18 Az 21/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Hluštíkem, Ph.D. ve věci žalobkyně : B. I. státní příslušnost Turecká republika zastoupené advokátkou Mgr. Martinou Sklenskou sídlem Moravské nám. 13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2025, č. j. OAM-533/DS-D03- VL15-2024, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 8. 7. 2025 přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobkyni mezinárodní ochrana dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje.

2. Podle žalobkyně byla v řízení o udělení mezinárodní ochrany zkrácena její práva. Žalovaný podle žalobkyně nesprávně právně posoudil zjištěný skutkový stav; zároveň žalovaný nedostatečně tento skutkový stav zjistil v rozporu s § 3 správního řádu. Žalobkyně dále rekapitulovala svá azylová tvrzení a způsob, jak se s ním vypořádal žalovaný v napadeném rozhodnutí, přičemž namítla, že nelze ze strany žalovaného odmítnout problémy, které měla v zemi původu s nevlastním otcem manžela s tím, že se jedná o pronásledování soukromou osobou a situace, ve které se žalobkyně ocitla, není azylově relevantní. Žalobkyně se v případě návratu do země původu obává dalšího stupňování a výhružek a opakování fyzických útoků ze strany nevlastního otce manžela. V Turecku přetrvává náboženská nesnášenlivost a snaha o vytvoření silné islámské společnosti, když z poučení bratra, který je policistou, je zřejmé, že státní orgány nebyly schopny poskytnout žalobkyni a jeho manželovi ochranu. S manželem sympatizují s křesťanstvím, manžel má na rukou vytetovány dotýkající se ruce jako symbol křesťanství. Kvůli tetování měl manžel problémy i v práci.

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, přičemž odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Pokud se týče tvrzení stran problémům kvůli křesťanství, posoudil tato tvrzení žalovaný jako nevěrohodné. Žalobkyně ani její manžel při podání žádosti o mezinárodní ochranu neuvedli, že by vyznávali křesťanství, naopak, uvedli, že věří v islám. Zjištění z obsahu správních spisů 4. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně dne 1. 3. 2024 požádala v Německu se svým manželem o udělení mezinárodní ochrany, přičemž oba byli následně v rámci dublinského řízení přemístěni do ČR. Při poskytnutí údajů k této žádosti v ČR uvedla jako náboženské přesvědčení islám, uvedla, že o mezinárodní ochranu žádá, neboť měli problémy kvůli náboženství, nepociťovali respekt okolí. Jiné problémy neměli.

5. V rámci pohovoru ke své žádosti dále doplnila, že jejich problémy spolu s manželem spočívaly v tom, že manželovi začal vyhrožovat jeho nevlastní otec, který je radikální a dost pije a bije svou manželku, matku manžela. Manžel od něj dostával výhrůžné sms, chtěl po nich, aby se více radikalizovali. Druhý problém spočívá v manželových tetováních, když měl tetování symbolizující křesťanství. Ke křesťanství nekonvertovali, pouze s ním sympatizují, víru nepraktikovali. Na policii nebyli, nikdy nic nehlásili. Když měli jednou incident s policií s nábytkem, řekla policie, že jim nepomůže, že jsou křesťané.

6. Na policii se neobrátili, pouze to řešili s bratrem. Žalobkyni nikdy nevyhrožoval, nikdy s ní nemluvil, nikdy nepřišel k nim domů.

7. Ve správním spise jsou založeny informace o zemi původu, ohledně politické a bezpečnostní situace v Turecku ze dne 6. 8. 2024.

8. Následně dne 29. 5. 2025 rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Uzavřel v něm, že v průběhu řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti žalobkyně jsou problémy spojené s nevlastním otcem manžela a dále z důvodu problémů spojených s křesťanskou vírou. Žalovaný neshledal naplnění zákonných důvodů pro udělení azylu, když žalobkyně neuvedla žádné konkrétní relevantní informace mimo svého tvrzeného důvodu k opuštění vlasti. Tvrzené obavy ze stran nevlastního otce nelze vyhodnotit jako pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod dle § 12 písm. a) zákona o azylu. Stejně tak nelze vyhodnotit jako pronásledování dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný neshledal ani důvod k udělení doplňkové ochrany, ani pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Zdůraznil, že Turecko je právním státem, v němž je zaručena bezpečnost jeho občanů a žalobkyně mohla předložit důkazy o vyhrožování tamní policii. O to se však žalobkyně ani nepokusila a raději vycestovala do Evropy. Připomněl také, že zmíněná potyčka mezi manželem žalobkyně a jeho nevlastním otcem měla proběhnout někdy začátkem léta roku 2023, avšak žalobkyně i s manželem nepodnikli ve vlasti naprosto nic, aby se efektivně bránili a vycestovali až v únoru 2024.

9. Pokud se týče tvrzení žalobkyně stran křesťanské víry, tato žalovaný vyhodnotil jako zcela nevěrohodná a účelová. Zdůraznil, že žalobkyně ani její manžel v poskytnutí údajů ke své žádosti neuvedli, že by se vůbec hlásili ke křesťanské víře. Naopak uvedli, že věří v islám. Nadto manžel žalobkyně v rámci své žádosti ani v průběhu řízení neuvedl naprosto nic, co by mělo nasvědčovat tomu, že je praktikujícím křesťanem, či že by k tomuto náboženství tíhl a ani se nezmínil o tetování; už vůbec pak neuvedl žádné problémy ve spojení s křesťanskou vírou. To je velmi nepravděpodobné, pokud by takové problémy měly být natolik závažné, aby jej nutily k odchodu z vlasti. Posouzení věci krajským soudem 10. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ve věci soud rozhodl bez jednání v souladu s § 51 s. ř. s.

11. Krajský soud především dospěl k závěru, že žalovaný zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu a obstaral si dostatek informací potřebných k vydání rozhodnutí. Shromážděné informace ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Turecku soud považuje za zcela dostatečné a přiměřeně aktuální k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Z obsahu správního spisu vyplývá zcela jednoznačně, že žalobkyně se nikdy na státní orgány v Turecku neobrátila, ačkoli nevyvstaly žádné okolnosti (nebyly ani nikým tvrzeny), že jí v tomto cokoli bránilo. Žalobkyně v zásadě spoléhala pouze na informace od bratra manžela, přičemž je třeba zdůraznit, že z těchto informací vyplynula možnost ochrany policií před nevlastním otcem, kterou však žalobkyně zcela bezdůvodně nevyužila. Pokud se týče azylových tvrzení žalobkyně stran problémů kvůli křesťanské víře, ztotožňuje se krajský soud zcela s posouzením věci žalovaným, tedy, že tato tvrzení žalobkyně jsou zcela nevěrohodná; v podrobnostech krajský soud odkazuje na podrobné vypořádání této otázky žalovaným v napadeném rozhodnutí.

12. Zprávy o politické a bezpečnostní situaci v Turecku považuje krajský soud za zcela dostačující a podložené. Krajský soud má za to, že žalovaný se zcela správně a podrobně vypořádal se situací v zemi původu žalobkyně při zohlednění žalobkyní v průběhu řízení uvedených skutečností.

13. Krajský soud si v této souvislosti dovoluje připomenout judikaturu Nejvyššího správního soudu v otázce pronásledování soukromými osobami. Například v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, který formuloval v právní větě, že „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobkyně dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ V právní větě rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 – 54, pak Nejvyšší správní soud uzavřel, že „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2015, č. j. 4 Azs 63/2005-55 tento uzavřel, že „Důvodem pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu (§ 12 zákona č. 325/1999, o azylu) není, odešel-li žadatel ze země původu pro obavy ze msty soukromé osoby (věřitele, jemuž nesplatil dluh), nadto za situace, kdy vyhrožování ani neoznámil policii a o azyl požádal v České republice teprve poté, kdy mu zde bylo uděleno správní vyhoštění.“ 14. V souladu s uvedenou judikaturou považuje krajský soud za klíčové, že žalobkyně v žalobě ani ve své žádosti žádné konkrétní obavy, vyjma tvrzených výhrůžek ze strany nevlastního otce a vyjma nevěrohodných tvrzení stran křesťanské víry, neuvedla, veškerá tvrzení byla pouze v obecné a hypotetické rovině. Azylově relevantní důvody ve smyslu § 12 a § 14a zákona o azylu tak krajský soud neshledal. Nutno připomenout, že je to podle ustálené judikatury zdejšího soudu právě žadatel o mezinárodní ochranu, kdo je primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany (srov. usnesení NSS ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013–38, či ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014–48). Správní orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, jež vycházejí ze žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně. Nepřísluší mu tak domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k nim činit příslušná skutková zjištění (rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003– 41, či usnesení ze dne 19. 10. 2020, č. j. 4 Azs 277/2018–60). Rozsah a obsah informací zjišťovaných o zemi původu se tak odvíjí od sdělení žadatele o mezinárodní ochranu (např. usnesení NSS ze dne 16. 12. 2021, č. j. 3 Azs 118/2021–39, bod [11]).

15. Jde-li o doplňkovou ochranu a pro ni klíčové kritérium „vážné újmy“, zabýval se touto otázkou ve vztahu k hrozbě vážné újmy ze strany soukromých osob NSS např. v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008–57. Dospěl k závěru, že v případě pronásledování či vážné újmy hrozící ze strany soukromých osob je potřeba prokázat, že stát není schopen nebo ochoten poskytnout před pronásledováním nebo vážnou újmou ochranu, tzn., že neučiní přiměřené kroky k jejich zabránění. Žalobkyně však blíže, kromě obecného tvrzení, nevysvětlila, proč by nebylo možné využít ochrany státních orgánů v zemi původu. Břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu přitom leží na něm (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008–62).

16. Optikou uvedené judikatury lze proto souhlasit s právním posouzením žádosti žalobkyně, tedy, že žalobkyní uváděné skutečnosti nelze podřadit pod žádný z důvodů poskytnutí mezinárodní ochrany a s ohledem na zjištěný skutkový stav ani pro udělení mezinárodní ochrany formou doplňkové ochrany. Za situace, kdy žalobkyně ani v řízení o udělení mezinárodní ochrany, ani v řízení soudním netvrdí žádné relevantní skutečnosti, které by mohly vést k závěru o naplnění podmínek pro poskytnutí jedné z forem mezinárodní ochrany, přičemž v průběhu správního řízení ani nenamítala nic proti podkladům rozhodnutí, nutno dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je správné a zákonné. Podle krajského soudu se žalovaný v dostatečné míře zabýval také podmínkami pro udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany, přičemž správně uzavřel, že pro udělení těchto druhů ochrany podmínky u žalobkyně splněny nejsou.

17. Krajský soud v reakci na žalobní námitku žalobkyně zdůrazňuje, že upozorňuje-li žalobkyně na tvrzenou náboženskou nesnášenlivost v Turecku, je třeba připomenout, že jak žalovaný, tak shodně krajský soud posoudili azylová tvrzení žalobkyně stran problémům kvůli křesťanské víře za zcela nevěrohodná. Proto ani tato námitka nemůže mít relevanci.

18. Proto je na situaci žalobkyně zcela přiléhavá výše uvedená konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu a krajský soud neshledal žádný důvod k odlišnému posouzení věci. Závěr a náklady řízení 19. Krajský soud tedy uzavírá, že žalobní námitky důvodnými neshledal, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně v řízení úspěšná nebyla a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud tedy výrokem II. tohoto rozsudku žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Ostrava 29. června 2026 JUDr. Petr Hluštík, Ph. D. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje J.S. V.