25 Cdo 831/2026

Rubrum

25 Cdo 831/2026-406 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) H. Č., a b) J. Č., oba zastoupeni JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7, proti žalovaným:

1. J. B., a 2. S. B., oba zastoupeni JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem Ctiboř 42, Častrov, o zaplacení 3.950.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 467/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 25 Co 229/2025-227, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému z žalovaných náhradu nákladů dovolacího řízení 21.915 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Miloslavy Konvalinkové.

Odůvodnění

1. Žalobci se domáhali náhrady škody, kterou jim měli žalovaní způsobit prodejem nemovitostí ve vlastnictví žalobců (v jejich společném jmění). Škodu vyčíslili ve výši zaplacené kupní ceny.

2. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 10. 7. 2025, č. j. 5 C 467/2024-131, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby soud žalovaným uložil zaplatit jim 3.950.000 Kč společně a nerozdílně (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno, že nemovitosti, jež byly předmětem prodeje (pozemky parc. č. 929 a 930 v k. ú. Kobylí), byly ve vlastnictví žalobců.

3. K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2025, č. j. 25 Co 229/2025-227, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil ve znění, že žaloba, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům 3.950.000 Kč, se zamítá (výrok II), ve výroku II jej změnil, jen pokud jde o výši nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud konstatoval, že listiny, které žalobci na podporu svého nároku předložili, tedy identifikace parcel a znalecký posudek, nejsou způsobilé prokázat jejich vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Identifikace parcel neměla na případnou změnu vlastnických práv žádný vliv. V příslušném znaleckém posudku pak byly oceňovány jiné pozemky o jiné výměře, přičemž samotné ocenění nemůže ovlivnit nabytí vlastnického práva k nemovitostem. Předmětné pozemky se ani neobjevují v kupní smlouvě a smlouvě o zřízení věcného břemene, kterými žalobci nabyli jiné nemovitosti od své právní předchůdkyně. V řízení naopak bylo prokázáno, že vlastníky specifikovaných pozemků jsou (správně „byli před převodem na své právní nástupce“; poznámka dovolacího soudu) žalovaní, jejichž vlastnické právo nebylo zpochybněno či vyvráceno. Nebylo tedy prokázáno, že by ze strany žalovaných došlo k jakémukoliv porušení právní povinnosti ve smyslu § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v důsledku čehož chybí základní předpoklad odpovědnosti žalovaných za tvrzenou škodu. Pozemek parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 3.500 m? je přitom stále zapsán v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalobců.

4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a sice „zda převod vlastnického práva osobou, která není vlastníkem, na třetí osobu, zakládá právoplatnému vlastníkovi právo na náhradu způsobené škody“. Zopakovali svá žalobní tvrzení a zdůraznili, že na základě kupní smlouvy z 13. 9. 1993 nabyli rovněž pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, a z identifikace parcel dovodili, že uvedený pozemek byl rozdělen na další pozemky (mimo jiné na pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY, které žalovaní prodali, z čehož žalobci dovozují vznik škody na své straně). Jejich vlastníky tedy byli ve skutečnosti žalobci a nikoliv žalovaní. Žalobci odvolacímu soudu rovněž vytkli, že podle jejich názoru nezohlednil jimi předložený znalecký posudek, a předložili řadu listin, jimiž dokládají oprávněnost svého nároku. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalovaní se k dovolání vyjádřili v tom smyslu, že je považují za nepřípustné. Žalobci v řízení neprokázali, že by oni, případně jejich právní předchůdci, byli vlastníky předmětných pozemků. Žalovaní naproti tomu předložili darovací smlouvu, na jejímž základě nemovitosti získali od své babičky, která pozemky nabyla od svých rodičů. Doklady předložené žalobci jejich vlastnické právo neprokazují. Žalovaní tedy navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolateli předestřená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá. Dovolatelé ji formulují na základě svého závěru, že byli vlastníky předmětných pozemků, avšak činí tak odchylně od soudů obou stupňů, neboť ty dospěly k závěru, že z žalobci předložených listin jejich vlastnické právo nevyplývá. Jestliže však nebyl učiněn závěr o vlastnictví žalobců, nebylo možné dospět ani k závěru o tom, že jim prodejem pozemků žalovanými vznikla škoda. Soudy naopak konstatovaly, že vlastnické právo svědčilo žalovaným, a ti se nedopustili protiprávního jednání, když pozemky prodali. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020).

9. Pokud žalobci dovoláním mínili zpochybnit právní závěr odvolacího soudu o vlastnictví předmětných pozemků, z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobci předložili nabývací titul k předmětným pozemkům, což naopak učinili žalovaní. Za nabývací titul nelze považovat identifikaci parcel ani znalecký posudek, který z této identifikace vycházel (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně). Již ze samotné výměry pozemků je zřejmé, že nemůže jít o tytéž pozemky, neboť pozemky, za jejichž vlastníky se považují dovolatelé, mají mít výměru 20 a 56 m? (viz tamtéž), zatímco pozemky, jež žalovaní převedli na své právní nástupce, mají výměru 441 a 2.930 m? (viz bod 6 rozsudku soudu prvního stupně). Je-li pozemek parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 3.500 m?, z něhož měly být podle tvrzení žalobců odděleny pozemky, v důsledku jejichž prodeje jim měla vzniknout škoda, stále ve vlastnictví žalobců (viz bod 17 napadeného rozsudku) a má stejnou výměru, jako podle žalobci předložené identifikace parcel (viz bod 3 rozsudku soudu prvního stupně), není ani zřejmé, v čem má tvrzená škoda spočívat. Žalobci se rovněž mýlí, pokud se domnívají, že odvolací soud pominul jimi předložený znalecký posudek, neboť ten s ním naopak výslovně pracoval, avšak dovodil, že v něm byly oceněny jiné pozemky a že nemá vliv na existenci vlastnického práva žalobců (viz bod 17 napadeného rozsudku).

10. K podáním žalobců ze dne 26. 3. 2026, 31. 3. 2026, 14. 4. 2026, 20. 4. 2026, 15. 5. 2026 a 18. 5. 2026 nemohl dovolací soud přihlížet, neboť podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Tím méně lze takové skutečnosti nebo důkazy uplatnit mimo podané dovolání. Kromě toho povinné advokátní zastoupení dovolatele, který nemá právnické vzdělání, slouží právě k tomu, aby dovolatel komunikoval s Nejvyšším soudem prostřednictvím právně kvalifikovaného zástupce.

11. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

12. Jelikož dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní mají proti žalobcům právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 24.100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání, přičemž u každého z žalovaných je částka snížena podle § 12 odst. 4 vyhlášky ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025, uveřejněným pod číslem 28/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, o 10 % pro společné zastupování dvou osob, tj. na 21.690 Kč, a z ? paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy každý 21.915 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 29. 7. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu