19 Co 204/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudců JUDr. Miloslava Sládka a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A, narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B, narozený Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B zastoupený žalobcem a) jako obecným zmocněncem proti žalovaným:

1. Jméno žalované A, narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B, narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 55 050 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. března 2025, č. j. 13 C 84/2024–174, I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 924 Kč k rukám právního zástupce žalovaných Jméno advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 55 050 Kč (výrok I.) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 18 568 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě došlé soudu dne 5. 11. 2024, kterou žalobci požadovali po žalovaných zaplacení částky 55 050 Kč jako pokuty za nedodaná vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu/nebytového prostoru, který měla pronajatý právní předchůdkyně žalobců paní jméno FO jako původní nájemkyně od žalovaných vlastníků nemovitosti jako pronajímatelů, přičemž mělo jít o vyúčtování služeb za období kalendářních roků 2017, 2018 a 2019 a požadovaná pokuta je vyčíslena částkou 50 Kč denně za každé jednotlivé vyúčtovací období, a to za dobu od 8. 11. 2021 do 9. 11. 2022.

3. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Namítali, že jméno FO, matce žalobců, předali vyúčtování dne 8. 11. 2021 a za toto opožděné předložení vyúčtování již zaplatili 284 964 Kč na pokutách a 68 000 Kč na úrocích. Protože byla správnost vyúčtování opakovaně zpochybňována, žalovaní se rozhodli vrátit veškeré zálohy na služby za předmětná období, pročež vystavili tzv. nulová vyúčtování, tedy že nepožadují žádné plnění za služby za celé období nájmu. Žalovaní nesouhlasí s tím, že by vyúčtování byla nesprávná a zároveň zpochybňují řádnost uplatnění námitek. Uplatňovaný nárok považují za nemravný, neboť přijaté zálohy vrátili, za služby s nájmem spojené nepožadují vůbec nic a vedle toho již zaplatili na pokutách včetně úroků z prodlení částku 284 964 Kč. Pokuta tak již dosahuje více než čtyřnásobku celkové výše záloh uhrazených právní předchůdkyní žalobců. Účelem pokut je donucovací charakter ve vztahu k předložení vyúčtování příjemci služeb, nemá sloužit k ekonomickým účelům třetích osob. Pokutu tak podle žalovaných není namístě přiznat jak s ohledem na obecná ustanovení o dobrých mravech, tak i s ohledem na účel zákona č. 67/2013 Sb. Poukázali na to, že nejde pouze o nyní žalovanou částku, ale i minimálně o dalších 91 050 Kč za pokuty za následující období. I kdyby soud shledal nárok žalobců důvodným, je dle žalovaných namístě částku moderovat. Konečně žalovaní namítali, že žalobci dostatečně nedoložili aktivní legitimaci ve smyslu přechodu pohledávky z jejich matky na ně v rámci svěřenského fondu.

4. Soud prvního stupně ve svém rozsudku po skutkové stránce shrnul, že mezi účastníky je nesporné, že žalovaní byli odsouzeni k zaplacení pokuty podle zákona č. 67/2013 Sb. za nepředložení řádného vyúčtování za léta 2015-2019 v celkové výši 214 350 Kč bez příslušenství do data 5. 2. 2021. Dne 8. 11. 2021 předložili žalovaní další vyúčtování, které žalobci opět zpochybnili co do jeho řádnosti. Nakonec dne 9. 7. 2024 předložili žalovaní tzv. nulové vyúčtování, tedy že za služby za celé sporné období nepožadují vůbec nic. Následně žalobci úspěšně uplatnili ze stejného titulu pokutu za prodlení s vyúčtováním za období od 6. 2. 2021 do 7. 11. 2021 ve výši 41 250 Kč, kterou žalovaní dobrovolně zaplatili a nyní žalobci požadují ze stejného titulu pokutu za následující období od 8. 11. 2021 do 9. 11. 2022.

5. Dále soud prvního stupně zjistil že matka žalobců, do jejíchž práv žalobci v daném sporu vstoupili coby správci majetku vloženého do svěřenského fondu, měla od roku 2015 pronajatý byt od žalovaných, přičemž předpis služeb činil 2 000 Kč měsíčně. Žalovaní nedodali právní předchůdkyni žalobců řádné a včasné vyúčtování, za což byli odsouzeni k zaplacení pokuty podle zákona č. 67/2013 Sb. ve výši 214 350 Kč s příslušenstvím. Následně žalovaní předložili vyúčtování, které však žalobci nepovažovali za řádné a zahájili vůči žalovaným exekuci. Žalovaní potom předložili žalobcům další, tzv. nulové vyúčtování, podle kterého nepožadují za služby za celé období ničeho a veškeré zálohy vrací, s dodatkem, že mají za to, že původní vyúčtování bylo správné, ale pro předejití sporu raději upouští od účtování jakýchkoliv služeb. Následně žalobci požadovali další smluvní pokutu ze stejného titulu za pozdější dny ve výši 41 250 Kč, kterou žalovaní zaplatili dobrovolně a řízení bylo zastaveno. V tomto řízení žalobci požadují pokutu za následující období s výhradou možnosti požadovat ještě smluvní pokutu až do roku 2024 v dalších řízeních.

6. Soud prvního stupně po právní stránce věc posoudil zejména podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, § 2 odst. 3 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (o. z.). Soud prvního stupně v prvé řadě dovodil aktivní legitimaci žalobců, když uzavřel, že žalobci vstoupili ohledně tvrzeného nároku do práv a povinností své matky, neboť jednak žalobci předložili listiny, z nichž tato skutečnost vyplývá, jednak se touto otázkou zabýval již odvolací soud v rámci jiného řízení sp. zn. spisová značka a soud prvního stupně tak neměl důvod se od jeho závěru odchýlit. Dále soud prvního stupně konstatoval, že je třeba zohlednit, jaký měl zákonodárce záměr a čeho chtěl konkrétními ustanoveními zákona docílit. Z kontextu zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, je nepochybné, že primárním cílem zavedení institutu pokuty za včasné nedodání vyúčtování je vytvořit tlak na pronajímatele, aby řádně plnili své povinnosti a předávali včas vyúčtování. Toho má být docíleno právě hrozbou sankce v případě, že pronajímatelé svoji povinnost nesplní. V dané věci žalovaní nejprve nesplnili svoji povinnost dodat vyúčtování a byli také kvůli tomu odsouzeni k zaplacení velmi vysoké pokuty. Odvolací soud pak objasnil, že samotná výše pokuty je důsledkem dlouhodobého neplnění povinnosti a není důvod ji jakkoliv moderovat toliko s ohledem na poměrně nízkou výši nákladů za služby. Následně ale žalovaní nakonec původní nájemkyni odpustili veškeré náklady za služby spojené s užíváním bytu za celé období, aby zamezili dalším sporům. Žalobci však i nadále uplatňovali vůči žalovaným nároky za další dílčí období. Další část žalovaní raději zaplatili v předcházejícím sporu dobrovolně, nyní však žalobci požadují pokuty za další období. Podle soudu prvního stupně takový postup zjevně neodpovídá legislativnímu záměru, neboť taková smluvní pokuta již nepochybně nemůže plnit zákonodárcem zamýšlený účel. Dospěl proto k závěru, že uplatňovaný nárok se zjevně příčí záměru zákonodárce a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

7. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil úspěchem žalovaných podle § 142 (odst. 1) o. s. ř. Její výši stanovil jako náhradu za tři úkony (přípravu a převzetí, vyjádření ve věci a účast při jednání) s tím, že odměna advokáta za jeden úkon při tarifní hodnotě 55 050 Kč činí 3 340 Kč, ale vzhledem k tomu, že žalovaní jsou dva, odměna se navyšovala, a to v případě prvého úkonu, který byl za účinnosti předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2024, na 5 344 Kč a zbývající dva úkony na 6 012 Kč. Režijní paušály podle § 13 advokátního tarifu činily 300 Kč v případě prvého úkonu a v případě dvou úkonů po novele 2x 450 Kč. Celkem tak přiznal na náhradě nákladů řízení částku 18 568 Kč.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci včasné a přípustné odvolání. Odvolací důvody žalobci vymezili citací § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Navrhli zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení s pokynem, aby věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce). V odvolání obsáhle popsali ze svého pohledu genezi vztahů mezi právní předchůdkyní žalobců, žalobci a žalovanými, zdůraznili letité spory ohledně vyúčtování služeb, měnící se a nepravdivá tvrzení žalovaných s důrazem na jejich snahu se obohatit na zálohách na služby vybíraných v předmětném domě i širší souvislosti včetně toho, že žalovaní odmítají vrátit promlčené přeplatky za roky 2015 a 2016, „čímž zahajují další spor o bezdůvodné obohacení“. Žalovaní splnili povinnost (řádného) vyúčtování až pod tíhou exekuce dne 9. 7. 2024 předložením nulových vyúčtování, která však nejsou daleko od skutečnosti, neboť v bytě užívaném paní jméno FO fakticky žádná spotřeba neprobíhala, když plyn do bytu nevedl, elektřinu i vodu brala z restaurace, která zajišťovala i úklid společných prostor, takže šlo jedině o osvětlení společné chodby. Žalobci nesouhlasí s tím, že by bylo možné pokutu nepřiznat. Zdůrazňují, že se jedná o pokutu zakotvenou v zákoně s pevnou částkou, neměla by se tedy posuzovat optikou pokuty smluvní. Její výše tak není na úvaze soudu a lze pouze výjimečně připustit moderaci, nicméně nárok na smluvní pokutu dle judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 342/2023) nezaniká ani v případě, že smluvní pokuta pozbyla svých funkcí. Namítali, že vedli finančně nákladné spory (za advokátní služby uhradili 1 173 226 Kč), které vyvolali žalovaní, kteří jsou profesionálními pronajímateli vlastnícími nespočet nemovitostí, takže je pokuta nijak finančně nezasáhne. Poukázali na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně moderace pokut (např. sjednocující rozhodnutí velkého senátu č. j. 31 Cdo 2273/2022-162, či rozhodnutí č. j. 26 Cdo 1206/2023-360, kde byly pokuty sníženy u problémového nájemníka a dlouhodobého neplatiče o pouhých 30 %), či nároku na pokutu podle zákona č. 67/2013 Sb. i v případě, kdy nevznikne škoda (sp. zn. 26 Cdo 4074/2019). Žalobci nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení s tím, že jim měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení. Konečně namítali „předpojatost“ soudce soudu prvního stupně, neboť „byl od počátku rozhodnut“.

9. Žalovaní se k odvolání žalobců vyjádřili tak, že považují napadené rozhodnutí za věcně správné a odvolání za nedůvodné. Poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1206/2023 a sp. zn. 26 Cdo 2088/2022. Uvedli, že požadavek na uhrazení dalších 55 050 Kč z titulu pokut podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. se jeví jako nepřiměřený a vůči žalovaným již nespravedlivý, neboť na pokutách včetně příslušenství bylo již uhrazeno přes 255 600 Kč, což činí téměř čtyřnásobek celkové výše uhrazených záloh. Žalobci podali svou žalobu až poté, co jim byly vráceny veškeré zálohy na služby a uplatnění pokuty tak zcela jistě nemůže vést k vymožení povinnosti předat vyúčtování služeb, nýbrž slouží k prostému obohacení žalobců, nikoli původní příjemkyně služeb. Vzhledem k tomu, že došlo k převodu nároku na pokuty na třetí osoby, byť částečně v rámci rodinného vztahu, uplatňované nároky se již nevztahují k původní příjemkyni služeb. Tato skutečnost je relevantní zejména z pohledu oslabení donucovací funkce pokuty, jak ji vymezuje judikatura Nejvyššího soudu. Nelze tedy přistoupit k posouzení nároku na vznik pokuty formalisticky, že vzhledem k existenci pozdějšího vyúčtování (byť nulového) z roku 2024 automaticky vznikají pokuty do doby předložení posledního vyúčtování. Z pohledu žalovaných je nutno zohlednit i to, že společnost právnická osoba, IČO: IČO, jejíž jednatelkou byla právě právní předchůdkyně žalobců, a následně svěřenský správce Jméno žalobce A, ukončila nájemní vztah v totožné nemovitosti s žalovanými s nedoplatkem na nájemném ve výši 289 750 Kč, který byl následně co do cca 135 000 Kč odpuštěn. Posledním důvodem, který měl být dle mínění žalovaných vzat soudem prvního stupně v úvahu, je, že žalovaní uhradili na základě rozsudku Městského soudu v adresa, č. j. spisová značka, více, než odpovídá ustálené judikatuře. Ačkoli žalovaní namítli promlčení nároků právní předchůdkyně žalobců, Městský soud v adresa přiznal nároky i z vyúčtování za roky 2015 a 2016, a to za tři roky zpětně od data 5. 2. 2021 v celkové výši 40 200 Kč. Vzhledem k promlčení nároku na vyúčtování za roky 2015 a 2016, k nimž došlo 1. 7. 2019, respektive 1. 7. 2020, neměly být pokuty od těchto dat dále s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, přiznány. Žalovaní si této pro ně negativní okolnosti byli vědomi, ale opět v dobré víře doufali, že úhradou i takto „navýšených“ pokut dojde k ukončení sporů s právní předchůdkyní žalobců. Z toho důvodu nepodali proti předmětnému rozhodnutí dovolání a rozhodnutí Městského soudu v adresa č. j. spisová značka akceptovali. Zdůraznili, že pokutu lze nepřiznat, což zakotvuje přímo zákon č. 67/2013 Sb., i moderovat, jak uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. jsou posuzovány optikou pokuty smluvní. Lze s žalobci souhlasit, že pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. mají především preventivní (nátlakovou) funkci a od ní odvozenou funkci sankční. V této věci jsou obě funkce vyprázdněny za situace, kdy žalovaní veškeré předmětné zálohy na služby před podáním této žaloby žalobcům vrátili, a pokud jde o složku kompenzační, k té nejen došlo, ale byla i překonána, kdy na pokutách žalobci, respektive jejich právní předchůdkyně, získali více, než byly celkové uhrazené zálohy za celý nájemní vztah. Závěrem uvedli, že žalovaní jsou fyzické osoby, které jsou v poměru zaměstnaneckém či podnikají jako fyzické osoby, kdy předmětnou nemovitost navíc spravuje a požitky z ní inkasuje jejich otec. Veškeré podněty ze strany pana jméno FO orgán odložila.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a odvolání žalobců neshledal důvodným.

11. Nejprve odvolací soud předesílá, že nakolik žalobci namítali „předpojatost“ soudce soudu prvního stupně, který „byl od počátku rozhodnut“, je nutno k tomu uvést, že právní názor soudu odlišný od právního názoru účastníka není důvodem ani projevem podjatosti soudce; soudce je ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. z projednávání věci vyloučen pouze tehdy, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Žalobci však v odvolání žádný takový konkrétní vylučující poměr netvrdili, neuvedli ani žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly zavdávat pochybnosti o nepodjatosti soudce soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. přitom nejsou (nemohou být) důvodem pro vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. tedy není dán.

12. Pokud jde o skutkový stav, soud prvního stupně jej zjistil v rozsahu potřebném pro rozhodnutí dostatečně a správně. Polemika žalobců s jeho závěry míří proti právnímu posouzení zjištěných skutkových okolností, zejména do úvahy o nepřiznání žalované částky pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud proto na skutková zjištění soudu prvního stupně pro stručnost odkazuje a dále z nich vychází.

13. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (tj. do novely provedené zákonem č. 163/2020 Sb.), jestliže poskytovatel služeb nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména nesplní-li příjemce služeb povinnost oznámit změnu počtu osob, nebo nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování nebo nesplní povinnosti spojené s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování a povinnosti spojené s vypořádáním námitek, je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany. Podle odst. 2 výši pokuty poskytovatel služeb ujedná alespoň s dvoutřetinovou většinou nájemců v domě, nebo o ní rozhodne družstvo, anebo společenství. Ujednaná výše pokuty nesmí přesáhnout 50 Kč za každý započatý den prodlení. Nedojde-li k ujednání s nájemci nebo rozhodnutí družstva anebo společenství, činí výše pokuty 50 Kč za každý započatý den prodlení.

14. Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odst. 2 nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

15. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

16. Podle § 2051 o. z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

17. Podle § 2052 o. z. ustanovení o smluvní pokutě se použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále).

18. Odvolací soud se ztotožňuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně a sdílí jeho názor o nedůvodnosti podané žaloby. Při zkoumání věci lze vyjít z judikatury Nejvyššího soudu, kterou správně uvedly obě strany sporu. Zejména je třeba vycházet z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 ze dne 11. 1. 2023, kterým se mění dosavadní pojetí moderace smluvní pokuty, neboť v tomto rozhodnutí se Nejvyššího soudu rozhodl odklonit od předchozí rozhodovací praxe, která při řešení otázky moderace smluvní pokuty podle nového občanském zákoníku převzala judikaturní závěry přijaté v režimu obchodního zákoníku zrušeného k 31. 12. 2013 a dospěl mj. k závěrům, které jsou vyjádřeny v následující právní větě: „Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.“ Podle velkého senátu postup soudu při moderaci podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Podle rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1206/2023 Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že smyslem zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty dle § 2051 o. z. je zajistit, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta, jež je in concreto nepřiměřená; uvedené ustanovení tedy slouží k ochraně dlužníka před tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou (nespravedlivou) smluvní pokutu. Podle rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2088/2022 mechanická aplikace těchto obecných závěrů však nemůže vést k zjevné nespravedlnosti. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (bod 66) uzavřel, že soud se při moderaci pokuty (smluvní i zákonné) musí zabývat konkrétními okolnostmi a přihlédnout ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Vezme přitom zřetel na všechny okolnosti konkrétního případu a zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li původ v samotném porušení smluvní povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Judikatura Nejvyššího soudu tak dovodila, že pravidla pro moderaci smluvní pokuty je třeba aplikovat i na pokutu upravenou zákonem (podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019 nárok nájemce na pokutu za neprovedení vyúčtování nezávisí na výsledku vyúčtování a na pokutu se použijí ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 až 2051 o. z. – shodně též rozsudek ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2178/2020). Pokuta podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. má především preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční (rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2088/2022).

19. Při posouzení požadavku na zaplacení pokuty uplatněné žalobci je třeba se v první řadě zabývat otázkou smyslu a účelu této pokuty, neboli proč byla zákonodárcem zakotvena a co se touto pokutou sleduje. Z textu § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, vyplývá, že v tomto ustanovení zakotvená pokuta zajišťuje (utvrzuje) včasné plnění povinností podle tohoto zákona; v tomto sporu to je včasné doručení vyúčtování záloh na služby poskytovatelem služeb. Zákonodárce vložením tohoto ustanovení do zákona bojuje zejména proti nežádoucí praxi některých pronajímatelů, kteří neprováděli vyúčtování přijatých záloh na služby vůbec, vědomi si obtížné pozice nájemců při ochraně jejich práv, a zadržovali tak peníze nájemců. Na druhou stranu pokuta 50 Kč denně (původně dokonce 100 Kč denně) je velmi vysoká (1 500 Kč měsíčně) a její dopad je obzvláště tvrdý v situaci, kdy judikatura Nejvyššího soudu dále dovodila, že právní účinky (včetně zániku práva na pokutu) má jedině takové vyúčtování, které je řádné (tj. bezchybné) a obsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem a judikaturou (např. podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1528/2020 ze dne 21. 10. 2020 není významné, zda služby poskytovatel služeb nevyúčtoval vůbec nebo je nevyúčtoval řádně). Soud proto i v řízení o zaplacení pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. musí zkoumat, zda vyúčtování služeb, s nímž poskytovatel služeb seznámil příjemce služeb (před zahájením řízení či v jeho průběhu), bylo řádné (tj. v souladu s nájemní smlouvou a s právními předpisy jej regulujícími).

20. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že smluvní pokuta je v právní teorii považovaná za paušalizovanou náhradu škody, přičemž škoda způsobená nájemci (odběrateli služeb) poskytovatelem služeb může dosahovat maximálně částky všech složených záloh, a to ještě pouze v případě nulové spotřeby odběratele služeb. Pokuta tak má částečně donucovací charakter (nutí poskytovatele služeb provádět a doručovat vyúčtování včas), částečně charakter sankční (trestá poskytovatele služeb za nedoručení vyúčtování včas); nemá však charakter reparační (nahradit odběrateli služeb případný přeplatek z vyúčtování), neboť nárok na přeplatek z vyúčtování služeb nezaniká ani zaplacením pokut. Cílem pokuty podle zákona č. 67/2013 Sb. tak není obohacení nájemce nebo snad zajištění bezplatného požívání služeb (k čemuž však v praxi může docházet z důvodu neschopnosti či nemožnosti pronajímatele provést vyúčtování vyhovující požadavkům judikatury). Je proto třeba nalézt vyváženou polohu ochrany práv a povinností jak odběratelů služeb, tak i poskytovatelů (nejen pronajímatelů, ale i společenství vlastníků jednotek, družstev apod.).

21. Ustanovení § 8 o. z. (dříve § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák.) patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákaz zneužití práva je přitom institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti a slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva, tedy závisí na posouzení konkrétních okolností věci (k tomu souhrnně např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2616/2021).

22. V daném případě je mezi účastníky nesporné a ze skutkových závěrů soudu I. stupně, jež nejsou účastníky zpochybňovány, to nepochybně vyplývá, že měsíční záloha na služby podle smlouvy o nájmu nebytového prostoru uzavřené mezi žalovanými a právní předchůdkyní žalobců paní jméno FO činila 2 000 Kč. Ročně tedy bylo na zálohách uhrazeno nájemkyní 24 000 Kč, za tři roky 2017, 2018 a 2019 pak celkem 72 000 Kč. Žalovaní v červenci roku 2024 provedli pod tíhou exekuce tzn. nulová vyúčtování za roky 2017-2019, kdy vyčíslili náklady na služby na 0 Kč a žalobcům vrátili veškeré zaplacené zálohy. Vedle toho žalovaní zaplatili na pokutách za včasné nedodání řádných vyúčtování služeb za tyto roky minimálně částku 214 350 Kč s příslušenstvím (ve vyjádření k odvolání žalovaní hovoří o částce pokut s příslušenstvím přes 255 600 Kč). Přesto v listopadu 2024 podali žalobci žalobu v této věci, kterou se domáhají zaplacení další pokuty ve výši 55 050 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že řádné vyúčtování služeb již bylo žalovanými provedeno, přičemž žalobcům, kteří nejsou původními nájemci, ale pouze právními nástupci, byla vrácena celá výše zaplacených záloh, a k tomu navíc na pokutách s příslušenstvím zaplacena částka přesahující čtyřnásobek záloh zaplacených původní nájemkyní v rozhodném období. Pokud se za této situace žalobci domáhají zaplacení dalších pokut, sdílí i odvolací soud názor, že se již jedná o zneužití práva, které podle § 8 o. z. nepožívá právní ochrany, neboť jediným smyslem takovéto pokuty je obohacení žalobců na úkor žalovaných. Pokud žalobci argumentují, že žalovaní jsou bohatí a mohou si zaplacení pokuty dovolit, nepovažuje odvolací soud tento argument za relevantní. Stejně tak ani tvrzení žalobců o nákladnosti předchozích sporů nemohou svědčit pro vyhovění žalobě, neboť k nahrazení nákladů soudních pří slouží institut náhrady nákladů řízení, nikoli pokuta podle zákona č. 67/2013 Sb. Jak již bylo řečeno shora, (smluvní) pokutu lze pojímat také jako paušalizovanou náhradu škody. Maximální výše škody, jež může vzniknout nájemci, je představována celkovou částkou zaplacených záloh na služby. Odvolací soud proto zastává názor, že maximální výše zaplacených pokut podle zákona č. 67/2013 Sb. by měla být v určitém poměru k celkové částce složených záloh. Za situace, kdy bylo provedeno nulové vyúčtování a veškeré zálohy žalobcům vráceny, považuje odvolací soud za přiměřenou výši pokut jednonásobek složených záloh. Taková částka však byla žalovanými již dávno uhrazena, resp. dokonce několikanásobně přeplacena.

23. Z uvedených důvodů odvolací soud shledává rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným, napadený rozsudek proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to jak co do zamítavého výroku o věci samé, tak i co do akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, jež byly soudem prvního stupně též správně vyčísleny.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; plně úspěšní žalovaní mají právo na náhradu nákladů za právní zastoupení v odvolacím řízení za dva úkony právní služby za vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu po 6 012 Kč a dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 advokátního tarifu. Celkem tak náleží žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 924 Kč.

25. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 211 o. s. ř. ve spojení s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. Nebude-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna, lze se splnění domáhat prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.