Nejvyšší soud · Usnesení

22 Nd 159/2016

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2016-06-15 · ECLI:CZ:NS:2016:22.ND.159.2016.1

Strojový souhrn generováno LLM

Nejvyšší soud rozhodl, že soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Vlasta Wohlmuthová, JUDr. Lyana Rozlivková a JUDr. Gabriela Barančíková nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci. Žalobkyně vznesla námitku podjatosti na základě dřívější rozhodovací činnosti soudkyň, avšak soud neshledal žádné relevantní důvody pro pochybnosti o jejich nepodjatosti.

Citované zákony (6)

Rubrum

22 Nd 159/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně AZYS Trading, a. s., se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, IČO: 27369480, za účasti vedlejších účastnic na straně žalobkyně: a) PREFA MAJETKOVÁ, a. s., se sídlem v Pardubicích – Bílém Předměstí, Husova 456, IČO: 25296736, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Zámecké 574/7, a b) RASTRA AG-CZ, a. s., se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, Masarykovo náměstí 1484, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, IČO: 00025429, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o zaplacení 1 065 729 mil. Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 2/2008, o námitce podjatosti, takto:

Výrok

Soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Vlasta Wohlmuthová, JUDr. Lyana Rozlivková a JUDr. Gabriela Barančíková nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 19/2016.

Odůvodnění

Žalobkyně podala odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2015, č. j. 15 C 2/2008-727, o kterém má rozhodovat Městský soud v Praze pod sp. zn. 20 Co 385/2015. Žalobkyně v rámci odvolání a rovněž samostatným podáním (o délce 146 stran bez příloh, s přílohami 460 stran) vznesla námitku podjatosti ve vztahu k soudcům odvolacího soudu, jakož i ve vztahu k některým soudcům Vrchního soudu v Praze, kteří by o námitce podjatosti soudců odvolacího soudu mohli rozhodovat. Žalobkyně rovněž vznesla námitku podjatosti ve vztahu k JUDr. Vlastě Wohlmuthové, JUDr. Lyaně Rozlivkové a JUDr. Gabriele Barančíkové, členkám senátu 8 Cmo Vrchního soudu v Praze, jemuž byla věc přidělena. V rozsáhlém podání odůvodnila žalobkyně námitku podjatosti ve vztahu k uvedeným soudkyním tím, že členky senátu svým dřívějším rozhodnutím ze dne 11. 5. 2015, č. j. Nco 59/2015-177, „umožnily dokonat jednání v rozhodnutí uvedených soudců Městského soudu v Praze, které naplňuje znaky trestných činů, a legalizovaly jednání, když k tomu vycházely z fabulace, že ‚na každého soudce je kladen vysoký nárok na jeho profesionální a morální kvality, a nelze bez konkrétních zjištění předpokládat, že soudce v souladu s uvedenými postuláty postupovat nebude.‘ To znamená, že uvedená tvrzení žalobkyně označily souhrnným zjištěním, že ‚žalobkyně svá tvrzení o vztahu výše uvedených soudců k věci založila na obecných tvrzeních, která nemohou (právě pro uvedení obecných a v zásadě spekulativních důvodů) vzbudit důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti‘.“ Členky senátu 8 Cmo Vrchního soudu v Praze, jemuž byla věc přidělena, JUDr. Vlasta Wohlmuthová, JUDr. Lyana Rozlivková a JUDr. Gabriela Barančíková ve vyjádření uvedly, že k věci ani k účastníkům nemají žádný vztah a není dán důvod k pochybnostem o jejich nepodjatosti. Podle § 14 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle § 15a odst. 1 věty první o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. Podle § 15a odst. 3 o. s. ř. v námitce podjatosti musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému soudci (přísedícímu) směřuje, v čem je spatřován důvod pochybnosti o jeho nepodjatosti, popřípadě kdy se o něm účastník podávající námitku dozvěděl, a jakými důkazy může být prokázán. Podle § 15b odst. 1 věty první o. s. ř. k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu. Požadavek, aby ve věci jednal a rozhodoval soudce, u něhož není důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, se z povahy věci může týkat jen soudců, kterým věc náleží podle pravidel stanovených v rozvrhu práce soudu (srovnej rovněž ustanovení § 15a odst. 1 věty první o. s. ř.). Z toho vyplývá, že námitku podjatosti lze uplatnit pouze ve vztahu k těm soudcům, kteří jsou povoláni ve věci rozhodovat, přičemž k námitce směřující proti jiným soudcům soud rozhodující o námitce podjatosti nepřihlíží [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Nd 26/2005 (uveřejněné pod č. C 3 278 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Nejvyšší soud tedy rozhodoval o námitce podjatosti pouze ve vztahu k členkám senátu 8 Cmo Vrchního soudu v Praze, které budou podle rozvrhu práce rozhodovat o námitce podjatosti soudců odvolacího soudu, a ve zbytku k námitce žalobkyně nepřihlížel. Rozhodnutí o vyloučení soudce podle § 14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu zcela zjevně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 5 Nd 427/2000 (uveřejněné pod č. C 73 v Souboru)]. Žalobkyně na základě dřívější rozhodovací činnosti soudkyň senátu 8 Cmo dovozuje ničím nepodložená a zcela neadekvátní závěry, že legalizovaly trestnou činnost soudců odvolacího soudu, tudíž že se měly samy dopustit trestné činnosti; přitom neuvádí jakékoliv relevantní argumenty, ze kterých lze na trestnou činnost soudců usuzovat. Jak plyne z výše uvedeného § 14 odst. 4 o. s. ř., samotná rozhodovací činnost soudce nebo jeho postup v projednávané věci či v jiných věcech důvodem k vyloučení soudce být nemůže. Z vyjádření soudkyň senátu 8 Cmo a ani z obsahu spisu se nepodávají žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, a žalobkyně ani neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na existenci důvodů vylučujících uvedené soudkyně z projednání a rozhodnutí ve věci. Závěr o podjatosti uvedených soudkyň by se musel opírat zejména o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného vztahu k předmětu řízení, a to s ohledem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům, což však v posuzovaném případě nebylo shledáno. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozhodl tak, že soudkyně senátu 8 Cmo Vrchního soudu v Praze uvedené ve výroku tohoto usnesení, jimž podle rozvrhu práce přísluší ve věci rozhodnout, nejsou v souzené věci vyloučeny z jejího projednávání a rozhodnutí. Obiter dictum Nejvyšší soud podotýká, že jak je mu známo z jeho úřední činnosti (a vyplývá to i ostatně i z obsahu předloženého spisu), žalobkyně opakovaně podává soudům velmi rozsáhlá podání, čímž zatěžuje řádný postup soudů v projednání procesního návrhu, přičemž argumentace obsažená v těchto rozsáhlých podáních není pro předmětné řízení, případně pro nastalou procesní situaci, často nijak relevantní. Nejvyšší soud si proto dovoluje žalobkyni upozornit na to, že by její jednání mohlo být kvalifikováno jako zneužití jejích procesních práv, které ve shodě s § 2 a § 6 o. s. ř. nepožívá právní ochrany. Podle odborné literatury zneužití procesního práva může mít jak podobu snahy získat výhodu nepředvídanou procesním právem, tak i podobu maření řádného postupu v řízení. Má-li zneužití práva ze strany účastníka podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k němu ve shodě s § 41 odst. 3 o. s. ř. jako k nepřípustnému nebude přihlížet [k tomu srovnej Lavický, Petr. § 2 (Předmět právní úpravy; zákaz zneužití). In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, 1116 s. ISBN 978-80-7478-986-1. str. 9n, marg. č. 6.].

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. června 2016 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.

Citovaná rozhodnutí (5)

Tento rozsudek je citován v (294)

Zobrazeno prvních 50 podle data.