84 Co 12/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená obecným zmocněncem Jméno zmocněnce , nar. Datum narození zmocněnce bytem Adresa zmocněnce proti žalovaným:

1. Jméno žalované , narozený dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A 2. Jméno advokáta B , narozená dne Datum narození advokáta B bytem Adresa advokáta B zastoupená advokátem Jméno advokáta C sídlem Adresa advokáta C 3. Jméno advokáta D , narozený dne Datum narození advokáta D bytem Adresa advokáta D zastoupený advokátem Jméno advokáta E sídlem Adresa advokáta E 4. Jméno advokáta F , narozený den datum bytem Adresa advokáta F zastoupený advokátem Jméno advokáta G sídlem Adresa advokáta G 5. Jméno advokáta H , narozená dne Datum narození advokáta H bytem Adresa advokáta H o určení dědického práva, k odvolání žalobkyně a žalovaných 1.-4. proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. srpna 2025, č. j. 36 C 152/2023-391, I. Rozsudek okresního soudu se:a) ve výroku I. o věci samé potvrzuje,b) ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mění potud, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaným 1.-4., k rukám jejich zástupce , Jméno advokáta C, , advokáta se sídlem v , adresa, , částku 75 584,15 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku rozsudek okresního soudu potvrzuje,c) ve výroku III. o náhradě nákladů řízení státu mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v , adresa, na náhradě nákladů řízení částku 39 398 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1.-4., k rukám jejich zástupce , Jméno advokáta C, , advokáta se sídlem v , adresa, , na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27 920 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.III. Žalobkyně a žalovaná 5. nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že jsou společně s žalovanou 5. závětními dědičkami , jméno FO, , nar. , datum, , zemř. , datum, (dále již jen „zůstavitel“), z jeho závěti datované dnem , datum, (výrok I. rozsudku okresního soudu). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a všem účastníkům uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v , adresa, náklady řízení ve výši 6 566,33 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě podané žalobkyní na základě výzvy dědického soudu (Okresní soud v , adresa, ) učiněné usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , za situace, kdy zůstavitel měl zanechat vlastní rukou psanou závěť datovanou dnem „, datum, “, kterou nepovažovali za platné právní jednání zůstavitele žalovaní 1.-4., kteří poukazovali na obsahové nedostatky závěti (nedostatečná identifikace zůstavitele a dědiců, resp. majetku, o němž bylo pořízeno, nesprávné datum sepisu závěti), na špatný zdravotní stav zůstavitele v době sepisu závěti, resp. jeho ovlivnění opiáty (aniž by však tvrdili, kdy závěť byla sepsána), zejména však tvrdili, že zůstavitel zanechal další závěť a žalovaný 3. zpochybnil pravost závěti (žalovaný , Jméno advokáta D, tvrdil, že není psána rukou zůstavitele). Žalovaná 5., která závěť zůstavitele považovala za jeho platné a pravé jednání (stejně jako žalobkyně), byla rovněž dědickým soudem vyzvána k podání žaloby, žalobu však nepodala.

3. Okresní soud při svém rozhodování vyšel ze skutkového stavu, podle něhož zůstavitel sepsal vlastní rukou závěť datovanou dnem , datum, , jíž byla „hlavní dědičkou“ ustavena žalobkyně, ostatní účastníci, další neteře a synovci zůstavitele, dědili pouze malým dílem - tou závětí zůstavitel odkázal veškerý movitý i nemovitý majetek žalobkyni, a to se dvěma výjimkami, kdy nemovitosti – pole v katastru obce , adresa, „rozdělil“ rovným dílem mezi žalobkyni a žalovanou 5. a finanční prostředky z životního pojištění rovným dílem rozdělil „mezi všemi šesti dědici“ (těchto šest dědiců nijak blíže nekonkretizoval). V závěti je dále uvedeno, že pořizovatel žádá dědičku „, jméno FO, .“, aby zařídila „likvidaci pozůstatků ve vhodném krematoriu spálením, pohřeb bez obřadu a popel byl vhozen do odpadu“. Tato závěť je dle závěrů znaleckého posudku, zpravovaného , tituly před jménem, , jméno FO, , znalkyní z oboru písmoznalectví, pravou závětí zůstavitele. V řízení vyšlo dále najevo, že zůstavitel sepsal ještě jinou závěť, a to s obsahem, že dědí všichni synovci a neteře, tedy všichni účastníci tohoto řízení, rovným dílem. Okresní soud dospěl k závěru, že obě tyto závěti s ohledem na jejich obsah nemohou obstát vedle sebe, kdy není ani zřejmé, zda některá ze závětí byla zůstavitelem odvolána nebo případně zničena. Zůstavitel pořídil pro případ své smrti nejméně dvě závěti se zcela odlišným obsahem, jednu z nich předložila žalobkyně, druhá závěť soudu předložena nebyla, ostatně nikdo z účastníků ji dle svého vyjádření nikdy neviděl.

4. Okresní soud dále uvedl, že z dokazování není zřejmé, která ze závětí byla pořízena později, když datum na závěti předložené žalobkyní není zcela zjevně správné, „nejméně pokud se jedná o rok , rok, “, nicméně okresní soud má i pochybnosti o datu 15. 9., neboť, jak uvedla svědkyně , jméno FO, , tuto závěť viděla u zůstavitele doma ještě před jeho hospitalizací v nemocnici, kam byl převezen dne , datum, . U druhé závěti, která nebyla soudu předložena, rovněž není zřejmé, kdy byla sepsána. Dle okresního soudu se tak muselo stát v období mezi 3. až , datum, , kdy zůstavitel pobýval na infekčním oddělení ústecké nemocnice. Pravděpodobným se jeví datum , datum, , kdy jej naposledy navštívila svědkyně , jméno FO, , když zároveň z lékařské zprávy ze dne , datum, vyplývá, že zůstavitel již závěť sepsal. Jak z lékařské zprávy, tak i z výpovědi svědkyně, vyplývá, že závěť chtěl sepsat před operací (amputací nohy); přesné datum sepisu závěti se však zjistit nepodařilo. Vzhledem k tomu je prakticky vyloučeno, že by závěť předložená žalobkyní byla vyhotovena , datum, , tedy že by závěť obsahovala chybu pouze v roce sepsání, když v té době měl sepsat závěť jinou, zcela jiného obsahu. Není tak zřejmé, kdy byla závěť předložená žalobkyní sepsána, není vyloučeno, že se jedná o původní závěť, kterou viděla svědkyně u zůstavitele doma, ale lze si i (spekulativně) představit, že tuto závěť zůstavitel sepsal až dodatečně jako třetí závěť, když si druhou závěť nakonec rozmyslel a sepsal opět závěť obdobného obsahu jako byla závěť první. Proto se právě tato závěť nacházela v osobních věcech zůstavitele po jeho úmrtí.

5. Skutkové zjištění stran sepisu další (fyzicky nepředložené) závěti okresní soud čerpal zejména z výpovědi svědkyně , jméno FO, , lékařských zpráv týkajících se zdravotního stavu, resp. hospitalizace (od 3. do , datum, ) zůstavitele v , podezřelý výraz, v , adresa, a záznamu o sociální péči , právnická osoba, . Ze záznamu o sociální péči „vytištěného dne , datum, “, včetně doplnění ze dne , datum, , zjistil, že dne , datum, si zůstavitel přál sepsat závěť a o zprostředkování požádal svoji pečovatelku , jméno FO, , ke které má důvěru a považuji ji za osobu blízkou. Z lékařské zprávy , právnická osoba, . (poukazu na vyšetření a zápisu) ze dne , datum, vyplývá, že zůstaviteli hrozí amputace pravé dolní končetiny pro nekrózu, že žádal sepsat závěť a závěť sepsal. , jméno FO, jako svědkyně potvrdila, že zůstavitel (před zmiňovanou hospitalizací) žil sám, příbuzní ho moc nenavštěvovali, mluvil o nich. Svědkyně zůstaviteli jako dobrovolnice nakupovala, jezdila s ním po lékařích, občas mu uklidila. Asi po půl roce, v srpnu , rok, , k zůstaviteli nastoupila jako placená pečovatelka zařízení , právnická osoba, . Zůstavitel jí sdělil, že jedna neteř po něm chce, aby napsala závěť, tu skutečně ještě doma napsal, schválně do ní napsal, že chce být vysypán do „kanálu“ – u sepisu této závěti svědkyně nebyla přítomna, avšak zůstavitel jí tuto závěť ukázal – poté, co svědkyni bylo umožněno nahlédnout do závěti datované dnem , datum, , svědkyně potvrdila, že se jedná o závěť, kterou měl zůstavitel doma, doplnila, že se oba „nasmáli u toho, že chce vysypat do odpadu“. Později v září , rok, v nemocnici, kdy zůstavitel svědkyni nahlásil jako kontaktní osobu, zůstavitel vlastní rukou sepsal za přítomnosti svědkyně další závěť, kterou datoval a podepsal, touto závětí svůj majetek rozdělil rovným dílem mezi 5 nebo 6 konkrétně v závěti uvedených osob, závěť vedle zůstavitele podepsala i svědkyně a lékař, závěť zůstala u zůstavitele.

6. Okresní soud výpověď svědkyně , jméno FO, hodnotil jako zcela věrohodnou, neboť svědkyně vypovídala spontánně, její verbální projev korespondoval s projevem neverbálním, adekvátně reagovala na dotazy soudu i účastníků řízení či jejich zástupců. Svědkyně je navíc osobou, která nemá žádný osobní zájem na výsledku řízení a obsah její výpovědi korespondoval s důkazy listinnými. Vypověděla, že do nemocnice (v době pandemie) za zůstavitelem chodila přes balkon, možnost návštěv přes balkon potvrzuje i sama nemocnice (na tomto místě okresní soud poukázal na záznamy o sociální péči a sdělení nemocnice podané v rámci emailové korespondence vedené okresním soudem a nemocnicí). Nemocnice také potvrdila, že svědkyně zůstavitele v nemocnici navštěvovala (na tomto místě okresní soud poukázal na sdělení nemocnice podané v rámci emailové korespondence vedené okresním soudem a nemocnicí). O jejích návštěvách u zůstavitele svědčí rovněž výkaz práce svědkyně ze září , rok, . Výpověď svědkyně byla dle okresního soudu zcela přesvědčivá i v části, kdy svědkyně hovořila o obou závětech zůstavitele. Ačkoliv si – zcela logicky, s ohledem na časový odstup od události – nepamatovala přesná data sepisu závětí a jména, pamatovala si dobře zvláštnosti a přání zůstavitele. Ohledně předložené závěti datované dnem , datum, si pamatovala, že zůstavitel chtěl „vysypat do kanálu“. Ohledně další závěti věděla dobře, že zůstavitel chtěl svůj majetek rozdělit spravedlivě mezi všechny své neteře a synovce. Také zcela hodnověrně popsala, kde a jak závěť sepisoval a jak mu s tím pomáhala. Že chtěl zůstavitel sepsat v nemocnici závěť a také že ji sepsal a že s tím chtěl pomoci od svědkyně, vyplývá též z lékařských zpráv nemocnice. Z rukou psaného lístečku dále vyplynulo, že si zůstavitel připravil seznam dědiců s jejich jmény a adresami.

7. Okresní soud uzavřel, že nemá pochybnost o tom, že zůstavitel pořídil pro případ své smrti nejméně dvě závěti se zcela odlišným obsahem. Jednu z nich předložila žalobkyně, druhá závěť soudu předložena nebyla, z dokazování není zřejmé, která ze závětí byla pořízena později; z výpovědi svědkyně , jméno FO, se spíše nabízí, že předmětná (předložená) závěť byla sepsána dříve a byla později sepsanou závětí zrušena.

8. Po právním posouzení věci dle § 1494 odst. 1, § 1532, § 1533, § 1534, § 1575, § 1576, § 1577, § 1578 a § 1580 občanského zákoníku okresní soud žalobě, byť byla podána včas, tj. ve lhůtě vyplývající z usnesení dědického soudu, jímž byla žalobkyně (a žalovaná 5.) vyzvána k podání žaloby na určení dědického práva, nevyhověl s odůvodněním, že v dané situaci si konkurují dvě závěti, kdy u žádné není zřejmé, kdy přesně (tj. který den, měsíc a rok) byla sepsána, především se nepodařilo prokázat, která ze závětí je novější, což by jinak vedlo k závěru, že dříve sepsaná závěť byla zrušena (§ 1576 občanského zákoníku). Zásadní nemůže být pouze ta skutečnost, že byla fyzicky předložena jen závěť datovaná dnem , datum, , když jak vyplývá z judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ), dědění ze závěti je možné i když závěť fyzicky již neexistuje, resp. byla-li ztracena. To, že závěť, u jejíhož sepsání byla přítomna svědkyně , jméno FO, , nebyla předložena soudu, neznamená, že by se nejednalo o platnou závěť, resp. že by platnosti pozbyla. Měla-li by závěť platnosti pozbýt (správněji - měla-li by závěť být odvolána), bylo by třeba, aby jí zůstavitel sám zničil (§ 1578 občanského zákoníku). Zničení závěti jiným způsobem nebo její ztráta či nenalezení nemá na platnost závěti vliv. Nebylo prokázáno, že by zůstavitel tuto závěť, byť fyzicky nepředloženou, zničil. Proto jen z toho, že soudu byla předložena jen závěť datovaná dnem , datum, , nelze dovozovat, že by ona druhá závěť byla zničena, a právě tato závěť měla být závětí poslední. Nelze např. vyloučit, že druhá závěť byla ztracena, nebo že jí zůstavitel svěřil třetí osobě, která jí nepředložila. Jiným slovy, skutečnost, že byla předložena jen závěť datovaná dnem , datum, , neznamená, že by právě proto šlo o jedinou platnou závěť.

9. Okresní soud uzavřel, že byla prokázána existence dvou závětí, které si odporují a u kterých není zřejmé, kdy byly sepsány. V intencích ust. § 1494 odst. 1 občanského zákoníku proto dospěl k závěru, že obě závěti jsou z tohoto důvodu neplatné; z téhož důvodu žalobu zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení okresní soud rozhodl za použití § 150 o. s. ř., podle něhož úspěšným žalovaným 1.-4., kteří by měli právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1. o. s. ř., toto právo nepřiznal při zohlednění skutečnosti, že žaloba byla žalobkyní podána proto, že žalovaní 1.-4. zpochybňovali pravost žalobkyní předložené závěti, její pravost však byla znaleckým posudkem prokázána, a pokud by nebylo jiných skutečností, které vyšly v řízení najevo, a které žalobkyně nemohla před zahájením řízení vědět (existence další závěti), byla by žalobkyně (a s ní i žalovaná 5.) v řízení úspěšná. Pokud jde o žalovanou 5., ta se žalobou uplatněnému nároku nebránila, vystupovala na straně žalované pouze formálně „z procesních důvodů“ a náhradu nákladů řízení nepožadovala. Okresní soud proto – s přihlédnutím ke všem okolnostem věci – považoval za spravedlivé, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení.

11. Jde-li o náklady řízení státu (náklady za vyhotovený znalecký posudek z oboru písmoznalectví) ve výši 39 398 Kč, okresní soud uvedl, že se mu v dané věci jeví spravedlivým, aby tyto náklady nesl každý z účastníků řízení rovným dílem, byť žalobkyně byla v řízení neúspěšná a dle úspěchu ve věci by tak měla nést náklady na posudek sama. Zdůraznil, že to byli žalovaní 1.-4., kdo pravost žalobkyní předložené závěti rozporoval, kvůli nim byl posudek vypracován, a závěry znaleckého posudku svědčí o tom, že se skutečně jednalo o pravou závěť zůstavitele. Žaloba pak byla zamítnuta z jiného důvodu, než že by žalobkyně neunesla své břemeno důkazní ohledně pravosti jí předložené závěti.

12. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Zdůraznila, že grafologický posudek , tituly před jménem, , jméno FO, potvrdil pravost žalobkyní předložené holografní závěti zůstavitele, kdežto závěť, jejíž existenci tvrdí žalovaní, předložena nebyla, proto k této závěti neexistuje „text a není k dispozici grafologický posudek, neproběhl notářský zápis … ani předepsaná forma, chybí nezainteresovaní a důvěryhodní svědci a jejich výslechy“. Dále poukázala na nemocniční záznam z , datum, , v němž zůstavitel souhlasil s amputací za předpokladu sepsání závěti před operačním výkonem, a na konzilium ze dne , datum, , které potvrzuje, že zůstavitel bez obtíží závěť sepsal, když tyto listiny vyhotovené nemocnicí podporují dataci , datum, , pravost závěti i pořizovací způsobilost zůstavitele. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že listiny předložené v řízení prokazují přítomnost svědkyně , jméno FO, v nemocnici či sepsání závěti zůstavitelem v nemocnici, žalobkyně má za to, že ani teoretická přítomnost svědkyně v nemocnici neprokazuje skutečný, svobodný, vážný, určitý a srozumitelný projev vůle zůstavitele. Žalobkyně nesouhlasila s hodnocením výpovědi svědkyně , jméno FO, okresním soudem, poukázala na skutečnost, že svědkyně jako pečovatelka měla porušovat zákaz návštěv v nemocnici s rizikem zavlečení nákazy v době pandemie, svědkyně má osobní prospěch ze závěti, s jejímž sepisem měla pomáhat, což ukazuje „na nepřiměřený vliv osoby, která z testamentu profituje“, pročež výpověď svědkyně musí být posuzována „mimořádně kriticky a doplněna dalším dokazováním“. Okresní soud šetřil okolnosti sepisu údajné pozdější závěti a nezjistil přítomnost svědků u sepisu, což je v rozporu s tvrzením svědkyně, kdy uvedla, že spolu s ní závěť podepsala i sestřička či lékař. Žalobkyně dále uvedla, že svědkyně , jméno FO, byla v závěti uvedena jako dědička, což představuje „přímý konflikt zájmů, který napadá důvěryhodnost a formální správnost listiny, což způsobuje neplatnost“. Dále poukázala na dopis svědkyní zaslaný soudnímu komisaři pověřenému projednání pozůstalosti po zůstaviteli, který vznikl za spolupráce žalovaného 3. a svědkyně poté, co bylo odvolacím soudem v pozůstalostním řízení rozhodnuto o platnosti žalobkyní předložené závěti. Žalobkyně je názoru, že okresní soud „zrušil“ obě závěti bez řádného odůvodnění, když výslech svědkyně , jméno FO, byl návodný a manipulativní a výpověď svědkyně neurčitá, neboť svědkyně si nepamatovala počet dědiců (uvedla, že jich bylo 5 nebo 6), žalobkyně má podezření „z falšovaných aktivit“ svědkyně a žalovaného 3. Dle žalobkyně je zřejmé, že svědkyně byla předem poučena, vypovídala v souladu „s dřívějšími účelovými spekulacemi“ žalovaného 3., byla připravena na otázky, seznámena s obsahem závěti předložené žalobkyní a že se dopustila křivé výpovědi. Žalobkyně dále okresnímu soudu vytýkala, že se nezabýval jejím nárokem na náhradu nákladů vynaložených na správu pozůstalosti, že nesprávně vyhodnotil význam listiny psané písmem shodným s písmem předložené závěti, tedy lísteček se seznamem dědiců, kde u jména žalobkyně je poznámka „hlavní dědička“, že okresní soud chybně zaměnil výkaz práce pečovatelky v domácnosti zůstavitele za výkaz návštěv v nemocnici, dále že nezvažoval okolnost, proč by zůstavitel usiloval o sepsání závěti se stejným právním účinkem jako je dědění ze zákona. Žalobkyně dále okresnímu soudu vytkla, že odmítl výslech jí navrženého svědka, aniž by to řádně odůvodnil v rámci napadeného rozsudku (k dotazu odvolacího soudu při jednání žalobkyně prostřednictvím svého zástupce uvedla, že nenavrhovala výslech svědka, nýbrž výslech žalované 5.). Žalobkyně uzavřela, že neexistující závěť nemůže vyvolat žádné právní účinky a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu zrušil a rozhodl tak, že prohlásí předloženou závěť za závaznou a nařídí dědění podle této závěti, dále aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení a „uložil ostatním dědicům povinnost přispět na náklady „správy dědictví“ úhradou skutečně vynaložených nákladů žalobkyní, včetně u úroků z prodlení a nákladů řízení“.

13. Rovněž žalovaní 1.-4. napadli rozsudek okresního soudu odvoláním, odvolání směřovali do výroků o nákladech řízení, kdy zejména nesouhlasili s aplikací § 150 o. s. ř. Uvedli, že za situace, kdy žaloba žalobkyně byla zamítnuta, okresní soud dovodil neplatnost obou závětí, žalobkyně po celé řízení trvala na podané žaloby a žalobu nevzala zpět, kdežto žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby, a tudíž byli v řízení úspěšní, nepovažují rozhodnutí o nákladech řízení za souladné se zákonem. Zdůraznili, že aplikace § 150 o. s. ř. je doktrínou i judikaturou považována za výjimku z pravidla plynoucího z § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je strana, která neměla ve věci úspěch, povinna hradit náklady řízení straně, která úspěch měla. Při aplikaci § 150 o. s. ř. musí soud na věc nahlížet pohledem úspěšného účastníka, přihlížet zejména k majetkovým, sociálním a osobním poměrům všech účastníků, k okolnostem vedoucím k uplatnění nároku a k postoji účastníků v průběhu řízení. Jako důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným 1.-4. okresní soud uvedl jen to, že žalovaní 1.-4. zpochybňovali pravost žalobkyní předložené závěti, znalecký posudek pravost závěti potvrdil a žaloba byla zamítnuta z jiného důvodu (existence další závěti), o kterém žalobkyně před podáním žaloby nevěděla. Žádná z těchto okolností však nenaplňuje předpoklady pro aplikaci § 150 o. s. ř., žalovaní se pouze legitimně bránili žalobě a uplatnili své pochybnosti o závěti i tvrzení o existenci závěti další, nevedli spor šikanózním způsobem, nepoctivě, nezneužili právo či jinak nezavinili vznik sporu tak, aby je bylo možno sankcionovat odejmutím nákladů. Žalovaní 1.-4. spor nevyvolali, nýbrž žalobkyně se aktivně rozhodla podat žalobu a po celou dobu řízení na ní „tvrdohlavě“ trvala, včetně závěrečného návrhu předneseného před okresním soudem. Žalovaní 1.-4. poukázali dále na skutečnost, že okresní soud nedal stranám procesní prostor k vyjádření se k případné aplikaci § 150 o. s. ř., tedy že postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Jde-li o rozhodnutí o nákladech státu, podle § 148 o. s. ř. má stát právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení proti účastníkům, kteří nesplňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Okresní soud se při rozhodování o nákladech řízení státu od uvedeného odchýlil a nerozhodl dle výsledku řízení, tj. na základě skutečnosti, že řízení prohrála žalobkyně. Z těchto důvodů žalovaní 1.-4. navrhli, aby odvolací soud výrok II. rozsudku okresního soudu změnil tak, že jim vůči žalobkyni přizná plnou náhradu nákladů řízení, a výrok III. změnil tak, že náklady řízení vzniklé státu uloží k úhradě žalobkyni.

14. Žalovaní 1.-4. se dále vyjádřili k odvolání žalobkyně, nesouhlasili s ním a navrhli proto potvrzení rozsudku okresního soudu ve výroku o věci samé. Uvedli, že v civilním procesu neplatí dogma, že co není předložené jako listina neexistuje, existence a obsah právně významné skutečnosti může být prokázán jakýmkoliv přípustným důkazem, závěť se může ztratit, právní řád s tím počítá a okresní soud to v odůvodnění výslovně řeší. Ve věci nešlo o holé tvrzení žalovaných, ale o ucelený řetězec důkazů, na němž okresní soud závěr o existenci další závěti postavil (několikeré zdravotní záznamy, sdělení pečovatelky a její výpověď, přípravné podklady se seznamem dědiců apod.). K námitce žalobkyně, že závěť zůstavitele obsahuje drobnou a snadno napravitelnou chybu, kdy namísto roku , rok, uvedl rok , rok, , žalovaní 1.-4. uvedli, že to by platilo jen tehdy, pokud by neexistovala další odporující závěť a datum tak nebylo právně významné. Jenže v daném případě datum sepisu závětí významné je, neboť je zde více odporujících si závětí, u nichž je významné pořadí jejich pořízení. Z tohoto důvodu proto nelze mechanicky opravit rok sepisu závěti a tím mít věc za vyřešenou. Zdůraznili, že okresní soud vysvětlil, proč v dané důkazní situaci nelze dojít k přesvědčivému závěru o skutečném datu pořízení žalobkyní předložené závěti, když jde o přesně ten typ situace, na kterou dopadá § 1494 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaní 1.-4. rovněž nesouhlasí s žalobkyní namítá-li nevěrohodnost slyšené svědkyně a nemožnost návštěv svědkyně u zůstavitele. Odvolání v této části podle nich stojí na spekulacích a emotivních konstrukcích, nikoli relevantním zpochybnění skutkových zjištění. Doplnili, že v řízení se řeší určení dědického práva, nikoli vypořádání údajných regresních nároků ze správy pozůstalosti.

15. Rovněž žalobkyně se vyjádřila k odvolání žalovaných 1.-4., uvedla, že žalovaní 1.-4. v rámci své argumentace účelově neuvádí nebo dokonce převrací podstatné okolnosti a postoj účastníků v řízení. Byla to především žalobkyně, kdo se musel v řízení bránit nepodloženým „lžím, pomluvám a dehonestacím“ ze strany žalovaného 3., které svědčí o jeho šikanózním přístupu. Žalobkyně byla dále „vystavena nepodloženým lžím“ při výslechu svědkyně, je to proto ona, kdo se v řízení stal terčem „nenávistných projevů“ jen proto, že se musela obrátit na soud s určovací žalobou v souvislosti se závětí, ve které ji zůstavitel označil za hlavní dědičku. Musela se bránit též nepodloženému tvrzení, že údajná konkurenční závěť je nedostupná z jejího přičinění, což způsobuje její dědickou nezpůsobilost Žalobkyně naopak vždy vystupovala korektně, jednala v dobré víře, oproti žalovaným „splnila“ důkazní břemeno. Odvolání žalovaných 1.-4. žalobkyně považuje za irelevantní i v kontextu té skutečnosti, že žalobkyně rozsudek okresního soudu napadla odvoláním ve výroku o věci samé.

16. Žalovaná 5. souhlasila se stanoviskem žalobkyně a s tím, aby žalobkyně dědila po zůstaviteli.

17. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání byla podána osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.), jsou přípustná (§ 201, § 202 o. s. ř.) a byla podána v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k následujícím závěrům.

18. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž závěry, které učinil okresní soud a které jej vedly k závěru o nedůvodnosti podané žaloby, považuje odvolací soud za správné, když okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci samé. Odvolací soud má za to, že okresní soud řádným způsobem hodnotil provedené důkazy, zejména se správně zabýval věrohodností a obsahem svědecké výpovědi , adresa, , odvolací soud v hodnocení slyšené svědkyně ze strany okresního soudu neshledal žádné pochybení - odvolací soud nepovažuje za nesprávný závěr okresního soudu, že výpověď svědkyně je výpovědí věrohodnou, že svědkyně vypovídala spontánně, že adekvátně reagovala na dotazy soudu i účastníků řízení či jejich zástupců, resp. že svědkyně je osobou, která nemá na výsledku řízení žádný osobní zájem a že obsah její výpovědi korespondoval s důkazy listinnými (odvolací soud v této souvislosti odkazuje na správné odůvodnění rozsudku okresního soudu v bodě 26.). Rovněž má za to, že okresní soud na základě provedeného dokazování učinil správný závěr o skutkovém stavu a skutkový stav správně právně zhodnotil.

19. Podle § 1494 odst. 1 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná.

20. Okresní soud správně zjistil, že zůstavitel v době bezprostředně předcházejícího jeho smrti vlastnoručně sepsal nejméně dvě závěti, aniž by o kterékoli bylo zjištěno, že by ji zůstavitel např. zničil, které si obsahově natolik konkurují, že vedle sebe nemohu obstát, neboť oběma závěťmi zůstavitel pořídil o celém svém majetku a ustanovil odlišný okruh dědiců, resp. závětí, kterou v řízení předložila žalobkyně a která obsahovala zjevně nesprávné datum jejího sepisu (uvedené datum předchází narození zůstavitele), ustanovil univerzální dědičkou žalobkyni s tím, že jen některé konkrétní věci odkázal dalším osobám (žalované 5. a dalším blíže neurčeným osobám), závětí, kterou zůstavitel zapsal za přítomnosti svědkyně , jméno FO, v době, kdy byl od 3. do , datum, hospitalizován v Masarykově nemocnici v , adresa, , pozůstalost rovným dílem odkázal všem svým synovcům a neteřím (účastníkům řízení – šesti osobám). Vzhledem k tomu, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, která ze závětí byla sepsána dříve, přičemž z provedeného dokazování se spíše nabízí, že závěť předložená žalobkyní byla sepsaná dříve, a tudíž byla závětí sepsanou zůstavitelem v nemocnici později zrušena dle § 1576 o. z., je nutno na obě závěti pohlížet jako na závěti neplatné (§ 1494 odst. 1 o. z.). Vzhledem k tomu, že obě závěti zůstavitel sepsal vlastní rukou, nebylo třeba, aby byly podepsány svědky (§ 1533 a § 1534 o. z.). Je proto správný závěr okresního soudu, že závěť, z níž žalobkyně dovozovala své dědické právo (závěť datovaná dne , datum, ), není závětí platnou.

21. Okresní soud rovněž správně s poukazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR dovodil, že případná ztráta listiny obsahující poslední vůli zůstavitele (nepředložení závěti, která nebyla zůstavitelem odvolána či jinak zrušena) nebrání tomu k takové listině přihlížet, prokáže-li se existence této listiny ke dni smrti zůstavitele a její platnost po formální i obsahové stránce.

22. Okresnímu soudu lze – z procesního hlediska – vytknout jen tu skutečnost, že v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil důvody, které jej vedly k neprovedení žalobkyní navrženého důkazu výslechem žalované 5. Neprovedení takového důkazu, resp. neuvedení důvodu, pro který nebyl tento důkaz proveden, však nepředstavuje takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci samé, neboť žalobkyně tento důkaz navrhla ke skutečnosti, která nebyla pro rozhodnutí o meritu věci podstatná. Žalobkyně totiž výslech žalované 5. navrhla za účelem prokázání vztahu mezi žalobkyní a zůstavitelem (srov. důkazní návrh učiněný zástupcem žalobkyně při jednání konaném před okresním soudem dne , datum, ). Obdobný závěr platí i ve vztahu k návrhu žalovaných 1.-4., učiněný jejich zástupcem při jednání okresního soudu dne , datum, , aby byl za účelem prokázání existence další závěti vyslechnut žalovaný 3., neboť tato skutečnost byla prokázána jinými důkazy, proto tento důkaz nemusel jako nadbytečný okresní soud provádět.

23. Z vyložených důvodů považuje odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu, jde-li o rozhodnutí o věci samé, za věcně správný, a proto jej ve výroku I. dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud nerozhodoval o požadavku žalobkyně na vypořádání nákladů, které měla vynaložit na „správu“ pozůstalosti, neboť tato otázka nebyla předmětem řízení a v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (srov. § 216 odst. 2 o. s. ř.).

24. V případě rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení je situace jiná.

25. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování či bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

26. Z citované zákonné úpravy vyplývá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvisí od procesního úspěchu ve věci samé, tzn. že právo na plnou náhradu nákladů řízení má ten z účastníků řízení, který byl v řízení zcela úspěšný. Aplikace § 150 o. s. ř. by měla být výjimečná, soudu má umožnit přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivých konkrétních případů tam, kde by obecná ustanovení o náhradě nákladů řízení mohla být tvrdá. Toto ustanovení je tak výjimkou z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., jímž je provedena zásada odpovědnosti za výsledek řízení. Při posuzování okolností hodných zvláštního zřetele a výjimečnosti případu ve smyslu § 150 o. s. ř. je třeba přihlédnout především k okolnostem případu, zejména k těm, které vedly k uplatnění nároku v občanském soudním řízení a k postoji účastníků v řízení apod., dále lze přihlédnout k osobním, majetkovým, výdělkovým a jiným poměrům všech účastníků řízení, tedy jak toho, koho by postihovala povinnost nahradit náklady řízení, tak účastníka, jehož majetkové poměry by použitím tohoto výjimečného opatření byly dotčeny.

27. Přestože je lichá námitka žalovaných 1.-4., že okresní soud jim nedal možnost se k případné aplikaci § 150 o. s. ř. vyjádřit, protože okresní soud tuto možnost avizoval v závěru posledního před ním konaného jednání, kdy uvedl, že zvažuje postup dle zmíněného zákonného ustanovení, přičemž zástupce žalovaných 1.-4. dostal k vyjádření prostor (zástupce žalovaných 1.-4. uvedl, že prostor pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledává, neboť se jedná o sporné řízení), je odvolací soud toho názoru, že podmínky pro, byť částečné, nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným 1.-4. nejsou dány, a to zejména s ohledem na postoj žalobkyně v řízení, kdy bylo výhradně na jejím uvážení, zda žalobu podá či nikoli (přestože žalobkyně byla rozhodnutím dědického soudu k podání žaloby vyzvána, žalobu podat nemusela, podání žaloby byla výhradní otázka jejího rozhodnutí), žalobkyně na žalobě setrvala přes znalost skutečností, na nichž žalovaní 1.-4. postavili svou obranu, i přes znalost výsledků provedeného dokazování (koneckonců žalobkyně na své žalobě setrvala i poté, co byla jako nedůvodně podanou shledána okresním soudem). Z těchto důvodů žalovaným 1.-4. přináleží plná náhrada nákladů řízení vzniklých jim v řízení před okresním soudem, odvolací soud proto změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. výrok II. rozsudku okresního soudu a žalovaným 1.-4. náhradu nákladů prvostupňového řízení přiznal. Výrok II. rozsudku okresního soudu potvrdil pouze v části, v níž okresní soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 5., která náhradu nákladů řízení nepožadovala.

28. Náklady řízení žalovaných 1.-4. jsou tvořeny náklady, které vynaložili v souvislosti s tím, že byli v řízení zastoupeni advokátem. Jejich náklady proto tvoří jednak odměna advokáta stanovená dle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění do , datum, (nikoli dle § 8 odst. 7 téže vyhlášky, jak se dožadoval zástupce žalovaných 1.-4., neboť podle tohoto ustanovení se odměna advokáta stanoví v nesporném pozůstalostním řízení, nikoli v řízení sporném), ve výši 8 000 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) uvedené vyhlášky a ve výši 16 000 Kč za účast na jednání konaném dne , datum, , jež trvalo necelé 4 hodiny, dle § 11 odst. 1 písm. g) uvedené vyhlášky, a paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve výši 600 Kč. Dále jim přináleží odměna advokáta stanovená dle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v účinném znění, ve výši dvakrát 10 360 Kč za účast u jednání konaných dne , datum, a , datum, (jednání trvala necelé 2 hodiny), ve výši 20 720 Kč za účast u jednání dne , datum, (jednání trvalo několik minut nad 2 hodiny) dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky a odměna za účast u vyhlášení rozsudku okresním soudem ve výši 5 180 Kč dle § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky, a paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve výši 1 800 Kč.

29. Do nákladů řízení dále patří cestovné dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu ve výši 365,13 Kč vzniklé zástupci žalovaných 1.-4. při cestě v roce 2024 ze sídla jeho kanceláře v , adresa, k jednání okresního soudu a zpět v celkové délce 50 km při ceně paliva (motorové nafty) 38,70 Kč za litr dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 398/2023 Sb., spotřebě 4,4 litru/100 km (dle technického průkazu vozidla) a při tzv. amortizaci ve výši 5,60 Kč za ujetý kilometr dle § 1 písm. b) stejné vyhlášky, cestovné ve výši třikrát 366,34 Kč vzniklé zástupci žalovaných 1.-4. při třech cestách v roce 2025 v délce po 50 km při ceně paliva (motorové nafty) 34,70 Kč za litr dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 475/2024 Sb., spotřebě 4,4 litru/100 km a při tzv. amortizaci ve výši 5,80 Kč za ujetý kilometr dle § 1 písm. b) stejné vyhlášky a náhrada za promeškaný čas (při uvedených cestách) ve výši 200 Kč (100 Kč za každou započatou půlhodinu) za cestu konanou v roce 2024 a ve výši 900 Kč (150 Kč za každou započatou půlhodinu cesty) za tři cesty konané v roce 2025 dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu.

30. Náklady prvostupňového řízení v celkové výši 75 584,15 Kč zaplatí žalobkyně v běžné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) k rukám zástupce žalovaných 1.-4. (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

31. Odvolací soud do nákladů prvostupňového řízení žalovaných 1.-4. nezahrnul odměnu a hotové výdaje, které jejich zástupce účtoval v souvislosti s poskytnutím několika konzultací, neboť zástupce nevysvětlil, z jakého důvodu uvedené konzultace proběhly (co bylo jejich předmětem); odměnu a hotové výdaje spojené s konzultacemi proto nepovažoval za účelně vynaložené náklady řízení.

32. Odvolací soud taktéž změnil (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) nesprávný výrok rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení státu, neboť podle § 148 odst. 1 o. s. ř. náklady vzniklé v řízení státu hradí ten z účastníků, který v řízení nebyl úspěšný (podle výsledků řízení), pokud u něj nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Tímto účastníkem je žalobkyně, proto odvolací soud náklady státu, vzniklé úhradou znalečného z rozpočtových prostředků okresního soudu, uložil této účastníci řízení; lhůtu k plnění stanovil v běžné délce dle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek neshledal důvody (stejně jako v případě nákladů prvostupňového a odvolacího řízení).

33. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení byli zcela úspěšnými žalovaní 1.-4., kteří proto mají právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Tyto jejich náklady tvoří odměna advokáta, který v odvolacím řízení žalované 1.-4. zastupoval, stanovená dle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v účinném znění, ve výši dvakrát 10 360 Kč za podání vyjádření k odvolání žalobkyně a za účast u jednání odvolacího soudu (jednání nepřesáhlo dvě hodiny) podle § 11 odst. 1 písm. d) a písm. g) vyhlášky a ve výši 5 180 Kč za sepis odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení dle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky, a paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve výši 1 350 Kč, cestovné dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu ve výši 370 Kč vzniklé zástupci žalovaných 1.-4. při cestě ze sídla jeho kanceláře k jednání odvolacího soudu a zpět v celkové délce 50 km při ceně paliva (motorové nafty) 34,10 Kč za litr dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 573/2025 Sb., spotřebě 4,4 litru/100 km a při tzv. amortizaci ve výši 5,90 Kč za ujetý kilometr dle § 1 písm. b) stejné vyhlášky, a náhrada za promeškaný čas (při cestě k jednání k odvolacímu soudu) ve výši 300 Kč (150 Kč za každou započatou půlhodinu cesty) dle § 14 odst. 3 vyhlášky.

34. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 27 920 Kč zaplatí žalobkyně v běžné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) k rukám zástupce žalovaných 1.-4. (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

35. Z týchž důvodů, jako tomu bylo v případě nákladů prvostupňového řízení, odvolací soud do nákladů odvolacího řízení nezahrnul odměnu a hotové výdaje spojené se dvěma účtovanými konzultacemi.

36. Konečně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 5., která by rovněž měla právo na náhradu těchto nákladů, rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutečnosti, že žalovaná 5. náhradu nákladů odvolacího řízení nepožadovala.