16 Co 50/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: jméno FO, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: “právnická osoba sídlem Anonymizováno zastoupena advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 451 272 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 12. 2024, č.j. 15 C 51/2024-61

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27 181 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokáta A, advokáta se sídlem adresa.

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Karviné dne 8. 4. 2024 se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 451 272 Kč s úrokem z prodlení jako odstupného podle § 67 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce). Žalobu odůvodnil tím, že pracoval u žalované jako horník od 1. 8. 2008 na území České republiky a pracovní poměr mezi účastníky skončil z důvodu ohrožení nemocí z povolání ke dni 31. 7. 2023. Žalobce tak má nárok na odstupné, které mu žalovaná nezaplatila. Při výpočtu odstupného vyšel žalobce z výdělku ve výši 37 606 Kč, který odpovídal jeho skutečné hrubé měsíční mzdě; žalobce totiž od žalované pobíral nejen mzdu, ale i tzv. delegacje v proměnlivé měsíční výši. Tyto delegacje byly součástí mzdy za vykonanou práci, i když byly formálně pojmenovány jinak.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, kdy především vznesla námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů, kterou však okresní soud pravomocným usnesením zamítl. Dále žalovaná namítala, že vztah mezi účastníky podléhá polskému právu, které nespojuje s výpovědním důvodem (ohrožení nemocí z povolání) nárok na odstupné. Pokud jde o tzv. delegacje (cestovní náhrady), žalovaná poukázala na rozhodnutí Finančního úřadu pro Anonymizováno kraj ze dne 6. 4. 2022 a 14. 12. 2022, kdy správce daně došel v rámci kontroly ke zjištění, že žalovaná skutečně poskytovala cestovní náhrady. Tyto náhrady proto nelze započítávat do mzdy za vykonanou práci.

3. Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 443 508 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 9. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 7 764 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že se zabýval otázkou rozhodného práva pro posouzení této věci a dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo České republiky. V projednávané věci nebyla původně v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky v roce 2008 volba práva provedena. Žalobce je polským státním příslušníkem, žalovaná je právnickou osobou zřízenou podle polského práva, pracovní smlouva byla sepsána v polském jazyce a jako místo výkonu práce bylo sjednáno sídlo žalované v Anonymizováno. V řízení však bylo prokázáno, že žalobce vykonával práci od vzniku pracovního poměru výhradně v České republice. Teprve dne 9. 3. 2023 účastníci uzavřeli dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které se od 1. 3. 2023 budou pracovní vztahy mezi účastníky řídit polským právem. Tuto dohodu okresní soud pokládal za neplatnou. Ze strany žalované šlo o ryze účelové jednání, protože dne 10. 2. 2023 byl vydán lékařský posudek tituly před jménem jméno FO, podle kterého žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce z důvodů ohrožení nemocí z povolání. Bylo tedy zřejmé, že žalobce dále nebude moci u žalované pracovat na dosavadní práci a v případě rozvázání pracovního poměru z výše uvedeného důvodu by na žalovanou dopadala povinnost výplaty odstupného podle ustanovení § 67 zákoníku práce. Žalobce přitom celou dobu pracoval v dolech v České republice a v sídle žalované se žádný důl nenachází. Vzhledem k neplatnosti dohody o volbě rozhodného práva se použije podle nařízení Řím I. právo státu, v němž měl žalobce své obvyklé místo výkonu práce, to je právo České republiky. Žalobce pobíral od žalované mzdu, která byla vyčíslena ve mzdovém listu, byla zdaněna podle českých právních předpisů a také z ní byly odvedeny příslušné zákonné odvody. Dále byly žalobci vypláceny každý měsíc tzv. delegacje. Tyto částky žalovaná žalobci vyplácela v čistém přímo na jeho účet, aniž byly evidovány v jeho mzdovém listu. Žalovaná tvrdila, že tzv. delegacje je nutno pokládat výhradně za cestovní náhrady, a z tohoto důvodu je nelze do průměrného výdělku pro účely odstupného započítat. Okresní soud však uvážil, že správný je názor žalobce, že tzv. delegacje je nutno pokládat za část mzdy, se kterou je třeba počítat při výpočtu průměrného výdělku podle shora citovaných zákonných ustanovení. V pracovní smlouvě bylo sjednáno, že místem výkonu práce je sídlo žalované v adresa. Sjednání místa výkonu práce bylo jen formální, uvedené místo výkonu práce bylo sjednáno pouze „na oko“. Oběma účastníkům muselo být zcela jasné, že žalobce jako horník v podzemí na výše uvedené adrese pracovat nebude, neboť v daném místě důl není. Tomu také odpovídá skutečnost, že žalobce po celou dobu trvání pracovního poměru mezi účastníky pracoval výhradně na důlních pracovištích v ČR. Stejně tak formální proto je i další ujednání v pracovní smlouvě, podle kterého v odůvodněných případech může být práce prováděna na jiných místech, v jiném kraji nebo v zahraničí (v České republice) na základě příkazu ke služební cestě (delegacji). Žalobce žádné příkazy k pracovním cestám od žalované nedostával, jeho pravidelné (každodenní) pracoviště bylo v dolech na území ČR, nešlo tedy o pracovní cesty. Podle ustálené judikatury může být sjednaným místem výkonu práce sídlo zaměstnavatele, i když tam není (faktické) pracoviště zaměstnance, přesto platí, že místo výkonu práce by mělo odpovídat potřebě zaměstnavatele a být přiměřené povaze práce. Praxe sjednání místa výkonu práce v sídle zaměstnavatele je obvyklá např. u stavební, montážní, servisní práce či činnosti obchodního zástupce apod. V daném případě ovšem bylo zřejmé, že žalobce bude vykonávat práci výhradně na důlním pracovišti v ČR, sjednané místo výkonu práce na adrese adresa proto evidentně neodpovídalo potřebě žalované jako zaměstnavatele a nebylo přiměřené povaze hornické práce. Za daných okolností lze dovodit, že skutečnou vůlí žalobce a žalované nebylo sjednání místa výkonu práce ve městě Anonymizováno, nýbrž takovou vůli pouze předstírali (s největší pravděpodobností) ve snaze snížit daňové odvody ze mzdy tím, že část odměny za práci žalobce pro žalovanou bude formálně vyplácena jako cestovní náhrady, které odvodům nepodléhají, resp. toto disimulované ujednání mělo patrně poskytnout „alibi“ pro výplatu cestovních náhrad např. pro účely veřejnoprávních kontrol ze strany daňových a jiných orgánů. Žalobci ze shora uvedených důvodů nárok na cestovní náhrady nemohl vzniknout, vyplácené „cestovné“ není náhradou výdajů žalobce související s jeho pracovními cestami nebo prací v zahraničí, ale má povahu mzdy ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 zákoníku práce. Do průměrného výdělku žalobce (srov. § 353 zákoníku práce) je proto nutno započíst veškeré částky, které byly žalobci za vykonanou práci vyplaceny, tzn. mzdu i tzv. delegacje. Jelikož žalobce v rozhodném období (druhém čtvrtletí roku 2023) z důvodu pracovní neschopnosti nevykonával práci a neodpracoval žádnou pracovní směnu, bylo nutno výdělek pro účely odstupného stanovit jako výdělek pravděpodobný v souladu s ustanovením § 355 zákoníku práce. Okresní soud se ztotožnil s názorem žalobce, že pravděpodobný výdělek ve druhém čtvrtletí roku 2023 by byl (přinejmenším) stejný, jako tomu bylo v prvním čtvrtletí roku 2022, kdy žalobce pravidelně vykonával práci. Žalobce v lednu 2022 obdržel hrubou mzdu ve výši 31 875 Kč a odpracoval 176 hodiny, v únoru 2022 obdržel 21 411 Kč a odpracoval 152 hodin a v březnu 2022 obdržel za 152 odpracované hodiny 18 059 Kč. Žalobce obdržel za totéž období také tzv. delegacje ve výši 27 720 Kč. Jelikož tyto tzv. delegacje byly žalobci vyplaceny v čistém, bylo nutno dále pro účely výpočtu rozhodného výdělku za rozhodné období vypočítat hrubé částky včetně pojistného na sociální zabezpečení, příspěvků na státní politiku zaměstnanosti a na všeobecné zdravotní pojištění, což činí 4 121 Kč a dále částky zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti za dané měsíce ve výši 5 619 Kč. Součet všech těchto částek odpovídá hrubé mzdě za rozhodné období, což při počtu odpracovaných hodin (480 hodin) představuje hodinový výdělek ve výši 226,67 Kč. Jelikož týdenní pracovní doba činila 37,5 hodiny, po vynásobení koeficientem 4,348 (srov. § 356 odst. 2 zákoníku práce) činí průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce 36 959 Kč, dvanáctinásobek této částky je 443 508 Kč jako okresním soudem přisouzená částka, splatná do 31. 8. 2023 (§ 67 odst. 4 zákoníku práce).

4. Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná odvolání s návrhem na změnu napadeného rozsudku v podobě úplného zamítnutí žaloby, které zdůvodnila tím, že v době uzavření pracovní smlouvy nedocházelo k žádné kolizi právních řádů a nedošlo tak k naplnění podmínky užití nařízení Řím I formulované v jeho článku 1 odst. 1 a žalovaná nebyla v řízení poučena podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu k předložení důkazů o správnosti svého názoru o nutnosti aplikovat polské právo. Vůlí stran již od počátku bylo podřídit zakládaný pracovněprávní vztah právu polskému. Dohoda ze dne 9. 3. 2023 byla jen deklarací existujícího stavu za účelem rozptýlení interpretačních pochybností, nikoli neplatným právním jednáním motivovaným snahou vyhnout se vyplacení odstupného žalobci. Žalovaná rovněž již od počátku řízení nesouhlasila se zahrnutím cestovních nákladů do mzdy pro účely výpočtu odstupného. Žalobce v žalobě vznášel velice zásadní nařčení z obcházení zákona a bez bližších tvrzení či důkazů odkazoval na závěry rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 16 Co 33/2023. Okresní soud však, vyjma protokolu KHS, neprovedl na doložení tvrzení žalobce jediný důkaz, a přesto zcela bez dalšího převzal tvrzení žalobce o simulovaném či disimulovaném právním jednání, aniž by se zabýval otázkou zcela zásadního významu, a sice prokázání, zda skutečně žalobce vykonával či nevykonával pracovní cesty a zda mu cestovní náklady, které obdržel, náležely či nikoliv. Pro prokázání svých tvrzení žalovaná označila jako důkaz rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství, okresní soud však navržený a doložený důkaz vůbec v řízení neprovedl. Není pravdou, že účastníci sjednali místo výkonu žalobcovy práce v sídle žalované jen naoko. Bylo tomu tak proto, že nebylo předem zřejmé, ve kterých konkrétních dolech bude ŽB pracovat a vzhledem k uzavírání dolů se tak mohlo dít i v Anonymizováno.

5. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že dlouhodobě vykonával práci na území ČR a nemůže být odňat ochraně českého práva a kogentních ustanovení o právu na odstupné.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a že je přípustné a projednatelné, přezkoumal na jednání napadené výroky rozsudku a v tomto rozsahu i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodu 3. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná přejímá. Odvolací soud pouze zopakoval důkaz v podobě lékařského posudku tituly před jménem jméno FO ze dne 10. 2. 2023 (§ 213 odst. 1, odst. 3 část věty před středníkem o. s. ř.). Z něj vyplynulo, že tituly před jménem jméno FO jako primářka oddělení pracovního lékařství právnická osoba toho dne žalobci diagnostikovala nemoc z povolání typu uhlokopské pneumokoniózy stejně jako dr. Anonymizováno ve svém posudku již ke dni 15. 7. 2022. Tento důkaz odvolací soud vyhodnotil jako zákonný, pro meritum případu relevantní, věrohodný a korespondující s ostatními provedenými důkazy i skutkovými tvrzeními účastníků. Další důkazy neprovedl, protože nebyly navrženy a ani v zákonném smyslu nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

8. Obecně je třeba uvést, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, kdy povinností (okresního) soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů okresního soudu může být proto považováno pouze, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

9. V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru.

10. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle § 67 a násl., § 109 a § 351 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2023 (dále jen zákoník práce), kdy odvolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsány v bodech 5. - 26. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

11. Okresní soud správně uzavřel, že rozhodným právem pro posouzení věci je české právo, kdy lze odkázat na podrobné odůvodnění okresního soudu, jak bylo také shora reprodukováno. Kolize právních řádů zde nastala již proto, že žalobce celou dobu odváděl pro žalovanou práci v ČR. Dohodu o změně pracovní smlouvy také odvolací soud pokládá za neplatnou (podle § 4 zákoníku práce ve spojení s § 580 občanského zákoníku), když je zcela zřejmé, že ze strany žalované šlo o ryze účelové jednání, protože nejen 17. 3. 2023, ale již také 10. 2. 2023 byl vydán lékařský posudek, podle kterého žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce z důvodů ohrožení nemocí z povolání, kterou trpěl již dříve. Nebyl žádný jiný viditelný důvod, aby po bezmála 15 letech trvání pracovní smlouvy bylo dne zčistajasna 1. 3. 2023 nutné provést volbu práva. A to zrovna několik dnů poté, kdy žalovaná byla seznámena se skutečností, že žalobce dále nebude moci u žalované pracovat na dosavadní práci a v případě rozvázání pracovního poměru z výše uvedeného důvodu by na žalovanou dopadala povinnost výplaty odstupného podle ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce (12-ti násobek průměrného výdělku), kdy polský zákoník práce (Anonymizováno takové odstupné nezná. Dohoda ze dne 9. 3. 2023 navíc není formulována jako deklarace existujícího právního stavu, nýbrž jako právotvorná změna účinná teprve od 1. 3. 2023. Došlo k ní přitom na samotném konci pracovního poměru. Ovšem i kdyby volba polského práva byla platná, tak žalobce po celou dobu pracovního poměru u žalované pracoval pouze na území ČR, a to v dolech na území ČR. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. 6. 2022 sp. zn. 31 Cdo 833/2022 přijal a odůvodnil závěr, že „při rozvázání pracovního poměru, který byl založen pracovní smlouvou, jež má vztah k právu různých zemí a v níž bylo sjednáno místo výkonu práce v České republice, nesmí být zaměstnanec v důsledku volby rozhodného práva podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, uveřejněné sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 64/2006 Sb. m. s., zbaven ochrany, kterou poskytují kogentní ustanovení zákoníku práce o obsahových náležitostech výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele a o stanovených výpovědních důvodech,“ jelikož pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou byl rozvázán výpovědí ze dne 7. 3. 2023 z důvodu nezpůsobilosti k výkonu dosavadní práce dle lékařského posudku ze dne 1. 3. 2023 (ohrožení nemocí z povolání), což naplňuje výpovědní důvod podle § 52 písm. d) zákoníku práce, který podle § 67 odst. 2 zákoníku práce zakládá zaměstnanci (žalobci) nárok na odstupné ve výši 12-ti násobku průměrného výdělku bez dalšího (§ 67 odst. 2 zákoníku práce je též kogentním ustanovením zákoníku práce). K námitce stran chybějícího poučení podle § 118a o. s. ř. lze říci, že toto poučení se vztahuje na situace chybějících právně významných skutkových tvrzení či jim odpovídajících důkazních návrhů, nikoli k právním argumentům a právní kvalifikaci případu. Přichází navíc v úvahu jen v situaci hrozícího neunesení procesního břemene, za stavu non liquet. Takový stav zde nenastal.

12. Okresní soud také správně uzavřel, že do průměrného výdělku žalobce (viz § 351 a násl. zákoníku práce) je nutné započíst veškeré částky, které byly žalobci za vykonanou práci vyplaceny, tzn. mzdu i tzv. delegacje, kdy lze odkázat na podrobné odůvodnění okresního soudu, jak bylo shora reprodukováno. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že vyplacení mzdy a „cestovních náhrad“ (zde tzv. delegacje) jako stejný či obdobný „modus operandi“ používají při odměňování polských horníků i další dodavatelské společnosti právnická osoba. Kupříkladu ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 Co 33/2023 zaměstnávala česká společnost právnická osoba. (dále „Anonymizováno) polské horníky, které jí dodávala polská společnost Anonymizováno. adresa horníci pracovali na zakázkách českého Anonymizováno pro společnost Anonymizováno, za což jim tato společnost platila sjednanou mzdu. Anonymizováno současně vyplácelo horníkům takzvané „Anonymizováno“ jako náhradu za náklady spojené s vysláním k práci do zahraničí. Ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 Co 166/2023 se sice konstrukt vytvořený polskou společností právnická osoba při odměňování polských horníků v některých rysech lišil od konstruktů jiných dodavatelských společností právnická osoba. – mj. v podílu a roli třetí tzv. servisní (personálně propojené) společnosti, zde společnosti Anonymizováno – právnická osoba., která na rozdíl od společností Anonymizováno a Anonymizováno nebyla v žádném pracovněprávním ani občanskoprávním vztahu k jednotlivým polským horníkům, ani jim nic nevyplácela – tak další podstatné skutkové okolnosti byly i v této věci totožné či velmi podobné, včetně podílu mzdy a tzv. cestovních náhrad na celkových částkách poskytovaných polským horníkům dodavatelskými společnostmi v souvislosti s výkonem práce v dolech společnosti právnická osoba. Ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 Co 2/2023 zase zaměstnanec po dobu výkonu práce horníka v České republice (15 let) pobíral (dostával dvě výplatní pásky měsíčně) od právnická osoba. mzdu a od společnosti Anonymizováno mzdu („wynagrodzenie“) a cestovní náhrady (delegacje - diety), přestože pro společnost Anonymizováno žádnou práci na pracovišti v Anonymizováno (uvedeném v pracovní smlouvě) nikdy nevykonával. V projednávané věci taktéž bylo mezi účastníky nesporné, že žalobce po celou dobu pracovního poměru u žalované (2014-2023) pracoval pouze na území ČR, a to v dolech na území ČR, kde bylo jeho pravidelné (každodenní) pracoviště, a žalobce tak nebyl na žádné pracovní cesty vysílán. Nárok na cestovní náhrady tak žalobci nemohl vzniknout, proto vyplácené cestovné (tzv. delegacje) není náhradou výdajů žalobce související s jeho pracovními cestami nebo práci v zahraničí, ale má povahu mzdy. Provádění důkazů spisy Finančního úřadu pro Anonymizováno kraj týkající se daňových kontrol u žalované, tak okresní soud správně vyhodnotil jako nadbytečné.

13. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. 21 Cdo 2270/2023 přijal a odůvodnil závěr, že „za součást mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě ve smyslu § 353 odst. 1 zák. práce je přitom třeba považovat i takové peněžité plnění vyplácené zaměstnavatelem zaměstnanci v souvislosti s jeho pracovněprávním vztahem, které sice není zaměstnavatelem označeno (zúčtováno) jako mzda nebo plat, ale které je zaměstnavatelem zaměstnanci poskytováno jako toto jiné plnění pouze tzv. „na oko“ s úmyslem zastřít jeho skutečnou povahu, jíž je odměna za práci, a které proto ve skutečnosti rovněž představuje mzdu nebo plat poskytnutou zaměstnanci za práci a mělo mu tak (jako mzda nebo plat) být zaměstnavatelem také zúčtováno k výplatě [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3862/2012, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že je neplatná občanskoprávní nebo obchodněprávní smlouva, kterou účastníci uzavřeli proto, aby tímto právním úkonem zastřeli skutečnou povahu plnění (části plnění), která si navzájem poskytují z pracovněprávního vztahu, jenž byl mezi nimi dříve založen, a že je-li tímto zastřeným plněním část mzdy poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za výkon práce v pracovním poměru, který byl mezi nimi sjednán, zahrnuje se i tato část mzdy do průměrného výdělku zaměstnance pro pracovněprávní účely].“ Žalobci proto do průměrného výdělku (viz § 351 a násl. zákoníku práce) je nutné započíst veškeré částky, které mu byly za vykonanou práci vyplaceny, tzn. mzdu i tzv. delegacje. Okresní soud došel ke správnému závěru, že delegacje tvořily zastřenou mzdu. Žalovaná netvrdila, že by snad žalobce každý pracovní den před směnou jezdil do jejího sídla - a s přihlédnutím k charakteru jeho práce horníka v podzemí, která je nadto typicky vázána na konkrétní důl, je to i krajně nepravděpodobné. Žalovaná ani nerozvedla, ve kterých jiných dolech, kdy a proč (natož v Anonymizováno) by mohl žalobce pracovat. Což ani nebylo přesvědčivě možné, poněvadž celou dobu pracoval v ČR. Žalobcova práce se přitom nedá srovnat s prací obchodního zástupce či stavebního dělníka, kteří typicky jezdí pokaždé jinam. Jde o těžkou fyzickou práci dlouhodobého charakteru směřující k těžbě uhlí na jednom konkrétním místě.

14. Správný byl též výpočet odstupného, proti němuž ostatně žádné odvolací námitky nesměřovaly a na jehož odůvodnění proto odvolací soud odkazuje. Totéž platí pro odůvodnění výroku III napadeného rozsudku.

15. Proto odvolací soud výrokem I napadený rozsudek jako v obou výrocích věcně správný potvrdil (219 o. s. ř.).

16. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný, a proto mu byly přiznány odůvodněné náklady odvolacího řízení ve výši 28 516,19 Kč spočívající ve dvou úkonech právní služby – sepis vyjádření k odvolaní a účast u jednání á 10 100 Kč podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025 (nikoli 10 140 Kč, poněvadž odvolání směřovalo pouze proti částce 443 508 Kč), příslušného počtu režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky ve výši 600 Kč za čtyři půlhodiny po 150 Kč (účast u jednání), cestovné ve výši 764 Kč podle § 157 odst. 1 zákoníku práce ve spojení s § 4 písm. c) vyhlášky č. 475/2024 Sb. (cesta z adresa a zpět v délce 100 km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě 5,3 l/100 km nafty) a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. byla žalovaná zavázána zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalobce, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Karviné. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co ji ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.