21 Cdo 1512/2025

Rubrum

21 Cdo 1512/2025-334 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce B. Ř., zastoupeného JUDr. Barborou Frydrychovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 978/23, proti žalované Správě železnic, státní organizaci se sídlem v Praze 1, Dlážděná č. 1003/7, IČO 70994234, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 93/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2024, č. j. 30 Co 280/2019-305, takto:

Výrok

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Barbory Frydrychové, advokátky se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 978/23.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2024, č. j. 30 Co 280/2019-305, byl výrokem I potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2019, č. j. 39 C 93/2016-103, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2019, č. j. 39 C 93/2016-119, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 7. 3. 2016 daná žalobci žalovanou je neplatná (výrok I), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II a III), a ve výrocích II a III bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru o nenaplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“), spočívajícího v neúspěšném vykonání testu fyzické způsobilosti, neboť žalobci se podařilo prokázat, že „důvodem jeho neúspěchu byly zdravotní důvody, které mu pouze po přechodnou dobu úspěšné vykonání zkoušky znemožňovaly a způsobovaly, že po tuto přechodnou dobu požadované fyzické zdatnosti nedosahoval“.

2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v dosud neřešené otázce hmotného práva „intepretace časového období, které lze považovat pouze za ‚přechodné‘ či ‚dočasné‘ a které je naopak ‚dlouhodobé‘ a odůvodňuje udělení výpovědi dle ust. § 52 f) ZP“.

3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

7. Rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že „nelze na nesplnění požadavku pro výkon sjednané práce spočívající v dosažení určitého stupně fyzické zdatnosti usuzovat“, neboť absence kvality požadovaných skutečností není dána „po delší dobu“, protože důvodem neúspěchu žalobce u zkoušky fyzické způsobilosti „byly zdravotní důvody, které mu pouze po přechodnou dobu úspěšné vykonání zkoušky znemožňovaly a způsobovaly, že po tuto přechodnou dobu požadované fyzické zdatnosti nedosahoval“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod (žalovaná ho netvrdí), aby rozhodná právní otázka měla být posouzena jinak.

8. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že ustanovení § 52 písm. f) zák. práce umožňuje dát zaměstnanci výpověď ze dvou důvodů, které je třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy (zákon nebo jiné obecně závazné právní předpisy), požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují především konkrétní podmínky u konkrétního zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Mohou vyplývat z pracovní smlouvy, organizačního řádu, vnitropodnikové směrnice, popř. z pracovních příkazů vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou pro výkon určité práce všeobecně známé (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 3. 1978, sp. zn. Cpjf 17/77, uveřejněné pod č. 15/1978 Sb. rozh. obč.). Nesmí jít však o požadavky svou podstatou nevýznamné a musí zároveň být dána absence kvality požadovaných skutečností po delší dobu. I když požadavky pro řádný výkon sjednané práce stanoví sám zaměstnavatel, nejedná se o oprávnění neomezené; zaměstnavatelem vytyčené požadavky musí být z hlediska výkonu práce oprávněné a povahou pracovních činností (objektivně vzato) ospravedlnitelné. Požadavky ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, jimiž se rozumějí jiné skutečnosti, než které vyplývají z předpokladů ve smyslu téhož ustanovení, se mohou podle druhu vykonávané práce dotýkat nejen kupř. zvláštních odborných znalostí, morálních kvalit pracovníka, ale i jeho řídících a organizačních schopností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4066/2008, uveřejněný pod č. 43/2010 Sb. rozh. obč.). Za podmínky, že to je oprávněné a povahou pracovních činností ospravedlnitelné, smí zaměstnavatel – podle povahy vykonávané práce – po zaměstnanci například požadovat, aby se zdržel určitých činností v době odpočinku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1628/2000), aby měl vhodné společenské vystupování, aby při výkonu práce používal předepsaný oděv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2930/2014, uveřejněný pod č. 12/2016 Sb. rozh. obč.), aby měl příjemný vzhled, aby byl schopen udržet si potřebnou autoritu, aby měl organizační schopnosti apod. (srov. též Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019. s. 299-332).

9. V rozsudku ze dne 15. 9. 2022, č. j. 21 Cdo 209/2021-220, vydaném přímo v projednávané věci, potom Nejvyšší soud formuloval závěr, že požadavek pro řádný výkon sjednané práce může spočívat též – stejně jako v posuzovaném případě – v dosažení určitého stupně fyzické zdatnosti, jehož splnění zaměstnanec prokazuje vykonáním zkoušky (testu) fyzické způsobilosti. V rozhodnutí dále uvedl, že i na tento požadavek se vztahuje podmínka, aby absence kvality požadovaných skutečností byla dána po delší dobu; jen dočasná zdravotní indispozice způsobující, že zaměstnanec po přechodnou dobu požadované fyzické zdatnosti nedosahuje, proto závěr o nesplňování požadavku pro řádný výkon práce neopodstatňuje. Musí být proto objasněna otázka, zda přechodné zdravotní obtíže postihující jeho pravý kolenní kloub žalobci bránily v úspěšném vykonání zkoušky fyzické způsobilosti a zda lze vůbec v jeho případě za daných okolností na nesplnění požadavku spočívajícího v dosažení určitého stupně fyzické zdatnosti, které by nedosahoval „po delší dobu“, usuzovat (tento požadavek byl zopakován též v navazujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, č. j. 21 Cdo 2191/2023-294).

10. Dovozuje-li rozhodovací praxe, že naplnění důvodu výpovědi podle § 52 písm. f) zák. práce, který spočívá v nesplňování požadavků pro řádný výkon sjednané práce zaměstnancem bez zavinění zaměstnavatele, vyžaduje, aby absence kvality požadovaných skutečností byla dána „po delší dobu“, blíže již neupřesňuje, o jak dlouhou dobu by se mělo jednat. Závěr o tom, zda absence kvality požadovaných skutečností je dána „po delší dobu“, je totiž odvislý od okolností konkrétního případu (povahy požadovaných skutečností, druhu vykonávané práce, podmínek jejího výkonu u zaměstnavatele apod.); rozmanitost těchto okolností způsobuje, že rozsah tohoto časového období nelze vymezit obecně pro všechny případy nesplňování stanovených požadavků. Posouzení naplnění uvedeného důvodu výpovědi s ohledem na splnění podmínky, že absence kvality požadovaných skutečností byla dána „po delší dobu“, tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž nelze dopředu určovat, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet. Výslednou úvahu odvolacího soudu (obdobně jako úvahu při vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy) může potom dovolací soud přezkoumat (korigovat) pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.).

11. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě absence kvality požadovaných skutečností není dána „po delší dobu“, má spolehlivou oporu ve skutkových zjištěních soudů, podle kterých „Směrnice ředitele HSZ SŽDC č. 1/2012“ vydaná k tělesné přípravě a zkouškám fyzické způsobilosti „zaměstnanců HSZ“ stanoví jako nezbytný požadavek „pro řádný výkon zaměstnání u HSZ SŽDC“ každoroční vykonání zkoušky fyzické způsobilosti zaměstnance, jejímž úspěšným vykonáním („splněním“) zaměstnanec prokazuje, že je fyzicky zdatný a tím způsobilý pro výkon zaměstnání u „HSZ SŽDC“, že zaměstnanci, kterému zdravotní důvody znemožňují absolvovat přezkoušení fyzické způsobilosti, směrnice umožňuje písemně požádat o odklad zkoušky (podle skutkových tvrzení žalované uvedených ve vyjádření k žalobě může zaměstnanec požádat i o „prodloužení platnosti osvědčení o tělesné zdatnosti“), tedy že směrnice zaměstnavateli ukládá zohlednit přechodné zdravotní obtíže zaměstnance, že žalobce až do roku 2014 včetně zkoušky fyzické způsobilosti vykonal úspěšně, že teprve v roce 2015 (dne 15. 5. 2015 a v náhradním termínu dne 15. 9. 2015) u zkoušky neuspěl, že příčinou neúspěšného vykonání zkoušky byl zhoršený chorobný stav pravého kolenního kloubu žalobce (nepříznivě ovlivněný též pracovním úrazem ze dne 15. 8. 2013), jehož příčiny byly odstraněny chirurgickým zákrokem, jemuž se žalobce podrobil 4. 11. 2015 (tj. 50 dnů po neúspěšném vykonání zkoušky v náhradním termínu), jakož i ve skutečnosti, že žalovaná k výpovědi z pracovního poměru přistoupila až téměř po šesti měsících po neúspěšném vykonání zkoušky fyzické způsobilosti žalobcem, tj. v následujícím kalendářním roce, kdy se zaměstnanci hasičského záchranného sboru měli podrobit nové zkoušce fyzické způsobilosti. Výslednou úvahu odvolacího soudu nelze proto považovat za zjevně nepřiměřenou.

12. Namítá-li žalovaná, že „[v] době konání zkoušek fyzické způsobilosti v roce 2015 žalobce nepředložil žalované žádnou lékařskou či jinou zprávu, ze které by bylo lze dovodit, že trpí nějakými zdravotními potížemi, které mu neumožňují zkoušky vykonat“, a že „[ž]alobce nepožádal o odklad zkoušek“, pak přehlíží, že podle závěrů Nejvyššího soudu vyslovených v rozsudcích vydaných v této věci (srov. shora bod 9) nejsou tyto skutečnosti z hlediska závěru o naplnění použitého výpovědního důvodu významné. Podle těchto závěrů ze skutečnosti, že zaměstnanec, kterému přechodná zdravotní indispozice úspěšné vykonání zkoušky znemožnila, o odklad zkoušky nepožádal (ať již proto, že o této možnosti nevěděl, nebo proto, že se mylně domníval, že přes zdravotní problémy zkoušku úspěšně vykoná), nelze dovozovat, že tento zaměstnanec stanovený požadavek pro řádný výkon práce nesplňuje. Podstatné totiž nadále je, zda absence požadované fyzické zdatnosti je dána „po delší dobu“. Prokáže-li proto zaměstnanec (byť dodatečně až po neúspěšném vykonání zkoušky), že důvodem jeho neúspěchu byly zdravotní důvody, které mu po přechodnou dobu úspěšné vykonání zkoušky znemožňovaly (a způsobovaly, že po tuto přechodnou dobu požadované fyzické zdatnosti nedosahoval), nelze na nesplnění uvedeného požadavku usuzovat.

13. Žalovanou předestřená otázka (srov. shora bod 2) tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

14. Prostřednictvím námitek, že „[s]oud prvního stupně neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem, který by přezkoumal posudek znalce MUDr. Richtra“, že „posudek je nejasný a jeho závěry spekulativní“, že „[z] tohoto posudku nebylo spolehlivě zjištěno, že žalobce nebyl po zdravotní stránce způsobilý k výkonu práce, ani že pracovní úraz z roku 2013 byl jedinou a přímou příčinou nesplňování požadavků pro výkon práce žalobcem“, že „[z]ávěr soudu, že důvodem neúspěchu žalobce byly zdravotní důvody, které mu pouze po přechodnou dobu znemožňovaly úspěšné vykonání zkoušky, je proto nesprávný“, že soud prvního stupně „nevzal v potaz lékařské posudky a výslech MUDr. Červené, přezkoumání lékařského posudku Krajským úřadem Plzeňského kraje a odborné vyjádření MUDr. Jana Kubiče“, žalovaná vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů, především znaleckého posudku MUDr. Richtra.

15. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).

16. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

17. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).

18. Dovolací soud současně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

19. Uvedené námitky proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládají.

20. Postup soudů při zjišťování rozhodujících skutečností (posuzování, zda zdravotní stav žalobci po přechodnou dobu znemožňoval úspěšné vykonání zkoušky fyzické způsobilosti), k němuž bylo zapotřebí odborných znalostí, je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

21. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Zjistí-li soud, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má- li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení, vyžádá ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. tzv. revizní znalecký posudek (srov. například zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou pod č. 1/1981 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod č. 38/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013). Závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba je hodnotit i v souvislosti s jinými důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sb. rozh. obč.).

22. Znalecký posudek je možné dát přezkoumat jiným znalcem, státním orgánem, vědeckým ústavem, vysokou školou nebo institucí specializovanou na znaleckou činnost (srov. § 127 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Vždy bude záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1741/2020).

23. Soudy obou stupňů při hodnocení znaleckého posudku výše uvedeným judikaturním závěrům plně dostály; znalec byl v řízení vyslechnut, k námitkám se vyjádřil a své závěry řádně obhájil (srov. body 28, 37 a 50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

24. Nelze souhlasit ani s námitkou, že soud prvního stupně (jehož skutková zjištění odvolací soud převzal – srov. bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) „nevzal v potaz lékařské posudky a výslech MUDr. Červené, přezkoumání lékařského posudku Krajským úřadem Plzeňského kraje a odborné vyjádření MUDr. Jana Kubiče“, neboť skutková zjištění z nich učinil (srov. body 17, 20, 27 a 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); lékařské posudky MUDr. Hany Červené a rozhodnutí o přezkoumání lékařského posudku Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru zdravotnictví, ze dne 28. 6. 2016, č. j. ZDR/644/16, byly též podkladem znaleckého posudku MUDr. Milana Richtra, CSc. Žalovaná navíc přehlíží, že lékařský posudek MUDr. Hany Červené a rozhodnutí o jeho přezkoumání se zabývaly zdravotní způsobilostí žalobce k práci, nikoliv tím, zda zdravotní stav žalobci po přechodnou dobu bránil v úspěšném vykonání zkoušky fyzické způsobilosti. Uvedenou otázkou se nezabývalo ani odborné vyjádření MUDr. Jana Kubiše, v němž znalec odpovídal na otázku, zda neúspěch žalobce při zkoušce fyzické způsobilosti je v příčinné souvislosti s jeho pracovním úrazem ze dne 15. 8. 2013.

25. Žalovaná svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadla „v celém jeho rozsahu“, tedy i v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení, a ve výrocích o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

26. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 7. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu