35 Az 7/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci žalobce: K. H., narozený X, státní příslušník X, posledním známým pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-317/BA-BA01-K13-2026 ze dne 2. 4. 2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Řízení před správním orgánem

1. Žalobce podal dne 16. 3. 2026 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žádost odůvodnil tím, že se obává válečného konfliktu na Ukrajině. Pokud by válečný konflikt nebyl, na Ukrajinu by se vrátil. V aktuální situaci bude ale ihned na hranici odveden do bojů.

2. Žalovaný žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 až § 14b zákona o azylu neudělil. Žalovaný dospěl k závěru, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla legalizace jeho pobytu na území České republiky a obava z jeho návratu na Ukrajinu z důvodu tamního válečného konfliktu. S ohledem na válečný konflikt v zemi původu do úvahy přicházelo udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalovaný nicméně nezjistil skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že by žalobci na Ukrajině hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Branná povinnost patří k základním povinnostem občana. Nadto v případě žalobce nebylo možné předpokládat, že by případný výkon vojenské služby vůči němu měl být uplatněn nějak diskriminačně. Situaci na Ukrajině ani nebylo možné hodnotit jako situaci extrémní úrovně nebo totální konflikt. Válečný konflikt na Ukrajině byl teritoriálně lokalizovaný. Žalobce se mohl vrátit na místo svého dřívějšího bydliště (Berehov v Zakarpatské oblasti). Jednalo se o místo, kde neprobíhaly přímé boje a vnitřní uprchlíci se tam vraceli nebo přemisťovali.

II. Řízení před soudem

3. Proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti žalobce brojil žalobou, kterou spojil s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě. V žalobě namítl, že se žalovaný řádně nevypořádal s tím, že je romského původu, vyznává křesťanské náboženství a odmítá účast ve válečném konfliktu. Víra žalobci zakazuje účast na násilí a zabíjení lidí. Pokud bude žalobce nucen k návratu na Ukrajinu, hrozí mu reálné riziko mobilizace a nasazení do ozbrojeného konfliktu, což je v rozporu s jeho náboženským a morálním přesvědčením. Žalobce nemá žádné vojenské zkušenosti, na frontě již ztratil bratra a o druhém nemá žádné informace. Odmítnutí vojenské služby může být za určitých okolností relevantním azylovým důvodem, zejména pokud by žalobce byl nucen se podílet na jednání, jež by odporovalo jeho svědomí a základním lidským hodnotám. Žalovaný se ani nikterak nezabýval předchozím pobytem žalobce v jiných členských státech. Žalobce tak měl za to, že mu měl být udělen azyl podle § 12 zákona o azylu, případně doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu. Napadené rozhodnutí bylo rovněž v rozporu s principem non-refoulement.

4. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou. Azylovým příběhem žalobce se žalovaný řádně zabýval, načež dospěl k závěru, že žádosti nebylo možné vyhovět. Námitky byly obecné. Co se týče obav z válečného konfliktu, který na Ukrajině rozpoutalo Rusko, k těm se žalovaný detailně vyjádřil na str. 3–5 napadeného rozhodnutí. Žalobce nové argumenty nepředkládal a závěry žalovaného nevyvracel.

III. Procesní úvahy soudu Odkladný účinek žaloby

5. Soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby, neboť žaloba má odkladný účinek ze zákona. Žalobce byl o tomto závěru soudu informován, na což nijak nereagoval.

6. Podle § 32 odst. 2 zákona o azylu ve znění účinném do 11. 6. 2026 má podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany odkladný účinek, s výjimkou žaloby proti rozhodnutí podle § 16 odst. 1 písm. b), e) a f), žaloby proti rozhodnutí podle § 16 odst. 2 a 3, žaloby proti rozhodnutí o udělení azylu nebo doplňkové ochrany, žaloby proti rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany a rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25, s výjimkou rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25 písm. i) z důvodu uvedeného v § 10a odst. 1 písm. g).

7. Žalovaný posuzoval žádost žalobce věcně. Napadené rozhodnutí proto nespadá do výše uvedeného výčtu výjimek, podle nichž žaloba nemá odkladný účinek. Rozsah posouzení 8. Žalobce svými námitkami směřoval pouze proti posouzení hrozby pronásledování z důvodu etnického původu a náboženství ve vztahu k odmítání účasti na odvodu do armády. Jde tedy o otázku nároku na azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Dále pak žalobce velmi obecně tvrdil, že mu v případě návratu hrozí újma na zdraví či na životě. Odkazoval tak na nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu pro vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu nerozlišujícího násilí v situaci mezinárodního ozbrojeného konfliktu.

9. V tomto rozsahu se tak soud věcí zabýval; nad rámec toho neshledal žádné projednatelné žalobní body ani nové skutečnosti ve smyslu § 32 odst. 9 zákona o azylu ve znění do 11. 6. 2026. Judikatura rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu přitom vychází z toho, že i ve věcech azylu je třeba trvat na řádném uplatnění žalobních bodů ve formě právní a skutkové argumentace individualizovaně zpochybňující rozhodnutí ve věci (srov. rozhodnutí rozšířeného senátu NSS č. j. 2 Azs 92/2005-58 ze dne 20. 12. 2005, č. 835/2006 Sb. NSS; č. j. 4 As 3/2008-78 ze dne 24. 8. 2010, č. 2162/2011 Sb. NSS; č. j. 10 Azs 65/2017- 72 ze dne 20. 3. 2018). Judikatura rozšířeného senátu nepřevzala názor, že ve věcech azylu lze na cizince klást nižší kvalitativní požadavky. Přezkum pak zásadně probíhá v mezích takto vymezených žalobních bodů (srov. rozsudky NSS č. j. 9 Azs 280/2023-29 ze dne 22. 8. 2024, a č. j. 1 Azs 288/2020-27 ze dne 11. 11. 2020).

10. Jiný náhled dosud nevyjádřil ani Soudní dvůr EU ve věcech Ramadi (C-7/25) a Kirkuk (C- 8/25); unijní právo tedy nebrání ani uplatnění § 71 odst. 1 písm. d) a § 75 odst. 2 s. ř. s., ani uplatnění související judikatury rozšířeného senátu týkající se i věcí mezinárodní ochrany. Rozhodná procesní úprava 11. Ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí nabyl účinnosti mj. i § 33b zákona o azylu, podle něhož soud při svém rozhodování o žalobě není vázán žalobními body. Touto zákonnou úpravou však nedošlo ke změně základního vůdčího principu řízení – projednací zásady. Soud tedy od 12. 6. 2026 i nadále nemá vyhledávat možné otázky nezákonnosti, má je ale zohlednit, pokud vyšly v průběhu řízení najevo.

12. Pro postup ve věci je však podstatné, že právní úprava účinná od 12. 6. 2026 se na nynější řízení neuplatní.

13. Podle přechodných ustanovení části první čl. II zákona č. 314/2025 Sb. mimo jiné platí, že:

4. Po vrácení věci v řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona soudem k novému projednání Ministerstvo vnitra postupuje podle zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni počátku běhu lhůty pro vydání nového rozhodnutí Ministerstva vnitra.

5. Právo účastníka řízení podat žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, a to i podle bodu 4, a způsob projednání takové žaloby soudem se řídí ustanoveními zákonů č. 325/1999 Sb. a č. 150/2002 Sb., ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra podle bodu 4.

14. Pro řízení před soudem je určující bod 5 přechodných ustanovení. Pokud by na konci věty neobsahoval dovětek „podle bodu 4“, bylo by zřejmé, že procesní režim před soudem se řídí právem účinným v době rozhodnutí žalovaného. Závěrečný dovětek „podle bodu 4“ oproti tomu navozuje zdání, že se celý bod 5 vztahuje jen na specifické případy normované právě v bodu 4, tj. případy nových správních rozhodnutí po předchozí kasaci soudem.

15. Proti takovému výkladu bodu 5 hovoří však několik důvodů: (a) Pokud by bod 5 měl výlučný vztah k bodu 4 a neřešil jiné procesní situace, byla by zcela zbytečná vsuvka „a to i podle bodu 4“. (b) Samotná část „ke dni vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra podle bodu 4“ je nejasná, protože bod 4 neřeší vydání rozhodnutí ani jeho den, ale pouze rozhodnou právní úpravu. (c) Zcela by chybělo přechodné ustanovení pro nejběžnější procesní situaci: podání žaloby proti prvotnímu rozhodnutí žalovaného (tj. bez předchozí kasace). (d) Absenci takového přechodného ustanovení by bylo možné překlenout uplatněním obecných intertemporálních pravidel, tj. nová procesní pravidla zásadně uplatní na všechna již běžící soudní řízení. To by ale vedlo k nelogickému zmnožení procesních režimů: žaloby proti prvotním správním rozhodnutím by byly projednávány podle nových procesních pravidel, kdežto žaloby proti novým rozhodnutím po kasaci by byly projednávány podle starých procesních pravidel, přestože by třeba šlo o žaloby podané ve stejný den proti správním rozhodnutím ze stejného dne. Pro takový nesoulad není žádný rozumný důvod. (e) Uplatnění nových procesních pravidel na již běžící řízení před soudem unijní právo nevyžaduje (srov. čl. 79 odst. 3 azylového procedurálního nařízení č. 2024/1348).

16. Za toho stavu je logičtější a systémově vhodnější zvolit takový výklad bodu 5, že jde o obecné přechodné pravidlo normující pokud možno všechny situace řízení před soudem. Procesní pravidla účinná od 12. 6. 2026 se proto uplatní až na žaloby podané proti správním rozhodnutím vydaným od 12. 6. 2026.

17. Soud nezastírá, že přechodná ustanovení čl. II části první zákona č. 314/2025 Sb. jsou psána nejasným způsobem, který dosud v praxi vyvolával a i nadále bude vyvolávat dohady narušující efektivitu fungování systému. Krajský soud to přičítá zcela nevhodné kvalitě legislativní práce, nikoliv objektivnímu záměru zákonodárce. Vychází proto z toho, že je třeba zvolit takový výklad, který je systémově vhodnější a umožňuje jak efektivní výkon soudnictví, tak zachování subjektivních práv jednotlivců. Při uplatnění starých procesních pravidel na již běžící řízení jsou práva jednotlivců chráněna dostatečně (opět srov. čl. 79 odst. 3 nařízení č. 2024/1348), a riziko poruch v soudním řízení se snižuje, protože bude u souběžně podaných žalob uplatňován stejný procesní režim.

IV. Posouzení věci

18. Žaloba není důvodná.

19. Žalovaný dospěl ke správnému závěru, že v případě žalobce nebyly dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany v žádné její formě. Válečný konflikt na Ukrajině není sám o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. S ohledem na aktuální informace není splněna potřebná míra nebezpečí pro život či zdraví žalobce v postavení civilisty. Žalovaný se rovněž řádně zabýval i případnou mobilizací žalobce, přičemž ani ta nemohla být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce neuvedl žádné okolnosti, proč by se na jeho situaci mělo nahlížet odlišně. Ostatně jak přiléhavě uvedl žalovaný, námitky žalobce byly do značné míry obecné. Obecná východiska posouzení 20. Řízení o mezinárodní ochraně se vyznačuje tím, že (1) je v něm často nutno rozhodovat za situace důkazní nouze, (2) jde o prospektivní rozhodování (tj. posuzuje se riziko pronásledování či vážné újmy v budoucnu) a (3) nesprávné rozhodnutí má pro žalobce obzvláště závažné důsledky. Těmto specifikům řízení o mezinárodní ochraně odpovídají i důkazní standard a rozložení důkazního břemene (např. rozsudek č. j. 5 Azs 66/2008-70 ze dne 30. 9. 2008, č. 1749/2009 Sb. NSS).

21. Břemeno tvrzení stíhá v řízení o mezinárodní ochraně žadatele. Klíčovou roli má pohovor s žadatelem o mezinárodní ochranu, v jehož rámci jsou povinnosti rozloženy mezi žadatele i žalovaného. Žalovaný musí umožnit žadateli předložit v úplnosti důvody žádosti, a to mj. vhodně kladenými a neutrálními otázkami. Žadatel je naopak povinen předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu, odpovídat na otázky a jinak spolupracovat se žalovaným v průběhu pohovoru. Následně musí žalovaný nejprve posoudit, které skutečnosti a tvrzení jsou pro konkrétní žádost o mezinárodní ochranu relevantní. Poté, co určí relevantní skutečnosti a tvrzení, postupuje na základě získaných informací (z pohovoru i z jiných důkazů) žalovaný dvojím způsobem. Pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech žádosti o mezinárodní ochranu, žalovaný se nemusí dále hodnocením jednotlivých tvrzení a skutečností zabývat.

22. Jinak ovšem žalovaný musí posoudit jednotlivá tvrzení a skutečnosti. Prokazovat jednotlivé skutečnosti je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k žádosti maximální možné množství důkazů (včetně informací o zemi původu), a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, které je podporují. Rozhoduje-li žalovaný za důkazní nouze, je stěžejním důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele.

23. Důkazním standardem je při posuzování jednotlivých tvrzení i celé žádosti o azyl požadavek přiměřené pravděpodobnosti nežádoucího důsledku návratu do země původu, tj. bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý (srov. rozsudek SD EU ve věci C-440/25 Ebilum ze dne 4. 6. 2026). Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane, nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.

24. Důkazním standardem je při posuzování jednotlivých tvrzení i celé žádosti o doplňkovou ochranu požadavek skutečného nebezpečí, tj. že ve významném procentu případů obdobných situaci žadatele dojde k nežádoucímu následku, takže žadatel má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. Relevance vojenské služby pro přiznání mezinárodní ochrany 25. Vojenská služba ani samotná bezprostřední účast na bojových operacích nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Nepředstavují totiž ani pronásledování, ani vážnou újmu. Vojenská služba je naopak mezinárodně uznávanou povinností občana vůči jeho státu. To v zásadě platí i v případě výhrady svědomí, neboť za takové situace lze sice uvažovat o tom, že vojenská služba zásadně nemá být povinností, její vynucení však nepředstavuje pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu či vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 téhož zákona. K tomu by musely přistoupit další okolnosti, jako například nepřiměřené tresty, tresty diskriminační pro odpírače vojenské služby z náboženských důvodů, anebo předpoklad závažného a systémového porušování mezinárodního práva při bojových operacích, jichž by se žadatel musel účastnit (srov. např. rozsudky NSS č. j. 5 Azs 19/2020-45 ze dne 10. 12. 2021, č. 4304/2022 Sb. NSS; č. j. 5 Azs 158/2015-24 ze dne 17. 12. 2015, č. j. 2 Azs 17/2012-44 ze dne 7. 8. 2012, č. j. 5 Azs 4/2004-49 ze dne 29. 3. 2004). Relevantní újmou tedy není obecné nebezpečí přiměřeného trestního stíhání pro odpírače splnění legitimní povinnosti k obraně vlasti.

26. V souzeném případě žalovaný učinil skutková zjištění o situaci na Ukrajině z Informace OAMP Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 12. 1. 2026; zprávy MV ČR Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026; informace LANDINFO z 2. 5. 2025. Žalobce nenavrhl jiné důkazy a soud z vlastní činnosti nezjistil žádné novější podstatné informace.

27. Z těchto informací plynou skutkové závěry, které žalovaný učinil. Soud proto na úvahy žalovaného odkazuje: hlavní dělicí linie odvedených osob prochází mezi městy a venkovem, protože u venkovského obyvatelstva je snazší identifikovat vhodné brance. Informace o zemi původu tedy neprokazují tvrzení žalobce, je u něj z důvodu etnického původu vyšší pravděpodobnost diskriminačního odvodu.

28. Dále pak informace vypovídají o možnosti civilní služby, resp. služby beze zbraně. Vyhýbání se vojenské službě je potenciálně trestáno, a to i vyhýbání se z náboženských důvodů. V tomto ohledu však informace o zemi původu neprokazují zpřísnění trestů pro nějaké azylově relevantní skupiny. S ohledem na okolnosti se hrozba trestního stíhání jeví spíše jako nízká a uplatňovaná v zásadě obecně. Z toho pohledu tedy nebyl zjištěn ani prvek pronásledování (zpřísněné tresty), ani jeho vztah k azylově relevantnímu důvodu pronásledování (etnicita, náboženství). Obdobný náhled na tuto otázku sdílí i správní soudy a tribunály jiných členských zemí EU.1 29. Zároveň žalobce netvrdil, že by reálně hrozilo jeho nasazení do bojů, které by od něj vyžadovaly porušování zásadních pravidel mezinárodního práva v podobě páchání válečných zločinů. Ani soud nezjistil skutečnosti, z nichž by takové riziko vyplývalo.

30. Nelze přisvědčit námitce, že žalovaný se blíže nezabýval tím, že žalobce je romského původu a vyznává křesťanské náboženství. Romský původ žalobce v řízení před žalovaným netvrdil, odvolal se na něj až v žalobě. Skutková zjištění o zemi původu pak neprokazují pronásledování, ani jeho souvislost s azylově relevantními důvody jako je náboženství či etnický původ (srov. výše). Tyto námitky žalobce tak nemohou nic změnit na posouzení věci.

31. Důvody pro přiznání azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu tedy v případě žalobce dány nejsou. 1 Srov. např. rozhodnutí VG Minden sp. zn. 6 K 2333/24.A ze dne 18. 2. 2026; VG Bayreuth sp. zn. B 5 K 24.31929 ze dne 13. 10. 2025 (s dalšími odkazy na prejudikaturu různých německých správních soudů; ke dni vyhlášení tohoto rozsudku dostupné na https://milo.bamf.de). Dále pak rozhodnutí dánské odvolací komise pro uprchlíky sp. zn. Ukra/2025/13/MSI ze dne 25. 11. 2025 (ke dni vyhlášení tohoto rozsudku dostupné na https://caselaw.euaa.europa.eu/pages/viewcaselaw.aspx?CaseLawID=5708). Válečný konflikt na Ukrajině a ohrožení civilistů 32. Druhým případným důvodem pro přiznání mezinárodní ochrany žalobci je nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu pro vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu nerozlišujícího násilí v situaci mezinárodního ozbrojeného konfliktu.

33. Soud považuje za obecně známou skutečnost (a mezi stranami i nespornou), že na Ukrajině probíhají boje mezi ukrajinskými vojenskými jednotkami a jednotkami bojujícími ve prospěch Ruské federace. Tyto skutečnosti lze kvalifikovat jako mezinárodní ozbrojený konflikt. Zároveň soud považuje za obecně známou skutečnost, že ze strany Ruské federace jde o způsob boje porušující základní pravidla mezinárodního humanitárního práva, a to včetně povinnosti rozlišovat mezi kombatanty a civilisty. Tyto skutečnosti tedy lze hodnotit jako ohrožení civilistů z důvodů nerozlišujícího násilí.

34. V případě žalobce však nebyla prokázána vážnost tohoto nebezpečí v potřebné míře. Žalobce pochází ze Zakarpatské oblasti, kde jsou civilní oběti výjimečné. V této souvislosti žalovaný správně odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora EU:

35. Pro přiznání doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu musí žadateli v důsledku takového konfliktu hrozit vážná újma v podobě vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu válečného násilí. Míra potřebné individualizace se odvíjí od rozsahu konfliktu: V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity. Pokud ozbrojený konflikt nemá na území, z něhož žadatel pochází, charakter tzv. totálního konfliktu, musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem nerozlišujícího násilí bude právě on. (Srov. např. rozsudky NSS č. j. 5 Azs 28/2008-68 ze dne 13. 3. 2009, č. 1840/2009 Sb. NSS; č. j. 9 Azs 144/2022-38 ze dne 13. 10. 2022, č. 4409/2022 Sb. NSS).

36. Jedním z významných kritérií posouzení míry ohrožení civilistů je existence úmyslného napadání civilistů válčícími stranami, územní rozsah situace nerozlišujícího násilí, skutečné místo pobytu žadatele v případě jeho navrácení do dotyčné země nebo regionu, a také počet civilních obětí v porovnání s celkovým počtem jednotlivců, které tvoří obyvatelstvo této oblasti (srov. rozsudek SD EU ve věci C-901/19 CF, DN. proti SRN ze dne 10. 6. 2021).

37. Žalovaný v této souvislosti správně odkázal na závěry dvou českých vrcholných soudů, podle kterých agrese Ruské federace v její nedávné formě nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom je, zda samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025). Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva2 i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu (srov. judikaturu citovanou níže).

38. V poměrech případu žalobce plyne z informací o zemi původu, že Zakarpatská oblast je sice také cílem vzdušných útoků Ruské federace zaměřených i na civilní obyvatelstvo, intenzita je však nízká. Ukrajinská protivzdušná obrana je naopak poměrně efektivní. Civilní ztráty jsou z 63 % lokalizovány do frontových oblastí; v roce 2025 nebyla v Zakarpatské oblasti zaznamenána žádná civilní oběť.

39. Z obdobných skutkových zjištění v současné době a nedávné minulosti vycházejí i správní soudy a tribunály jiných členských zemí EU.3 40. Z toho pohledu tedy nebylo prokázáno, že ve významném procentu případů obdobných situaci žadatele dochází k nežádoucímu následku, takže žadatel má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. Existuje sice riziko, že obětí nerozlišujícího násilí bude i on, nicméně toto riziko je statisticky nízké. Žalobce přitom nepopsal žádné individualizující okolnosti, které by u něj osobně významně zvyšovaly riziko, že bude terčem nerozlišujícího násilí.

41. Z úřední činnosti (věci zajištění sp. zn. 35 A 10/2026) je ostatně soudu známo, že žalobce sám dne 9. 3. 2026 před orgány policie uvedl, že se na Ukrajinu vrátit může. Jediný důvod, pro který se nechce vrátit, je hrozba odvodu do armády. Stejné vyjádření je součástí i správního spisu v nynější věci mezinárodní ochrany. Ani sám žalobce tedy nepovažoval nebezpečí nerozlišujícího násilí za příliš významné.

42. Soud vzal v potaz usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 39/2026-23 ze dne 27. 5. 2026 týkající se Ukrajiny, neshledal jej nicméně aktuálním pro posouzení věci. Toto usnesení se výslovně vztahuje „k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022“, tj. stavu v roce 2026 neaktuálnímu. Tomu odpovídá, že necituje žádnou aktuální judikaturu ani informace o zemi původu, a nepodává ani přehled o aktuálním rozhodování krajských soudů, které se nejpozději od března 2026 převážně vyslovily ve prospěch proveditelnosti vyhoštění na Ukrajinu (tj. z jejich pohledu absentuje prokázané plošné nebezpečí pro život či lidskou důstojnost navrátilců).4 Krajský soud proto vnímá závěry usnesení č. j. 1 Azs 39/2026-23 úzce v tom smyslu, že Nejvyšší správní soud pouze potvrdil jako správný názor (zdejšího) krajského soudu o tom, že rozhodnutí o zajištění bylo vadné, protože vůbec neadresovalo otázku možného návratu na Ukrajinu. Touto vadou ovšem nyní napadené rozhodnutí zjevně zasaženo není. V. Závěr 2 Srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci F. G. proti Švédsku č. 43611/11 ze dne 23. 3. 2016, odst. 129; rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07 ze dne 28. 6. 2011, odst. 218. 3 Vedle rozhodnutí v pozn. č. 1 srov. VG Karlsruhe sp. zn. A 6 K 9149/25 ze dne 20. 1. 2026; VG Berlin sp. zn. 39 K 441/24 A ze dne 25. 8. 2025. 4 Srov. např. rozhodnutí KS v Ostravě č. j. 19 Az 6/2026-30 ze dne 6. 3. 2026; KS v Ústí nad Labem č. j. 175 A 8/2026-25 ze dne 28. 4. 2026; KS v Plzni č. j. 35 A 10/2026-63 ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026-48 ze dne 28. 4. 2026; MS v Praze č. j. 21 A 61/2025-23 ze dne 13. 1. 2026.

43. Žalovaný posoudil rozhodné otázky správně a jeho rozhodnutí netrpí ani vadami řízení. Soud proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 12. června 2026 Mgr. Jan Šmakal v.r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.