IV.ÚS 99/10
V PLATNOSTI- KS Praha 28 Co 363/2008
- NS 20 Cdo 553/2009
- ÚS IV.ÚS 99/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty určené pro její podání. Soud se zabýval především přípustností stížnosti proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně, která byla založena na nesprávném výkladu lhůty počítané od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud vysvětlil, že lhůta musí být počítána od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli od rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces ani práva na vlastnictví, protože rozhodnutí soudů I. a II. stupně byla v souladu s procesními předpisy.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Karlem Zikou, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Benešova 610, proti usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 27 E 338/2008 ze dne 28. 3. 2008, Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 363/2008 ze dne 2. 7. 2008 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 553/2009 ze dne 15. 10. 2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k uvedené úmluvě) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení o výkon rozhodnutí, v němž stěžovatel měl postavení povinného, proti němuž Okresní soud v Kutné Hoře v záhlavím označeným rozhodnutím nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí k uspokojení pohledávky oprávněné. Krajský soud v Praze jako soud odvolací následně s řádným zdůvodněním rozhodnutí soudu I. stupně v záhlaví označeným usnesením jako věcně správné potvrdil, když dospěl k závěru, že podmínky nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny a k odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že v řízení o výkon rozhodnutí již nelze přezkoumávat rozhodnutí vydané v nalézacím řízení. O dovolání podaném stěžovatelem proti usnesení odvolacího soudu pak Nejvyšší soud shora označeným usnesením rozhodl tak, že je jako nepřípustné odmítl v podstatě s odůvodněním, že v daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., stěžovatel však žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) v dovolání nevymezil. Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obecným soudům I. a II. stupně vytýká řadu pochybení včetně nesprávného rozhodnutí o nákladech řízení, to však převážně v poměru k nalézacímu řízení a jeho rozhodnutím se závěrem, že v důsledku toho, že se soudy nezabývaly podstatou věci, bylo i nařízení výkonu rozhodnutí neopodstatněné a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, přitom připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl. Dovolací soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - řádně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatele ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou dány. Stěžovatel sám otázku zásadního právního významu odpovídajícím způsobem nevymezil a dovolací soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, ostatně stěžovatel sám v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele samotným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení § 72 odst. 3 cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 11. 1. 2009 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2010 Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.