22 Cdo 1677/2026

Rubrum

22 Cdo 1677/2026-380 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně I. K., zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalovaným: 1) M. N., zastoupené Mgr. Sabinou Králíkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Panská 184/9, a 2) S. Š., zastoupené Mgr. et Mgr. Janou Jankovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 28 C 42/2023, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 2. 2026, č. j. 69 Co 218/2025-313, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh žalované 2) na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 2. 2026, č. j. 69 Co 218/2025-313, se zamítá.

III. Žalovaná 2) je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 5 022 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Leoše Viktorina, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 28 C 42/2023-250, povolil služebnost nezbytné cesty - stezky přes části pozemků parc. č. XY, zahrada a parc. č. XY, zahrada, zapsaných na listech vlastnictví č. XY a č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, a to bez časového omezení ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY, zahrada, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu ze dne 7. 7. 2024, č. 1332-368/2024, vyhotoveným Geo Real Group s.r.o., který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 1) částku 2 000 Kč a žalované 2) částku 2 000 Kč jako úplatu za zřízení služebnosti uvedené ve výroku I rozsudku (výrok II); dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV a VI) a o vrácení zálohy na náklady důkazu (výrok V).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je od roku 1992 vlastnicí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž nabyla od svých rodičů. Žalobkyně při nabytí pozemku neměla přístup ke svému pozemku z veřejné cesty (tento přístup pozemek ztratil již dříve kvůli stavbě dálnice). Od roku 2015 je žalovaná 1) vlastnicí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a žalovaná 2) vlastnicí pozemku parc. č. XY tamtéž. Vlastníci pozemků v zahrádkářské kolonii XY využívají jako přístup ke svým pozemkům část pozemku parc. č. XY, na níž se nachází příjezdová cesta. Vlastníci pozemku parc. č. XY a č. XY V. Č. a J. F. umožňují vlastníkům pozemků v zahrádkářské kolonii XY přístup k jejich pozemkům přes cestu vybudovanou na uvedených pozemcích; sami uznávají, že jde o účelovou komunikaci, k níž žalobkyně potřebuje přístup. Žalobkyně od počátku k přístupu ke svému pozemku užívala pozemek parc. č. XY, který je ve vlastnictví žalované 2). Po posunutí brány na pozemku žalované 2) pak ztratila možnost dostat se na svůj pozemek pouze přes pozemek žalované 2) a je nucena k přístupu užívat i pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalované 1).

3. Po právní stránce soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně je vlastnicí nemovité věci, kterou nemůže řádně užívat, neboť není dostatečně spojena s veřejnou cestou; je tak namístě povolit jí nezbytnou cestu přes pozemky žalovaných (§ 1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“), neboť pozemek žalované 2) je spojen s veřejnou cestou, která se nachází na pozemku parc. č. XY. Touto cestou se všechny účastnice řízení dostávají ke svým pozemkům. Soud prvního stupně nezbytnou cestu povolil toliko jako pozemkovou služebnost stezky, přičemž škoda na nemovité věci žalovaných nepřevýšila výhodu nezbytné cesty. Dále soud prvního stupně konstatoval, že nedostatek přístupu k nemovitosti žalobkyně nezpůsobila hrubou nedbalostí či úmyslně. Svůj pozemek nabyla na začátku 90. let na základě kupní a darovací smlouvy, mimo jiné od svých rodičů, a nelze jí klást k tíži, že pozemek nabyla bez přístupu k veřejné cestě. V průběhu vlastnictví uvedeného pozemku přitom vyvinula aktivitu k získání přístupu k veřejné cestě, neboť se od Pozemkového fondu snažila získat část pozemku nyní ve vlastnictví žalované 2). V tomto směru soud prvního stupně odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti (nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20; tento nález, jakož i dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).

4. Jestliže žalovaná 2) v průběhu řízení navrhovala, aby případná nezbytná cesta byla zřízena přes pozemky parc. č. XY a č. XY, pak soud prvního stupně uvedl, že pokud byl dlouhodobě k přístupu k nemovitosti žalobkyně užíván pozemek žalované 2), není důvod, aby soud nyní zcela změnil faktickou situaci na místě a zřizoval nezbytnou cestu úplně jinudy přes pozemky třetích osob. I žalovaná 1) se na svůj pozemek dostává přes pozemek žalované 2) a žalovaná 2) u soudu vypověděla, že na jejím pozemku neustále stojí cizí vozidla a ona nikoho nevyhání. K hledisku jiného možného přístupu připomenutého žalovanou 2) soud prvního stupně dále vysvětlil, že vzhledem k poloze nemovitosti žalobkyně nelze uvažovat o tom, že by mohla získat vhodnější přístup k nemovitostem přes žalovanou uváděné pozemky, když v tomto případě by muselo dojít k podstatně rozsáhlejšímu omezení vlastnických práv na daných pozemcích oproti žalobkyní navrhovanému řešení. Navíc bylo z místního šetření zjištěno, že oba pozemky jsou neudržované, špatně schůdné a značně prorostlé křovinami a stromy. I proto by bylo pro žalobkyni výrazně složitější se dostat na svůj pozemek.

5. Opodstatněnou neshledal soud prvního stupně ani námitku žalované 2), že byla ochotna se s žalobkyní dohodnout na zřízení přístupu k jejímu pozemku. S ohledem na oplocení pozemku žalované 2) a předsunutí brány na jejím pozemku na současnou polohu není dle soudu prvního stupně možné, aby se žalobkyně na svůj pozemek dostala pouze přes pozemek žalované 2). Žalovaná 1) přitom v průběhu řízení neprojevila ochotu jednat o jakémkoli mimosoudním vypořádání vzájemných vztahů ohledně projednávaných pozemků. Ohledně další námitky, že žalobkyně pozemek nevyužívala, resp. poslední dva roky jej pronajímala, soud prvního stupně odkázal na judikatorní závěr, že právo na povolení nezbytné cesty má vlastník pozemku i v případě, že jej sám neužívá, ale přenechává jej k užívání nájemci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5305/2017; tento rozsudek, jakož i dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ).

6. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2026, č. j. 69 Co 218/2025-313, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

7. Odvolací soud zrekapituloval pro věc podstatné skutečnosti, a sice že žalobkyně jako vlastnice zahrady na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY nemovitou věc nemůže řádně užívat a ani na ní hospodařit, neboť pozemek není žádným způsobem spojen s veřejnou cestou. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, jenž byl uveřejněn pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 185/2022) dovodil, že žalobkyně si nedostatek přístupu nezpůsobila hrubou nedbalostí, neboť pozemek nabyla od svých rodičů v době, kdy již přístup postrádal. Žalobkyně přitom v průběhu vlastnictví vyvinula potřebnou snahu, aby získala část pozemku parc. č. XY za účelem přístupu ke svému pozemku; jednala v této věci s Pozemkovým fondem ČR, avšak bezúspěšně. Až do roku 2020, kdy došlo k posunutí plotu na pozemku parc. č. XY, přistupovala žalobkyně nerušeně ke svému pozemku přímo jen přes nezaplocenou část pozemku parc. č. XY v jeho severní části, tzv. „špici“. Tato „špice“ historicky sloužila k přístupu nejen k pozemku žalobkyně, ale i k jiným pozemkům v této oblasti využívaným jako zahrady. Tato část pozemku parc. č. XY není žalovanou 2) využívána. Zřízením nezbytné cesty toliko v podobě stezky přes část pozemku žalované 2) nebude přitom žalovaná 2) ve svém vlastnickém právu žádným podstatným způsobem omezena či rušena, neboť i v současné době slouží k přístupu k zahradám i ostatních okolních vlastníků či uživatelů, včetně žalované 1), a není výjimkou, že na této části pozemku žalované 2) parkují i automobily. K otázce smluvního řešení přístupu odvolací soud poukázal na to, že nájemní smlouva na užívání části pozemku žalované 2) k přístupu k nemovitosti zajišťuje žalobkyni jen krátkodobý nájem, nikoliv trvalý přístup k její nemovitosti, a neposkytuje tak potřebnou právní jistotu; proto odvolací soud, a to i vzhledem k opakovaně měněnému stanovisku k otázce řešené v tomto sporu, k návrhu žalované 2) nepřihlížel.

8. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY ve vlastnictví V. Č. a J. F. nepovažoval za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Vlastníci tohoto pozemku však standardně umožňují přístup a příjezd přes pozemek vlastníkům zahrádek, včetně obou žalovaných. Žalobkyně má nad rámec toho s vlastníky tohoto pozemku individuální dohodu o užívání jejich pozemku. Žalobkyně má tak najisto postaveno, že přes pozemek parc. č. XY, který jako další v pořadí leží mezi jejím pozemkem parc. č. XY a veřejnou cestou, má zajištěno spojení.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 2) – dále také „dovolatelka“– dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“). Přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř.; tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva níže definovaných, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.“ Dovolatelka má přitom za to, „že nastolené otázky mají zásadní právní význam a Nejvyšší soud České republiky by k těmto otázkám měl zaujmout jednoznačné stanovisko, aby rozhodování v obdobných věcech nezáviselo čistě na libovůli soudů.“ Poté vymezuje deset otázek, na kterých podle jejího tvrzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá; s žádnou z nich však nespojuje způsobilý předpoklad přípustnosti dovolání. Poté uvádí „demonstrativní výčet“ rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterými má být napadené rozhodnutí v rozporu, aniž by však tento rozpor konkretizovala. Z dalšího textu dovolání lze obsahově dovodit, že vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s „výše citovanou judikaturou“ (patrně jde o věc Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1826/2020) se spokojil s tím, že část trasy spojující pozemek žalobkyně s veřejnou cestou „je kryta pouhou výprosou či jednostranným prohlášením třetích osob adresovaným žalobkyni, když oba tyto instituty mohou být kdykoli ze strany vlastníků parc. č. XY odvolány“. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se ve vztahu k pozemku ve vlastnictví dovolatelky zamítá, případně aby jej, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby bylo odmítnuto; uvádí, že dovoláním napadený rozsudek není s judikaturou dovolacího soudu v rozporu a dovolací námitky mají skutkovou povahu. Pro případ, že by dovolání bylo přípustné, navrhuje, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).

12. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu. Předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, pak míří na rozporné právní názory v judikatuře dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).

15. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů; takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této rozhodovací praxe či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou; neobstojí paušální odkaz na předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v § 237 o. s. ř. Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. a další judikaturu tam citovanou, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).

16. V této věci vymezila dovolatelka přípustnost dovolání jen tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva níže definovaných, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“; neuvedla však, ke kterým jednotlivým jí vymezeným právním otázkám se jednotlivá rozhodnutí vztahují a čím konkrétně byl předpoklad přípustnosti dovolání naplněn. Není to ani zřejmé z dalšího textu dovolání; tento nedostatek nemohla zhojit citace několika rozhodnutí Nejvyššího soudu bez jakéhokoliv vysvětlení rozporu řešené otázky odvolacím soudem s konkrétním judikatorním závěrem. Argumentace o rozdílném judikatorním přístupu Nejvyššího soudu k řešeným otázkám pak rovněž v dovolání zcela absentuje, stejně jako označení konkrétní otázky, která neměla být dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Předpoklad přípustnost dovolání založený na tom, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam, jehož se žalovaná 2) rovněž dovolává, pak již s účinností od 1. 1. 2013 není v občanském soudním řádu upraven.

17. Jedinou otázkou, způsobilou – byť na samé hranici – založit přípustnost dovolání je, „zda odpovídá obsahu a výkladu § 1029 o. z. zřízení nezbytné stezky přes pozemky jiných osob, které nejsou dostatečně samy spojeny s veřejnou komunikací“, resp. „zda lze jednostranné prohlášení o souhlasu k užívání pozemků ve vlastnictví třetí osoby jako přístupu k pozemkům vlastníka dožadujícího se zřízení nezbytné cesty (jednostranné právní jednání adresované žalobkyni) vyhodnotit jako právní jednání zakládající právní jistotu přístupu k veřejné účelové komunikaci“. Dovolání zde patrně odkazuje na situaci, kdy část cesty spojující i po povolení nezbytné cesty pozemek žalobkyně s veřejnou cestou je ve vlastnictví soukromých osob, které umožňují žalobkyni přístup na základě „jednostranného prohlášení o souhlasu k užívání pozemků“; v tom spatřuje (patrně, nikoliv výslovně) dovolatelka rozpor s jí citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, podle něhož „soud nepovolí nezbytnou cestu přes jeden nebo více pozemků, nemá-li postaveno najisto, zda žadatel o nezbytnou cestu má zajištěn přístup přes další pozemky, které rovněž představují překážku pro spojení s veřejnou cestou“.

18. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, se uvádí: „Pokud se mezi nemovitostí, k níž žádá její vlastník povolení nezbytné cesty, a veřejnou cestou nachází více pozemků, je nutné zkoumat, zda rozsah požadované cesty zajistí skutečně dostatečné spojení. Zákonem předpokládaný účel žaloby by nebyl splněn tehdy, kdyby přes povolení nezbytné cesty nedošlo k dostatečnému spojení s veřejnou cestou pro existenci dalších pozemků, které by takovému přístupu nadále bránily. Soud nemůže zásadně povolit nezbytnou cestu přes jeden nebo více pozemků označených v žalobě, jestliže nemá najisto postaveno, že přes další pozemky (například pozemky jiných vlastníků), které rovněž představují překážku pro spojení s veřejnou cestou, má žadatel zajištěn přístup. Žadatel o nezbytnou cestu musí buď požadovat její zřízení přes všechny dotčené pozemky tak, aby bylo zajištěno dostatečné spojení jeho nemovitosti s veřejnou cestou, a označit jako žalované všechny jejich vlastníky, nebo musí tvrdit a prokázat, že přes další pozemky, které leží mezi jeho nemovitostí a veřejnou cestou, má k okamžiku rozhodování soudu přístup zajištěn“.

19. Není pochyb o tom, že dostatečným zajištěním přístupu k pozemku je věcněprávní důvod pro užívání cizího pozemku; podle okolností věci může jít i o titul obligační. Zpravidla nepůjde o výprosu a nepostačí ani jednostranné prohlášení vlastníka, že cestu umožní. Nicméně nelze zcela vyloučit, aby s přihlédnutím k okolnostem věci soud považoval za zajištěný i takový přístup. V dané věci bylo zjištěno, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY jeho vlastníci dlouhodobě přenechávají jako cestu k užívání i dalším zahrádkářům, umožnili dokonce jeho úpravu pro lepší přístup a deklarovali vůli nechat žalobkyni nadále pozemek jako cestu užívat. Za této situace není úvaha odvolacího soudu, že žalobkyně má přes tento pozemek zajištěn přístup, zjevně nepřiměřená, a rozsudek odvolacího soudu tak není s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu v rozporu. Jediný uplatněný a potenciálně způsobilý předpoklad přípustnosti dovolání žalobkyně tak není dán.

20. Již jen na okraj, nad rámec zkoumání přípustnosti dovolání lze za vhodné pro poměry projednávané věci poznamenat následující. Povolená nezbytná cesta vede přes pozemek žalované 2) v místě tzv. špice, pozemek není v této části oplocený a byl k přístupu k zahradám užíván; o nějaký zásadní nepoměr mezi věcným břemenem a omezením dovolatelky tak nejde. Závěr, že žalobkyně při nabytí pozemku bez přístupu nejednala v hrubé nedbalosti, je v souladu s tím, co uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20; lze tu odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Návrh nájemní smlouvy předložený žalovanou 2) zajišťuje žalobkyni jen krátkodobý nájem a odvolací soud k návrhu žalované 2) nepřihlížel i vzhledem k jejímu opakovaně měněnému stanovisku k otázce řešené v tomto sporu. Naproti tomu dlouhodobé chování vlastníků pozemku parc. č. XY dává žalobkyni podstatně větší jistotu i do budoucna. Není též pochyb o tom, že žalobkyně právo na nezbytnou cestu má; to, zda je zřízena i přes pozemek parc. č. XY, nemá na nárok vůči žalované 2), která jí podobnou jistotu nedává, žádný vliv.

21. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalované 2) nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

22. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto pro vady a dále není přípustné pro řešení otázky, zda žalobkyně má zajištěno dostatečné spojení s veřejnou cestou i přes pozemek dalších vlastníků (viz výklad v bodech 18 až 20 odůvodnění tohoto usnesení), zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

23. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná 2) povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 24. 8. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu