20 Cdo 553/2009

Plný text

20 Cdo 553/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, proti povinnému V. K., zastoupenému advokátem, pro 2.314,50 Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 27 E 338/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. července 2008, č. j. 28 Co 363/2008-51, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) : Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 7. 2008, č. j. 28 Co 363/2008-51, potvrdil k odvolání povinného usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. 3. 2008, č. j. 27 E 338/2008-5, kterým byl podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2007, č. j. 24 Co 597/2006-145, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 2.314,50 Kč, nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného a rozhodnuto o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny; k odvolacím námitkám povinného uvedl, že v řízení o výkon rozhodnutí již nelze přezkoumávat rozhodnutí vydané v nalézacím řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jež nesplňovalo náležitosti mimořádného opravného prostředku, a dovolatel při jeho podání nebyl ani zastoupen advokátem. Usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 11. 2008, č. j. 0 Nc 833/2008-31, byl povinnému pro podání dovolání ustanoven zástupcem advokát, jehož prostřednictvím pak povinný podal nové dovolání. Uvedl, že v řízení je „řešena otázka zásadního právního významu, neboť exekuce byla nařízena na základě rozsudku, jemuž předcházelo nalézací řízení zatížené velkým množstvím vad, a to jak z pohledu právního posouzení věci, tak z pohledu procesních zjištění a rovněž celou řadou procesních pochybení“, jež následně vyjmenovává. Z toho dovozuje, že „vést exekuci na základě takto od počátku vadně vedeného nalézacího řízení, je v rozporu se samými principy rovnosti účastníků v řízení“ a že „byl zkrácen na svých zákonných právech, ba i na právu na soudní ochranu, deklarovanou v Listině základních práv a svobod“. Má za to, že nalézací řízení nemělo být vůbec zahájeno a že „je na místě, aby odvolací soud ve věci této exekuce nepřezkoumával pouze skutečnost, že ve věci existuje vykonatelný exekuční titul, ale i okolnosti jeho vydání“. Poukazuje též na to, že proti rozhodnutí nalézacího soudu podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, č. j. 22 Cdo 2546/2007-174, odmítnuto. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil. Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil. Námitky povinného, že „exekuce byla nařízena na základě rozsudku, jemuž předcházelo nalézací řízení zatížené velkým množstvím vad a procesních pochybení, a že nalézací řízení nemělo být vůbec zahájeno“, jsou v řízení o výkon rozhodnutí zcela bez právního významu. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již tzv. zmatečnostní nebo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Soud výkonu rozhodnutí není ani oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, přičemž jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58). Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť povinný nemá na náhradu nákladů řízení právo a oprávněné v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. října 2009 JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu