25 Cdo 1440/2026

Rubrum

25 Cdo 1440/2026-938 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Tomáše Novosada v právní věci žalobkyně: R. K., zastoupená JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Palackého tř. 2203/186, Brno, proti žalovaným: 1. město Hulín, IČO 00287229, se sídlem úřadu nám. Míru 162, Hulín, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, 2. Rovina, a. s., IČO 64508510, se sídlem Kroměřížská 134, Hulín, zastoupená Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem se sídlem Kramářova 3379, Přerov, 3. Hroší stavby Morava a. s., IČO 28597460, se sídlem Průmyslová 955/4, Olomouc-Holice, zastoupená JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem se sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, o 335 570 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 18 C 249/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 2. 2026, č. j. 59 Co 246/2025-871, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 12 233 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Pavla Piňose.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit 3. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 12 233 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Tomáše Skoumala.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 18 C 249/2016-786, zamítl žalobu o zaplacení 335 570 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout na její nemovitosti (dům č.?p.?XY v katastrálním území XY) v souvislosti se stavební činností žalovaných při revitalizaci náměstí XY v XY v období od podzimu roku 2014 do jara roku 2015 (škodu představují náklady na opravu fasády a na pořízení znaleckého posudku). Stavební práce prováděly 2. a 3. žalovaná (zhotovitelé) pro 1. žalovaného (objednatele). Soud prvního stupně po dvou kasačních rozhodnutích odvolacího soudu nechal vypracovat revizní znalecký posudek znaleckého ústavu, z něhož zjistil, že dům žalobkyně je více než sto let starý objekt situovaný na záplavovém, geologicky nestabilním podloží, který byl v průběhu času opakovaně stavebně upravován, a to včetně zásahů ovlivňujících statiku stavby (podsekání zdiva za účelem izolace proti vlhkosti). Tyto skutečnosti vedly k nízké odolnosti konstrukce vůči deformačnímu zatížení. Trhliny ve zdivu proto podle závěrů znaleckého posudku musely existovat již před realizací stavebních prací, i když mohly být v určitých obdobích překryty úpravami povrchu. Stavební činnost žalovaných mohla vést toliko k jejich lokálnímu zvýraznění či znovuprojevení, nikoli však kjejich primárnímu vzniku. Znalci dále uvedli, že nelze zpětně určit, které konkrétní trhliny a v jakém rozsahu mohly být ovlivněny stavební činností. Soud prvního stupně při právním posouzení věci aplikoval §?2926 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) o objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností s tím, že poškozený je povinen prokázat existenci škody a příčinnou souvislost mezi škodou a provozní činností škůdce. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti mezi stavební činností žalovaných a vznikem škody. Neprokázala, že by stavební činnost byla jedinou nebo převažující příčinou vzniku trhlin; naopak z provedených důkazů vyplynulo, že hlavní příčinou byly dlouhodobé statické a geologické faktory. Nebylo rovněž možné určit rozsah případného vlivu stavebních prací na již existující poruchy. Za této situace nelze přičítat žalovaným odpovědnost za škodu spočívající v nákladech na kompletní opravu fasády domu.

2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. 2. 2026, č. j. 59 Co 246/2025-871, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu, který změnil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu prvního stupně, který podle něj provedl rozsáhlé dokazování, včetně opakovaných znaleckých posudků a revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu (ten byl zpracován zákonným způsobem, je přehledný, srozumitelný a vnitřně konzistentní), a své závěry přesvědčivě odůvodnil. Vlastnosti poškozeného domu jsou podloženy jak revizním znaleckým posudkem, tak dalšími důkazy, včetně fotografické dokumentace a odborných vyjádření ke stavu nemovitosti před stavebními pracemi žalovaných. Jestliže činnost žalovaných mohla nanejvýš vést k tomu, že již existující, dříve povrchově zapravené trhliny se znovu projevily či zvýraznily, případně byly viditelnější v důsledku vibrací, nebyla příčinou vzniku škod na fasádě. Z provedených důkazů rovněž vyplynulo, že rozsah a charakter trhlin se po rozhodném období již významně neměnil a že část trhlin se nacházela i na částech objektu, které nemohly být stavební činností vůbec ovlivněny. Odvolací soud dále nepřisvědčil námitkám žalobkyně, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo překvapivé (otázka příčinné souvislosti byla po celou dobu řízení sporná a předmětem dokazování) a že soud prvního stupně nepřípustně omezil žalobní návrh (rozhodl právě o nároku, jak jej žalobkyně sama vymezila). Odvolací soud zdůraznil, že odpovědnost za škodu podle § 2926 o. z. je sice objektivní, avšak poškozený nese důkazní břemeno ohledně všech jejích předpokladů, včetně vzniku škody a příčinné souvislosti mezi škodou a provozní činností. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by stavební činnost žalovaných byla hlavní či podstatnou příčinou vzniku tvrzené škody.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně rozsáhlým dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (1. otázka předvídatelnosti soudního rozhodnutí, 2. otázka možnosti soudu fakticky omezit žalobní návrh, 3. otázka povahy škody, 4. otázka hodnocení opomenutých důkazů, 5. otázka odlišného hodnocení důkazů po změně soudce, 6. otázka, co lze považovat za škodu, 7. otázka možnosti vzniku škody i na starší či dříve poškozené věci, 8. otázka výše škody jako předpoklad odpovědnosti za ni, 9. otázka důkazní síly revizního znaleckého posudku, 10. otázka včasnosti posuzování námitky podjatosti znalce). Trvá na tom, že její nemovitost byla před zahájením stavební činnosti žalovaných ve stavu bez viditelných vad, neboť případné trhliny byly odstraněny a překryty, a ke vzniku viditelného poškození (trhlin na fasádě i v interiéru) došlo až v důsledku stavebních prací při revitalizaci náměstí. Zdůraznila, že na vznikající škodu opakovaně upozorňovala žalované v průběhu celé realizace stavby a že škoda se postupně vyvíjela po celé období od podzimu 2014 do jara 2015, nikoliv pouze v jednom okamžiku. Brojí proti skutkovým závěrům, že rozhodné poškození vzniklo pouze v souvislosti s pracemi na podzim 2014 a že následné práce neměly význam. Takový závěr považovala za nepřípustné zúžení žalobního tvrzení, neboť sama uplatňovala nárok z celé stavební činnosti žalovaných. Namítá, že soudy nesprávně interpretovaly žalobní petit, pokud dovodily, že požaduje náhradu pouze za opravu fasády, ačkoliv se domáhala náhrady celé škody na nemovitosti, včetně poškození vnitřních omítek. Vytýká porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí (soud prvního stupně po změně soudce dospěl k opačným závěrům než v dřívějších fázích řízení, aniž by změnu dostatečně odůvodnil), dále že soud neprovedl jí navržené důkazy, některé již provedené důkazy nehodnotil, naopak vycházel prakticky výlučně z revizního znaleckého posudku, a hodnotil i důkazy, které nebyly provedeny. Podstatnou část dovolací argumentace tvoří kritika znaleckého dokazování (soudy bezdůvodně upřednostnily revizní znalecký posudek před ostatními znaleckými posudky) a pochybnosti o objektivitě revizního znaleckého posudku a o vypořádání se s námitkou podjatosti znalce. Dovolatelka má za to, že odpovědnost podle §?2926 o.?z. je odpovědností objektivní a že pro její vznik postačí, že stavební činnost byla jednou z příčin vzniku škody, nikoli nutně příčinou jedinou či převažující. Uvedla, že i ze závěrů znalců, včetně revizního posudku, vyplývá, že stavební činnost žalovaných vedla k otevření, zvýraznění či obnovení trhlin, což již samo o sobě představuje škodu ve smyslu snížení hodnoty nemovitosti. Příčinná souvislost tedy byla prokázána. Podle ní soudy nesprávně posoudily samotný pojem škody, pokud nepovažovaly za škodu již zhoršení stavu věci spočívající v obnovení nebo zvýraznění trhlin; i zhoršení již existujícího poškození zakládá nárok na náhradu škody. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Druhá žalovaná ve vyjádření označila dovolání za nepřípustné, neboť neobsahuje žádný relevantní dovolací důvod, ale pouze opakuje argumentaci uplatněnou již v odvolání, a snaží se tak nepřípustně učinit z dovolacího soudu další instanci přezkoumávající skutkový stav. Odmítá tvrzení, že by soud nepřípustně omezil žalobní návrh. Žalobkyně v průběhu řízení nedokázala řádně vymezit, jaká konkrétní škoda jí měla vzniknout, kdy vznikla a v čem přesně spočívá. Vymezení škody jako „veškeré škody“ vzniklé v určitém časovém období považuje za neurčité a nedostatečné. Dovolání se omezuje na polemiku s hodnocením jednotlivých důkazů a snaží se zpochybnit skutkové závěry soudů. Hodnocení znaleckých důkazů je věcí soudů nižších instancí, které jasně vysvětlily, proč vycházely z revizního znaleckého posudku a proč některé jiné posudky nepovažovaly za věrohodné či použitelné. Přezkum těchto úvah dovolacímu soudu nepřísluší. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.

5. Třetí žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti mezi činností žalovaných a škodou na jejím domě. K žádnému omezení žaloby ze strany soudu nedošlo. Znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem má vyšší důkazní sílu než posudek vypracovaný jednotlivým znalcem. Dovolání žalobkyně považuje za nepřípustné, navrhla proto, aby je Nejvyšší soud odmítl.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

9. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k právním otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka – ačkoli přípustnost dovolání spojuje s otázkou hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe – žádnou právní otázku, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neformuluje, a to ani z oblasti hmotného, ani procesního práva. Otázky 1, 2, 4, 5, 9 a argumentace k nim není ničím jiným, než kritikou procesního postupu při zjišťování rozhodných skutečností a hodnocení znaleckých posudků a dalších důkazů, avšak k vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet jen u dovolání, které je jinak přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19) zdůraznil, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022).

10. Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky 3, 6, 7, 8 vztahující se k závěrům o škodě, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Je totiž založeno na závěru o neprokázání vztahu příčinné souvislosti mezi stavební činností žalovaných a vznikem žalobkyní vymezené škody. Otázka příčinné souvislosti je však otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodní událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).

11. Dovolatelkou uplatněné námitky proto nesměřují k vyřešení právních otázek, nýbrž zpochybňují hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckých posudků (o příčinách a časovém okamžiku vzniku trhlin fasády domu), a z toho vyplývající skutková zjištění, na nichž je založen závěr o tom, že trhliny ve zdech ani na fasádě domu nebyly způsobeny stavebními pracemi realizovanými druhou a třetí žalovanou. Jinými slovy řečeno dovolatelka polemizuje s tím, jak soudy zhodnotily důkazy významné pro závěr o nedůvodnosti nároku, namítá rozpory v dokazování a nesouhlasí se skutkovými zjištěními. Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatelka nesouhlasí. V podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu, takže uplatněné námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání – jak shora uvedeno – podle § 237 o. s. ř. založit.

12. K rozsáhlým dovolacím námitkám ke znaleckému zkoumání lze uvést, že znalecký posudek, jako každý důkaz, podléhá hodnocení soudem. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 253/2014, nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4323/2010). Specifikem důkazu znaleckým posudkem je, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, případně nahrazovat jeho odborné závěry svými vlastními. To ovšem nezbavuje soud povinnosti vypořádat se s rozpory mezi více znaleckými posudky, ať již jsou předloženy soudu stranami, anebo jsou podány soudem ustanoveným znalcem. Přitom nelze usuzovat, že by měl bez dalšího vyšší důkazní sílu posudek podaný soudem ustanoveným znalcem než posudek předložený účastníky, nebo revizní znalecký posudek než posudek, který je revidován. Soudy obou stupňů uvedeným požadavkům dostály, zpracované znalecké posudky vyhodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy (viz zejména fotografická dokumentace a svědecké výpovědi ke stavu fasády před zahájením stavebních prací), rozpory odstranily na základě revizního posudku, který byl právě za tímto účelem zpracován, a přesvědčivě vyložily, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzaly na jejich podkladě za prokázané a proč nemají pochybnosti o věcné správnosti revizního znaleckého posudku. Dovolací soud neshledal v daném ohledu v tomto postupu žádné pochybení. Pouhé vyslovení odlišného názoru na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda dosud provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilé dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci založit.

13. Vzhledem k tomu, že v dovolání nebyl uplatněn způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jímž by odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle § 237 o. s. ř. přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

14. Nákladový výrok nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 25. 6. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu