30 Co 242/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců JUDr. Kateřiny Kodetové a Mgr. Zdeňka Váni v právní věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro zaplacení 28.177,94 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. února 2025 č. j. 63 C 220/2023-82,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba o zaplacení částky 28.177,94 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 12. 10. 2023 do zaplacení zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 12.837 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta B.

1. Napadeným rozsudkem, který byl vydán ve formě tzv. mezitímního rozsudku postupem dle ust. § 152 odst. 2 o. s. ř., rozhodl soud prvního stupně, že základ nároku žalobce je dán (výrok I.), a dále vyslovil, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II.).

2. Stalo se tak v řízení o zaplacení žalované částky, které se žalobce domáhal za období od 9/2020 do 6/2022 jako škody vzniklé mu z důvodu nerovného zacházení, neboť v uvedeném období jako název v místo (název) adresa dosahoval nižší mzdy než název jméno FO a FO2, kteří pracovali v místo adresa. Soud prvního stupně provedl dokazování, z něhož dovodil závěr, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že navzdory zařazení žalobce a srovnávaných zaměstnanců na stejné tarifní pozici byl dán důvod, který by ji opravňoval k rozdílnému odměňování těchto osob. Soud prvního stupně tedy vycházel z předpokladů, že se v případě žalobce a srovnávaných zaměstnanců (jméno FO a FO2) jednalo o práci stejné hodnoty (§ 110 ZP) a dospěl k závěru, že nárok žalobce je po právu.

3. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Soudu prvního stupně vytkla nedostatečné dokazování, když soud prvního stupně se nepřípustně smířil s typovým zařazením pozice uvedených zaměstnanců, aniž zohlednil konkrétní rozdíly jejich práce ve smyslu ust. § 110 ZP. Navíc také nesprávně posoudil důkazní břemeno. Podle žalované bylo totiž na žalobci tvrdit a prokázat srovnatelnost jím označených zaměstnanců, tedy že žalobce vykonával práci stejné hodnoty. Aniž se tak stalo, soud prvního stupně zcela bezdůvodně vyzval žalovanou k předložení rozsáhlých informací ohledně mechanismu a matematického stanovení mezd. Tím porušil zásadu rovnosti stran sporu. Žalovaná poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu např. sp. zn. 21 Cdo 3628/2018 a sp. zn. 21 Cdo 3894/2011, kde je uvedeno, že se nejedná o stejnou práci, pokud není shodná ve všech kritériích § 110 ZP. Stejně tak Ústavní soud v rozhodnutí II. ÚS 672/2022 uvedl výslovně „Pokud žalobce založil své tvrzení o nerovném odměňování na srovnání s nevhodným komparátorem, je jeho žalobě jen stěží možno vyhovět“. Dodala, že žalobce označil jako srovnatelné zaměstnance, kteří pracují v odlišných složitějších pracovních podmínkách, vykonávají fyzicky i psychicky namáhavější práci, případně mají odlišné rozložení služeb, jinou délku praxe atd., proto se nemohlo jednat o nerovné zacházení, a to bez ohledu na kvalitu vnitřních mzdových předpisů žalované. To znamená, že je odpovědností žalobce označit správného komparátora a poté je třeba porovnat jeho práci ve všech parametrech podle § 110 ZP. Žalovaná naopak prokázala rozdíly, které jsou představovány hustší dopravou, složitější logistikou, nehodovostí, rizikovostí, odpovědností, jakož i rozdíly v délce praxe, v tom, jak jsou organizovány a jak jsou četné noční jízdy, práce o víkendech, jakou výkonnost vyžadují jednotlivé místo. Z těchto skutečností proto odvolatelka dovozovala, že jméno FO a FO2 nejsou srovnatelnými osobami, a proto žalobce neunesl důkazní břemeno v otázce, že vykonával práci stejné hodnoty jako tyto srovnávané osoby. Dále soudu prvního stupně žalovaná vytkla, že měl nesprávně za významné, že systém odměňování žalované je netransparentní s tím, že žalovaná netvrdí a není s to doložit, že uvedené rozdíly při stanovování mezd zohledňovala. Pokud jde o odkaz na judikaturu - tzv. kauzu Hradil, žalovaná namítala, že od doby rozhodování v tamní věci došlo k podstatné změně, když nyní delší trasy vykonávají dálkoví název, proto nejde o skutkově srovnatelnou věc a nelze z ní vycházet. Závěrem shrnula, že soud prvního stupně se tak nevypořádal s rozdílnostmi organizace práce a pracovními podmínkami v místo adresa a místo adresa, nevypořádal se s tím, jakým vozem a v jak dopravně zatíženém městě, v jakém provozu, na jakých dopravních komunikacích označení pracovníci působili. Nepřihlédl k potřebě zvýšené pozornosti a větší koncentrace srovnávaných osob, k tomu, že měly větší odpovědnost, hrozilo jim větší riziko nehod, byl na ně zvyšován stres a zátěž. V dalším žalovaná poukázala na některá rozhodnutí v obdobných věcech, mimo jiné na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. spisová značka a zejména na rozhodnutí sp. zn. spisová značka (kauza jméno FO3), kde bylo zjištěno, že práce zaměstnance jméno FO3 z místo adresa porovnávaná se stejnými komparátory z místo adresa se lišila, a to i přesto, že byli na stejné typové pozici. Opakovala, že podle judikatury vyšších soudů je významné zjišťovat faktické rozdíly mezi jednotlivými zaměstnanci, přičemž je mimo jiné rozhodující délka praxe, zkušenosti jednotlivých zaměstnanců, jejich vzdělání, jakož i další kritéria - rizikovost daného pracovního prostředí. Podle žalované pro absenci daného postupu, případně pro bagatelizaci soudem prvního stupně zjištěných odlišností, závěr soudu prvního stupně o tom, že nárok žalobce je dán, nemůže obstát. Žalovaná na jednání odvolacího soudu ještě konkretizovala, že název u právnická osoba v roce 2020 vykonávali naprosto odlišnou práci než v roce 2013, která byla posuzována v kauze Hradil, neboť již nevykonávali dálkovou přepravu. Jejich aktivita se omezila pouze na tzv. atrakční obvod toho místo, který obsluhovali. Jinými slovy, název jezdili po místo a přilehlých obcích. název žalobce, který pracoval v adresa, měl na starosti oblast adresa. Nelze tak souhlasit s tím, že jízda nákladním vozem, kamionem po místo, kdy jak zaměstnanec jméno FO, tak zaměstnanec FO2, jezdili po pražských místo adresa, 8, 9 a 10, a proces rozvážení zásilek s tím související, jsou stejné jako jízda z adresa, případně do adresa s jednou zastávkou. Upozornila na to, že jméno FO a FO2, kromě ostatních důvodů, které je odlišují, mají ve svém pravidelném jízdním řádu celkem 14 nakládek a vykládek. Žalobce má většinou jednu vykládku a nakládku. V tomto smyslu je potřeba se zamyslet i nad parametry organizační složitosti místo, tak nad skutečnou prací, kterou vykonávají, tak nad podmínkami prostředí. V místo je přibližně dvojnásobná nehodovost na ujetý kilometr. Jet nákladním vozem, kamionem po středu metropole, jako je adresa, je zkrátka odlišné než jet jednu meziměstskou trasu denně. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby tento rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.

4. Žalobce navrhl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Vyvracel jednotlivé námitky žalované, s tím, že žalovaná tvrdí domnělé rozdíly, které pro ni při stanovení odměny nebyly významné. Akcentoval rozdíl v praxi mezi žalobcem a FO2. Žalobce pracoval u žalované od roku 1999, zatímco FO2 až od roku 2012. Ani rozdíl mezi žalobcem a jméno FO nemůže být nijak významný, když oba jsou dlouhodobými zaměstnanci žalované. Namítal také, že FO2 pracoval u žalované od roku 2012, tedy kratší dobu než jméno FO, avšak v odměňování to zohledněno nebylo. Žalobce měl za irelevantní, že FO2 pracoval v noci, když za práci složitější se považuje i práce o víkendech, kterou vykonával i jméno FO. Navíc žalovaná v dokladech o noční práci nezohledňuje celonoční úseky, data tak nejsou zcela vypovídající. Práci v noci i o víkendech vykonával rovněž žalobce. Ke specifikaci pracovního prostředí žalobce namítal, že faktické úkony, rozsah pracovní doby, výkon práce o sobotách, nedělích či svátcích se mezi jednotlivými zaměstnanci liší. Pro někoho může být taková práce složitější náročnější, pro někoho zase práce jiná. Posouzení náročnosti práce je tak zcela individuální. Někteří název mohou jako náročnější posuzovat práci při zastávkách, jiní naopak delší trasy. Stejné stanovisko zaujal k tomu, jak jsou organizovaná jednotlivá výměniště na místo s tím, že vyšší počet výměnišť může být naopak výhodou, neboť je přehlednější, zatímco žalobce u nakládky musí rozlišovat mezi jednotlivými druhy zásilek. V případě všech zaměstnanců je pak legitimní požadavek na to, aby organizovali vykládku plynule, efektivně a kvalitně. Jsou na ně kladeny stejné nároky. Žalobce opakovaně poukazoval na rozhodnutí v tzv. kauze Hradil (rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 8/2018). Trval na tom, že kritéria, která označila žalovaná, nemohou být považována za diferenciační, když bez ohledu na uvedené jsou na všechny název kladeny stejné požadavky na řádný výkon jejich práce. Všichni musí mít platné název oprávnění, musí dodržovat pravidla silničního provozu a zachovávat dostatečnou bdělost a ostražitost. Pokud jde o práci v noci, dodal, že ta může být v místo jednodušší, s ohledem na lepší osvětlení komunikací a lepší viditelnost. Dále měl za to, že žalovaná neprokázala, že vyšší intenzita silničního provozu byla skutečně důvodem pro stanovení vyšší mzdy srovnatelného zaměstnance. Navíc jméno FO jezdil i do jiných míst. K žalovanou namítané vyšší nehodovosti dodala, že jde o externí faktor, ke kterému nemůže být přihlíženo, jak také dovodil Městský soud v Praze (senát 62 Co). Žalobce tak trval na tom, že žalovaná při stanovování mezd zvýhodňuje své zaměstnance v místo, aniž by k tomu byly dostatečné důvody, a aniž by tvrzená diferenciační kritéria ve mzdě takových zaměstnanců byla promítnuta.

5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo postupem dle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř., řízení ještě doplnil o procesně přípustné důkazy a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

6. Podle ust. § 16 odst. 1 ZP zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

7. Podle odst. 2 v pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace, zejména diskriminace z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu a vztahu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství, otcovství nebo pohlavní identifikace se považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví.

8. Podle odst. 3 pojmy přímá diskriminace, nepřímá diskriminace, obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci a případy, kdy je rozdílné zacházení přípustné, upravuje antidiskriminační zákon.

9. Podle odst. 4 za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení, pokud z povahy pracovních činností vyplývá, že toto rozdílné zacházení je podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce; účel sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený. Za diskriminaci se rovněž nepovažují opatření, jejichž účelem je odůvodněno předcházení nebo vyrovnání nevýhod, které vyplývají z příslušnosti fyzické osoby ke skupině vymezené některým z důvodů uvedených v antidiskriminačním zákonu.

10. Podle § 109 odst. 1 ZP za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

11. Podle § 110 odst. 1 ZP za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody.

12. Podle § 110 odst. 2 ZP stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce.

13. Podle odst. 3 ZP složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce.

14. Podle odst. 4 pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí.

15. Podle odst. 5 pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality.

16. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 436/2016, mzda zaměstnanci se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků; za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality. Na tomto stanovisku Nejvyšší soud opakovaně setrval (viz např. rozsudek sp zn. 21 Cdo 3955/2018).

17. Podle § 265 odst. 1 ZP zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

18. Podle odst. 2 zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.

19. Jestliže zaměstnavatel bez věcných důvodů zaměstnanci stanoví či s ním sjedná odměnu za práci, která je v porovnání s ostatními zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci nebo práci stejné hodnoty v rozporu se zásadou rovného zacházení, jde o porušení právní povinnosti; zaměstnanec, který byl nerovným zacházením postižen, má právo domáhat se náhrady takto vzniklé újmy podle ustanovení § 265 odst. 2 ZP (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3976/2013).

20. Z obsahu spisu se podává, že v daném řízení se žalobce proti žalované domáhal plnění představující rozdíl mezi mzdou zaměstnance žalované vykonávajícího práci na pracovní pozici název – kód číslo, v 5. tarifním stupni, v místo adresa (žalobce, komparant) a mzdou zaměstnanců žalované vykonávajících práci v místo adresa jméno FO a FO2) s tvrzením, že vyplácením nižší mzdy název zaměstnaným mimo hlavní město se žalovaná dopouští porušování ust. § 16 a ust. § 110 ZP. Žalobce se tak domáhal náhrady škody podle § 265 odst. 2 ZP. Nárok žalobce je s ohledem na skutková tvrzení třeba posuzovat jako případnou újmu vzniklou žalobci v důsledku mzdové diskriminace, tedy jako specifický nárok plynoucí z ustanovení zákoníku práce o náhradě škody. Žalobce označil dva komparátory, kteří pracovali na shodných pozicích jako žalobce, ve stejném tarifním stupni, tedy označil osoby, které byly v podstatných rysech ve srovnatelném postavení jako on. Zároveň doložil, že jejich mzda v označeném období byla rozdílná od mzdy žalobce, byla vyšší. Odvolací soud tak konstatuje, že bez dalšího nelze uzavřít, že by žalobce založil svá tvrzení o tom, že byl vystaven nerovnému zacházení, na srovnání s nevhodnými komparátory. Za dané situace tak bylo na žalované tvrdit a prokázat, že z její strany nedošlo k porušení zásady rovného zacházení ve vztahu k těmto zaměstnancům ve mzdové oblasti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1743/2009). Bylo tak na žalované tvrdit a prokázat takové skutečnosti, které svědčí o tom, že práce žalobce nebyla prací stejnou, prací stejné hodnoty jako práce vykonávaná jím označenými komparátory 1/ a 2/, a to s přihlédnutím ke komparačním kritériím, tak jak je stanoví § 110 odst. 2 až 5 ZP.

21. Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně mimo jiné tvrdila, že zaměstnanci v místo adresa čelí výrazně vyšší složitosti práce, která zahrnuje více výměnišť, větší počet nakládek a vykládek, časté vystupování z vozidla a složitější organizaci tras, což vede k vyšší fyzické a psychické zátěži. Rozdílné je i pracovní prostředí. V místo je vyšší dopravní hustota, delší čekací doby, častější vystupování a nastupování z vozu během směny, což je spojeno s vyššími riziky, jako je např. vyšší nehodovost. Poukazovala na rozdílnou délku praxe (jméno FO téměř 40 let, žalobce 21 let). Trvala na tom, že její systém odměňování je souladný se zákoníkem práce a interními směrnicemi; Směrnice SM-1/2019 definuje mzdové rozpětí pro jednotlivé typové pozice, stanovuje minimální a maximální výši základní mzdy. Pro hodnocení typových pozic využívá metodu AHP, která zahrnuje hodnocení složitosti práce, odpovědnosti, fyzické a intelektuální zátěže. Tato metoda však neslouží k porovnávání zaměstnanců na stejné pozici, ale k určení náročnosti jednotlivých typových pozic. Konkrétní výše mzdy je určována individuálně na základě faktorů, jako jsou pracovní podmínky, složitost a namáhavost práce. Určení mzdy vychází z posouzení konkrétní pracovní náplně a osobních předpokladů zaměstnance, přičemž vedoucí pracovníci a HR oddělení hrají klíčovou roli ve schvalovacím procesu. K prokázání existence legitimních důvodů pro odlišné odměňování žalobce a komparátorů shora žalovaná označila řadu důkazů (ne všechny z nich pak soudu prvního stupně předložila).

22. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce vykonávající práci název v 5. tarifním stupni v místo adresa byl odměňován nižší mzdou, než komparátoři 1/ a 2/ pracující v místo adresa. Žalobce pracoval u žalované od datum, jméno FO od datum, FO2 od datum. Žalobce v uvedeném období pracoval pravidelně i v noci, jezdil převážně v rámci adresa, případně i na detašované pracoviště název, jezdil i do dalších měst jako adresa atd. jméno FO v období 9/2020 – 6/2022 jezdil převážně trasy mezi jednotlivými adresami v místo, případně popojížděl v místo adresa, jezdil i trasy mezi městy (adresa apod.). Soud prvního stupně zjistil též daleko větší nehodovost v místo a to, že platy název autobusů v MHD v místo jsou o 7.000 – 10.000 vyšší než název autobusů v dálkové přepravě. Tyto zjištěné rozdíly soud prvního stupně při rozhodování v dané věci nijak nezohlednil, stejně jako zjištěnou rozdílnou situaci v místo adresa a místo adresa, co do počtu výměnišť. Trasy název v adresa s přihlédnutím k cestám i název mimo město měl za srovnatelné. Délku praxe měl za nevýznamnou, když žalobce byl u žalované 21 let a FO2 dokonce dobu kratší. Důvod pro rozdílné odměňování neshledal ani v odlišném rozvržení pracovní doby, neboť i žalobce pracoval pravidelně v noci. Soud prvního stupně upřednostnil zjištění z vnitřních mzdových předpisů žalované o tom, že kategorizace práce probíhá u žalované výlučně zařazením do systému dle typových pozic a tarifních stupňů. Proto pokud sama žalovaná zařadila žalobce i komparátory shora na stejnou typovou pozici, lze podle soudu prvního stupně důvodně předpokládat, že se v jejich případě jednalo o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 ZP. Žalovanou proto soud prvního stupně podle § 118a o. s. ř. vyzval doplnit tvrzení a důkazy o tom, jakým způsobem postupovala v rozhodném období při stanovování základní tarifní mzdy všech srovnávaných zaměstnanců, a to od obecného rozhodování o alokaci finančních prostředků pro jednotlivé místo a typové pozice, až po rozhodování in concreto o základní tarifní mzdě všech srovnávaných zaměstnanců. Na základě doplnění dokazování pak prvostupňový soud shledal, že další rozlišování je již zajišťováno pouze ročním hodnocením zaměstnanců vedoucími pracovníky, které měl za netransparentní, neboť z něj nejsou žádné analytické výstupy a vedoucí pracovníci působící na lokální úrovni nemohou zajistit komplexní porovnání pracovišť žalované a práce na nich. Nemohou mít přehled o případných odlišnostech práce a pracovních podmínkách jinde. Na uvedeném podle soudu prvního stupně nemůže nic změnit ani jejich centrální metodické vedení a koordinace, navíc pouze ve formě školení. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná není s to realizaci principu transparentnosti odměňování doložit a že nárok žalobce je dán.

