28 Cdo 1593/2026

Rubrum

28 Cdo 1593/2026-493 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně H. M., zastoupené Mgr. Ing. Lukášem Blahušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52, proti žalovanému M. A., zastoupenému JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení 625 972 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 581 623,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 44/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2026, č. j. 13 Co 369/2025-432, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 565,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Lukáše Blahuše, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 5. 2025, č. j. 20 C 44/2022-372, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 64 928,80 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 561 043,20 Kč s příslušenstvím (výrok II), jakož i vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 581 623,50 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V).

2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 2. 2026, č. j. 13 Co 369/2025-432, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I o věci samé, změnil ve výroku II tak, že se žalovanému ukládá zaplatit žalobkyni částku 561 043,20 Kč s příslušenstvím, potvrdil ve výroku III co do částky 94 880,70 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku V (vše výrokem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále i jen „dovolatel“) dovoláním. Naplnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených. Jako důvod dovolání ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje zrušení rozhodnutí soudů nižšího stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním učinil dovolatel i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.

4. Žalobkyně podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.

5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.

6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).

9. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž bylo by případně řízení zatíženo, dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

10. Dovolatelem formulované otázky v přítomné věci přípustnost dovolání nezakládají. Ačkoliv dovolatel ohlašuje a předkládané otázky vymezuje jako otázky hmotného a procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, na jejichž vyřešení má napadené rozhodnutí záviset, reálně zpochybňuje v řízení učiněná skutková zjištění o okolnostech relevantních pro posouzení uplatněných nároků (na vrácení prostředků zaslaných žalobkyní žalovanému, žalovaným nárokovanou poměrnou část prostředků jím vynaložených na společné dovolené, či 1/2 úhrad spojených s užíváním bytu žalovaného žalobkyní a 1/2 průměrného nájemného za užívání tohoto bytu žalobkyní ve specifikovaném období), případně při jejich formulaci vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. Argumentace dovolatele nese se přitom právě v rovině polemiky s konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, kdy se snaží prosadit tvrzení, že soudy nezkoumaly osobní a majetkové poměry účastníků a současně zcela rezignovaly na zjištění jejich schopností a možností přispívat na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti.

11. Dovolací přezkum je přitom v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam uvedeného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. Vedle shora předneseného lze pak k jednotlivým v dovolání vytčeným otázkám (kumulovaným zejm. v čl. III dovolání) uvést následující.

13. Otázka formulovaná v čl. III písm. a/ dovolání vychází z tvrzení, že veškeré společné materiální potřeby manželů (dříve nesezdaných partnerů) zajišťoval žalovaný a žalobkyně „ani nepečovala osobně o domácnost ani neopatřovala finanční prostředky v dostatečné míře“. Takové tvrzené okolnosti ovšem neměl odvolací soud za prokázané, a otázka tak vychází z jiného než soudy zjištěného stavu. Podle odvolacím soudem učiněného závěru se žalobkyně na úhradě těchto společných výdajů podílela v míře odpovídající svým tehdejším možnostem a schopnostem.

14. Otázka, „zda manžel je povinen přispívat na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti vždy více než manželka…“ (čl. III písm. b/ dovolání), rovněž nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že muž má vždy nést vyšší podíl nákladů, ale na konkrétním skutkovém závěru o rozdílných poměrech účastníků.

15. Otázka, lze-li učinit závěr o přiměřenosti příspěvků žalobkyně na úhradu potřeb života rodiny a potřeb rodinné domácnosti „jen na základě pouhých úvah soudů o zásadách slušnosti a zvyklostí soukromého života bez provedení důkazů“ (čl. III písm. c/ dovolání), se také odchyluje od soudy učiněných skutkových zjištění, případně pak míří i na jejich správnost a úplnost.

16. K otázkám, lze-li u plateb, u nichž nebyl prokázán právní důvod plnění, automaticky hovořit o bezdůvodném obohacení manžela, který platby přijal, s ohledem na vzájemnou povinnost manželů při zajišťování potřeb rodiny, a je-li možné dovodit bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, ač žalovaný doložil, že převážně hradil výdaje rodiny a uvedl, že se jedná o příspěvek žalobkyně na společné náklady, „proč tedy není možné uzavřít, že platby hrazené žalovaným na náklady žalobkyně nejsou bezdůvodným obohacením žalobkyně“ (čl. III písm. d/ a e/ dovolání), rovněž nelze než konstatovat, že přepokládají jiný než odvolacím soudem zjištěný skutkový stav. Přitom lze zdůraznit zejména konkluzi, že důvody uváděné žalovaným, jež ho měly k ponechání si žalobkyní poukázaných částek opravňovat, byly k tomuto částečně nezpůsobilé a dílem je měl soud za neprokázané.

17. Obecně formulovaná otázka (čl. III písm. f/), jaké skutečnosti mají být zjištěny pro aplikaci § 690 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „o. z.“), je čistě abstraktní a akademická a na jejím obecném vyřešení (ve všech možných souvislostech) napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud nerozhodoval obecnou otázku, jak má být v každé věci vedeno dokazování k § 690 o. z., ale řešil spor o zaplacení peněžité částky se zřetelem na tvrzené /prokázané/ konkrétní skutkové okolnosti).

18. Otázka, v jaké situaci má manžel nárok na náhradu nákladů uhrazených na potřeby rodiny (čl. III písm. g/ dovolání), také nemůže založit přípustnost dovolání. V přítomné věci nešlo o uplatnění samostatného nároku z § 690 o. z., nýbrž o bezdůvodné obohacení, či nároky, jež měly plynout z účastníky tvrzených dohod (jejichž uzavření nebylo prokázáno).

19. Otázky formulované v čl. III písm. h) a i) dovolání týkající se „zásady úsilí“, dobrých mravů, či rovného postavení mužů a žen, ve vztahu k tomu, zda žalobkyně využila (při úhradě společných potřeb) své schopnosti a možnosti, a k tomu, že žalovaný byl povinen žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení a ona jemu nikoliv, vychází pak rovněž z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, zejména z nepřijatého skutkového předpokladu, že žalobkyně se na úhradě společných potřeb nepodílela, případně, že své schopnosti a možnosti nevyužívala, ačkoliv odvolací soud měl v tomto směru za prokázané skutečnosti odlišné.

20. Táže-li se dovolatel, zda v situaci, kdy je jeden z manželů výlučným vlastníkem bytu, na nějž splácí hypoteční úvěr, „není manželka, jež s ním v předmětném bytě bydlí, povinna mu přispívat dle svých schopností a možností na náklady na bydlení“ (čl. III písm. j/ dovolání), i v tomto vychází z odlišného skutkového podkladu, než z jakého vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud (jenž konstatoval, že žalobkyně se na nákladech společného soužití podle svých možností a schopností rovněž podílela a že za užívání bytu žalovaného včetně služeb s tím spojených mu na základě jejich vzájemné dohody uhradila specifikovanou částku).

21. Otázka, zda z komunikace partnerů (ne)vyplývalo opodstatněné očekávání vyrovnání (čl. III písm. k/ dovolání), je zde také primárně skutkové povahy (otázka, co přesně plyne z komunikace mezi účastníky, zda z ní lze dovodit dohodu, příslib či legitimní očekávání, je otázkou výkladu a zjištění obsahu projevů vůle, který soudy učinily právě i se zřetelem na vzájemnou komunikaci účastníků).

22. K tomu lze pak v přítomné věci vzpomenout i ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (na niž poukázal i odvolací soud ve svém rozhodnutí), podle níž je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce (obdobně i zápůjčce) a žalovaný ve lhůtě splatnosti půjčku nevrátil, avšak podle názoru soudu existence smlouvy o půjčce není prokázána a jiný důvod plnění není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3604/2024, a judikaturu tam citovanou). Žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, pak tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání; na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na jehož základě si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3279/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021).

23. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním předestřených otázkách) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

24. Proti rozhodnutí v části výroku o nákladech řízení je pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

25. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

26. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 146 odst. 3 o. s. ř. za použití § 243c odst. 3 věty první a § 224 odst. 1 o. s. ř.; dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně patří (za vyjádření k dovolání) odměna advokáta (z tarifní hodnoty 625 972 Kč) v částce 10 820 Kč a (z tarifní hodnoty 94 880,70 Kč) v částce 4 900 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 body 5 a 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta v paušální částce 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměn a náhrady (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3 395,70 Kč.

27. O návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o. s. ř.) Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným usnesením (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

28. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

29. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách Ústavního soudu (nalus.usoud.cz).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. 8. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu