14 Co 235/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Martina Paška ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 332 900 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 11. 2024, č. j. 25 C 400/2019-332, a usnesení téhož soudu ze dne 23. 6. 2025, č. j. 25 C 400/2019-352

I. Rozsudek okresního soudu sea) ve výroku I. potvrzujeb) ve výroku II. mění potud, že náhrada nákladů řízení činí 370 290,40 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Usnesení okresního soudu se mění potud, že výše nákladů řízení činí 27 858 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 20 220 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 332 900 Kč s úrokem z prodlení z částky 70 700 Kč ve výši 10 % ročně od 16. 10. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 262 200 Kč ve výši 8,25 % ročně od 16. 1. 2021 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 330 550 Kč (výrok II.), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku p. č. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e. (žalovaný jej užívá k provozování autoopravny; dále též jen „autoopravna“), pozemku p. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba k bydlení č. p. , Anonymizováno, , pozemku p. č. , Anonymizováno, a pozemku p. č. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. (jiná stavba), vše v katastrálním území , adresa, (dále jen „nemovitosti“). Žalobkyně nemovitosti nabyla v průběhu manželství s žalovaným kupní smlouvou ze dne 26. 8. 2022. Rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne 22. 11. 2023, č. j. 18 C 204/2020-134, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne 3. 10. 2024, č. j. 14 Co 80/2024-192, 14 Co 81/2024-192, byla zamítnuta žaloba žalovaného na určení, že žalobou projednávané nemovitosti jsou ve společném jmění, resp. podílovém spoluvlastnictví účastníků. Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 11. 2024. Žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 14. 6. 2005 nájemní smlouvu na dobu neurčitou, předmětem nájmu byl „objekt autoopravny na adrese , adresa, “, žalovaný se zavázal platit nájemné ve výši 1 Kč ročně k poslednímu dni v roce na rok následný a uhradit všechny platby s provozem objektu s autoopravnou spojené, tj. vodu, elektřinu, plyn a pojištění objektu. Smlouvu účastníci uzavřeli na popud živnostenského úřadu, z důvodu podnikání žalovaného v nemovitostech, aby zde mohl mít svoje sídlo. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dnem 14. 5. 2019. Žalobkyně podala k soudu 6. 7. 2019 žalobu na vystěhování (vyklizení) žalovaného z nemovitostí s tvrzením, že je žalovaný po zániku manželství odmítá vyklidit a tyto nadále užívá. Žaloba o vyklizení nemovitostí byla žalovanému doručena do vlastních rukou 12. 7. 2019 na adrese , adresa, , tedy na adrese, kde se nachází nemovitosti. Na základě zjištění o podání žaloby o vyklizení nemovitostí a z obsahu tvrzení v této žalobě obsaženého, okresní soud učinil skutkový závěr, že žalobkyně žalovaného k vystěhování nemovitostí vyzývala v době po zániku manželství účastníků a současně v době předcházející období, za něž požaduje vydání bezdůvodné obohacení, tj. před 1. 7. 2019. Nemovitosti nejsou vyklizeny a řádně předány, včetně klíčů od nich, za účelem umožnění plného výkonu vlastnického práva žalobkyně. Výše obvyklého nájemného za užívání nemovitostí činí 70 700 Kč za období od 1. 7. 2019 do 30. 9. 2019 a 262 200 Kč za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020.

3. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), dle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1), a bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

4. Ponejprv se okresní soud jako předběžnou zabýval otázkou vlastnického práva k nemovitostem. Vyšel z výše označeného rozsudku okresního soudu ze dne 22. 11. 2023, neboť jím byla otázka vlastnického práva k nemovitostem pravomocně, pro účastníky závazně vyřešena. Tedy vycházel z toho, že vlastnicí nemovitostí je žalobkyně. Jelikož žalovaný bez souhlasu žalobkyně, resp. přes její výslovný nesouhlas, nemovitosti užívá i po rozvodu manželství účastníků, tj. po 14. 5. 2019, činí tak bez právního důvodu. Důvod užívání nemovitostí nebyla dle okresního soudu způsobilá založit ani smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená mezi účastníky stran prostor autoopravny, neboť ta je absolutně neplatná, poněvadž neobsahuje podstatné náležitosti daného typu smlouvy, a to určité označení předmětu nájmu a způsob platby nájemného, a byla uzavřena pouze formálně kvůli požadavku živnostenského úřadu, bez vážné vůle účastníků k založení nájemního poměru. Žalovaný tedy neměl žádný platný právní titul k užívání nemovitostí a užíval je v rozhodné době bez právního důvodu, byť byl k vyklizení nemovitostí prokazatelně vyzván nejpozději 12. 7. 2019, a na úkor žalobkyně se tímto užíváním bezdůvodně obohatil. Odmítl jako účelovou i námitku stran zdravotní indispozice žalovaného, protože nemovitosti nebyly vyklizeny ani po šesti letech od rozvodu. Žalovaný navíc opakovaně deklaroval, že nemovitosti vyklidit nehodlá, protože se považuje za jejich vlastníka, a to i přes pravomocné rozhodnutí soudu. Výši bezdůvodného obohacení okresní soud stanovil podle znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , ve výši obvyklého nájemného, zohledňujícího účel využití nemovitostí, ve výši 70 700 Kč za období od 1. 7. do 30. 9. 2019 a ve výši 262 200 Kč za období od 1. 1. do 31. 12. 2020. Náhradu nákladů řízení přiznal v plném rozsahu žalobkyni, když vyšel z toho, že byla úspěšná sice toliko částečně, avšak výše plnění závisela na znaleckém posudku. Za tarifní hodnotu vzal výši přiznaného plnění.

5. Napadeným usnesením, jež má povahu doplňujícího usnesení, okresní soud žalovanému podle výsledku řízení uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení, tvořených náklady znaleckého dokazování ve výši 35 217 Kč a vyplaceným svědečným ve výši 3 475 Kč, celkem částku 38 692 Kč do 15 dnů od právní moci usnesení.

6. Rozsudek i usnesení okresního soudu napadl žalovaný odvoláním, jímž se domáhá jejich změny tak, že bude žaloba zamítnuta a nákladové povinnosti uloženy žalobkyni, eventuelně jejich zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítá, že okresní soud neprovedl úplné dokazování, nesprávně zjistil skutkový stav a z provedených důkazů vyvodil nesprávné skutkové závěry, na jejichž základě věc nesprávně právně posoudil. Zdůraznil, že mezi účastníky probíhají další spory o vydání bezdůvodného obohacení za jiná období a o vyklizení nemovitostí. Poukázal na to, že o jeho žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem ze srpna 2020 bylo pravomocně rozhodnuto až v listopadu 2023, tak, že nemovitosti jsou výlučným vlastnictvím žalobkyně, a jemu nebylo přiznáno žádné vyrovnání, ačkoli prokázal, že financoval polovinu kupní ceny za nemovitosti. Má za to, že žalobkyně nemá právo na vydání bezdůvodného obohacení, dokud není pravomocně rozhodnuto o jeho povinnosti nemovitosti vyklidit. V řízení nebylo prokázáno, že nemovitosti užíval, zopakoval tvrzení, že je neužíval od srpna 2019, kdy byl hospitalizován po fyzickém napadení. Spotřeba energií i svědecké výpovědi podle něj svědčí o tom, že nemovitosti užíval pan Konopník, který byl ve věci slyšen jako svědek. Soud se nezabýval rozsahem užívání a bez dalšího uvěřil tvrzením žalobkyně. Dále okresnímu soudu vytýká, že věc dostatečně nezhodnotil z pohledu dobrých mravů, a to s poukazem na skutečnost, že z jeho prostředků byla zaplacena polovina kupní ceny nemovitostí, pročež byl přesvědčen, že jsou nemovitosti společné, a že jej žalobkyně při podpisu kupní smlouvy ujišťovala, že o své peníze nepřijde. V důsledku nesprávně zadaného znaleckého úkolu se znalec zabýval určením výše obvyklého nájemného za období, které nebylo předmětem řízení. Náklady s tím vzniklé by neměly být přednášeny na účastníky. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, navrhuje jejich nepřiznání žádnému z účastníků za užití § 150 o. s. ř., neboť je nemajetný, zatímco žalobkyně disponuje značným majetkem a nepřiznání náhrady nákladů by její poměry neovlivnilo.

7. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. ve věci samé a doplňující usnesení jako věcně správné potvrdil a ve výroku II. o nákladech řízení napadený rozsudek změnil potud, že žalobkyni bude přiznána náhrada za daň z přidané hodnoty za úkony učiněné jejím zástupcem v době, kdy ještě byl plátcem této daně.

8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“), bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek i usnesení okresního soudu podle § 212 a 212a o. s. ř. a odvolání žalovaného shledal nedůvodným.

9. Okresní soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku v § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť uvedl, čeho se žalobkyně domáhala a z jakých důvodů i jak se k věci vyjádřil žalovaný, vyložil, z jakých skutkových zjištění vycházel, z jakých důkazů tato zjištění učinil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Napadené rozhodnutí proto je přezkoumatelné a není důvodu jej rušit podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.

10. Okresní soud řízení nezatížil vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami, které by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí věci a jež by nebylo možno napravit v odvolacím řízení, a proto zde nebylo důvodu pro zrušení rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

11. Okresní soud z provedených důkazů učinil skutková zjištění odpovídající jejich obsahu, a proto odvolací soud z těchto zjištění, shora uvedených vycházel.

12. Lichou shledal odvolací soud námitku nesprávně zjištěného rozsahu užívání nemovitostí žalovaným. Je nesporné, že žalovaný nemovitosti fakticky, osobně užíval do 5. 8. 2019, v dalším období v nich již měl mít dle vlastního tvrzení toliko uložené věci, a to v prostorách autoopravy, což je ale rovněž způsob jejich užívání. Podstatné však je, že k ukončení užívání nemovitostí je třeba jak jejich faktické vyklizení, tak vzdání se dispozice s nimi, tedy jednání, jímž dá uživatel vlastníku najevo, že nemovitosti nadále nebude užívat a předá je do dispozice vlastníka. Žalovaný, jak plyne z provedeného dokazování, v nemovitostech měl svoje věci a dispozice s nimi se odmítal vzdát, ponechal si od nich klíče, v soudním řízení se domáhal určení svého (spoluvlastnického) práva k nim a v rozporu s tvrzením o jejich neužívání se vyjadřoval tak, že nemovitosti vyklidit nehodlá. Žalovaný tedy byl jejich uživatelem, a to bez ohledu na to, v jakém rozsahu a jak intenzivně je ve skutečnosti (fakticky) užíval.

13. Podle § 769 o. z. zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo, a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, popřípadě jiné právo, které je slabší než právo druhého manžela, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.

14. Podle § 37 odst. 1 zák č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, tj. ke dni 14. 6. 2005 (dále jen „obč. zák.“) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.

15. Podle § 39 téhož obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

16. Podle § 3 odst. 1 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, tj. ke dni 14. 6. 2005 (dále jen „zák. č. 116/1990 Sb.“), pronajímatel může nebytový prostor přenechat k užívání jinému (dále jen „nájemce“) smlouvou o nájmu (dále jen „smlouva“).

17. Podle § 3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb. smlouva musí mít písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá.

18. Podle § 3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb. pokud smlouva neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Otázka vlastnického práva k nemovitostem již byla vyřešena pravomocným rozsudkem výše označeným ve prospěch žalobkyně. Jak účastníci, tak soud jsou tímto rozsudkem vázáni (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a otázka vlastnického práva k nemovitostem ve vztahu mezi účastníky již nemůže být v jiném řízení znovu projednána (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Okresní soud proto správně vycházel z toho, že vlastnicí nemovitostí je žalobkyně.

22. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu o neplatnosti v řízení předložené smlouvy o nájmu nebytových prostor, a to pro vady spočívající v absenci určitého označení předmětu nájmu a ujednání o způsobu platby nájemného, které činí smlouvu absolutně neplatnou (§ 3 odst. 3 a 4 zák. č. 116/1990 Sb.). Jelikož žalovaný není vlastníkem nemovitostí, svědčilo mu k nim, nacházela-li se v nich rodinná domácnost účastníků ve smyslu § 743 o. z., právo bydlení (§ 744 o. z.), které však nejpozději rozvodem zaniklo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017; rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 8 C 149/2016, v němž soud dovodil, že právo bydlení zaniká až uplynutím lhůty stanovené v soudním rozhodnutí k vyklizení obydlí, je v rozporu s výše označenou právní úpravou i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, nadto, oproti projednávané věci, šlo o situaci, kdy žalobkyně žalovaného nevyzvala k vyklizení nemovitostí), žalovaný nemovitosti nadále užíval bez právního důvodu a žalobkyni vzniklo právo domáhat se vyklizení žalovaného (§ 769 o. z.). Okresní soud tak učinil správný závěr o tom, že po rozvodu manželství účastníků, resp. v období, za které žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného obohacení, užíval žalovaný nemovitosti bez právního důvodu, resp. na základě právního důvodu, který odpadl, a že žalobkyně má vůči němu právo na vydání toho, oč se užíváním jejích nemovitostí bezdůvodně obohatil (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4738/2008). Výši bezdůvodného obohacení okresní soud správně stanovil ve výši obvyklého nájemného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 892/2009) a správně, v návaznosti na žalobkyní učiněné výzvy k plnění, určil okamžik prodlení a od něho se odvíjející nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení, včetně jeho výše (§ 1958 odst. 2, § 1968 a § 1970 o. z. a § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb.).

23. Odvolací soud neshledal ani tvrzený rozpor žalobního požadavku s dobrými mravy, který by případně bylo lze posoudit jako zneužití práva, jež ve smyslu § 8 o. z. nepožívá právní ochrany. Žalobce jednak, jak uvádí okresní soud, musel být, s ohledem na zjištěné okolnosti, s nabytím nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně srozuměn, především pak nebyl s ochranou svého práva, jež mohla založit žalovaným namítaná investice do pořízení nemovitostí žalobkyně, odkázán na toto řízení, či na řízení o určení vlastnického práva nemovitostem, nýbrž mohl přímo uplatnit svůj nárok z takové investice. Že tak neučinil a přes okolnosti nabytí nemovitostí žalobkyní, jež mu byly v době zahájení řízení známy, trval na určení jeho vlastnického práva k nemovitostem, jde toliko k jeho tíži, uplatnění práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, jež se žalovanému dostalo užíváním nemovitostí, to však nemravným nečiní a nelze jej posoudit jako zneužití práva, jež by nepožívalo právní ochrany.

24. Pokud jde o nákladový výrok, okresní soud správně náhradu nákladů řízení přiznal žalobkyni, kterou je třeba považovat, s ohledem na skutečnost, že co do základu byla žaloba důvodná a výše plnění závisela na znaleckém posudku, za úspěšného účastníka řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Okresní soud stanovil náklady řízení ve správné výši, pouze nesprávně nepřiznal náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a hotových výdajů zástupce žalobkyně za celkem 19 úkonů právní služby, jež zástupce žalobkyně učinil v době do 5. 9. 2022 (stran konkrétních úkonů viz odst. 38 odůvodnění napadeného rozsudku), kdy ještě byl plátcem uvedené daně, za které mu náhrada této daně podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. náleží (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1501/24). Za každý z 19 úkonů právní služby zástupci náleží odměna ve výši 9 660 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč [§ 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jen „a. t.“, ve znění účinném do 31. 12. 2025], za 19 úkonů jde o částku 189 240 Kč, z níž 21% daň z přidané hodnoty činí 39 740,40 Kč. Celkem tak žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení ve výši 370 290,40 Kč (již přiznaných 330 550 Kč + náhrada za 21% DPH ve výši 39 740,40 Kč).

25. Výjimečné důvody pro odepření práva na náhradu nákladů řízení ve věci úspěšné žalobkyni podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal. Aplikace uvedeného usnesení je na místě, pokud to odůvodňují okolnosti případu, poměry osoby k náhradě nákladů povinné a nebude-li odepřením náhrady osoba oprávněná nepřiměřeně poškozena. V projednávané věci není splněn již první z uvedených předpokladů, tedy nejsou zde dány okolnosti věci odepření náhrady odůvodňující. Ty nelze spatřovat v tom, že žalovaný investoval do pořízení nemovitostí žalobkyně, neboť měl právní nástroje, jak se případného práva z této investice plynoucího domáhat. Že tak neučinil a výsledek je takový, že on je povinen pohledávku žalobkyně platit a sám vůči žalobkyni přiznanou pohledávku nemá, je toliko důsledkem postupu žalovaného, který nelze klást žalobkyni k tíži ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Pokud není naplněn již první z předpokladů pro aplikaci § 150 o. s. ř., jež musí být splněny současně, již nemá význam zabývat se splněním předpokladů dalších, neboť by to na závěru o tom, že není na místě žalobkyni náhradu nákladů řízení odepřít ani zčásti, nic nezměnilo.

26. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil a ve výroku II. jej podle § 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiam změnil potud, že náhradu nákladů řízení určil ve správné výši, jinak jej (tj. co do základu, lhůty a místa plnění, jež byly určeny v souladu s § 160 odst. 1 a 149 odst. 1 o. s. ř.) i v tomto výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

27. Okresní soud podle výsledku řízení správně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. žalovanému doplňujícím usnesením uložil povinnost zaplatit náklady, jež v řízení platil stát. Důvodnou však odvolací soud shledal námitku nesprávně zadaného znaleckého posudku stran období, za které má být výše bezdůvodného obohacení zjišťována, pročež odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiím změnil napadené usnesení potud, že výši nákladů státu vynaložených na znalečné snížil o poměrnou část, odpovídající poměru „navíc“ zjišťovaného období k celkové době, za kterou znalec výši obvyklého nájemného zjišťoval.

28. Jelikož byla žalobkyně v odvolacím řízení zcela úspěšná, má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za užití § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, jež činí 20 220 Kč a sestává z odměny jejího zástupce za 2 úkony právní služby po 9 660 Kč [vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu – § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a 11 odst. d) a g) a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025], a 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 a. t.). Lhůtu k plnění odvolací soud určil v trvání 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť neshledal důvody pro stanovení lhůty delší (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), náhrada je splatná k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).