74 Az 26/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Martinou Rýznarovou ve věci žalobce: Ch. P. O. státní příslušnost: Nigerijská federativní republika t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2026, č. j. X, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce má křesťanské vyznání a v zemi jeho původu dochází k pronásledování křesťanů. Boko Haram, ISWAP a jiné skupiny zabíjejí křesťany doma nebo v kostele. Žalobce je katolík, má křesťanské jméno a to ho vystavuje nebezpečí. Muslimové se snaží v zemi žalobce zavést právo šaría, které křesťané odmítají, což je pro ně nebezpečné.

2. Sporné bylo, jestli je napadené rozhodnutí přezkoumatelné, jestli žalobce prokázal splnění podmínek udělení azylu nebo doplňkové ochrany a jestli žalovaný provedl dokazování v souladu se zákonem.

3. Žalovaný napadeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“).

4. Žalovaný vysvětlil, že žalobce 23. 2. 2026 k žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen „ČR“) sdělil, že se narodil ve městě X, kde také naposled pobýval, není a nebyl členem politické strany a nemá žádné politické přesvědčení. Žalobce je svobodný a bezdětný. Žalobce v zimě 2021 vycestoval z Nigérie do Francie, měl schengenské vízum a cestovní pas; po týdnu odjel do Polska, kde žil po celou dobu. Žalobce byl poprvé v ČR na návštěvě v prosinci 2025, vrátil se do Polska a podruhé přijel autobusem do ČR v pátek 13. 2. 2026; chtěl se vrátit do Polska, ale neměl vízum, a proto byl zajištěn policií. Žalobce pobýval v Polsku od roku 2021 do února 2026, ukrýval se tam, protože neměl platné vízum, bydlel ve Varšavě. Žalobce měl v minulosti turistické vízum a o mezinárodní ochranu nyní žádá poprvé. Žalobce nemá žádné zdravotní omezení ani jiné zvláštní potřeby; nebyl nikde trestně stíhán ani odsouzen. Žalobce prokazoval svoji totožnost a státní příslušnost cestovním dokladem platným do 16. 11. 2028.

5. Žalovaný dále citoval z pohovoru 23. 2. 2026, že žalobce ve vlasti pracoval na rodinné farmě, kterou vlastní jeho otec. Ve státě Kwara jsou všichni farmáři. Žalobce ve vlasti pobýval pouze ve státě Kwara a Nigérii opustil, protože hledal lepší život. Rozhodl se tak v roce 2021 kvůli zabíjení křesťanů, protože dostali dopis, že budou muset přijmout právo šaría a stát se muslimy, což nechtěli. Dopis rozesílali islámské teroristické skupiny Boko Haram a ISWAP. Tento dopis přišel asi v polovině roku 2020. Žalobce nevycestoval hned, ale čekal na vývoj situace. Když přišly další dopisy, rozhodl se odjet. Žalobci přišlo pět dopisů, byly to dopisy pro celou rodinu a celkově pro křesťanskou komunitu. Dopis byl napsaný v arabštině a stálo v něm, že mají šest měsíců na to, aby přijali právo šaría, jinak pro ně přijdou a všechny zabijí. Dopis jim někdo přeložil. Žalobce dopis nemá, dostal ho vedoucí komunity a jeho otec. Jmenované skupiny posílaly dopisy do každého domu zvlášť. Od té doby, co došlo k incidentům a zastřelení, nemá žalobce od rodiny žádné zprávy a neví, jestli jsou jeho rodinní příslušníci naživu. V kostele zabili spoustu lidí. Žalobce nevěděl, kdy přesně došlo k incidentu v kostele. Došlo k mnoha zabitím za poslední dva roky, nějaký incident byl v prosinci minulého roku. Došlo i k útokům na jeho rodinu. Žalobce nemluvil přímo s rodinou, ale se sousedy, kteří říkali, že tam byly incidenty. Žalobce však nevěděl jaké, ale myslel si, že kdyby byla jeho rodina naživu, určitě by s ním komunikovala. Žalobce neměl žádné problémy při odjezdu z vlasti nebo při hraniční kontrole a negoval problémy s policií a státními orgány. Žalobce se domnívá, že ho ohrožuje právě Boko Haram, podle vlajky, je to všude napsané, všeobecně se to ví a bylo to napsané i na tom dopise, nějaké znaky. Ke konkrétním problémům, které plynou z toho, že v Nigérii je katolík, žalobce uvedl, že obecně jim zabírají jejich farmářskou půdu a vypalují kostely. Žalobce zbili a vyhrožovali mu ostrými předměty, pokřikovali na něj posměšně, že je křesťan. Tyto problémy začaly dávno na severu Nigérie a postupně se to šíří až k nim. Sever je blízko jejich státu Kwara. Postupně islámský džihád zabíral území a jejich stát už je také zabraná. Pro žalobce by bylo těžké se tam vrátit a žít. Žalobce po incidentech nevyhledal lékařskou pomoc, měl pouze domácí ošetření. Policie o všem ví, ale nemá žádnou moc s tím něco dělat, protože teroristé zabijí i policisty a vláda je nedokáže ochránit. Žalobce je katolík od narození. Ve své vlasti žalobce problémy neřešil, nebylo jak. Na dotaz, jestli je možné, aby se žalobce přestěhoval na jiné místo v Nigérii, kde je větší komunita křesťanů, žalobce odpověděl, že neví a že si myslí, že ne. Žalobce byl dva roky na území Polska a pak byl v Berlíně a pohyboval se mezi Polskem a Německem, kde měl práci uklízeče. V Polsku žalobce pracoval v zemědělství, ale neměl tam žádné pobytové oprávnění. Odcestování do Polska bylo náhodné rozhodnutí. Žalobce věděl, že je dobrý ve farmaření, měl možnost tam pracovat na farmě a ukrýval se tam. Žalobce pobýval ve Varšavě, adresu si nepamatuje, neměl žádnou nájemní smlouvu; neměl kontakt s polskými úřady a nemá svůj pobyt v Polsku jak dokázat. Nyní by raději zůstal v ČR. Žalobce v Polsku nikoho nemá, nemá tam žádné přátele, ale v ČR ano, oni mu poradili, že tady může žádat o azyl; čerpá aktuální informace o Nigérii ze CNN News; obává se, že v případě návratu do země původu by ho zabili a nemůže se stát nic, aby se mohl vrátit domů. Žalobce má v ČR kamaráda, který mu poradil, aby tu žádal o azyl. Když ho policie zatkla, ptali se ho, jestli se chystá vrátit do Polska a on jim řekl, že ano. Byl to jeho cíl, ale do ČR přijel zjistit více o azylovém řízení. Žalobce už nechtěl dodat žádné skutečnosti relevantní pro jeho žádost, nehodlal doložit žádné doklady a využil svého práva na zpětné přetlumočení protokolu o pohovoru a bez připomínek ho podepsal.

6. Žalovaný vycházel z výpovědi žalobce, z výslechu žalobce 13. 2. 2026 v řízení o správním vyhoštění a z informací o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv v Nigérii, konkrétně z informace oddělení azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra: Nigérie – bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 5. 2. 2026, informace Ministerstva zahraničních věcí ČR: Nigérie – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí ze dne 10. 9. 2024 s aktualizací z 9. 9. 2025, informace oddělení azylové a migrační politiky: Nigérie – Boko Haram; Aktuální situace a pole působnosti, Nábor nových členů, Potlačování Boko Haram ze dne 21. 3. 2025, Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR: Nigérie – možnost ochrany před Boko Haram ze dne 31. 3. 2026 a informace oddělení azylové a migrační politiky: Nigérie – Konflikty mezi muslimy a křesťany ve státě Kwara ze dne 10. 4. 2026.

7. Tyto informace byly součástí správního spisu. Žalobce měl možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim, této možnosti využil a následně potvrdil, že vše v informacích pochopil. Žalobce doložil dokumenty, které mají dokázat současnou situaci ohledně zabíjení křesťanů v Nigérii a uvedl, že se chce vyjádřit k nigerijské vládě. On je křesťan, jeho jméno je křesťanské a z hlediska situace v Nigérii je pro něho problém změnit identitu, tedy křesťanské jméno. Ve státě Kwara bandité zabíjejí křesťany, berou si jejich půdu a zabírají farmy. Kdyby se vrátil do Nigérie, tak mu nemá nigerijská vláda co nabídnout, ani práci. Vláda sice říká, že se může vrátit k jeho životu ve vlasti, ale věci se změnily a je to jiné než dříve. Vše se zhoršilo a zabíjí se stále více křesťanů. Tento problém se týká více států v Nigérii. K zabíjení křesťanů dochází ve více než 15 státech. Ve státě Plateau bylo zabito více než 300 křesťanů a jde o stát, který patří k jeho státu. Po návratu do Nigérie by žalobce nebyl v bezpečí, protože je křesťan, nemohl by bydlet nikde dle vlastní volby, nikde to není bezpečné, ani hlavní město Nigérie není bezpečné. Žalobce není politik. Příští rok dojde k volbám a do konce roku bude podle něho zabito ještě mnoho křesťanů. V Nigérii poprvé mají prezidenta a viceprezidenta, kteří jsou muslimové. Křesťané v Nigérii pouze věří v Boha a je to jediné, co mohou udělat. Žalobce nechce zabíjet, ani nechce bojovat, věří v Boha, chodí do kostela, je křesťan a má křesťanské jméno. Žalobce žádá ČR, aby mu poskytla ochranu, nechce zemřít v mladém věku, má před sebou ještě dlouhý život, nekouří, nepije, nebere drogy a je tvrdě pracující člověk; ocenil by, kdyby mu ČR poskytla práci, bude tu žít a pracovat podle zákonů ČR. Žalobce závěrem potvrdil, že se skutečně narodil ve státě Kwara a žil pouze v tomto státě.

8. Žalovaný obstaral strojový překlad článků v anglickém jazyce, které mají podle žalobce dokazovat současnou situaci ohledně zabíjení křesťanů v Nigérii. Žalovaný dospěl k závěru, že články neprokazují tvrzení žalobce. První článek popisuje útok, který se odehrál ve státě Benue, tedy v jiné části Nigérie, než odkud žalobce pochází. Další článek popisuje útok ve státě Adamawa, tedy opět v jiné části Nigérie, než ve které se nachází bydliště žalobce. Poslední článek popisuje útok ve státě Plateau, ale bydliště žalobce je ve státě Kwara. Ani jeden z doložených útoků na křesťany se neodehrál ve státě, ve které žalobce žil před svým odchodem z vlasti.

9. Z azylového příběhu žalobce nevyplynulo, že by byl pronásledovaný za uplatňování svých politických práv a svobod, z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů anebo že by mu toto pronásledování hrozilo po návratu do vlasti. Žalovaný zdůraznil, že žalobce sám výslovně sdělil, že ve vlasti neměl žádné problémy s policií nebo státními orgány, negoval problémy s odjezdem z vlasti, včetně hraniční kontroly a neměl problémy ani s vyřízením cestovního dokladu a víza.

10. Žalovaný konstatoval, že žalobce jako důvod k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany označil pronásledování pro jeho náboženské vyznání. Dle ustálené judikatury je primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany samotný žadatel a tíží ho břemeno tvrzení (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 25/2008- 105). Příběh žadatele poskytuje základ pro správní řízení, který musí být věrohodný, logický, přesvědčivý a konzistentní (rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 235/2004-57 nebo č. j. 5 Azs 18/2013-75). Věrohodnost ztrácí tvrzení, která jsou v celkovém kontextu nemožná a vyloučená. Váhavé, vyhýbavé či nepřesné informace, které žadatel v průběhu řízení ještě mění, jsou v porovnání s objektivními informacemi chápány jako účelové, nevěrohodné a pro azylové řízení nedostatečné; udělení azylu je institut výjimečný a jeho účelem je poskytnout ochranu jen tomu, kdo cítí skutečnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v zákoně o azylu. Pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou přitom základem, ze kterého se v azylovém řízení nutně vychází, protože řadu skutečností, které jsou důvodem odchodu či vzniku obav z návratu lze ověřit zpravidla jen rámcově (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 386/2004-40).

11. Žalovaný posoudil skutečnosti, které žalobce uváděl v průběhu pohovoru ke své žádosti o mezinárodní ochranu a dospěl k závěru, že se nezakládají na reálné životní situaci. Žalobce je uvedl pouze za účelem, aby si zajistil legálnost pobytu v ČR. Žalovaný neshledal azylový příběh žalobce za hodnověrný s odkazem na čl. 4 odst. 5 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, přepracované znění (kvalifikační směrnice).

12. Žalovaný usoudil, že žalobce nepožádal o mezinárodní ochranu v nejkratší možné době, přestože neprokázal žádný důvod, proč tak neučinil. Azylový příběh nastíněný žalobcem je v rozporu s dostupnými zvláštními i obecnými informacemi o případu žalobce, konkrétně s informacemi o zemi jeho původu.

13. Žalovaný opatřil jako podklad rozhodnutí protokol o výslechu žalobce v řízení o správním vyhoštění z 13. 2. 2026. Ačkoliv jde o odlišná správní řízení, v řízení o správním vyhoštění byl žalobce řádně poučen o tom, že musí uvádět pravdivé informace, potřebné údaje a vyvarovat se nepravdivých informací s úmyslem ovlivnit rozhodování správního orgánu. Žalobce přitom sdělil, že poučení v plné míře porozuměl. Žalobce si musel být vědom, že se bude muset vrátit zpět do vlasti, neboť byl dotazován na to, zda má kam vycestovat z území členských států EU. Žalobce byl v průběhu výslechu poučen, že na území pobývá nelegálně a pokládané otázky směřovaly na možné azylově relevantní důvody. Žalobce měl u výslechu k dispozici rovněž tlumočníka a výslovně potvrdil, že si s ním na výbornou rozumí. Žalobce do protokolu odpovídal přiléhavě na všechny otázky, které mu Policie ČR kladla, a potvrdil, že všemu porozuměl a nežádal o doplnění výpovědi.

14. Žalovaný porovnal výpověď žalobce s jeho tvrzeními, která uváděl v řízení o správním vyhoštění a nalezl mezi výpověďmi značné rozpory. Žalobce sám vypověděl 13. 2. 2026, že z Nigérie odcestoval v roce 2022 letecky do Polska na základě uděleného francouzského víza a cestovního dokladu, do Polska přicestoval asi v listopadu 2022 a celou dobu v Polsku pobýval. Naopak k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce 23. 2. 2026 uváděl, že z Nigérie vycestoval v zimě 2021 letecky do Francie, kde strávil asi týden a následně jel do Polska, kde celou dobu žil. Ve stejný den žalobce toto tvrzení upravil tak, že se rozhodl opustit Nigérii v roce 2021, v Polsku byl zhruba dva roky a pak byl v Berlíně a pohyboval se nějak mezi Polskem a Německem. Následně však změnil svou odpověď a popsal, že celou dobu žil v Polsku, ale opakovaně jezdil na dva měsíce do Německa, kde měl práci uklízeče. Přestože dále v rámci řízení o správním vyhoštění žalobce uvedl, že měl v úmyslu vrátit se do Polska 14. 2. 2026 a do ČR přicestoval jen navštívit kamaráda, v řízení o udělení mezinárodní ochrany řekl, že v Polsku nikoho nemá, nemá tam žádné přátele a chce žádat o azyl v ČR, kde má přátele a přijel do ČR zjistit více o azylovém řízení a požádat o azyl.

15. Za podstatný a současně největší rozpor ve výpovědích žalobce žalovaný považoval skutečnost, že ačkoliv nejprve před Policií ČR opakovaně uváděl, že je se svojí rodinou v telefonickém kontaktu a v případě návratu do domovského státu bude bydlet u rodiny, kde má zázemí, následně žalovanému několikrát deklaroval, že nemá o své rodině žádné informace, není s nimi v kontaktu a neví, zda jsou vůbec naživu.

16. Bez povšimnutí žalovaný nemohl ponechat ani rozpor ve výpovědích žalobce ohledně místa narození a trvalého pobytu ve vlasti. Žalobce před Policií ČR deklaroval, že se narodil ve městě Lagos a má trvalý pobyt na adrese ul. Kets 36, Lagos. V řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobce uváděl, že se narodil ve městě Kwara a trvalý pobyt měl na adrese Kwara street 40, Kwara. V protokolu o poskytnutí údajů a pohovoru bylo uvedeno město „Kawa“, ale při seznámení s podklady rozhodnutí došlo k zápisu ve správném znění. Z předloženého cestovního dokladu žalovaný zjistil, že skutečným místem narození žalobce je město Lagos. Žalobce 23. 2. 2026 dále uvedl, že dopis poslala teroristická skupina a bylo tam napsáno Alláhu Akbar. O několik otázek dále žalobce uvedl, že šlo o skupinu Boko Haram a že ji poznal podle vlajky, na dopise byly nějaké znaky. Ani tyto odpovědi žalobce nebyly konzistentní. Žalobce v jednom správním řízení sdělil, že je s rodinou v kontaktu a v druhém řízení, že neví, jestli rodina vůbec žije. Jde o naprosto opačné informace. Mezi porovnávanými výpověďmi žalobce bylo pouze deset dnů a je zřejmé, že nemohlo dojít k tak výrazné změně situace v životě žalobce, která by tyto rozporné odpovědi odůvodňovala. Proto je žalovaný shledal jako účelové. Žalobce se snažil azylový příběh gradovat a ovlivnit rozhodnutí žalovaného ve svůj prospěch. Skutečnost, že žalobce svoji vlast opustil z jiných než popisovaných důvodů, dokresluje jeho odpověď na otázku, proč se rozhodl opustit Nigérii. Konkrétně žalobce odpověděl, že ji opustil, protože hledal lepší život. Stejně tak před Policií ČR žalobce uvedl, že původně chtěl zpět do domovského státu, ale vyřídil si doklady a zůstal v Polsku. Během seznámení s podklady rozhodnutí 30. 4. 2026 žalobce zase uvedl, že by ocenil, kdyby mu ČR poskytla práci, aby zde mohl žít a pracovat. Žalovaný z uvedených důvodů neshledal azylový příběh žalobce jako hodnověrný.

17. Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany až po zadržení Policií ČR k zajištění za účelem realizace vyhoštění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Z výpovědi žalobce v rámci řízení o správním vyhoštění nevyplynulo naprosto nic, co by mu v případě, že by měl o podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany skutečný zájem, bránilo učinit ji dříve, než byl zadržen a zajištěn. Bylo zřejmé, že žalobce svou žádost o mezinárodní ochranu podal toliko ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci vyhoštění, neboť hrozba nuceného návratu do vlasti se po jeho zajištění stala reálnou. Žalobce pobýval od roku 2021 v Polsku a měl možnost žádat o udělení mezinárodní ochrany v Polsku nebo v jiných státech EU, například v Německu, o kterém žalobce uváděl, že tam jezdil za účelem zaměstnání. Osoba, která palčivě pociťuje potřebu mezinárodní ochrany, k této možnosti přistoupí bezprostředně poté, co k tomu má příležitost (rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 423/2004-81 a č. j. 2 Azs 137/2005-51).

18. Pro zvýšení důkazní jistoty žalovaný porovnal tvrzení žalobce s informacemi o zemi jeho původu. Z informace oddělení azylové a migrační politiky: Nigérie – konflikty mezi muslimy a křesťané ve státě Kwara z 10. 4. 2026 žalovaný zjistil, že „rozložení náboženského vyznání ve státě Kwara je obtížné určit. Poslední oficiální sčítání lidu, jež obsahovalo i otázku víry, bylo uskutečněno v roce 1963. Tehdy ještě stát Kwara neexistoval, nicméně na jeho dnešním území tehdy údajně žilo 77 % muslimů a 14 % křesťanů. Podle aktuálních zpráv se odhaduje, že nyní stát Kwara obývá něco mezi 55 % až 65 % muslimů a 35 % až 45 % křesťanů. Ačkoliv křesťané tvoří významnou část obyvatelstva státu Kwara, v čele tohoto státu stojí jen zástupci muslimské komunity. Pouze v roce 1983 zastával krátce post guvernéra Cornelius Adebayo z dnes již neexistují Strany jednoty Nigérie. Od té doby křesťan nezastával post zástupce guvernéra.“ Ze zprávy dále vyplynulo, že do 80. let 20. století komunity muslimů a křesťanů vedle sebe pokojně koexistovaly a navštěvovaly vzájemně svoje akce. K incidentům začalo docházet v 80. letech, kdy křesťané podnikali misijní činnosti v dominantně muslimských čtvrtích. Od té doby se čas od času mezi oběma komunitami incidenty občas vyskytují. Je spor o povolení nošení hidžábu v křesťanských školách, který začal v roce 2021 a vyostřil se v roce 2022. Následný střet komunit vedl k úmrtí jednoho studenta a zranění dalších osob. Z veřejně dostupných zdrojů se podařilo dohledat pouze jeden případ v roce 2023, který by se dal považovat za pokus o nucenou konverzi. Za poslední rok byly ve státě Kwara dokumentovány tři případy násilí na členech náboženských komunit. V srpnu 2025 ozbrojenci unesli a pak zavraždili pastora z evangelické církve, přestože obdrželi vysoké výkupné. V listopadu 2025 došlo k útoku na kostel, za nímž stáli neznámí střelci. Dvě osoby přišly o život a další byly uneseny. Začátkem února 2026 došlo ve vesnicích Woro a Nuku ve střední části státu k útokům islamistických bojovníků na tamní muslimské komunity, kterým se snažili vnutit svůj vlastní výklad islámu. Důsledkem bylo úmrtí minimálně 75 osob převážně muslimské komunity. Konkrétně ve státě Kwara se tamní autority snaží zlepšit vztahy mezi muslimy a křesťany mnoha různými metodami zahrnujícími například zavádění různých panelových diskusí a dalších akcí na prohloubení vzájemného pochopení, spolupráci s náboženskými institucemi, jako je již zmiňovaný Ilorinský emirát nebo ustanovení různých výborů na podporu mírového soužití. Policie na incidenty mezi oběma náboženskými komunitami často reaguje adekvátně a snaží se znesvářené strany oddělit nenásilnými metodami.“ 19. Žalovaný z tohoto dokumentu vyvodil, že ve státě žalobce nedochází ve velké míře k násilí s náboženským kontextem, které by bylo zaměřeno proti katolické církvi. Útoky se týkaly evangelické církve a muslimské komunity. Odlišně od žalobce zpráva popisuje snahu států o zlepšení vztahů mezi muslimy a křesťany. Jeden incident se stal v roce 2023, kdy žalobce pobýval již v Polsku a navíc šlo o odlišný případ, než jak situaci popisoval žalobce.

20. Žalovaný k hnutí Boko Haram zjistil z informace Ministerstva zahraničních věcí ČR: Nigérie – možnost ochrany před Boko Haram z 31. 3. 2026, že i její vliv je omezen zejména na sever Nigérie. Dle informace odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra: Nigérie – Boko Haram; Aktuální situace podle působnosti, Nábor nových členů, Potlačování Boko Haram z 21. 3. 2025 toto hnutí operuje téměř výhradně na severovýchodě země ve státech Boro, Yobe a Adamawa. Žalobce opakovaně sdělil, že se narodil a žil ve státě Kwara, který se nachází v západní části Nigérie. Proto žalovaný nepovažoval informace, které žalobce uvedl, za reálné a azylově relevantní. Navíc z cestovního dokladu žalovaný zjistil, že se žalobce narodil ve státě Lagos.

21. Žalobce neuvedl a ani žalovaný nezjistil žádné skutečnosti, na jejichž základě by mohla žalobci hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma formou trestu smrti nebo popravy. Naopak, žalobce uvedl, že nebyl nikdy trestně stíhaný ani odsouzený a že by se dopustil jakéhokoliv trestného činu, za který by mu měli trest smrti nebo poprava hrozit. Žalovaný rovněž neshledal, že by žalobci hrozilo v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalobce neopouštěl zemi původu za tíživých okolností a vycestoval do Francie a do Polska zcela bez potíží v roce 2021 a při hraniční kontrole ani jindy během opuštění vlasti neměl žádné potíže. Sám žalobce proklamoval, že v případě návratu do vlasti může bydlet u své rodiny, kde má zázemí. Informace o zemi původu vyvrátily, že by ve státě Kwara docházelo k zabíjení křesťanů ze strany muslimů. Naopak, stát se naopak snaží tyto konflikty mírnit. Žalovaný shledal, že nebezpečí pro žalobce nepředstavuje ani jeho křestní jméno, které na křesťanství odkazuje. Žalovaný si je vědom aktivity organizace Boko Haram, ovšem ta operuje ve zcela jiných regionech, než kde pobýval žalobce. Pokud žalobce uvedl, že policie nikomu nepomůže, toto své tvrzení nedoplnil žádným konkrétním argumentem či materiálem. Naopak z citovaných informací vyplývá, že proti Boko Haram nigerijský stát využívá policejních, armádních i mezinárodních složek a snaží se o právní a humanitární řešení konfliktů. Rozhodně nelze hovořit o stavu, kdy by pouhá přítomnost žalobce v místě jeho posledního pobytu znamenala téměř jisté ohrožení jeho osoby zabitím, což dokládají jak veřejně dostupné zprávy, tak zpráva odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra a její aktualizace z února 2026, která naopak hovoří o celkem bezproblémovém návratu žadatelů do vlasti poté, co neuspěli se svojí žádostí o mezinárodní ochranu. U žalobce nebyla nalezena ani žádná zvláštní individuální charakteristika, pro kterou by se žalobce měl zvýšeně obávat útoku na svou osobu, byť zdůraznil zabíjení křesťanů muslimy. Z citovaných informací pro stát Kwara tato skutečnost nevyplývá a naopak z ní plyne, že k popisovanému jednání tam nedochází. V Nigérii se ke křesťanství hlásí asi polovina obyvatel, tedy vyšší desítky milionů, přičemž stát posledního pobytu žalobce Kwara je z poloviny křesťanský. Logicky je tento stát pro křesťany bezpečnější než řada okolních oblastí.

22. Podle žalovaného je na žalobci, do jakého státu či města se ve vlasti navrátí, neboť má dle nigerijské ústavy právo usadit se v kterémkoliv místě Nigérie. Nigérie je se svými asi 230 miliony obyvatel zemí s masivním pohybem osob, a to jak v rámci země, tak s migrací do zahraničí. Dle dostupných informací většina osob opouštějících Nigérii tak činí z ekonomických důvodů, což je zřejmě i důvod žalobce, který chtěl mít lepší život a chtěl, aby mu ČR poskytla práci. Po zhodnocení výpovědi žadatele o okolnostech jeho pobytu ve vlasti před odchodem, posouzení jeho hlavních motivů odchodu a citovaných aktuálních informačních pramenů dospěl žalovaný k závěru, že žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí přímé bezprostřední nebezpečí vážné újmy. V Nigérii neprobíhá ozbrojený konflikt ve smyslu zákona o azylu a bezpečnostní situace je tam stabilní. Žalobce nesplnil ani podmínky doplňkové ochrany a ta nebyla udělena žádnému z rodinných příslušníků žalobce.

23. Žalobce v žalobě namítal porušení § 2 odst. 1, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „správní řád“), tj. že žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav a napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobce dále namítal, že splnil podmínky udělení azylu podle § 12 a § 14a odst. 1 zákona o azylu, protože splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany.

24. Žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu především proto, že je křesťan a protože v jeho vesnici ve státě Kwara začaly působit muslimské ozbrojené skupiny Boko Haram a ISWAP, které pod pohrůžkou smrti nutili místní obyvatelstvo přijmout právo šaría. Žalobce obdržel pět dopisů a lhůta pro splnění požadavků byla odesílateli stanovena na šest měsíců. Žalobce bylo v roce 2020 kvůli své náboženské příslušnosti několikrát napaden.

25. Žalobce má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu svého náboženství. Žalobce je křesťan a pochází ze země, která podle serveru cirkev.cz s odkazem na mezinárodní nevládní organizaci Open Doors byla v roce 2024 nejnebezpečnější zemí pro křesťany na světě. V roce 2024 bylo v Nigérii 3100 křesťanů zabito a 2830 uneseno. Tyto zprávy dále potvrzuje mezinárodní organizace Global Christian Relief a uvádí, že Nigérie se stala světovým centrem křesťanského utrpení. Extremisté zabíjejí každý rok více než 4000 křesťanů, více než na celém světě dohromady. Ostatně nábožensky motivované útoky nerozporuje ani žalovaný v napadeném rozhodnutí.

26. Na počátku roku 2026 došlo ve státě Kwara k brutálnímu, nábožensky motivovanému útoku, při kterém bylo zabito minimálně 75 osob a dalších 38 uneseno. Ačkoliv se jednalo především o muslimy, útok byl podle článku zpravodajského serveru BBC proveden ze strany Boko Haram a byl politicky motivovaný. Místní politický představitel Ahmed uvedl, že aktivita uvedené skupiny ve státě Kwara postupně roste a dodal, že útok byl vyvolaný odmítnutím striktní interpretace islámu ze strany komunity. Z toho logicky vyplývá, že pokud jsou islamisté schopni vraždit kvůli odlišnému výkladu islámu, nebudou mít tito ozbrojenci s křesťany žádné slitování. Jelikož je Boko Haram islamistickou povstaleckou skupinou, nelze souhlasit s tvrzením žalovaného, že ve státě Kwara nedochází k zabíjení křesťanů ze strany muslimů. To je v přímém rozporu se zprávami ze státu Kwara. Není pravda, že Boko Haram operuje ve zcela jiných oblastech Nigérie. Právě žalobce dostal dopis, podle kterého má na změnu svého náboženského vyznání šest měsíců, jinak bude zabit. Žalobcova obava o život je následkem bezprostřední pohrůžky, kterou ozbrojenci očividně neváhají splnit.

27. Ke kontextu násilností vůči křesťanům v Nigérii lze odkázat na články, které žalobce doložil žalovanému. Články sice nepopisují násilnosti ve státě bydliště žalobce (Kwara), mohou však přispět k posouzení otázky možného vnitřního přesídlení. Pokud žalovaný nedospěl k závěru o splnění podmínek nároku na mezinárodní ochranu ve formě azylu, měl řádně posoudit možnost udělení doplňkové ochrany z hlediska vážné újmy – mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalobce uvedl, že před odjezdem ze země ho několikrát zbili, čímž byl trestán za svou víru. Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že je na něm, do které části země se vrátí. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 Azs 99/2007-93, při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení.

28. Nejvyšší správní soud tak v oblasti vnitřního přesídlení poskytl návodné body, v jejichž mezích by mělo být vnitřní přesídlení hodnoceno. Tím se však žalovaný řádně nezabýval. Vnitřní přesídlení žalobce fakticky není reálné a dostupné, protože k pronásledování a fyzickému násilí na křesťanech dochází po celém území Nigérie. Přesun žalobce do jiné části země by mu nepomohl a jen by hrozbu lehce oddálil.

29. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že při posouzení důvodnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu vycházel z řádně zjištěného stavu věci, který nesvědčil o existenci důvodů, pro které by mu měla být udělena mezinárodní ochrana v jakékoliv její formě. Žalovaný vzal v úvahu všechny tvrzené skutečnosti z pohovorů, shromáždil adekvátní a aktuální informace o situaci v zemi původu a vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, který byl nezbytný pro vydání rozhodnutí. Přijaté řešení reagovalo na konkrétní okolnosti případu a je patřičným způsobem odůvodněno. Žalovaný postupoval v souladu s právními normami, jimiž je vázán při rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný porovnal výpovědi žalobce s informacemi o zemi původu a vyvrátil tvrzení žalobce s takovou míru pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o jeho úsudku, a to ohledně všech žalobních bodů. Žalobcův azylový příběh byl nevěrohodný. Žalovaný v rozhodnutí velmi pečlivě popsal, co ho přivedlo k této úvaze.

30. Ve státě Kwara, kde žalobce před odchodem z vlasti trvale žil, nedochází ve velké míře k násilí s náboženským kontextem, které by bylo zaměřeno proti katolické církvi. K systematickému zabíjení křesťanů zde nedochází a současně zde neoperuje hnutí Boko Haram. Ani články doložené žalobcem nepopisují útoky ve státě Kwara, kde žalobce žil.

31. Obecná tvrzení o bezpečnosti Nigérie pro křesťany nezakládají důvod k udělení azylu žalobci. Zásadní je výpověď žalobce, který neprokázal odůvodněný strach z pronásledování ani vážnou újmu v případě návratu ve světle porovnání jeho výpovědi s informacemi o zemi původu a v souvislosti s jeho výpovědí Policii ČR v řízení o správním vyhoštění. Žalobce neměl ve svých tvrzeních jen drobné nesrovnalosti, které by se daly vyložit časovým odstupem popřípadě přirozenou tendencí člověka určité věci zapomínat nebo subjektivním vnímáním skutečnosti. Tvrzení žalobce se lišila v podstatných bodech, a proto žalovanému nezbylo nic jiného, než označit jeho tvrzení za nevěrohodná (usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 71/2019-31).

32. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).

33. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

34. Soud neshledal napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat. Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38).

35. V posuzovaném případě nešlo o rozhodnutí, které by neobsahovalo důvody vydání. Žalovaný popsal důvody, které soud podrobně citoval výše a uvážil všechny rozhodné skutečnosti a právně významné okolnosti věci a srozumitelně a podrobně své úvahy popsal.

36. Soud neshledal důvodnou ani námitku, že žalobce splnil podmínky udělení mezinárodní ochrany.

37. Podle § 12 zákona o azylu „azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ 38. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu „doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ 39. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu „za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“ 40. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu „pronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“ 41. Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu „původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ 42. Soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry žalovaného, a to na základě posouzení žalobních námitek, správního a soudního spisu a judikatury Nejvyššího správního soudu.

43. Žalobce tvrdil v žalobě, že se narodil a bydlel ve státě Kwara, avšak ve správním řízení o vyhoštění tvrdil a doložil cestovním dokladem, že se narodil v Lagosu. Toto jsou základní osobní údaje a žalobce nevysvětlil, proč v citovaných řízeních krátce po sobě uváděl naprosto odlišné údaje. Žalobce věrohodně nevysvětlil, kde před odchodem z Nigérie ve skutečnosti bydlel.

44. Nejvýznamnějším důvodem, proč nebylo prokázáno, že by žalobce mohl splňovat podmínky udělení mezinárodní ochrany, byla skutečnost, že žalobce konkrétně a uvěřitelně netvrdil a neprokázal, že je křesťan a současně že je pronásledovaný z důvodu náboženského vyznání. Výpověď žalobce o pronásledování z důvodu náboženského vyznání postrádá jakékoliv konkrétní skutečnosti, události a detaily, které by bylo možné prověřit nebo kterém by bylo možné uvěřit.

45. Naopak výpověď žalobce svědčí o tom, že chtěl lepší život, že odjel do Francie a poté do Polska za prací. Ostatně sám žalobce uvedl, že v Polsku a Německu pracoval a potvrdil, že chce pracovat v ČR; proto si hledal na internetu informace, jak může v Polsku legálně pracovat, jak se podává z výslechu žalobce v řízení o správním vyhoštění. Jinými slovy, žalobce potvrdil, že důvody jeho příletu do Evropské unie byly ekonomické. Žalobce neměl dle svého tvrzení problémy se státními institucemi a orgány, získal bez problémů cestovní doklad a vízum a bez problémů vycestoval.

46. Bezpečnostní situací v Nigérii se zabýval Nejvyšší správní soud opakovaně, například v usnesení ze dne 16. 3. 2026 č. j. 10 Azs 228/2021-85 v bodě 10 nebo v usnesení ze dne 9. 2. 2021 č. j. 2 Azs 299/2020-37, především v bodě 14, ve kterém shrnul předchozí judikaturu. V usnesení ze dne 24. 9. 2020 č. j. 8 Azs 70/2020-26 Nejvyšší správní soud konstatoval, že „otázka poměrů v Nigérii je dosavadní judikaturou již řešena, je řešena jednoznačně a není důvod k judikaturnímu odklonu. Podle této judikatury neprobíhá v Nigérii plošná perzekuce křesťanů ani poměry v Nigérii neodůvodňují obecné přiznávání doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu“.

47. Žalobce nijak nereagoval na tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí o rozporech v jeho výpovědích v řízení o udělení mezinárodní ochrany a v řízení o správním vyhoštění a nijak tyto rozpory a obrat ve výpovědích neobjasnil, ponechal je zcela bez vysvětlení a skutkové a právní závěry žalovaného nevyvracel. Žalobce vůbec nepopsal, jak konkrétně probíhalo jeho pronásledování a jak konkrétně se týkalo jeho rodiny a jeho osoby. Rovněž neuvedl jako důvod k azylu příslušnost k fulanskému etniku.

48. Žalobce nepředložil žádné důkazy, na základě kterých by bylo možné se reálně domnívat, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu. Nehrozilo mu zjevně ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, jelikož se Nigérie nenachází ve válečném stavu a na celém území této země neprobíhá vnitřní ozbrojený konflikt (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2017 č. j. 7 Azs 318/2017-18 bod 12).

49. K možnosti vnitřního přesídlení se žalobce v žalobě rovněž věrohodně nevyjádřil. Je na místě zdůraznit, že stát Kwara se nachází na samém středozápadě Nigérie a Lagos na jihozápadě. Boko Haram a ISWAP operují na severovýchodě země. Nigérie není malinkou zemí s malým počtem obyvatel, zaujímá rozlohu 923 769 km2. K otázce vnitřní ochrany (někdy též označované jako „možnost vnitřního útěku“ či „možnost vnitřního přesídlení“) rovněž existuje bohatá a konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu (například rozsudky č. j. 4 Azs 99/2007-93, č. j. 5 Azs 40/2009-74 a č. j. 4 Azs 99/2007-93). Nejvyšší správní soud k této otázce v usnesení č. j. 7 Azs 19/2012-22 konstatoval, že „lokální problémy jsou také řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany. K tomu lze dodat, že posuzování možnosti vnitřní ochrany lze plně vztáhnout nejenom k azylu, ale též k tzv. doplňkové ochraně ve smyslu § 14a odst. 1 zákona o azylu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011-70).“ 50. Z citovaných rozhodnutí se podává, že žalobce v řízení o vyhoštění a v přezkoumávaném řízení uváděl zcela jiné příběhy a obrat ve výpovědi nijak nevysvětlil. Žalobce netvrdil ani neprokázal důvod k udělení mezinárodní ochrany a prokázal ekonomickou motivaci k opuštění země původu a pobývání v ČR nebo EU.

51. Žalobce konkrétně netvrdil ve správním řízení ani v žalobě žádnou azylově relevantní skutečnost, kterou by se měl žalovaný více zabývat a taková skutečnost nevyplynula ani ze správního spisu. Žalobce žalovanému vypověděl, že opustil Nigérii, protože hledal lepší život, chce pracovat a žít v ČR; o azyl v ČR žádal proto, že mu to poradil kamarád z ČR. V Nigérii vláda žalobci nemůže nabídnout práci. Žalobce pracoval již v Německu a v Polsku. Žalobce věděl, že pobýval v Polsku neoprávněně. Po uplynutí platnosti turistického víza, na které žalobce přicestoval do Francie a následně přijel do Polska, si nechal v Polsku dle jeho slov vyřídit povolení k pobytu. Žalobce předložil policistům při pobytové kontrole cestovní doklad, který však byl padělaný, jak zjistila Policie ČR ve správním řízení o vyhoštění.

52. Tvrzení žalobce o náboženském pronásledování nenasvědčují ani informace o zemi jeho původu. Žalobcův azylový příběh je nevěrohodný. Žalobce také netvrdil, že je proti němu vedeno trestní stíhání. Žalobce netvrdil a neprokázal žádnou okolnost, která by byla indicií o reálně hrozbě vážného nebezpečí, ani o jiném důvodu pro udělení mezinárodní ochrany.

53. Základní rámec posouzení vytváří žadatel sám svojí výpovědí. Žadatel nese břemeno tvrzení, které je dále ve vzájemné interakci se správním orgánem rozvíjeno a doplněno i břemenem důkazním. V aplikační praxi se v tomto směru hovoří o tzv. sdíleném důkazním břemenu, neboť je rozloženo mezi žadatele a správní orgán. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel (byť především vlastní věrohodnou výpovědí), nicméně správní orgán je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí výpověď žadatele, tak těch, co ji podporují. K rozložení důkazního břemene mezi žadatele o mezinárodní ochranu a správní orgán, jakož i k posuzování důkazů, srov. setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 23. 9. 2024, č. j. 5 Azs 144/2024-31, ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 214/2004-45, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004-57, či ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS.

54. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Azs 144/2024-31, pokud jde o otázku hodnocení věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu, zabýval se jí například v rozsudku ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, č. 4304/2022 Sb. NSS, v němž uvedl: „Závěr správního orgánu o tom, že azylový příběh žadatele o mezinárodní ochranu či jeho část jsou nevěrohodné, je podmíněn důsledným přezkoumáním hodnověrnosti této výpovědi, na což by se měl zaměřit pohovor s žadatelem, a jeho výpověď by následně měla být řádně vyhodnocena dle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), jak jsou v podstatě shrnuty v čl. 4 odst. 5 směrnice 2011/95/EU [o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany]. Mezi tyto indikátory hodnověrnosti patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost žadatelovy výpovědi, otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní, a její plausibilita ve světle relevantních informací o zemi původu.“ 55. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „způsob vyhodnocení jednotlivých indikátorů věrohodnosti je blíže rozveden v materiálech Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (European Asylum Support Office, EASO; od r. 2022 Agentura Evropské unie pro otázky azylu, European Union Agency for Asylum, EUAA), především v praktické příručce Posuzování důkazů z března 2015 nebo Evidence and credibility assessment in the context of the Common European Asylum System z roku 2018; na tyto materiály Nejvyšší správní soud žalovaného již několikrát odkazoval (v podrobnostech srov. rozsudky NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 447/2019-30, ze dne 17. 9. 2020, č. j. 1 Azs 3/2020-70, ze dne 30. 9. 2020, č. j. 2 Azs 165/2019-57, ze dne 10. 2. 2023, č. j. 5 Azs 208/2022-52, nebo ze dne 3. 6. 2024, č. j. 5 Azs 256/2023-65); nově lze odkázat též na dokument EUAA Practical Guide on Evidence and Risk Assessment z ledna 2024. V jednoduchosti lze shrnout, že pro posouzení věrohodnosti výpovědi žadatele je nutno zvážit, zda je žadatelem předestřený azylový příběh popsán dostatečně konkrétně a plausibilně; dále je nutno zvážit, zda jsou žadatelova tvrzení rozporná mezi sebou navzájem či s jinými důkazy, a nutno je též posoudit, zda jsou žadatelem uváděná tvrzení v souladu se známými informacemi o zemi původu.“ 56. V posuzovaném případě žalobce neposkytl žalovanému ani soudu konkrétní uvěřitelný azylový příběh a svoje důkazní břemeno, dokonce ani břemeno tvrzení neunesl. Postupy a rozhodnutí žalovaného proto v tomto případě nevyžadovaly další úkony. Žalovaný přesvědčivě vysvětlil, které významné rozpory shledal ve shora citovaných výpovědích žalobce. Žalobce měl možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a správním spisem a vyjádřit se k věci, a toto právo využil. Pasivita či opomenutí nemohou jít v daném případě k tíži žalovaného. Tvrzení žalobce o ekonomických důvodech přicestování a setrvání v ČR byly konzistentní ve správním řízení o vyhoštění i ve správním řízení o udělení mezinárodní ochrany.

57. Žalobní námitky byly obecného charakteru, bez upřesnění, které konkrétní důkazy či podklady rozhodnutí žalovaného v odůvodnění rozhodnutí chybí, a proto byly nedůvodné. Soudy vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže žalobce v žalobě úspěšně namítat, že správní orgán v přezkoumávaném správním řízení nezjistil důsledně skutečný stav věci, pokud sám neuvedl skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, čj. 3 Azs 18/2004-37).

58. K obecným námitkám lze dodat, že podle setrvalé judikatury správních soudů jsou jak správní orgány, tak soudy povinny vypořádat se s konkrétními námitkami, s námitkami konkrétního porušení právních předpisů, nesprávného výpočtu, konkrétních důvodů nesprávného zjištění skutkového stavu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100, ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004-37, ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78).

59. Soud neshledal, že by došlo k porušení některé ze zásad správního řízení, že by žalovaný byl podjatý, postupoval zaujatě, diskriminačně nebo posuzoval případ žalobce odlišně od shodných či obdobných případů. Naopak, soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu se zákony, mezinárodními smlouvami a judikaturou Nejvyššího správního soudu a mezinárodních soudů.

60. Ke snaze žalobce legalizovat si pobyt na území ČR lze dodat, že institut azylu nelze zneužívat za tímto účelem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, dle něhož poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky tak, jak je upravuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů).

61. Soud shrnuje, že žalobcův azylový příběh nebyl uvěřitelný a nebyly zjištěny a prokázány žádné okolnosti, které by vedly k jinému rozhodnutí. Žalobce opakovaně sám uvedl, že jeho motivace k pobytu v ČR je ekonomická. Žalovaný v souladu se zákony ČR a mezinárodními smlouvami zjistil skutkový stav, vybral právní předpisy, pod které ho subsumoval, a z toho vyvodil skutkové i právní závěry, se kterými se soud ztotožnil, proto žalobu zamítl jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s.

62. Soud rozhodl o nákladech řízení v souladu s § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadoval, a proto se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II).

Poučení

Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Olomouc 24. července 2026 Martina Rýznarová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.