29 Cdo 1231/2014
ZRUŠENO VYŠŠÍM SOUDEM ÚS II.ÚS 2752/14- NS 29 Cdo 1231/2014
- ÚS II.ÚS 2752/14
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť dovolání neobsahovalo žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Soud zároveň připomněl, že důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný.
Citované zákony (1)
Rubrum
Podána ústavní stížnost. Výsledek US: zastaveno Datum rozhodnutí US: 30.10.2014 29 Cdo 1231/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Bubenská 113/47, PSČ 170 00, proti žalovanému Ing. A. I., zastoupenému JUDr. Ing. Bc. Milanem Mlezivou, advokátem, se sídlem v Plzni, Skrétova 1011/48, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 163/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 8 Cmo 274/2012-250, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
: Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 8 Cmo 274/2012-250, k odvolání žalovaného zrušil rozsudek ze dne 23. dubna 2012, č. j. 48 Cm 163/2010-160, jímž Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. srpna 2010, č. j. 48 Cm 163/2010-50, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 5.000.000,- Kč s 6% úrokem od 3. prosince 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 16.333,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 138.200,- Kč a uložil žalovanému zaplatit České republice na soudním poplatku částku 200.660,- Kč, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, Dovolání žalovaného Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl. Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněné. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 a ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14. Bez vazby na shora uvedené a (jen) pro účely dalšího postupu v řízení Nejvyšší soud připomíná, že soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 29. května 2014 JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu