21 Cdo 94/2026

Rubrum

21 Cdo 94/2026-155 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně innogy Energie, s. r. o. se sídlem v Praze 10, Limuzská č. 3135/12, IČO 49903209, zastoupené Mgr. Přemyslem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 10, Limuzská č. 3135/12, proti žalované D & S Brno, s. r. o. se sídlem v Ivančicích, Kounická č. 1444/32, IČO 46981896, zastoupené JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem se sídlem v Brně, Květná č. 171/11, o 819 453,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 180/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2025, č. j. 27 Co 55/2024-131, takto:

Výrok

I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části směřující proti výrokům III, IV a V se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu se s výjimkou výroku II zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Brno-venkov dne 20. 3. 2026 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 819 453,87 Kč s příslušenstvím, neboť se žalobkyně na základě smlouvy o sdružených službách dodávky plynu pro potřebu podnikání, uzavřené se žalovanou dne 18. 10. 2021, zavázala dodávat žalované do smluveného odběrného místa zemní plyn a poskytovat související služby a žalovaná se zavázala zaplatit sjednanou cenu s tím, že cena plynu bude určena ceníkem žalobkyně platným pro fakturační období a že splatnost vyúčtování spotřeby plynu bude stanovena ve faktuře za příslušné zdaňovací období. Vyúčtování dodávky plynu a souvisejících služeb za období od 10. 11. 2021 do 12. 4. 2022 bylo provedeno fakturou č. VS XY znějící na částku 789 898,23 Kč splatnou dne 9. 5. 2022, a to za dodávku plynu v rozsahu 18 968,70 m3 (počáteční stav plynoměru odpovídal konečnému stavu vyúčtovanému fakturou za období dodávky v režimu dodavatele poslední instance, který žalovaná zaplacením faktury dne 27. 11. 2022 stvrdila jako správný; konečný stav plynoměru byl zjištěn provozovatelem distribuční soustavy v rámci pravidelného periodického fyzického odečtu plynoměru). Vyúčtování za období od 13. 4. 2022 do 19. 7. 2022 bylo provedeno fakturou č. VS XY znějící na částku 29 655,64 Kč splatnou dne 15. 8. 2022, a to za dodávku plynu v rozsahu 1 134,33 m3 (počáteční stav plynoměru odpovídal konečnému stavu vyúčtovanému fakturou za předchozí fakturační období; konečný stav byl zjištěn provozovatelem distribuční soustavy fyzickým odečtem plynoměru). Na uvedené faktury nebyly provedeny žádné platby. Žalobkyně dále uvedla, že v projednávané věci provozovatel distribuční soustavy nedisponoval odečtem stavu měřícího zařízení ke dni zahájení dodávky v režimu dodavatele poslední instance ani ke dni ukončení dodávky v režimu dodavatele poslední instance, nebyl dodán ani odečet provedený zákazníkem, stav byl proto zjištěn odhadem v souladu s vyhláškou č. 349/2015 Sb., přičemž odhadem je myšlen výpočet pravděpodobné spotřeby dle údajů z předchozích období, který se obvykle blíží realitě. Správnost vyúčtovaného odběru sestavovaného na základě údajů od provozovatele distribuční soustavy se předpokládá.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby. Namítla, že množství účtovaného plynu neodpovídá skutečně spotřebovanému množství plynu, které bylo nižší, a že by žalobkyně měla osvětlit, jakým způsobem dospěla ke správnosti jak účtování množství, tak účtované ceny. Poukázala na podstatnou disproporci v uplatňovaných částkách i množství odebraného plynu za jednotlivá období, kdy v období od 10. 11. 2021 do 12. 4. 2022 měla dle faktur průměrná měsíční spotřeba činit cca 3 793 m3, zatímco za druhé fakturované období od 13. 4. 2022 do 19. 7. 2022 cca 378 m3, což je spotřeba téměř desetinová. Uvedla, že není zřejmé, jakým způsobem žalobkyně k množství spotřebovaného plynu v jednotlivých obdobích dospěla. Dále doplnila, že „velkou fakturu“ ihned po doručení reklamovala.

3. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 12. 1. 2024, č. j. 14 C 180/2023-84, uložil výrokem I žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 789 798,23 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % od 10. 5. 2022 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky, dále částku 29 655,64 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 16. 8. 2022 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky, výrokem II uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. S odkazem na judikaturu krajských soudů (rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 27 Co 203/2010, rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem, č. j. 14 Co 464/2013-100, a rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 22 Co 94/2022-123) soud uvedl, že plyn je zbožím se specifickým režimem a nelze na něj přepjatě formalisticky aplikovat požadavky běžného zboží, že s ohledem na úpravu odběru a dodávky plynu (zákon č. 458/2000 Sb., vyhláška č. 349/2015 Sb. a vyhláška č. 108/2011 Sb.) se správnost vyúčtovaného odběru, který je sestavován na základě údajů od provozovatele distribuční soustavy, předpokládá a že presumpci správnosti nemůže žalovaná vyvrátit pouze neurčitým tvrzením, že vyúčtovanou spotřebu nepovažuje za správnou. Dále uvedl, že žalovaná sice prokázala, že vyúčtování spotřeby plynu reklamovala, dále však byla pasivní, že vzhledem k charakteru dodávky plynu se uplatní presumpce správnosti vyúčtovaného odběru a že zákazník nemůže být zproštěn povinnosti úhrady pouze na základě tvrzení, že s vystavenou fakturou nesouhlasí. Pokud žalobkyně na reklamaci nereagovala, měla ji žalovaná urgovat a uvést relevantní důvody. Protože žalovaná nepředložila žádné další důkazy, které by zpochybnily správnost žalovanou účtované spotřeby plynu, hypotézy žalované zůstaly v rovině tvrzení, soud žalobě vyhověl.

4. Proti rozhodnutí podala žalovaná odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 5. 2025, č. j. 27 Co 55/2024-131, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 789 798,23 Kč s 11,75% úroky z prodlení od 10. 5. 2022 do zaplacení a částku 29 155,64 Kč s 15% úroky z prodlení od 16. 8. 2022 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 400 Kč, výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 500 Kč s 15% úroky z prodlení od 16. 8. 2022 do zaplacení, tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, výrokem III zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 75 903,40 Kč, výrokem IV rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem V o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení částky 789 798,23 Kč jako ceny plynu za období od 10. 11. 2021 do 12. 4. 2022 a částky 29 155,64 Kč jako ceny plynu za období od 13. 4. 2022 do 19. 7. 2022 se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně, krom závěru, že žalovaná uplatnila řádnou reklamaci, neboť uplatněné námitky jsou pouze obecné a nekonkrétní, žalovaná nesdělila žádné bližší a podrobnější údaje. Dovodil, že žalobkyni náleží nárok na úhradu žalovaných částek, neboť nedošlo k řádné reklamaci, za dané situace (kdy nedošlo k řádné reklamaci) se správnost vyúčtování předpokládá a námitky žalované, že objekt nebyl v rozhodné době využíván takovým způsobem, aby docházelo k odběru plynu v objemech, jaké účtuje žalobkyně, jsou irelevantní. Dále uzavřel, že při následné změně (z dodavatele poslední instance na smluvního dodavatele) se již jednalo o standardní změnu dodavatele, a tedy stav měřidla se stanoví podle § 113 odst. 2 vyhlášky č. 349/2015 Sb., že první fakturu na částku 37 348,83 Kč za období od 19. 10. 2021 do 9. 11. 2021 žalovaná uhradila a ničeho nenamítala a že z konečného stavu uvedeného v této faktuře žalobkyně následně vycházela jako ze stavu počátečního při vystavení sporné faktury (VS XY).

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, směřující do výroků I, III, IV a V. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny, a to otázky a) zda lze presumovat správnost vyúčtování dodávky plynu, b) pokud lze presumovat správnost vyúčtování dodávky plynu, pak za jakých podmínek, a c) zda musí odběratelovy námitky proti vyúčtování plynu obsahovat zvláštní náležitosti, aby je bylo možné považovat za řádnou reklamaci, zejména pak údaj o skutečném stavu měřidla či informaci o tom, proč tento stav nemohl odběratel sám ověřit. Dále namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu při posouzení otázky rozložení a unesení procesních břemen, potažmo v souvislosti s opomenutím povinnosti soudu náležitě vypořádat všechny odvolací námitky. K otázce pod písm. a) uvedla, že z § 133 občanského soudního řádu vyplývá, že domněnka správnosti, resp. pravdivosti tvrzení musí být stanovena zákonem, pro vyúčtování dodávky plynu však relevantní právní úprava žádnou domněnku správnosti nezakládá. Judikatura dovolacího soudu sice připouští možnost smluvního ujednání domněnek či fikcí, v této věci však žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by byla presumpce správnosti vystaveného vyúčtování smluvně sjednána. Strana uplatňující nárok na zaplacení poskytnutého plnění je povinna prokázat, zda a v jakém rozsahu tvrzené plnění poskytla. Faktura není důkazem o poskytnutí plnění a žalobkyni pro prokázání uplatnění nároku nestačí doložit tvrzený rozsah toliko vystaveným vyúčtováním. Dále namítla, že žalovaná měla smluvní povinnost zajistit na vlastní jméno a vlastní účet distribuční změny, že mezi distribuční služby, které žalobkyně poskytovala žalované prostřednictvím subdodavatele, spadá také měření dodávek plynu a za takovou činnost odpovídá žalobkyně. K otázce b) namítla, že teprve pokud obchodník vyúčtování opřené o odhad spotřeby řádně doloží (což žalobkyně v této věci neudělala), lze považovat za správný závěr, že vyúčtování lze považovat za správné, pokud jej odběratel řádně a včas nevyreklamuje. K otázce c) uvedla, že z relevantní právní úpravy žádné obsahové náležitosti reklamace vyúčtování za dodávku energií nevyplývají, že lze analogicky vycházet ze závěrů dovolacího soudu o tom, co musí obsahovat reklamace „běžného“ zboží, a že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že žalovaná měla v rámci reklamace uvést konkrétní důvod, proč je vystavené vyúčtování nesprávné. Navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku. Dále navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.)

8. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu taktéž ve výrocích III– V, tedy ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v uvedené části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

9. Dovolací soud se dále zabýval otázkou ne/přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

10. K problematice hodnotového censu omezujícího přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjadřoval v rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, který byl uveřejněn pod č. 74/2024 Sb. rozh. obč.

11. V tomto rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „… /J/e-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se ‚samostatným skutkovým základem‘, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). V pochybnostech o tom, zda dovoláním otevřená právní otázka vychází ze společného skutkového základu uplatněných nároků, nemůže dovolací soud dovolání odmítnout podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předmětem řízení je (totiž) peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50 000 Kč a výjimku z pravidla jdoucí nad rámec dikce § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zkoumáním samostatného skutkového základu jednotlivých nároků je nutno vykládat restriktivně (v hraničních případech ve prospěch přípustnosti dovolání co do hodnotového censu) …“.

12. Výše uvedená situace nastala i v této věci; rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým sice bylo rozhodnuto o dvou nárocích (jednom ve výši 789 798,23 Kč s příslušenstvím, tedy nad 50 000 Kč, a o jednom ve výši 29 655,64 Kč, tedy pod 50 000 kč) se samostatným skutkovým základem, avšak důvod pro přiznání obou nároků byl (mimo jiné) pro oba nároky stejný (presumpce správnosti vyúčtování odběru plynu, kterou se žalované nepodařilo vyvrátit), a proti tomuto závěru též dovolání brojí.

13. Omezení přípustnosti dovolání v podobě hodnotového censu se tak v této věci neuplatní.

14. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí v obecné rovině na vyřešení otázky uvedené již pod písm. a), tedy otázky, za jakých podmínek lze presumovat existenci určité skutečnosti, významné pro rozhodnutí (zde „správnost vyúčtování dodávky plynu“). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

15. Dovolání je též důvodné.

16. Podle ustanovení § 120 o. s. ř. platí: 1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. 2) Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. 3) Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.

17. Podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

18. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné v projednávané věci. Žalobce je již ve své žalobě povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a povinnost tvrzení má – jak vyplývá z výše uvedeného – rovněž v průběhu řízení. Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uvedená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem; jaké skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 82/2018).

19. Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, popř. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod č. 115/2012 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, nebo již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014).

20. Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), kterým se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Hypotéza hmotněprávní normy vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat, vymezuje též rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86/2002 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod č. 93/2014 Sb. rozh. obč., anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1783/2009).

21. I když jsou důkazní povinnost a důkazní břemeno instituty procesního práva, je závěr o tom, který z účastníků řízení (která procesní strana) je jejich nositelem, odvozen z hmotného práva; ten, kdo má podle hmotného práva povinnost tvrdit (uvést) určité skutečnosti, je povinen je (prostřednictvím označených důkazů) prokázat a nese tedy také procesní odpovědnost za to, že jeho tvrzení nebyla prokázána a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2397/2020).

22. Ve vztahu k aplikaci ustanovení § 133 o. s. ř. je judikatura Nejvyššího soudu ustálena na následujících závěrech.

23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2536/2007, platí (ve vztahu k právní úpravě platné do 31. 12. 2013, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), že právní domněnka je konstrukce, která může být založena pouze zákonem a jejímž důsledkem je za podmínek zákonem stanovených nutnost bezpodmínečně nebo podmínečně předpokládat existenci něčeho, o čem není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není. V rozsudku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007, Nejvyšší soud pak shodně dovodil, že zákonem stanovená právní domněnka a fikce zavazuje soud, aby buď bezpodmínečně nebo podmínečně pokládal za dané něco, o čemž není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není, a navázal úvahou, že konstrukce domněnek, jejich charakteru i následků, které jsou s nimi spojeny, přísluší toliko právu.

24. V rozsudku ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 21 Cdo 172/2023, Nejvyšší soud zopakoval, že zákonem stanovená právní domněnka a fikce zavazuje soud, aby buď bezpodmínečně, nebo podmínečně pokládal za dané něco, o čemž není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není; výrazem „má se za to“ se v zákoně vyjadřuje vyvratitelná právní domněnka, zatímco pro fikci se užívají výrazy „považuje se za“ nebo „hledí se na“. Tento rozsudek se opětovně vztahoval k výkladu „starého“ občanského zákoníku (tj. k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013).

25. Ve vztahu k právní úpravě účinné po 31. 12. 2013 (tedy k zákonu č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 18/2023 Sb. rozh. obč., nenavázal na závěry výše uvedených rozsudků a vyslovil, že užijí-li strany smlouvy pro vyjádření určitého jimi předvídaného následku slovní výrazy, které v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnky či právní fikce (např. „považuje se“, „má se za“, „platí, že“), není takové smluvní ujednání pouze z tohoto důvodu neplatné.

26. Nejvyšší soud tak nově (ve vztahu k právní úpravě platné po 31. 12. 2013, tedy ve vztahu ke smlouvám uzavřeným po tomto datu) připustil možnost smluvního ujednání domněnky či fikce.

27. Lze tak uzavřít, že situace, kterou předvídá ustanovení § 133 o. s. ř. (tedy situace, která „přetáčí“ důkazní břemeno), může nastat buďto jako důsledek hmotně právní úpravy (tedy zákon přímo upravuje právní domněnku či fikci – typicky např. v občanském zákoníku § 7, § 22 odst. 1, § 25, § 510 odst. 2, § 565, § 994 a řada dalších), anebo (byť v ojedinělých případech) jako důsledek smluvního ujednání stran.

28. Právní vztahy vyplývající ze smlouvy o sdružených dodávkách plynu upravuje zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), [zejména potom v ustanovení § 62 o právech a povinnostech zákazníka, § 71 o měření odběru plynu, § 72 o smlouvě o dodávce plynu), vyhláška č. 349/2015, o pravidlech trhu s plynem, a vyhláška č. 108/2011 Sb., o měření plynu, fyzikálních a chemických parametrech určujících kvalitu plynu a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném uskladňování, neoprávněné přepravě nebo neoprávněné distribuci plynu].

29. Jak energetický zákon, tak i výše zmíněné vyhlášky sice legislativní techniku využití právních domněnek či fikcí v textu poměrně hojně využívají (srov. například ustanovení § 11s, § 11w, § 58g a další energetického zákona, § 9 vyhl. č. 108/2011 Sb.), avšak nikdy ne ve zkoumané souvislosti, tedy v souvislosti s důsledky vyúčtování odběru plynu a jeho reklamace; ostatně ani energetický zákon, ani zmíněné vyhlášky reklamaci vyúčtování odběru plynu, její náležitosti a důsledky neuplatnění neupravují.

30. Smlouva o sdružených službách dodávky plynu ze dne 18. 10. 2021, resp. Obchodní podmínky sdružených služeb dodávky plynu č. 12/2018 problematiku reklamace vyúčtování dodávky plynu ve svém čl. 6.1 a 6.2 sice řeší, avšak obecně stanoví náležitosti této reklamace, nikoliv důsledky jejího neuplatnění.

31. Z uvedeného rozboru vyplývá, že ani právní předpis, ani smlouva, resp. uplatnitelné Všeobecné podmínky právní domněnku „presumpce správnosti vyúčtování plynu“ nikde nestanoví, a proto je nutno považovat právní závěr odvolacího soudu, který z uvedené presumpce vycházel za nesprávný.

32. Dovolací soud uzavírá, že právní hodnocení, učiněné odvolacím soudem v bodě 12 odůvodnění jeho rozhodnutí, které je významově stěžejní, není správné.

33. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným již ve vztahu k otázce uvedené pod bodem a); za této situace již na zbývající otázky není třeba odpovídat, neboť na jejich řešení nemůže toto rozhodnutí Nejvyššího soudu záviset.

34. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (ve věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (s výjimkou nenapadeného výroku II a včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 7. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu