28 Cdo 2278/2015

Rubrum

28 Cdo 2278/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) Ing. M. D., a b) MUDr. E. D., CSc., obou zastoupených JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56, proti žalované HOCHTIEF CZ a. s., IČO: 466 78 468, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, zastoupené JUDr. Petrem Líbenkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 64, o zaplacení částky 5.359.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 128/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2015, č. j. 16 Co 510/2014-162, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. září 2014, č. j. 18 C 128/2013-152, jímž tento soud poté, co žalobci vzali žalobu zpět, s odkazem na ustanovení § 96 odst. 1, 2, a 4 občanského soudního řádu (o. s. ř.) řízení zastavil. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují odkazem ustanovení § 237 o. s. ř., které v dovolání – jeho článku II – současně citují. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). [K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn.

I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne

12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn.

III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne

24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu]. Příslušná pasáž dovolání, článek II, ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé nedostáli ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. K dovolateli vymezenému důvodu dovolání sluší se přes řečené dodat, že i otázku relevance (dovoleteli tvrzeného) omylu při zpětvzetí žaloby vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež je ustálena v závěru, že každý procesní úkon (§ 41 o. s. ř.) je nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, a že ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Citovaný závěr týkající se výkladu procesního práva není v rozporu ani s dovolateli v dovolání označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 2828/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2511/2009, jež jsou spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), v nichž je řešena jiná právní otázka, než o kterou jde ve věci nyní posuzované – konkrétně otázku neplatnosti hmotněprávního úkonu (leasingové smlouvy, nájemní smlouvy) učiněného v omylu vyvolaném druhou smluvní stranou dle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného, spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, které nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady, nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. července 2015 Mgr. Petr Kraus předseda senátu