. Zamítavé rozhodnutí obecných soudů vychází z názoru, že v daném případě nelze žalovat „na plnění“, tedy že pronajímatel nemůže žalovat nájemce, který platí tzv. regulované nájemné, na zaplacení adekvátního nájemného [tj. nájemného, které on považuje za souladné se svými ústavně zaručenými právy, jak plyne z judikatury Ústavního soudu k dané problematice (viz níže)] zpětně, a že poučení stran případné změny žalobního návrhu dle § 5 o. s. ř. se stěžovateli v řízení před soudem prvního stupně nemohlo dostat vzhledem k tomu, že tento soud rozhodoval ještě před vydáním nálezů sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a I. ÚS 489/05 a v řízení před odvolacím soudem by takové poučení nemělo žádný smysl pro nepřípustnost změny návrhu dle § 216 odst. 2 o. s. ř. Byť soud prvního stupně rozhodoval bez znalosti právních názorů Ústavního soudu vyslovených mj. ve výše uvedených nálezech sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a I. ÚS 489/05, nic to nemění na tom, že v oblasti tzv. regulovaného nájemného vznikl protiústavní stav, kdy byla v důsledku nečinnosti zákonodárce porušována základní práva pronajímatelů - vlastníků nájemních bytů (konkrétně pak právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 Listiny), což Ústavní soud opakovaně konstatoval ve svých nálezech ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02 a ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb., ve znění sdělení uveřejněného pod č. 130/2001 Sb., svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb., svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.). S ohledem na výše uvedené zde musela v době, kdy obecné soudy (tedy i soud prvního stupně) rozhodovaly stěžovatelovu věc, existovat povinnost těchto soudů deklarovaná Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05: „Proto Ústavní soud trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. To znamená, že obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.“ Ovšem již předtím Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34) připomněl, že „nelze připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2002, Pl. ÚS 8/02, Pl. ÚS 2/03), který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů“. Smyslem předchozích rozhodnutí bylo, uvádí se zde, „odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv“, přičemž „deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to proto obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy České republiky) a základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky) jednotlivce“. Podle Ústavního soudu „je proto na obecných soudech, aby naplnily podmínku čl. 4 odst. 2 Listiny, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k bytu), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny“. Shodně ve věci sp. zn. II. ÚS 361/06 Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 7. 2007 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud nezveřejněn, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) zdůraznil, že „je na obecných soudech, aby naplnily svoji základní funkci a zahájily proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a to tak, že nebudou zamítat žaloby pronajímatelů požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae“. Odepření spravedlnosti konstatoval Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118), jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, jestliže obecné soudy odmítly požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy; poznamenal, že zákonodárce ji přijal až zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. 3. 2006, avšak v dané věci se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, neexistoval. Obdobné právní názory vyjádřil Ústavní soud i v nálezech ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64, svazek 41, nález č. 80, svazek 41, nález č. 102, svazek 42, nález č. 137), ze dne 9. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06, a vychází z nich i usnesení ze dne 23. října 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07, jakož i nálezy ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08, ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 a usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07, jakož i ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06 [tato rozhodnutí nebyla (dosud) ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu uveřejněna, dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, kterého se dovolával v dané věci odvolací soud, pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Ve výše uvedených věcech, v nichž ingeroval Ústavní soud, šlo přitom o žaloby pronajímatelů proti nájemcům, zcela srovnatelné s tou, již uplatnil stěžovatel ve věci posuzované. Poskytnutí soudní ochrany stěžovateli bylo v posuzované věci myslitelné již před soudem prvního stupně, i když v rámci soustavy obecných soudů by to bylo patrně odsouzeno k neúspěchu. Odvolací soud však již rozhodoval za situace, kdy se Ústavní soud k dané problematice výslovně a opakovaně vyjádřil (viz „starší“ nálezy Ústavního soudu uvedené výše), takže mu bylo (resp. mělo být) zcela zřejmé, že postup soudu prvního stupně není s těmito názory souladný, resp. že je protiústavní. Pokud se odvolací soud odvolal na závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ohledně dotváření objektivního práva obecnými soudy (jen) „konstitutivním rozhodnutím (pro futuro)“, Ústavní soud je nucen tuto argumentaci odmítnout, a to s poukazem na nález ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 3158/07, vydaný v obdobné věci téhož stěžovatele. V něm Ústavní soud konstatoval následující: »V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (jakož i posléze v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07 a ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06) Ústavní soud nabídl možnost rozšířit procesní dispozice pro občanskoprávní uplatnění nároků vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (též ve vztahu k zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05) na základě důkladného zvážení, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, mimo jiné i se zřetelem k otázce, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) a zda co do „konstitutivního rozhodnutí pro futuro“ pak by neměl být pominut výklad, že „do budoucna“ může znamenat pouhé „od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil“, a že „konstitutivnost“ lze ukotvit ve smyslu „vytvoření“, resp. založení „nové“, „další“ peněžní povinnosti (nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy), vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu. Obdobně v nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 Ústavní soud k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 uvedl (v situaci, kdy žaloba před obecnými soudy byla podána již 5. 8. 2004), že má-li mít v něm vyslovená podmínka „rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu“ (shodně viz nález ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08). Ostatně ve všech případech, kdy Ústavní soud přistoupil ke kasaci zamítavých rozhodnutí obecných soudů, bylo předmětem řízení „nájemné“ za dobu minulou, což platí i o věci posuzované nálezem sp. zn. I. ÚS 489/05, jakož i o věcech dalších, na které rovněž dovolací soud poukázal (sp. zn. II. ÚS 121/06, II. ÚS 361/06 a IV. ÚS 111/06). Z toho lze učinit závěr, že požadavek adresovaný obecným soudům v klíčovém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že „i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů“, nelze redukovat jen na právní vztahy „budoucí“, resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali „nájemného“ nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou. Stojí za to zdůraznit, že tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (taková potřeba zde nevyvstává), nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok, vztažený k době minulé, uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby [-] - by obecné soudy požadavku zajistit „proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů“ žalujících pronajimatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.« Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbývá než i v nyní posuzované věci konstatovat, že odvolací soud při svém rozhodování ignoroval názory Ústavního soudu, resp. pokud již jeho názor reflektoval, učinil tak, aniž by vystihl jeho účel a smysl. Tímto způsobem porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a potažmo i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Posledně uvedené ustanovení pak porušil i nalézací soud, neboť se odmítl věcně zabývat stěžovatelovou žalobou a neposkytl mu tak ochranu, jde-li o jeho ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnictví. Materiálně hodnoceno pak soudy obou stupňů byl v neprospěch stěžovatele - z důvodů vyjádřených v odůvodněních shora označených nálezů Ústavního soudu, na něž i v tomto případe postačuje odkázat - porušen rovněž čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Rubrum
Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila