25 Cdo 928/2026

Rubrum

25 Cdo 928/2026-640 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: R. L., zastoupený Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, proti žalovaným:

1. Transdev Slezsko a. s., IČO 45192081, se sídlem U Stadionu 1654/8, Havířov, 2. B. O., za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o náhradu újmy ve výši 8 427 679 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 108 C 176/2017, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2025, č. j. 57 Co 98/2022-548, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 16 444 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Vadima Rybáře.

III. Ve vztahu mezi žalobcem, druhým žalovaným a vedlejší účastnicí na straně žalovaných nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 7. 1. 2022, č. j. 108 C 176/2017-276, zastavil řízení co do 6 214 072,40 Kč (výrok I), uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci 1 338 885,28 Kč (výrok II), co do 874 72,32 Kč žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV až VII). Žalobce se v řízení o žalobě na náhradu újmy po částečném zpětvzetí žaloby domáhal bolestného ve výši 5 025,60 Kč, náhrady ztížení společenského uplatnění ve výši 1 668 581 Kč a náhrady nákladů vynaložených na výpomoc s jeho podnikatelskou činností v době zdravotních obtíží ve výši 540 000 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 2. 6. 2014 zranění v důsledku střetu s autobusem provozovaným 1. žalovanou a řízeným 2. žalovaným. Druhý žalovaný pomalou rychlostí s autobusem projížděl mezi dvěma zaparkovanými vozidly, vozem žalobce zaparkovaným ve směru jízdy vlevo, a druhým vozem, zaparkovaným ve směru jízdy vpravo. Žalobce stál u svého vozidla zády ke středu vozovky, autobus míjel záda žalobce ve vzdálenosti 0,2 m. V okamžiku projíždění autobusu žalobce ukročil vzad směrem do vozovky, když se ohýbal pro své francouzské hole. Přitom autobus levou přední hranou karoserie narazil do boku žalobce, čímž mu způsobil zhmoždění měkkých tkání. V důsledku popsané nehody se u žalobce rozvinula posttraumatická stresová porucha. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 2910, § 2915, § 2927 a § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a shledal oba žalované odpovědnými za vzniklou újmu. Bolestné na základě znaleckého posudku stanovil v částce 5 025,60 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1 668 581 Kč, celkem tedy 1 673 606,60 Kč. Výslednou částku však snížil o 20 %, neboť v jednání žalobce shledal okolnosti, které jsou mu z hlediska vzniku újmy přičitatelné ve smyslu § 2918 o. z. Žalobce se na vzniku újmy podílel tím, že zaparkoval své vozidlo vlevo ve směru jízdy, aby s ohledem na svůj zdravotní stav (byl krátce po operaci kyčle) mohl nastupovat a vystupovat na vyvýšený chodník. Svou přítomností u vozidla ve směru do vozovky však žalobce nikoho neohrožoval a byl to 2. žalovaný, kdo jako profesionál měl autobus zastavit a nepokračovat v jízdě, dokud žalobce neopustí vozovku, neboť nemohl dodržet potřebnou odstupovou vzdálenost. Soud prvního stupně žalobu zamítl co do 334 721,32 Kč představujících 20% podíl žalobce na vzniku újmy (20 % náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění) a co do částky 540 000 Kč, jež představovala náklady, které žalobce vynaložil na služby třetí osoby, neboť sám nebyl schopen vykonávat svou podnikatelskou činnost v plném rozsahu. Soud prvního stupně uzavřel, že tato částka nepředstavovala škodu způsobenou dopravní nehodou, protože i před dopravní nehodou mezi roky 2002 až podzimem 2014 vykonávala tyto činnosti jeho zaměstnankyně, a tedy již před nehodou náklady v obdobné výši musel vynakládat.

2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 57 Co 98/2022-548, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně 137 635,28 Kč tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok I), jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III až IX). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Korigoval pouze aplikaci § 2918 o. z. tak, že stanovil míru podílu žalobce na vzniku újmy na 25 %. Byl to 2. žalovaný, kdo převážně zavinil svým jednáním nehodu, neboť neměl pokračovat v jízdě, nemohl-li dodržet bezpečnou odstupovou vzdálenost od žalobce (alespoň 0,5 až 0,75 m). Žalobce však ke vzniku újmy přispěl tím, že zaparkoval vozidlo vlevo ve směru jízdy, čímž značně zkomplikoval průjezd komunikací, stál u vozidla ve směru do vozovky, aniž by věnoval pozornost blížícímu se autobusu, a v okamžiku, kdy jej autobus míjel, učinil úkrok vzad a shýbl se pro francouzské hole. Při vyčíslení ztížení společenského uplatnění přistoupil odvolací soud k modifikaci základní částky a navýšil ji o 5 % s ohledem na o něco více než průměrně aktivní společenské zapojení žalobce před nehodou (sice rekreačně, ale pravidelně plaval, jezdil na kole, na dovolené, byl společensky aktivní, úspěšně podnikal jako fyzická osoba). Celkem tak žalobu shledal důvodnou co do 1 201 250 Kč (oproti tomu soud prvního stupně žalobci přiznal 1 338 885,28 Kč) a žalobu tak co do dalších 137 635,28 Kč zamítl.

3. První žalovaná napadla výrok II rozsudku odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky míry spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy, která podle jejího názoru doposud za daných skutkových okolností nebyla dovolacím soudem řešena. Míru spoluúčasti žalobce na vzniku škody stanovil odvolací soud na 25 %, s čímž 1. žalovaná nesouhlasí. Byl to žalobce, kdo vytvořil nebezpečnou situaci v silničním provozu tím, že nevhodně zaparkoval své vozidlo, vystoupil z něj do vozovky, nevěnoval pozornost situaci v provozu, když nezaregistroval, jak se k němu po dobu asi 10 sekund na dráze dlouhé zhruba 50 metrů blíží autobus, načež navíc okamžik před střetem učinil úkrok vzad směrem do dráhy jízdy autobusu. Naproti tomu 2. žalovanému šlo k tíži přičítat pouze to, že neměl v jízdě pokračovat, dokud nebude překážka odstraněna, neboť nemohl dodržet bezpečnou odstupovou vzdálenost. Dále se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu při určení výše náhrady ztížení společenského uplatnění. Základní částku navýšil o 5 % z důvodu společenských aktivit žalobce. Dovolatelka je však přesvědčena, že to důvodem pro navýšení náhrady být nemůže, když žalobce trávil volný čas naprosto běžně rekreačními vyjížďkami na kole a pravidelnými dovolenými. I o tomto jeho běžném zapojení do společenských aktivit je přitom možné pochybovat, když již před nehodou se u něj projevovala spondylóza bederní páteře, trpěl artrózou kyčelních kloubů a nedlouho před nehodou podstoupil operaci kyčlí. Navíc žalobce žádné navýšení náhrady nežádal, ztížení společenského uplatnění vyčíslil na 1 668 581 Kč, tudíž mu odvolací soud fakticky přiznal o zhruba 76 000 Kč více než žádal. Konečně dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že dospěl ke skutkovým závěrům, které nemají oporu ve spise. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a navrhl odvolání odmítnout. Vedlejší účastnice na straně žalovaných se ve svém vyjádření s dovoláním 1. žalované ztotožnila.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jsou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

8. Právní úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese odpovědnost za újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná, může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, publikovaný pod č. 83/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“).

9. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení újmy podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese újmu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017). Vzhledem k tomu, že § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019, nebo usnesení ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 25 Cdo 228/2026).

