15 C 51/2024

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Hrdinové a přísedících Ing. Miroslavy Veselkové a Bc. Dagmar Vaňkové ve věci žalobce: Anonymizováno , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce , Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Anonymizováno zahraniční osoba registrovaná pod Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro 451 272 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 443 508 Kč s 15 % úrokem od 1. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Pokud se žalobce domáhal po žalované zaplacení dalších 7 764 Kč s příslušenstvím, žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 93 763 Kč k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta se sídlem v , adresa, , do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 451 272 Kč s příslušenstvím jako odstupného podle § 67 odst. 2 zákoníku práce. Žalobu odůvodnil tím, že pracoval u žalované jako horník na území České republiky od 1. 8. 2008. Pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 31. 7. 2023 na základě výpovědi dané žalobci žalovanou dne 3. 4. 2023, neboť žalobce z důvodu nemoci z povolání pozbyl způsobilosti vykonávat dosavadní práci. Žalobci tím vznikl nárok na odstupné, které mu žalovaná nezaplatila. Při výpočtu odstupného vyšel žalobce z pravděpodobného výdělku ve výši 37 606 Kč, který odpovídá skutečné hrubé měsíční mzdě žalobce, protože v rozhodném období druhého čtvrtletí roku 2023 žalobce již pro nemoc z povolání nepracoval. Při výpočtu průměrného výdělku žalobce započetl nejen mzdu, kterou od žalované pobíral, ale i tzv. delegacje ve výši cca 10 000 Kč měsíčně, protože tyto delegacje byly součástí mzdy za vykonanou práci, i když byly formálně pojmenovány jinak.

2. Žalovaná vznesla především námitku nepříslušnosti českého soudu k projednání věci, protože sjednaným místem výkonu práce bylo sídlo žalované v Polsku. Místně i věcně příslušným je tedy soud v Polsku. Dále žalovaná namítala, že vztah mezi účastníky je třeba posoudit podle polského práva, které žalovaný nárok nepřiznává; ke kolizi právních řádů v souzené věci nedochází, protože byla provedena volba polského práva. Pokud jde o tzv. delegacje (cestovní náhrady), pak byly tyto částky žalobci vypláceny za provedené pracovní cesty. Žalovaná dále poukázala na rozhodnutí Finančního ředitelství , Anonymizováno, , kde správce daně došel ke zjištění, že žalovaná skutečně poskytovala cestovní náhrady. Tyto náhrady proto nelze započítávat do mzdy za vykonanou práci.

3. Z hlediska skutkového stavu soud zjistil, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 8. 2008 jako zámečník v podzemí. Jako místo výkonu práce bylo sjednáno sídlo žalované v , Anonymizováno, Polské republice. Pracovní poměr mezi účastníky skončil dne 31. 7. 2023 na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 3. 4. 2023, a to z důvodu nezpůsobilosti žalobce k výkonu dosavadní práce (srov. pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2008, výpověď z pracovního poměru ze dne 3. 4. 2023). Důvodem zdravotní nezpůsobilosti k práci nebo k výkonu dosavadní práce byla nemoc z povolání - uhlokopská pneumokonióza (lékařský posudek ze dne 17. 3. 2023). Po celou dobu trvání pracovního poměru mezi účastníky žalobce pracoval na území České republiky (srov. potvrzení o zaměstnání ze dne 31. 7. 2023). Žalobci byly kromě mzdy placeny tzv. delegacje (cestovní náhrady), a to v čisté výši. V lednu 2022 mu bylo vyplaceno 10 164 Kč, v únoru 2022 8 778 Kč a v březnu 2022 8 778 Kč (potvrzení ze dne 2. 11. 2023).

4. Soud se nejprve zabýval mezinárodní příslušností Okresního soudu v Karviné a námitku mezinárodní nepříslušnosti soudu pravomocně zamítl usnesením č. j. 15 C 51/2024 - 44 ze dne 31. 7. 2024. Dále se soud zabýval otázkou rozhodného práva pro posouzení této věci a dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo České republiky.

5. Pracovní poměr mezi účastníky, v jehož průběhu žalobce onemocněl nemocí z povolání, která byla příčinou rozvázání pracovního poměru, byl založen pracovní smlouvou ze dne 1. 8. 2008. Žalovaná má sídlo v Polsku, žalobce má bydliště v Polské republice, žalovaná byla založena podle polského práva. V řízení bylo zjištěno, že žalobce měl jako místo výkonu práce sjednáno sídlo žalované v Polsku, avšak v tomto místě nikdy nepracoval; po celou dobu trvání pracovního poměru mezi účastníky pracoval výhradně na důlních pracovištích v České republice. Žalobce pracoval u žalované od roku 2008 a dne 9. 3. 2023, po řadě let od uzavření pracovní smlouvy, účastníci uzavřeli dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které se od 1. 3. 2023 budou pracovní vztahy mezi účastníky řídit polským právem.

6. Vzhledem k datu uzavření pracovní smlouvy je na projednávanou věc nutno aplikovat Úmluvu o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Římskou úmluvu), k níž Česká republika přistoupila dne 14. 4. 2005 a která byla vyhlášena pod číslem 64/2006 Sb., neboť tato smlouva vstoupila v platnost pro Českou republiku dne 1. 7. 2006, dále jen „Úmluva“, (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2270/2023 ze dne 29. 8. 2024).

7. Podle ustanovení článku 3 výše uvedené Úmluvy se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Svou volbou mohou strany zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část. Strany se mohou kdykoliv dohodnout, že smlouva se bude řídit jiným právem, než kterým se dosud řídila v důsledku předchozí volby, podle tohoto článku nebo na základě jiného ustanovení této úmluvy. Žádná změna rozhodného práva provedená stranami po uzavření smlouvy se nedotýká její formální platnosti podle článku 9 a práv třetích osob. V případě, že všechny ostatní okolnosti v okamžiku volby souvisejí pouze s jednou zemí, nesmí být skutečností, že si strany zvolily cizí právo, ať již je volba práva spojena s volbou zahraničního soudu či nikoliv, dotčeno použití právních ustanovení, od nichž se podle práva dotyčné země nelze smlouvou odchýlit (imperativní ustanovení).

8. Podle článku 6 Úmluvy bez ohledu na článek 3 nesmí být zaměstnanec v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení práva, které by bylo použito podle odst. 2 v případě neexistence volby rozhodného práva. Bez ohledu na článek 4 se pracovní smlouva v případě neexistence volby rozhodného práva podle článku 3 řídí za a) právem země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, i když je dočasně zaměstnán v jiné zemi nebo za b) právem země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnán, nevykonává-li zaměstnanec obvykle svou práci v jediné zemi; vyplývá-li však z okolností, že pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, použije se na smlouvu právo této země.

9. Při uzavírání pracovní smlouvy v roce 2008 dohoda o volbě práva mezi účastníky provedena nebyla. Žalobce je polský státní příslušník, žalovaná je právnickou osobou zřízenou podle polského práva. Pracovní smlouva byla sepsána v polském jazyce a jako místo výkonu práce bylo sjednáno sídlo žalované v Polsku. V řízení však bylo prokázáno, že žalobce vykonával práci od vzniku pracovního poměru až do jeho skončení výhradně v České republice. Dne 9. 3. 2023, to je po řadě let od uzavření pracovní smlouvy, účastníci uzavřeli dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které se od 1. 3. 2023 budou pracovní vztahy mezi účastníky řídit polským právem.

10. Soudu je z úřední činnosti známo (srov. věci vedené u Okresního soudu v Karviné vedené pod sp. zn.15 C 22/2023 nebo 15 C 8/2024), že dne 9. 3. 2023 žalovaná uzavřela několik stejných dohod o změně pracovní smlouvy o tom, že se u jednotlivých zaměstnanců budou pracovní vztahy nadále řídit polským právem. Šlo výhradně o případy, kdy u příslušných zaměstnanců žalované byla zjištěna nemoc z povolání (ohrožení nemocí z povolání) či utrpěli pracovní úraz, a z těchto důvodů s nimi byl rozvázán pracovní poměr, což zaměstnancům zakládalo nárok na odstupné podle § 67 českého zákoníku práce.

11. Tuto dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které se od 1. 3. 2023 budou pracovní vztahy mezi účastníky řídit polským právem, soud pokládá za neplatnou (srov. § 580 o. z.). Ze strany žalované šlo vzhledem k výše uvedenému o ryze účelové jednání, protože žalobce byl k 1. 3. 2023 již dlouho neschopen práce pro následky nemoci z povolání a bylo zřejmé, že žalobce dále nebude moci u žalované konat dosavadní práci a v případě rozvázání pracovního poměru z výše uvedeného důvodu na žalovanou dopadne povinnost výplaty odstupného podle § 67 zákoníku práce. Jelikož k platné dohodě o volbě rozhodného práva nedošlo a žalobce vykonával práci při plnění pracovní smlouvy výhradně v České republice (srov. článek 6 bod 2 Úmluvy), soud proto projednávanou věc posoudil podle českého práva, zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce.

12. Podle ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku.

13. V řízení bylo prokázáno, že žalobce pracoval u žalované jako zámečník v podzemí a pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 31. 7. 2023 výpovědí z pracovního poměru, kterou mu dal zaměstnavatel z důvodu nezpůsobilosti vykonávat dosavadní práci pro následky nemoci z povolání. Za těchto okolností žalobci podle § 67 odst. 2 zákoníku práce vznikl nárok na nejméně dvanáctinásobek průměrného výdělku.

14. Další spornou otázkou mezi účastníky byla úvaha o tom, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro stanovení výše průměrného výdělku pro účely odstupného podle ust. § 67 odst. 2 zákoníku práce.

15. Podle ust. § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovně právní předpisy jinak. Podle § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

16. Podle ust. § 355 odst. 1 zákoníku práce, jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval aspoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek.

17. Žalobce pobíral od žalované mzdu, která byla vyčíslená ve mzdovém listu, byla zdaněna podle českých právních předpisů a také z ní byly odvedeny příslušné zákonné odvody. Dále byly žalobci vypláceny každý měsíc tzv. delegacje. Tyto částky žalovaná žalobci vyplácela v čistém přímo na účet, aniž byly evidovány ve mzdovém listu. Žalovaná tvrdila, že tzv. delegacje je nutno pokládat výhradně za cestovní náhrady, proto je nelze do průměrného výdělku pro účely odstupného započítat. Soud uvážil, že správný je názor žalobce, že tzv. delegacje je nutno pokládat za část mzdy, se kterou je třeba počítat při výpočtu průměrného výdělku podle shora citovaných zákonných ustanovení.

18. Pro posouzení povahy právního vztahu není rozhodná sama okolnost, jak je právní jednání označeno, popřípadě jaké jsou subjektivní představy účastníků o povaze jejich vztahu, nýbrž posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo každým z účastníků skutečně – třeba i konkludentně – projeveno.

19. Obsahem smlouvy (a každého dalšího právního jednání) jsou právní následky (v podobě práv a povinností), které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Protože se smlouva (stejně jako každé jiné právní jednání) posuzuje podle jejího obsahu, znamená to, že se neposuzuje podle označení, které jí vybraly smluvní strany nebo podle jiných hledisek stranami zvolených, ale pouze podle svého obsahu, a to v té podobě, jak byl projeven, vyjádřen stranami smlouvy, popřípadě jak byl vyložen v souladu se zákonem předepsaným postupem pro výklad právních jednání.

20. Právní jednání může být z hlediska vážnosti vůle také simulované nebo disimulované. Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiné právní jednání, které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulované a disimulované právní jednání jsou vadná pro nedostatek vážné vůle. Projevená vůle tedy není vážná, což působí zdánlivost právního jednání (srov. § 552 o. z.). Tento závěr platí také v případě disimulace, kdy simulované jednání není zamýšleno vážně, ale slouží k tomu, aby zakrylo jiné právní jednání. Splňuje-li však toto právní jednání současně náležitosti disimulovaného právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu, ani jej neobchází, a že se ani nepříčí dobrým mravům. Posouzení, zda určité právní jednání je disimulované nebo simulované, nezáleží na tom, co jednající osoby projevily nebo jak svůj úkon označily, ale na obsahu právního jednání a jeho skutečné povaze.

21. V pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 1.8.2008 bylo sjednáno, že místem výkonu práce je sídlo žalované v , adresa, v Polské republice. Sjednání místa výkonu práce bylo formální. Uvedené místo výkonu práce bylo sjednáno pouze naoko, neboť oběma účastníkům muselo být jasné, že žalobce jako horník v podzemí na výše uvedené adrese pracovat nebude, neboť se tam žádný důl nenachází. Tomu také odpovídá skutečnost, že žalobce po celou dobu trvání pracovního poměru mezi účastníky pracoval výhradně na důlních pracovištích v ČR. Stejně tak formální proto je i další ujednání v pracovní smlouvě, podle kterého v odůvodněných případech může být práce prováděna na jiných místech, v jiném kraji nebo v zahraničí (v České republice) na základě příkazu ke služební cestě (delegacjí). Žalobce žádné příkazy k pracovním cestám od žalované nedostával. V době trvání pracovního poměru mezi účastník jeho pravidelné pracoviště bylo v dolech na území České republiky, nešlo tedy o pracovní cesty.

22. Podle ustálené judikatury může být sjednaným místem výkonu práce sídlo zaměstnavatele, i když tam není (faktické) pracoviště zaměstnance. Přesto platí, že místo výkonu práce by mělo odpovídat potřebě zaměstnavatele a být přiměřené povaze práce. Praxe sjednání místa výkonu práce v sídle zaměstnavatele je obvyklá například u stavební, montážní, servisní práce, činnosti obchodního zástupce a podobně. V daném případě bylo ovšem zřejmé, že žalobce bude vykonávat práci výhradně na důlních pracovištích v ČR. Sjednané místo výkonu práce na adrese , adresa, v Polsku proto evidentně neodpovídalo potřebě žalované jako zaměstnavatele a nebylo přiměřené povaze hornické práce.

23. Za daných okolností lze dovodit, že skutečnou vůli žalobce a žalované nebylo sjednání místa výkonu práce ve městě , Anonymizováno, , nýbrž takovou vůli pouze předstírali (s největší pravděpodobností) ve snaze snížit daňové odvody ze mzdy tím, že část odměny za práci žalobce pro žalovanou bude formálně vyplácena jako cestovní náhrady, které odvodům nepodléhají, respektive toto disimulované jednání mělo patrně poskytnout alibi pro výplatu cestovních náhrad, například pro účely veřejnoprávních kontrol ze strany daňových a jiných orgánů (srov. vyjádření žalované k žalobě a jeho poukaz na závěry kontroly finančního ředitelství).

24. Žalobci ze shora uvedených důvodů nárok na cestovní náhrady nemohl vzniknout. Vyplácené cestovné (delegacje) není náhradou výdajů žalobce související s jeho pracovními cestami nebo prací v zahraničí, ale má povahu mzdy ve smyslu ust. § 109 odst. 2 zákoníku práce. Do průměrného výdělku žalobce (srov. § 353 zákoníku práce) je proto nutno započíst veškeré částky, které byly žalobci za vykonanou práci zaplaceny, tzn. mzdu i delegacje.

25. Jelikož žalobce v rozhodném období (druhé čtvrtletí roku 2023) z důvodu pracovní neschopnosti nevykonával práci a neodpracoval žádnou pracovní směnu, bylo nutno výdělek pro účely odstupného stanovit jako výdělek pravděpodobný v souladu s ust. § 355 zákoníku práce. Soud se ztotožnil s názorem žalobce, že pravděpodobný výdělek ve druhém čtvrtletí roku 2023 by byl (přinejmenším) stejný, jako tomu bylo v prvním čtvrtletí roku 2022, kdy žalobce naposled vykonával práci před tím, než odešel na dlouhodobou pracovní neschopnost zapříčiněnou nemocí z povolání. Žalobce v lednu 2022 odpracoval 176 hodin a na základní mzdě, příplatcích, prémiích a příplatcích za přesčas obdržel na mzdě 31 875 Kč. V únoru 2022 odpracoval 152 hodiny a na základní mzdě, příplatcích a odměnách a příplatcích za přesčas obdržel 21 411 Kč a v březnu 2022 odpracoval 152 hodiny a obdržel na základní mzdě a příplatcích a odměnách celkem 18 059 Kč. V tomto čtvrtletí tedy celková mzda žalobce činila 71 345 Kč při odpracovaných 480 hodinách, dále žalobce obdržel za leden 2022 tzv. delegacje ve výši 10 164 Kč, za únor 8 778 Kč a za březen 2022 rovněž 8 778 Kč, celkem 27 720 Kč v čistém. Jelikož delegacje byly žalobci vyplaceny v čistém, bylo nutno pro účely rozhodného výdělku z tzv. delegacjí vyplacených za měsíce leden až březen 2022, připočítat částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvky na státní politiku zaměstnanosti a na všeobecné zdravotní pojištění, což činilo 4 121 Kč a dále zohlednit zálohu na daň z příjmu fyzických osob za toto období, což činilo 5 619 Kč. Součet všech těchto částek (108 805 Kč) odpovídá hrubé mzdě žalobce za první čtvrtletí roku 2022, což při počtu odpracovaných hodin (480 hodin) představuje hodinový výdělek ve výši 226,67 Kč. Týdenní pracovní doba žalobce činila 37,5 hodiny a po vynásobení koeficientem 4,348 (srov. § 356 odst. 2 zákoníku práce) činí průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce za druhé čtvrtletí roku 2023 36 959 Kč, dvanáctinásobek této částky je 443 508 Kč.

26. Soud z výše uvedených důvodů přiznal žalobci odstupné podle § 67 odst. 2 zákoníku práce ve výši 443 508 Kč, včetně 15 % úroku z prodlení za dobu od 1. 9. 2023 do zaplacení, neboť žalovaná byla povinna odstupné žalobci uhradit nejpozději do 31. 8. 2023 (srov. § 67 odst. 4 zákoníku práce, § 1970 o. z.). Žalobu co do částky 7 764 Kč s příslušenstvím soud jako nedůvodnou zamítl.

27. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce měl neúspěch v poměrně nepatrné části (neúspěch v rozsahu 1,7 %), soud mu proto přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náklady sestávají z uhrazeného soudního poplatku ve výši 22 564 Kč a z náhrady nákladů za zastoupení advokátem ve výši 71 199 Kč. Advokát žalobce učinil ve věci 6 úkonů právní služby, za které náleží odměna: 1. převzetí a příprava zastoupení 6. 10. 2023, 2. sepis předžalobní výzvy k plnění 7. 11. 2023, 3. sepis žaloby 8. 4. 2024, 4. účast na jednání před soudem 24. 10. 2024, 5. účast na jednání před soudem 2. 12. 2024 a 6. účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku 9. 12. 2024. Za jeden úkon právní služby náleží odměna 10 140 Kč (tarifní hodnota 451 272 Kč), přičemž za úkon 6. náleží odměna ve výši jedné poloviny, celkem odměna činí 55 770 Kč (5,5x 10 140 Kč) a byla stanovena podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). K tomu náleží režijní náhrada dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za 6 úkonů právní služby po 300 Kč, tj. 1 800 Kč. Náklady dále tvoří náhrada za promeškaný čas strávený advokátem cestou k jednáním soudu a zpět v rozsahu celkem 6 půlhodin po 100 Kč (3 cesty á 2 půlhodiny) podle § 14 advokátního tarifu, tj. celkem 600 Kč, a cestovné advokáta k soudu na jednání a zpět vozidlem Škoda Superb RZ , SPZ, průměrné spotřebě 5,5 l motorové nafty na 100 km, cesta z , adresa, a zpět 29 km, dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. cena za litr nafty 38,70 Kč a sazba základní náhrady za používání vozidla za 1 km jízdy 5,60 Kč, za jednu cestu tam a zpět náleží cestovné 224 Kč, tj. za tři cesty 672 Kč. Advokát je plátcem DPH, shora uvedené částky je proto třeba podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21% DPH ve výši 12 357 Kč (21 % z 58 842 Kč). Celkem žalobci náleží náklady řízení ve výši 93 763 Kč.

28. Lhůty splatnosti soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.