23. Odvolací soud se s tímto postupem soudu prvního stupně neztotožňuje, neboť jej shledává za rozporný s na věc dopadající právní úpravou i shora citovanou judikaturou. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v daném řízení nebyl tvrzen žádný chráněný diskriminační důvod. Odvolací soud tak trvá na tom, že i kdyby odměňování u žalované nebylo založeno na transparentní vnitropodnikové úpravě, tak to bez dalšího pro závěr o tom, že žalobci v rozhodném období vznikla škoda z důvodu nerovného odměňování, nestačí. Z uvedeného důvodu tak bez dalšího ani nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobce je dán, že je po právu.

24. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně pochybil, pokud se nesoustředil na komplexní zjišťování žalovanou případně tvrzených důvodů pro rozdílné odměňování žalobce a jím označených komparátorů. Zároveň shledal, že tvrzení žalované v tomto směru nejsou ucelená, nejsou dostatečně konkrétní, rovněž pak ne všechna tvrzení jsou spojena s konkrétními důkazy. Pokud ano, pak ne zcela všechny takto označené důkazy žalovaná soudu předložila. Odvolací soud proto žalovanou podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jaké konkrétní důvody ji vedly k odlišnému odměňování žalobce ve vztahu ke komparátorům jméno FO adresa FO2 v rozhodném období s tím, že pokud tyto konkrétní důvody odlišného odměňování nebude tvrdit a neprokáže, ve sporu neuspěje.

25. Žalovaná doplnila svá tvrzení podáním ze dne 18. 4. 2025, v němž také k jednotlivým důvodům odlišného odměňování upnula konkrétní listinné důkazy, které rovněž předložila.

26. Z pracovněprávní dokumentace žalobce, pracovněprávní dokumentace jméno FO a pracovněprávní dokumentace FO2 odvolací soud zjistil, že žalobce nastoupil k žalované 30. 11. 1999, jméno FO 31. 12. 1983, FO2 datum.

27. Ze mzdových výměrů žalobce bylo zjištěno, že žalobce měl k 18. 3. 2020 základní hrubou tarifní mzdu 27.310 Kč, k 1. 10. 2020 ve výši 26.210 Kč. Z výplatních pásek pak bylo zjištěno, že v době od 4/2021 měl 27.330 Kč měsíčně.

28. Ze mzdových výměrů jméno FO bylo zjištěno, že k 18. 3. 2020 měl základní hrubou tarifní mzdu 28.270 Kč, k 18. 3. 2021 pak 29.030 Kč.

29. Ze mzdových výměrů FO2 pak bylo zjištěno, že k 18. 3. 2020 měl základní hrubou tarifní mzdu 28.610 Kč, k 17. 3. 2021 pak 29.360 Kč.

30. Z knihy jízd žalobce odvolací soud zjistil, že v rozhodném období žalobce vykonal 4514 jízd, z toho 1127 nočních jízd, 86 o víkendech, žádnou v neděli. Žalobce v tomto období nevykonal žádnou jízdu v dopravních podmínkách velkoměsta, vykonal pouze 211 jízd mezi krajskými městy, převážně mezi adresa a adresa. Většina jízd byla v meziměstském režimu, a to mezi místo a obcemi spadajícími do atrakčního obvodu místo adresa a další). V daném období vykonal pouze 3 dálkové jízdy delší než 100 km.

31. Z knihy jízd jméno FO bylo zjištěno, že jméno FO vykonal 1715 nočních jízd, 151 o víkendech, z toho 28 v neděli. V rozhodném období absolvoval 2375 jízd výlučně v intravilánu města název. Pokud jde o dálkové jízdy, vykonal „pouze“ 32 dálkových jízd delších než 100 km (v rozhodném období již totiž dálkovou přepravu zajišťovala externí společnost právnická osoba na rozdíl od období let tzv. kauzy Hradil).

32. Z knihy jízd FO2 odvolací soud zjistil, že FO2 vykonal celkem 5847 jízd, z toho 1454 nočních, 195 o víkendech, z toho 28 v neděli. V rozhodném období absolvoval 5048 jízd výlučně v intravilánu města název a pouze 14 dálkových.

33. Žalobce namítal, že z předloženého důkazu počet nočních směn od 22:00 do 6:00 nevyplývá, a zpochybnil tvrzení o celonočních směnách.

34. Žalovaná vysvětlila, že vykazovala samostatně jízdy vykonané v nočních směnách (22:00 – 6:00 hodin) a v tzv. zkrácených nočních směnách (22:00 – 4:00 hodin) – u žalobce vykázala 263 jízd ve zkrácených a 864 v nočních směnách, u jméno FO vykázala 709 jízd ve zkrácených a 1006 v nočních směnách a u FO2 adresa jízd ve zkrácených a 881 v nočních směnách. Žalovaná vysvětlila, že jízdy jsou zaznamenávány podle jejich začátku. Takových jízd v jedné zkrácené noční, noční či celonoční směně (zpravidla 22:45 – 7:50) mohlo být i více, a to různě dlouhých, proto data nejdou po sobě. Zaznamenán je začátek a konec jízdy, nikoli začátek a konec směny. Zároveň není tvrzeno, že by název na takové směně jezdil od jejího začátku až do konce. Rozhodné je, že uvedená jízda byla provedena vykonána na takové směně. Žalovaná čerpá údaje z knihy jízd – ta je jen elektronická, přičemž za pomoci počítačového programu je pak vygenerován počet jízd podle toho, jak je nastaven dotaz. Zde došlo k tomu, že jsou samostatně vygenerovány jízdy konané na zkrácených nočních směnách a samostatně na nočních směnách.

35. S ohledem na uvedené odvolací soud uvažoval k porovnání ve vztahu k jízdám v noci zjištěný celkový počet jízd bez ohledu na to, zda byla konána ve zkrácené nebo noční směně – viz body 30. – 32. shora.

36. Dále žalovaná uvedla, že pokud tvrdila, že žalobce nevykonal žádnou celonoční směnu (zpravidla 22:45 – 7:50), bylo to proto, že pracoviště v adresa takový provoz nemá. Žalobce toto učinil nesporným. Zároveň pro potřeby daného řízení žalovaná učinila nesporným tvrzení žalobce, že jméno FO a FO2 vykonali v rozhodném období 10 celonočních směn (desetihodinové směny).

37. Z informací o organizaci nakládky a vykládky kurzů na jednotlivých zastávkách (výměništích) v areálu adresa, z čestného prohlášení tituly před jménem jméno FO a z plánu místo adresa odvolací soud zjistil, že v místo adresa je název povinen zastavit zvlášť v každém samostatném depu (ceniny a hotovost, klece se zásilkami, kolejová hala, řídící centrum listovních zásilek a další) a na každém z těchto míst řeší jméno FO3 nakládku a vykládku. Tuto činnost organizuje sám, musí vědět, jaké zásilky a v jakém pořadí je třeba vyložit a následně opět naložit tak, aby při dalším přejezdu nebylo nutné zbytečně přejíždět nebo překládku opakovat. Uvedená činnost předpokládá detailní přehled o druzích zásilek, odlišných způsobech jejich evidence a rozdílných režimech manipulace, které se mohou na jednotlivých výměništích lišit. název vede příslušnou dokumentaci, odpovídá za doručení zásilek na místo určení, kromě standardních dokladů kontroluje i další formy evidence, jako jsou barvy a značení vlaječek na pytlích či bezpečnostních schránkách, aby nemohlo dojít k záměně s jinými provozovnami. Z mapky areálu adresa pak bylo zjištěno, jak je tento areál rozložen, jak je organizačně situován, kde jsou domečky pro uzamykání jednotlivých zásilek, kde jsou dispečeři a podobně.

38. Pokud jde o adresa, nakládka a vykládka se odehrává výlučně na jediné rampě, probíhá centralizovaně. V adresa je jedna rampa maximálně s jednou nákladovou přepážkou, výjimečně bylo zapotřebí dojet na jedno detašované pracoviště do areálu název; tam žalobce FO2 občasně. (viz domácí řád místo adresa s přílohou – plánek místo adresa a detašovaného pracoviště název).

39. Ze statistiky nehodovosti za rok 2020 v místo a místo zpracované ústav pak bylo zjištěno, že v místo došlo 16.905 nehodám; v adresa k 1.518 nehodám.

40. Odvolací soud pak provedl také důkaz a mapkou a příkladem kurzů, kde je znázorněno na mapě příkladů, jak tyto kurzy vypadaly.

41. Odvolací soud zdůrazňuje, že v každé jednotlivé věci je zapotřebí zvažovat individuální okolnosti daného případu. Nepostačí odkaz na to, že v jiné věci bylo soudem rozhodnuto jinak, když jednotlivá řízení a rozhodnutí o nich jsou nutně založena na skutkových zjištěních, která se mohou lišit. Je proto jednoznačně významné, jak bylo v dané konkrétní věci zjištěno ohledně toho, zda práce žalobce a komparátorů byla odlišná či nikoliv, tedy zda existovaly také důvody pro odlišné odměňování.

42. Odvolací soud zvážil všechny konkrétní okolnosti, které mu byly předloženy k posouzení. Těmito se zabýval jednotlivě i v jejich komplexu. Odvolací soud tak zvažoval nejen složitost práce, rozdílnou odpovědnost, namáhavost, zvažoval i rozdílné pracovní podmínky, v nichž pracoval žalobce a v nichž pracovali komparátoři, vzal v úvahu i všechny další nuance, které se vyskytly při výkonu práce žalobce a jím označených srovnávaných zaměstnanců. Praxe žalobce a jméno FO sice není srovnatelná, jméno FO pracoval u žalované o 16 let déle, nicméně i žalobce byl v rozhodném období již zkušeným dlouhodobým zaměstnancem žalované na dané pozici. Jinak je tomu ve vztahu k rozložení pracovní doby, když u jméno FO převažovaly náročnější jízdy v nočním provozu. Navíc jméno FO vykonával jízdy v intravilánu místo, kde byl jednoznačně vystaven vyššímu stresu, byla od něj vyžadována větší zkušenost, pozornost, byla na něj také kladena větší odpovědnost, a to nejen v souvislosti s rozdílností prostředí a podmínek, které vyplývaly z jiné složitější náročnější dopravní situace v místo, ale také v souvislosti s tím, že musel vykládat a nakládat v místo adresa, který je diametrálně odlišně organizován než adresa a okolí (viz výše). Zde s ohledem na námitku žalobce stran toho, že nehodovost a hustota provozu jsou externí faktory, odvolací soud dodává, že tyto faktory zcela zjevně mají dopad na práci v podobě potřeby vyšší soustředěnosti, vede ke zvýšení stresu zaměstnanců, jejich práci je tak i z těchto důvodů třeba hodnotit jako namáhavější, mimo jiné i co do psychické náročnosti. K námitce žalobce, že i on pracoval v noci, je třeba konstatovat, že žalobce nevykonal žádnou celonoční směnu a vykonal daleko méně tzv. nočních jízd (1127) než jméno FO adresa); vykonal také méně takových jízd než FO2 (1454). Je pravdou, že žalobce má o 12 let delší praxi než FO2. Nicméně v daném případě nelze přehlédnout, že žalobce i FO2 každý pracovali v diametrálně odlišných pracovních podmínkách a v odlišném pracovním prostředí, jak je uvedeno výše. Odvolacímu soudu je z jiné rozhodovací činnosti (sp. zn. spisová značka – kauza jméno FO3) také známo, že řízení ve městě se ukázalo jako stresovější než jízda po dálnici. Dopravní podmínky definované jako dopravní zácpa rovněž významně definovaly úroveň stresu název, a to při kritériích průměrné rychlosti vozidla 40 km/h a směrodatné odchylky rychlosti 20 km/h. Je proto jednoznačné, že práce FO2 byla náročnější mimo jiné co do rozložení směn, co do náročnosti fyzické i psychické, a to zcela zásadně.

43. V řízení vyplynulo, že FO2 i jméno FO vykonávali práci násobně vyšší intenzity, která s ohledem na náročnost organizace práce byla také složitější. Komparátoři nakládali zcela pravidelně své zásilky na čtyřech různých výměništích v místo adresa, tuto nakládku si museli sami organizovat tak, aby probíhala plynule, aby i následná vykládka probíhala podle potřeb. Museli na daném místě kooperovat se značným počtem dalších název, kteří se pak pohybovali mezi jednotlivými místo v adresa a přilehlém okolí. Na tomto pracovišti pak také byly řešeny i nadrozměrné zásilky, když tyto byly organizovány na detašovaném pracovišti v místo pouze do 1/2021 (tato pracoviště byla od sebe vzdálena 10 km). S rozdílnými výměništi je pak spojeno i to, že bylo třeba je obsluhovat podle různých pro to které výměniště platných jízdních řádů. Naopak hlavní pracoviště v místo adresa v adresa ulici je organizováno jako samostatná budova s propojenými rampami, proto název nakládali vše na jednom místě, postačila jim tak znalost jednoho jízdního řádu. Detašované pracoviště název pak bylo vzdáleno jen 3 km a fungovalo do 5/2021. Odvolací soud pak shledal, že odlišná byla také pracovní prostředí jednotlivých zaměstnanců žalované. A to s ohledem na to, že dopravní zatížení v místo je odlišné od města adresa. V místo je násobně větší počet různých uzavírek, je složitější dopravní situace i z hlediska samotné existence různých jednosměrek a dalších specifik, která spočívají například v tom, že některé komunikace jsou velmi úzké, je obtížné zde manévrovat nákladním vozem, je obtížné pak organizovat na jednotlivých místo nakládku a vykládku. Je třeba velmi pružně reagovat na četné uzavírky, což si vyžaduje zvýšenou pozornost a rovněž má dopad v podobě vyššího stresu název. Uvedené si vyžaduje i jejich zvýšenou pozornost a je na ně kladena i vyšší odpovědnost.

44. Odvolací soud tak při současném uvažování všech znaků a kritérií, která jsou významná důležitá pro posouzení kvality a charakteru práce ve smyslu § 110 ZP, dospěl k závěru, že práce žalobce není stejnou prací, není prací stejné hodnoty, jako práce vykonávaná v rozhodném období jím označenými komparátory. Pokud jméno FO a FO2 nebyli odměňováni stejně jako žalobce, když žalobce v rozhodném období obdržel částky nižší, které ve svém souhrnu tvoří žalovanou částku, tak odvolací soud shledal, že žalovaná k tomu měla diferenciační důvody, které ji opravňovaly k tomu, aby základní tarifní mzda žalobce byla od mzdy jím označených komparátorů odlišná. Žalovaná v daném řízení prokázala důvody pro odlišné odměňování, proto je třeba uzavřít, že se žalovaná vůči žalobci nerovného zacházení v podobě odlišného odměňování za stejnou práci nedopustila a že nárok žalobce není dán.

45. Pokud bylo namítáno, že ani jméno FO a FO2 nebyli v rozhodném období shodně odměňováni, pak odvolací soud konstatuje, že pro posouzení nároku žalobce to není relevantní. Navíc z provedeného dokazování před odvolacím soudem vyplynulo, že jejich práce nebyla shodná, tedy jméno FO a FO2 nevykonávali práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 ZP (viz shora).

46. Odvolací soud pro úplnost dodává, že situace, která byla řešena v tzv. kauze Hradil (sp. zn. spisová značka Městského soudu v Praze) je skutkově odlišná, když v tam uvedeném rozhodném období 7/2011 – 10/2015 byla práce u žalované organizována částečně jinak – název z místo adresa i z místo adresa vykonávali mimo jiné i dálkové jízdy. Nyní je situace jiná, když dálkové jízdy jsou zadávány externí společnosti právnická osoba název Hradil tak, stejně jako název z místo, konal dálkové jízdy mezi městy adresa a p. Občasně tak FO2 i na místo adresa (žalobce zde nikdy nepracoval), jinak pracoval v místo, kde přejížděl také na detašované pracoviště v Ladově ulici. Žalobce a jím označení komparátoři dálkové jízdy neabsolvovali, občasně jezdili trasu delší než 100 km, z toho žalobce v daleko menší míře. Zároveň v kauze Hradil bylo zejména řešeno, zda je dán důvod pro odlišné odměňování název v místo s přihlédnutím k tomu, že reálná výše mzdy zaměstnanců v místo je nižší.

47. Z uvedených důvodů odvolací soud postupem podle § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. mezitímní rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zároveň rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím (§ 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

48. Žalované vznikly náklady řízení za vyjádření k žalobě ze dne 2. 2. 2024, další vyjádření 10. 9. 2024, 16. 10. 2024 a 11. 2. 2025, za přípravu a účast na jednání soudu dne datum, datum a datum, kdy nebyla žalovaná právně zastoupena advokátem. V odvolacím řízení jí vznikly náklady za převzetí právního zastoupení, za o odvolání 19. 3. 2025, jeho doplnění 18. 4. 2025 (doplněk posoudil odvolací soud jako neúčelně vynaložené náklady, když žalované nic nebránilo učinit tak jedním podáním a zároveň nešlo o reakci na vyjádření žalobce), účast na jednání dne datum. Náklady právního zastoupení tak tvoří 3 x odměna 2.260 Kč stanovená podle § 7 bod 5. a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen AT), tedy 6.780 Kč. Dále 3 x 450 Kč hotové výdaje v podobě režijních paušálů podle § 13 odst. 4 AT, celkem 1.350 Kč. Dohromady 8.130 Kč a spolu s 21% DPH pak 9.837 Kč. K tomu je třeba uvažovat za dobu před převzetím právního zastoupení 10 x 300 Kč náklady nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb.

49. Celkové náklady řízení žalované před soudy obou stupňů tak činí 12.837 Kč, které odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalované ve lhůtě tří dnů podle § 161 odst. 1 o. s. ř. a na zákonné platební místo podle § 149 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu I. stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).