10. Nejvyšší soud tedy hodnotí, jestli odvolací soud pro své rozhodnutí vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo, žádnou nepominul, a jeho úvaha neobsahuje žádný logický rozpor. V daném případě odvolací soud těmto požadavkům vyhověl. Vyšel ze zjištění (správnost skutkových závěrů podle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá), že to byl především 2. žalovaný, kdo způsobil nehodu tím, že autobusem vjel do míst, kde nemohl dodržet bezpečnou odstupovou vzdálenost od žalobce (jel od žalobce ve vzdálenosti 0,2 m, ačkoli minimálně měl jet ve vzdálenosti 0,5 až 0,75 m). Přihlédl ale i k tomu, že žalobce nevhodně zaparkoval, nevěnoval se provozu na pozemní komunikaci a bezprostředně před střetem s autobusem se shýbl pro francouzské hole. S ohledem na to nelze za zjevně nepřiměřený považovat závěr odvolacího soudu, že shora uvedené žalobci přičitatelné okolnosti se na vzniku újmy podílely v rozsahu 25 %.

11. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

12. Ustanovení § 2958 o. z. na základě něhož soudy stanovily výši náhrady nemajetkové újmy na zdraví žalobce patří rovněž k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda určitá částka v konkrétním případě představuje odpovídající náhradu za vytrpěnou nemajetkovou újmu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2076/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2400/2023).

13. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, uveřejněný pod číslem 90/2022 Sb. rozh. obč., a nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22) je při stanovení výše náhrady ztížení společenského uplatnění výklad § 2958 o. z. založený na posouzení funkčních schopností poškozeného podle nezávazné pomůcky, označené též jako Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“), způsobilým a vhodným přístupem k naplnění zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavku legitimního očekávání (§ 13 o. z.). Soud k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků na základě znaleckého posudku zjistí procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Tímto procentem ze čtyřsetnásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, pak vyjádří objektivizovanou náhradu, kterou do výsledné podoby upraví zvýšením či snížením podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk, intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit nebo okolnosti vyjmenované v § 2957 o. z. Intenzita předchozího zapojení do společenských aktivit se zpravidla zohledňuje zvýšením základní částky až do 10 %, je-li nadprůměrné, až do 20 %, je-li výjimečně intenzivní, a až do 30 %, je-li zcela mimořádné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, uveřejněný pod číslem 90/2022 Sb. rozh. obč.). V zájmu jednotného rozhodování (§ 13 o. z.) zvýšení náhrady za bolest i ztížení společenského uplatnění soudem pro okolnosti konkrétního případu včetně důvodů uvedených v § 2957 o. z. se má zásadně pohybovat již jen v řádu desítek procent a nikoli vícenásobků (viz preambule Metodiky, bod X. Určení výše náhrady, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, bod 19, uveřejněný pod číslem 85/2019 Sb. rozh. obč.).

14. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním posouzení skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (který nepodléhá přezkumu dovolacím soudem), podle něhož dovolatel utrpěl újmu, která jej významně omezuje ve volném čase i v pracovních aktivitách a znemožňuje mu pokračovat v jeho společenském životě, jejž odvolací soud hodnotil jako mírně nadprůměrný. Jestliže za takové situace přistoupil k modifikaci základní částky a navýšil ji o 5 %, nejeví se taková úvaha jako zjevně nepřiměřená. Navíc je nutné zdůraznit, že dovolatelka svou argumentaci staví na skutkových tvrzeních, která nebyla v řízení prokázána (běžném zapojení do společenských aktivit), což nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť tím nevymezuje jediný možný dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení.

15. Namítá-li dále 1. žalovaná, že odvolací soud přiznal žalobci na náhradě ztížení společenského uplatnění více, než žádal, nebo že skutkové závěry nalézacích soudů nemají oporu v dokazování, nejde o námitky nesprávného právního posouzení, nýbrž o námitky, že je řízení postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ. Navíc je zřejmé, že odvolací soud nepřiznal žalobci více, než kolik žádal. Žalobce vyčíslil náhradu za ztížení společenského uplatnění na 1 668 581 Kč a odvolací soud mu i po modifikaci základní částky přiznal 1 197 481,35 Kč.

16. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné.

17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci). V Brně dne 24. 7. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu