40 A 31/2026

Rubrum

č.j. 40 A 31/2026-21 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: O. B. N. státní příslušnost: Ukrajina zastoupený advokátem JUDr. Petrem Novotným Archangelská 1, 100 00 Praha 10 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 5. 2026, čj. CPR-11124-2/ČJ-2026-930310-V242, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 5. 5. 2026, čj. CPR-11124-2/ČJ-2026-930310-V242, a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, ze dne 16. 2. 2026, čj. KRPZ-19306-16/ČJ- 2026-150026-SV, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 269 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Novotného, advokáta.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Žalobce je občanem Ukrajiny. Policie mu uložila správní vyhoštění, protože tu pobýval bez platného oprávnění k pobytu. Zároveň ale sama vyslovila, že vycestování žalobce není možné. Brání mu v něm válka na Ukrajině. Krajský soud níže vysvětlí, proč policie za této situace rozhodnutí o vyhoštění vůbec vydat nemohla. 2 40 A 31/2026 II. Skutkové okolnosti a dosavadní průběh řízení 2. Policie žalobce kontrolovala 16. 2. 2026 v Uherském Brodě. Prokázal se ukrajinským biometrickým cestovním pasem. Z otisku vstupního razítka vyplynulo, že na území smluvních států vstoupil 5. 2. 2022 přes Polsko. Žádné pobytové oprávnění neměl. Při výslechu žalobce uvedl, že od příjezdu pobývá nepřetržitě v Česku. O dočasnou ochranu ani o jiný pobyt nikde nepožádal. Z Ukrajiny odešel kvůli válce, aby ho neodvedli na frontu. Bylo mu jasné, že tu pobývá neoprávněně.

3. Téhož dne, 16. 2. 2026, policie (Krajské ředitelství policie Zlínského kraje) uložila žalobci správní vyhoštění na dva roky podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců (čj. KRPZ-19306-16/ČJ-2026-150026-SV; prvostupňové rozhodnutí). Dobu neoprávněného pobytu vyčíslila na 1 383 dnů (od 6. 5. 2022 do 16. 2. 2026). Současně podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyslovila, že vycestování žalobce na Ukrajinu není možné. Lhůtu k vycestování proto nestanovila.

4. Závěr o nemožnosti vycestování policie opřela o závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2022, č. j. MV-93965-1/OAM-2022. Jde o univerzální stanovisko ke všem občanům Ukrajiny. Podle něj jim kvůli mezinárodnímu ozbrojenému konfliktu hrozí v případě návratu skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, tedy porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jejich vycestování na Ukrajinu proto není možné.

5. Žalobce se odvolal. Žalovaná jeho odvolání rozhodnutím ze dne 5. 5. 2026, čj. CPR-11124- 2/ČJ-2026-930310-V242, zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila (rozhodnutí žalované). Setrvala na tom, že žalobce pobýval na území neoprávněně, že vyhoštění je přiměřené a že válku na Ukrajině dostatečně zohlednil výrok o nemožnosti vycestování. K možnosti vést namísto vyhoštění řízení o povinnosti opustit území (§ 50a zákona o pobytu cizinců) uvedla, že tu nebyly podmínky pro takový postup.

III. Žaloba a vyjádření žalované

6. Žalobce namítá, že správní orgány nezjistily řádně skutkový stav a neopatřily si dostatečné podklady. Neprokázaly překročení doby 90 dnů a že tu v době kontroly pobýval legálně. Dále uvádí, že mezitím získal dočasnou ochranu na Slovensku s platností do 22. 3. 2029, takže má pobytové oprávnění v jiném členském státě. Uložené vyhoštění proto považuje za nepřiměřené. Řízení se mělo být překvalifikovat na řízení o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců.

7. Podle žalobce tu vůbec nebyly zákonné důvody pro uložení správního vyhoštění. V návaznosti na to poukazuje na probíhající válku a na nepřiměřenou délku vyhoštění.

8. Žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tvrzení o slovenské dočasné ochraně uvedla, že je žalobce uplatnil až v žalobě. Nebylo součástí skutkového stavu, z něhož správní orgány vycházely, a nemůže proto ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí. I kdyby takové oprávnění existovalo, samo o sobě podle ní vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebrání.

IV. Posouzení věci

9. Soud úvodem věcného posouzení uvádí, že tuto věc podle rozvrhu práce původně dostala k vyřízení samosoudkyně Kateřina Kopečková. V období, do kterého spadá konec lhůty pro rozhodnutí o této věci, však čerpá dovolenou. Pro její nepřítomnost proto v zákonem 3 40 A 31/2026 stanovené lhůtě rozhodl její rozvrhem práce předvídaný náhradník (před jeho vlastní dovolenou).

10. Žaloba je důvodná. Obecná východiska 11. Rozhodnutí o správním vyhoštění je z pohledu práva Evropské unie rozhodnutím o navrácení ve smyslu čl. 3 bodu 4 směrnice 2008/115/ES (návratové směrnice). Tímto rozhodnutím se totiž prohlašuje, že pobyt cizince je neoprávněný, a zakládá se povinnost návratu (viz také § 118 zákona o pobytu cizinců). Na řízení o správním vyhoštění proto dopadají pravidla návratové směrnice.

12. Čl. 6 odst. 1 návratové směrnice sice ukládá vydat rozhodnutí o navrácení každému neoprávněně pobývajícímu cizinci. Smí se tak ale stát jen při striktním dodržení čl. 5 této směrnice. Ten členským státům ukládá ve všech fázích řízení dodržovat zásadu nenavracení (non-refoulement), zaručenou i v čl. 4 a čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.

13. Soudní dvůr z toho dovodil jasné pravidlo. Čl. 5 návratové směrnice brání tomu, aby vůči cizinci vůbec bylo vydáno rozhodnutí o navrácení, existují-li závažné a prokázané důvody se domnívat, že by v cílové zemi čelil skutečnému riziku zacházení odporujícího čl. 4 nebo čl. 19 odst. 2 Listiny [rozsudky Soudního dvora ze dne 22. 11. 2022, X (Vyhoštění – léčebné konopí), C-69/21, bod 56, a ze dne 6. 7. 2023, Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl, C- 663/21, bod 50]. Nejde tedy jen o zákaz vyhoštění (výkonu), ale o zákaz samotného vydání rozhodnutí.

14. Tento výklad Soudní dvůr nedávno potvrdil a výslovně rozšířil. V rozsudku ze dne 26. 3. 2026, Tadmur, C-202/25, uzavřel, že čl. 5 návratové směrnice brání přijetí rozhodnutí o navrácení, je-li prokázáno, že vyhoštění cizince do cílové země je na základě zásady nenavracení vyloučené (body 36 a 59). Platí to i tehdy, pokud rozhodnutí cizinci výkon vyhoštění neukládá a jeho vycestování fakticky neumožňuje – ani takové rozhodnutí totiž nemůže obstát (body 44 a 49).

15. Hranice tohoto pravidla osvětluje i rozsudek ze dne 13. 5. 2026, Shamsi, C-877/24. Týkal se cizinců ve výkonu dlouhodobého či doživotního trestu odnětí svobody. U nich je vyhoštění na dlouhou dobu nemožné – ne však kvůli zásadě nenavracení, nýbrž kvůli výkonu trestu, přičemž žádné riziko špatného zacházení v zemi původu tvrzeno nebylo. Jen proto Soudní dvůr připustil, že rozhodnutí o navrácení lze vydat, zajišťuje-li vnitrostátní úprava záruky podle čl. 5 (bod 65). Zároveň ale znovu zdůraznil, že tam, kde naopak hrozí porušení zásady nenavracení, čl. 5 vydání rozhodnutí brání (body 43 a 62). Rozdíl mezi pouhou faktickou nemožností výkonu a překážkou plynoucí ze zásady nenavracení je tedy zásadní.

16. S tím souzní i úprava odkladu vyhoštění. Podle čl. 9 odst. 1 písm. a) návratové směrnice členské státy vyhoštění odloží, jestliže by vedlo k porušení zásady nenavracení. Odklad výkonu však nelze zaměňovat s otázkou, zda rozhodnutí vůbec lze vydat. Je-li návrat vyloučen na dobu neurčitou, nepostačí výkon pouze odložit – rozhodnutí o navrácení podle výše citované judikatury Soudního dvora nelze vydat vůbec.

17. Na judikaturu Soudního dvora navázal i Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 9. 5. 2024, čj. 2 Azs 316/2023-47 (č. 4606/2024 Sb. NSS), uzavřel, že existují-li závažné důvody se domnívat, že cizinec bude v případě navrácení čelit skutečnému riziku nelidského či ponižujícího zacházení, tak nelze vůči němu vydat rozhodnutí o navrácení, dokud takové riziko trvá. Výslovně přitom odkázal na čl. 9 odst. 1 návratové směrnice. 4 40 A 31/2026 18. Ke stejnému závěru dospěl veřejný ochránce práv v závěrečném stanovisku ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. 1510/2024/VOP. Dovodil, že policie nemá vydávat rozhodnutí o navracení (a tedy ani o správním vyhoštění) cizincům, u nichž sama stanoví překážku znemožňující vycestování, nelze-li je reálně vrátit do země původu. Upozornil rovněž, že rozhodnutí o správním vyhoštění je návratovým rozhodnutím už okamžikem svého vydání. Ustanovení § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců umožňuje jen dodatečně stanovit lhůtu k vycestování, jakmile překážky pominou, nikoli vydat nové rozhodnutí o návratu.

19. Obecné východisko proto zní: pokud návrat cizince do země původu na dobu neurčitou vylučuje zásada nenavracení, tak nelze vůči němu vydat rozhodnutí o navrácení – a tedy ani rozhodnutí o správním vyhoštění. Lze přitom mít za to, že není-li možný návrat kvůli probíhajícímu ozbrojenému konfliktu, je podmínka „neurčitosti“ návratu zpravidla splněna, protože nelze odhadnout, kdy by se cizinec mohl vrátit (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2025, čj. 34 A 2/2025-39, bod 32). Použití obecných východisek na projednávanou věc 20. V této věci je nesporné, že vycestování žalobce na Ukrajinu není možné. Vyslovily to samy správní orgány ve výroku podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Opřely je o závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2022, podle něhož všem občanům Ukrajiny hrozí při návratu skutečné nebezpečí podle § 179 zákona o pobytu cizinců, tedy porušení čl. 3 Úmluvy. Jde tedy přímo o překážku plynoucí ze zásady nenavracení – ne o pouhou faktickou nebo technickou nemožnost výkonu.

21. Tato překážka je navíc na dobu neurčitou. Mezinárodní ozbrojený konflikt na Ukrajině trvá od února 2022, tedy více než čtyři roky. Nelze odhadnout, kdy pomine. Tomu odpovídá i to, že Rada Evropské unie opakovaně prodloužila dočasnou ochranu vysídlených osob z Ukrajiny (naposledy až do 4. 3. 2027). Podmínka „neurčitosti“ návratu je tak v případě žalobce splněna.

22. Za této situace policie rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce vůbec vydat nemohla. Ustanovení čl. 5 návratové směrnice jí v tom bránilo. Nestačí, že výkon vyhoštění odložila a nestanovila lhůtu k vycestování (§ 120a zákona o pobytu cizinců). Judikatura Soudního dvora i Nejvyššího správního soudu rozlišuje mezi pouhým odkladem výkonu vyhoštění a nemožností rozhodnutí vůbec vydat. V případě žalobce šlo o to druhé.

23. Neobstojí ani názor, podle něhož rozhodnutí o správním vyhoštění není rozhodnutím o navrácení, dokud cizinci výslovně neukládá povinnost vycestovat. Rozhodnutí o správním vyhoštění prohlašuje neoprávněnost pobytu a povinnost vycestovat zakládá přímo zákon (§ 118 zákona o pobytu cizinců). Návratovým rozhodnutím je tedy už okamžikem svého vydání. Ustanovení § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců na tom nic nemění – jen umožňuje dodatečně stanovit lhůtu k vycestování (shodně rozsudek Tadmur, body 44 až 49, a citované závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv).

24. Soud se proto již nemusel zabývat ostatními žalobními námitkami – zejména tvrzením o slovenské dočasné ochraně a o překvalifikaci řízení na řízení podle § 50a zákona o pobytu cizinců.

V. Závěr a náklady řízení

25. Výše popsaná vada se týká jak rozhodnutí žalované, tak jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí policie. Soud proto zrušil obě napadená rozhodnutí (§ 78 odst. 5 40 A 31/2026 1 a 3 soudního řádu správního) a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 soudního řádu správního). Právní názor soudu správní orgány v dalším řízení zavazuje (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního). Dokud trvá překážka vycestování plynoucí ze zásady nenavracení, nelze rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce vydat; namístě je řízení o správním vyhoštění zastavit a žalobce poučit o možnosti požádat o vízum za účelem strpění pobytu.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované. Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalované povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 12 269 Kč.

27. Tato částka se skládá z částky 9 240 Kč za dva úkony právní služby právního zástupce žalobce – příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní pomoci činí 4 620 Kč. K částce 9 240 Kč je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby, vždy po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).

28. Protože je zástupce žalobce plátcem DPH, tak náleží k nákladům řízení též částka odpovídající této dani (§ 57 odst. 2 soudního řádu správního), tedy 21 % z částky 10 140 Kč, tj. 2 129 Kč.

29. Celková náhrada nákladů řízení proto činí 12 269 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce JUDr. Petra Novotného do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 30. června 2026 Martin Kopa samosoudce