26 Cdo 1787/2026

Rubrum

26 Cdo 1787/2026-157 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně SUOPELOS s.r.o., se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Tyršova 885/24, IČO 27845541, zastoupené JUDr. Marcelem Petráskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalovanému Z. K., zastoupenému Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17, o 73 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 90 C 178/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 12. 3. 2026, č. j. 30 Co 173/2025-140, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném 73 500 Kč s úrokem z prodlení s odůvodněním, že je se žalovaným spoluvlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY a obci XY (dále též jen „předmětné pozemky“), a to v rozsahu spoluvlastnického podílu ideální 1/10, jejž nabyla v exekuční dražbě na základě usnesení soudního exekutora Mgr. Davida Koncze ze dne 10. 2. 2021, č. j. 074 EX 13229/15-151, o příklepu; žalovaný je spoluvlastníkem podílu o velikosti ideální 9/10. Předmětné pozemky byly žalovaným přenechány do nájmu třetí osobě, jež hradí nájemné žalovanému, ačkoliv mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o užívání společné věci. Žalobkyni bylo tímto jednáním žalovaného znemožněno předmětné pozemky užívat a za toto omezení jejího spoluvlastnického práva jí nebyl v rozhodném období od března 2021 do listopadu 2022 (dále též jen „rozhodné období“) poskytován ani podíl na nájemném, ani žádná (peněžitá) náhrada.

2. Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 90 C 178/2023-110, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 10. 4. 2025, č. j. 90 C 178/2023-115 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2,10 Kč s úrokem z prodlení z této částky 15 % ročně od 17. 2. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do 73 497,90 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 17. 2. 2022 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III).

3. Na základě odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 3. 2026, č. j. 30 Co 173/2025-140, odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

4. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

5. Předkládá-li dovolatelka otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016, ohledně opodstatněnosti jejího tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení s ohledem na skutečnost, že předmětné pozemky byly v rozhodném období „užívány jedním ze spoluvlastníků (žalovaným) nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, tj. včetně spoluvlastnického podílu druhého spoluvlastníka (žalobkyně) tak, že je celé pronajal třetí osobě (nájemci), přičemž žádná dohoda o užívání předmětných nemovitých věcí nebyla mezi spoluvlastníky uzavřena“, a že „byť původní spoluvlastník J. P. souhlasil s nájemní smlouvou, což lze vyvozovat z jeho podpisu na nájemní smlouvě, tak nebylo prokázáno, že bylo přijato rozhodnutí spoluvlastníků o nájmu předmětných pozemků a daný případ měl být posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nikoliv jako újma na právech spoluvlastníka v důsledku rozhodnutí spoluvlastníků“, přehlíží, že je buduje na vlastní skutkové verzi, neodpovídající skutkovým zjištěním a závěrům odvolacího soudu (soudu prvního stupně).

6. Odvolací soud (soud prvního stupně) vyšel (jak se podává z odůvodnění rozsudků; srov. zejm. bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a body 6 a 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) ze závěru, že předmětné pozemky jako celek užívá nájemce A. K. na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 2017, kterou s ním jako jediný spoluvlastník vystupující na straně pronajímatele uzavřel žalovaný a jejímuž uzavření předcházela dohoda o tom mezi ním a tehdejším spoluvlastníkem J. P.; součástí nájemní smlouvy je též souhlas tohoto bývalého spoluvlastníka s jejím uzavřením. Došlo tak mezi žalovaným a tehdejším spoluvlastníkem J. P. (mezi spoluvlastníky) k dohodě o správě předmětných pozemků (společné věci) ve smyslu § 1126 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“).

7. Jestliže – z hlediska skutkového – byl soudy učiněn závěr o existenci uvedené dohody (tehdejších) spoluvlastníků předmětných pozemků, nevychází tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze závěru, že by nebylo přijato rozhodnutí spoluvlastníků o uvedené správě společné věci.

8. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jestliže vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka, jež v dovolání namítá, že žádná dohoda spoluvlastníků uzavřena nebyla, se ve své podstatě domáhá revize skutkového stavu věci zjištěného soudy v řízení [ve vztahu k závěru o (ne)opodstatněnosti nároku žalobkyně vůči žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení za uvedené užívání předmětných pozemků dle § 2991 a násl. o. z.].

9. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, přitom nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry dostatečně odůvodnily. Nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16); nejde o výjimečný případ, kdy skutková otázka je, s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod, způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, či jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).

10. Z výše uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno (nezávisí) ani na otázce řešení právního významu okolnosti, že přístup k předmětným pozemkům „sjednával a nadále řeší toliko žalovaný (s nájemcem), a naopak žalobce nemá na předmětné nemovité věci zajištěn přístup“. Taková okolnost je „jen“ důsledkem zjištěné dohody spoluvlastníků ohledně správy společné věci – uzavření nájemní smlouvy s nájemcem A. K. k předmětným pozemkům toliko žalovaným na straně pronajímatele (a plnění povinností pronajímatele z ní plynoucích), se souhlasem tehdejšího spoluvlastníka.

11. Závěr odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně), že žalobkyně je (též v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) vázána dříve uzavřenou dohodou spoluvlastníků, je pak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž „za stavu, kdy původní dohoda o užívání společné věci nebyla změněna dohodou novou ani nahrazena rozhodnutím většiny spoluvlastníků počítanou podle velikosti jejich podílů, je právní nástupce původního spoluvlastníka povinen stávající dohodu o užívání společné věci respektovat a nemůže se s úspěchem domáhat soudního rozhodnutí o jiném způsobu jejího užívání jednotlivými spoluvlastníky. Změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků totiž sama o sobě bez dalšího není podstatnou změnou poměrů, která by měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017, a tam citovanou judikaturu).

12. Totéž platí o závěru, že v případě existence dohody spoluvlastníků o pronájmu společné věci třetí osobě a přenechání společné věci nájemci do užívání na základě (byť jen jedním ze spoluvlastníků, avšak v souladu s jejich dohodou uzavřené) nájemní smlouvy nastupuje (není-li jiné dohody) jejich (vzájemné) právo na dělení plodů a užitků ze společné věci podle poměru spoluvlastnických podílů (srov. § 1120 odst. 1 o. z.), že proto není možné (pojmově) uvažovat o pasivní legitimaci některého ze spoluvlastníků k poskytnutí náhrady za neužívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu a že v případě bytu (domu) či pozemku odpovídá užitku, který věc přináší, nájemné, nikoliv však užívání věci samotné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2725/2017). Jinými slovy, v případě užívání společné věci třetí osobou na základě dohody spoluvlastníků náleží spoluvlastníkům právo na rozdělení plodů a užitků (dosaženého výtěžku) podle poměru spoluvlastnických podílů (není-li jiné dohody), nárok mezi nimi na náhradu za neužívání společné věci ani na bezdůvodné obohacení založen není.

13. Z výše uvedeného též plyne, že v poměrech dané věci rozhodnutí odvolacího soudu na otázce (ne)platnosti k předmětným pozemkům uzavřené nájemní smlouvy nezávisí (není založeno). Spoluvlastníci společné věci přenechané na základě jejich dohody do užívání třetí osobě mají (jak vysvětleno) vůči sobě právo na rozdělení dosaženého výtěžku, ať jím je úplata za užívání představovaná uhrazeným nájemným (v případě nájmu) či bezdůvodným obohacením vydaným v peněžní formě.

14. Nespočívá-li přitom napadené rozhodnutí na posouzení uvedené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).

15. Jen pro úplnost sluší se dodat, že pojmovým znakem nájmu je kromě dočasnosti úplatnost (srov. § 2201 a § 2217 odst. 1 o. z.) a že výjimečně lze připustit s ohledem na specifické okolnosti dané věci sjednání i velmi nízkého nájemného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4724/2017, ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1809/2018, či jeho usnesení ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 26 Cdo 471/2022). V dané věci pak byla úplatnost v předmětné nájemní smlouvě vyjádřena (dle skutkových zjištění soudů) mimo sjednaného nájemného 1 Kč měsíčně též závazkem nájemce provádět na předmětných pozemcích všechny udržovací práce či stavební úpravy.

16. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu též v rozsahu výroku III o náhradě nákladů odvolacího řízení, byť ve vztahu k němu postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Dovolání proti tomuto výroku však není objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 8. 2026 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu