29 Cdo 369/2018

Rubrum

29 Cdo 369/2018-2779 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v konkursní věci úpadce FRUTA - HLADIŠ s. r. o., se sídlem v Uherském Brodě, Vlčnovská 1079, identifikační číslo 49444140, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 32 K 323/95, o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, o dovolání konkursní věřitelky M. Š., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 486/57, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2017, č. j. 3 Ko 9/2016-2701, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. září 2017, č. j. 3 Ko 9/2016-2723, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Usnesením ze dne 4. května 2016, č. j. 32 K 323/95-2547, Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“): 1/ Zrušil konkurs na majetek úpadce (FRUTA - HLADIŠ s. r. o.) po splnění rozvrhového usnesení (bod I. výroku). 2/ Uložil správci konkursní podstaty úpadce JUDr. Janu Arnoštovi, aby do 30 dnů od právní moci usnesení písemně doložil konkursnímu soudu, že uzavřel účetní knihy a sestavil účetní závěrku úpadce ke dni zrušení konkursu (bod II. výroku).

2. Zrušení konkursu odůvodnil konkursní soud – vycházeje z ustanovení § 44 odst. 1 písm. b/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – tím, že bylo splněno rozvrhové usnesení.

3. K odvolání konkursní věřitelky M. Š. (dále též jen „M. Š.“) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. května 2017, č. j. 3 Ko 9/2016- 2701, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. září 2017, č. j. 3 Ko 9/2016-2723: 1/ Potvrdil usnesení konkursního soudu v bodě I. výroku (první výrok). 2/ Uložil M. Š. zaplatit státu do 3 dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů řízení částku 4.837 Kč (druhý výrok).

4. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 44 odst. 1 písm. b/ ZKV a na ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po doplnění dokazování k závěru, že odvolání není opodstatněné, když správce konkursní podstaty unesl důkazní břemeno o tom, že pokyn datovaný 6. června 2011, podle kterého má být částka připadající na uspokojení M. Š. poukázána na účet číslo XY (šlo o účet matky M. Š.), je pravým pokynem M. Š. Předpoklad pro zrušení konkursu dle § 44 odst. 1 písm. b/ ZKV byl tedy naplněn (v situaci, kdy správce konkursní podstaty poukázal částku v souladu s tímto pokynem).

5. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podala M. Š. dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Správce konkursní podstaty ve vyjádření má dovolání za nedůvodné a napadené rozhodnutí za správné, poukazuje mimo jiné též na to, že dovolatelkou navržené důkazy odvolací soud provedl.

7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu.

8. Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.

9. Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o. s. ř. nejde), dovolatelka však (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

10. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

11. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

12. Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje (v § 241a odst. 3 o. s. ř.) toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).

13. Pro založení přípustností dovolání jsou tedy právně bezcenné ty námitky, jež dovolatelka pojí s uplatněním dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.

14. Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z poukazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1156/98 (jde o rozsudek ze dne 25. března 1999), z nějž „cituje“ pasáž: „Postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene, jde o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (nyní ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.)“.

15. Bez zřetele k tomu, že nejde o „citaci“, nýbrž o parafrázi závěrů obsažených v označeném rozhodnutí, je i tento poukaz pro účely založení přípustnosti dovolání v této věci právně bezcenný. Předmětné rozhodnutí totiž řešilo důsledky stavu, kdy odvolací soud nesprávně dovodil, že důkazní břemeno o určité (právně významné) skutečnosti nese žalobce, ač toto důkazní břemeno tížilo žalovaného. Taková argumentace se míjí s touto věcí již v tom, že podle odvolacího soudu důkazní břemeno ohledně prokázání pravosti pokynu z 6. června 2011 nesl správce konkursní podstaty (nikoli dovolatelka), a že tento závěr dovolání argumentačně nezpochybňuje; dovolatelka totiž (logicky) nežádá, aby povinnost prokázat, že pokyn není pokynem pravým, měla ona (natož aby měla povinnost prokázat, že jde o pravý pokyn, když sama tvrdí opak).

16. Dovolatelkou tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (na str. 6 dovolání uplatněná výhrada, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy dopisem Z. P. ze dne 14. ledna 2013, potvrzením z policejního spisu a znaleckým posudkem JUDr. Jiřího Straky) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. odstavec [11] výše) již proto, že jde o tvrzení uplatněná ve zjevném rozporu se skutečným obsahem konkursního spisu i s obsahem napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí totiž plyne, že tyto důkazy měl odvolací soud za provedené (z dopisu a potvrzení činí odvolací soud zjištění na str. 6 napadeného rozhodnutí a u znaleckého posudku tamtéž vysvětluje, proč z něj žádná zjištění nečiní). Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 11. října 2016 se pak podává, že předmětné listiny byly vskutku též čteny k důkazu (srov. č. l. 2596 p. v.).

17. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání polemikou s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Namítat, že výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá (v podstatné části) co do skutečností významných pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva, ustanovení § 132 o. s. ř., protože: - soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo; - soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; - v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti, je logický rozpor; - nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.; lze jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.; ten však dovolatelka nemá k dispozici (jak rozebráno výše v odstavcích [11] až [13]).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. června 2019 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu